Tedy, jak pravím, prosím, abyste neměli mně ve zlé, řeknu-li, že sociální pojišťování, o kterém jednáme, nemohu považovati za požadavek socialistický. Naopak, jak jsem již řekl, snad dokonce spíše za požadavek náš. Ne v tom smyslu, že vy byste se ho nedomáhali s velikou energií, o tom nechci vůbec mysleti, nýbrž historicky. My jsme byli pro všecky tyto požadavky tenkráte, když sociální demokracie se ještě nedostala, řekl bych, k positivním požadavkům, když ještě byla revoluční stranou, když ještě viděla ve všem tom, co chtěli tak zvaní "kathedroví" socialisté, ku kterým jsem já patřil, oslabení své revoluční posice. To není žádná výtka, to je po mém soudu docela přirozené. Není nic falešnějšího, než mysliti, že jistá umírněnost a positivnost v politice je vždycky výronem slabosti. Zrovna naopak. Je-li tato umírněnost a positivnost cílevědomou, pak je jenom svědectvím síly a jenom silné strany mohou si takovou, řekl bych, ústupčivost a takovou positivnost dovoliti. Sociální demokracie v té době, kdy už my jsme měli požadavek sociálního pojištění pro případ stáří ve svém programu, ještě nebyla, řekl bych, tak daleko, aby mohla se dáti na cesty positivní politiky, a to proto, poněvadž musela napřed dobýti těch posic, které jí patřily, aby mohla v takovém smyslu postupovati. Tedy proto já říkám, aby mně nebylo vytýkáno, když tvrdím, že k sociálnímu pojištění se hlásíme plným právem také my a že je opravdu naší hrdostí, když můžeme říci, že se zde dnes vyplňuje požadavek, který jsme hájili po celou dobu našeho politického trvání a po celou dobu možnosti aktivně prováděti svou politiku.
A já ne nadarmo o této věci tak mluvím. Snad dokonce mám při tom jisté egoistické úmysly - ne stranické, ani v nejmenší míře. Já dojista nebudu lákati socialisty do naší strany pro to, že jsme byli pro sociální pojištění už snad dávno před nimi. To jistě ne. Ale něco jiného: Já bych rád, aby na socialistické straně konečně bylo vědomí, že zrovna v buržoastických - tak zvaných - kruzích, - a my dokonce jsme velmi špatnými buržoy, o tom není nejmenší pochybnosti, a složení naší strany jistě není buržoastické, jak se vždycky říká, - že zrovna my, kteří jsme zástupci individuálního podnikání a soukromého vlastnictví, v sociální politice dojista si v ničem nezadáme se stranami socialistickými a že všecky strany socialistické, které se staví na to stanovisko - jež konečně v nejnovější době proklamoval pan Macdonald nehřeší na svých principech, když postupují společně s námi a když dělají politiku, kterou my máme za jedinou politiku možnou pro československý stát, totiž politiku koaliční. Koaliční politika není jenom politika, řekl bych, politického obchodu, kde se vyrovnávají a smlouvají jisté koncesse, ne, politika koaliční musí býti také politikou důvěry, což je vlastně, myslím, nejsilnějším elementem v koaliční politice, a tu se mně zdá, že je dobře, když obě strany, a řeknu všecky naše strany, které v koalici jsou - poněvadž stále a stále opakuji, že je naší hrdostí, že jsme toto dílo vykonali společně, beze všeho přinucování z jakékoli strany, - mezi sebou mají plnou důvěru, že v základních požadavcích a liniích politiky není mezi nimi rozdílu. Já si dovolím dokonce tvrditi, že sociálně spravedlivá národní politika je snad méně grandiosní než internacionálně socialistická, ale mně se všecko zdá, že je i pro široké vrstvy bezpečnější a snad teplejší, hřejivější, než každá internacionála. A kdyby bylo objektivní myšlení, tak se mi zdá, že by opravdu toto mohli přiznati i mnozí, zejména, když by se podívali na zkušenosti s internacionalismem ve válce a na zkušenosti s prováděním integrálního socialismu a internacionalismu v Rusku. Já jsem pevně přesvědčen, že státy nejsou náhodně sehnané masy v určitých hranicích. Stoletý hospodářský, sociální a kulturní vývoj váže všecky a dělá z nich jedno těleso se stejnými bolestmi, se stejným nebezpečím, zejména v hospodářském životě, se stejným nebezpečím cizí konkurence, a toto všecko tvoří hospodářskou solidaritu v boji o existenci všech. A tu se mi zdá, a to je moje hluboká víra, a já myslím, že si toto přesvědčení získává stále a stále více vyznavačů, že je tato hospodářská solidarita států a národů daleko silnější než každá internacionála, ať je rudá, zelená nebo žlutá. K vytvoření této solidarity, k vytvoření vědomí, že nad třídní blízkostí je ještě něco vyššího, totiž národ a stát, jako představitel nejživotnějších společenských interesů, představitel možnosti hospodářské prosperity všech, že k tomu nestačí jen hájení této prosperity proti cizí konkurenci, ale po mém soudu že je kromě toho také potřebí, ne v poslední řadě, nezbytného poznání, že jsme všichni ochotni k společným obětem, aby každý člen národa a státu měl klidné vědomí, že nepropadne bídě, když ztratí schopnost výdělku. Je v tom také mravní faktor, poněvadž nikdo není odkázán na milost, protože má vědomí, že si také sám přispívá k zabezpečení budoucnosti a že stát a zaměstnavatel při tom jen pomáhají.
Snad ještě jeden moment, který alespoň po mém soudě hraje jistou úlohu v této věci, není u nás nezajímavý. Sociální pojištění na stáří může hráti zejména v našem národě velikou úlohu. Našeho státu chybou bylo vždy to, že jsme nemohli jinak mysliti, než jak býti zabezpečenu na stáří. Proto ten strašný nával u nás ke všem úřadům a do všech takových zaměstnání, kde bylo zabezpečení na stáří. Míti málo, ale míti to jisté, to bylo tím, co vlastně platilo v celém našem životě. (Tak jest!) Tu se mi zdá, že když nyní budeme míti pojištění na stáří, zabezpečení na případ invalidity a zejména když to provedeme také pro hospodářsky slabší samostatné, že nakonec se jaksi vysvobodíme z toho strachu o budoucnost a že u nás přestane strašný nápor na úřady a že budeme konečně s větší důvěrou starati se o to, abychom spíše ty, kteří hledají zaměstnání a povolání, posílali do samostatných povolání, která po mém soudě jsou pro národ přece jen alespoň tak důležitá jako všechno úřadování a sloužení. (Tak jest!) Tedy kdyby sociální pojištění v tomto smyslu vykonalo svoji úlohu, není nejmenší pochyby, že by velmi mnoho prospělo k lepšímu rozvoji celé sociální struktury našeho národa. (Místopředseda dr. Hruban převzal předsednictví.)
Všechno toto vedlo nás k tomu, abychom při celém projednávání sociálního pojištění nehráli jen více méně pasivního diváka, nýbrž abychom se starali, aby sociální pojištění bylo také naším dílem, jako jsme se o to starali a jako bylo skutečně naším vnitřním přáním, aby bylo dílem všech těch, kteří se spojili v koalici k vybudování našeho nového státu.
Ovšem, řekněme si to docela otevřeně, že jsou zde věci, které nebyly bez obtíží, že především sociální pojištění invalidní a starobní nedá se dělati bez velkých obtíží finančních. Je jistě velmi drahé a zrovna my, kteří jsme v tak těžkých hospodářských poměrech přechodných, poválečných, nemohli jsme se uzavírati přesvědčení, že jest sociální pojištění starobní a invalidní velmi těžkým zatížením naší produkce a že my toto zatížení na svou produkci uvalujeme v době nejkritičtější, v době těžkých bojů o zachování našich odbytišť a, řekněme otevřeně, o zachování zaměstnanosti a možnosti, abychom ty těžké oběti také nesli. Kolega Dubický se již zmínil o tom, co nám hrozí. Nebudu to dále rozváděti, ale každý, kdo sleduje poněkud hospodářský život, ví, že stojíme před velkým rozmachem Německa, jakmile Dawesův plán bude uskutečněn a jakmile Německo dostane to, co mu dnes chybí, totiž oběžné prostředky k oživení své produkce. To, že Německo dnes o 10% slevuje na tarifech, že o 10% slevuje na uhlí, že ještě celou řadu jiných snížení již provedlo, znamená, že musíme býti velmi a velmi opatrnými, kdykoliv jednáme o jakémkoliv zatížení naší produkce novými náklady. To nejsou strašáky, to je věc neobyčejně vážná, poněvadž nás zatěžuje zrovna v situaci, kdy nám hrozí nebezpečí, že bychom mohli ztratiti ještě ta jediná odbytiště, která jsme měli ve starém Rakousku a která nám zabezpečovala jistou zaměstnanost našeho průmyslu. Toho všeho jsme si byli vědomi nejen my, nýbrž - řeknu to docela poctivě a otevřeně - také pan zpravodaj jako zástupce stran socialistických. Proto jsme se tolik starali, abychom sociálním pojištěním neudělali něco daleko horšího, než bychom dovedli do jisté míry vykonati, totiž že bychom sice zabezpečili invalidy a staré, ale že bychom vzali chléb mladým, kteří chtějí pracovati. Ačkoliv tedy všichni jsme to neobyčejně vědomě, a řekl bych, bedlivě dlouho a dlouho prodebatovávali a zkoumali, tož jsme přece vědomě s uvážením všech důsledků do věci šli a řekli jsme, že to dělati budeme.
Řeknu něco a myslím, že není to neskromným, když přece jen na něco počítáme. Doufáme - alespoň my z naší strany - že tento důkaz vědomí sociální povinnosti a solidarity celého národa, všech jeho vrstev, a tento pocit zabezpečení pro budoucnost každé hospodářské práce ať dělníků neb samostatných rolníků nebo živnostníků, musí od zavedení sociálního pojištění přece jen klestiti cestu novým názorům také na povinnosti pracujícího lidu. Doufáme, že veliké tyto náklady budou paralysovány lepší, ochotnější prací sociálně zabezpečených pracovníků, aby v opačném případě nebyly znemožněny nezaměstnaností a bídou všech ty krásné sny, které jsme si kouzlili, když jsme mluvili o sociálním pojištění starobním a invalidním. Jen takovým způsobem se stanou tyto veliké náklady méně nebezpečnými pro naši konkurenční schopnost. Snad nebude mi to bráno ve zlé, když poprosím, aby zrovna ty vrstvy, pro které je přece jen sociální pojištění neobyčejnou vymožeností, nezapomínaly, že tíživé náklady, kterých toto pojištění bude vyžadovati, mohly by nejvíce škoditi jim samotným, kdyby nebyly nahrazeny, jak jsem říkal, účinnější, energičtější prací a také snahou, aby se náš sociální život vyvíjel bez otřesů, bez zbytečných bojů, a aby ty boje byly jen tenkráte, když proti sobě stojí oprávněný požadavek a skutečné nepojímání a skutečná bezsrdečnost těch, kteří tomuto požadavku nechtějí vyhověti. Jinak však myslím, že sociální pojištění je zrovna tím, co nás musí vésti k tomu, abychom hleděli všechny sociální těžké problémy a boje řešiti ne bojem, nýbrž dohodou, jako jsme dovedli dohodou řešiti tento nejtěžší problém celé sociální politiky, zejména v nynější době sociálního pojišťování na stáří a invaliditu.
Možná, že se klamu, možná, že je to přílišný optimismus. Ale jestli se tak nestane, pak ovšem následky si připočtou ti, kterým jsme chtěli opravdu touto předlohou nejvíce pomoci. Ale my jsme se tehdy starali, abychom pokud možná udělali sociální pojištění nejméně obtížným, nejméně nákladným. A tu hlavně byla povinnost, abychom šetřili na organisačních nákladech, na některých nákladech, které posud v nemocenském pojišťování vyžadovaly docela zbytečně velmi značných obnosů a na druhé straně abychom se snažili o výhodné uložení nahromaděných kapitálů.
Druhá věc, o kterou nám šlo, bylo toto. My jsme považovali celé sociální pojištění za věc národa a státu a proto jsme také dělali všecko, co bylo vůbec možné a dosažitelné při dosavadním vývoji věci, co by mohlo zajistiti, aby sociální pojištění nebylo více věcí politickou, nýbrž věcí státní. Nám celé pojišťování není politikum, nýbrž záležitostí, jak jsem řekl, eminentně státní. Proto bylo naší snahou uplatniti vliv státu, i když jsme byli nuceni zachovati autonomní vliv zaměstnanců a zaměstnavatelů, proto jsme hleděli zajistiti vliv státu na nemocenské pokladny jmenováním řídícího personálu, poněvadž nemocenské pokladny se staly základem celé ohromné budovy sociálního pojišťování.
Bylo by pravým štěstím, kdyby se podařilo nemocenské pokladny odpolitisovati pro ten krásný účel, který mu zrovna pan zpravodaj pro budoucnost přiřkl, a to pro ten účel, aby byly nejen obstaravači lékařů a léků a vypláceči nemocenského, nýbrž aby skutečně mohly vykonávati veliký vliv na profylaxi zdravotní, na to, aby také ti, kteří jsou odkázáni na nemocenské pojišťovny okresní, dostali pokud možno největší péči v ústavech pro různé nemoci atd. a tím abychom vyřkli velikou povinnost vůči národu, totiž že bychom se starali skutečně tímto způsobem nejlépe o zdraví národa, ale na druhé straně abychom také působili na zlevnění nákladů nemocenského pojišťování tím, že bychom měli méně nemocných a následkem toho méně nákladů, kterých tito nemocní od pokladen vyžadují.
A tu přicházím k jedné otázce, o které bych se jen tak mimochodem zmínil. Je to otázka lékařů. Mně zdá se, že musí přestati boj mezi lékaři a nemocenskými pokladnami. Jestli mají nemocenské pokladny vykonávati právě tyto veliké úkoly profylaktické v ohledu zdraví, pak je naprosto třeba souhlasu mezi lékaři a pokladnami. Nehněvejte se na mne, řeknu-li, že je nutno, abyste se také vy dívali na sociální otázku lékařskou jako my se díváme na vaši otázku sociální. Jsem pevně přesvědčen, že s dobrou vůlí se najde takový modus, aby mezi pokladnami a lékaři přestal poměr nepřátelský a aby oba pracovali k tomu velkému, co všichni chceme, k tomu sociálnímu zabezpečení širokých vrstev, které jest úkolem celé předlohy. Tedy jak pravím, my jsme se starali o všechny možné úspory, které by bylo možno zde provésti, aby pojištění pro stáří a invaliditu nelehlo celou tíží na dnešní produkci, která má tak těžké postavení. Nechci zde nyní mluviti o tom, že já pro svou osobu bych si byl přál, abychom byli již provedli přičlenění úrazového pojištění k tomuto celkovému pojištění, jak je zde vybudováno. Ale to je konečně otázka budoucnosti, a jsem pevně přesvědčen, že k tomu konečně dojde.
Se státního hospodářského stanoviska tato předloha a její výsledky hluboce zasáhnou do celé ekonomie celého našeho života. Není myslitelno, abychom sociální pojištění na stáří a invaliditu dělali bez velkých fondů. A aby nebylo nedorozumění, které by mohlo vzniknouti po vývodech kol. Wintra, musím říci, že se nejednalo prostě o krytí příspěvkové neb kapitálové, nýbrž jen o míru kombinace obou. Po velkých bojích a zápasech a velkém počítání, ve kterém prof. Schönbaum nám byl neocenitelným pomocníkem, přišli jsme ke kompromisu, který máme v předloze a já doufám, že výsledky budou ještě lepší než dnes předpokládáme. Mně se totiž zdá, že třeba bychom byli přijali kapitalisování těch úspor a fondů 5%, pak 4 1/2 %, přece jen skutečný výsledek bude lepší a že nám ulehčí ty náklady, které budeme míti na sociální pojištění.
Při této příležitosti bych si dovolil říci několik slov o tom, co si představuji pod uložením těchto kapitálů. Není pochybnosti, že budou ohromné. Ale také není pochybnosti, že není možno vyplniti to, co také já jsem původně chtěl - a já se k tomu přiznávám - že by mohly býti ty kapitály uloženy v produkci, v továrnách, zemědělských nebo průmyslových podnicích. To je po mém soudu dosti těžké, poněvadž zrovna zde musíme hleděti k absolutní bezpečnosti. A toho přece jen v průmyslu ani v hospodářství není. Nemluvím o osobní, řekl bych, čestnosti a bezpečnosti toho, komu půjčujeme, ale průmysl i zemědělství jsou věci, které jsou podrobeny úžasné fluktuaci hospodářské. Změnou výrobních procesů nebo změnou možnosti, dostati jisté suroviny atd., světovou spekulací stává se najednou celé odvětví průmyslu i zemědělství strádajícím a není možno právě tyto kapitály ukládati v podnicích, které nedávají absolutní jistoty stability. Já pro svou osobu jsem si představoval ty věci jinak. Konečným garantem za všecky pojistky je stát, ať se děje co děje, stát to musí nakonec platiti. Není možno, když jsme udělali tak ohromnou věc, aby nebylo prostředků pro zaplacení pojistek. Stát je pořád nejvyšším garantem, ale právě proto myslím, že nejlepším uložením těchto velkých fondů bude ve státních papírech. Státní papíry nám ještě dlouho ponesou větší úrok než 5 a 4·5%, ale na druhé straně my tím uděláme velkou věc, osvobodíme-li, řekl bych, kapitály a úspory, jichž možno užíti k oživení hospodářského života, osvobodíme jich proto, poněvadž jich nebude potřeba pro státní půjčky.
Banky, záložny, eventuelně i spořitelny do jisté míry, ale jenom do jisté míry i ostatní peněžní ústavy daleko lépe mohou sledovati, řekl bych, ten individuelní pohyb průmyslu při zapůjčování než to dovede stát se svými dlouhodobými obligacemi a s těmi všemi formami, jichž by on jedině mohl užíti při zásobování průmyslu těmito papíry.
V tomto ohledu myslím, že budeme s to, abychom kapitály, které zde budou uspořeny, zfruktifikovali daleko lépe, než počítáme, na větší procento se stejně bezpečným uložením. Proto doufám, že ty náklady, o kterých mluvil pan kol. dr. Winter a které dojista nejsou malé, budou menší. Byl-li mezi námi jistý spor o to, zdali bychom neměli spíše zatížiti budoucnost než přítomnost, a poněvadž jsem patřil k těm, kteří se té budoucnosti tolik nebáli, pak mám za svou povinnost, abych dokázal, že nejsem tak lehkomyslný, říci, proč jsme to udělali. Naše přítomnost je tak zatížena jako budoucnost zatížena nebude. Dnes jsme pod všemi přímými i nepřímými důsledky války a všeho toho hospodářského převratu, který měla válka za sebou, jako je změna ceny peněz doma i za hranicemi. Jsme pod důsledky velké majetkové dávky, kterou jsme vybrali z našeho hospodářského života i těch velkých daní, které platíme. Musíme platiti dnes po válce ještě invalidům, nezaměstnaným, což všechno úžasně zatěžuje náš budget a tím činí přímo nutným a nezbytným i daně, které musíme platiti. Proto jsem si myslel, budou-li tyto strašné náklady, pod jejichž tíhou dnes skutečně celé vrstvy obyvatelstva přímo klesají, vývojem k normálním poměrům sníženy, že bychom potom spíše snesli jisté zatížení, než je dovedeme snésti nyní. Ale konečně ten kompromis, který jsme udělali, upokojil i mé obavy v tomto smyslu, a myslím, že jsme volili tu cestu, která skutečně neohrožuje naši budoucnost a která umožní, bude-li se celá naše produkce se strany podnikatelů a zaměstnanců v pocitu těch nových nákladů snažiti, aby pracovala racionelněji a tím laciněji, že tíže nebude taková, abychom se museli báti katastrofálních důsledků.
V celé této věci jsme velmi mnoho mysleli na stát, ale také proto, že ohromné kapitály, které se nahromadí v sociálním pojištění, a ten úřednický aparát, který bude velmi disciplinovaný a hodně jednotný, budou představovati jednu z největších mocí ve státě. Bude to pravý stát ve státě. A kdybychom měli sociální pojištění tak, jak je zde, ponechati jen politickým bojům, náhodě politické převahy jednoho nebo druhého, pak bychom ohrozili bezpečnost státu a spáchali největší hřích na své budoucnosti. Proto jsme kladli důraz na to, aby zrovna ve všem hospodářství sociálního pojištění byl tak rozhodný a spolupracující vliv státu, poněvadž jsme přesvědčeni, že takovýmto způsobem bude opravdu prospěšno nejširším vrstvám obyvatelstva a nebude je ohrožovati, jak by jinak bylo možno.
Promluvil bych několika slovy ještě o jedné věci. Naše boje se točily nejvíce okolo věcí organisačních. Na jedné straně chápu snahu pana zpravodaje i těch, které on zastupuje, že chtěli, aby pokud možno bylo všecko koncentrováno v okresních nemocenských pokladnách, ale na druhé straně jsem pevně přesvědčen, že to nedělal z důvodů politických, nýbrž, jak stále a stále uváděl, z důvodů úsporných. Nemohu však zase zapříti, že jsme s touto nivelisací naprosto nemohli souhlasiti. Některé pokladny, které byly mimo staré nemocenské pokladny, skutečně dávaly svým pojištěncům daleko více, než mohly dávati nemocenské pokladny, a jestliže máme ten dobrý úmysl, abychom takovou vlnu spokojenosti po všech těch, kteří potřebují tohoto sociálního pojištění, rozlili, prohřešili bychom se na tomto jistě dobrém úmyslu, kdybychom některé kategorie nemocenských pojištěnců v budoucnosti postavili hůře než dříve. To, myslím, nebylo by dobře. A tak se mi zdá, že přece jistá individualisace v této věci neškodí. Proto jsme se tak energicky postavili za zachování jistých pokladen. Musím říci, že jsme přece jen udělali chybu, a že bychom byli velmi vděčni, kdyby mohla býti napravena, abychom totiž hranice pro gremiální pokladny ze dvou tisíc přece jen snížili. Tím se ničemu neuškodí a jsem přesvědčen, že tím se stane sociální pojištění, třebaže jde o malý kruh lidí, přece něčím, co nebude nikoho boleti, že se to stalo. Na druhé straně jsme museli s největší rozhodností býti pro to, aby bylo zachováno, samostatné nemocenské pojištění pro soukromé úředníky, a to pro nejvlastnější charakter celého postavení sociálního těchto soukromých úředníků. Kdežto v okresních pokladnách musí platiti nemocenské pokladny určitou dobu, soukromí úředníci ze zákona mají právo na šestinedělní plat a následkem toho je jejich poměr docela jiný. A bylo by skutečně násilím, kdyby se měli vtlačovati do organisací ostatních okresních pokladen. Proto jsme tak o to stáli, aby pojištění to bylo samostatné. Velmi ochotně kvituji slib pana zpravodaje, že v této věci bude učiněno vše, aby nenastalo vakuum, poněvadž bude nutno, abychom celé postavení těchto samostatných nemocenských pokladen soukromých zaměstnanců přizpůsobili principům tohoto zákona, a to nejen v nemocenském pojišťování, nýbrž snad i pensijním. Ale to jistě nedá mnoho práce, ty věci nejsou tak těžké při známé pilnosti a energii pana zpravodaje. Jsem přesvědčen, že to bude velmi brzo. Bylo by pro nás velmi těžkým zklamáním, kdyby tato věc měla býti řešena později, než celé sociální pojišťování. Při dobré vůli se to dá dělati a já o té dobré vůli nemám pochyby po všech těch zkušenostech, které jsme měli při společném projednávání tohoto zákona.
Mám ještě jiné přání, a to je, aby zároveň s dokončením této grandiosní stavby celého pojišťování bylo provedeno nemocenské pojištění státních a veřejných zaměstnanců. To provésti musíme, chceme-li pomoci tomu úžasnému stavu, ve kterém celá kategorie našich veřejných zaměstnanců jest. To je naší mravní povinností a doufám, že to také provedeme.
Nakonec řeknu, že všechny strany - a to je naší hrdostí - ochotně a loyálně spolupůsobily při tomto velkém díle, plném obtíží a velké zodpovědnosti. Přiznávám se otevřeně, že bylo přímo radostno pracovati na tom, abychom našli východiště z různých sporných otázek a že to bylo vnitřním zadostiučiněním, když konečně mohli jsme říci, že celé dílo může býti předloženo parlamentu.
Mám ještě jednu povinnost, ne abych chválil a lichotil, ale poněvadž jsem se o něčem přesvědčil, co je dávno známo, a to je postavení průmyslu v celé této otázce. Pro průmysl to není lehkou věcí. Počítáme-li jen se 300 nebo 400 miliony ročně, tedy nahraditi je ve výrobě a nezkrátiti možnosti konkurence není lehkou věcí. Já, který jsem konečně byl povinen, abych se informoval o všem, co se týká průmyslu při jednání o těchto věcech, mohu dáti svědectví, že český průmyslník s největší ochotou spolupracoval a byl ochoten ke všem obětem, pokud ovšem by neohrozily možnost konkurence na cizích tržištích, možnost vývozu, což by znamenalo katastrofu nejen pro podnikatele, nýbrž také pro dělníky.
Já jsem se přesvědčil o jedné věci, na kterou jsem hrdý, totiž, že náš český průmysl cítil demokraticky. Viděl jsem jako v celé historii sociálního zákonodárství, že nikdy jsme nedostali ani nejmenšího protestu proti tomu, co jsme ve smyslu sociálním dělali, se strany našich průmyslníků, kdežto se strany průmyslníků jiné národnosti byly velmi ostré protesty proti tomu, co se na říšské radě dělalo.
Jsem rád, že se to ukázalo také při projednávání tohoto velikého zákona, ne proto, abych mohl vystavěti krásné vysvědčení průmyslu, o které snad on ani nestojí, ale proto, aby se konečně poznalo - a to považuji za největší a nejdůležitější věc pro rozvoj všech sociálních našich poměrů, pro rozvoj poměru zaměstnavatelů k zaměstnancům -, že tento průmysl není úzkoprsý, že pochopuje demokratické povinnosti celého našeho národa, že se nechce vylučovati v této příčině z celého demokratického skladu celé naší společnosti a celé naší politiky, že chce spolupůsobiti a je ochoten ke všem obětem, které nepodrývají samotnou půdu toho, na čem může průmysl růsti, co je garancií prosperity celého národa, celého hospodářství národního, všech jeho vrstev výrobních, tedy nejen průmyslu, ale i dělnictva.
Já bych rád, aby z tohoto ducha, který se ukázal u průmyslu, - a řeknu otevřeně, loyálně a s radostí - také u zástupců dělnické třídy ústy pana kol. dr. Wintra ukázal, pro budoucnost zůstalo nám mnoho, velmi mnoho, a to proto, že v tom vidím nejen nejlepší záruku klidného rozvoje našich poměrů, nýbrž i nejlepší záruku - dovolte mně to říci naší politické budoucnosti.
Jsme národ malý, nemůžeme míti nekonečné sny, jsme na posici, která jistě není záviděníhodná, na posici, která je ohrožena ze všech stran. To jsme cítili všichni, to pomáhalo vytvořiti tu krásnou demokratickou tradici našeho národa. To, že jsme byli chudí, že mezi námi nebylo bohatých, že jsme byli poníženi, že námi opovrhovali, to vytvořilo tu hlubokou soudružnost v širokých vrstvách našeho národa, to vytvořilo to krásné národní cítění, které - a to tvrdím - z našeho dělníka nevyžene žádná internacionála. (Výborně!) To jest naší hrdostí a to proto, poněvadž toto národní cítění vyrostlo z utrpení, z ponížení a z boje za právo. Proto ten demokratismus našeho národa, proto ta naše politika, kterou jsme vždycky vedli, abychom zachovali tuto národní solidaritu ve všech vrstvách našeho lidu a aby nebylo nikoho v našem národě, kdo by se musil odříkati tohoto národa, poněvadž se k němu národ chová macešsky. (Výborně!) To bylo naší touhou, to bylo naším evangeliem. Odtud náš demokratismus.
Jestliže zde klademe takovou váhu na to, že to, co se děje, není jen požadavkem naší třídy, nýbrž, že to je a musí býti požadavkem celého národa, že to je věcí národní, jak to tak krásně řekl také kol. Winter, co zde děláme; jestliže to chceme, pak to není ze strachu před kýmkoliv, pak je to jen ze strachu o naši budoucnost. My budeme schopni státi na tom místě pevně a s důvěrou pro budoucnost, když v tomto chtění hájiti proti všem svou posici nebude mezi námi rozdílu a nebude nikoho, kdo, by nebyl ochoten za splnění velkého úkolu našeho národa dáti i poslední. Ta solidarita, která mezi námi byla za našeho boje o samostatnost, musí potrvati, chceme-li skutečně vybudovati pevně svůj stát i tenkráte, když, samostatni, budeme dále strojiti svou budoucnost. Nesmíme se prohřešiti proti této solidaritě a zapomínati, že konečné naše zájmy jsou přece společné, ať děláme co chceme, ať patříme k zaměstnavatelům nebo k zaměstnancům, k té neb oné vrstvě národa (Hlas: To asi ne!), že konečným cílem naším přece jen je zachovati tento národ a nejen ho zachovati zkomírající, nýbrž silný, zdravý a prosperující. To musí býti úkolem všech a bude, ať se volá jak chce a dělají demonstrace jaké chtějí. Tato síla poměrů je daleko větší a mohutnější než veškerá agitace. Jak jsem pravil, zde mluví staletá historie a staletý vývoj poměrů. Státy zůstanou státy, ale státy budou silné, jenom když budou vnitřně silné.
Často jsem říkal příteli Rašínovi, když jsme spolu chodívali, že snad náš stát budoucí, ve který jsme věřili, má skutečně daleko lepší postavení, než všechny ostatní. My věděli a cítili, že budoucnost po válce bude žádati hluboké sociální reformy, možná v mnohých věcech i převraty. A tu jsme si řekli, že možná složení našeho národa, jeho opravdu demokratická historie, demokratický duch, který nám pomohl vítěziti, který nás učinil tím, čím jsme dnes, umožní nám také, abychom nebyli mezi posledními z národů. Myslím, že jsme se neklamali a že jsme to všechno splnili. My jsme opravdu - to si řekněme - mezi předními státy, pokud se týče sociálních reforem a konání sociálních povinností k nejširším vrstvám lidovým. Není to lehké, ale já doufám, že až národ nabude zase té staré - řekl bych - normálnosti, všechno to ponese tak, aby to nebylo jeho škodou, nepoškodilo zrovna ty, kterým chceme sociálními reformami pomoci.
Mám jednu naději a jedno přání: to, co jsme zde vykonali, je skutečně svědectvím nejhlubšího vědomí povinnosti ke státu a národu, vědomí solidarity.
A já bych si přál, aby všichni ti, kteří budou užívati dobrodiní tohoto zákona, až jednou budou cítiti to blahé vědomí, že jsou zabezpečeni pro stáří, to blahé vědomí, že jim nic nehrozí, co by je udělalo nuzáky, až budou cítiti pevnou půdu pod sebou, vzpomněli si, že všechno to stalo se jen proto možným, poněvadž jsme my všichni, zástupci všech vrstev národa, spojili se k společné práci ve jménu prospěchu celého národa a státu.
Přál bych si, aby vědomí, že jen touto solidaritou národní jsme byli schopni vytvořiti věci veliké, i takové, které se zdály nejtěžší, vyrostlo z tohoto zákona, který se překládá parlamentu ke stvrzení.
A bude-li tak, pak si řeknu: Snad budeme vždycky malí, ale nebudeme poslední mezi všemi národy. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Kučera. Dávám jemu slovo.
Posl. Kučera: Ctěná sněmovno! Dříve než promluvím k bodu denního pořadu, jsem zplnomocněn svým klubem učiniti prohlášení k dnešním událostem na Staroměstském náměstí a pražských ulicích:
Hluboké a oprávněné roztrpčení a rozčilení pracujících mas, těžce postižených stoupající drahotou při nízkých mzdách, projevilo se dnes tím, že veliký počet pražského dělnictva bez rozdílu politického přesvědčení a organisační příslušnosti opustil dopoledne práci a odebral se k radnici, aby vyslechl výsledek jednání o drahotě v mimořádné schůzi obecního zastupitelstva a odpověď, kterou měla sděliti deputace dělnictvem na radnici vyslaná. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Vláda a její policejní orgány neměly na spontánní projev dělnictva jiné odpovědi, než bezohledné zakročení policií (Výkřiky posl. Tausika.), při čemž byrokraticky a tvrdošíjně odvolávali se na ustanovení zákona o nepřípustnosti shromáždění pod širým nebem v okruhu 1 km okolo parlamentu.