Po ratifikaci Protokolu mezinárodního vztahy států signatárních pro případ konfliktů by tedy byly určovány těmito směrnicemi:
1. Spor vznikne mezi dvěma státy.
2. Jeden z nich nebo jiný člen Svazu obrátí se na Radu a arbitrážní organisace Protokolu uvede se okamžitě v pohyb.
3. Rada zakročí a v případě, že odmítnutím rozhodčího řízení nebo neuposlechnutím předběžných nařízení a bezpečnostních opatření Rady dojde přece k válečnému konfliktu, Rada konstatuje, kdo je útočníkem, a vyzve okamžitě signatární státy ke společné akci trestní proti útočníku.
4. Tato výzva znamená, že sankce povahy hospodářské, finanční, vojenské, námořní a letecké, jež byly uznány za potřebné, musí býti prováděny bez odkladu a bez dalších doporučení nebo rozhodnutí.
V tom právě je podle Protokolu velký rozdíl v povinnostech států proti dřívějšímu ustanovení Paktu:
a) státy nyní musejí se podrobiti smírčímu řízení,
b) státy po konstatování, kdo je útočníkem, musejí se účastniti společné akce,
c) státy musejí dáti k disposici podle ustanovení Protokolu nejen hospodářské a finanční své síly, nýbrž i síly vojenské, námořní a letecké.
Jak jsem řekl již v Ženevě, byly těmito ustanoveními Protokolu vyplněny největší mezery Paktu.
K těmto zásadním opatřením bezpečnostním a trestním připojena byla řada opatření doplňovacích; tak na příkl. v 11. článku Protokolu zavádí se opravdová hospodářská a finanční pomoc a spolupráce mezi státem napadeným a signatárními státy ostatními, aby stát napadený mohl útok vydržeti také hospodářsky a finančně. Protokol ukládá Radě povinnost učiniti k tomu předem všecky nutné přípravy a plány, aby eventuální pomoc byla okamžitá a efektivní.
Z týchž důvodů Rada Svazu je oprávněna a státy mají na vůli již předem oznámiti jí, jaké válečné, námořní a jiné síly jsou ochotny dáti k disposici proti eventuálnímu útočníkovi.
Tato ustanovení přípravná dotýkají se dalšího důležitého principu Protokolu: regionálních smluv alliančních. Případ tento týká se především také Československa.
Je známo, jak prudká diskuse vyvinula se v posledních létech o otázku allianční. Nejen ve Svazu Národů, ale vůbec v diskusi ve veřejném mínění evropském a ve stycích mezistátních hrála tato otázka v posledních létech roli velikou. Naše politika smluvní, o níž jsem podrobně mluvil ve svém posledním výkladu v únoru letošního roku a již vyjadřují naše smlouvy malodohodové, smlouva s Francií, Italií, Rakouskem, měla přirozeně také jistý vliv na diskuse.
Hájil jsem naši smluvní politiku ve Shromáždění Svazu už od r. 1921 a zejména roku 1923; oprávněnost její byla v garančním paktu plně uznána. (Výborně!)
Trval jsem vždy na nutnosti a oprávněnosti speciálních smluv pod podmínkou, že budou veřejné, budou míti ráz ryze obranný, budou přístupny těm, kdož se jich budou chtíti účastnit a nebudou proti duchu Paktu Svazu Národů, jsouce naopak nástrojem k udržení míru. (Výborně!)
Stanovisko toto i letos bylo plně obhájeno a přijato do Protokolu. Vzhledem k tomu, že Protokol proti garanční smlouvě obsahuje ještě klausule o arbitráži a že tudíž do konfliktu válečného lze se dostati jen po rozhodnutí a dohodě s Radou Svazu; padají vůbec všecky námitky proti speciálním smlouvám alliančním. Smlouvy tyto jeví se nyní jen dodatečnou a větší zárukou, že stát, který je uzavřel, je zabezpečen, i kdyby některý stát jiný nedostál svým všeobecným závazkům, plynoucím z Protokolu. Tím se pro malý stát odstraňuje jedno z velikých nebezpečí Protokolu, spočívající v tom, že by stát omezil své zbrojení a byl pak napaden silným státem jiným, kdyby v takovém případě Protokol ve své úplnosti a všeobecnosti selhal, stát ten zůstal by bez pomoci, v níž důvěřoval. Lokální smlouvy allianční toto nebezpečí odstraňují nebo aspoň silně zmenšují.
Domnívám se, že právě tyto disposice Protokolu ukazují, jak v Ženevě vedle skutečného idealismu pacifistického smysl pro skutečnou realitu politickou potlačen nebyl.
Allianční smlouvy regionální jsou prostě prostředkem a nástrojem k rychlému provádění trestních opatření Protokolu v případě zjištěného útoku, jsou vedlejším a dodatečným zajištěním, které dovoluje zejména malým státům míti naprostou jistotu, že Protokol nikdy neselže. Klausulemi o regionálních smlouvách alliančních jsme se pokusili spojiti všeobecný zájem všech se speciálním zájmem každého jednotlivého státu.
Doufám, že nyní konečně zmizejí definitivně všecky ony kritiky naší smluvní politiky, které za posledních let stále zde jsme slyšeli. V posledním svém výkladu jsem zdůrazňoval, že konečným cílem naší smluvní politiky je dojíti ke garančnímu Paktu všeobecnému a sjednotiti tak naši politiku smluvní se všeobecnými mírovými zájmy evropskými. Myslím, že v Protokolu ženevském se nám to plně podařilo. (Výborně!)
Posledním důležitým principem Protokolu je konečně to, z čeho se původně vyšlo a co dalo vlastně podnět k vytvoření Protokolu vůbec: trvalé omezení zbrojení. Protokol má omezení zbrojení připraviti a umožniti.
Snížiti ozbrojení bude umožněno zvýšením všeobecné bezpečnosti, která je důsledkem závazného smírného vyřizování mezinárodních sporů. Bude dále důsledkem jistoty, kterou bude míti napadený stát, že mu bude vojensky, hospodářsky a finančně pomáháno všemi signatárními státy, zvláště když půjde o velmoci.
Pro státy, jež jejich zeměpisná poloha zvlášť vydává útoku nebo jejichž životní střediska leží blízko jejich hranic, je nebezpečí náhlého útoku takové, že je nutno, aby před svoláním konference pro snížení zbrojení znaly vojenskou pomoc, na niž mohou spoléhati, a mohly pak podle toho předložiti konferenci návrhy na podstatné snížení zbrojení; to bude ještě před zahájením konference vyžadovati případných, dosti obtížných jednání mezi vládami a vyjednávání s Radou. Rada Svazu má sestaviti všeobecný program konference se zřetelem na tuto situaci a na jiná ještě kriteria. Nelze se klamati v tom, že obtíže odzbrojovací konference budou veliké, úkol, který jí bude uložen, bude velmi delikátní, a boj o rozhodnutí její velmi nesnadný.
Celý Protokol vstoupí v platnost, až odzbrojovací konference přijme plán o omezení zbrojení.
Shromáždění Svazu roku 1924 podniklo dílo světového politického významu, které, zdaří-li se, může hluboce změniti podmínky mezinárodního politického života. Vláda naše dala souhlas tomuto dílu; dnes o něm dává zprávu také sněmovnám, aby se vyslovily o její politice v této věci.
Chci výsledek ženevských jednání posuzovati bez nadsázky a střízlivě. Byly již slyšeny výtky, že se přehání význam tohoto diplomatického aktu v pochopitelné touze, aby skutečně nastala již éra trvalého míru. Na druhé straně šli jiní do druhého extrému, snažíce se dokazovati, že jsou to pacifistické hračky, že války byly, jsou a budou, že v rozhodných okamžicích Protokol selže, že je třeba spoléhati především na své vlastní vojsko a na svou sílu atd. atd. A uslyšíme zde snad výklady, že dnešní společnost vůbec není s to, aby v těchto věcech něco vážného podnikla, že to je všechno podvod a prázdné tlachy a že teprve společnost nová zavede trvalý mír.
Naše stanovisko bez ohledu na tyto kritiky - je stanoviskem politiků reálních. Československu totiž přináší Protokol veliké politické výhody jako každému státu, který chce opravdu míru. Známe ovšem dobře překážky a slabosti podobných podniků. Víme také, že Protokol musí ještě projíti celou křížovou cestou parlamentních bojů nežli bude uveden v platnost. Je také možno, že na první ráz nepronikne a že boj o jeho ratifikaci přenese se znovu do Ženevy a teprve pak stane se skutečně podkladem pro nový mezinárodní řád.
Jedno je však jasno: že veliké principy mezinárodní politiky v něm obsažené, které byly tak slavnostně prohlášeny 54 státy, representujícími skoro tři čtvrtiny lidstva, nemohou již z fora mezinárodní politiky poválečné zmizeti; objevily by se opět v té neb oné formě, kdyby Protokol neměl býti uplatněn. A již roku příštího stala by se otázka ta zase předmětem velikých bojů a diskusí ve Svazu Národů. (Výborně!)
Neznamená to ovšem, že už dnes a zítra bude všechno v mezinárodním světě změněno v ráj a že můžeme býti beze všech starostí. Naopak, právě proto, že jde o věci tak dalekosáhlé, je třeba postupovati opatrně a rozvážně jak v otázce, máme-li přistoupiti k arbitráži a vůbec k smírnému řešení mezinárodních sporů, tak v otázce omezení zbrojení a našich obranných smluv, které zůstávají a zůstanou v plné platnosti. Nepostupovati rozhodně s duchem doby v těchto věcech bylo by osudnou chybou zvláště pro náš malý stát, stejně jako by bylo chybou hazardně se ukvapovat.
Československá politika pracovala plných 5 let v duchu té politiky, jež nyní triumfovala v Ženevě. Snažila se spojiti ideály budoucnosti s těžkými potřebami dne v harmonický mírový celek. Účast naše na práci této v Ženevě v posledních třech letech dává nám v tom směru nejlepší vysvědčení, proto jsme nemusili v Ženevě nic měniti na tom, co jsme dělali dosud. Mohl jsem s radostí v plenu Shromáždění konstatovati, že to, co teprve nyní každému členu Svazu se ukládá v Protokolu povinně, t. j. povinný smírčí soud, my jsme již před více než dvěma lety učinili ve své smlouvě s Rakouskem, navrhli jsme jej ve své smlouvě s Polskem a provedli jsme princip ten ve své smlouvě s Francií. Tím vším naše politika byla nejen stálým obhájcem všeobecného míru, nýbrž i průkopníkem velkých ideí mezinárodního smírčího řízení. (Výborně!)
Mohu prohlásiti, že na této cestě, po níž jdeme od počátku tohoto státu, budeme pokračovati i v budoucnosti. Stát, jako je náš, má nejsvětější povinnost nezanedbati jediné příležitosti k zesílení snah mírových a podporovati plně velké mravní ideály největších myslitelů, politiků a státníků minulosti, dneška i budoucnosti, jichž výrazem má býti také ženevský Protokol. (Výborně!)
Podepsání diplomatického aktu samo ovšem ještě neznemožní války, ale jako Pakt Svazu Národů už v dalekosáhlých věcech přispěl k míru světovému, tak ještě více pomůže Protokol, vejde-li v platnost. Činí války ještě méně možnými nežli dříve, žene celý svět dále k ideálu míru trvalého a odstraší mnohé a mnohé od válečných dobrodružství. Bude ohromnou silou mravní a může býti opravdovou mezinárodní silou faktickou. A tak se může státi jedním ze základních kamenů mírové budovy světové, o níž pracovati mají povinnost všichni lidé dobré vůle a lidé opravdu poctiví.
Dovolte mně, vážení pánové, abych se dotkl aspoň několika slovy některých jiných aktuálních otázek mezinárodní politiky, jež byly aspoň částečně předmětem našeho jednání v Ženevě.
Není třeba ani zvláště zdůrazňovati, že jako vždy, tak i nyní naše spolupráce s členy Malé Dohody, Jihoslovanskem a Rumunskem, v Ženevě byla co nejužší a nejpřátelštější. Od poslední schůze s min. Marinkovičem v Lublani nenastala žádná změna v otázkách nám společných. Jednota všech malodohodových států ve věci Protokolu ženevského byla úplná. Ve věcech ostatních, zejména ve věci vojenské kontroly bývalých států nepřátelských postupovali jsme společně; v otázce ruské zachovává každý z nás volnost, jak už na schůzi v Bělehradě a posledně opět v Praze bylo stanoveno.
V jednání s Polskem nastává ponenáhlu definitivní vyjasnění a doufám, že dojde brzo k úplnému dorozumění ve všech dosud nevyřízených otázkách. Měli jsme příležitost v Ženevě probrati s min. Skrzynskim všechny naše nerozřešené otázky a dohodnouti se o postupu, jak bude třeba je řešiti. Půjde zejména o vyřešení řady otázek hospodářských, finančních a vylikvidování všeho toho, co zůstalo ještě po konfliktu těšínském a po rozdělení Slezska. O přípravách se pracuje a věc vstoupí brzo do stadia řešení nejdříve cestou diplomatickou, eventuálně zvláštními delegáty. Mohu říci, že jak min. Skrzynski, tak naše delegace snažila se jednati věcně, přátelsky, s pochopením společných zájmů obou států a s pochopením nutnosti vytvořiti co nejlepší a nejpřátelštější styky obou států v budoucnosti.
Jednání s Rakouskem a Maďarskem týkalo se především našich styků obchodních. Jednání o smlouvu s Rakouskem bude brzy skončeno a k jejímu podepsání odeberu se v nejbližších dnech do Vídně, aby zároveň tím naše vláda splatila panu kancléři rakouskému jeho poslední návštěvu v Praze. Bude to novým dokladem nejlepších styků obou států, jak politických, tak i hospodářských. Po skončení tohoto jednání dojde k vyřešení smlouvy obchodní s Maďarskem, takže i zde nastanou konečně poměry zcela normální. To jsou dnes pro naše styky s oběma našimi sousedy otázky nejdůležitější.
Tím dostáváme se k naší obchodní politice, o níž dovoluji si říci také několik slov.
Před rokem, mluvě ve svém výkladu o zahraniční situaci, řekl jsem, že naše zahraniční politika nikdy nepustila s očí, že musí býti politikou hospodářskou a že dnes po válce vůbec každá zahraniční politika jest přeplněna problémy hospodářsko-finančními. Dotkl jsem se tehdy také stručně hlavních zásad, na nichž buduje se náš smluvní systém obchodně-politický v poměru k zahraničí, a charakterisoval jsem několika daty, co a jak bylo vykonáno v tomto oboru.
Mohu dnes konstatovati, že v této práci v posledním roce bylo systematicky a cílevědomě pokračováno. Celně-tarifní smlouva s Italií, o níž jsem tehdy prohlásil, že k jejímu projednání dojde v krátké době, byla mezitím uzavřena, a dne 27. října byla provedena výměna ratifikačních listin. Jednání o tarifní smlouvu s Rakouskem, jak jsem již naznačil, je bezprostředně před ukončením a podpisem. Tyto dvě tarifní smlouvy jsou svým obsahem i rozsahem podstatným krokem v realisaci našeho obchodně-politického programu.
V této souvislosti třeba uvésti také uzavření dodatkové tarifní úmluvy s Francií z letošního srpna. Tento dodatek jest realisací článku XXIX naší obchodní smlouvy s Francií z loňského roku. Jak známo, účelem článku XXIX jest překlenouti rozdíl mezi obchodně-politickou základnou u nás a ve Francii. Vzhledem k důležitosti a rozsahu uzavřených těchto a jiných smluv a vzhledem k doložce o nejvyšších výhodách, náš smluvní tarif je fakticky tarifem běžným. Také s Německem byla vedena dvě jednání o úpravě různých hospodářských otázek, zejména v oboru povolovacím.
Síť našich obchodních smluv byla dále doplněna uzavřením obchodních smluv s Dánskem a Islandem. Jak jsem již uvedl, za mého pobytu v Ženevě bylo smluveno, že k jednáním obchodně-politickým s Polskem dojde v nejbližší době. S Maďarskem budou zahájena jednání celně-tarifní ihned po skončení smlouvy s Rakouskem. K tomu nutno dále dodati, že velmi pokročilo naše obchodně-politické jednání s Japonskem a bude skončeno v době nejbližší. S Belgií pokračuje naše jednání už před delší dobou započaté; po dohodě docílené v té věci s ministrem Hymansem v Ženevě a po výměně not mezi oběma vládami byla stanoviska do té míry precisována, že se mohlo přistoupiti ke konkrétním přípravám s hlediska tarifního u našich příslušných hospodářských orgánů. Se Španělskem máme diplomatické jednání zvláště o odstranění depreciační přirážky. S Tureckem podepsali jsme v posledním měsíci přátelskou úmluvu, která je nutným předpokladem jednání o smlouvy obchodní. Vyslanectví v Turecku je právě zřizováno a nový vyslanec přistoupí okamžitě k jednání obchodnímu. Všecky nutné přípravy byly rovněž učiněny k tarifnímu jednání se Švýcarskem a Řeckem.
Nebudu vypočítávati další státy, s nimiž obchodně-politická jednání jsou buď již v proudu cestou diplomatickou, buď ve stadiu příprav. Omezím se v této příčině na konstatování, že ministerstvo zahraničních věcí v dohodě s příslušnými resorty, zvláště obchodem, zemědělstvím a financemi, a v souhlase s programem vlády činí vše, aby síť našich obchodních smluv byla co nejrychleji doplněna a našemu hospodářství zjednány všude řádné obchodně-politické předpoklady, zejména tam, kde z jakéhokoliv titulu je tovar československý diferencován. (Výborně!)
Na našem poměru k Francii a Anglii se podstatně nic nezměnilo. Posledními pracemi v Ženevě a úzkou spoluprací s oběma delegacemi, v nichž naše cíle do takové míry se sjednotily s mírovými cíly obou těchto států, dosavadní úzké přátelství bylo ještě sesíleno. Nikdy snad nebyla naše politika s politikou obou těchto velmocí v tak dokonalé harmonii a tak úzce spjata, jako při těchto jednáních. Jsem přesvědčen, že i další práce o uplatnění ženevského Protokolu v budoucnosti povede nás k stále užší spolupráci s oběma západními velmocemi a ke společné obraně mírových snah v Evropě.
Stejnou spolupráci možno konstatovati s delegací italskou. Od podepsání poslední naší smlouvy o srdečné spolupráci obou států mohli jsme po prvé prakticky zásady její uplatniti v Ženevě. Obě delegace pracovaly opravdu v plné harmonii. Uvedením v platnost naší obchodní smlouvy zdokonalí se ještě více hospodářské vztahy obou zemí. Smlouvy tyto nám ostatně na dlouho do budoucnosti ukazují politicky i hospodářsky, že naše dobré vztahy k Italii zaručují nám i s této strany klid, pomoc a spolupráci v zajišťování rekonstrukčního díla ve střední Evropě.
Dnešní stav Německa je v celku výrazem značně změněné situace mezinárodní, jak jsem to naznačil již v posledním svém exposé v únoru. Upozorňoval jsem tehdy, že v tomto roce se vyřeší v hlavních rysech problém reparační, že nastanou změny ve Francii, Anglii a Německu. Jak je známo, k vyřešení problému reparačního došlo, plán Dawesův začíná se prováděti, okupace Poruří se likviduje, volby a další vnitřní události ve Francii daly v jistém smyslu nový směr francouzské zahraniční politice a vše to pozměnilo poněkud politiku anglickou, která se znovu značně sblížila s Francií.
Vývoj ten má přirozeně značný význam také pro Německo. Nynější volby německé jsou dalším symptomem tohoto všeobecného vývoje ke klidu a konsolidaci a soudím, že tato změna v mezinárodní situaci vyvolá patrně také příslušné změny vnitřní v Německu po volbách. Snaha Německa přiblížit se Svazu Národů a spolupracovat s ním je symptomem změněných poměrů právě tak, jako je boj o ženevský Protokol výrazem změněných všeobecných poměrů evropských. Vždyť ještě před jedním nebo dvěma roky sotva by bylo bývalo možno pustiti se tak závazně a rozhodně do diskuse o principy, přijaté nyní v Ženevě. To nejlépe ukazuje na vývoj událostí, jež všecky mají týž politický charakter.
Zdůrazňoval jsem v únoru, že vstupujeme v jistém smyslu do nové fase politiky evropské; dnes můžeme podle události posouditi, do jaké míry v ní již jsme, co znamená a jak dále půjde vývoj. Nelze pochybovati, že je to změna dosti podstatná a že na této cestě půjde se jistě dále. Musíme býti sice jako vždy i nyní připraveni na eventuality různé, ale pro nás všecky tyto změny jsou jen příznakem postupující konsolidace poměrů evropských, vyrovnání vnitřních krisí v jednotlivých státech, vzniklých z války, a povlovný návrat k předválečným normálním poměrům změněným jen tím, co trvalého zůstalo nám z války. Tímto vývojem se také projevuje, že svět jest syt neklidu, nepořádku, rozvášnění a soustavného rozčilování poválečného. Národové a zejména lidové massy konec konců chtějí míti již také klid a pokoj a žádají především řešení sociálních problémů.
Po této stránce vyvíjejí se v celku poměry lépe také v Německu. Německo se vyřešením reparačního problému na konferenci londýnské přiblížilo značně západním spojencům a jeho poměr k Francii se stále lepší. Bude-li loyálně uplatněn plán Dawesův, lze čekati, že se úplně vyjde z pravidelných poválečných sporů a krisí francouzsko-německých. Vstoupí-li konečně Německo do Svazu Národů - je to ostatně nejvíce zájem jeho vlastní - bude úplně upravena cesta normálním jeho vztahům se všemi spojenci. A tím ještě více sesílí tendence po rekonstrukci a míru v Evropě.
Mezi námi a Německem není dnes sporných otázek; naše vztahy jsou politicky a hospodářsky velmi dobré a je přirozeno, že úpravou vztahů Německa k ostatním spojencům, zejména k Francii, stávají se i vztahy naše stále pevnějšími a přátelštějšími; to plyne prostě z podstaty věci a z vnitřní souvislosti mezinárodních styků vůbec. Souhlasíme plně s tím, aby Německo vstoupilo do Svazu Národů a tím vývoj k normálním poměrům byl ukončen.
Ostatně to, co právě se děje v mezinárodní politice, je vývoj tak silný, že žádný ze států evropských mu neodolá, ani Anglie, ani Francie, ani Německo. Připravované nebo právě provedené volby v některých státech nezmění nic na tomto vývoji - naopak myslím, že v celku jej hodně urychlí.
S tohoto hlediska zaujímáme své stanovisko také k událostem v Rusku. Uznání Ruska de jure od Anglie a Francie je velmi významnou politickou událostí evropskou a je nutno správně ji oceniti. (Výborně!) Ukazuje také zejména na to, že neobávají se už vlivu bolševického Ruska na vnitřní poměry v ostatní Evropě, a je to zároveň dalším symptomem vývoje mezinárodních poměrů v uvedeném již smyslu. Ve Francii uvažovalo se ostatně o věci již velmi dlouho. Také vláda naše oznámila už z jara, že je připravena uznati ve vhodném okamžiku Sovětské Rusko de jure, předpokládajíc ovšem, že sovětská vláda bude šetřiti vzhledem k našemu státu všech uznaných a přijatých principů mezinárodního práva.
V poslední době učiněny byly ve vládě přípravy k tomu, aby otázka byla prozkoumána jednotlivými interesovanými činiteli a aby bylo definitivně rozhodnuto, za jakých okolností bude možno se sovětským Ruskem pravidelné styky diplomatické navázati. V té věci však vláda naše jako v době dřívější odmítá i dnes jakýkoliv nátlak ať vnitřní, ať vnější s té i oné strany, jsouc vedena výlučně všeobecnými zájmy státu jako celku. (Výborně!)
Ostatně vztahy naše po stránce politické i hospodářské jsou celkem dobré; naše smlouva uzavřená před 2 léty poskytla nám v celku vše, co nám mohla poskytnouti za nynějších hospodářských poměrů Rusku.
Dlužno však podotknouti, že zmíněný vývoj v Evropě působí i na situaci v Rusku. Vnitropoliticky také tam vstupují do nové fase vývojové. Lze podle vnějších znaků očekávati, že podniknou nové pokusy sblížit se hospodářsky znovu s Evropou, neboť dnešní těžké poměry silně Rusko k tomu ženou a hrozí mu novými silnými hospodářskými otřesy a krisemi. Vztah komunistické internacionály k vládě sovětské působí přirozeně obtíže, jak jsme viděli v poslední době, pravidelným stykům sovětského Ruska se státy ostatními. Nenastane-li v tom změna, budou se podobné konflikty s jednotlivými státy opakovat stále a pravidelné normální vztahy se tím budou stále jen oddalovat.
Politicky konsolidační vývoj Evropy zvyšuje ovšem obtíže sovětského Ruska. Ostatně stačí přehlédnouti situaci v Evropě, abychom mohli konstatovat, že komunismus v celé ostatní Evropě prožívá silnou krisi a že je čím dle tím více na ústupu. Není třeba citovat příklady. Volby v jednotlivých státech v poslední době provedené nebo právě prováděné a připravované nejlépe to ukazují. O přicházející komunistické revoluci se také už vážně nemluví. I to je vývoj nezadržitelný a čím více Evropa bude postupovat naznačenou cestou, tím ústup bolševismu vnitropoliticky i mezinárodně k morálním metodám demokratické politiky bude patrnější. Přirozeným závěrem tohoto vývoje je definitivní právní uznání sovětského Ruska všemi státy a tudíž i námi a normálními vztahy evropských států se sovětským Ruskem, jakož i postupná likvidace všeho toho, co ještě zůstalo jinde i u nás z napětí mezi Evropou a sovětským Ruskem.
Jak jsem řekl, i to je symptomem postupující všeobecné politické i hospodářské konsolidace poválečné Evropy. My sami si upřímně přejeme, aby sovětské Rusko při této konsolidaci se upřímně přejeme, aby sovětské Rusko při této konsolidaci se spolupráce zúčastnilo efektivně. Záleží to přirozeně na vývoji poměrů a postupu především Ruska samého.
Tak se jeví v celku naše politika zahraniční v posledních měsících a po jednání ženevském. Nechci opakovati, co již mnohokráte jsem řekl, a podávati znovu její charakteristiku. Výklad prostých faktů mluví sám. A nejvýmluvnější je ovšem naše opětná volba - ještě úspěšnější nežli roku loňského - do Rady Svazu Národů, který v posledním roce nabývá stále více autority, neboť, jak již uvedeno, Svaz je nes velikým mravním i politickým činitelem v mezinárodní politice. Je to uznání našemu státu a naší politice od celé mezinárodní veřejnosti. Předkládám tudíž sněmovně výsledky práce této politiky u vědomí i naději, že bude uznáno, že se snažila plně vykonati svou povinnost pro všeobecný mír a pro blaho státu a národa. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Byly mi podány 3 formální návrhy: Návrh pp. posl. Křepka, Böhra, dr. Kafky, Stenzla a druhů, dále návrh p. posl. Hakena, jež mají totožný obsah a navrhují, aby o prohlášení ministra věcí zahraničních dr. Beneše o zahraniční politice byla ihned zahájena rozprava.
Dále mi byl podán návrh p. posl. dr. Noska, aby debata o prohlášení pana ministra financí a debata o prohlášení pana ministra věcí zahraničních konala se společně.
Dám hlasovati nejprve o obou návrzích, podaných pp. posl. Křepkem, Böhrem, dr. Kafkou, Stenzlem a p. posl. Hakenem, aby o prohlášení ministra věcí zahraničních dr. Beneše o zahraniční politice byla ihned zahájena rozprava.
Sněmovna je schopna se usnášeti.
Kdo s těmito dvěma shodnými návrhy souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Návrhy jsou přijaty.
Teď dám hlasovati o návrhu p. posl. dr. Noska, aby debata o prohlášení p. ministra zahraničních věcí konala se společně s debatou o prohlášení p. ministra financí.
Kdo souhlasí s tímto návrhem p. posl. dr. Noska, aby byla debata společná, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Návrh tento je přijat.
Ukončím schůzi.
Předem učiním ještě některá presidiální sdělení.
Přikazuji výboru rozpočtovému vládní návrh finančního zákona republiky Československé, kterým se stanoví státní rozpočet . . . (Hlasy: Kdy bude debata? - Předseda zvoní.)
Žádám o klid. Ještě dnes se bude konati schůze druhá, ve které bude zahájena tato usnesená společná debata o prohlášeních obou pánů ministrů.
Přikazuji výboru rozpočtovému:
4905. Vládní návrh finančního zákona republiky Československé, kterým se stanoví státní rozpočet a rozpočet státních investic pro rok 1925 a navrhuji, aby výboru rozpočtovému udělena byla k podání zprávy o tomto vládním návrhu lhůta 3 nedělní.
Sněmovna je schopna se usnášeti.
Kdo souhlasí s navrženou lhůtou, prosím, nechť zdvihne ruku. (Děje se.)
To je většina. Lhůta je přijata.
Navrhuji, aby výborům živnostenskému a ústavně-právnímu pro usnesení senátu k vládnímu návrhu zákona o přeměně společností s ručením obmezeným v družstva (tisk 4803), přikázané jim ve 282. schůzi, stanovena byla k podání zprávy o tomto usnesení lhůta 8denní.
Kdo souhlasí s navrženou lhůtou, prosím, nechť zdvihne ruku. (Děje se.)
To je většina. Také tato lhůta je schválena.
Počátkem schůze byly tiskem rozdány vládní návrhy.
Zástupce sněm. tajemníka dr. Mikyška (čte):
4900. Vládní návrh zákona, kterým se prodlužuje platnost zákona ze dne 16. března 1920, č. 165 Sb. z. a n., jímž byla vláda zmocněna zřizovati státní policejní úřady.
4906. Vládní návrh zákona o dalším dočasném zkrácení přípravné služby soudcovské.
4908. Vládní návrh zákona, kterým se ustanovuje doba nové organisace řádných soudů a kterým se vláda zmocňuje, aby nařízením určila sídla i obvody soudů a státních zastupitelstev na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.