Ženevský protokol má za cíl odstraniti války a omeziti zbrojení. Má se tak státi prostřednictvím organisace Svazu Národů. Už tyto dva pojmy samy nás nutí uvědomovati si, jaké množství energie vynaložilo lidstvo od nejstarších dob k řešení těchto nejbolestnějších problémů politické společnosti lidské. (Výborně!)
Největší myslitelé starověku, středověku a doby nové lámali si hlavu, jak přesvědčiti státy a vlády o možnosti řešení těchto otázek, a vymýšleli systémy věčného míru a všelidské solidarity. Aristoteles a Plato hlásali to světu starému. Dante ve svém spise o Monarchii, Grotius ve své studii o arbitráži. Rousseau v pojednání o evropské federaci, Kant ve svém volání po věčném míru, všichni bojovali ve středověku a v době moderní o idee, vyjádřené dnes ve snahách Svazu Národů.
Nesčetná řada praktických vedoucích politiků v minulosti od Jiřího z Poděbrad a Jindřicha IV. až k Wilsonovi učinila řadu pokusů o světovou organisaci mírovou. Od r. 1848 evropské parlamenty nepřetržitě se zabývají problémem odzbrojení a je přímo překvapující, otevřeme-li protokoly takřka všech evropských sněmoven od začátku tohoto století, v době před jednáním a po jednání v Haagu o odzbrojení a smírčí soud, vidíme, že nejvýznačnější vůdčí hlavy Evropy a Ameriky bojovaly v míře daleko větší, nežli se zdá, o vše to, oč v posledních letech pokouší se Svaz Národů.
Bylo by příliš dlouhé všechno to nyní probírati. Svaz Národů zaujímal od počátku veliké místo v politice našeho státu; podrobněji nebylo možno dosud v parlamentě věcí se zabývati. Dovolím si tak učiniti nyní, kdy běží o události zvláštní politické důležitosti, jež mají se Svazem tak úzkou souvislost.
Pakt o Svazu Národů znamená veliký pokrok na cestě k trvalejšímu míru (Výborně!), ale neznamená vše. Obsahuje disposice, podle kterých státy jsou povinny v případě hrozícího válečného konfliktu pokoušeti se smírnou cestou o zachování míru. Zakazuje určité války, ale nemůže zabrániti válkám všem.
Nastane-li mezi dvěma státy nějaký spor, který ohrožuje mír, má kterýkoli člen Svazu Národů, ať účastník sporu či nikoliv, právo obrátiti se na Radu Svazu a žádati ji o zakročení, aby nedošlo ke konfliktu. Rada Svazu musí okamžitě prozkoumati spor a říci své mínění nebo dáti své rozhodnutí; když byla Rada Svazu vydala zprávu o sporu, je každý z účastníků povinen počkati nejméně 3 měsíce, nežli se uchýlí k opatřením válečným. Tím pakt sice nutí k míru a konflikt zdržuje a seslabuje, ale přes to vlastně možnost války připouští. Dále Pakt stanoví, že jestliže některá ze sporných stran napadne svého souseda proti předpisům paktu, útočíc na jeho území, svobodu a nezávislost, ostatní členové Svazu jsou povinni hospodářskou a finanční blokádou útočníka hned pomoci státu napadenému, jestliže Rada Svazu jednomyslně naznačí, kdo útočil a kdo byl napaden. Mimo to Svaz může, pokládá-li to jednomyslně za nutné, doporučiti členům Svazu, aby pomohli i vojensky.
Jak patrno, povinnost členů Svazu pomoci státu napadenému, sice existuje, ale je více mravní nežli právní a efektivní. Členové Svazu jsou výlučnými soudci o tom, co učiní. Mimo to v případě, že není jednomyslnosti v Radě o tom, kdo je útočníkem a zdali se má pomoci, Rada Svazu prostě konstatuje, že není jednoty, a ponechává všem členům Svazu volnost postupu. Nemá prostředků znemožniti vzniklou válku, nedá svým členům direktivy, nemusí se pokusiti jinak válku překaziti a ukončiti.
Přes to tedy, že Pakt znamená veliký morální nátlak na státy, dříve nežli spor začaly, a stejně veliký nátlak, když spor už vznikl, přece:
a) nevynucuje obligatorní smírné řešení sporu,
b) nezakazuje, nezabraňuje a neznemožňuje války vůbec.
Tyto dvě veliké mezery v organisaci mezinárodní společnosti má za úkol vyplniti Protokol ženevský: chce zavázati a přinutiti státy, aby řešily všechny mezinárodní spory smírnou cestou, a chce zabrániti všem válkám.
K pokusu vyplniti tyto mezery došlo se oklikou po pětileté diskusi a velikém politickém boji mezi členy svazu. Východiskem bylo ustanovení 8. článku Paktu, který obsahuje závazek členů Svazu řešiti problém válečného zbrojení. O otázce omezení zbrojení vyslovuje se Pakt ve čl. 8 takto: "Členové Svazu uznávají, že udržování míru vyžaduje omezení státního zbrojení na nejnižší míru, jež stačí k bezpečnosti států a k provedení mezinárodních závazků, uložených společnou akcí."
Znění tohoto článku samo naznačuje nejasně sice, ale správně, že problém je složitý a že je nutno chrániti státní bezpečnosti členů Svazu, jednak podržením nejmenšího nutného počtu vojínů, jednak také spoluprací všech národů a utvořením organisace mírové, v níž by každý pomáhal respektovati společné mezinárodní závazky.
Takový je smysl 8. článku Paktu: článek 8 sám dotýká se ovšem i jiných otázek, souvisících s problémem trvalého míru, tyto dvě však jsou hlavní.
Hned první Shromáždění Svazu r. 1920, zabývajíc se problémem omeziti zbrojení podle 8. článku Paktu, sestavilo program a postup této práce. Při tom zdůraznilo, že k omezení zbrojení musí dojíti už proto, aby byly zmírněny hospodářské obtíže Evropy. Připomnělo také přání finanční konference v Bruselu, aby Rada Svazu Národů jednala co nejdříve s různými súčastněnými vládami "o všeobecné snížení drtivého břemene zbrojení, jež tíží ochuzené obyvatelstvo světa, pohlcuje jeho bohatství a ohrožuje rekonstrukci Evropy po spoustách způsobených válkou".
První práce podniknuté ve Svazu ve věci té osvětlily složitost otázky, takže druhé shromáždění Svazu r. 1921 muselo omeziti své resoluce na otázky důležité sice, ale přece jen druhořadé, totiž otázky obchodu zbraněmi, jich soukromé výroby a otázku omezení vojenských výdajů a rozpočtů. Pokud šlo o hlavní otázku - snížení zbrojení - omezilo se na to, že si vyžádalo přípravu přesného plánu, podle něhož by se mělo docíliti postupného omezení zbrojení. Při diskusích jevila se u velké většiny států skutečně upřímná snaha problém omezení zbrojení opravdu rozumně řešiti.
Z této nálady vzešla ve Shromáždění Svazu v r. 1922 důkladná diskuse o podmínkách, za jakých by se prakticky omezení zbrojení dalo prováděti. Výsledkem této diskuse byla známá t. zv. XIV. resoluce, která po dlouhém sporu mezi Francií a Anglií formuluje jasně jednou pro vždy princip, že za dnešních poměrů omezení zbrojení je možné jen tehdy, bude-li doplněno zajištěním bezpečnosti těm, kteří odzbrojivše byli by napadeni. Jinými slovy: Článek 8 Paktu Svazu dostal správný výklad v tom smyslu, že:
a) státy se zavážou navzájem omeziti zbrojení,
b) současně se však mezi sebou zavážou, že si navzájem pomohou, bude-li některý z nich po omezení zbrojení napaden.
Odhlasování této resoluce ve Svazu bylo velikou politickou událostí. (Výborně!)
Světová válka zanechala totiž po uzavření míru jako dědictví znepokojení a pocity nejistoty; v různých státech živly nespokojené s novým stavem věcí snažily se jej zvrátiti a různá revoluční hnutí v Evropě a poměry v Rusku snahy tyto podporovaly. Proto sesilována byla v řadě států opatření vojenská a bezpečnostní. Vznikaly z toho výtky, že hrůzy válečné nepřesvědčily národy o nutnosti omeziti zbrojení, ba že zbrojení sesílily; slyšeli jsme výtky militarismu a imperialismu, vznášené proti státům novým, i proti našemu státu, proti Francii, Italii, Polsku, také Rusku a j. Většina těchto států se prostě snažila získati si bezpečnost proti stále opětovaným pokusům z prava a z leva vyprovokovati rozvrat: jednak si znovu zřizovaly nutné armády, jednak vytvářely mezinárodní, smluvní systémy obranné, aby se mohly proti podobným pokusům brániti.
Ježto mírovými smlouvami byli bývalí nepřátelé přinuceni přijmouti závazek odzbrojení takřka úplného a ježto některé ze států spojeneckých a neutrálních nesouhlasily úplně s těmito všeobecnými obavami o nejisté situaci v Evropě, vznikla po válce zvláštní mezinárodní situace: vytvořilo se podle svých zvláštních tendencí několik skupin států a Svaz byl nucen k důrazné politice omezování zbrojení. Šlo o tyto skupiny států:
a) státy, zavázavší se mírovými smlouvami k odzbrojení a dnešního dne do jisté míry k odzbrojení přinucené, byť ne tak, jak mírové smlouvy to předpisují,
b) bývalé státy neutrální, které většinou ani dříve ani dnes velikými armádami nedisponují,
c) státy anglosaské (Anglie a Amerika), které po uzavření míru provedly do veliké míry odzbrojení na zemi a na konferenci ve Washingtoně učinily pokus o jisté omezení zbrojení na moři,
d) stát jako Francie a státy nové, jakož i Rusko, které zvláštními poměry na kontinentě evropském byly nuceny silnou armádu buď udržet, nebo nemajíce jí dosud, dále ji budovat. Z této všeobecné situace vznikly v Evropě silné kontroverse politické: naznačovalo se, že Francie je nejsilnější mocí vojenskou v Evropě a že se svými Spojenci může vojensky vše ovládnouti; v bývalých státech nepřátelských a ve státech neutrálních, v Anglii a Americe vytvořila se na základě těchto faktů agitace proti těmto státům, vinící je z imperialismu a militarismu.
Kontroverse tyto sesilovaly však všeobecné tendence mírové v celém světě, neboť obě strany v diskusích ukazovaly, že skutečný cíl jejich politiky je jen opravdové zajištění trvalého míru: tendence ty nacházely pak mimo to svůj silný výraz v různých společnostech a sdruženích mezinárodních, v hnutí ženském, ve stranách socialistických, v známé meziparlamentní unii, ve společnostech ku podpoře Svazu Národů a ve Svazu Národů samém.
Shromáždění Svazu Národů v létech 1920, 1921 a 1922 byla stále více pod vlivem tohoto hnutí; delegace států, náležejících do zmíněných tří prvních kategorií usilovaly každoročně při zářijovém jednání o to, aby v omezení zbrojení bylo něco definitivního vykonáno.
Při tom docházelo k bojům velmi závažným a rozhodným mezi stanovisky francouzským a anglickým, z nichž první zdůrazňovalo nemožnost odzbrojení pro nejistou situaci mezinárodní a druhé již z ohledů na vlastní zájmy britské žádalo co nejrychlejší provedení 8. článku Paktu.
Při tom vynikla brzo podstata sporu, kol níž pak celý boj se otáčel; názor t. zv. ryze pacifistický prostě žádal, aby se hned přistoupilo k postupnému omezování zbrojení bez všech dalších opatření, asi tak, jak o to byl učiněn jen z části podařený pokus na odzbrojovací konferenci námořní ve Washingtoně. Argumentace byla jednoduchá. Jestliže všichni odzbrojí nebo aspoň co nejvíce zbrojení omezí, nebude vlastně čím bojovat a nebude tudíž válek.
Názor ten právě pro své přílišné zjednodušení problému nemohl býti přijat, poněvadž prostě není správný. Co totiž se učiní, když státy se zavážou omezovat zbrojení, tajně však budou pokračovat - a dnes je to snazší nežli dříve - a pak státy a vlády poctivé a mírumilovné se stanou obětí útoků vlád zločinných?
O to nastal boj ve Shromáždění Svazu v září 1922. Výsledek boje byla již uvedená resoluce XIV jako kompromis mezi Francouzy a Angličany. Přijímá se v ní definitivní stanovisko, jež se pak stalo oficiálním stanoviskem Svazu a všech států ve Svazu zastoupených, že totiž, jak jsem již uvedl, omezovati zbrojení je možné jen pod tou podmínkou, že budou vytvořeny bezpečné záruky pro obranu těch, kdo omezí zbrojení.
Tím nastala nová fase boje o omezení zbrojení ve Svazu Národů. Resoluce XIV znamenala, že má býti vytvořena soustava záruk, jež by zajistila eventuální vzájemnou obranu státům napadeným. Po dlouhé diskusi v Ženevě během r. 1922 o t. zv. Garančním paktu, byly konečně ve Svazu předloženy návrhy takového systému se strany anglické i francouzské, jimiž se pak zabývalo Shromáždění Svazu v září 1923. Garanční pakt byl pojmenován "smlouvou o vzájemné pomoci" (Traité d' Assistance mutuelle) a hlavním jeho autorem byl anglický delegát Lord Robert Cecil.
Sám jsem se pilně účastnil v létech předcházejících práce této jménem československé delegace; loni byl jsem jmenován zpravodajem komise, jež projekt garančního paktu připravila. Návrh garančního paktu obsahoval jednak podmínky omezení zbrojení, především však také přesné závazky členů Svazu pomoci státu, který omeziv zbrojení ve stanovené míře, byl napaden. Návrh, jak jest známo, uznával také nutnost doplňovacích pakt místních aliancí obranných takových, jakými je Malá Dohoda a vůbec naše obranné smlouvy.
Garanční pakt byv předložen jednotlivým vládám k úvaze, setkal se se zásadním souhlasem osmnácti států, vzbudil však u jiných značné obavy a námitky. Ukazováno na to, že ačkoliv garanční pakt má především uskutečňovati 8. článek paktu a pakt vůbec, neurčuje dosti přesně snížení zbrojení, za to však silně zdůrazňuje vojenský charakter záruk bezpečnosti. Podle názoru některých států mohl tu vzniknouti rozpor s duchem paktu tím zpíše, že garanční pakt dával značnou moc do rukou Rady Svazu a omezoval pro případ konfliktu pravomoc jednotlivých vlád. Některé vlády ukazovaly mimo to na nutnost mírových opatření: stanovení neutrálních pásem, rozšiřování činnosti mezinárodních smírčích soudů a arbitráže vůbec atd., což vše garanční pakt nechával stranou.
Konečně články garančního paktu, uznávající zvláštní lokální smlouvy alianční, vzbuzovaly také námitky. Některé vlády soudily, že by se tím vytvářely skupiny mocností, jež by byly namířeny proti jiným mocnostem anebo skupinám mocností, čím by se stále posilovalo politické napětí.
Touto diskusí a kritikou se vypracovala ponenáhlu soustava, k níž jsme dospěli konečně tzv. ženevským Protokolem; ostatně k idei smírného řešení konfliktů mezinárodních, když v září 1924 v Ženevě o tyto otázky začal boj, dospívali jsme také úvahami jinými. Podle resoluce XIV snížení zbrojení mělo býti doplněno systémem bezpečnostních garancií. To však znamenalo, že všecky státy ve Svazu měly vlastně podepsati jakousi velikou smlouvu o obranné alianci všech členů Svazu proti kterémukoliv státu, jenž by jiný napadl. To však je požadavek velmi vážný a dalekosáhlý. Některé státy nejsou skoro vůbec v nebezpečí válečných konfliktů se sousedy, jiné jsou v nebezpečí velikém, jiné konečně v nebezpečí více méně pravděpodobném; některé státy vedou politiku rozumnou, jež nepodněcuje konfliktů, jiné z konfliktů takřka nevycházejí - někdy bez vlastní viny, neboť často sama geografická, sociální, kulturní a hospodářská situace některých států staví je do situace zvlášť těžké. Tato různorodost ukazuje jasně, že oběti žádané a oběti přinesené u různých států budou různé. A vznikne tudíž hned otázka, zdali pocit lidské solidarity a touha po skutečném míru je u všech tak upřímná a tak silná, aby tyto přirozené různosti, probouzející pochopitelný egoism každého státu, mohly býti v nějaké formě odstraněny.
Tak nastalo nejprve kolísání, zdali vůbec je možno podobný systém vzájemné pomoci vytvořit. A tím zároveň vznikl další požadavek: Žádají-li státy, které jsou v méně příznivé situaci a jsou více vydány konfliktům, od ostatních států eventuální pomoc a tím velké oběti, musí státy pomoc poskytující za to žádati od států, jimž eventuálně pomohou, mravní a právní záruku politiky rozumné a mírumilovné. To se dokáže tím, že státy podobný pakt garanční podepisující, podrobí každý svůj mezinárodní konflikt bezpodmínečně smírnému řešení před mezinárodním tribunálem. (Výborně!)
Ale přijetí této nové zásady arbitrážní hned poskytlo obhájcům garančního paktu nový silný argument pro nutnost vytvořit v každém případě nějaký garanční pakt. Co se totiž stane, když státy, přijavše závazek arbitráže, přes to se jí pak nepodrobí, aneb když podrobivše se soudnímu řízení, odmítnou provésti rozsudek proti sobě vynesený? Je třeba v takovém případě výkonné moci ve formě bezpečnostních garancií nebo t. zv. sankcí, t. j. trestních opatření, jež by hájila plnění předepsaných závazků a autority mezinárodního soudu, poněvadž neprovedení rozsudků by celou tuto mírovou organisaci úplně zdiskreditovalo a nutně by uvrhlo svět znovu do soustavy ozbrojeného násilí.
Tak diskusí a politickým bojem ve Svaz u byly nerozlučně spojeny tři velké problémy dnešní mezinárodní politiky: Omezení zbrojení, vytvoření všeobecných bezpečnostních záruk a organisace mezinárodní arbitráže.
V tomto stadiu byl problém omezení zbrojení v diskusích prvního týdne letošního Shromáždění Svazu Národů. Diskuse té, jak známo, se účastnili ministerští předsedové francouzský a anglický. Po dosti živé debatě dospělo se k právě uvedeným závěrům, jimž byl pak dán výraz ve zvláštní resoluci, ukládající Shromáždění, aby se pokusilo celý komplex těchto otázek vyřešiti.
Třetí komise Shromáždění mi uložila, abych vypracoval návrh textu, jenž by otázky ty systematicky formuloval. Ten se pak stal ve své podstatné části dnešním ženevským Protokolem. (Výborně!)
Protokol ženevský je novým garančním paktem, dokonalejším a úplnějším. Forma garanční smlouvy byla zaměněna formou Protokolu, doplňujícího prostě ustanovení Paktu. Řada delegátů v Ženevě totiž správně dokazovala, že Pakt o Svazu národů je sám dokumentem tak důležitým a významným, že vlastně obsahuje v zárodku všecko: i princip smírného řešení mezinárodních sporů i záruky bezpečnosti, i konečně zásady omezení zbrojení. Stačí tudíž prostě doplnit to, kde zůstaly mezery, změnit eventuálně ty články Paktu, jež by změny vyžadovaly, a sesíliti význam těch, jejichž dnešní text by dostačoval, potřeboval by však nové interpretace, takže by toto zdokonalení Paktu mohlo vyhovovat všem. Tohoto stanoviska hájil ve své řeči také britský ministerský předseda Ramssay Macdonald.
Zdá se mi, že ani v Ženevě u většiny delegací na počátku nebylo jasno, jaké dalekosáhlé důsledky je nutno vyvoditi, přijme-li se princip arbitráže. Teprve, když začaly o principech těch hlubší diskuse a spory, byl ponenáhlu chápán dosah všeho. Sám jsem v plenu Shromáždění hájil zásadu, že přijímáme rádi princip arbitráže a že je možno opravdu opustit loni přijatou formu garanční smlouvy alianční, bude-li dána dostatečná náhrada vhodným doplněním a sesílením Paktu Svazu Národů, aby nezůstala již žádná nejasnost a aby uvedené tři otázky bez reserv a upřímně byly řešeny takřka definitivně všemi malými i velkými státy. Tak byl konečně přijat návrh, aby se to stalo ve formě zvláštního Protokolu o smírném vyřizování mezinárodních sporů, do něhož by celé řešení problému arbitráže, bezpečnosti a omezení zbrojení bylo vloženo.
Hlavní zásadou Protokolu je zákaz útočné války a války vůbec. Suverenní právo států válčiti proti sobě je Paktem Svazu omezeno, není však zrušeno úplně; vedle zakázaných válek jsou války legální a jsou také války trpěné.
Podle ustanovení Protokolu státy nemají v žádném případě právo vésti z vlastního popudu válku. Je však možno a nutno vésti válku ve třech zvláštních případech: 1. Užije-li stát vojenských sil v dohodě s Radou nebo se Shromážděním Svazu národů podle ustanovení Paktu nebo Protokolu, jda na pomoc jednomu z jeho členů, napadenému státem jiným. 2.
Užije-li stát za souhlasu Rady nebo Shromáždění Svazu vojenských sil, aby vynutil provedení rozsudku mezinárodního tribunálu podle disposic Protokolu. 3. Jde-li konečně o válku obrannou. Právo legální obrany je totiž zachováno, zejména také proto, aby svět nemohl býti postaven před hotový fakt, že malý stát je zničen nenadálým útokem státu velkého. Napadenému státu je volno, postaviti se hned všemi silami proti útočníkovi, aniž vyčká pomoci nebo rozhodnutí Svazu Národů, kterých se mu dle disposic Paktu a Protokolu ženevského musí dostat dalším postupem.
Vím dobře, že by se proti tomuto poslednímu ustanovení mohly uvádět známé důvody, že Protokol neznamená pokrok, ježto nelze nikdy hned zjistit, kdo je útočníkem a kdo se jen brání, a že ten, kdo chce útočit, zařídí věc vždy tak, aby vyprovokoval odpůrce k útoku proti sobě. Na to vše se v Protokolu pamatuje; tyto velmi známé důvody nás vedly k tomu, abychom, jak ještě uvidíme, stanovili v Protokole zásady, které by pomohly Radě Svazu bez průtahu zjistit, kdo je útočníkem, nebo umožnily jí co nejdříve zvláštními opatřeními se přesvědčit, kdo válku si přeje a za každou cenu chce útočnou válku dále vésti.
Protokol tudíž stanoví, že v uvedených třech případech stát, který sáhne k vojenským opatřením, nejedná ze svého popudu, nýbrž je mandatářem a orgánem v celku.
Druhou hlavní zásadou Protokolu, doplňující logicky zásadu první, je, že každý spor mezinárodní, který by mohl podnítit válečný konflikt, musí býti bezpodmínečně předložen k smírnému řešení, jež se může provésti několikerou cestou. Nemohu zde probírati podrobně celou složitou právní mašinerii této organisace. Uvedu jen její principy.
Především je možno státům přijmouti zvláštním prohlášením kompetenci mezinárodního soudního Dvoru v Haagu, jenž je orgánem Svazu Národů a jenž už dnes řeší čtyři veliké kategorie sporů mezinárodně-právních (nikoliv politických). Stát, který kompetenci přijme, má právo vyloučiti z kompetence Dvoru spory, jež si přeje řešit cestou jinou.
Ačkoliv soudní Dvůr v Haagu existuje již 4 léta, byl tento závazek dosud přijat malým počtem států, a až do posledního jednání ženevského žádnou velmocí. Bylo to totiž ve většině případů pokládáno dosud za příliš dalekosáhlé zřeknutí se národní a politické suverenity ve prospěch mezinárodního tribunálu soudního.
Po podepsání ženevského protokolu přijala kompetenci Dvora Francie jako první velmoc evropská. Přijetí pravomoci soudního Dvoru v Haagu pokládá se dnes v evropské politice za slavnostní přiznání a zdůraznění politiky mírové. A právem: připomeňme si jen, jak nepoměrně daleko za kompetencí dnešního stálého Dvora stály mírové pokusy předválečné z r. 1907 o odzbrojení a smírčí soudy, návrhy cara Mikuláše a vůbec celá předválečná akce mírová, spojená s mírovými konferencemi v Haagu, a jak celým mezinárodním veřejným míněním předválečné Německo bylo odsuzováno, protože se postavilo proti principům smírčího soudu, tehdy navrhovaným.
Také naše vláda je rozhodnuta přistoupiti ke kompetenci stálého Dvoru mezinárodní spravedlnosti. (Výborně!) Příslušné resorty ministerské budou zkoumati nyní otázku, abychom mohli formulaci svého přístupu co nejdříve Radě svazu oznámiti.
Stálý Dvůr, jak řečeno, zkoumá spory právní, jež mu výslovně byly vyhrazeny, a nechává stranou spory politické. Spory právní, jež mu nenáležejí, a spory politické, jež by mohly podnítiti konflikty válečné, jsou podle znění Protokolu podrobeny jiné proceduře smírčí.
Především je to smírčí činnost Rady Svazu podle dosavadního znění Paktu. Nespadá-li totiž vzbuzený spor do závazné příslušnosti haagského soudního dvoru, a jestliže se strany nedohodnou, že jej podrobí nějakému jinému rozhodčímu řízení, je spor podle Paktu automaticky předložen Radě, která se pokusí o jeho vyřešení smířením stran. Ztroskotá-li Rada Svazu ve svých smírčích pokusech a sporné strany se o řešení jinak nedohodnou, vyzve okamžitě Rada sporné strany, aby spor odevzdaly soudnímu nebo rozhodčímu řízení. Tu pak stačí přání jedné strany, aby rozhodčí řízení se stalo, ihned závazným.
Je-li po vyzvání Rady rozhodčí nebo soudní řízení odmítnuto současně oběma stranami, spor se vrátí znovu před Radu, která dostává závazné právo otázku definitivně vyřešiti společnou platností a neodvolatelně s podmínkou, že její rozhodnutí se stane jednomyslně. Nedospěje-li Rada k rozhodnutí jednomyslnému, předloží spor k rozhodnutí sboru rozhodců, kteří rozhodnou podle principu většiny, a stát odsouzený se musí podrobiti.
Tím způsobem, nedojde-li k přátelské úpravě sporu, je zde vždy jistota, že se dospěje k definitivnímu řešení každého sporu buď ve formě nálezů stálého Dvoru mezinárodní spravedlnosti, nebo ve formě rozhodčího výroku nějakého zvoleného sboru rozhodčích, nebo konečně ve formě jednomyslného rozhodnutí Rady.
Strany jsou povinny podrobiti se tomuto řešení a je provésti. Neučiní-li tak, porušují závazek převzatý vůči ostatním signatářům Protokolu a toto porušení má v zápětí trestná opatření stanovená v Protokole a v Paktu Svazu.
Tím dostáváme se ke druhé podstatné části Protokolu, k otázce o zárukách bezpečnosti a o sankcích.
Aby však bylo možno přesně zjistiti, proti komu se má užíti trestných opatření, bylo třeba především vytvořiti celý systém a proceduru, podle které by se zjistilo co nejsnáze a nejrychleji, kdo je útočníkem a kdo neplní rozkazů Svazu Národů.
Otázka ta je neobyčejně složitá a její vyřešení způsobilo Svazu Národů značné rozpaky. V celku možno shrnouti ustanovení Protokolu v této otázce takto:
Útočníkem je stát, který sáhne v jakékoli formě vůbec k vojenským opatřením a násilným akcím proti státu druhému. Tím porušuje závazky, které převzal buď na základě Paktu nebo na základě Protokolu, protože každý násilný akt je nyní zakázán. Stát napadený se ovšem v takovém případě brání a jde tudíž o to zjistiti, kdo začal a kdo je skutečným útočníkem. To je onen už uvedený zásadní a klasický spor, který v každé válce se vyskytuje a jehož řešení je vždy nejtěžší. Jeho rozřešení musí se podařiti, jinak by celý systém Protokolu selhal.
Vyžadovati pro toto rozhodnutí jednomyslnosti Rady, jak to bylo určeno v Paktu Svazu, znamená vytvořiti pro napadený stát nebezpečí, že odpor jediného státu může vše znemožniti a že tudíž se rozplynou v nivec záruky, na něž má právo. Existence státu a národa nemůže býti vydána takové eventualitě. Přijmouti naproti tomu princip prosté většiny znamená vytvořiti pro státy, které slíbily svou pomoc, nebezpečí, že ponesou břemeno války a společné akce přes to, že by značná menšina měla pochybnosti o provinění země, proti níž by se mělo podniknouti to nejstrašlivější, co společnost lidská zná: válka.
Po těžkých debatách byl učiněn pokus vytvořiti systém automatického určení útočníka, kde by vlastně nebylo nutno, aby Rada rozhodovala v pravém slova smyslu, nýbrž kde by se prostě konstatovala fakta nezvratná. Podle toho prohlašuje se automaticky za útočníka ten:
a) kdo by odmítl přistoupiti k smírčímu řízení nebo se podrobiti rozhodnutí smírčího a rozhodčího soudu nebo jednomyslnému rozhodnutí Rady;
b) kdo by porušil prozatímní opatření, předepsané Radou podle 7. článku Protokolu (na př. zastaviti mobilisaci, hromaditi vojsko, válečný materiál atd.);
c) kdo by porušil rozhodnutí Rady nebo rozhodčího soudu, že spor spadá do výlučné kompetence odpůrcovy, jsa otázkou ryze vnitřní, a není tudíž sporem mezinárodním;
d) kdo by porušil vojenskými opatřeními demilitarisované a neutralisované pásmo.
Může nastati případ, že by přes tato kriteria vznikly pochybnosti, kdo je útočníkem. To je předpoklad velmi pravděpodobný a snad se vyskytuje nejčastěji. V takovém případě dává Protokol Radě zvláštní možnosti: Rada má povinnost ve vzniklé válce naříditi okamžitě příměří a jeho podmínky; pro toto rozhodnutí postačí dvoutřetinová většina. Kdo se nepodrobí, je prohlášen za útočníka, a hned se uplatní proti němu všecka trestná opatření podle Protokolu. Tak Protokol dává Radě aspoň možnost jednak začatou už válku hned zastaviti, jednak když by už nebylo možno na počátku jednomyslným usnesením Rady stanoviti, kdo jako útočník nepřátelství zavinil a tím je začal, prohlásiti za útočníka těmito dodatečnými opatřeními toho, kdo se nepodrobí hned rozkazům Rady.
Autorům Protokolu šlo však dále ještě o, to, aby znemožnili přípravy k válce a hrozby válkou jednak v době, kdy je nějaký spor před smírčím soudem, jednak v době, kdy mezi státy existuje všeobecné napětí a je tu nebezpečí tajného zbrojení a příprav válečných. Pro tento případ dává Protokol Radě zmíněné již právo učiniti t. zv. záruková předběžná opatření, t. j. naříditi, aby podobné přípravy přestaly, zastaviti mobilisační práce, dopravu vojsk, zbraní, munice, odvolání vojsk atd. Kdo se nepodrobí, je útočníkem. (Výborně!)
Jestliže přes to vše boj vypukne anebo se v něm pokračuje, Rada konstatuje, kdo je útočníkem, a nastává případ trestních nebo zárukových bezpečnostních opatření. To je čtvrtý hlavní princip, na němž spočívá Protokol.
Jak již bylo vyloženo dříve, dosavadní disposice Paktu nezaručovaly bezpečnost státu napadanému. Členové Svazu byli sice povinni okamžitě a bez reserv provésti hospodářské sankce, opatření vojenská mohla býti jen doporučena, a to jen jednomyslně.
Již při redakci těchto článků na mírové konferenci v Paříži r. 1919 došlo, k živým sporům o přesném dosahu a právních důsledcích závazků, které jsou obsaženy v těchto ustanoveních. Spory ty nabyly zvláštního významu také ve sporu presidenta Wilsona s americkým senátem, když se jednalo o ratifikaci versailleského míru a Paktu Svazu.
Protokol ženevský se pokusil tyto, spory definitivně vyřešiti. Signatáři Protokolu přejímají totiž závazek užíti proti útočníkovi okamžitě a bez reserv sankcí všeho druhu, jež jsou uvedeny v Paktu, t. j. nejen hospodářských a finančních, ale i vojenských, námořních a leteckých, jakmile útočný čin bude zjištěn a jakmile Rada vyzve signatární státy, aby provedly tyto sankce. V tom smyslu jde Protokol tedy mnohem dále nežli původní Pakt a dostává ráz vojenské obranné smlouvy, poskytující opravdové záruky bezpečnosti.
Pokud jde o povahu a rozsah těchto sankcí, jsou tyto závazky každého státu vymezeny tím, že každý signatář má loyálně a účinně spolupracovati při odporu proti útočnému činu, a sice tou měrou, jak mu dovoluje jeho hospodářská situace a zvláštní podmínky jeho vyzbrojení. Myslím, že toto určení je dostatečné poněvadž tu vždy budou ještě vlastní zájmy států, jež je povedou k tomu, aby rychle konflikt skončily. Ostatně běžné vojenské aliance dnešní neurčují také obyčejně přesněji vzájemné povinnosti.
Praktické provádění sankcí, t. j. vedení války samo bude vždy spadati do přímé působnosti vlád a spolupráce v eventuální válce bude prováděna cestou diplomatickou, konferencemi, stykem generálních štábů, jak bylo na příklad za poslední války. Činnost rady je povahy dozorčí nebo spíše poradní, nikoli však výkonné. Bude sledovati všechna tato jednání diplomatická a operace vojenské, projeví eventuální své dobré zdání a stanovisko a dá svá doporučení.