Obdobné ustanovení ve staré monarchii, policejním státě rakouském, nebylo překážkou pro konání ohromných projevů vídeňského proletariátu pro volební právo. (Výkřiky posl. Tausika.) Republikánsko-demokratická vláda a policie mechanickým výkladem zákonného ustanovení přetrumpfly c. k. policii. Zástupci dělnictva byli už na periferii města, tedy ve vzdálenosti několika kilometrů od parlamentu, policií zastaveni a rozháněni. (Výkřiky posl. Skaláka.)
Proti tisícům dělníků shromážděným na Staroměstském náměstí a čekajícím v úplném klidu zprávu deputace ze schůze městského zastupitelstva bylo zakročeno velmi brutálním způsobem. Je to jediná odpověď vlády na požadavky drahotou rozčileného pracujícího lidu.
Protestujeme jménem těchto mas proti hanebnému jednání koaliční vlády, která jinak tak ochotně vyhovuje nestydatým požadavkům bankovního kapitálu. Žádáme co nejrozhodněji, aby vláda okamžitě v parlamentě učinila prohlášení o svých úmyslech v otázce drahoty, když prohlášení ministra zásobování, nečinnost vlády v otázce drahoty, nejasné a neuspokojující prohlášení ministra zásobování dr. Franke, neodvolání vládní předlohy o vymílání mouky, stupňuje rozhořčení a neklid dělnictva, v němž se nedá uklidniti surovým zakročením policie. (Potlesk.)
Nyní k vlastnímu předmětu dnešního denního pořadu. Jde o předlohu o sociálním pojištění, která tak dlouho veškerou zvědavost a také trpělivost nejširších pracujících vrstev napínala. Víme, že tato předloha je budována na základech, které jsou dnes za dnešního výrobního systému jedině možné. Pan dr. Kramář mluvil zde o mravních a etických základech, které prý také zde musily hráti svoji roli. Já připomínám, že jeho mínění, do jisté míry idealistické, ovšem nesdílí nikdo v celém buržoasně kapitalistickém národohospodářství. Připomínám slova samého pana dr. Engliše, tedy člena téže strany národně-demokratické, politika a národohospodáře, který prohlásil, že v sociální politice etika nemá místa a tak také vyslovila se řada jiných buržoasních národohospodářů. Chápeme, že skutečně v těchto věcech, dotýkajících se sociálního postavení proletariátu, etika, mravní zásady a myšlénky nehrály nikdy a také napříště nebudou hráti pražádné role. To, co vede buržoasii ke všem sociálním zařízením, je docela jiného druhu. O důvodech, které vedly k uzákonění této předlohy, řekneme ještě svoje slovo v další debatě.
Chci promluviti o jiných stránkách, jež souvisí s tímto předmětem. My především rozumíme sociálním pojištěním pouze souhrn všech druhů pojištění v jeden jednolitý rámec pojišťovací. Máme na mysli nejen pojištění nemocenské, ale také pojištění pro případ mateřství. Jde dále o pojištění úrazové, jež se dotýká případů, které vznikají úrazy, vzniklými v jednotlivých podnicích. Běží o pojištění invalidní, které nastupuje, jde-li o případ vzniklý jakýmikoliv jinými všedními nehodami, které ničí dělníkovo zdraví. Počítáme v tento soubor starobní pojištění a nynější pojištění pensijní soukromých zaměstnanců a mimo to pojištění vdov a sirotků. Pomýšlíme však také na zabezpečení pro případ nezaměstnanosti. To jsou všecko obory, které má sociální pojištění sledovati.
Osnova po této stránce je ovšem kusá. Víme však, že po dřívějším zamítnutí našich návrhů na rozšíření nedojde, že k tomu nedojde ani při hlasování o této předloze v plénu Národního shromáždění. Předkládáme však znovu všecky návrhy, jež nedoznaly přijetí v příslušných výborech a připojujeme také resoluci, ve které dáváme výraz svému neuspokojení a reklamujeme znovu rozšíření tohoto sociálního pojištění na další pojišťovací druhy.
Důvodová zpráva k této osnově se zmiňuje, že mimo jiné také náš návrh na pojištění v mateřství pokládá se touto osnovou za vyřízený. Návrh, kterým jsme sledovali zabezpečení matek a zdárnou výchovu dětí, který měl zabezpečiti i chudým potřebným matkám, co je nutno, padl pod stůl. Přesto otázka mateřská u nás má, myslím, hráti značnou roli. Šlo nám při podávání našich návrhů nejen o nárok, který získávají rodičky na základě pojištění, ale také ještě o nároky matek, které ani pojištěním nemohou dosáhnouti včas příslušných nároků nebo vůbec do pojištění zahrnuty nejsou. Ve všech těchto případech má býti postaráno o matku i o dítě. Doplnili jsme proto svůj návrh v tom smyslu, aby vedle pojištění přiskočil také stát na pomoc podporami pro rodičky, které nároku získati včas nemohly nebo pojištění vůbec nepodléhají.
Druhá otázka, která nás při té věci zajímá a musí upoutati naši pozornost, je otázka pojištění v nezaměstnanosti. Také náš návrh na zavedení zaopatřovacích částek pro případ nezaměstnání byl zamítnut. Důvodová zpráva mluví o těch okolnostech, které vedly subkomitét a sociálně-politický výbor k zamítnutí návrhů. Avšak jedno chci při této příležitosti zde veřejně na paměť uvésti: Jak se dívá tato důvodová zpráva na záležitost pojištění v nezaměstnanosti. V ní praví se zejména, že není jednomyslnosti v přesvědčení, že by způsob pojištění v tomto směru byl nejvýhodnější v době, kdy není možno ještě mluviti o hospodářské stabilitě. Přesto, že tento úplně oprávněný názor jest vysloven v důvodové zprávě, vláda pod nátlakem podnikatelstva a také z důvodů své finační politiky, i když k tomu nejsou příznivé okolnosti a hospodářské podmínky, diktuje zavedení gentského systému, který přirozeně pod zorným úhlem vyslovených těchto názorů jest naprosto nedostatečný a nemůže v této době splniti svoje poslání. Vláda za každou cenu chce již nyní prosaditi provádění tohoto zákona, ačkoliv dobře ví, že tím hrozí odborovým organisacím finanční katastrofou. I tuto věc bylo nutno vytknouti.
Zpravodaj p. dr. Winter zmiňoval se ve své řeči, že na projednávání této předlohy projevovaly všechny strany skutečný positivní zájem a že také všechny tyto strany mají důvody, aby se za tento zákon stavěly a tedy přímo zásady a provedení tohoto zákona také braly za své. Pan dr. Winter, jestliže se zmiňoval o spolupráci také oposičních stran v subkomitétu, opomenul ovšem dodati, že za tohoto projednávání ocitli jsme se často v situaci, že jsme rozvažovali, zda ještě dále máme se tohoto jednání zúčastňovati, když jsme viděli, že všechna námaha, všechno úsilí, abychom svými návrhy zákon podstatně zlepšili, zůstaly marnými, že koaliční strany většiny byly do té míry nepřístupny, že každé usilování o zlepšení rozbíjelo se o jednotný jejich postup. A tu přirozeně nemohu sdíleti optimistický názor dr. Wintra, že by skutečně všechny strany, zejména strany dělnické, mohly býti tímto zákonem do té míry spokojeny a že by tomuto zákonu bezpodmínečně mohly dáti svoje placet.
Nechci již opakovati, co veřejnosti o této věci je známo.
Nelze však zapomenout onoho urputného postavení, které proti předloze zaujímaly strany, jež jinak mluvily ve všech možných lesklých frásích o úkolech sociálního pojištění. Byli to nejen zástupci národní demokracie nebo agrárníků, byli to také zástupci živnostníků, kteří vesměs projevovali jedinou snahu, aby v každém směru pojištění bylo zhoršeno, kteří však šli tak daleko, že navrhovali systémy úhradové, jež hrozily celé budově sociálního pojištění v nedaleké budoucnosti již po 26 letech úplným zhroucením. A tito zástupci zároveň také do poslední chvíle tyto pochybené finanční metody zastávali. Teprve úsilí odborných pojistných matematiků se zdařilo, že tyto systémy úhradové, naprosto nepřijatelné, musily býti odvolány.
Co také v sociálním pojištění jako v každém pojištění musí padati na váhu a co zde má svůj smysl a význam, je požadavek jednotnosti pojištění. Tato jednota pojištění je nutným základem pro dosažení žádoucích výsledků. Jenom nejširší okruh pojištěnců zabezpečuje výkonnost a finanční pevnost celého pojišťovacího tělesa. Postavili jsme se proti roztříštění pojišťoven na drobnější nedokonalé útvary, které znamenají jen plýtvání penězi pojištěnců. Pojištění nemocenské, ochuzené snížením pojistného o 225 mil. korun ročně, bude vydávati při zachování pestré směsice různých pokladen na správu při nejmenším o dalších 60 mil. Kč ročně více, nežli je potřebí. Slyšeli jste dnes mluviti pana dr. Kramáře o nutnosti opatrného rozvažování po stránce finanční, slyšeli jste mluviti o nutnosti úspor v tomto pojištění, ale tam, kde šlo o prosazování čistě politických principů - a nic jiného nehrálo zde roli při tříštění pojišťovacích ústavů nežli tyto politické principy - tam všechny tyto strany nehleděly na žádné úspory a těch peněz pojištěneckých nelitovaly, jen aby politické postuláty jednotlivých stran byly splněny.
Pojištění nemůže se dále vyvíjeti, je-li zbaveno autonomie a podléhá-li také vlivu byrokracie a státu přespřílišnou měrou. Zejména podřízení finanční správy vlivům bankokracie nemá příkladu v žádném cizím sociálně-pojišťovacím zákonodárství. Jedině v Československu budeme míti zákon, který se vyznamenává touto předností. Reklamujeme proto samosprávu pojištěnců, zbavenou nepříslušného dalšího úzkoprsého zasahování kruhů zaměstnavatelských do celé pojišťovací struktury.
Je lichý důvod, kterým zaměstnavatelé operují a kterým odůvodňují požadavek vlivu na správu pojištění, že totiž také oni jsou zúčastněni na placení pojistného. O tom přirozeně jediný a správný názor je znám a musí býti znám, že totiž podnikatel sám ze svého tyto příspěvky nenese, že započítává je do výroby, do režie, že prostě je prostředníkem mezi zaměstnanci a pojišťovnou.
Pokud jde o soudnictví, musí ovšem býti nejen laické s přibráním osob práv znalých, ale i rozhodování nutno zde svěřiti jedině pojištěncům, jichž pojištění se dotýká.
Je však nutno všimnouti si zvláště materielního obsahu zákona. Osnova mluví o léčebné péči a o peněžních dávkách. Čím má býti zákon ve skutečnosti, zračí se v těchto ustanoveních; co naprosto neuspokojuje a zklamalo důkladně všechno očekávání, obsaženo je v těchto oddílech osnovy. O léčebné péči zmiňuje se více ustanovení zákona. Tak potkáváme se zde s ustanovením, že nemocenská pojišťovna za účelem rekonvalescence může poskytnouti zaopatření v ozdravovnách a ošetřovnách, jakož i léků a therapeutických pomůcek až do jednoho roku po skončení lékařské pomoci. Také další ustanovení směřuje k této léčebné péči a mluví o tom, že pojišťovna poskytne pomocných prostředků proti znetvoření a zmrzačení. Odstavec 2 tohoto paragrafu uvádí, že Ústřední sociální pojišťovna může uložiti všem nemocenským pojišťovnám, by zaváděly vyšší dávky léčebného zaopatření. Tím zavazuje se také Ústřední sociální pojišťovna hraditi vzniklé z toho náklady jednou polovicí. Další ustanovení v tomto oboru mluví o zaopatření v útulnách, ústavech pro invalidy, pro osoby sestárlé, mluví o sirotčincích, ovšem o takovém zaopatření, které se poskytuje na základě úhrady z důchodu samého. Mimo to místo léčebných dávek mohou nemocenské pojišťovny poskytnouti léčení v léčebných ústavech, také však Ústřední sociální pojišťovna může nařizovati, aby nemocný pojištěnec odevzdán byl do nemocnice k léčení a v těchto případech hradí zvýšený náklad. Mimo to Ústřední sociální pojišťovna sama může prováděti léčení na svůj účet; ovšem nemocenské pojišťovny jsou povinny v takovýchto případech, co ušetří na nemocenském, nahraditi této ústředně.
V předloze ustanovuje se dále, že je možno přiděliti nemocnému ošetřovatelský školený personál, ovšem úhrada, aspoň částečná, má býti dosažena tím, že příslušnému nemocnému bude strhována polovice nemocenského. Tam, kde se jedná o možnost, aby, řekněme, schopnost výdělečná byla obnovena, nebo aby invalidita byla odvrácena, případně odsunuta. Ústřední sociální pojišťovna má otevřenu možnost, aby podnikla potřebné léčení a neposkytovala v tomto případě peněžitých dávek. Díti se tak může tím, že bude prováděno léčení v sanatoriích a jiných léčebných ústavech, že bude nemocný dán do ústavů pro rekonvalescenty, po případě, je-li zde léčení skončeno, že bude pojištěnec vyškolen pro obor jiný, není-li možno, aby pracoval v témže oboru. V tomto směru shledáváme tedy v předloze řadu ustanovení, která mají dosíci jediného výsledku, aby zdraví pojištěnců bylo pokud možno šetřeno, aby zde bylo včas přikročeno ke všem preventivním prostředkům, jimiž by toto zdraví především bylo ochráněno, a tam, kde je již nutnost určitých zákroků, aby zdraví bylo navráceno a hrozící invaliditě bylo zabráněno.
Ovšem tohoto velikého úkolu, který zde zákon ukládá jak nemocenským pojišťovnám, tak také Ústřední sociální pojišťovně, není možno dosíci jenom obyčejnými dnes obvyklými prostředky a proto také předloha sama mluví o poskytnutí prostředků na tuto léčebnou péči. Setkáváme se s ustanovením, podle něhož může býti čtvrtina volného jmění nemocenské pojišťovny uložena nebo upotřebena pro účely bytové reformy, bytové péče, k vybudování sociálního zařízení pro pojištěnce, na př. pro zřízení dispensáře pro plicní choroby a pod. Také části volného jmění Ústřední sociální pojišťovny lze použíti k provádění nebo podporování všeobecných anebo zvláštních opatření, která směřují k odvrácení invalidity pojištěnců, k potírání lidových chorob, jako tuberkulosy, nervosy, pohlavních chorob, alkoholismu a pod., a konečně k vznesení zdravotního stavu nejen pojištěnců, ale také jejich rodin.
Avšak jaká je ona část volného jmění, kterým pro tyto účely může disponovati Ústřední sociální pojišťovna? V příslušné části osnovy mluví se o tom, že 30% volného, t. j. trvale uložitelného jmění Ústřední sociální pojišťovny může býti uloženo v cenných papírech, a to v papírech státních až do výše 20% a v papírech ostatních až do výše 10%, nejvýše pak třetina, tedy asi 33%, tohoto volného jmění může býti uložena v hypotékách. Zbývá 37% volného jmění Ústřední sociální pojišťovny, z něhož teprve může býti čtvrtinou pamatováno na léčebnou péči a zařízení sociálně-hygienická. Tato čtvrtina volného jmění Ústřední sociální pojišťovny znamená tedy v podstatě 9% všeho volného jmění. Mimo tato ustanovení nalézáme v osnově povolení úvěru 100 milionů Kč na zřízení léčeben pro pojištěnce, postižené nakažlivými chorobami, zvláště tuberkulosou, jakož i na zřízení útulků pro šestinedělky při veřejných nemocnicích.
Předloha, jak vidíme, je vyšperkována léčebnou péčí po vzoru anglickém nebo německém. Co z toho bude moci býti u nás provedeno? Kdy dočkáme se také toho, aby k provádění všech těchto ustanovení došlo? To je, myslím, vážná otázka, kterou si musíme položiti, máme-li takováto zákonná ustanovení před sebou.
Především nutno pamatovati, že náklady na naše starobní a invalidní pojištění rovnají se pouze 4·18% ze střední denní mzdy. To znamená asi 2 2/6 % ze skutečné mzdy. V cizině však na takováto starobní a invalidní zařízení je pamatováno 10 až 16% ze mzdy. Tedy již v tomto setkáváme se s diferencí velmi značnou. Je to veliký rozdíl, jakým způsobem se pamatuje u nás na dotování fondu Ústřední sociální pojišťovny a jakým způsobem se pamatuje v cizině. Abychom si však učinili názor o možných nákladech na léčebnou péči, jak ji líčí osnova, uvádím toto: Nemocenské pojišťovny podle statistiky z roku 1922 měly 2,137,000 pojištěnců. Na ně připadalo 1 milion 461.277 případů onemocnění. To znamená 68·37% z počtu pojištěnců. Zajisté velmi značné procento. Podle zkušeností nabytých v ne mocenském pojištění nutno počítati asi s jednou třetinou tuberkulosních onemocnění, což značí z uvedeného počtu 486.000 případů každoročně. Kdyby se v těchto případech mělo provésti léčení po vzoru osnovy a po krátkou dobu aspoň 90 dní, znamenalo by to podle dr. Procházky, někdejšího ministra zdravotnictví, roční náklad 423,668.500 Kč ročně, kterážto suma je vyšší o 105 milionů Kč, než vydají pojišťovny za dnešního stavu nemocenského pojištění. V tom ovšem nejsou zahrnuti příslušníci rodiny pojištěncovy.
Osnova mluví však o více léčebných opatřeních, která se dotýkají ještě případů jiných než pouze tuberkulosních. Ústřední sociální pojišťovna podle střízlivých odhadů na provádění léčebné péče, ukládané jí tímto zákonem, potřebovala by ročně 200 milionů Kč.
Zkoumejme, jaké prostředky k tomu všemu má, jakými prostředky ji obmyslil tento zákon pro vykonávání uvedených velikých úkolů. Tu shledáváme, že z ročního pojistného 641 mil. 400.000 Kč určena byla 3% na léčebnou péči. To znamená pouhých 19 1/2 milionů Kč ročně. Avšak již na 1500 případů ročního vydržování nemocných za dnešního normálu je potřebí 14 milionů Kč ročně. Co tedy s dalšími statisíci nemocných, co s těmi dalšími tisíci tisíců případů tuberkulosních? K tomu nenajdeme klíče v celé této osnově.
Úvěr 100 milionů Kč stačí pouze nejvýše na zařízení 5 léčeben po 300 lůžkách. Bude moci také zde Ústřední sociální pojišťovna nějak vypomoci? Úvěr tento je přirozeně naprosto nedostatečný a poukázali jsme na to, žádajíce, aby byl zvýšen alespoň na 250 milionů Kč. Řekl jsem, že osnova povoluje pro tyto účely pouze 9% volného jmění Ústř. soc. pojišťovny. Ostatní část jmění musí býti uložena nutně na výnos, který má býti do 10 let 5%ní, dále aspoň 4%ní. Bez tohoto výnosu byly by ohroženy veškeré dávky důchodců. Dokud však tyto důchody nebudou zabezpečeny, nemůže Ústřední sociální pojišťovna počítati ani s uvolněním 9% svého jmění pro sociálně zdravotní zařízení. Zabezpečení důchodů dostatečnými fondy bude trvati při nejmenším celých 20 let. Po celou tuto dobu nebude ani na podporu pro zřízení léčebných ústavů pomyšlení. Taková je holá skutečnost.
Nelze ani smlčeti, že dosavadní činnost nemocenských pojišťoven, která se počala rozvíjeti zřizováním sanatorií a ambulatorií, je ustanovením osnovy velice vážně dotčena, neboť osnova dosavadní pojistné těchto nemocenských pojišťoven snižuje na pouhých 5% a toto snížení musí způsobiti naprostý nedostatek prostředků nemocenských pojišťoven pro jakékoliv konání potřebných sociálně-zdravotních úkolů. Léčebná péče je tedy těžce postižena a je zhoršena na celých 20 let. Na tom nezmění ničeho sebe krásnější papírová ustanovení osnovy.
Upozorňuji však ještě na povahu věci s hlediska socialistického. Dostanou-li se pojišťovny po dlouhých letech k provádění této léčebné péče, o níž jsem mluvil, překonají-li všechny finanční obtíže, které se v cestu staví, pak ovšem znamená to prospěch hlavně panující třídy. Hlavní úkol léčebné péče je učiniti onemocnělého co nejdříve zdravým a znovu k práci schopným, aby podnikatelský zisk mohl počítati vždy plně s každou produkce schopnou silou pracujícího člověka. Osobní prospěch jednotlivce není zde tak značný, jako prospěch podnikatelů, který z toho vyplývá. Tento stav, aby se nikdo na dlouho neztrácel kapitalistické výrobě, je pojištěním dosahován nikoliv na účet zaměstnavatelů, nýbrž na účet pracujícího člověka. Dělník to na konec musí všechno zaplatiti.
K části osnovy, která se týká důchodů, poznamenávám: Jde-li o zabezpečení člověka pro jakýkoli případ neschopnosti ku práci, nebo pro případ stáří a nezaměstnání, musíme usilovati o poskytnutí existenčního minima. Matematikové nám ovšem propočítávají, že pojištění existenčního minima nelze vůbec dosáhnouti, poněvadž by to znamenalo úplné ohrožení celého národního hospodářství. Mají pravdu pouze tehdy, myslí-li při tom na dnešní výrobní systém a zachování neztenčeného dnešního podnikatelského zisku. Bylo by absurdní tvrditi, že by země při produktivní práci všech nestačila obživiti nejen těch, kdo pracují, ale i oněch, kdo pro nemoc, invaliditu nebo stáří nemohou se na čas, případně vůbec další výrobní činnosti zúčastniti. Výnos lidské práce je takový, že stačí na zabezpečení všech. Kde však značná část tohoto výnosu je pohlcována podnikateli a státem na luxuriosní a neproduktivní účely a na spekulaci, vytvořuje se ovšem umělý nedostatek prostředků k zaopatření těch, kteří by toho nejvíce potřebovali. Není řádně živ ani pracující člověk, upadá však také do nejhorší bídy a hladu za neštěstí a katastrofy životní každý, kdo nemůže míti úspor z hladové mzdy a platu. Kapitalistické státy chráníce podnikatelských zisků, nepřipustí nikdy pojištění, které by člověku minimální životní úroveň za mimořádných poměrů zabezpečovalo. O této ochraně kapitalistického zisku se říká, že by národní hospodářství takového zatížení nesneslo. Popíráme tuto myšlenku a trváme na dosažitelnosti takových důchodů, které umožňují člověku lidský život. Domáháme se svými návrhy zabezpečení existenčního minima i v sociálním pojištění a možnost toho nelze národohospodářsky vyvrátiti.
O jednotlivých návrzích, které v tomto smyslu klademe, nepotřeb i se již rozšiřovati. Potřeba úpravy důchodu invalidního je do očí bijící, pomyslíme-li, že minimální důchod zmrzačeného člověka činí ročně 1172 Kč, střední důchod je pak nemnoho větší. Také důchod starobní ve své střední výši 1600 až 1800 Kč ročně mluví o naprosté nepostačitelnosti. Vylučování vdov z nároků na vdovský důchod čiší naprostou sociální nespravedlností. Jen tehdy se nárok připouští, jestli vdova také sama je invalidní. Návrh náš na přiznání bezpodmínečného důchodu vdovského odmítán je z toho důvodu, že by se pojistné zvýšilo o 15·5 procenta. Co to znamená, kdyby ve třídě prvé bylo pojistné o 60 hal., ve třídě druhé o 88 hal., ve třídě třetí o 1·10 Kč a ve třídě čtvrté o 1·36 Kč týdně větší? A za tyto obnosy měla by každá dělnická vdova po zemřelém manželu zaručený důchod. Jest nesociální poukazovati, že dělnické vdovy stejně pracují a mají tedy vlastně nárok na důchod starobní. Výdělečná práce žen je kletbou domácnosti a nedostatečné výchovy dětí. Proč má zabezpečený nárok žena po úředníku, po vojenském gážistovi a jiných osobách, které byly podrobeny pensijnímu pojištění? Tyto třídní rozdíly nedají se ničím zastírati. Zaopatření osiřelých dětí volá po stejné nápravě, neboť i tu osnova péči o dítě odbývá přímo macešsky.
Posléze osoby přes 60 let staré jsou vylučovány vůbec ze sociálního pojištění a dosud není o ně jinak postaráno. Sliby jsou nám málo platny. Nemůžeme připustiti, aby náš návrh z roku 1922 upadl v zapomenutí. Navrhujeme dnes znovu, aby již v tomto zákoně byla stanovena státní podpora starobní pro všechny potřebné osoby 60 let staré a z vlastního pojištění vyloučené.
Pojištění bylo dlouho slibováno. Dlouho byla napínána trpělivost nejširších vrstev obyvatelstva. Dnes byl by tu konečně zákon obsahem naprosto neuspokojivý. Každá jeho stránka vzbudí zklamání a roztrpčení. Bude potřebí mnoho práce a námahy, než se dosáhne oprav a doplňků ve prospěch pojištěnců. Bude potřebí také času, aby překonány byly všechny počáteční obtíže. Nebýti stálého oddalování, mohly býti všechny tyto věci za námi. Přes to uzákonění osnovy neznamená ještě její provádění a konečná klausule tohoto zákona zní, že účinnost sociálního pojištění započne teprve zároveň s účinností zákona o pojištění osob samostatných. To jsou nové průtahy a nové škody. Či chcete tohoto zákona používati ještě po další dobu jen k politickým obchodům s důvěřivostí lidskou? Stokráte zklamaný dělník zle zaplatí za škaredou hru, kterou koalice s jeho zájmy tak dlouho provádí.
Jediné přesvědčení zahostí se v řadách pracujícího lidu: Jenom tenkráte budou hospodářské a sociální potřeby lidu poctivě respektovány, až zbaví se proletariát svých vykořisťovatelů a vládu svých věcí vezme sám do vlastních rukou. (Potlesk komunistických poslanců.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Kostka.
Posl. Kostka (německy): Slavná sněmovno! Jest to ohromný úkol, který se ukládá celému národnímu hospodářství tohoto státu předlohou o sociální pojištění. Po mnohých létech všeobecně ničivě působící krise, v době, kdy ani naše poměry výrobní ani naše poměry odbytové nemají oné pevnosti, aby pro nejbližší dobu mohly s určitostí předpovídati vývoj našeho hospodářského života, jest tento krok tím odpovědnějším, že také tvoření cen právě v posledních měsících vykazuje stále stoupající směr; úřednictvo a i dělnictvo trpí těžce znovu počínající drahotou a nutné rušení bytových zákonů bude míti zajisté za následek další drahoty. Přes to je jistě starobní a invalidní zaopatření oněch lidí, kteří se po celý život namáhali v poctivé práci, jedním z nejdůležitějších požadavků dne a před tímto sociálním požadavkem, jenž se vyjadřuje v tomto zákonodárném díle, musí mlčeti všechny pochybnosti. Průmysl, obchod a živnosti se nikdy neuzavíraly tomuto sociálnímu požadavku. Výslovně to zde zdůrazňuji, ježto jeden z předchozích řečníků prohlásil to o českém průmyslu, rovněž o průmyslu německém. Právě proto bylo by však bývalo třeba, aby až do posledního okamžiku tyto vrstvy byly větší měrou přibírány k spoluporadám a bylo by to pro zavedení tohoto zákona výhodnějším, kdyby i po poradách podvýboru v sociálně-politickém výboru byla bývala dána veřejnosti příležitost zabývati se znova důležitými změnami, jež v tomto výboru byly provedeny na původní vládní předloze. To se, bohužel, nestalo, a právě tím podává se důkaz, že i tak velikého díla, jako je sociální pojištění, strany většiny užívají k tomu, aby při něm uvařily svou stranickou polívčičku. Při tom však jste sami velkorysou tendenci, která takovému zákonodárnému dílu bezpodmínečně měla býti zachována, porušili a špatně vyložili. Vzniká domněnka, že vedle pojištění dělníků stále jste měli na zřeteli jiné pojištění, to jest pojištění vládních stran a velmi špatně se vyjímá, jestliže jste vedle toho pustili zcela se zřetele ohled na jistě 40 procent německy mluvících dělníků mezi 1·7 milionů osob zaměstnaných v průmyslu, obchodu a živnostech a rovněž tolik procent osob, příslušejících německé menšině, mezi zaměstnavateli usazenými v republice, na jejichž požadavek po samosprávě nezbylo v předloze ničeho. Německý dělník a zaměstnavatel bude moci již beztak přistoupiti k této předloze s velmi smíšenými pocity, vždyť ví s určitostí, že při provádění nebude brán na jeho jazyková práva, jeho práva poradní v každém směru a na účast při provádění tohoto díla sociálního pojištění téměř nebo zcela žádný zřetel.
Rovněž tak zřejmě se jeví však také ustanovení o výhodách jednotlivých stranických snah v této předloze. Tím se musím zde poněkud blíže zabývati, ač je mi to samo o sobě velmi nepříjemné. Vládní předloha byla zřejmě dílem na prospěch českých sociálních demokratů. Jak naprosté soustředění v ústředním ústavu pro sociální pojištění tak také bezohledné utlačení oněch pokladen, které dosud v obchodnickém a živnostenském stavu učinily velmi mnoho, často mnohem lepšího než bylo možno nalézti u okresních pokladen, dokazuje to jasně a zřejmě. Mimo to nalézáme ustanovení, že ředitelé a podředitelé podřízených úřadoven mají býti jmenováni z Prahy. Němec, lhostejno, zda dělník nebo zaměstnavatel, může si lehce představiti, jaká národnostní spravedlnost se při těchto jmenováních projeví. Konečně se odnímá hospodářství veliká suma na kapitálu a předává se jednomu výboru ústředního ústavu, který při svých návrzích na použití snad v poslední řadě obmyslí spravedlivě ony německé kraje, z nichž jim vyplyne největší díl pramenů pro tento fond. Je vysvětlitelno, že takové ustanovení již předem musí vyvolati velikou nedůvěru ve všech německých výdělečných vrstvách, když marně v prvním návrhu hledaly ustanovení, jež by ukázala i jen nejmenší dávku samosprávy nebo spravedlivého zřetele na německé živly v podřízených a ústředních úřadech tohoto pojištění. Výrok o "přibližně" národnostním klíči v §u 65 předlohy podle našeho názoru úplně nedostačuje. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.)
Také z jiného hlediska je tato předloha ve vybudování pojištění pro nás Němce nepřijatelná. Nejlepší pojištění bude nepochybně to, které vychází z dobré vůle zúčastněných a proto se také snaží v soutěži se státními a jinými ústavy utvořiti pro okruh pojištěnců nejvýhodnější podmínky. Německý průmysl, německý obchod a německé živnosti jsou pyšny na to, že vytvořily vzorné ústavy již od oné chvíle, kdy se prosadila ve všeobecném mínění nezbytná nutnost nemocenského pojištění dělnictva. Právě však proti těmto ústavům směřuje tato předloha. Chtěla ve svém prvním znění vytvořiti monopol socialistického dělnictva ve vedení a dozoru nad těmito ústavy a již novela zákona o nemocenských pokladnách z 15. května 1919 ukazuje tuto tendenci, když odsuzuje k likvidaci všechny nemocenské pokladny, které neměly alespoň 400 členů. 163 společenstevní a gremiální nemocenské pokladny se musely v německých a českých krajích v důsledku tohoto drakonického ustanovení proti vůli svých členů rozejíti, ačkoliv v mnohých případech vykonaly lepší práci než okresní nemocenské pokladny. Také předložený návrh obsahuje taková pronikavá ustanovení, jež směřují přímo proti samosprávě těchto výdělečných vrstev. Číslice 2000 pro gremiální a 4000 pro společenstevní a spolkové pokladny přivede k pádu přečetné velmi dobře spravované a dobře prospívající ústavy, ačkoliv si pojištěnci výslovně přejí, aby trvaly dále. Úplným nesmyslem je pak, že sice zemědělcům - a v tom se opět ukazuje čistě stranické sestavení stran většiny při předporadách o tomto zákoně - je vyhrazeno právo zřizovati nové nemocenské pokladny pro své zaměstnance, kdežto společenstva živnostenská a gremia jsou svrchu zmíněným způsobem utlačována. Úplně nepochopitelným zůstává také, proč se chce zabrániti sloučení malých pokladen a novému zřizování takových ústavů. Je zajímavo, že právě v tomto bodě řečník s druhé strany, p. dr. Kramář, tyto číslice kritisoval. Společenství risika možno snad vědecky odůvodniti, přece však nemá býti bráněno oněm osobám, které si z vlastních sil mohou vytvořiti lepší podmínky pro případ nemoci. Právě Anglie dbala při budování zařízení sociálního pojištění velmi obezřetně toho, aby osvědčené, dobře vedené ústavy pokud možno zůstaly zachovány. Tato ustanovení ukazují, že stranické ohledy v těchto případech měly vliv na konečné rozhodnutí, neboť zůstává zcela a úplně nepochopitelným, proč právě zemědělství v nemocenském pojištění mělo by býti schopno více vykonati než na př. obchod. Také termín počítání (1. leden 1924) je pro mnohé pokladny na škodu vzhledem k počtu dělníků, zmenšenému v zimě.