Jak to tedy je? Pan dr. Beneš mluví jazykem míru. Ale důležitější než jazyk míru jsou myšlénky míru, a důležitější než myšlénky míru jsou skutky míru. (Souhlas na levici.) Pokud tyto skutky míru nevidíme všude, na venek i uvnitř, nemůžeme míti vůči politice pana dr. Beneše a jeho prohlášení nic jiného než ostré odmítnutí, které přinášíme vstříc celé politice této vlády, jejímž spoluodpovědným členem je pan dr. Beneš. (Souhlas a potlesk na levici.)
Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. Myslivec.
Posl. Myslivec: Slavná sněmovno! Promiňte mi laskavě, že dříve, než pronesu několik stručných slov k předmětu našeho projednávání, dovolím si okamžitě protestovati proti slovům svého bezprostředního předřečníka. Pan prof. dr. Kafka ráčil býti tak smělým, že se opovážil říci, že koalice, ve které sedí náš ministr zahraničních věcí dr. Beneš, je násilím, násilím a zase jen násilím.
Nemám žádný pouvoir hájiti pana ministra zahraničních věcí, ale on toho v této věci ani nepotřebuje. Já přiznávám panu předřečníkovi, že pro nás bylo skutečně velikým nebezpečím upadnouti do metody způsobu násilí, poněvadž jsme do té školy násilnosti chodili příliš dlouho, poněvadž celý náš národ od počátku novodobého konstitučního života od roku 1848 v říši, ke které byl přičleněn, ač dobrovolně k ní přistoupil, skutečně nenalézal nic jiného nežli násilí a měl co bojovati s ideou násilí, kterou zastávali nejpřednější právní učenci národa, k němuž aspoň formálně se hlásí p. prof. dr. Kafka. Nebo to bylo zůstaveno německým právním učencům a také německým politikům, že hlásali a prováděli fakticky zásadu "Gewalt geht vor Recht". Moc a násilí jde před právem. (Hlas: Mommsen!) A jiní. Slovanská zásada vždycky dbala více spravedlnosti. My tedy jsme byli skutečně v nebezpečí naučiti se násilí, poněvadž na nás násilí to bylo praktikováno. Ale ohrazuji se jako poslanec strany, která je rovněž koaliční, proti tomu, že by koalice a v koalici seskupené strany, které tvoří v této sněmovně a státě vládní většinu, byly sborem násilí a násilí že by užívaly. Proti zločincům je ovšem třeba i ozbrojené ochrany a proti těm, kteří chtí a budou chtíti podvraceti tento stát, budeme i násilí používati, poněvadž jsme to povinni v zájmu své sebezáchrany, neboť kdybychom toho nečinili, zpečetili bychom svoji smrt. (Výborně!) Ale vůči lidem dobré vůle a vůči národu, jehož jménem zde mluvil bezprostřední předřečník p. prof. dr. Kafka, budeme užívati, jak je to u Slovanů zvykem, práva a spravedlnosti a žádného násilí (Posl. dr. Kafka [německy]: Bravo! Bravo! Jen kdybyste už jednou začali!) Nebudu uváděti ještě podrobností, kterými bych to doložil p. prof. dr. Kafkovi, ostatně již to bylo zde učiněno bezpočtukráte, jaký je rozdíl v metodách našich a metodách těch, pod nimiž my jsme trpěli.
Vážené shromáždění, a nyní několik slov, ke kterým jsem se přihlásil k debatě o exposé pana ministra zahraničních věcí. Učinil jsem tak proto, abych projevil vřelý souhlas s ideou míru, kterouž jsme vždy uznávali jako nejkrásnější květ lidské kultury. Že tak mohu učiniti i jménem klubu poslanců strany lidové, je mně zvláště milo. Nejnovějším ovocem toho květu lidské kultury je Svaz Národů. Zachováme vždycky ve vděčné a uctivé paměti památku, žel, již zesnulého presidenta Spojených Států Wilsona, již proto, že on takřka svým životním cílem si učinil vytvořiti takový mezinárodní mravní svaz, Svaz Národů, který by postupně k tomu cíli pracoval, aby válka se stala zbytečnou a nemožnou. Žel i Wilson měl stejný osud s Mojžíšem, že se nedočkal vstupu do té zaslíbené země, ba i ta hořkost v jeho životě ho neminula, že i vlastní národ a vlastní stát, jehož předním representantem jako president byl, že ani ten stát, Spojené Státy Severoamerické, na životním díle Wilsonově - Společnosti Národů - zúčastněn není.
Nicméně doufáme, že v budoucnosti zjedná si Společnost Národů uznání i u států, které až dosud neuznávaly potřebu v ní spolupracovati. Amerika především, ostatní také. Myslím, že ani první nezdary, které potkaly Svaz Národů, nemohou ubíti krásnou základnu jeho ideí. Nezdarem tím míním již záležitost ostrova Korfu, kde poprvé měla se účinně osvědčiti Společnost Národů jako mezinárodní zprostředkovatel, ale, bohužel, selhala zde možnost účinně zasáhnouti. Jsou to snad dětské nemoci, které každá instituce, tedy i Společnost Národů, musí prodělati. Okolnost, že dnes již otázka Mosulu, otázka nejnovějšího konfliktu řecko-tureckého předložena jest radě Společnosti Národů, posiluje nás v přesvědčení, že v budoucnosti Společnost Národů zjedná si uznání ve všech případech sporů mezinárodních, které se vyskytnou. Nejnovější akcí Společnosti nebo Svazu Národů je snaha po poznenáhlém odzbrojení. Ani ta myšlénka není nová, poněvadž víme, že se konala již před 2 roky konference ve Washingtoně, která se obírala otázkou odzbrojení ovšem jenom na moři. Byla to úporná práce, ale přece jen vedla k částečnému zdaru, a tento zdar jistě že podnítil také státy ve Společnosti Národů spojené pokračovati v této akci, a korunou dosud těchto snah bylo nesporně letošní zasedání Společnosti Národů. Mezi pány předřečníky i mezi těmi, kteří budou jistě mluviti po mně, viděl jsem celou řadu pánů kolegů, kteří zúčastnili se těch porad jakožto širší družina našeho pana zahraničního ministra. A jestliže oni vzdávali chválu snaze našeho pana ministra, snad to mohlo míti jistý cíl osobní. Já jsem v té příčině nedotčen - já jsme nenáležel k té družině - nicméně musím uznati, že to každého z nás jistě naplňovalo jistým sebevědomím, ať neřeknu radostí, že náš zahraniční ministr to byl, který v debatách, v rozpravách a jednáních Společnosti Národů velmi účinně zasahoval, že, ačkoli jsme malým státem, přece jenom mluvčí a representant našeho státu byl velmi důležitým spolupracovníkem na myšlénce odzbrojení. Ovšem také premierové Macdonald a Herriot přispěli svými řečmi ve schůzi Společnosti Národů k velikému lesku a významu letošního zasedání této korporace. Ovocem všech těch porad a snažení mírových bylo, že se bude konati příští odzbrojovací konference, která je, myslím, stanovena na den 25. června 1925. Já bych přál lepšího osudu této odzbrojovací konferenci, než jaký byl údělem před časem konané konferenci janovské, která s obrovským rozvinutím sil celého diplomatického aparátu vešla v život, ale když se po té konferenci kdosi ptal jejího účastníka, jaký je největší význam její, odvětil: Ten je, že se na ní stanovilo, kde se bude konati příští konference. (Veselost.) Jak jsem již řekl, přál bych odzbrojovací konferenci, až se sejde příštího roku, aby byla lepším úspěchem korunována než janovská. Letošní rozpravy v Ženevě dávají tušiti, že tomu tak bude. I kandidáti presidentství amerického prohlašují, že se této konference zúčastní, ovšem činí si výhrady, že nepřevezmou závazků, které by jakýmkoli způsobem zatěžovaly Ameriku. To je stále a stále ještě ten separatismus americký, který od Monroeovy doktriny je u Američanů pochopitelný a který se rázem nedá zlomiti a odstraniti.
Naše Československá republika projevila podepsáním ženevského protokolu právě v den 28. října, v den národního našeho svátku, jak veliký význam celé této akci za účelem odzbrojení přikládá.
Také při pozdravu, blahopřání sboru diplomatického u pana presidenta naší republiky došla tatáž idea výrazu. Doyen diplomatického sboru, mluvčí jeho, papežský nuncius Monsignóre Marmaggi vzdal chválu naší republice, jejímu pokojnému závodění, které tak dobře odpovídá touze stále rostoucí a šířící se nejen po odzbrojení, po všeobecném míru, ale také po osvobození současné lidské společnosti nejen od různých nebezpečí válečných, ale i od břemen, pokud je to možno. A poslední poznámka je zajisté velmi důležitá a musí a bude také námi uvážena, abychom při svém ideálním mírovém snažení nezapomenuli, že nevymřeli ještě nejen lidé, ale i státy, v nichž uplatňuje se zlá vůle, která by se mohla státi nebezpečnou i našemu státu.
S tou výhradou vždycky budeme pro ideu míru pracovati.
Mluvčí diplomatického sboru poukázal ve své další řeči na okolnosti, že již v srpnu r. 1917 tato idea, která letos tvořila podklad jednání Svazu Národů v Ženevě, byla předmětem veřejného projevu, a to byl projev Benedikta XV., tehdejší hlavy křesťanstva. Já se přiznám, že nedovedu ani vysloviti, jak v průběhu války na nás, kteří jsme zde uvnitř nesli břímě dne i horka, v dobách, kdy se nesmělo - byl jsem novinářem, když jsem přišel z války - ani slovo "mír" napsati v novinách, neměl-li časopis propadnouti konfiskaci, působil dne 26. července 1915 uveřejněný věkopamátný manifest Benedikta XV., kde nabádá Evropu, aby zanechala vraždění, nechce-li učiniti z té krásné zahrady hřbitov. Stejně tak i projev, učiněný 1. srpna 1917, přímo vybízí k míru.
U nás nepronikl do veřejnosti doslovný text tohoto projevu. My jsme museli se spokojiti tím, že tehdejší tisková kancelář propustila pouze citát z berlínského "Tageblattu", který zněl: "Dnes uveřejňuje se slovné znění noty papežovy náčelníkům válčících států. Papež zdůrazňuje především, že se od počátku války vynasnažoval zachovávati naprostou neutralitu, ujímati se obětí války bez rozdílu národností a náboženství, a posléze, aby urychlené skončení přítomného neštěstí přivodil. Lituje, že napomínání jeho zůstala dosud bezvýslednými, naopak stává se válka vždy krutější. Papež si klade otázku, zdali se Evropa dá strhnouti k sebevraždě. Vzhledem na obavyplnou situaci obnovuje papež, prost jakéhokoli zvláštního politického úmyslu a bez popudu jedné neb druhé z válčících stran, puzen jedině svou povinností co společný otec věřících, svůj apel k těm, v jichž rukou spočívá osud národní.
Papežská nota vypočítává pak body, jež po názoru papežově musí tvořiti základnu pro docílení spravedlivého a trvalého míru. V prvé řadě musí hmotná moc zbraní ustoupiti mravní moci práva, a následkem toho nechť nastane současné a obapolné odzbrojení podle ustanovitelných pravidel a záruk a za šetření požadavků veřejného řádu. Dále doporučuje se zavedení mezinárodního smírčího soudu s určitými sankcemi. Po takovémto stanovení nadvlády práva musí odstraněna býti každá překážka styků mezi národy a svoboda u společenství moří zajištěna, čímž by četné příčiny konfliktů odstraněny a nové zdroje blahobytu otevřeny byly."
Tento projev učinil Benedikt XV. dne 1. srpna 1917, a je jistě potěšitelným zjevem, že Společnost Národů a vynikající státníci v ní spolupracující po 7 letech dospěli k názoru že ta idea Benedikta XV. roku 1917 proklamovaná je idea vznešená, krásná, hodná účinné spolupráce a podpory všech lidí i státníků dobré vůle.
Je pochopitelno, že tento poukaz a tuto vzpomínku vřele kvitoval pan president naší republiky a že uvedl jako doklad, že u nás jsme měli muže, kteří již před staletími fedrovali tuto ideu míru. Uvedl Komenského a praktického státníka Jiříka z Poděbrad. Jak bohatá je historie našeho národa, vysvítá z toho, že to nejsou jediní mužové a že již staletí před Komenským a Jiříkem Poděbradským vládci českého národa a českého státu pro ideu mírovou horovali a že kníže české Václav Svatý již v prvních počátcích našich dějin pro ideu míru prakticky pracoval tím, že sám život svůj dával v šanc s Radslavem Zlickým, podstoupiv boj, a vedle toho že raději poplatek odváděl, 120 volů a 500 hřiven stříbra, než aby vedl národ svůj do války beznadějné. Vážené shromáždění! Tedy v dějinách českých již dříve vyskytovali se mužové vynikající, kteří pro ideu míru theoreticky i prakticky pracovali, a musili tak činiti, jestliže byli opravdu panovníci proniknuti duchem křesťanství, poněvadž v těch slovech v zahradě Getsemanské pronesených, když Petr uťal ucho služebníkovi nejvyššího kněze Malchuse a Pán pokyne jemu a řekne: "Zasuň meč, neboť ti, kdož mečem zachází, mečem i zahynou", je velká idea míru a zároveň příkaz pro tuto ideu pracovati.
Vážené shromáždění, my nesmíme však horovati jen pro ideu míru, nýbrž musíme ji i prakticky osvědčovati. Račte mi laskavě dovoliti, že řeknu, že mne velmi těší, když v poslední době ozývají se hlasy potřeby a naléhavosti reformy našeho branného zákona. Branný tento zákon odhlasován byl ještě revolučním Národním shromážděním jistě za spontánního nadšení, i hudba dokonce hrála před starou sněmovnou. A přece již dnes pronikají hlasy, že je potřeba reformy tohoto branného zákona a jednotliví členové Národního shromáždění dokonce již, jak slyším, pracují na reformních plánech, na elaborátech reformy branného zákona. Vážené Národní shromáždění, mně a straně naší jsou snahy tyto sympatickými potud, pokud budou obsahovati zajištění, jež uvedl Msgr. Marmaggi, pokud je to možno a pokud to bezpečnost našeho státu snese. V tu chvíli, jakmile by reforma branného zákona měla uvésti v pochybnost a nejistotu, ať nedím nebezpečí, náš stát, myslím, že by bylo zločinem každého člena Národního shromáždění československého, tedy ať poslance nebo senátora, aby na tuto nutnou bezpečnost a záruku bezpečnosti našeho státu nepamatoval. Ale mám za to, že se dá i s odborníky vojenskými mluviti, že zejména dřívější velmi důležitá a pro široké vrstvy lidu potřebná instituce t. zv. náhradní zálohy, patřičně přizpůsobená, bude moci býti znovu obnovena. Váženému shromáždění nepotřebuji snad vykládati, že náhradní záloha byli ti vojíni, kteří prodělali 8-12týdenní výcvik, kteří narukovali na podzim na 8 neděl, na jaře na 12 neděl, dohromady i s třemi čtyřnedělními cvičeními 20 neděl činila jejich služba vojenská. A my jsme za války světové byli svědky, že takto vycvičené vojsko v náhradní záloze tvořilo velmi značnou část armády, a jestliže by se snad namítalo, že přece jen nelze dokonalého vojáka za tu dobu vychovati, připouštím, že by ta doba mohla býti poněkud prodloužena, poněvadž technické vymoženosti a pomůcky naší armády jsou mnohem mnohotvárnější než byly dříve, ale přece jen při základní té myšlence by se doporučovalo trvati. Dovoluji si v té příčině upozorniti na nejnovější projev anglického generála Morgana, který poukázal na významný fakt, že v Německu za pět let poválečných bylo vycvičeno docela tichounce půl milionu vojáků, branců, kteří zítra mohou býti postaveni do pole. Jestliže při vší tichosti a při všech těch obmezujících opatřeních, která jsou uložena Německu v mírových smlouvách, bylo možno za pět let vychovati půl milionu zdatných vojáků branců, mám za to, že i naše vojen ská správa bude ideu míru a odzbrojení potud kvitovati, že vážně se bude obírati otázkou, zdali by u nás právě forma náhradní zálohy staré nemohla býti obnovena a tím těžká břemena na obyvatelstvo dlouhou vojenskou dobou skládaná zmírněna.
Vážené Národní shromáždění! Nejen všichni členové branného výboru, ale jistě i všichni poslanci mohou podati doklady, jak křiklavé a bolestné jsou často případy, ve kterých se voliči na ně obracejí, kde otec zemře, matka zemře a chlapec slouží v armádě. Já vím, že by se mně mohlo namítati, že jsme odhlasovali zákon, kterým jest ministerstvu národní obrany až do počtu 4000 mužů každoročně dána možnost poskytnouti úlev; a tu mě zaráží, a já si to dovolím vysloviti s tohoto místa, že na běžný rok ministerstvo národní obrany z tohoto úhrnného počtu 4000 mužů pouze asi polovici úlev poskytlo, tedy propustilo pouze asi 2000 mužů a četné žádosti, odůvodněné žádosti ignorovalo.
Mám za to, když tato poslanecká sněmovna tvořila zákon o úlevách a stanovila maximální počet 4000 mužů, že jest přímo mravní povinností ministerstva národní obrany, aby tento počet byl dodržován, a tedy když může ministerstvo propustiti 4000 mužů, aby nepropouštělo jen 2000. To bude potom praktická práce mírová, poněvadž horovati pro ideu míru, ale na druhé straně neposkytnouti ani zákonitých úlev, které jsou touto sněmovnou a senátem dány, to se mně nezdá býti dosti důsledným.
Při letošní své návštěvě v Haagu neopomenul jsem jako ctitel idee mírové navštíviti také palác míru, který tam munificencí amerického miliardáře Carnegie byl pořízen, palác, do kterého všechny národy a čelnější státy světa ještě přispěly nějakým zvláštním příspěvkem k výzdobě. Mimochodem bych podotkl a našemu panu ministrovi zahraničních věcí vřele doporučoval, kdyby laskavě uvážil, aby také Československá republika něčím k výzdobě toho paláce míru přispěla. Jak jsem zaslechl, interesovali by se - bylo to aspoň řečeno panu ministru Fierlingerovi, našemu vyslanci v Haagu - aspoň o nějaký skleněný lustr. Ať tedy to naše sklo nám dělá také reklamu v Haagu v mírovém paláci, aby, když tam všechny čelnější státy světové něčím k výzdobě přispěly, naše republika nezůstala poslední.
Při vstupu do tohoto mírového paláce uvítal mne hned mosaikový obraz na podlaze. Slunce s paprsky a kolem nápis: "Sol iustitiae illustra nos." Slunce spravedlnosti osvětluj nás. Vážené shromáždění, je opravdu idea mírová sluncem spravedlnosti, ale nevím, v čem bych to slunce spatřoval. A když jsem procházel mírovým palácem, hledal jsem věru aspoň nějaký poznatek takové veliké idee, která by posilovala myšlenku spravedlnosti, a přiznám se, že mne velice zajímal pomník resp. malý odlitek, miniatura sochy, která jest zbudována v průsmyku Kordilerských hor. Mezi strmými stěnami Kordilerských hor je obrovský, Krista představující pomník, který tam byl postaven na památku, že dvě republiky americké, Chile a Argentina, již se měly střetnouti v krvavé válce, ale zasáhnutím biskupů obou zemí byla v poslední chvíli válka odvrácena. A na památku toho stojí na hranici těchto dvou republik v Kordilerách ta socha Kristova a pod ní nápis: "Spíše rozpadnou se tyto velehory v prach, než by národové argentinští válkou se vraždili."
Víme, vážené shromáždění, že i veliký stoupenec idee míru, Lev XIII. na stolci Petrově pro smíření těchto dvou národů rovněž pracoval a že on i ve sporu mezi Německem a Španělskem jako rozhodčí účinně zasáhl. Nelze upříti, a v tom zase musím souhlasiti s předešlým řečníkem p. prof. dr. Kafkou, že je skutečně potřeba, aby zde byla jistá mezinárodní instituce vybavená mravní mocí, která by pro mír a pro odzbrojení připravovala půdu, a tuto mravní moc již před lety profesor naší university nekatolík prof. Zucker a vynikající právník, označil právě v instituci papežské. Před sejitím se konference mírové v Haagu psal prof. Zucker v "Politik" 10. května 1899: "Mimo odzbrojení má upravení mezinárodního rozhodčího jednání a pokud možná odstranění zbytečných útrap a krutostí válčení býti předmětem úřad a usnesení konference. Že by dosažení na prvním místě jmenovaného účelu bylo obzvláště pravděpodobným, neodvažuje se ani největší optimismus doufati, zbývají tedy ostatní dva předměty hlavními úkoly porad, a právě co se těchto týče, neměla by prostá spravedlnost kurií místo mezi účastníky porady zamezovati.
Historie mezinárodního práva vykazuje právě ohledně těchto snah papežství první a nejvíce vynikající místo. Od rozhodčí funkce papežů středověku až do rozhodnutí, jež Bismarck v nejnovější době ve svém sporu se Španělskem pro ostrovy Karolinské do rukou papežských položil, zachovala si kurie toto vynikající místo, kteréž jí ani s odlišného náboženského stanoviska popřeno býti nemůže. Zde mluví tedy vývoj déle než tisíce let trvající pro povinnost, kurii vyslechnouti a na její hlas ohled vzíti. Ale i ohledně způsobu vedení války, o upravení boje s přípustnými zbraněmi, náleží kurii primát v zákonodárství: Nalézáme v kanonickém právu - Decretum Gratiani CIX de sagittariis - první zákaz, na nepřítele stříleti jedem napuštěnými šípy. Další snahy papežů směřují k docílení lidského zacházení se zajatci, šetření smluv a kapitulace atd. Vzhledem k tomuto objektivně vylíčenému stavu věcí jeví se vyloučení z účasti na konferenci takovým bezprávím, že každý přítel snah, s nimiž konference obírati se bude, nechť náleží straně jakékoli, kroku toho želeti a proti němu odpor klásti musí."
Byl to tím chvályhodnější posudek, poněvadž pocházel od učence, který, jak jsem pravil, nebyl katolíkem, nýbrž, pokud je mi známo, israelitou.
Vážené shromáždění, to se týkalo Haagské konference. A já nemám nějaký pouvoir, abych usuzoval a rozsuzoval, pokud by bylo věci k dobru a účelné, aby při snažení za účelem odzbrojení Společnost Národů počítala také se součinností existující nejvyšší mravní mezinárodní moci, jakou je papežství i dnes.
To je těch několik slov, která jsem chtěl pronésti k idei mírové. A nyní jen několik málo poznámek, abych nepřekročil lhůtu, kterou jsem slíbil panu předsedovi sněmovny dodržeti.
My jsme všichni pod bezprostředním dojmem anglických voleb, které, ačkoli během necelého roku podruhé se konaly - poslední volby v Anglii byly 6. prosince minulého roku - přivodily skutečně takový obrovský obrat ve smýšlení anglického voličstva, že to v celém světě vzbudí pozornost. Doufejme, že snad bude dovoleno i mně vysloviti přání, aby obratem v Anglii nastalým nebylo ohroženo to ušlechtilé snažení, jež v Ženevě bylo započato, snažení mírové a odzbrojovací. Předpokládám, že Baldwin i lord Curzon, kteří se zúčastnili již před tím práce ve Společnosti Národů, také i nyní všechny ušlechtilé snahy té společnosti budou podporovati.
V jednom směru, přiznávám se, vítám v Anglii obrat, který byl přivoděn v čestnějším poněkud poměru, který nastal mezi Anglií a Moskvou. I dřívější vláda anglická, nyní opět k veslu se dostávající, byla ochotna uvažovati o navázání styků s Ruskem, stejně tak, jako to činila již dříve i vláda Poincaréova, ovšem s podmínkou, že uzná vláda moskevská závazky, jež učinily předchozí vlády ruské. A druhou podmínkou, kterou zejména Francie zdůrazňovala, bylo, aby to byla skutečně demokratická vláda, ve které by se projevila vůle ruského národa. Je pravda, mohlo by se namítnouti, že nám, Anglii a Francii nic není po tom, jaké jsou vnitřní poměry v Rusku, ale nikomu zase do toho nic není, s kým my chceme jednati a koho za čestného spoluobčana považujeme. A já jsem přesvědčen, že po volbách v Anglii bude velmi bedlivé úvaze podrobena otázka, zdali je dosti čistá ruka, která je z Moskvy podávána ke smíru. A nepřál bych si nic jiného, než aby trošku toho důstojného sebevědomí ovládalo také nás. A jestliže zde včera pan kol. Stivín velmi naléhal na to, abychom nebyli posledními, kteří s Moskvou uzavrou smír a de iure ji uznají, já mám za to, že nemusíme příliš spěchati, i když to bude spojeno s risikem, že budeme posledními, poněvadž vývoj věcí a poměrů v Moskvě ukazuje, že ti, kdož si příliš pospíšili, příliš hrdi na to dnes již nejsou. A myslím, čím později přijdeme, tím lépe že pochodíme, a kdybychom snad ztratili příležitost s dnešními vládci moskevskými jednati, přiznám se, že po mém soudu by to nebylo žádným neštěstím, poněvadž sotva co horšího v Rusku může nastati něž tam jest.
Těšilo mě, že pan ministr zahraničních věcí velmi srdečně zdůraznil ve svém exposé touhu a přání, aby naše vzájemné poměry s polským státem utvářely se co nejpříznivěji. To jest také naším vřelým přáním a posiluje nás v naději, že se to přání uskuteční, ta okolnost, že také polský ministr zahraničních věcí Skrzyński v nejnovějším svém exposé rovněž projevil dobrou vůli po navázání, utužení a rozvoji přátelských styků s naším státem. Jenom jeden odchylný hlas se v polském tisku objevil - kterýsi list polský totiž psal, že prý Praha a český národ proto tak vzdal takovou poctu tělesným pozůstatkům spisovatele, básníka Sienkiewicze, že to bylo odněkud shora nařízeno a že v tom byla jakási příměs politická. Odmítám pro svou osobu - a myslím, že to mohu učiniti i za svou stranu - že bychom projevovali velikánu polskému, jakým Sienkiewicz jest a u nás vždy uznáván byl, úctu posmrtnou jeho památce jen proto, že bychom z toho chtěli vytloukati politický kapitál. Ne! My dovedeme rozlišovati úctu k velikánům od momentní praktické politiky. My jsme Sienkiewicze oslavovali z úcty a tu chováme ke všem velkým synům polského národa v naději, že toto kulturní stanovisko sdíleti bude také polský národ a bude chovati úctu také k velkým synům našeho národa. Svazky v minulosti a zejména povinnost vůči budoucnosti - stačí jen podívati se na mapu Evropy a není potřebí dalších výkladů, jaká povinnost v budoucnosti společně nás váže s polským státem - tedy i svazky minulosti i úkoly v budoucnosti přikazují nám přímo, abychom s bratrským národem a státem polským v nejlepší žili shodě. Co na nás je, jsem přesvědčen, že v této příčině učiníme.
Ohledně Bulharska poznamenal již včera vážený pan kolega posl. dr. Hnídek, že nynější režim ministerského předsedy Cankova je krutý, a vypočítával dokonce oběti tohoto režimu. Nemám nic proti tomu, když pan kolega hledí zde uplatniti své stranické stanovisko. Není neznámo, že Stambolijský, deposedovaný a odstraněný ministerský předseda bulharský, patřil k vynikajícím přátelům strany pana prof. dr. Hnídka, ale mám za to, když již vypočítává oběti jednoho, mel by vypočítávati také oběti, které Stambolijskému na vrub připadají. (Výborně!) Naším vroucným přáním je, aby na Balkáně nastalo sbratření a aby nastalo především mezi dvěma národy, jugoslávským a bulharským. (Posl. Dubický: Ale to chtěl právě Stambolijský, kterého zavraždili!) To kdyby byl Stambolijský chtěl, pak láska začíná od bratra. A když ten Stambolijský tyransky si počínal, do žalářů vrhal, nelekal se ba i odstřelování svých vlastních politických odpůrců, pak se mi nechce dosti pravděpodobným zdáti, že by ušlechtileji si počínal vůči jinému národu, poněvadž, kdo bratra nemiluje, bratrance ještě méně bude milovati, pane kolego! My se do těch konfliktů nebudeme plésti, ale to vřelé přání chovám, aby tam na Balkáně mezi slovanskými národy nastal smír a snad mohu vysloviti i přání, aby se rozlišovalo mezi bývalou vládou a konečně i mezi dynastií bulharskou a mezi národem, který již pro památku svého Radko Dimitrijeva a jiných velkých svých synů si skutečně zasloužil, aby bylo uvažováno, zdali uložené mu přísné podmínky mírové nebylo by na čase poněkud revidovati.
Jenom ještě dvě poznámky. První týká se Německa. Jistě, že nás poměr k Německu zajímá, poněvadž je to náš nejbližší soused. Loyálně uznáváme, že je v Německu dnes velká řada mužů, kteří úporně se snaží jednak zachovati linii demokratickou v Německu, splniti závazky své a přivésti Německo do spořádanějších poměrů. Uznáváme, že to je cesta plná obětí, cesta, na níž padl Erzberger, Rathenau a jiní, cesta, které takřka obětován byl kancléř Wirth, a přejeme těmto snahám dnešního centra a jeho spolupracovníkům, aby korunovány byly zdarem a úspěchem. Velkou víru ovšem ještě nemáme. Jen jeden fakt bych uvedl, který nás v této částečné nedůvěře posiluje, a tím faktem je, že až dosud nesmí ani v Německu samém veřejně býti horováno pro myšlenku míru, jak toho nejlepším dokladem je profesor Bedřich Vilém Foerster, který musil Německo opustiti a uchýliti se na půdu svobodného Švýcarska, aby mohl sloužiti idei míru, pro niž upřímně a s nasazením celé své existence horuje.
Když jsem již tou ideou míru započal, tedy jí také skončím. Vážené shromáždění, k válkám a sporům mezinárodním mnoho také přispěl mamonismus, lačnost po majetku územním i mořském. Žel, že ani světovou válkou, ani mírovým snažením tyto mocnosti finanční nebyly obmezeny. Ukazuji na rozhovor, který po nastoupení nynější vlády francouzské nastal mezi posl. Reibelem a Herriotem. Reibel kritisuje způsob, jakým v Londýně musil brán býti ohled na přání bankéřů, a přeje si věděti, zdali po kompensacích Francie jest aspoň 800milionová půjčka zajištěna. Herriot na to odpovídá: Rozumím velmi dobře vaší poznámce o roli bankéřů. Není přece naší vinou, jestliže dnes tlak peněz tak citelně se jeví, že politické moci nejsou již tak svobodny jako dříve. Byl jsem nucen bráti ohled na bankéře - to pravil francouzský premier -, ale pamatuji se, že předešlá vláda se vůči cizím bankéřům k vůli dosažení půjčky zavázala upustiti i od znovubudování. Je úžasné, že mi Reibel předhazuje ohled na bankéře. Posl. Reibel odpovídá, že kabinet Poincaréův musil zachrániti frank. V Londýně šlo však bankéřům o obmezení práv Francie. - Zaznamenal jsem tuto episodku z debat ve francouzské sněmovně jako doklad, že bohužel v mezinárodní politice evropské dnes více než snad jindy mocnosti finanční až příliš uplatňují svůj vliv a že to jsou organisované mocnosti finanční v různých těch bankách a bankovních společnostech. Nevím, je-li to politice, národu a státu příliš zdravým, aby tento vliv peněžnický byl tak neobmezeně uplatňován. Myslím, že je v zájmu míru, aby také tyto peněžnické snahy byly vykázány do svých mezí, poněvadž zkušenost ukazuje, že právě ta lačnost mamonismu vedla často k mezinárodním sporům, jež konec konců řešeny byly krvavými prostředky. Vyslovil bych na konec jen ještě to přání, aby ve Francii, k jejímuž národu chováme a zachováme vždycky vřelé sympatie, neuplatňovala se politika, která by nám učinila spolupráci s Francií těžkou a nepříjemnou, politika, která v zásadách kulturních nedbá spravedlnosti a šlechetnosti.
Tím bych byl hotov se svými poznámkami k exposé pana ministra zahraničí. Já jsem v nich nejvíce zdůraznil a podškrtl naši vřelou sympatii pro ideu míru, pro ideu odzbrojení, pro kterou Slovan od počátku, co vstoupil na jeviště Evropy, vždy horoval. Končím slovy našeho velikého pacifisty kněze-buditele prof. Wurma: "Pluhu a srpu, jenž mír a blaho věstí, sláva do věčnosti!" (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. dr. W. Feierfeil.
Posl. dr. W. Feierfeil (německy): Slavná sněmovno! Po dlouhé době, jistě nápadně dlouhé pro demokratické státní zřízení, objevil se pan ministr zahraničí zase jednou ve sněmovně. Posledně ukázal se - uplynulo od té doby již také několik měsíců - v úzkém kruhu výboru zahraničního. Tehdy jsme sice podali návrh a většina výboru jej také přijala, aby byl pan ministr požádán, aby očekávaný výklad podal v plenu sněmovním, čímž by byla dána příležitost zahájiti o něm rozpravu. Pan ministr tomuto usnesení výboru zahraničního nevyhověl. Každý ministr má ovšem právo mluviti tam, kde to považuje za nejlepší, avšak je zase příznačné pro parlamentární život demokratického státu, že takové usnesení výborové zůstane bez povšimnutí, a že výbor mimo to neučinil nic, aby své usnesení nějak uplatnil. Avšak jak řečeno, tomu je už několik měsíců. My máme tedy čest, uvítati pana ministra zahraničí ve svém středu zde v plenu sněmovny.