Víme již dnes, že je to jenom pokyn pro ředitelství ústředny, aby doopravdy neustanovovalo žádných německých ředitelů, účetních a pokladníků, že se bude zase všude jako vůbec ve státní službě a takovou to přece vlastně je, opakovati stará hra, že budou do německého území v masách dosazeni Čechové, a to nejprve takoví, kteří mají hodně mnoho dětí - schopnost ke službě jest přece věcí vedlejší - a kteří pilně pomohou vládě podporovati počešťovací snahy. V ústředně však nebude nikdy seděti Němec jako úředník. Žádáme národnostní rozdělení ústředny. V této formě je tento díl předlohy pro nás pak nepřijatelný.
Poukazuji zcela zvláště na odst. 2 §u 269, který praví, že zaměstnanec staré okresní nemocenské pokladny převzatý novou okresní nemocenskou pojišťovnou se musí dáti přeložiti na libovolné cizí služební místo, jinak bude prostě bez jakéhokoliv odškodnění propuštěn. Tu se otvírají krásné vyhlídky pro nynější úředníky okresních nemocenských pokladen. Mohou se na to připraviti, že budou dříve nebo později přeloženi do čistě českého území anebo na Slovensko. Pro všeobecně známé poměry, jaké vládnou v této sněmovně, bylo by zcela bezúčelnou námahou a mrháním času, kdybychom se chtěli pokusiti pozměňovacími návrhy projeviti, jak my si asi představujeme organisaci sociálního pojištění. V prvním čtení vůbec odmítneme druhý díl osnovy, po případě budeme hlasovati pro pozměňovací návrhy druhých německých stran.
Nutno také několik slov říci o materielních ustanoveních: Navrhované mzdové příjmy pokládám jak pro pojištění nemocenské, tak i pro pojištění invalidní za příliš strnulé. Mohly by klidně býti rozmnoženy. U starobního pojištění je stanovena hranice stáří 65 lety a vázána na zcela nesociální a nemorální podmínku, že pojištěnec není již v nějakém zaměstnání pojištěním povinném, nebo že z něho nevydělává ani třetinu toho, co by za stejných poměrů vydělal zdravý dělník. Podobné ustanovení platí o důchodu vdovském, který má dostávati jenom invalidní a nikoli každá vdova vůbec. Taková omezení by měla býti škrtnuta. Je dále nespravedlivo stanoviti všeobecně hranici stáří pro děti na 17 let a nepřihlížeti k výjimečným případům nemoci a studia.
Veliký nedostatek předlohy spatřujeme také v tom, že nezná vůbec vrácení zaplacených premií pro osoby, které předčasně vystupují ze zaměstnání podrobeného pojištění, obracejí se k jinému povolání anebo se vdávají. Ovšem bylo by lépe, kdyby hranice stáří, čekací lhůta mohla býti snížena a úkony zvětšeny; avšak bojím se, že národní hospodářství bude moci nesmírně těžce nésti břemena, uložená tímto návrhem. Ty veliké miliony, které bude dílo státi, tu přece nejsou, nutno je teprve sehnati. Také státní příspěvek musí býti teprve opatřen berním šroubem, anebo tak oblíbenými úvěrními operacemi. Běžná představa o pečlivém státu, který prostě má opatřiti náklady na sociální péči, je právě tak mylná jako požadavek, že podnikatel má všechny tyto náklady nésti ze svého. Všechny tyto náklady musejí býti odejmuty národnímu hospodářství a konečně jsou to zase všechny kruhy obyvatelstva, včetně dělnictva, které je samy přímo anebo nepřímo musí opatřiti.
Sociálně politická opatření velkého dosahu se mají zaváděti v době jim nejpříznivější. Nejpříznivější dobou jest nepochybně doba stoupajících tržních poměrů, kdy i velké oběti výroba ochotně přijímá, poněvadž méně tíží. Hospodářské poměry v tomto státě nejsou však nijak příznivé. Máme sice potud poměry trhové ve vzestupu, že denně všechny k živobytí potřebné věci se zdražují, avšak národní hospodářství se nelepší. Obchod jest na všech stranách v úpadku. Osnova tudíž nespatřuje světlo světa v příznivé době. A přece bychom rádi dali svůj souhlas k zákonu jinak vypracovanému. Sociálním pojištěním bude také v národním hospodářství dosaženo úspor, veřejné péči chudinské bude ulehčeno a veliký počet pracovitých lidí bude vrácen hospodářství.
Dále: Předpisy o ukládání jmění nemocenských pojišťoven a ústředního ústavu se nám naprosto nemohou líbiti. Navrhovaná ustanovení vzbuzují ve mně mínění, že byly pro ně vzorem stanovy starých přežilých sirotčích pokladen a že zvláště ústředna shromáždí nesmírné jmění a správní její finanční činnost bude činností velkobanky.
Národnímu hospodářství se odnímají miliardy, uloží se v nemovitostech a hypotékách, částečně ve státních a sirotčích papírech a tak se učiní z produktivního kapitálu neproduktivní bursovní kapitál. Známe dobře cenu nebo sirotčí jistotu ze starého Rakouska a víme, že spočívá úplně na libovůli vlády, aby jakýkoliv papír prohlásila za papír, požívající sirotčí jistoty. Víme dobře, že výtěžku státních půjček a také půjček investičních se neužívá vždy k účelům produktivním, nýbrž ponejvíce k účelům neproduktivním, na př. slouží požadavkům vojenským a nenahlížíme, proč má býti právě sociálním pojištěním panu ministru financí opatřován vždy plný reservoar, z něhož může podle potřeby čerpati. Pracující národní hospodářství nemůže však postrádati těchto miliard aniž by neuvázlo; nutno tedy zase nějakým způsobem dáti mu je do služeb. Nebylo by možno odejmouti finanční správu vůbec ústředně a předati peníze budoucí cedulové bance do úschovy a do správy? Jednou přece musí býti založena, poněvadž nedůstojný a skandální poddanský poměr, v němž je ministerstvo financí a bankovní úřad k Živnobance, měl by přece jenom přestati.
S předpisy pátého dílu o řízení a soudnictví, jak byly nyní předloženy ve znění silně změněném, mohli bychom projeviti souhlas, avšak žádáme, aby jazykové právo nevedlo k tomu, že se nečeské strany stanou bezprávnými, a aby zvláště vrchní pojišťovací soud projednával a rozhodoval v té řeči, v níž byla žaloba anebo stížnost k I. instanci podána.
Celou osnovu pokládáme za pokus řešiti velkou otázku sociálního pojištění, o němž ještě dlouho nebude vyřknuto poslední slovo. Jak nyní ze sociálně-politického stanoviska je předloha nedostatečná, tak je ze stanoviska národnostně-politického vůbec nepřijatelná. Nepřijatelná pro nás proto, poněvadž jsme přesvědčeni, že pojištěnci budou organisačními předpisy vydáni všanc české zvůli a že ústřední ústav a v mnohých případech také ředitelé a úředníci okresních nemocenských pokladen budou z úřední moci přidržováni k tomu, aby činně spolupracovali k počešťování německého území. Pokud jde o první, o libovůli proti německým pojištěncům, tu nás již poučují nynější poměry péče o invalidy, co mohou naši pojištěnci v budoucnosti očekávati. Nyní již víme, jak invalidní péče jedná s ubohými, politování hodnými německými válečnými podpořenci. Jsou týráni vyšetřováním, jejich zákonné nároky jsou snižovány nebo vůbec co možná zamítány, vyplácení se nenáležitě protahuje po léta, zkrátka česká správa si při každé naskytnuvší se příležitosti zcela bezdůvodně schlazuje národnostní nenávist na německých válečných invalidech.
Totéž mohou jednou očekávati němečtí pojištěnci, až se dostanou do spárů příští Ústřední sociální pojišťovny.
O budoucí počešťovací činnosti ústředen a jejich úředníků jsme úplně přesvědčeni po zkušenostech, které denně a stále máme s pozemkovým úřadem a s jinými ústředními úřady. S národnostního stanoviska jsme tudíž plni těžkých starostí vzhledem k těmto neslýchaným organisačním ustanovením. Nemůžeme se zbaviti názoru, že rozhodujícím vrstvám v tomto státě šlo jenom o to, aby se před cizinou zastkvěly touto osnovou a vzbudily zdání, jako by tento stát neměl jiné myšlenky, než ujmouti se svých sociálně slabých vrstev; naopak však aby si spíše opatřil příležitost a nástroj, aby mohl menšinové národy ještě více utiskovati a zbavovati práv než dosud a ještě více zaměstnanců odstraniti z jejich zaměstnání. Na skutečnou sociální péči se pomýšlelo teprve v poslední řadě, byla jen dosti dobrá k tomu, aby poskytla folii vlastnímu národnostně českému účelu.
A tím je také dáno naše stanovisko k předloze: Musíme ji tudíž posuzovati rovněž se stanoviska národnostního a prohlásiti, že ve druhém čtení musíme hlasovati proti osnově, ačkoli jsme o nutnosti a neodkladnosti obsáhlého sociálního pojištění přesvědčeni. (Potlesk na levici.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Uděluji slovo prvnímu řečníku zapsanému na straně "pro", jímž je p. posl. Laube.
Posl. Laube: Slavná sněmovno! Dělnictvo republiky Československé dožilo se výsledků svého po mnoha desetiletí trvajícího zápasu za sociální pojištění zaměstnanců. Po 8hodinové době pracovní je to druhý kardinální postulát pracující třídy, jenž dochází svého splnění a jehož hlavní podstata záleží ve zdokonalení léčebné péče o zdraví zaměstnanců a jejich rodin, zabezpečení pracovníků důchodem v době nemoci, invalidity a stáří, jakož i zabezpečení existence invalidních vdov a sirotků.
Nebyli bychom upřímní sami k sobě a málo bychom ocenili význam dlouholetého snažení minulých generací dělnických, kdybychom nepřiznali ohromný význam dne, v němž přistupujeme k parlamentnímu projednání osnovy. Třebaže by osnova zdaleka nebyla tím, čeho si dělnictvo žádalo a čeho by mělo potřebí - jestiť osnova výsledkem urputných bojů a četných kompromisů - přece jen staví bezpečné základy příští budovy sociálního pojištění pracujících tříd. Přijetím zákona tohoto a uvedením jeho v život vstoupí náš stát v řady států, jichž zákonodárství, sledujíc odstranění sociálních nerovností a křiklavých sociálních nespravedlností, radikálním zásahem zákonodárným spěje k sociálnímu míru. Sjednocuje všechny vrstvy národa v jednotlivý cílevědomý celek, v němž třídní protivy jsou zmirňovány, ne-li odstraněny, aby tak spěl k vyšším metám společenské harmonie a kultury. Je to největší úkol moderní demokracie, kterým splácí svůj dluh vrstvám národa, které svou prací udržují společnost a rozmnožují její blahobyt. Bez jejich tvořivé spolupráce neobejde se žádný národ a žádný stát. Práce je to, která je základem existence lidstva a přikročuje-li náš mladý stát k uskutečnění tohoto velikého a krásného díla, dává pregnantní výraz tomuto faktu. Po bojích za politické zrovnoprávnění, za koaliční svobodu, za ochranu svého zdraví, za omezení práva soukromokapitalistického systému vykořisťovati námezdného pracovníka - přichází zákon o sociálním pojištění. Zbývá jen poslední etapa dělnického snažení za novou lidskou společnost bez vykořisťovatelů a vykořisťovaných - boj za hospodářskou demokracii.
Stát svým zákonem, svými příspěvky k uskutečnění tohoto díla, nucením zaměstnavatelů, aby přispěli svými příspěvky a zaměstnanci svými nucenými úsporami ze mzdy, plní svou dějinnou povinnost demokracie. Splácí svůj dluh nejvěrnějšímu a nejspolehlivějšímu svému průkopníku a obhájci. Stát nesen jsa demokracií, přestává býti nástrojem jednotlivcovým nebo majetkem úzce vyhraněné třídy, jest státem všech svých příslušníků a chudých především.
Široké linie předloženého zákona opouštějí starou cestu chudinské péče. Nároky a důchody, jichž požívati budou pojištěnci, nevyplývají z dobročinnosti ani tříd, ani státu, nýbrž z práva daného zákonem a nenesou také odiosní známky pauperismu. Dělnictvo právem proto odmítlo národní pojištění, davši přednost nuceným úsporám ze své mzdy a svému právu spolu rozhodovati jako rovnoprávný činitel v nové instituci.
Zákon odstraňuje nedostatečnou a ponižující chudinskou péči, ulevuje v budoucnu obcím v nákladech 160 mil. Kč ročně na tuto dobrovolným opatřením podnikatelů v péči o zestárlé dělníky, filantropům a jejich společnostem.
Demokratický stát povinnost obcí pečovati o své chudé nemocné a zestárlé přenáší na celou společnost. Zadržuje část podílu na národní výrobě, aby z něho zabezpečil invalidy práce, starce, vdovy a sirotky. Kdybychom ani necitovali zajímavé jako vědecky přesné doktriny socialistických myslitelů, kteří po bedlivém studiu platného společenského řádu došli ke konstatování nespravedlnosti a neudržitelnosti mezdního systému a nemožnosti, aby dělník ze své mzdy mohl pamatovati na tyto doby, stačí citovati řadu liberalistických myslitelů, kteří jsou shodni se socialistickými průkopníky v následcích, jež má pro pracující třídu platný výrobní řád, a přesvědčení, že je povinností státu, mocí zákonodárnou a exekutivní pečovati o odstranění následků, jež tento výrobní řád pro většinu námezdních pracovníků má.
Stačí za mnohé slova anglického národohospodáře L. T. Hobhouse, jenž ve své knize "Liberalism" dochází k tomuto úsudku: "Každý občan má míti plnou příležitost, aby prací sociálně užitečnou vydělal si dostatečné hmotné prostředky, které podle zkušenosti pokládáme za nutnou basi zdravé civilisované existence. A nejsou-li za platnosti průmyslového systému tyto prostředky dosažitelny, pokládá se nárok individua na národní majetek, z něhož by nedostatky měly býti doplněny, za právo, nikoliv za požadavek lidumilnosti."
Bohatství má basi nejen osobní, nýbrž i sociální. Jisté druhy příjmů, jako pozemková renta v městech a předměstích, byly stvořeny společností. Jiné ohromné zdroje bohatství prýští z peněžních a spekulačních obchodů. Dědictvím pak majetek takto nabytý přechází z generace na generaci a následek je, že jen malá část narodí se s dědictvím materielních statků civilisace, kdežto velká většina může říci: "nazí jsme přišli a nazí odcházíme". Tento systém jako celek potřebuje revise. Vlastnictví za těchto poměrů přestává býti institucí, jíž může se každému dostati ovoce vlastní práce, nýbrž stává se nástrojem, jímž majitel může říditi práci jiných za podmínek, které pravidelně sám má v moci.
Tato tendence je nežádoucí a může se jí odpomoci řadou promyšlených berních, průmyslových a sociálních změn, které by měly za následek zvětšení majetku, spravovaného společností, jehož by se užilo tak, aby každý, kdo svého práva neztratil leností, neschopností nebo zločinem, měl zajištěnu hospodářskou existenci.
Člověk, který myslí, že svého jmění nabyl pouze svým vlastním přičiněním, zapomíná, že by svého úspěchu nebyl mohl dosíci bez pořádku a pokoje, jenž umožnil vývoj obchodu, bez bezpečnosti na silnicích, drahách a mořích, on zapomíná na spousty cvičených dělníků a na množství vědomostí, které mu dala civilisace k disposici, na poptávky po jeho výrobku, které stvořil všeobecný pokrok světa, na vynálezy, kterýchž užívá, jakoby se to rozumělo samo sebou, jež však jsou výsledkem společného úsilí celých generací vědců a organisátorů průmyslu. Kdyby vlastník přihlédl k základům svého jmění, poznal by, že společnost nejen udržuje a zajišťuje jeho majetek, nýbrž že ona je rovněž nezbytným společníkem v jeho původním utvoření.
Žije-li společnost utrpením třebas jen jednoho člověka, kterému mohlo býti zabráněno, není to život harmonický, nýbrž disonantní. A takový stav skutečně existuje. Práce nezabezpečuje ani dělníkům rukou, ani hlavy taký příjem, aby mohli z něho pamatovati na doby nemoci, invalidity a strádání.
Mzda 1 Kč nebo 1·20 Kč, 2 Kč, 3 Kč, 3·60 Kč až nejvýše 5 Kč za 1 hodinu, kterou vydělává československý dělník za dnešních výrobních poměrů, při trvající drahotě bytů, vysokých cenách životních potřeb, nota bene mzda, kterou většina z nich dostává jen po část roku, pokud panuje příležitost ku práci, je výsměchem vší lidskosti, nalezne-li se časopis, který viní dělnickou třídu z nedostatku šetrnosti a spoléhání na jiné. Je nutno co nejdůrazněji odmítnouti měšťanským tiskem často pronášené tvrzení, že sociální pojištění zaměstnanců je olupováním bohatších tříd společnosti, že zeslabuje námezdného pracovníka v jeho životním boji, že mu brání čeliti svými životními prostředky osudu a vlastní šetrností zabezpečiti se ve stáří, nemoci a invaliditě a že dává mu možnost spoléhati se v těchto krušných dobách na jiné.
V okolních státech zavedené sociální pojištění dělníků také nikde nemělo za následek poklesnutí šetrnosti dělnických rodin a spoléhání se jich na pomoc cizí, vyjímaje jednotlivce tělesně nebo duševně vadné či zvrhlé. Naopak mělo za následek zvětšení optimismu dělníků, zesílení pocitu sounáležitosti s osudem státu, zmírnění třídních bojů a protiv a zvýšení výkonnosti.
Předložená vládní osnova je důkazem, že tyto protisociální tendence jisté části měšťanského tisku byly překonány, že nejsou většinou občanských příslušníků brány za vlastní, že tu byla sjednána platforma dohody, jež umožnila vypracování, podání a projednání předlohy, ovšem že po boji a za těžkých kompromisů, které vnutila občanská část vládní koalice socialistickým stranám ku přijetí. Na kolik k dobru věci a na kolik k tomu, aby nepřátelům státu dána byla příležitost ke kritice a k zeslabení významu předlohy, ukáže nejbližší budoucnost.
Předložená osnova vládní v nejpodstatnější části - ve své organisaci - jen málo přiblížila se cílům jednotné, levné a pohotové správy sloučením všech materií pojišťovacích, ať pojištění úrazového, v nezaměstnanosti, v nemoci, invaliditě a stáří, jakož i vdov a sirotků. Pojištění mateřské vyloučila vůbec pro nákladnost jeho, pojištění proti nezaměstnanosti ponechala zvláštnímu zákonu, úrazové pojištění zůstalo v dnešním stavu, ač je jisto, že právě do tohoto pojištění je nejvíce stesků se strany pojištěnců, a že jsou nutny radikální změny zákona tohoto a rozšíření jeho působnosti na široký kruh pojištěnců; to je obecné přesvědčení nejen kruhů odborných, podnikatelů, nýbrž i pojištěnců. Resoluce přijatá rozpočtovým výborem, kterou se vláda vyzývá, aby předložila osnovu zákona o unifikaci úrazového pojištění se sociálním, bude jistě veřejností přijata se souhlasem.
Největší slabina organisace sociálního pojištění leží ne v tom, že nebylo lze dosáhnouti úplné jednotné organisace pojišťovací sloučením všech pojišťovacích risik, nýbrž v tom, že pod tlakem agrární strany zřízeny budou zvláštní organisace nemocenského pojištění pro zemědělské dělnictvo, pro kteroužto separátní organisaci pojišťovací není jediného věcného argumentu a důvodu a pro jejíž zřízení nevyslovila se ani jediná a nezávislá odborová organisace dělnická.
O zvláštní separátní pojištění zemědělského dělnictva bojovali s celou vahou své politické moci zaměstnavatelé jeho ze zjevných důvodů ulehčiti tvrdosti zákona svým příslušníkům a pomocí těchto institucí pokusiti se o ovládnutí zemědělského dělnictva.
Zvláštní organisace nemocenského pojištění zemědělského dělnictva, pokud byly již zřízeny, neukázaly ani jednoho z domnělých prospěchů, že by jednak lacinější správou, jednak větší výkonností, vyššími dávkami a dokonalejší péčí léčebnou prospěly zemědělskému dělnictvu. Naopak!
Agrární kruhy usilovaly dokonce, aby k zemědělským pokladnám náleželi všichni pojištěnci zaměstnaní v zemědělském průmyslu, na konec aby v okresích, v nichž bude zřízena větší okresní zemědělská pojišťovna, byla nositelem pojištění ona. Že tu skromnosti nebyl nadbytek a jaké cíle jsou sledovány, je viděti z požadavku, aby při povinnosti členství ve svazech pokladenských zákon určil, že zemědělská pokladna musí býti ve svazu zemědělských pokladen, a tím znemožněno bylo většině pojištěnců rozhodnouti se pro svaz, který by jejich potřebám nejlépe vyhovoval. Odpírajíc tomuto vnucovanému principu, naše strana čsl. socialistů musila se vzepříti tomu, aby rozhodnutí o přístupu do svazu pojišťoven dálo se ve společné schůzi představenstva a dozorčího výboru, nebo podléhalo vetu dozorčího výboru. Autonomie představenstva bylo tu nutno za všech okolností uhájiti.
Jednotná organisace risik pojišťovacích, jak to princip sociálního pojištění vyžaduje, nebyla ke svému uskutečnění zralá. Bylo to především hornictvo, které vynutilo si zvláštní organisaci pojišťovací v zákoně o báňských bratrských pokladnách, a tím zeslabilo volání dělnictva po jednotné organisaci dělnického pojištění.
Sociální pojištění státního zaměstnanectva již z důvodů veřejnoprávních lze těžko sloučiti s pojištěním ostatním, nehledě k tomu, že si toto přeje zachování svých zvláštních institucí pojišťovacích a že projektované nemocenské pojištění dosud nepojištěných kategorií státních zaměstnanců z obou dvou důvodů bude samostatným.
Jednání v užším výboru soc.-politickém mělo za následek, že otázka nemocenského pojištění státních zaměstnanců dostala se do pohybu, a je si jen přáti brzkého jeho projednání zákonodárnými sbory.
Přímočará organisace nemocenského pojištění byla by snad nejideálnější. Reelně pojato, brání tomu zvyklost dosavadního vynětí lepších pojišťovacích risik, jichž nositelé velmi neradi mohli by se zříci větších výhod, jež jim toto pojišťovací seskupení přináší, nesporně pak přílišná centralisace pojišťovací znamená zbyrokratisování a zmechanisování, jež zejména nemocenskému pojištění není na prospěch.
Když již dosavadní organisace pojišťovací měla býti zachována, strana československých socialistů hájila zásady, aby všechny druhy pojišťoven limitovány byly jednotným číslem členů 2500, nikoliv aby pro každý druh pojištění byl limitován jiný počet členů. Naše návrhy, žel, neprošly.
Osnova z důvodů nemožnosti včasného vypracování zákona ponechala v platnosti působnost všeobecných zásad pojištění nemocenského pro soukromé úředníky a zřízence.
Toto ponechání nemá však žádného omezujícího vlivu na dosavadní působnost jejich nemocenských pojišťoven, které byly z pravomoci Ústřední sociální pojišťovny vyloučeny. Budou tedy tyto instituce dále působiti v plném rozsahu dnešních svých dávek a budou moci zrušiti u nich zavedenou svobodnou volbu lékaře, jež ji finančně nesnesitelně zatěžuje a jíž používají jako agitačního prostředku proti jednotné organisaci pojišťovací. Nemocenské pojišťovny stanou se nositeli celé výstavby sociálního pojišťování. Právo na dávky pokladenské nastupuje z poměru pracovního. Litovati jest, že tento princip nebyl přijat pro pojištění starobní a invalidní.
Vládní osnova jinak přijala zásadu všeobecné povinnosti pojišťovací pro všechny námezdné pracovníky od 14 do 60 let. Sluší litovati, že mzdové třídy byly proti dnešnímu stavu značně sníženy, takže při 2,593.000 pojištěncích, s nimiž osnova počítá, při snížení příspěvků nemocenských z 6% na 5% z poklesu mezd klesá příjem nemocenských pokladen z 991,402.600 Kč k 1. lednu 1923 na pouhých 553,431.000 Kč k 1. lednu 1924, při čemž proti návrhu odborné komise na rozpočet 712,430.600 Kč léčebná péče byla zvýšena a rozmnožena. Snížení toto vynutilo si omezení dávek, tak zavedení absolutní karenční doby 3denní, zrušení navrženého pojištění mateřského a tím, že nemocenské nepřísluší za neděli, netrvá-li nemoc déle 14 dnů, jakož i že nenáleží za poslední den neschopnosti ku práci, nepracuje-li se. Za to byly občanské strany velmi štědré při udělování volebního práva minoritního, jež zavedeno je podle volebního řádu do obcí, a pravomoci dozorčích výborů, skládající se z většiny podnikatelů. V péči o dozor státu a zvětšení vlivu občanských stran na sociální pojištění zaměstnanců byly tyto nejmarkantnější.
Pro sociální pojištění zřízena byla jediná úřadovna: Ústřední sociální pojišťovna. Ta bude dozírati nad okresními pojišťovnami vedle dozorčího výboru, vedle jednoho, dvou nebo tří vedoucích úředníků nemocenské pojišťovny, jí jmenovaných. Vedle toho budou dohlížeti ministři vnitra, sociální péče, financí a zdravotnictví a ještě bude jmenován předseda a místopředsedové pojišťovny vládou, jakož i vedoucí úředníci pojišťovny. Vedle 12 volených zástupců pojištěnců bude ve výboru sociální pojišťovny zasedati 12 zástupců zaměstnavatelů a 16 odborníků jmenovaných vládou. Občanské strany přece jen prosadily, že sociální pojištění bude zestátněno, a aby byla dosazena koruna zestátnění, služební řády úředníků a zřízenců Ústřední sociální pojišťovny bude schvalovati ministr sociální péče a financí, rovněž služební řády úřednictva a zřízenců okresních pojišťoven.
O dohled je plně postaráno. Vedle toho je zřízena zvláštní komise, jež bdí nad finančním hospodářstvím pojišťoven, jich fondů a reserv; zadlužení a zcizení vyšší než 1,000.000 Kč podléhají schválení nejen ministra sociální péče, nýbrž i financí.
Co je nejcennější na této předloze, je neobyčejně výstižně vybudovaná zdravotnická péče. Nelze pochybovati, že po této stránce je naše osnova vzorem. To, co vybuduje sociální pojištění v léčebné péči, v profylakčních opatřeních proti sdílným a pohlavním nemocem, co má za ohromnou možnost ve vybudování odborných léčeben, sanatorií a ozdravoven, sirotčinců a chorobinců, jest ohromná, nedocenitelná základna pro rozvoj a zdraví pracujících lidí.
Rovněž základna úhradového systému, která byla pojata do naší osnovy a o níž nejen odborné kruhy domácí, nýbrž i také zahraniční se vyslovily nejpochvalněji, je jednou z nejvýznačnějších předností osnovy. Zato peněžité dávky jsou vzorem nemístné šetrnosti. Po karenční době 150 týdnů důchodce invalidní, t. j. ten, který si pro nemoc nebo jiné vady tělesné nebo duševní, nepřivoděné úmyslně, nemůže prací přiměřenou jeho silám, schopnostem a výcviku a dosavadnímu povolání vydělati ani třetinu toho, co jiný zaměstnanec téhož oboru, má nárok na důchod.
Renta invalidní a starobní je stanovena po letech. Ve třídě A po 5 letech 1215 K se státním příplatkem, po 10 letech 1430 K, po 20 letech 1860 K, po 30 letech 2290 K a po 40 letech 2720 K. Ve třídě B po 5 letech 1285 K, po 10 letech 1570 K, po 20 letech 2140 K, po 30 letech 2710 K a po 40 letech 3280 K. Ve třídě C po 5 letech 1355 K, po 10 letech 1710 K, po 20 letech 2420 K, po 30 letech 3130 K a po 40 letech 3840 K. V poslední třídě D po 5 letech 1440 K, po 10 letech 1880 K, po 20 letech 2760 K, po 30 letech 3640 K a po 40 letech 4520 K, tedy i s příplatkem státním, který obnáší v důchodu 500 K ročně, vedle příspěvků vychovávacích v obnosu 1/10 důchodu bez státního příplatku na každé dítě do 17 let, o něž pečuje.
Nejhůře ovšem vybaveny jsou vdovy dělníků. Ze všech systémů pojišťovacích v republice jen u nich se předpokládá, že musí pracovati, jen u nich se žádá pro případ nápadu důchodu vdovského ještě zvláštní invalidita. Vdovy po hornících, státních úřednících a zřízencích, vdovy po invalidech, ty všechny mají důchody z titulu zákona a vydržení doby čekací. Jen u žen dělnických se předpokládá zvláštní invalidita, která však není přiznána ani matce, která musí pečovati o malé děti. (Slyšte!) Strana naše marně svými návrhy usilovala o odstranění této nesrovnalosti. Všechny naše pozměňovací návrhy byly zamítnuty, protože matematické výpočty nemohly nalézti úhrady pro tento zvýšený náklad a protože nebylo lze vdovu s 1 nebo 2 nebo 3 malými dětmi postaviti na roveň vdově invalidní. Nevzdáme se nikterak ovšem dalšího boje za prosazení plného vdovského důchodu žen dělnických a jsme toho přesvědčení, že tato nerovnost mezi nárokem vdovy po jiných důchodcích a mezi nárokem dělnických vdov je neudržitelná. (Výborně!)
Sirotci budou dostávati jednu pětinu důchodu, oboustranně osiřelí, jichž rodiče oba byli pojištěni, 2/5 důchodu zemřelého, invalidní vdova 1/2 důchodu. K důchodu invalidy nebo starce přispívá stát ročně 500 Kč, vdově 250 Kč, jednostranně osiřelému sirotku 100 Kč, oboustranně osiřelému 200 Kč. Šetrnost, která slouží svým původcům ke cti!
Ohled na finanční prosperitu pojištění byl tu důvodem k těmto drakonickým ustanovením.
Stav jmění sociální pojišťovny má činiti podle výpočtů pojišťovacích matematiků první rok 482,800.000 Kč, po 30ti letech 16.306,660.000 Kč a bude ve 30. roce vypláceti na léčebnou péči a režii 159,680.000 Kč, na důchodech všech 823,180.000 Kč. Počet důchodů v 30 letech má pak činiti invalidních 293.571, starobních 123.661, vdovských a sirotčích 366.964.
Občanské strany zejména se obávaly toho, že soustředění těchto větších reserv mohlo by býti nebezpečím pro hospodářství státní. Ve skutečnosti však soustředění těchto reserv nebude znamenati žádného nebezpečí pro stát, tím méně pro národní výrobu, protože jistě správa těchto fondů Ústřední sociální pojišťovny, dohled státu a komise, která má určovati zásady, za jakých mají býti tyto finanční prostředky zapůjčovány, bude v kontaktu a souhlasu s finanční politikou státu nebo s politikou finančního ministra. Zrovna tak nesprávným bylo argumentování, jakoby soustředění těchto reserv znamenalo odnětí značné části kapitálu národnímu hospodářství. Stačí jen letmý pohled na to, jakým způsobem bylo užito těchto značných reserv ve vůkolních státech, a všechny obavy, které byly pronášeny z občanských stran, rozplynou se v niveč. Občanské strany vedly úporný boj o každý haléř příspěvků v zájmu ochrany národní výroby před ohrožením konkurence se zahraničím a proti zatížení státu. Tak nemocenské pojištění místo dosavadního nákladu k 1. lednu 1923 991,402.600 Kč bude vyžadovati jen 553,431.000 Kč, tedy méně o 437,971.598 Kč než dosud a o 160,000.000 Kč sníží se ročně náklady chudinské.
Zatížení národní výroby je odhadnuto na 738,000.000 Kč ročně po odečtení 13 mil. Kč na snížené příspěvky zvýšením úrokové míry z reserv ze 4% na 4.5%. Tato úhrada 725 mil. Kč má býti provedena tak, že pojištěnci zaplatí polovinu, to jest 362.5 milionu Kč. Protože na pojistných prémiích nemocenských ušetří podnikatelé 218,985.799 Kč, jde celkem o nepatrné zatížení národní výroby, jež representuje sotva 1 1/3 % mzdy čili na 100 Kč výrobních nákladů 0.45 Kč.
Tedy tvrzení, jakoby sociální pojištění ohrozilo konkurenční schopnost naší výroby nebo jakoby mohlo dáti podnět k drahotě, je tvrzení nepravdivé a tendenční. Ostatně průmysl participuje na snížení 2 miliardami dávky z majetku a přírůstku na majetku, na jedné miliardě snížených tarifů dopravních, dani uhelné, nová jedna miliarda má býti odepsána na dlužních daních přímých a 350 milionů Kč má dostati průmysl jako náhradu za nezaplacené státní dodávky válečné, nehledě k tomu, že průmyslu jsou sníženy značně dávky komunální, pak dalším odbouráním 160 milionů Kč na chudinskou péči, a odpadnou dávky na zařízení ku blahu dělnictva.