Musím, jak jsem již v poznámce řekl, opraviti tvrzení pana kolegy Čuříka, že nemocenské pokladny mají 6 3/4 % příspěvků. Pravdou je, že průměrný příspěvek nemocenských pokladen je 6%, jak to bylo také ve výboru konstatováno. A teď, se zřetelem k reformě zákona má to býti jen 5%.
Už mimo sněmovnu, i ve výboru užším i velkém, i v debatě od včerejška slyšeli jsme nářky, že sociální pojištění zatíží finančně výrobu a znemožní konkurenci. Pánové, já chci říci, že už o této věci bylo hodně hovořeno, a já bych přece jen chtěl říci, aby pánové, kteří representují výrobu, ať už jakoukoli, uvážili, že ta získala tím, že pojištění vlivem války bylo oddáleno příliš mnoho. Je tu přece známo, že nebýti války - už jsem to řekl při jiné příležitosti - invalidní a starobní pojištění bylo by bývalo i v zaostalém Rakousku skutkem. Že válka škodila výrobě, ať průmyslové nebo zemědělské? Přece nebude nikdo tvrditi, že by se bylo majitelům fabrik, obchodů, statků a velkostatků dařilo za války špatně. A že by se jim dařilo špatně v době poválečné, také nikdo nebude tvrditi. Faktem jest, že nebýti války, starci 65 roků staří, kteří nebudou již do projednávaného zákona zařaděni, byli by již ve stavu pojištěnců, a tak by měli vydrženou čekací dobu. A čekací doba v každém pojištění je vlastně hlavním jádrem věci. Nejde o otázku, jsme-li tady dnes všichni pro pojištění, každý ze svého hlediska, nýbrž o otázku, kdy příští pojištěnci vydrží čekací dobu. Proto musím konstatovati, že ani průmyslová, ani zemědělská výroba si naříkati nemusí a že musí vzíti na vědomí, že válka byla k jejímu prospěchu. My jsme slyšeli pana ministra zásobování minulého týdne, když nám konstatoval, že výroba dostala na výhodách: u slevy daně z uhlí a u propočítání tarifů 1 miliardu. Pánové, jednu miliardu zaměstnavatelé příště ročně platiti na pojištění nebudou. Tedy kdybychom chtěli býti zlomyslnými, řekli bychom, že, co výroba dostala na výhodách od státu r. 1923-1924, to jí zaplatí několikanásobně vydání, které bude míti pro pojištění dělníků pro případ invalidity a stáří.
Finanční svět kapitalistický stále nám tvrdí něco o thesauraci, tedy o uschovávání peněz, a o zneužití a praví, že peníze, které budou zaplaceny na pojistné, budou peníze mrtvé. Je nesporno, že pojištění se musí budovati, jak správně bylo odborníky jak v důvodové zprávě, tak ve výboru, několikráte konstatováno, na základě zaručených reserv. Je nesporno, že těchto reserv nebude zneužíváno a nebudou mrtvé, vždyť každé děcko ví, že peněz těch nesmí pojišťovna nechati neuložených, a zákon předložený naznačuje, jak jich má býti používáno a kam mohou býti půjčovány. Je nesporno, že uložené reservy budou ku prospěchu výroby. Nepředstavujte si, že těch 40 členů představenstva Ústřední sociální pojišťovny budou lidmi, kteří nedovedou hospodařiti, ať již tam budou vysláni pojištěnci, zaměstnavatelé nebo ať to budou zástupci vlády, všichni budou míti tolik odpovědnosti, jak to vidíme na Všeobecném pensijním ústavu, aby uložené, nastřádané reservy na pojistném náležitě a dobře ukládali; sluší však říci, že je budou půjčovati, jak také naznačuje osnova, a to lacino. Osnova praví, že je mohou půjčovati na 4 1/2 až 5 1/2 %. Že to bude do jisté míry konkurence velkobankám, které půjčují za 8 až 12%, věřím, ale že může někdo z lidových stran říkati, že tento uložený kapitál bude mrtvým, že nebude v oběhu, to není správné, ba naopak, uložený kapitál a reservy v Ústřední sociální pojišťovně, jak osnova naznačuje, má býti používán jenom k velikým sociálním a národohospodářským účelům pro obce, okresy, župy a stát, a to ne na běžné vydání, nýbrž na instituce všeobecně užitečné, jako jsou stavby vodáren, elektráren, komunikace, a takovéto stavby zase jen dělníkům a výrobě prospějí, protože dají zaměstnavatelům objednávky a dělníkům práci. Tedy nebude to kapitál v reservách uložený, mrtvě ležící, nýbrž bude to kapitál, kterého náležitě šikovní kormidelníci v Ústřední sociální pojišťovně mohou použíti. (Výkřik: Jen aby to bylo v jistých rukou!) Aby to bylo ve spolehlivých rukou, budou to míti v rukou pojištěnci a zaměstnavatelé a také vláda. Já si představuji, že každá státní správa, ať má už politické zabarvení jakékoliv, učiní všecko, aby Ústřední sociální pojišťovna, jak jsme my, zástupci pojištěnců, řekli ve výboru i zde, byla sborem zástupců seriosních, spolehlivých a dobrých hospodářů. (Výkřiky. - Místopředseda dr. Hruban zvoní.) Všeobecně však nutno se stanoviska dělnického vyzvednouti význam pojištění invalidního a starobního po stránce sociální. Dnes dělník, zaměstnaný od svého mládí do 40 let, zemřel-li, nemá možnost, aby umíraje, zanechal rodině to, co ona k výživě potřebuje. Příští zákon chce tyto bolesti řešiti, chce je odstraniti, aby dělník, který 10 až 40 roků pracoval, umíraje mohl říci, že nemá obav, že jeho žena, případně děti budou bez prostředků k výživě. Proto se stanoviska dělnického cením více význam invalidního pojištění, než pojištění starobního. Německá statistika totiž tvrdí, že v Německu při invalidním a starobním pojištění je pětkráte více pojištěnců a důchodců invalidních, než důchodců starobních. Je to pochopitelno, poněvadž my, kteří máme se zdravím dělníků co dělati, víme, že nejvíce lidí zmírá mezi 20 a 40 lety. Také u nás lze předpokládati, že invalidní a starobní pojištění bude několikráte více poskytovati invalidních rent než rent starobních. Při úmrtí dělníka po vypracovaných 10, 20, 30 letech zaručuje zákon ženě za určitých okolností, když bude do jedné třetiny k práci neschopna, rentu vdovskou a dětem do 17 let za každou cenu rentu sirotčí s příspěvky státu. Správně proto zpravodaj soc.-politického výboru, kol. dr. Winter, včera řekl, že osnova není třídní, že nemá charakteru jen sociálního, nýbrž že má charakter lidský, celostátní, neboť stát, který má moderní ústavu, který dá dělníkovi neb dělnici od Domažlic až k Užhorodu volební lístek na zásadách moderní ústavy, nemůže chtíti a nemůže připustiti, aby dělník zestárlý a neschopný k práci zmíral nebo zestárl za okolností, jaké jsou dosud možné. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
Těm, kteří budou poukazovati na různé vady tohoto zákona a vytyčovati cíle maximální, poukazuji na historii všech zákonů sociálně-politických, při nichž vždy nejtěžší byl boj za samu zásadu; a bylo dalším úkolem zápasů dělnické třídy postupně zákony ty zlepšovati až na míru poměrné jejich dokonalosti. Jestliže zejména komunisté budí svými nevěcnými útoky na sociální pojištění v lidu přesvědčení o bezcennosti tohoto velikého díla sociální ochrany vrstev chudobných, pak je v tom systém a promyšlená propaganda pro zvláštní cíle této strany. Komunistické straně je ničím zákon o osmihodinné době pracovní, jim je švindlem pozemková reforma, zavrhují zákon o závodních výborech, jako stejně zavrhují řadu ostatních sociálně politických zákonů a opatření, a jejich nešťastný politický postup nezastavuje se ani před velikým dílem sociálního pojišťování. Což však nevidí, komu tímto svým jednáním vlastně prospívají? Což nechápou, že budíce v lidu přesvědčení o bezcennosti sociálně-politického a ochranného zákonodárství pro jeho život, připravují tak nejlépe vítězství kapitalistické reakce zákony tyto nenávidějící? Což pak nenahlížejí, že perhoreskováním a snižováním politické práce k ochraně dělnictva pracují pro nejhoršího nepřítele osvobozovacího boje pracující třídy, pro indiferentism?
Jak mohou pak tito lidé žádati uznání za svou vlastní práci, když metoda jejich politické činnosti je soustavná výchova k opovrhování a snižování poctivé práce jiných, kteří zejména dělnickou třídu v zákonodárném sboru v Československu zastupují?
Nechť tak činí i nadále. Alespoň dělný lid pochopí vbrzku, kdo jsou jeho praví přátelé a zastánci: zda ti, kteří vymáhají pro něho praktická ochranná opatření a zákony, třebas na čas nedokonalé, anebo ti, kdož mu slibují spasení v jakési všeřešící a samospasitelné sociální revoluci. Význam tohoto zákona neoddisputují, nechť si činí cokoliv, a jsem přesvědčen, že komunisté budou první, kdož se budou domáhati výhod plynoucích ze sociálního pojištění, které je jim dnes ničím a jímž opovrhují, aby nemusili před lidem uznati práci československé sociální demokracie a československých socialistů, kteří osnovu již rok stále mají na mysli, aby se stala zákonem.
Při této příležitosti jsa si vědom toho, že na popularisaci tohoto zákona budou činiti nárok zejména dělnické strany, dovolávám a dožaduji se toho, aby na pokračovacích školách a jiných učilištích bylo zavedeno vyučování o sociálním pojištění. Sociální pojištění, jak ukáži ještě jinde, bude dnes všestranné nejen pro dělníka, nýbrž i pro osoby samostatně výdělečně činné. Dnes jest třeba dožadovati se toho, aby zejména školství pokračovací mělo povinné předměty, kde by se vyučovalo o sociálním pojištění. To platí i pro informaci kruhů právnických a lékařských, poněvadž pojištění bude vyžadovati celou řadu důležitých jednání, ať již po stránce právní nebo vědecko-lékařské. Proto jest třeba, aby vyučování o sociálním pojištění bylo zavedeno na všech školách.
Vedle pojištění dělnického má - sněmovna doufejme, že tak učiní co nejdříve - řešiti také pojištění osob samostatně výdělečně činných. My, sociální demokraté, v otázce pojištění osob samostatně výdělečně činných máme upřímné hledisko, aby takový zákon byl uveden v život co nejdříve, již proto, že v osnově jest zjednáno jakési junktim mezi platností pro dělnictvo a osoby samostatně výdělečně činné. Ale to není pro nás hlavním důvodem - dovolávám se zejména známé resoluce z oslavy svátku práce 1. května r. 1890, v níž jsme tehdy vytýčili potřebu zavedení pojištění stejně tak pro dělníka v továrnách a zemědělských podnicích jako pro osoby samostatně výdělečně činné. Jest nesporno, že snad časově nebylo možno osnovu o pojištění osob samostatně výdělečně činných připraviti k zákonnému projednání ve stejné době s pojištěním dělnickým. Jest nesporno, že jest nejlepší vůle mezi stranami koalovanými, aby vedle pojištění dělnického bylo zavedeno také pojištění osob samostatně výdělečně činných. Musím s tohoto místa prohlásiti v zastoupení naší strany, že učiníme vše, aby pojištění malých lidí, ať již mají malou živnost v Praze, Domažlicích nebo Bratislavě nebo jinde, bylo uzákoněno.
Totéž platí o pojištění malých zemědělců. Jsme si vědomi, že by bylo málo platné, kdybychom zajistili dělníka a při tom bychom nezajistili malého řemeslníka nebo zemědělce, kteří pod údery výroby kapitalistické nejsou schopni, aby si zajistili ne spokojené, ale alespoň snesitelné stáří.
Projednávaná osnova navrhuje, aby do pojištění náležely všechny osoby do věku 65 let. Právem se budou, až bude osnova vyhlášena jako zákon, ptáti osoby starší než 65 let, co bude s nimi? Jest nesporno, že otázka, jak vyřešiti zajištění neb aspoň zpříjemnění stáří osobám starým, jest jednou z nejdůležitějších starostí zákonodárných našich sborů. Naše strana dala za přispění českých socialistů příležitost k řešení této otázky při známém zákoně o dani z obratu a dani z umělých hnojiv. Oba zákony umožňují založení zvláštního fondu v částce 130 mil. Kč, který má přispěti podporami chudým a starým lidem, kteří do pojištění pojati nebudou. Podle informace jest přestárlých, více než 65 let starých osob, v Československu 1,200.000, nemajetných z nich, jako výměnkářů, pensistů státních a soukromých a hornických provisiantů asi 600.000. Tedy úplně chudých starších lidí než 65 let jest asi 600.000 osob. Jest nesporno, že tato armáda bude vyžadovati malé zákonodárství, a proto je nutno, aby byl nastřádán silný fond, který by byl dotován z různých příjmů a hlavně státem.
Jak jsem informován, ministr sociální péče jako starý harcovník v otázkách dělnického hnutí má připravenou již osnovu, kterou chce předložiti zákonodárným sborům, aby i otázka podpory, nikoli rent, pro starce byla zajištěna. Musím v zastoupení naší strany jen vítati tento úmysl již se zřetelem k založení zvláštního fondu pro zestárlé s prosbou, aby opravdu osnova v tomto směru byla co nejdříve předložena a také zákonodárně projednána.
Konečně v závěru musím konstatovati, že bude sněmovnám náležitě rozřešiti otázku zlepšení léčebné péče pro státní zaměstnance. Dámy a pánové! Nepřehlížím, že již dnes státní a soukromí zaměstnanci jsou zajištěni pro stáří zákonem pensijním z r. 1906. Náleží však státním a veřejným zaměstnancům zajistiti ještě opatření pro dobu, když jsou choří. Mám na mysli zejména to, že dnes při drahé lékařské pomoci, při drahých lécích, nemůže rodina státního zaměstnance, jejíž příjem činí 900 až 1200 Kč, volati lékaře, kdykoliv by bylo potřebí v rodině lékařské pomoci. Tento stav je neudržitelný a sluší proto jen vítati, že senátu byl předložen zákon o tak zvané léčebné péči státního zaměstnance. Sněmovna dá ráda souhlas k tomuto zákonu, poněvadž tím dosáhneme čtvrté etapy našeho sociálního pojištění, totiž zajištění dělníků průmyslových a zemědělských pro případ invalidity a stáří, samostatných osob pojištěním starobním, po případě invalidním, určitou podporu pro starce a stařeny, které nebudou podléhati pojištění, a toto pojištění je nutno doplniti zavedením pojištění léčení a zejména léčebné péče pro státní zaměstnance.
Z tohoto konstatování vidíme, že mají obě dvě sněmovny řešiti v nejbližší době důležité otázky, týkající se života lidí v době, kdy člověka zpravidla mimo rodinu nikdo nezná. Ale chci říci před závěrem, že kdybychom dali sebe více sociálně-politických a pojišťovacích zákonů, bude to málo platné, jestliže výživou obyvatelstva a zejména přiměřenými cenami nebude státní správa pečovati o to, aby k chorobám, k invaliditě a k předčasnému stárnutí nedocházelo.
Mám na mysli zejména vzestup cen životních potřeb v poslední době, o čemž se skončila debata minulý týden, mám na mysli, že jsou na příklad mezi dělnictvem lidé, kteří chtějí zneužívati tohoto stavu, který směřuje ke zbídačení, ku své agitaci. Státní správa a všechny strany musí si býti vědomy, že boj proti přehnaným cenám patří k sociálním opatřením zejména těch, kteří za mzdu anebo gáži slouží anebo pracují.
Velikost zákona projektovaného, jak bylo řešeno, vidíme v cifrách. Uvážíme-li, že 2,600.000 dělníků, jak tvrdí důvodová zpráva, má býti pojištěno pro invaliditu a stáří, jsme si vědomi, že bude k lepšímu zajištěno 2 miliony rodin příslušníků, totiž manželek a dětí do 17. roku; když uvážíme, že kromě počtu dělníků jsou již pojištěny třídy v našem státě, zejména státní a soukromí zaměstnanci, z části havíři, musíme býti toho názoru, že zákon projektovaný dokoná dílo, pro něž dělnictvo tak dlouho bojovalo.
Proto k závěru děkuji v zastoupení našeho klubu všem, kteří zákon tvořili v Československu, zvláště však děkuji všem dělníkům ve městech a na vesnicích, kteří v den 1. května již od r. 1890 chodíce v městech na ulicích, na náměstích, na vesnicích, malých hospůdkách význam pojištění vyzvedávali (Výborně!). Neříkám to z důvodů agitačních, mohl bych to říci venku, - ale jako naše odborná komise a celá státní správa měla odvahu vésti osnovu takovými cestami, aby byla od včerejška již na stole naší sněmovny, tak musím také říci, že ti, kteří více nežijí v dělnickém hnutí a kteří propagovali tuto myšlenku - vzpomínám zemřelého Roušara, Hybeše a Steinera a všech oněch průkopníků v naší straně, kteří nám dělníkům ukazovali na příklad starobního a invalidního pojištění ještě v dobách, kdy se dělníkům nezdálo, že budou žíti v samostatném státě. Učinili bychom chybu, kdybychom těchto lidí nevzpomenuli a nevyzvedli, že oni také měli své zásluhy o to, třeba dnes více nežijí, že tento zákon se dnes v Československu projednává. Vypadá to jako ovocný strom na podzim. Buď se jablko utrhne nebo spadne. Tak dozrálo i sociální pojištění. Věci dospěly tak, že nikdo, ani největší odpůrce dělnické třídy, nemá odvahy oprávněnost sociálního pojištění popírati, a my rádi vidíme a kvitujeme, že se tento logický stav dostavil. Ačkoliv vládní návrh zákona o sociálním pojištění nevyhovuje ve všem našim představám, jaké jsme měli jako praktikové a sociální politikové, budeme pro tento návrh s radostí hlasovati v předpokladu, že další snahy vlády i všech činitelů v dělnickém hnutí budou se nésti směrem, který jsme již dříve vytýčili a vytyčujeme. Rozhodli jsme se pro přijetí i nedokonalého zákona, neboť staří dělníci, kteří nemají dosud v našem státě žádného zabezpečení pro stáří v době pracovní neschopnosti, nemohou již déle čekati na uskutečnění tohoto zákona a z něho plynoucích výhod.
Za tohoto předpokladu nejen hlasujeme s radostí pro osnovu, ale přejeme si, by ona, doplněna jsouc následujícím zákonem o pojištění osob samostatných, opravdu brzy vešla v činnost. (Výborně!)
Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. Dubický.
Posl. Dubický: Slavná sněmovno! Přihlásil jsem se formálně jako řečník proti předloze, ale budu mluviti pro předlohu. Jedním z největších úkolů sociálně-politického zákonodárství jest sociální pojištění, k jehož vybudování naše republika nyní přistupuje. Není to jen problém ryze sociální, jak z některých stran omylem se hlásá, nýbrž v prvé řadě problém hospodářský, tím vážnější, čím méně se nám podařilo naši výrobu zaříditi tak, aby byla schopna každé zahraniční konkurence. S tohoto hlediska dívá se na sociální pojištění zemědělská veřejnost, a lze proto pochopiti, že při jednání o tomto zákoně často jsme varovali před ukvapenostmi, které sledovaly jen třídní prospěch nesamostatně výdělečně činných osob, aniž kriticky přihlížely k důsledkům, které by mohly vzniknouti pro celé národní hospodářství a specielně pro zemědělskou prvovýrobu. Sociální výroba a sociální zákonodárství dosud si zemědělského zájmu nevšímaly, ačkoliv nescházelo těch, kdož vědecky dokazovali, že pro zemědělství nutno míti v sociální politice jiné měřítko, než při řešení otázek dělnictva průmyslového. Poukazuji jen na německého socialistu dr. Davida, který ve svém díle "Sozialismus und Landwirtschaft" dochází k názoru - a otevřeně k němu již v úvodu své knihy se přiznává - že zemědělství vzhledem ke svému zvláštnímu výrobnímu procesu, který nelze si libovolně přizpůsobovati, vyžaduje, by všechny otázky sociálního rázu řešily se vždycky pro zemědělství zvlášť s hlediska prvovýroby a jejího poměru k ostatním výrobám ve státě. Lituji, že k tomuto názoru nedospěly dosud socialistické strany u nás. Pak by se přišlo k přesvědčení, že sociální politiku nelze formovati dle jednotného typu, nýbrž že je nutno bráti zřetel na povahu práce, na vžité zvyklosti a charakter výroby, který na příklad v zemědělství jest zcela jiný než v továrnách. Z povahy práce zemědělcovy plynou jeho svérázné a osobité potřeby, jak si je život na venkově sám vynutil. Proto jsme v subkomitétu sociálně-politického výboru hájili stanovisko, že má-li sociální pojištění míti smysl, musí se snažiti, aby vyhovovalo potřebám obyvatelstva, pro které bylo v život uvedeno. A jsou-li, slavná sněmovno, potřeby a poměry zdravého venkovana rozdílné od potřeb zaměstnance průmyslového, jsou potřeby a poměry onemocnělého, invalidního a následkem stáří ku práci neschopného venkovského člověka tím různější a do jisté míry složitější nežli potřeby pracovníka průmyslového téhož sociálního postavení.
Tento rozdíl, na který bezděčně poukázal řečník přede mnou, p. kol. Johanis, je patrný hlavně v tom, že pro dělnictvo průmyslové má vedle nemocenského pojištění hlavní význam pojištění invalidní a teprve v druhé řadě pojišťování starobní, kdežto pro osoby v zemědělství činné má hlavní důležitost poskytování pomoci lékařské a léků, po něm pak přichází v úvahu teprve pojišťování starobní, kdežto pojišťování invalidní ztrácí pro zemědělce mnoho na svém významu.
Před lety, kdy se u nás mluvilo o sociálním pojišťování, mělo se na mysli jenom dělnictvo. Teprve od r. 1908, kdy v bývalém Rakousku předložila Beckova vláda osnovu pojišťovací, do které byli pojati také malorolníci a drobní živnostníci, počíná se tento problém řešiti se stanoviska širšího. Stanovisko toto pojala do svých zákonů i Francie, kde pojišťování dělnictva je spojeno s pojištěním osob samostatných. I v novém francouzském zákoně o sociálním pojišťování z dubna letošního roku nevylučují se vrstvy samostatně výdělečně činné, nýbrž je zavedeno pro ně pojišťování dobrovolné, pokud jejich roční výdělek nepřesahuje 10.000 fr.
Připomínám, že nově se o starobním pojišťování jedná ve Švýcarsku, kde je předložena osnova na pojišťování starobní a pojišťování pozůstalých po zemřelých, a v Belgii, kde parlament přijal zákon o pojišťování starobním - mimochodem pravím ne takového dosahu, jako zákon předložený v naší sněmovně - a současně návrh zákona o pojišťování hornickém.
U nás budeme míti tedy pro sociální pojištění zákony dva. Jeden pro dělníky, který nyní projednáváme, a druhý pro osoby samostatně výdělečně činné, na němž se pracuje a o jehož významu promluvím později. Sociální pojištění pro dělnictvo je dílo dalekosáhlé. Jeho zavedením bude postaráno o dělníky nejenom v případě nemoci, ale i v případě invalidity a ve stáří. Zákonem tímto plní vláda jeden z důležitých programových úkolů, které svým prohlášením ze dne 24. října 1922 proklamovala. Hlásíme se jako republikánská strana veřejně k tomuto dílu, na němž jsme spolupracovali, třebaže se nám nepodařilo prosaditi všechno, co ze stanoviska zemědělské výroby jsme považovali za nutné. Bylo zde již několikráte řečeno, že zákon je dílem kompromisu koaličních stran, které tvoří vládní většinu, a již proto nemůže býti ryze ideálním. Jest však takovým, že snese porovnání s podobnými zákony jiných států, nevyjímaje ani Rusko, kde zákon o sociálním zaopatření pracujících z r. 1918 není dosud ve všech svých odvětvích praktikován.
Pan zpravodaj dr. Winter ve svém referátě mezi jiným prohlásil, že nynější vláda s osnovou zákona o sociálním pojištění stojí a padá. Budiž mi, slavná sněmovno, dovoleno, abych prohlášení toto skromně doplnil. Vláda stojí a padá nejen s touto osnovou, ale i s dalšími body svého programu, které koaliční strany akceptovaly. Program tento plní vláda loyálně a věrně. Jsme přesvědčeni, že právě tak, jako splnila své slovo dané pracujícímu lidu v otázce sociálního pojištění, splní požadavky, na nichž má životní zájem všechen zemědělský lid.
A tu chci jen v důsledku prohlášení pana kol. dr. Wintra upozorniti, že v programu nynější vlády ze dne 24. října 1922 výslovně stojí toto: "Vláda bude podporovati zdravý hospodářský rozvoj všech odvětví výrobních a bude se při tom říditi zásadou rovnocennosti a rovnoprávnosti mezi výrobou průmyslovou a zemědělskou, vycházejíc z přesvědčení, že obě jsou stejně důležitým národohospodářským činitelem. Bude proto přihlížeti zejména k tomu, aby jejich výrobní a odbytové podmínky byly upraveny podle stejných zásad, umožňujících zdravou soutěž vnitrozemskou i zahraniční, která jest nejsilnější vzpruhou ku pokroku a podnikavosti. Těmito zásadami bude se říditi naše obchodní, celní a dopravní politika."
Tak jako občanské strany v koalici a ve vládě věrně dostály slovu danému vrstvám pracujícím a loyálně spolupracovaly na zákoně o sociálním pojištění, které nesporně zatíží všechnu výrobu i stát, tak jako jsme si plně vědomi, že výroba naše přináší touto předlohou další oběti nejširším kruhům lidovým, zrovna tak očekáváme, že solidaritou koaličních stran vtěleny budou ve skutek ony požadavky zemědělské, které jsou ve vládním programu, a že bude postaráno o to, aby bez dalších průtahů uplatněny byly v celém oboru státní politiky hospodářské.
Sociální pojištění pro dělnictvo má se státi skutkem v dohledné době. Je neseno pochopením a srdcem všech stran, jejichž zástupcové na něm pracovali. Dílem tímto naše republika dokazuje, že v době, kdy v jiných státech, na př. v Německu, ruší se vymoženost sociální politiky, jako 8hodinová doba pracovní - jak na tento moment poukázal zpravodaj kol. dr. Srdínko, ne ovšem v tom úmyslu, jak mu imputuje kol. Klein - v době, kdy ve Francii a Anglii teprve si dávají program o 8hodinové době pracovní - u nás vzdor těžkým poměrům provádí se sociální politika cílevědomě a splňuje dávné požadavky vrstev nejširších. Není tedy pravda, co často čtu v listech komunistických, že by v demokracii byly vrstvy dělnické na poslední příčce sociálního žebříku, naopak docilují i oněch vymožeností, za něž po desetiletí musely sváděti prudké boje. Jedno ovšem, slavná sněmovno, musíme míti na paměti stále. To je následující: Má-li sociálním pojištěním býti odstraněna tvrdost nynějšího hospodářského řádu, nesmí se při tom zapomínati, že jedna jeho tvrdost odstraniti se nedá. To je nutnost, že národ na zlepšení své sociální úrovně musí si vždy sám vydělati, čili jinak řečeno, zavedení sociálního pojištění je současně příkazem ke zvýšení národní energie a národní podnikavosti. (Posl. Malá: Bohatí!) Všeobecně, paní Malá, nejen u podnikatelů, ale také u vrstev pracujících. Nemůžeme přece žádati od naší výroby více, než co může učiniti s ohledem na výrobní náklady a na uhájení konkurenční schopnosti na mezinárodním trhu. To je fakt, diktovaný tvrdými zákony hospodářskými, které jsou silnější než každá teorie. Byla by tedy marna veškerá usnesení o sociálním pojištění, kdyby jimi měla býti výroba tak hluboce zatížena, že by konkurence s cizinou nesnesla. Jinými slovy řečeno: teprve tehdy, až se splní ostatní body programu dnešní vlády, zvláště pokud jde o ochranu domácí zemědělské výroby tak, aby byla schopna zahraniční konkurence, lze míti za to, že sociální pojištění zakotveno bude pevně v organismu národního hospodářství a že náš hospodářský život jeho finanční důsledky trvale unese.
Při zákonu povahy tak dalekosáhlé musíme v prvé řadě počítati s výsledky finančními. Národní jmění vzniká z hodnot výrobních a pracovních, a tu nesmíme přehlížeti fakt, že naše hospodářství dostává se následkem zahraniční situace do nepříznivých poměrů. V důsledcích přijetí Dawesova plánu vzniká nám velmi nebezpečný konkurent v Německu, které bude se snažiti ovládnouti znovu hospodářskou situaci v Evropě. Dostalo se mu laciného úvěru, má závody moderně vybavené, zemědělství má chráněno cly a zavádí všude jakoby navzdor sociálním příkazům dnešní doby až 11hodinovou dobu pracovní. Odolati u nás tomuto náporu v době, kdy sociálním pojištěním jsme nuceni uvaliti nové zatížení na výrobu, bude vyžadovati soustředění a napětí všech sil. Nutno proto podporovati všechny snahy, které směřují k tomu, abychom se stali hospodářsky soběstačnými.
Bylo kdesi vytčeno, že subkomitét sociálně-politického výboru málo se prý zabýval finančními důsledky osnovy a systémem úhrady, na němž zákon tento spočívá. Tvrzení toto bylo nesprávné. Subkomitét zabýval se finančními důsledky zákona, otázkou zatížení jednotlivého i celkového národního hospodářství a otázkou thesaurace peněz v 17 schůzích a znovu a znovu se k této věci vracel.
Nechci nijak popírati, že já jsem vstoupil do porad v užším výboru sociálně-politickém s názorem, že lze provésti sociální pojištění s příspěvky nižšími, nežli bylo v důvodové zprávě na základě pojistně-matematických výpočtů stanoveno. Naší vůdčí zásadou - zásadou všech občanských stran v tomto subkomitétu - bylo, že je nutno učiniti pojištění pro počátek co nejlevnějším. Ale při jednání jsme se přesvědčili, že velmi důležitá otázka levnějšího pojištění nesmí zastiňovati druhé důležité otázky, to jest trvalé existence tohoto tak důležitého zařízení a že okamžitá výhoda laciných příspěvků byla by draho vykoupena, kdyby snad v budoucnosti mělo dojíti ke katastrofě Ústřední sociální pojišťovny a tím také k intervenci státu. V přečetných schůzích zástupci občanských stran přednášeli námitky a dotazy ohledně finanční konstrukce zákona. Podali jsme řadu pozměňovacích návrhů, a mohu zde jen s povděkem konstatovati, že tvůrce pojistně-matematické části zákona pan prof. dr. Schönbaum s největší svědomitostí a odbornou znalostí všechny námitky obšírně zodpovídal, zpracovával nové a nové výpočty, které prozkoumány byly na případech praktických, až jsme došli resultátu, který je vtělen do zákona.
Mohu říci, že zvolený úhradový systém zákona o sociálním pojištění vyhovuje všem požadavkům, které nutno s hlediska národního hospodářství i sociální politiky na podobný systém klásti. Především poskytuje úplné zabezpečení nároků pojištěnců, pokud je vůbec arci možno, a to je pro solidnost zákona tak dalekosáhlého věcí neobyčejně význačnou. Na rozdíl od soukromého pojišťování přenáší značnou část břemen s beder dnešní generace na bedra generace příští, což je též nutno, ježto složení dnešní generace podle stáří jest nevýhodné. Nutno ovšem dodati, že toto zatížení budoucích generací ve prospěch generace dnešní děje se tak, že invalidní i starobní pojištění poskytuje budoucím pojištěncům a zaměstnavatelům značně levnější pojištění, nežli by bylo možno u pojišťoven soukromých. I když oběti, které naše národní hospodářství musí přinésti, jsou přirozeně velmi značné, přece zatížení státu a výroby udržuje se v mezích odpovídajících našim silám, zejména počítáme-li s tím, že domácí výroba bude dalšími vládními opatřeními chráněna. Nesmí se také přehlížeti, že podařilo se nám značně snížiti náklady na pojištění nemocenské, a to o 200 mil. Kč ročně, takže nové náklady invalidního a starobního pojištění nebudou přesahovati 200 mil. Kč ročně pro zaměstnance a 200 mil. Kč pro zaměstnavatele. Dodávám arci, že je to položka absolutní. K tomu nutno připočísti položku relativní, která se odhaduje na 1/2 % zatížení výroby a na náklady, které vzniknou z titulu tohoto zákona pro stát.
Nutno dále podotknouti, že thesaurace, ke které vede volený systém, je daleko menší nežli v jiných podobných zákonech a že je nutna. Je samozřejmo, že má-li býti po 50 letech vyplácen půldruhému milionu pojištěnců důchod ve výši 2.221,000.000 Kč ročně, je nutno včas a nuceně spořiti. Spoření to děje se tak, že pravidelně ukládají se ročně obnosy s počátku asi 600 mil. Kč. Postarali jsme se však o to, aby ukládání toto dělo se způsobem, jenž vlastně znamená tvoření nových hodnot. Kdo sleduje sociální pojištění v jiných státech, ten na příklad ze 30tiletých zkušeností říšskoněmeckých pozná, že je to možné, a že těmito způsoby ukládání vrací se nastřádané obnosy zase původním pramenům, výrobě a státu. Při stylisaci ustanovení §§ 180 a násl. přihlíželi jsme k tomu, aby ukládání mohlo díti se také způsobem, jenž přijde k dobru zemědělství. Tato možnost je v těchto paragrafech dána a doufáme, že při provádění zákona bude jí také plně dbáno. Podotýkám, že říšskoněmecké ústavy invalidního a starobního pojištění vydaly až do r. 1919 135 milionů M na zemědělský úvěr: pro zlepšení půdy, odvodňování, zavodňování, zalesňování, zušlechťování chovu dobytka a podobně. Dalších 155 milionů M vydáno na stavbu nemocnic, ozdravoven, chorobinců atd.