Přešel bych několika vývody na hospodářskou stránku tohoto problému. Události dnešního dne - drahotní nepokoje v Praze - ukazují, že přes všechno sociální smýšlení, které vláda a strany většiny takovou předlohou chtějí projeviti, tytéž strany většiny nesmějí zapomenouti na to, že jiné důležité hospodářské otázky klepou na dvéře, jež naléhavě očekávají vyřešení a které - ať se to připouští nebo ne - souvisí velmi těsně s možností sociálního zákonodárství. Snad každému je zřejmo, že jak zaměstnavatel, tak dělník se vynasnaží při zvýšení výrobních nákladů přesunouti toto zvýšení na spotřebitele. Prožíváme - jak bylo řečeno - v posledních týdnech zřejmě v důsledku utvoření cen na světových trzích, potom však také následkem co možno neobratných politických machinací v tuzemsku - zmiňuji se jen o přímo zhoubném účinku moučné novely - stálé stoupání cen potravin, takže jsme opět u většiny potřeb dosáhli desetinásobku mírových cen. Stavební činnost vázne a jen co nejrychlejší osvobození ode všech donucovacích zákonů může nás zde přivésti k normálním poměrům. To však znamená opětné zvýšení mezd a cen. Jako třetí přistupuje sociální pojištění. Tak mnohý dělník bude velmi nepříjemně překvapen tím, že to, čeho se vlastně doufá dožíti po 65ti letech věku jako velmi skrovného důchodu ve stáří, musí dnes zaplatiti ztíženým živobytím. Jistě to není důvod proti nutnosti sociálního pojištění a nemá jím také býti. Avšak s jedné strany se nesmí zapomenouti, že také taková dobrodiní mohou býti vykoupena jen šetrností na všech stranách - jak i v soukromém životě - a za druhé musí to býti pobídkou, abychom s největší opatrností a se zřetelem na všechny tyto momenty přistoupili k poradě o příspěvcích. Výpočty vládní předlohy, které byly schváleny výborem, zdají se mně býti v tomto směru poněkud optimisticky založeny. Nemocenské pojištění zabralo nyní ve většině případů více než 6 procent mzdy, o invalidním pojištění praví ústředna československých obchodních a živnostenských komor toto:
"Příspěvkový požadavek na invalidní pojištění byl vzat roční částkou 800 až 850 milionů příspěvky státu z různých titulů mohou býti pro průměr prvních deseti let oceněny okrouhle na 50 milionů. Náklady nemocenského pojištění byly by podle ustanovení prvního návrhu dosáhly přibližně stejné celkové částky jako příspěvkový požadavek invalidního a starobního pojištění. Pokud jde dále o počet samostatných osob, jež mají býti pojištěny, byl okrouhle udán 1 milion osob. Při tom však nebyl asi vzat zřetel na to, že při zavedení pojištění osob samostatných měli býti pojati i do pojištění podle vládní předlohy pojištěním nepovinní pomocníci - členové rodiny, takže okruh osob povinných pojištěním by se zvýšil přibližně o další milion. Podle výpočtu rakouské předlohy sociálního pojištění ministerstva Beckova - podle našeho (obchodní komory) mínění příliš nízkého - byla by potřeba příspěvková na pojištění osob samostatných a pomocných členů rodiny dohromady činila asi polovinu potřeby pro pojištění osob nesamostatných, ovšem při omezení osob samostatných na nárok na starobní rentu. Mají-li samostatní, jak se to namnoze žádá, obdržeti nárok i na jiné dávky pojistné, pak musel by požadavek na jejich pojištění býti přirozeně značně vyšší a téměř blížiti se požadavku na pojištění dělnické. Počítají-li se dále výdaje na zařízení sociálního pojištění, jež novými zákony zůstalo beze změny (úrazové pojištění, pojištění u bratrských pokladen, pojištění soukromých zaměstnanců), dále náklady starobního zaopatření osob 60tiletých a podpory nebo pojištění pro případ nezaměstnanosti, přišlo by se - bez započtení drahotních přídavků k invalidnímu pojištění - k celkové roční potřebě na sociální pojištění ve výši okrouhle 3 1/2 miliardy."
Jiní pojišťovací matematikové, kteří vycházejí ze základních číslic předlohy, tedy 1·7 milionu pojištěnců v průmyslu, obchodu a živnostech a asi 900.000 pojištěnců v zemědělství, vypočítávají nejpečlivějším způsobem jako celkový výdaj příspěvkový částku, která tvoří 5% celkové sumy mzdy, což by odpovídalo v roce asi částce nejméně 700,000.000 Kč. Připočteme-li k tomu ostatní pojišťovací příspěvky, příspěvky státu a z pojištění osob samostatných, blížíme se při tomto svrchovaně opatrném výpočtu nesporně rovněž druhé miliardě jako ročnímu výdaji. Jest doufati, že dobře prospívající, na zajištěném odbytu a výrobních poměrech spočívající hospodářství bylo by schopno nésti i taková břemena, zvláště pak, kdyby za to dostalo zvýšenou ochotu k práci a tím zajištěné trvání. Avšak jsme nyní v Československu skutečně v takém stadiu? A jestliže doufáme alespoň, že toho v nejbližší době dosáhneme, nemusí v takové chvíli vláda nasaditi všechny síly, aby zlepšila podmínky výroby? Zde musí vládě nastati těžký a velmi odpovědný úkol, aby veškerému hospodářství ulehčila břemena převzatá sociálním pojištěním tím, že učiní nejkrajnější, aby zmenšila ona břemena, jež dnes beztak hrozí rozdrtiti naše hospodářství. Zdá se, že naše vláda si není plně vědoma tohoto úkolu, neboť jinak nebylo by možno, aby v téže chvíli, kdy se tento parlament usnese na miliardovém zatížení, zástupce této vlády posiloval znova poněkud potrhané přátelství s dřívějším režimem ve Francii tím, že mluví o demokracii, jež podle jeho mínění může býti udržena jen bajonety. Touto cestou nevybudujeme žádného sociálního pojištění, naopak zničíme v krátké době opět snad nadějně podniknuté dílo. Sociální práce pro lidstvo jsou možné jen tenkráte, jestliže se toto lidstvo postaví na mírumilovné, smířlivé smýšlení, jež hledá v práci ochranu pro trvání vytvořených státních organisací, nikoli v násilí. Všichni, kdo myslí to poctivě se mzdou za práci, musí se obrátiti proti těm, kteří takovými dvojklannými výroky ohrožují již předem to, co jen při opravdu demokratickém smýšlení může býti udrženo spoluprací všech na spravedlivém podkladě.
Avšak vraťme se opětně k číslicím této předlohy, neboť na jejich pravděpodobnosti a možnosti spočívá zdar tohoto díla. Z důvodové zprávy, které jistě žádný znalec neupře vysvědčení obzvláštní píle, možno zjistiti, že nashromážděné jmění bude po 20ti letech činiti 12 až 14 miliard korun. Po 25ti letech bude přibližně dosaženo výše celého státního rozpočtu. Dále se mluví o tom, že v trvalém stavu muselo by činiti nashromážděné jmění 35 miliard, neboť úrokový výnos má činiti 1·4 miliardy. Dnes možno ztěží přehlédnouti, zda hospodářství bude s to, aby odňalo tak ohromnou sumu soukromému oběhu hospodářskému a aby ji odvedlo státní správě. Jistě vychází z toho naléhavý požadavek, že správa a uložení těchto shromážděných peněz musí býti provedeny veskrze v zájmu hospodářských sil státu. Dnes vidíme kapitálový trh k určitým účelům úplně ochuzený, na př. na stavební činnost plynou prostředky jen svrchovaně skrovnou měrou. Víme, že příčina spočívá z části v tom, že příliš dlouhé pokračování v donucovacích zákonech a vyvlastnění velikých částek při zbavení práv majitelů válečných půjček vedly k tomuto váznutí. Musíme naléhavě varovati před tím, aby se snad i zde v tom směru pokračovalo, a aby se toho, co se jedné části hospodářství odnímá, snad na jiné straně užívalo z národnostních důvodů. Takový postup by se musel strašně vymstíti. Neboť jestliže jednou zanikne duch podnikání, nebude peněz ani pro sociální účely. Z těchto důvodů bylo by třeba mysliti i na to, zda by se zde šťastně nemohla zavésti myšlenka pomalu stoupajících pojistných premií. Odborníci vypočítali, že v prvých deseti létech premie 3·6 procenta, až do 20tého roku 4·8 procenta a teprve pak trvalá premie 6 procent při spojení zásady nákladu a úhrady vedla by k stejnému cíli zajištěné úhrady důchodů. Všechny roční premie činily by pak místo 738,000.000 jen 465,000.000. Stoupající částky invalidních důchodů musely by pak býti počítány místo 1/5 zaplacených částek přiměřeně vyšší částkou jich, snad 1/3. Bohužel, není možno přistoupiti ještě dnes k veřejné rozpravě o těchto otázkách, neboť předloha, jak se již dříve vytýkalo, v posledním okamžiku bezpodmínečně byla a je střemhlav projednávána.
Ovšem zůstává povinností vlády poskytnouti průmyslu, obchodu a živnostem v nejbližší době pokud možno rychle všechny ony úlevy, zvláště na poli zákonodárství daňového, revise dávky z majetku a předpisů daňových s ohledem na anulovanou válečnou půjčku, aby základy výroby přespříliš nezakolísaly pod břemenem sociálního pojištění. Takové počínání bude s největším prospěchem zvláště také i dělnictvu samotnému.
Na konec bych si dovolil jen ještě několik poznámek ke kapitole nemocenského pojištění. V tom oboru trpíme zlým nepoměrem. Mělo by přece býti v prvé řadě úkolem nemocenského pojištění, aby léčilo onemocnělé. Bohužel, nemohly se nemocenské pokladny ve velmi mnohých případech zbaviti toho, že pokládaly za svůj hlavní úkol výplatu podpory v nemoci. Vina nespočívá jen na správě pokladen, nýbrž také na pojištěncích samých, jakož i na nešťastně stylisovaných ustanoveních v poslední době, jež nezaměstnané musela přímo k tomu sváděti, aby pokud možno pracovali na uznání nějakého onemocnění, poněvadž tím v mnohých případech dostali na nemocenském bez práce přibližně tolik, jako by byli mohli vydělati prací. Vina je na tom především soustava. Odborník, lékař, je špatně placeným zaměstnancem nemocenské pokladny a v mnohých případech vůbec nechápe hlavního ryzího úkolu, t. j. léčení nemocných. Že pak také byly ještě středisky organisace politických stran, nezlepšilo jejich činnost v těchto směrech. Překvapujícími jsou ovšem statistické číslice, které dokazují, že v posledních letech morbidnost, t. j. počet dní nemoci, vypadající na jednoho člena, vzrostla z 8·2 v roce 1916 na 12·1 v roce 1921; v obou posledních letech prý tato číslice ještě stoupla. Bohužel, postrádáme v předloženém návrhu zákona správného zachycení těchto skutečností. Se strany odborníků bylo navrženo, aby těžiště léčení a rozhodnutí o tom, kdo má bráti nemocenské, bylo dáno do rukou odborníků, tedy lékařů, a aby dále organisovanou svobodnou volbou lékaře bylo pokud možno zlepšeno paušální léčení. Návrhy v tom směru ve výboru podané byly, bohužel, odmítnuty. Doufáme, že v pozdější chvíli bude nutno uchopiti se této naprosto zdravé myšlenky, protože snad jen tak toto opravdu sociálně vytoužené léčení nemocných možno provésti, a touto cestou mohlo by býti nejlépe vyhověno i samosprávě v sociálním pojištění.
S ohledem na všechny uvedené momenty, které pojmeme z části do návrhů k této předloze, docházím jménem německé demokratické strany svobodomyslné k závěru, že se těmito návrhy chceme přičiniti o to, aby předloha byla změněna v tom smyslu, který podle našeho mínění by měl platiti za základ pro sociální pojištění, t. j. podle zásady samosprávy a národnostní spravedlnosti. Mimo to má býti našimi návrhy zabráněno oné přemíře státního centralismu, který podle našeho mínění může přinésti takovémuto sociálnímu dílu jen těžkou škodu. Zůstane-li zákon v předloženém znění, musela by se naše frakce zdržeti při druhém čtení hlasování.
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej paní posl. Blatná.
Posl. Blatná (německy): Slavná sněmovno! Moje frakce mi uložila, abych s tohoto místa promluvila o dávkách předlohy sociálního pojištění, pokud se týká žen. Avšak musím doznati, dámy a pánové, nalezla jsem přes usilovné zkoumání sice něco v důvodové zprávě, avšak nemnoho o dávkách, nemnoho laskavosti k ženám v předloze samé. Paragrafy, které v původní předloze něco z toho obsahovaly, staly se změnami v posledním znění ženám naprosto nepříznivými; změnami §§ 95 a 96 jsou, jak se zdá, družky, tisíce a tisíce hodných proletářských žen, z práva na pojištění vyloučeny; to je opatření hrubé, morálně zákeřné opatření, jež nám dává poznati, že i za kulisami "pětky" bojují mezi sebou světové názory. A my bychom si bývali ovšem přáli, aby naši čeští soudruzi byli měli trochu více síly, trochu více odolnosti a trochu více odvahy. Avšak tušíme tento zápas a víme o boji, který prodělali naši soudruzi ze strany ve výborech, víme o houževnatém a neúmorném boji, který prodělal v podvýboru náš soudruh Taub, kde téměř o každé jednotlivé slovo zápasil, a chceme zde zaznamenati, že jako jediný úspěch v náš prospěch pro ženy možno prohlásiti změnu v § 5, čímž domácí švadleny, posluhovačky a spřízněná povolání, čímž domácí učitelé a učitelky jsou pojati v právo na pojištění. Jedním z nejtěžších zklamání, jež přináší návrh dělnictvu, jsou neblahé podmínky, na které je vázáno poskytnutí vdovského důchodu. Tak dvojím loktem, jako v této věci, bylo měřeno v sociálně-politických věcech zřídka. Vdovy státních úředníků, vdova soukromého zaměstnance, železničáře, horníka, dostane, lhostejno zda je silná nebo nemocná, mladá nebo stará, obdařena dětmi nebo bezdětná, své vdovské zaopatření, a je to tak dobře. Neboť dnešní poměry příjmové nedovolují otci rodiny, aby za života uložil něco stranou pro svou ženu a aby mu odňata byla starost, co se stane po jeho smrti s jeho družkou života. To je příkaz, když ne již lidskosti, kterou naše vládnoucí třídy mají v ústech, avšak nedokazují skutky, tedy přece zřetel na radost z práce a horlivost v práci. Jen vůči dělnictvu přestávají tato přikázání a ohledy úplně. Vláda, která se svou přízní k ženám v důvodové zprávě tak vypíná, chce vdovám po dělníku jen tenkráte dáti důchod, jestliže již invalidními jsou nebo až se invalidními stanou. Vdovy jsou tedy odsouzeny dříti se do poslední kapky krve - ať jsou jakkoliv staré - mohou-li vydělati jen třetinu denního příjmu obvyklého podle svého předběžného vzdělání, zručnosti a kraje. To však jmenujeme proklatým znesvěcením zásady povinnosti pracovní, kterou uznáváme za nejsvětější příkaz budoucí společnosti, karikováním ideálního obrazu. (Předseda Tomášek se ujal předsednictví.)
Žena dělníkova jest naproti tomu po celou dobu svého života zvyklá práci, již jako dítě hlídala sourozence nebo pomáhala v dílně, ve 14 letech šla do továrny, v manželství musila obstarávati domácnost a vydělávati peníze, protože by byly jinak nestačily. Žena má trpělivý hřbet, ať tedy dále se hmoždí! Tažná zvířata jsou zde k tomu, aby táhla. Tak vypadá sociální spravedlnost naší vlády. Avšak nedosti na tom. Bídnost §§ 114 a 115 tkví hlouběji. Uvažme jen: Zákon dokazuje, že žena dělníkova i již v manželství je obvykle výdělečně činnou, má tedy ve svém vydělávání pokračovati a teprve až její příjem pro tělesné nebo duševní vady poklesne na třetinu obvyklého příjmu, má stát pomocně zasáhnouti. Ano, ale proč pracovala žena v manželství? Zřejmě proto, že muž vydělával příliš málo a bylo třeba přispěti. Neboť více než přispěti vdaná žena nemůže, jež má se starati o domácnost a děti, svou prací dokázati. Obyčejně musí se spokojiti se skrovným příjmem pradleny, posluhovačky nebo domácí pracovnice úkolové. Vydělá-li 5000 Kč ročně, může býti ráda a z těchto 5000 Kč má nyní jako vdova, pokud je zdráva, dále opatřiti celou domácnost. Má oblékati a živiti děti, krátce všechna břemena, která dosud nesl muž, nésti sama. Neboť životní podmínky v domě se přece smrtí muže nezměnily. Jak to má ta ubohá udělati? Jak nemá se svými dětmi tělesně i duševně zakrněti? A i když její příjem klesne na 2500, na 2000, na 1800 Kč, přihlíží k tomu náš sociálně-politicky tak pokročilý stát lhostejně a zatvrzele. Teprve když vydělá méně než 1666 korun, je-li prací tak strhána, že tělesně i duševně je mrzákem, pak teprve stát zakročí. Tak bezmyšlenkovitě musí se ty věci vytvořiti, tak hloupě - místo toho, co muž a žena dohromady vydělávali - musil býti vzat za existenční minimum žebrácký groš, aby všechno mohlo býti uděláno na jedno brdo, aby mohlo býti použito plechové všesvětové míry. Ve fanatismu šetřiti v každém směru a jen ne ublížiti našim ubohým průmyslníkům, nesměly §§ 114 a 115 dostati žádného zvláštního ustanovení, nesměla býti pojata žádná hranice stáří, při které by důchod musil na každý způsob počíti, nesměl býti vzat zřetel na počet dětí, o které vdova má pečovati. A protože se tedy tak postupovalo, změnila se ustanovení, ve která doufaly miliony, jež statisícům měla poskytnouti jakousi skrovnou bezpečnost pro stáří, v trpký posměch, sociálně-politické dílo stalo se jezuitským klamem.
Mnohokráte dovolávaná přízeň návrhu k ženám, kterou jsme takořka paragraf za paragrafem mohli sledovati, vystupuje na jevo také v jednom paragrafu, který není v návrhu zákona. Postrádáme totiž ustanovení, jež podle zákona o pensijním zajištění soukromých zaměstnanců stanoví, že část vplacených prémií se při vystoupení z pojištění vyplatí zpět. Takové zpětné výplaty při všeobecném sociálním pojištění není, ba vláda naznačila, že při nejbližší příležitosti zamýšlí vzíti tuto výhodu i soukromým zaměstnancům. Na čí záda se sveze tato pojistně-matematická extratura? Nuže, jak se u našich přátel žen samo sebou rozumí, na záda žen. Neboť kdežto většina mužů vystupuje z pojištění dělnického, za to vstupuje do pojištění pro samostatné, soukromé nebo veřejné zaměstnance a tak ve skutečnosti, a jak je slušno, ničeho netratí, pozbývají pojištěné ženy, které se vdají nebo se vzdají dosavadního povolání, všech výhod ze svých, snad po dlouhá léta placených příspěvků, leda že by se chtěla ta báječná vdovská renta pro sedřené mrzáky označiti jako "výhoda". Aby tedy počty pánů pojistných techniků souhlasily, mají tisíce žen zcela zbytečně platiti své příspěvky, a jak dobře by přece mohly potřebovati tu okrouhlou sumičku, kterou by při uzavření sňatku dostaly do rukou. Víme přece, že mnohé ženy zaměstnané v soukromých službách mohly jen s pomocí vrácených prémií založiti svou skrovnou domácnost. S tím není ničeho pro dělnice, a jestliže vláda uskuteční svou hrozbu, má tomu býti brzy konec i pro ženy zaměstnané v soukromých službách. Vždyť není nad sociálně-politické uvědomění našich mužů ve vládě, kteří k vůli nejkoženějšímu fiskalismu olupují mnoho žen o možnost uzavříti sňatek. Zdravá politika zalidňovací jedná jinak a naši klerikálové, mající ve vládě tak veliký vliv, kteří přece káží jen o svatosti manželství, jak jsme to slyšeli dnes s tohoto místa, a o zavržitelnosti volné lásky, což dochází neblaze výrazu v paragrafu o družkách, ti by měli teprve jinak jednati. My však již víme: Zbožná mysl našich vládnoucích otců oněmí, jakmile svatý fiskus otevře svou žravou tlamu.
Měnlivý osud prodělal také § 111 o základním důchodu. Poskvrněná minulost a hanebný konec. Původně stanovená základní renta jednotně 600 K pro obě pohlaví byla těsně před zasláním první předlohy náhle a rychle změněna, a to na neprospěch žen. Jednotnost padla a důchod žen snížen na 450 Kč. Na základě čísel, jež poskytuje třicetiletá zkušenost říšskoněmeckého sociálního pojištění, bylo poukázáno na to, že ženy zatěžují pojištění svou invaliditou daleko vyšší měrou, než muži. Číselně bylo dokázáno, že ženy mezi 20. a 40. rokem podléhají zdravotním poruchám vzhledem k úkonům mateřství, těhotenství, daleko větší měrou, že jsou více ohroženy nervovými poruchami a na druhé straně bylo poukazováno na to, že staří invalidní muži dříve umírají než staré ženy. A připadá mi to již tak, že se starým ženám v pojištění vede podobně jako na mnohých místech jinde: Jsou považovány tak trochu za zbytečné. V souvislosti s tím bylo poukazováno na rostoucí činnost žen v povoláních a ze všeho toho byla nyní vytvořena zásada, že ženy zatěžují pojištění ve vyšší míře a že, aby bylo dosaženo rovnosti, musí dostávati nižší důchod. Skutečnosti souhlasí, číslice jistě také, dokazování je logické a snad správné, protože však vychází od nesprávného předpokladu, přichází k úplně nesprávnému závěru, jenž působí trpkost. Ženy jsou skutečně stoupající měrou činny v povoláních. Statistika všech zemí nám to dokazuje a také statistický výsledek sčítání lidu z 15. února 1921 ukazuje, že podíl žen v povoláních v Československu činí z 1000 osob v povolání činných v Čechách 323, na Moravě 326, ve Slezsku 301, tedy asi třetinu všech osob v povolání činných. Je jich však v povolání činna více než polovina, a jsou to tak zvaní pomocní ženští členové rodiny. Činnost žen v povolání stoupá ve všech zemích. Dnes již není téměř povolání, ve kterém by nebyly činny také ženy. V jedovatém ovzduší továren, na stavbách, v hornictví, všude, kde je nebezpečno, kde je třeba námahy, je nalezneme. Žena se dnes stala činitelem národního hospodářství, národní hospodářství by se dnes nemohlo vzdáti ženské práce. A poukazuje-li se na to, že mateřstvím je zdraví ženy poškozováno a že tím ohrožuje pojištění, pak je to také pravda. Avšak jak se jen ta věc má? Což neprokazují ženy právě mateřstvím lidstvu nenahraditelné služby, nekonají nejtěžší a nejvznešenější službu? Počítacím strojem, třeba by sebe lépe pracoval, nemůže býti naléhavá otázka doby, ženský problém, rozhodnuta. Nedostatečná péče o matky ukázala mnohé následky. Nejen srovnáme-li osud pracujících matek s osudem matek z majetných tříd, nýbrž také s jiného hlediska: Nedostatek ochrany matek, nedostatek péče právě o ty nejbezmocnější z matek, zlo, že jsou společností opuštěny, že se společnost o ně nestará, že jimi opovrhuje, dohnaly jistě již mnohou nešťastnou nejen k zoufalství, nýbrž také přímo k zločinu.
Návštěva v trestnici v Mikulově, kterou jsem vykonala před několika týdny, mne přesvědčila, že závazek státu k ochraně matek je spojen s osudem tak mnohé z žen, jež vybočily z kolejí. Mikulov je trestnice, kde jsou ubytovány všechny mladistvé ženy z Československa, jež spáchaly těžké zločiny, a ke své hrůze jsem shledala, že třetina ze všech po prvé trestaných těžkých ženských zločinců jsou vražednice dětí, vražednice vlastního dítěte. Jaká duševní bída, jaký to společenský řád, jenž zabíjí nejvnitřnější cit ženy, mateřství! Při tom nečiní tyto ženy naprosto nejhoršího dojmu. Dozorčí personál a úředníci chválili mně je jako ochotné, pilné a tiché. Dala jsem si ukázati spisy těchto nešťastnic a namátkou jsem listovala. Jedna, Štěpánka Kalová, byla ve službě ve mlýně, měla poměr s čeledínem a jedno dítě s ním. Čeledín dítě neuznal, mlynář děvče vyhnal, otcovský dům je nepřijal a ona dítě zabila. Byla odsouzena k smrti provazem a pak dostavši milost, k sedmi letům žaláře. Jiná, Anna Apuková, byla mně hned nápadná svým idiotským vzezřením, úšklebky a přívětivým usmíváním. Nalezla jsem v jejích spisech, že pro její skutek je uvedeno jako omluvný důvod nedostatek inteligence. Abych vám ukázala též jeden světlý obrázek z této tmy, zmiňuji se o jménu Anny Dörflové, jež tu a tam přece stále ještě dostává psaní od své zaměstnavatelky, která ji, až si trest odpyká, opět přijme do služby. Jiná se dvěma nemanželskými dětmi skočila v sebevražedném úmyslu do vody. Ona a jedno dítě byly zachráněny, druhé utonulo. Odpykává si nyní v Mikulově jako vražednice několikaletý trest žaláře.
Páni a dámy! Kde je odpověď na takovou otázku? Má kapitalistický společenský řád na tuto otázku nějakou odpověď, nějaké prostředky? Můžeme při jiné příležitosti mluviti o těchto prostředcích. Bylo mi jasno, že to však musí býti přede vším sociálně-politický ochranný prostředek, sociální pojištění. Dnes leží sociální pojištění před námi, tato vřele vytoužená předloha, a my musíme se tázati: co nám přináší tato předloha, co se z této předlohy stalo? Vidíme, že invalidé, nemocní, starci, stařeny, děti a sirotci vyjdou při tom velmi špatně. Na ně při tom nepřipadlo téměř nic.
Ve vážné poradě položili jsme si vzhledem k těmto okolnostem otázku, zda ještě můžeme hlasovati pro toto sociální pojištění. A že nyní přece jen pro ně hlasujeme, je to téměř pouze pro to jméno, jež tato předloha nese, pro to jméno posvěcené touhami celých generací dělnických. (Souhlas a potlesk na levici.)
Předseda (zvoní): K povšechné rozpravě není již nikdo přihlášen. Debata je skončena.
Závěrečné slovo si vyžádal zpravodaj výboru soc.-politického, pan posl. dr. Winter.
Uděluji mu slovo.
Zpravodaj posl. dr. Winter: Slavný sněme! Hned v úvodě svých vývodů při zahájení povšechné rozpravy jsem doznal, že osnova o pojištění starobním a invalidním jako každé jiné lidské dílo vykazuje jistě chyby a vady a že je schopna zlepšení a vývoje. Byl jsem si vědom, že osnova bude podrobena kritice a věděl jsem, že budou ji kritisovati jak vládní tak i oposiční strany, poněvadž již při jednání výborovém s některých stran byly proti jednotlivým jejím ustanovením pronášeny námitky, které v podstatě nám již dávno byly známy. Právě proto bylo na ně reagováno již ve zprávě, kterou byl provázen vládní návrh, i ve zprávě, kterou předložily výbory soc.-politický a rozpočtový. Mimo to jsem již předem na některé z těchto očekávaných námitek reagoval v úvodním slově, takže při skončení povšechné debaty mohu uvésti pouze několik poznámek, aniž bych se blíže už do vyvrácení oněch námitek pouštěl.
Především bych chtěl reagovati na výtku p. posl. Kostky, pronesenou na konci dnešního jednání, že způsob projednávání této osnovy dál se překotně. Řekl jsem již včera, že myslím, že ten, kdo takovou výtku učiní nesledoval vůbec, co se v posledních 9 měsících v Československé republice dálo, neboť takřka celá politika vládních stran, takřka celá politika koalice od ledna t. r. točila se okolo osnovy zákona o pojištění invalidním a starobním. Ve výboru bylo jednáno o této osnově plných 6 měsíců, potom byl elaborát výboru předložen celé veřejnosti, takže každý měl možnost se jí zabývati. Všecko, co dnes p. kol. Kostka uvedl, bylo uvedeno jeho bližšími stoupenci nebo jinými pány při jednání výborovém a také již ve veřejnosti. Ve výboru byly všecky námitky, které dnes přednášel, předmětem bedlivých úvah a jednání, takže není možno tvrditi, že by byl přišel dnes s něčím, co by byl průmysl německý teprve v poslední chvíli nalezl. Zejména také není naprosto žádnou originální myšlenkou, co dnes pronášel o úhradě stoupajících prémií, poněvadž touto věcí jsme se obšírně ve výboru zabývali a právě také těmi ciframi, které dnes pan kol. Kostka zde přednášel.
Někteří páni z německých stran pronášeli vážné obavy s hlediska národnostního. Páni kol. dr. Keibl a pan kol. Schälzky vytýkali, že v osnově není postaráno o národnostní zastoupení menšin. Je pravda, že osnova nikde nevytyčuje zvláštní ochrany té neb oné národnosti. I o této věci bylo ve výboru jednáno a konstatováno, že není možno, aby v příležitostném zákoně, který ex professo se otázkou národnostní nemůže zabývati, tato otázka byla řešena, po případě prejudicielně oproti celému řešení, kterému by potom stála v cestě. Ale je jistě nespravedlivé, když pan kol. Schälzky tvrdil, že tato osnova je plna národnostních nesnášenlivostí. Jsem přesvědčen, že by pan kol. Schälzky nedovedl najíti ustanovení v osnově, které by bylo známkou národnostní nesnášenlivosti. A je také nesprávné, prohlašuje-li, že je osnova potlačováním primitivních práv menšin na zastoupení ve správě. Celá organisace tohoto zákona je založena na poměrném zastoupení. V tom vidí na př. kolegové z německého sociálně-demokratického klubu jednu z hlavních organisačních závad této osnovy, že je zaváděno poměrné zastoupení ve všech orgánech pojišťovacích, poněvadž mají za to, že nebude moci býti docíleno pevné řádné správy, které bylo možno docíliti při zastoupení většinovém. (Výkřiky posl. Hackenberga.)
Když však je od samého podkladu až k vrcholku organisace pojišťovací důsledně proveden naprosto správný a naprosto přesný poměr zastoupení, není možno mluviti o tom, že by právo menšin národnostních na zastoupení ve správě bylo potlačováno.
V jednotlivostech poukázal pan kol. dr. Keibl na § 69, odst. 3, který zní: "Ústřední sociální pojišťovna je povinna dbáti, aby mezi těmito úředníky" - totiž úředníky, které bude Ústřední sociální pojišťovna jmenovati do správy nemocenských pojišťoven - "byl poměr národnostní příslušnosti přibližně shodný s národnostní příslušností pojištěncův." Pan kol. dr. Keibl projevil názor, že prý toto ustanovení je namířeno úmyslně proti úředníkům německé národnosti. Také tato výtka byla pronesena ve výboru soc.-politickém; já jsem ihned chtěl ulomiti jí hrot a nabídl jsem pánům z německé strany, že jsem ochoten navrhnouti jako zpravodaj, aby ustanovení odst. 3 §u 69 bylo škrtnuto a že přiměji jistě koaliční strany, aby s tímto návrhem souhlasily. Když taková ochota s naší strany byla projevena, ihned couvli páni, kteří ve výboru tento návrh podávali, poněvadž shledali, že toto ustanovení není namířeno proti německé národnosti, nýbrž naopak že je na ochranu německé národnosti.
Pan kol. Patzel na konec svých vývodů správně řekl, že, i když s jednotlivými ustanoveními osnovy není po stránce meritorní ani po stránce národnostní spokojen, nemůže přehlédnouti, že zavedení pojištění dělnického pro případ invalidity a stáří znamená i po stránce národnostní s hlediska německého veliký pokrok, poněvadž zabezpečí pro doby nejhorší nejširší vrstvy i německého národa; myslím, že s tohoto hlediska musí toto býti příslušníky německého národa a vůbec národnostních menšin - poněvadž to, co řekl pan kol. Patzel o německém národě, má platiti pro všechny národnostní menšiny - posuzováno.
Bylo pochopitelno, že největší část debaty bude se točiti okolo otázky organisační zrovna tak, jako se těmito otázkami zabývala veřejnost nejvíce v době, kdy ještě osnova nebyla ve sněmovně. Zde v debatě, právě tak jako v řízení už předcházejícím a v jednání výborovém, projevily se zase oba krajní směry, příkře stojící proti sobě. Na jedné straně prohlašovali páni kol. Kučera a Schäfer, že si představovali organisaci nemocenského pojištění jinak, totiž přísně centralistickou, naproti tomu však pp. kol. dr. Keibl, Schälzky, Vávra, Kostka a pan dr. Kramář pokládali organisaci, jak ji osnova navrhuje, za příliš centralistickou a vyžadovali, dokud to ještě v poslední chvíli by bylo možno, aby organisace byla ještě více uvolněna, aby nemocenských pojišťoven, se kterými osnova počítá, bylo ještě daleko více, aby byly nejen zemědělské, nýbrž aby, jak se pan kol. Schälzky vyjádřil, bylo přihlíženo při organisaci nemocenského pojištění na stavovské zvláštnosti, čili jinými slovy asi to, co mínil pan kol. Vávra, požadavkem živnostenských nemocenských pokladen. Přicházíme tedy z této debaty k témuž, k čemu jsme přišli na základě zkušeností dřívějších, že stanoviska obou skupin jsou tak diametrálně rozdílna, že je nutno to, co udělala osnova, pokládati za střední cestu, se kterou sice ani jeden ani druhý směr není spokojen, ale která ještě pro oba směry představuje hranici snesitelnosti.