Při té příležitosti budiž mi dovoleno konstatovati, že i pensijní ústav, jehož sídlo je v Praze, který má býti vrcholným nositelem pensijního pojišťování úřednického, podobným způsobem ukládá své hodnoty. Sociálně-politický výbor konal do tohoto ústavu nedávno exkursi a tam jsme se přesvědčili, že z uloženého jmění poskytl 150 milionů Kč na podporu stavebního ruchu podle intencí zákona námi odhlasovaného a tuším asi 180 milionů Kč na podporu zemím, městům a obcím.
Doufáme, že podobným způsobem bude použito kapitálů i u Ústřední sociální pojišťovny a že stanou se tak požehnáním pro náš národohospodářský vývoj.
Hleděli jsme dále při thesauraci k tomu, aby bylo pamatováno na státní úvěr a na laciný úvěr komun. Otázka thesaurace byla podle úsudku odborníků řešena v tomto zákoně daleko lépe než v jiných zákonech, na příklad v zákoně o pensijním pojištění nebo dokonce v soukromém pojištění.
Výhodnost tohoto systému je patrna na příklad i z toho, že pensijní pojištění, které bylo vybudováno již v Rakousku a dosud u nás trvá, vede k prémiím o 50 až 60% dražším nežli navrhovaný zde zákon, a tím také k vyšší thesauraci.
Ostatně nutno říci, že není přípustno, aby se jmění Ústřední sociální pojišťovny, jaké tu bude za 30 nebo 40 roků, srovnávalo s dnešním stavem našeho národního hospodářství, neboť za těchto 30 roků vzroste též národní jmění tempem nejméně tak rychlým, jako poroste jmění Ústřední sociální pojišťovny. Uvažme, že za jediný rok 1923 - rok hospodářské deprese - přibylo pouze vkladů v peněžních ústavech přes 2 miliardy Kč, dále že vklady pouze u spořitelen činí přes 8 miliard.
Mimo to přesvědčili jsme se, že všechna odborná kritika zdejší i cizozemská prohlásila zvolený systém úhradový za vynikající, a lze proto s klidným svědomím prohlásiti, že jde o dílo solidní, vědecké a důkladně promyšlené
Tolik považoval jsem, slavná sněmovno, za nutno říci jako člen subkomise, která o návrhu jednala, na určité námitky, které po této stránce byly pronášeny. Při tom zdůrazňuji, že je nutno věnovati bedlivou pozornost nákladům správním. Stojíme na stanovisku, že správní náklady sociálního pojištění nesmějí dosáhnouti výše nákladů soukromých pojišťoven, jinak by bylo pojištění sociální zbytečno a mohly by je prováděti pojišťovny soukromé. Bude nutno přihlížeti k tomu, aby zásady, velmi obšírně a podrobně vyslovené v důvodové zprávě o správních nákladech, byly dodrženy hned od počátku tak, aby největší část příjmů, jak jest jejich účelem, plynula nikoliv na správní vydání, nýbrž k dobru pojištěnců. V tomto směru doufáme, že organisace celého pojišťování vyhoví požadavku laciné správy.
Při sociálním pojištění měla býti, jak správně pan zpravodaj kol. dr. Srdínko uvedl, také vyřešena otázka pojišťování úrazového. Lze upřímně litovati, že k tomu nedošlo. Nynější stav úrazového pojištění je neudržitelný. Námitky, že existence úrazového pojištění vychází u nás z pojmu "podnikového úrazu", kdežto na Slovensku jsou na úraz pojišťovány osoby, - námitky, že by nemocenské pojišťovny nemohly býti výkonným orgánem úrazového pojištění, neboť zařazování podniků do nebezpečenských tříd vyžaduje odborných znalostí technických - jsou myslím rázu podružného. Při dobré vůli a opravdové snaze úrazové pojištění v celém státě sjednotiti a jeho správu přenésti na Ústřední sociální pojišťovnu, jak se na tom v resoluci usnesl rozpočtový výbor, daly by se snadno všecky obtíže překonati.
Vláda je resolucí rozpočtového výboru vyzvána, aby v tomto směru předložila příslušnou osnovu zákona. Čím dříve se tak stane, tím lépe - už z důvodů finančních. Nesmí se přehlížeti - ostatně pan ministr sociální péče Habrman včera to sám přiznal - že nynější úrazové pojišťovny v Praze, v Brně a v Bratislavě pohlcují značné miliony na správních výlohách a že při sjednocení tohoto pojištění mnoho by se ušetřilo. V r. 1921 činily na př. u Úrazovky v Praze správní výlohy 12 milionů korun, při čemž se vyplatilo odškodné v obnosu 23 miliony Kč. U Úrazovky v Brně činily správní výlohy 40% celého vyplaceného odškodného a v Bratislavě není tomu lépe. Již tato čísla musí býti pobídkou k tomu, aby v úrazovém pojištění provedena byla náprava. Oč zlevní se pak režie a správní výlohy, o to mohou býti sníženy buď pojistné premie nebo zvýšeny nároky pojištěnců. Chci jen konstatovati, že dosavadní stav je neudržitelný a poslanecká sněmovna vykoná jen svoji povinnost, když resoluci rozpočtového výboru přijme jednomyslně.
Velmi spornou a ožehavou byla otázka organisace nemocenského pojištění. O ní již promluvili páni řečníci přede mnou, každý se svého zásadního a politického stanoviska. Pro nás, republikánskou stranu, bylo samozřejmé, že musí býti vyřešena organisace tato takovým způsobem, jak toho vyžadují poměry a zvláštní charakter jednotlivých tříd do pojištění spadajících. To tedy znamená, že pro pojištěnce zemědělské a lesní zřídí se v každém politickém okrese pojišťovny zemědělské. Včera p. kol. Laube a dnes p. kol. Johanis dosti ostrým způsobem vytýkali organisaci zemědělských pojišťoven, domnívajíce se, že je ku škodě celému nemocenskému pojišťování a racionelnímu hospodaření. Nesdílím tohoto názoru. Nebylo by správno, aby v tak rozvětveném aparátu, jako bude sociální pojištění, bylo stále jen přihlíženo k tuhé centralisaci, - naopak je zapotřebí, aby nemocenské pojišťování stalo se schůdným a populárním pro miliony pojištěnců, kteří zákonu budou podléhati. Chcete, prosím, aby zemědělští pojištěnci chodili do města a odváděli pojistné příspěvky pokladnám, které ne naší vinou byly zpolitisovány? Věc nemožná. Ostatně dělníkovi nezáleží přece na tom, kdo mu podporu a léčebnou péči dá. Jemu bude záležeti v prvé řadě na té okolnosti, že mu zákon nárok na nemocenské, starobní a invalidní pojišťování zabezpečuje. Jestli mu léčebnou péči a jiné dávky poskytuje okresní či zemědělská nebo úřednická pojišťovna, je věcí vedlejší. Ostatně, pánové, dovolte mi poznamenati: Vy sami, když jste v r. 1919 připustili existenci zvláštních nemocenských pokladen hornických, učinili jste průlom do jednotnosti nemocenského pojišťování. (Výkřiky posl. Brožíka.)
Vy tedy musíte již počítati s tím, že zemědělské a lesní dělnictvo bude míti zemědělské pokladny své. Když v r. 1919 přišli jsme s požadavky, aby pro toto dělnictvo byly zřizovány samostatné zemědělské pokladny, poukazujíce na svérázný charakter zemědělské práce, na odlišné poměry, ve kterých žije zemědělský dělník, tu se nám předhazovalo, že zemědělské nemocenské pokladny jakožto ústavy malé nebudou moci poskytovati svému členstvu ani dávek minimálních, které zákon jako povinné označuje. S tvrzením tímto přišel včera i dnes p. kol. Johanis, aniž by arciť pokusil se v tomto směru podati nějaké doklady.
Při tom pánové zapomínají, že občanské strany, které zastupují element zaměstnavatelský a podnikatelský, přinášejí pro nemocenské pojišťování velmi mnoho obětí.
Před novelou zákona, kterou se prodlužovaly některé právní předpisy o nemocenském pojišťování, tuším r. 1919, platili zaměstnavatelé 1/3 nemocenských příspěvků a měli 1/3 zastoupení ve správních orgánech. Po této novele byli povinni platiti 50% až po dnešní doby, ačkoliv, kdybyste si prostudovali nemocenské zákony v jiných státech, poznali byste, že tomu tak jinde není.
V Německu na příklad platí na nemocenské pojišťování 2/3 pojištěnec a pouze 1/3 zaměstnavatel; v Rumunsku náklad na nemocenské pojištění hradí pojištěnec sám, ve Švýcarsku nese finanční náklad nemocenského pojišťování stát a pojištěnci. Jen v Italii a Jugoslavii platí zaměstnavatelé 50% nemocenských příspěvků jako u nás.
Chtěl bych aspoň stručným způsobem poukázati na to, že krátká doba, po kterou zemědělské nemocenské pokladny jsou v činnosti, dokázala, že ony jsou schopny absolvovati úkol, který jim zákon o nemocenském pojišťování předpisuje. Pojistně-technické oddělení ministerstva soc. péče naší republiky vydalo právě statistiku nemocenského pojištění z r. 1922. V publikaci této je podrobně po stránce statistické rozebráno hospodaření všech druhů nemocenských pokladen. Z práce této je patrno, že zemědělské nemocenské pokladny nejen poskytují veškeré dávky nemocenské tak, jak zákon o pojišťování dělníků pro případ nemoci stanovil, ale že činí tak měrou daleko větší než okresní pokladny nemocenské. Především je to rozsah poskytované léčebné péče. Na základě úředních statistik vynakládají zemědělské nemocenské pokladny při jednom případu onemocnění na pomoc lékařskou 70·22 Kč, kdežto okresní pokladna nemocenská pouze 50·75 Kč. Léků a různých léčiv, jakož i therapeutických pomůcek poskytují zemědělské pokladny při jednom případu onemocnění za 35·52 Kč, kdežto okresní pokladny nemocenské pouze 35·05 Kč. Nejnápadnější však rozdíl mezi oběma druhy pokladen jeví se při poskytování ošetřování v nemocnicích a léčebných ústavech všeho druhu. V tomto oboru vynakládají zemědělské nemocenské pokladny na jeden případ onemocnění 56·73 Kč, kdežto okresní pokladny nemocenské pouze 33·21 Kč. Z uvedeného je patrno, že zemědělské pokladny nemocenské po této stránce, kde jedná se o stěžejní účel nemocenského pojištění, to je o péči směřující k rychlému navrácení zdraví a práce onemocnělému dělníku, konají při nejmenším tolik jako okresní pokladny nemocenské.
Ostatně já, pánové, netajím se tím, že při řešení zákona o nemocenském pojišťování zastával jsem jiný názor než kolegové se stran socialistických. Pro mne nemocenské pojištění musí býti především předpokladem k tomu, aby se onemocnělý dělník co nejdříve mohl vrátiti ke svému bývalému zaměstnání, tedy dáti mu řádnou léčebnou péči, řádné léky, lékařské ošetření, aby v brzku mohl býti opět platným členem lidské společnosti. Nezáleží již tak na výši podpor nemocenských, které bohužel u nás suplují často podpory v nezaměstnanosti. O této věci mělo by býti uvažováno i v kruzích dělnických.
Mohl bych dokazovati statisticky na jiných případech, že ani správní náklady zemědělských pokladen nejsou vyšší než u pokladen okresních, ale k tomu se vrátím, bude-li třeba, v replice. Zemědělské pokladny nemocenské jsou trvale schopny existence a v budoucnosti dobře se osvědčí. Jen o jedno prosím: Ponechte jim normální a klidný vývoj. Neříkejte lidem, že se neudrží a že zdražují nemocenské pojišťování, nedělejte z této věci předmět politických spekulací a uvidíte, že při zdravém hospodářském vývoji a stabilisaci poměrů zemědělské pojišťovny splní dobře úkol, který jim zákon o sociálním pojišťování předpisuje! Pan kol. Klein také mluvil o úřednictvu a zřízenectvu nemocenských pokladen. Se stanoviska prosté objektivity nesprávně. My jsme hlavním úředníkům příštích nemocenských pokladen, kteří budou jmenováni Ústřední sociální pojišťovnou, dali charakter úředníků veřejných. Mají tedy veškerá práva veřejných úředníků a také musí podle toho konati své povinnosti. Nyní si, prosím, představte, jaká to bude diference mezi státním úředníkem nemocenské pojišťovny a na př. sekčním šéfem v některém ministerstvu. Sekční šéf, člověk s vysokoškolským vzděláním, bude míti 3.200 Kč měsíčně, ale úředník nemocenské pokladny, který mnohdy vyniká jen schopností agitační, bude bráti na základě kolektivních smluv plat enormně vysoký. Zde tedy nastane velká nespravedlnost, která musí býti napravena tím, že požitky úředníků a zřízenců nemocenských pojišťoven budou úměrné požitkům úředníků veřejných.
Zákon o pojištění zaměstnanců zasahuje hluboko i do pojištění soukromých úředníků a zřízenců, kteří dlouhou řadu let budovali si své vlastní sociální instituce, aby položili základy k samostatnému sociálnímu pojištění. Když pronikly do veřejnosti zásady původního odborného elaborátu komise, proklamovaly úřednické organisace svůj oprávněný požadavek, aby byly vyjmuty z dělnického pojištění, a to v §u 5, a aby bylo zabezpečeno jejich pojištění zákonem samostatným. Organisace tyto tvrdí, a to jistě plným právem, že jsou různá risika mezi pojištěním dělnickým a pojištěním úřednicko-zřízeneckým. Prakse pojišťovací potvrdila, že dělnictvo klade největší váhu na poskytování dávek peněžitých, které pro něho znamenají hospodářské zabezpečení v případě onemocnění, kdežto pojištěnci z kruhu soukromého úřednictva a zřízenectva v prvé řadě kladou váhu na dokonalé poskytování léčebné péče. Že je podstatný rozdíl mezi plněním nositelů pojištění dělnického a úřednického, vyplývá ze statistického srovnání, podle kterého dle důvodové zprávy projednávaného zákona připadá na jednoho člena okresní nemocenské pokladny na dávkách 100 Kč, naproti tomu podle bilanční zprávy pokladny soukromých úředníků a zřízenců za rok 1922 na jednoho člena připadá na naturálních dávkách 388·92 Kč.
Kdyby zůstal nezměněn stav organisace pojištění, jak je vyjádřen naší projednávanou osnovou, byly by způsobeny úřednictvu a zřízenectvu nedozírné škody, protože platily by i pro ně normy zákona o pojištění dělníků a byly by suspendovány všechny výhody, k nimž v provádění nemocenského pojištění dlouholetým vývojem úřednictvo dospělo.
Subkomitét soc.-politického výboru i sociálně-politický výbor neakceptoval, vzdor mým naléhavým žádostem a návrhům kol. dr. Matouška a kol. Vávry, návrhy na vyloučení úřednického pojištění z rámce pojištění dělnického a odůvodnil své negativní stanovisko tím, že by vznikl zmatek, kdyby nastala časová mezera mezi zrušením dosavadních zákonů o nemocenském pojišťování a účinností nového zákona o pojištění soukromých úředníků a zřízenců. Úřednictvo a zřízenectvo ve službách soukromých trvá proto na požadavku, aby jeho pojištění bylo upraveno zvláštním zákonem. Mám za to, že konám jen svou povinnost, když tomuto spravedlivému požadavku jménem své strany slibuji pomoc.
Také pokud jde o zaměstnance státní bude třeba zákon o samostatném nemocenském pojišťování projednati. Předloha je dosud v senátě a bylo by si jen přáti, aby v brzku došlo k jejímu uskutečnění. Poukazuji zejména na venkovské učitelstvo, které právem žádá, aby nemocenská péče byla v rámci uvedeného zákona vyřešena.
Lituji, že pokud jde o lékařskou službu, nebyla zavedena povinná, organisovaná, volná volba lékaře. Jako hlavní důvod uvádí se ta okolnost, že svobodnou volbou vznikly by nemocenským pojišťovnám nové výdaje, které nelze krýti 5% střední denní mzdy, které jsou na nemocenské pojištění určeny.
Připomínám však, že zemědělské pokladny svobodnou volbu lékařů zavedly, že učinily tak i některé okresní nemocenské pokladny v severních Čechách, nemluvě o příkladech v cizině, a že tento system se plně osvědčil.
Při stálém rozšiřování nemocenského pojištění na nové a nové vrstvy nelze přehlížeti požadavků lékařů, nemá-li dojíti k novým neblahým sporům na úkor veškerého zdravotnictví. Podali jsme s kol. dr. Matouškem resoluci, kterou se vláda vyzývá, aby svým vlivem pracovala k přátelské dohodě mezi pojišťovnami a lékařskou organisací. Mám za to, že resoluce je vhodná a že nebude odepřeno její přijetí.
Když, slavná sněmovno, se začalo na zákoně o sociálním pojištění pracovati, bylo každému jasno, že současně musí býti rozřešena otázka sociál. pojištění osob samostatně výdělečně činných, tedy zemědělců a živnostníků. Lituji, že nebylo možno obě předlohy dáti do sněmovny najednou. Vždyť teprve potom mohlo by se věcně posouditi, do jaké míry zatíženo bude národní hospodářství i finance státní. Nelze míti přece za to, že sociální pojištění vrstev samostatných nesli by z plných 100% pojištěnci sami bez přispění státu, když na pojišťování zaměstnanců bude stát přispívati značnými miliony. Mám tedy za to, že jasný obraz o finančním zatížení výroby, státu a pojištěnců budeme míti tehdy, až nastane pojistně-matematické propočítání předlohy druhé - o sociálním pojištění malých rolníků a živnostníků.
Na předloze o pojišťování samostatných se nyní pracuje a shání se materiál statistický. Práce tato je ovšem obtížná. Příčiny jsou známé. Nejen že nemáme žádné statistiky a příkladů o pojištění tomto z ciziny, ale nejsou dosud rozřešeny ani zásadní otázky, o jaké pojištění má jíti a na které vrstvy bude se vztahovati. Víme jen, že mají to býti malozemědělci a drobní živnostníci, ale musíme si předem konstatovati, koho považujeme za malozemědělce, abychom konstruovali vnější znaky, které budou podmiňovati samotné pojištění. Jde dále o rozřešení otázky, zdali má býti jednáno o pojištění starobním a invalidním, či pouze o pojištění starobním. Pojem invalidity u zemědělce je těžko zjistitelný, pokud z něho má vyplývati nárok na výši důchodu. Způsobí-li si tovární dělník úraz, přestane pracovati a zjistí se jasně procento jeho neschopnosti k práci a z toho resultuje pak výše důchodů. Postihne-li však úraz zemědělce, je situace poněkud jiná. Nepřestane totiž pracovati ve svém hospodářství úplně, nýbrž alespoň dohlíží, dává disposice, zkrátka pramen jeho výživy není znemožněn, poněvadž členové rodiny, třeba za obtížnějších poměrů, pracují dále. Nutno dále rozhodnouti, má-li býti pojištění povinné či dobrovolné, jaké důchody mají býti zákonem zaručeny, jak má býti vypočítáno pojistné, jak vybíráno atd. V poradách dosavadních vyslovili jsme se pouze pro povinné pojišťování starobní a na místě pojišťování nemocenského pro tak zvanou léčebnou péči, to jest, aby pojišťovací ústavy poskytovaly zemědělcům v případě nemoci léky a platily lékaře. Vyslovili jsme se proti povinnému pojištění invalidnímu z důvodů, které jsem již přednesl a na otázku:
"Na které vrstvy má se pojištění osob samostatně výdělečně činných vztahovati?" odpověděl jsem v jedné z posledních schůzí pracovní komise takto: Pokud příslušníků zemědělského stavu se týče, přicházejí zde v úvahu malí a střední zemědělci, jichž počet zvláště po provedení velké reformy pozemkové značně vzroste. Podkladem pro vytčení meze, na které zemědělce má se vztahovati starobní pojištění, může býti dle mého názoru pouze výše čistého katastrálního výnosu, který je u všech zemědělců zaznamenán u berních úřadů. To je jediné po ruce jsoucí objektivní měřítko, podle něhož by bylo možno pojem samostatného zemědělce vymeziti. Trváme ovšem samozřejmě na tom, aby tytéž částky, které připláceti bude na pojišťování dělnické stát, poskytovány byly také na pojišťování osob samostatných. A při pojišťování starobním dovoláváme se, slavná sněmovno, také rozřešení otázky výměnkářské, palčivé zvláště v Čechách a ve sféře práva německého. U východních a jižních Slovanů, jakož i národů románských (Francie) není výměnek vžit. Zde hospodář zpravidla až do smrti společně hospodaří s dětmi ženatými a vdanými. Z toho vysvítá, že výměnek je problémem specielně naším a musíme tuto otázku tedy řešiti cestou samostatnou. Nelze popříti, že instituce výměnku, zvláště naturálního, je v jádře zdravá, vyplývá ze společenského a právního zřízení agrárního, a nelze tedy výměnek klidně a úplně zrušiti.
Je však třeba rychlé reformy, zvláště u výměnků předválečných a peněžních na podkladě přesných písemných smluv a jasného práva, které by k plnění převzatých povinností zavázaly obě strany. Podle záznamů u knihovních úřadů v zemích historických je v Čechách výměnkářů 29.270, na Moravě 19.340, ve Slezsku 3659, úhrnem tedy ve všech třech zemích 52.269. Tato statistika není však úplná. Pozemkové knihy, jak známo, neobsahují všech případů výměnků, neboť velká část jich vznikla bez notářského spisu a není v pozemkových knihách zaznamenána. Ale, slavná sněmovno, cifra téměř 53.000 starých výměnkářů, pravých to po většině pensistů zemědělské práce, je zajisté tak veliká, že sociální pojištění, má-li býti opravdu sociálním a spravedlivým, nesmí jíti přes tento problém k dennímu pořádku. Jestliže vládní návrh zákona o sociálním pojištění dělnickém, který dnes projednáváme, chce se postarati o dělníky, kteří jsou starší 65 let, a plným právem, a kteří tedy z pojištění invalidního a starobního budou vyjmuti, jestliže k účelům těmto povolil parlament ji 100 milionů korun z výnosu daně z obratu a 30 milionů korun z fondu pro umělá hnojiva, celkem tedy 130 milionů korun, nelze přehlížeti ani otázku výměnkářskou a nutno ji řešiti při zákoně o sociálním pojišťování samostatných souběžně. Jde o generaci pouze přechodnou a mám tedy za to, že při dobré vůli dá se i zde vykonati čin lidumilný a sociálně spravedlivý.
Z toho všeho, co jsem řekl, jeví se nám otázka sociálního pojištění dělníků i rolníků a živnostníků jako jeden z největších hospodářských a sociálních problémů dnešní doby. Otázkou je, kdy oba zákony budou uskutečněny. Státi se tak má v jednu a tutéž dobu. Mluví o tom § 287 vládní osnovy, jehož ustanovení za všech okolností musí býti dodržena. Ale i potom, až oba zákony budou projednány, musí se svědomitě uvážiti hospodářská situace státu a národního hospodářství, zvláště s ohledem na poměry v Německu, o nichž jsem promluvil, aby nedošlo k poruchám.
Dovolte mně, abych poukázal na příklad Francie, která 11. dubna letošního roku odhlasovala zákon o sociálním pojišťování, ale do článku 184 vtělila tuto klausuli: "Tento zákon vejde v platnost v mateřské zemi (ne tedy v koloniích a državách) teprve rok po uveřejnění ve sbírce zákonů a po nalezení normálních zdrojů, které zabezpečí jeho provedení, pokud jde o část nákladů připadajících na stát."
Končím a resumuji: Nové zatížení pojištěním starobním a invalidním bude pro všechny vrstvy národa snesitelným, budou-li míti záruku, že se s příspěvky jejich bude hospodařiti co nejlépe a co nejúsporněji, že náklady správní, neproduktivní, budou co nejmenší a že také v jiných odborech národního hospodářství splní vláda program, který v říjnu 1922 jasně proklamovala.
Nic by zákonu tak dalekosáhlého významu neuškodilo, jako ukvapenost a překotný spád při jeho provádění. Pan ministr Habrman včera litoval, že teprve v 6. roce republiky bylo možno se zákonem takové důležitosti přijíti. Myslím, že není to žádná chyba. Zákon je hotov, pracujícímu lidu se dostává splnění jeho největších požadavků a nyní přicházejí na řadu vrstvy ostatní, zemědělci a živnostníci. Věřím, že s toutéž loyalitou, s jakou jsme pracovali na sociálním pojištění dělnickém my, budou na pojištění vrstev samostatných pracovati i zástupcové stran dělnických. Společnou a loyální spoluprací se nám podaří vytvořiti takové hospodářské a sociální poměry, aby republika mohla žíti šťastným životem milionů svých šťastných spoluobčanů. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Slovo dále má p. posl. dr. Kramář.
Posl. dr. Kramář: Slavná sněmovno! Já se přiznám, že jest mně jistým potěšením, že se mohu ze zamoučené situace pozvednouti k světlejším perspektivám předlohy, o které zde jednáme. Měl jsem za svou povinnost, abych se zúčastnil této debaty, poněvadž velmi rád přiznávám, že jsem spoluodpověděn za konečnou její redakci a proto také myslím, že je potřebí, abych řekl, čím jsem se ve jménu strany, kterou jsem zastupoval, v této věci řídil.
Mám při té příležitosti také za svou povinnost vyjádřiti nejen svoje uznání za velkou práci, kterou v této věci vykonal kol. Winter, i za všechnu ochotu, se kterou nám vycházel v těžkých problémech počítacích prof. Schönbaum vstříc, nýbrž také za to, že jsme si mohli s panem zpravodajem v této věci skutečně rozuměti a že jsme mohli doopravdy spolupracovati na tom, aby se tato předloha mohla státi opravdu společnou prací všech, kteří stáli k ní na jednom stanovisku, na stanovisku veliké povinnosti nacionální a státní.
Dovolte mi tu říci, že po mém soudu není tu rozdílu mezi povinností dělnických zástupců a námi. Úplné vybudování sociálního pojištění zaměstnanců, ale stejně také hospodářsky slabších samostatných jest alespoň pro nás nejen vážným elementem sociální spravedlnosti, nýbrž, řekl bych, skoro ještě více momentem povinnosti k národu a státu. Vědomí zabezpečenosti vrstev jinak hospodářsky nezabezpečených v případě úrazu, nemoci, invalidity a stáří je nejúčinnější podmínkou, aby se sociální život národa a státu vyvinoval bez bouří a otřesů a aby poznali i hospodářsky nejohroženější, že národ a stát nejsou prázdným zvukem, nýbrž nejbezpečnější oporou nejen celého sociálního organismu, nýbrž také každého jednotlivého člena národa a státu. Myslím, že není lepší výchovy k tomu, co jsme si zvykli nazývati státností, než zrovna celé sociální pojišťování.
Nemějte mi za zlé, jestli dovolím si mluviti také trochu o sobě. Mám už však neštěstí, že jsem skutečně živým a velmi aktivním svědkem celého rozvoje aktivní sociální politiky. Byl jsem už jako mladý student, právník v prvém roku, žákem nezapomenutelného Adolfa Wagnera v Berlíně, kterému pro vždy zachovám tu nejvděčnější paměť, a tam jsem se naučil dívati se na úkoly aktivní sociální politiky jako na nejlepší prostředek k organickému vývoji sociálních poměrů ve veškerém hospodářském životě.
Snad nebude mi bráno za zlé, když zde řeknu jednu věc, která snad je příliš osobní, ale která, bohužel, se stala u nás předmětem dosti nechutných diskusí. Ráčíte se pamatovati, že jsem byl zcela nepochopitelným způsobem v jednom listě apostrofován, abych udělal veřejné přiznání, jestli jsem monarchistou nebo republikánem. Já ovšem nejsem zvyklý na každou otázku odpovídati, zejména když se mne někdo ptá, kdo k tomu nemá pražádného práva, poněvadž když někdo píše do novin, to mu ještě nedá žádného práva, aby na mně žádal moji profession de fois, ale právě proto, že zde věc je skutečně tak blízká tomu, o čem jednáme, řekl bych jedno. Já jsem byl jako mladý člověk zejména velice zuřivým republikánem. Myslím, že je to přirozené při tom poměru, který jsme měli k Vídni a při skladu mého tehdejšího myšlení. Je zajímavo, kde jsem se stal monarchistou. Já jsem se stal monarchistou, když jsem byl rok v Paříži a když jsem sledoval, že republika je v sociálních věcech, řekl bych, daleko úzkoprsejší a méně pokročilou, než tenkráte bylo zrovna v době velikých poselství Viléma I. opravdu sociální císařství německé. To mně na celou otázku otevřelo docela jinou perspektivu a já se přiznám, že to na rozvoj mého postavení k otázce monarchismu a k otázce republiky mělo veliký vliv. Ovšem, rozumí se samo sebou, že by bylo přímo dětinské, abych aplikoval toto na nynější dobu, poněvadž musím si říci - to mně všichni přiznají - že nemůže býti sociálně spravedlivější a opravdu demokratičtější republiky, než je právě republika naše, že tedy z této příčiny nemám více důvodů, abych se vracel k tomu, co na mne tenkráte působilo. Já docela klidně řeknu, že myslím, že jsem poctivým republikánem, ale zrovna tak řeknu, že k jednomu se nikdy nedovedu přiznati, to je k monarchistickému republikanismu. To je jen tak vedle.
Já jsem se chtěl při této příležitosti o této věci zmíniti, poněvadž často mně bývá vytýkán nedostatek jakéhosi sociálního cítění, což bych pro svou osobu snesl, ale nemohu to snésti jako representant a předseda strany, jejíž největší hrdostí je, že vždycky v tom nejširším smyslu pochopovala sociální spravedlnost, že vždycky pochopovala svůj nacionalismus v tom jediném smyslu, že nemůže býti jiný, než upřímně demokratický a tím sociálně nejspravedlivější k nejširším vrstvám národa. Proto myslím, že jsem měl povinnost, abych o této věci mluvil, poněvadž nejde tu o mne, to je vedlejší, ale myslím, že takovým způsobem přece budou odstraněna různá nedorozumění, která často přes nejlepší vůli brání společné práci.
Tedy s tohoto stanoviska mne to naplnilo největším zadostiučiněním. Odpusťte, že dnes o těchto věcech několik slov mluvím, ježto přece dnešní den je velkým dnem. My dnes klademe, řekl bych, konečný kámen k veliké budově sociálního zákonodárství, které bylo začato v letech 80tých a na kterém jsme se my tolik zúčastnili. Proto není to snad neskromnost, když se mně zdá, že je dobré, aby bylo jednou dokumentováno, že tak zvaná česká buržoasie nebyla nikdy sociálně úzkoprsou.
Naopak ta česká buržoasie už po svém naprosto demokratickém složení považovala vždy za svůj nejčestnější úkol býti poctivým obráncem těch, kteří trpěli, býti obhájcem práva těch, kterým bylo upíráno, a býti, řekl bych, nejen obhájcem, nýbrž i aktivním bojovníkem za všecko to, čeho se nám zdálo, že je potřebí, aby přivedlo náš sociální život k onomu, jak jsem řekl, organickému rozvoji, ve kterém jedině viděli jsme prospěch a spásu národa. A musím říci, že s velikým zadostiučiněním vzpomínám na prvé doby působnosti strany svobodomyslné jako tenkrát jediné představitelky národa, poněvadž naše strana s takovou ochotou přijala sociální program náš, té malé skupiny realistické, k níž, jak víte, patřili Kaizl, Masaryk a já. A já také vzpomínám a musím si vzpomenouti s vděčností na to, že jeden z nejvíce vynikajících poslanců našich byl kol. Adámek, o jehož účasti na vybudování zejména nemocenského a úrazového pojištění anály říšské rady přinášejí to nejkrásnější svědectví. My jsme zůstali tomu věrni. A zase jsme ukázali nejen slovy, nýbrž fakty, že nám to se sociálním programem jde doopravdy.
Musím zde vzpomenouti všeho, co jsme dělali pro všeobecné hlasovací právo. Nebylo těžkým, ba bylo dosti lehkým bojovati pro toto právo těm, kteří ho neměli. Ale bojovati za toto právo s vědomím, že to bude státi naše posud privilegované postavení v politickém životě a že my tím ztratíme to vedoucí místo, které jsme v celé politice české měli, to, myslím, bylo přece jen největším důkazem opravdové upřímnosti, s jakou jsme se dívali na svůj demokratický program. Nám se zdálo, že jsme tím povinni nejen sociální spravedlnosti, nýbrž i proto, abychom se skutečně celému národu dovedli představovati v tom velikém boji za právo a spravedlnost, který jsme ve Vídni vedli, nám se zdálo, že musíme učiniti všechno, abychom ze všech členů svého národa udělali plnoprávné členy tohoto národa, abychom jim dali vědomí, že my nestrpíme, aby zde v tomto národě byli bezprávní, naší vinou bezprávní, a proto jsme se odhodlali k této oběti, a myslím, že ještě dnes, třeba by skutečnosti nebyly vždy nejlepší a nejveselejší, díváme se s hlubokým zadostiučiněním na tuto stránku své historie. My jsme optimisty, věříme, že bylo potřebí projíti těžkými zkouškami a jsme přesvědčeni, že přijde doba, kdy všechno, co jsme tenkráte udělali, přinese našemu národu a státu ovoce, které jsme tenkrát chtěli a očekávali od svého počinu a že přece jen, třeba pomalu, jsme udělali tímto činem ten nejlepší a nejvydatnější krok k tomu, abychom prohloubili vědomí národní solidarity, která je po mém soudu pro národ, jako je náš, jedinou bezpečnou ochranou pro všecku budoucnost.