Chci konstatovati, že předloha, která má titul "mimořádné daňové úlevy", obsahuje jisté falešné označení. Každý bude si představovati pod daňovými úlevami, že daně budou vybírány v celku v nižší míře, než byly rozpočteny ve státních rozpočtech 1921 až 1923. Tohoto předpokladu tu však není. Těm poplatníkům, kteří beztoho nemohou daní zaplatiti, odepíše se část. Pokud však stát a obce nemohou se zříci tohoto příjmu, nutno tyto daně přesunouti na jiné a bylo by mylným a falešným předpokladem, když by někdo myslil, že tímto zákonem bude dosaženo pro veškeré obyvatelstvo daňové úlevy v celku. Důvodová zpráva praví, že příčinou daňových nedoplatků a nedobytnosti mnohých daní jest, že berní správy byly po převratu příliš silně přetíženy, jakož i že nebylo lze předvídati následky hospodářské krise. K tomu připojuji, že vinu na takovém přetížení berních správ má finanční politika vlády a koaličních stran, které vytvořením velikého množství berních zákonů a ustavičným novelisováním znemožnily, aby i nejpilnější berní správa třeba jen z polovice mohla splniti své úkoly. Dnešní předloha znamená nové zatížení mnohých berních správ a tím se absolutně nedosáhne zlepšení v tom směru, aby nyní se daně vyměřovaly rychleji. Přímým následkem bude, že musí následovati nové předpisy, že musí býti prováděny odpisy daní, že po účinnosti zákona budou statisíce poplatníků žádati o daňové úlevy, nastane tedy nové nesmírné zatížení berních správ a berních úřadů.
Předloha má těžkou vadu, že nevyslovuje jasně, kdo má o odpisech daní rozhodovati. Nelze to - nutno tak souditi podle textu předlohy - ponechati berním správám samotným, a my právě při této příležitosti opět klademe svůj starý požadavek, aby konečně nikoli jmenovány, nýbrž voleny byly daňové odhadní komise, aby jak o vyměření daní, tak i o odpisu přímých daní rozhodovala volená daňová odhadní komise a nikoli jednotlivý úředník, neboť i když sebe objektivněji chce souditi a soudí, nemůže postupovati ani z polovice spravedlivě, když jde o vyšetření daňové sazby a o odpis. To může jen daňová komise paritně složená.
Považujeme za nedostatečnou jistotu, že tam, kde jde o odpisy vyšší než 1000 K v jednotlivém případě, má spolurozhodovati finanční komise obecní. Musilo by býti aspoň v prováděcím nařízení, jež nutno zajisté k zákonu vydati, vysloveno, že o daňových odpisech rozhoduje jenom volená finanční komise a to v každém případě bez zřetele na výši daňové částky. Prohlédneme-li si osnovu a představíme-li si, jaké nesmírné množství práce přináší s sebou vybírání přímých daní, pak si přejeme, aby naše finanční správa jednou také podala o tom vysvětlení, v jakém poměru je výsledek jednotlivých přímých daní k práci spojené s ukládáním a vybíráním jich. Připomeneme-li si, že finanční správa státní stojí téměř tolik, co dělá ve svém celku suma přímých daní, pak by bylo zajisté důležito, když by se dostalo jednou sněmovně vysvětlení také o tom, jakou sumu peněz vyžaduje vybírání jednotlivých daní.
Důvodová zpráva přiznává dvojí: daně jsou příliš vysoké a namnoze příliš pozdě vyměřovány. Následek toho jsou neustálé žádosti o poshovění daní, neustále docházejí žádosti o odpisy daní, práce u berních správ je stále horší a právě proto nelze dohlédnouti, jak dojdou konečně berní správy k tomu, aby předpisovaly daně přesně a včas, kdy je vybírati lze. Obojí, pozdní a vysoké předpisy jsou stěžejními chybami berní politiky, způsobenými všeobecným finančním hospodářstvím státním. Na papíře vypadaly naše státní rozpočty velmi pěkně, pan ministr financí našel skoro vždy ve státním hospodářství rovnováhu. Příloha přiznává, že dosud vždy skutečnost udělala přes všechny tyto rozpočty velmi silnou čáru, a že nebylo možno sehnati daně tak, jak to státní rozpočet předpokládal. K tomuto poznání měla přijíti finanční správa již dříve, nikoli teprve nyní, kdy se přece trochu změnily hospodářské poměry, měla věděti, že nebude možno sehnati daně v rozpočtové výši, poněvadž krise trvala nikoli jeden, nýbrž více let, bylo už v letech 1922 a 1923 při projednávání rozpočtu jasno, že nebude možno sehnati daně ve výměře rozpočtové.
Před několika dny obdrželi jsme účet o státním hospodářství za rok 1921, a na základě této uzávěrky předložené nejvyšším kontrolním úřadem můžeme zjistiti, jak to vypadalo roku 1921 s vybíráním přímých daní naproti rozpočtu. Roku 1921 byly přímé daně předepsány sumou 2.067,987.000 Kč. Účet státního hospodářství vykazuje, že již dne 31. prosince 1921 existoval na přímých daních nedoplatek 1.334,076.000 Kč, nebo jinak řečeno, že již koncem prosince 1921 byl tu na přímých daních nedoplatek 65%. Zcela jiný je poměr u daní přímých. Rok od roku posunuje se poměr u relativních a absolutních daňových sum, vybraných přímo a nepřímo v neprospěch těchto. Přímé daně se v poměru k požadavkům státního hospodářství snižují, nepřímé rostou. Roku 1921 byly podle číslic předložené uzávěrky nepřímé daně - Podkarpatskou Rus vynechávám - preliminovány 6.289,494.000 Kč, nedoplatky nepřímých daní činily však 31. prosince 481,501.000 Kč. Nepřímé daně scházely se tedy v daleko vyšší míře než přímé, řekl bych jako přirozeně nutný následek krise, která je vždy provázena zjevem, že přímé daně nejsou v předepsané výměře dobytné. Daně z nápojů, z cukru, z dopravy, uhlí, z obratu, všecky tyto daně poskytují nesmírně vysoké výnosy a srovnány s ukládáním přímých daní také administrativně a finančně vyžadují mnohem méně práce a nákladů než daně přímé.
Probíráme-li tuto předlohu, musíme především žádati, aby při provádění zákona bylo přihlíženo k nedoplatkům daně z příjmu u úředníků a dělníků, k nedoplatkům daně z platů mzdových a služebních. Je skutečností, že je pro berní správu mnohem snazší - vyplývá to z povahy věci - postihnouti berně technicky mzdy a platy těchto kategorií, než příjem osob samostatně výdělečných. Je mnohem snazší vybírati daň ze mzdy a z platů než na př. vybírati daň výdělkovou. Daň se předepíše a srazí z mezd a platů. Právě dělník - to ukazuje poměr nepřímých daní - stal se dnes již jedním z nejdůležitějších poplatníků, a dělnictvo, které po leta trpělo hospodářskou krisí a drahotou, má zajisté nárok na to, aby se s ním co nejliberálněji nakládalo právě při provádění tohoto zákona. Kol. Schollich před tím mluvil v polemice o tom, že dělníci jsou živě interesováni na prosperitě průmyslu. Připojil, že když průmysl není zaměstnán, ani dělník nenajde existence. Připouštím to, jen mohl kol. Schollich říci, že dělníci najdou svoji existenci právě ještě, když je průmysl dobře zaměstnán, oni však jsou prvními, kteří trpí následky hospodářské krise, a když dnes přes poměrně dobré zaměstnání našeho průmyslu vyjdeme do severočeského průmyslového území, kde se provádí práce domácká, vidíme namnoze, že dělníci a dělnice musí už zase při velmi dlouhé pracovní době pracovati za mzdy, které nedosahují ani existenčního minima. Týdenní mzdy 30 až 40 Kč v květinářském průmyslu jsou na př. nejvyšší, jakých možno dosáhnouti.
Je to falešný titul, který předloha má. Nejsou to mimořádné úlevy daňové pro massu, pro celek, nýbrž konečným účinkem bude, ježto stát výdajů neobmezuje, že suma nedobytných daní přímých bude přesunuta na druhé vrstvy a že celek obyvatelstva bude pod stejnou tíhou daní trpěti jako dosud, že nedojde k všeobecné úlevě, jak si to představuje masa obyvatelstva.
Při tom bychom chtěli rozvinouti otázku, má-li stát možnost omeziti podstatně výdaje, a tu tvrdím, že by to stát mohl udělati velmi lehce. Poukazuji zde opět na předloženou účetní uzávěrku za rok 1921 a chci upozorniti zvláště ty členy, kteří náležejí parlamentní úsporné komisi, na skutečnost, která vychází na jevo ze státní uzávěrky. V rozpočtu na 1921 byly preliminovány celkové výdaje pro ministerstvo národní obrany na 2.561,796.000 Kč. Tato uzávěrka však ukazuje, že ve skutečnosti bylo vydáno 3.545,114.000 Kč. To je tedy v 1921 v kapitole "Ministerstvo národní obrany" překročení o 983,318.000 Kč. To je mnohem více, než budou snad činiti všecky odpisy podle této zákonné novely, to je trojnásobek všech příjmů z daní přímých v roce 1921. Přepočítáno podle počtu obyvatelstva značí to, že každý člověk v této zemi jen na militarismus v 1921 měl schodek 261 Kč. Při tom nejsou počítány nesmírné škody, které trpí národní hospodářství tím, že 180.000 nejsilnějších lidí po jeden a půl roku je odnímáno hospodářství, na něž snad by nebylo příliš vysoko počítáno touže sumou.
Zaujímáme-li k této předloze stanovisko, musíme konstatovati, že tato předloha je především vážným napomenutím pro většinové strany, které jsou odpovědny za vládu a za hospodářství této země. Po leta již a zvláště při projednávání státního rozpočtu mluví se o chystané finanční reformě. Ani dnešní předloha neposkytuje řešení, je dílem kusým. Finanční reforma, zjednodušení veškeré naší finanční správy je z nejdůležitějších a nejnutnějších úkolů, a mělo by býti vlastně prvním úkolem naší státní správy, který by provedla. Předloha je také napomenutím, aby konečně byl učiněn konec nesmírnému plýtvání národním jměním a pracovními silami na neproduktivní práce, napomenutím, aby stát své hospodářství zařídil jinak, aby nemrzačil hospodářství země velkými a neproduktivními výdaji a neubíjel ho nesmírnou tíží daní, ohromnými břemeny, jež jsou ukládána následkem vojenských požadavků.
Pravíme-li na konec k této předloze, že pro ni budeme hlasovati, pak nikoli, že bychom nemuseli žádati, aby nutná finanční reforma nezůstala dílem kusým, nýbrž aby byla provedena, aby konečně přišly obchodní smlouvy, jakož i aby stát svojí finanční správou v zemi hospodářství oživil, místo aby je ona mrzačila a ubíjela. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníkovi, p. posl. Horákovi.
Posl. Horák: Slavná sněmovno! Návrh zákona o mimořádných úlevách při placení daní přímých ustanovuje v §u 1, že nedoplatky přímých daní, dlužných za minulá léta až včetně do roku 1923, mohou býti na žádost strany ve výjimečných případech přiměřeně sníženy nebo prominuty, jestliže je vážné nebezpečí, že by zapravení těchto nedoplatků mohlo ohroziti poplatníka v jeho hospodářském podnikání nebo ve výživě jeho rodiny nebo vymáhání nedoplatků spojeno bylo s nepoměrnými obtížemi.
Prvním mým přáním jest, aby tento zákon, o jehož přijetí nemám pochybnosti, byl také svědomitě všude praktikován. Až dosud měli jsme několik výnosů jak ministerstva financí, tak Zemského finančního ředitelství podobného znění, ale nápravy až dosud stalo se velmi málo. Ožebračení poplatnictva je na denním pořadu a případy, že předepsané daně by nejen ohrozily poplatníka, ale také zničily, kdyby měly býti v předepsané výši zaplaceny, jsou časté. Nejhůře je na tom poplatník, který po celý život konal svoji povinnost daňovou, staral se o svůj závod a rodinu, pamatoval na poslední léta při sklonku svého života, šetřil a opatřil si místečko, kde by poslední dny ztráviti mohl, a najednou vtělen mu bývá takový obnos dlužných daní, že celá realita na to mnohdy nestačí. Již častokráte jsem vytýkal, a i jiní kolegové tak učinili, že hlavní příčinou této kalamity byla okolnost opožděného vyměřování daní. Poplatníku nebyly daně 3 až 4 léta vůbec vyměřeny, až najednou dostal předpisy za uplynulá léta. Jaký div, že nastalo v kruzích poplatnictva pravé zděšení, neboť v častých případech rovnaly se doručené předpisy konfiskaci celého majetku. To se v důvodové zprávě také uznává, ale stát přišel tím o mnoho milionů. Pravidelné předpisy byly by přivedly poplatnictvo k poznání, že je potřebí ve vyšší konjunktuře hospodářské pamatovati na daňovou reservu, která je sice u velkých akciových společností nebo u velkých firem obvyklou, ale nikoliv u malého podnikatele, od kterého se přece nemůže žádati, aby sdělával bilance nebo vedl nějaké složitější účetnictví. Částek, kterými by byl platil daně, kdyby mu byly bývaly jich předpisy pravidelně doručeny, použil k jiným účelům, na příklad k zvelebení dílny, rozšíření nákupu, při čemž v mnohých případech zvětšil své povinnosti vůči věřitelům. Nemohl tudíž samozřejmě zaplatiti daní za 3 až 4 léta, jichž výše se vůbec nenadál. K tomu přidružila se libovůle jednotlivých úřadů vyměřovacích, a následkem toho byly daně nejrůznějším způsobem ukládány, nejčastěji podle toho, jaký názor na současné hospodářské poměry příslušný referent měl. Též podané rekursy nebyly za dvě i více let vyřízeny. Příčiny nutno uznati, ale tím nezměnilo se nic na trapném osudu poplatníkově. Mohl bych znovu uvésti sta nových případů daňových přehmatů mimo těch, které jsem já při různých příležitostech, i moji kolegové uvedli, ale upustím od toho, neboť mám za to, že všichni jsme o těchto věcech pevně přesvědčeni.
Jak o otázce daňové soudí zastupitelstva obcí, o tom svědčí projev obecního zastupitelstva v Blovicích, jehož vedení, podotýkám to výslovně, není v našich rukou: Daňová břemena za nynějšího systému doléhají na veškeré poplatnictvo, zejména na živnostníky, obchodníky a průmysl tak tíživě, že, nebude-li nejbližší doby zjednána náprava a nalezen vhodný způsob, podle něhož by daně s přirážkami byly spravedlivě rozvrženy podle platební schopnosti, bude veškeré podnikání samostatné znemožněno, hospodářský život ohrožen ke škodě celého státu.
Množí se případy odhlašování živností a předávání majetku živnostníky na manželky nebo děti, aby znemožněno bylo státu vymáhání daní, jež unésti třídy výrobní a obchodní nejsou s to.
Při vyměřování nedbá se přiznání poplatníkova a libovolně tomuto předpisuje se daň podle údajů tak zvaných přezvědných osob (Výkřiky.), jež brány jsou zpravidla z řad konkurence neb vyvoleny často z osob, příslušnému poplatníkovu podnikání naprosto nerozumějících, proti jejichž údajům poplatník nemá možnosti se brániti.
Tak vzniká nerozumné přepínání platební způsobilosti a schopnosti poplatníků, které má za následek četné odpisy daní, neboť poplatník, zřejmě touto praxí příliš zdaněný, nesnaží se, pokud nemá nemovitého majetku, platiti podle svých sil a často pak neplatí vůbec, jelikož nemůže. Tím zajisté se nepůsobí příliš v zájmu státu na morálku poplatnictva, stejně jako dotčenou praxí vyměřovacích úřadů, proti níž ani odhadní komise ničeho nezmohou, poněvadž se jim předkládá k vyřízení takové množství případů, že nemohou skoro ani postřehnouti jmen poplatníků, tím méně ovšem o navrhovaném jejich zdanění se vyjádřiti.
Nutno zjednati nápravu, kterou možno hledati jedině v jednotné vzestupné dani z příjmu, spravedlivě podle výše majetku vyměřené a podrobené obecním přirážkám tak, aby každý podle svých poměrů spravedlivě byl zdanění jemu příslušejícímu podroben.
Předložme si otázku: proč vláda tento návrh zákona předložila? Od začátku parlamentní činnosti bili jsme se pro tu věc, podávali návrhy, upozorňovali včas na blížící se nebezpečí a bylo to v době, kdy ještě četné podniky a živnosti mohly býti uchráněny. Bohužel, že u nás přichází se s věcí takřka v poslední hodině, když přicházejí hrozivé zprávy o ničení majetku poplatnictva a nemožnosti vydobytí dlužných daní. Proto tvrdím, že zákon ten nebude míti pro fiskus už toho mravního významu, neboť ti velcí již se svými daňovými povinnostmi dříve utekli, a ti malí poctivci dali k disposici vše co měli a co zadlužením, ať hypotekárním nebo směnečným, získati a fisku odvésti mohli. Není to tedy žádný dar ani z milosti, ani z lásky k živnostnictvu se strany vlády, nýbrž výsledek všech již učiněných kroků a prostředků užitých proti poplatníkům s největší přísností, avšak bez výsledků. Jakým drakonickým způsobem se nedoplatky daní vymáhaly, o tom svědčí okolnost, že zvýšení exekučních poplatků bylo v prelimináři r. 1923 uvedeno 18 mil., r. 1924 však 57 mil., to je tedy trojnásobným obnosem.
Dávno poukazovali jsme k tomu, že není zdravé, vyměřovati a vybírati daně tam, kde platiti se nemohou a které jsou nad platební schopnost a výdělečnou sílu živnostníka. Třeba si v takových případech uvědomiti, že takovým způsobem, jak se dělo, béře se i tomu nejpořádnějšímu poplatníku radost k práci a že postup takový nevzbuzuje u nikoho úcty k úřadu.
Při té příležitosti tlumočím znovu často opakované přání živnostnictva po vykonání voleb do odhadních komisí, při čemž má býti spravedlivému zastoupení řemesel a živností v těchto komisích učiněno zadost. Otálí se s touto věcí, aby nelegální stav dosud platný byl prodloužen. Je tomu tak, jako v přítomné době se jmenováním okresních správních komisí, které se právě ustavují následkem svého jmenování. Jmenování to neodpovídá početnosti odevzdaných hlasů při posledních volbách do obcí. Tak se stává často, že na příkl. strana živnostenská, která v celém okrese dostala větší počet hlasů než strany jiné, v koalici zastoupené, nemá žádného zastoupení, ani jeden člen nebyl z jejího středu jmenován, zatím co z jiných stran členové jmenováni byli, a to ve větším počtu, než by se kdo nadál. Stížnosti ty docházejí odevšad, jmenovitě z okresů, kde jmenování to bylo provedeno. Jsou to okresy Soběslav, Tábor, Sobotka, Jičín, Beroun a jiné, kde strany co do počtu odevzdaných hlasů mnohem slabší dostaly zastoupení, ale strana naše i tam, kde měla dva členy ve správní komisi, nedostala ve jmenovaném okrese žádného zastoupení. Odsuzuji takové počínání se strany vlády a žádám, aby právu v tomto směru učiněno bylo zadost.
V rozpočtovém výboru při projednávání této předlohy vznikla starost, že obecní přirážky snížením daní budou rovněž sníženy, což je samozřejmý důsledek tohoto zákona. Proto byl vsunut do osnovy návrhu nový třetí paragraf ve znění: "při šetření výše odpisu daňového, jedná-li se o odpis přes 1.000 Kč, má míti obec právo býti slyšána". Přísluší jí v tom případě právo poradní. Návrh zákona nestanoví instancí, jež podle §u 2 budou příslušnými při povolování úlev daňových. Budou to patrně úřady I., II. a III. stolice, to jsou berní správy, zemské finanční ředitelství a ministerstvo financí. Zákon má za úkol, dlouholeté nespravedlivé počínání úřadů vůči poplatnictvu, tedy i živnostníkům a obchodníkům zmírniti. Za nedlouho seznáme způsob, jakým úřady tomuto zákonu porozuměly. Kdežto na sanaci, udržení a rozšíření konsumních spolků vydáno bylo vládou mnoho milionů a velkoprůmyslu v ohledu tarifním, celním a dopravním učiněny znatelné výhody, nelze tvrditi, že by středním poplatním vrstvám, najmě živnostem a obchodu, bylo měřeno aspoň přibližně příznivě. Nuže, naskýtá se tu možnost, byť i jen z části, odčiniti bezpráví na středních výrobních vrstvách tak dlouho páchané.
V našem státě musíme přijíti konečně k přesvědčení, že jen práce dovede stavěti hodnoty, a proto musí nastati všade lepší výkonnost, aby výroba byla zvelebena a ne tlumena, nebo dokonce ničena velkými předpisy daňovými. Proto dlužno hledati každou příležitost ku zvelebení hospodářských počinů, neboť otázka sociálního postavení živnostníka i dělníka je s tím úzce spjata. Plně zaměstnávati naše výrobní vrstvy znamená rozmnožení výroby jak v živnostech, tak v průmyslu, a v důsledcích toho zlepšilo by se sociální postavení všech výrobních a na výrobě zúčastněných vrstev. Toho nedosáhneme však nepatrným snížením režie nebo nepatrným snížením daní, hlavně výdělkové. Tíha daňová, k čemuž přicházejí v úvahu i poměrně velké přirážky obecní, okresní a zemské, dále různé platy na sociální zařízení, nesmí v budoucnu tak rušivě zasahovati do odbytových poměrů našeho hospodářského života. Proto nezbude nám než přikročiti konečně k reformě daňové a vysloviti se zásadně o rozřešení celé - této otázky bez otálení, neboť řešení to musí odpovídati hospodářským poměrům doby a zvelebení našich hospodářsky činných jednotek.
Nedocílí se toho snížením sazby u všeobecné daně výdělkové ze 4 % na 2 %, jak je projektováno, ani snížením obecních přirážek, ani novinkami u zvláštní daně výdělkové nebo při dani z příjmu odečtením ztrát v roce minulém od zisku v roce příštím.
Bude-li se platiti daň z příjmu podle zisku v roce předešlém, bylo by to sice spravedlivější, ale reformou to nazvati nelze. Daňová reforma musí míti zásadní podklad, to jest odstranění onoho množství různých daní a poplatků, v němž se žádný poplatník nevyzná a málokterý berní úředník tuto rozmanitost daňovou ovládá.
Zákony daňové musí býti bez komplikací, aby hlavně ve způsobu ukládání nebyla taková složitost jako dosud. Proto voláno jest se všech stran po jednotné, spravedlivé dani z příjmu, která by rázem zjednodušila celý náš hospodářský život, zmenšila počet úřednictva a ušetřila stohy papíru. Jsem přesvědčen, že při takovém jednoduchém úřadování nastala by v úřadech orientace nová a také větší chuť k práci.
Zdá se, že máme ještě míti větší trpělivost k dosažení dávno želené daňové reformy a proto nutno zatím se spokojiti s předlohou o mimořádných úlevách při placení přímých daní.
K osnově předložené podáváme tyto pozměňovací návrhy:
K §u 1, odst. 1 budiž dodáno:
"Při tom je bráti zvláštní zřetel na střední a malé poplatníky."
§ 2, odst. 1 budiž škrtnut a zaměněn touto větou:
"Úlevy provádí příslušná berní správa k návrhu volené odhadní komise příslušného obvodu (na Slovensku okresní výbory)."
§ 2, odst. 2 bude zníti:
"Příslušné úřady jsou berní správa, zemské finanční ředitelství a ministerstvo financí."
Vítám tedy tuto předlohu, ale mám přání, aby, až zákon nabude své účinnosti, byl také spravedlivě praktikován, a vždy v uvážení všech okolností učiněno požadavkům živnostnictva zadost, by nepřinesl do řad poplatnictva nové a nové zklamání.
Budeme hlasovati pro tuto předlohu. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem jest pan posl. Stenzl. Dávám mu slovo.
Posl. Stenzl (německy): Poplatníci tohoto státu byli by snad mohli zajásati radostí nad návrhem o daňových úlevách, kdyby byl býval tento návrh podán v této sněmovně před rokem. Bohužel, uplynul rok těžké hospodářské krise, než se konečně dospělo k náhledu, že daňová břemena pro poplatníky nejrůznějších stavů a povolání jsou příliš vysoká. Mnoho existencí bylo za ten jeden rok zničeno, ba byly uvrženy znovu do oné bídy, z níž se s námahou a svízelemi dopracovaly k samostatnosti. Když r. 1922 nastal velký pokles cen, vláda sama prostřednictvím svých podřízených úřadů všemi prostředky se pokoušela, aby živnostník a legitimní obchodník snížil ceny svého zboží a neptala se ho, zda při tom neutrpí ztráty. Nikdo se ho také vůbec neptal, bude-li shrabovati ještě hladové výdělky, aby mohl zaplatiti daně, jež mu byly předpisovány. Od oné doby vede právě německý živnostenský a obchodnický střední stav tuhý boj o svou existenci, o zachování rodiny a budoucnosti. Odbyt zboží vázl, byl nedostatek úvěru, naproti tomu objevovaly se za krátko vysoké daňové předpisy, jimž živnostníci naprosto nemohli vyhověti. Avšak byli to obzvláště, a to musí vláda a ministerstvo financí tohoto státu věděti, pohraniční obyvatelé tohoto státu, kteří ve svém boji o existenci byli velmi těžce postiženi, jak již zdůraznili ctění páni řečníci přede mnou. Daňové zákonodárství tohoto státu směřuje vlastně jen k tomu, aby působilo zmatky na jedné straně mezi poplatníky a na druhé straně v úřadech, jež mají tyto zákony prováděti, ježto i v těch případech, kdy poplatníci přijdou k úředníkům berního úřadu nebo berního referátu a žádají o výklad různých zákonů a nařízení, úředníci nebyli s to, aby ty věci poplatníkům objasnili. Jak je možno žádati na prostém, obyčejném občanu tohoto státu, aby všechny tyto zákony studoval a si osvojil, aby mohl také použíti dobrodiní paragrafů, jež jsou v nich k jeho prospěchu skryty. Daně tohoto státu dosáhly dnes téměř osmnáctinásobné výše proti dobám mírovým a musíme se diviti, že právě daně platící stavy jsou ještě s to, aby unesly tato břemena a přímo nebo nepřímo je státu odváděly. Podle dnešních poměrů není to v žádné shodě s možností výdělku dnes tak těžce potlačeného, vyrábějícího středního stavu a není to ve shodě s prací oněch vrstev, které se od časného rána až pozdě do noci namáhavě plahočí, aby učinily zadost všem těmto požadavkům. V poslední době, zejména berní úřady, které právě pro daňové zákonodárství a množství nařízení a zákonů nebyly s to, aby vydávaly daňové předpisy včas, poslaly daně platícímu obyvatelstvu předpisy za 3 roky najednou a při tom neuvážily, že poplatník, o němž se všeobecně tvrdí, že si smí započítati daně do ceny zboží, nemůže sáhnouti zpět do uplynulých 3 let a nemůže jednotlivým spotřebitelům, jimž tehdy prodal své zboží nebo výrobky, dodatečně připočísti procento daní.
To je přímo zločin státu a vedl k tomu, že mnoho a mnoho existencí bylo zničeno. Musíme však také uvážiti, že mnozí z těchto poplatníků nikdy neočekávali tak vysokých předpisů a proto je nemohli nikdy zahrnouti do svých kalkulací. Následek toho jest, že byly podávány rekursy za rekursem, jež nebyly dosud vůbec vyřízeny, takže úřednický personál s tím neobeznámený nemůže postačiti, aby podle zákonných ustanovení tyto rekursy vyřídil. V četných případech se dějí pokusy - a nevím a nechci tomu vůbec ani věřiti, zda na pokyn ministerstva financí, já tomu nevěřím, - ale u berních úřadů se dějí dokonce pokusy, přiměti poplatníka, aby vzal podané rekursy zpět a slibuje se mu na druhé straně v jakési formě nějaká sleva, čítající snad několik haléřů. Říká se: dnes ti náleží výhoda dávky z majetku. Dostaneš odpisy, odvoláš-li eventuelně svůj rekurs v té či oné berní věci. Již v r. 1923 pomýšlela vláda na úlevy v dani výdělkové. Tento zákon prospívá jistě mnohým vrstvám a mnohým podnikům.
Naproti tomu drobní živnostníci neměli příležitosti, tento zákon dobře si prohlédnouti, obeznámiti se s jeho ustanoveními a využíti dobrodiní zákona. K tomu nedospěli. Avšak do tohoto zákona bylo pojato také ustanovení, že jen tehdy má se bráti ohled, jestliže se provozní a hospodářské poměry závodu v r. 1922 proti roku 1921 zhoršily. Pokusili jsme se to našim lidem vyložiti, aby využili dobrodiní tohoto zákonného ustanovení a berním úřadům bylo podáno velmi mnoho takových žádostí.
Prohlašuji však, že sotva 2 % těchto žádostí byla berními úřady vyřízena. Měl bych tudíž otázku, k čemu vlastně tato sněmovna, tento parlament vydává taková zákonná ustanovení, jestliže jich jednotlivé podřízené úřady nezachovávají, jestliže jich nevykonávají. Jak jsem se v poslední době přesvědčil, samo ministerstvo financí nahlíží, že daňové břemeno jest dnes tak vysoké, že je pro nejširší vrstvy lidu, zejména však pro výdělečný, vyrábějící a daně platící střední stav nesnesitelné. Avšak co slyšíme, jsou-li berním úřadům a berním správám vydávány výnosy a jisté takové přípisy - nevím, jak bych je nazval? Co uslyšíme, přijdeme-li k těmto úředníkům berních správ a řekneme-li, že ministerstvo již vydalo ten či onen výnos? Páni zkrátka prohlásí: My jsme nic nedostali a musíme se říditi ustanoveními zákona. Nevím a myslím, že ani zde nemohu tvrditi, že jsem byl ministerstvem financí, po případě jeho vedoucími úředníky obelhán.
Zvláštní věcí, která by podle zákona měla býti zachovávána, avšak nezachovává se, jest tak zvané řízení vytýkací při vyměřování daní. Jestliže přiznání některého poplatníka je shledáno vadným - poukazuji zde specielně na § 99 zákona o dani z obratu, který praví, jestliže se údaje přiznavatelovy nezdají v nějakém směru berním správám správnými, že jest povinností berních správ, poslati mu dekret a položiti mu otázky, aby se k nim mohl vyjádřiti - právě tento dekret a otázky mají mu býti zasílány. To však se neděje. Před ne příliš dávnou dobou měl jsem příležitost zúčastniti se protestní schůze, kde referent plným právem řekl, že ony paragrafy v daňových zákonech, které jsou ve prospěch poplatníků, u berních úřadů a u berních správ se vlastně ztratily. Z toho tak zvaného ztracení nebo úmyslného nedbání pozorujeme, že dochází k libovolným odhadům a že se odhady konají podle vnějších a fiktivních známek a že tudíž ve většině případů, téměř až 80 a 90% živnostníků je zdaněno příliš vysoko, čehož nelze odpustiti oněm činitelům, kteří by měli používati všech paragrafů berního zákona.
Ve všech případech se také činí pokusy provésti, po případě používati t. zv. soustavy důvěrníků. Právě těchto lidí, těchto špiclů se používá, řekl bych, pro jejich nevědomost k tomu, aby přiměli svého konkurenta a poradili mu, že učiní lépe, odvolá-li svůj rekurs. Stojím na stanovisku, že tento postup, že t. zv. soustava důvěrníků je zcela nesprávná a že se máme domáhati toho, aby se přiznavateli věřilo na základě řádně vedených obchodních knih podniku, třebas i malých živnostníků.
Zvláštní, co se dnes v berním zákonodárství, zejména však při odhadování ujímá, je chování odhadní komise. Odhadní komise daňové pro všechny třídy a pro všechny rozmanité druhy daní jsou již z doby předválečné a dnes se dějí pokusy, uprázdněná místa obsazovati nebo změny v nich prováděti jen jmenováním vládou. Požadavkem německého živnostnictva jest, když už musí býti nějaká odhadní komise, aby byly už konečně rozepsány do ní nové volby.
Obzvláštní zmatky v celém berním zákonodárství působí, že dnes již nelze jíti na berní úřad a zaplatiti tam daň na potvrzení v t. zv. daňové knížce, nýbrž že je zavedeno placení šekem. Zde musím znovu tvrditi, že zavedením šekového placení poplatník vlastně neví, jakou daň platí. Nemá ještě žádného předpisu v rukou a přesto má již platiti daně a při nejlepší vůli je platiti nemůže, poněvadž jsou pro něho vyměřeny příliš vysoko. Jednoho dne přijde složenka, druhého dne přijde do domu již pan exekutor a třetího dne pospíší si již slavný berní úřad s vkladem do knih, jen aby byl omezen úvěr, jejž onen ubohý muž ještě má.
Při této příležitosti bych zde uvedl jeden případ. Dne 2. září se stal v Pohořelicích na jižní Moravě tento případ: Truhlář, jménem Jan Lösel, vyložil na trhu na prodej svůj nábytek, aby z výtěžku konečně už jednou vyhověl svým závazkům k bernímu úřadu a ke svým pomocníkům. Právě v té chvíli, kdy tento muž jakožto poplatník vystavoval na tržišti svůj nábytek, přišel berní úřad se strážníkem a zabavil nábytek pro nezaplacené daně. Tak byl tento muž vydán ve veřejný posměch obyvatelstva. Hrozí-li již bernímu úřadu skutečně nebezpečí nebo bojí-li se, že přijde o daně, nebylo by bývalo možno, zabaviti tento nábytek přímo v domě onoho truhláře?