V druhé polovici minulého století nastal obrat. Do té doby nebylo zákonné ochrany práce. V r. 1854 vešel v platnost zákon o bratrských pokladnách. Živnostenský řád vydán r. 1859. Byla v něm po prvé projevena snaha po úpravě pracovního poměru s větším zřetelem na zaměstnavatele, nežli na dělníka. Roku 1883 zavedeny živnostenské inspektoráty. Reforma VI. hlavy živnostenského řádu o ochraně pomocného dělnictva provedena r. 1885. Úrazové pojištění uzákoněno r. 1887, nemocenské r. 1888. Zákon o pensijním pojištění soukromých úředníků a zřízenců přijat r. 1906.
Po převratu sociálně-politické a ochranné zákonodárství vyvíjelo se utěšeně. Přejaté zákony opraveny a upraveny a pokračováno dále ve vývoji a dobudování.
Sociálně-politické a ochranné zákonodárství lze rozděliti na dvě skupiny: ochranu práce a pracovní právo.
Dnešní stav ochrany práce v republice Československé obsahuje již četná zákonná ustanovení na ochranu pracujícího lidu. Ustanovuje pracovní den na 8, týden na 48 hodin. Zavedeny placené dovolené pro dělníky v hornictví, úprava noční práce žen, ochrana práce dětské, určena ustanovení o nejnižším věku dětí zaměstnaných v průmyslu a o nejnižším věku dětí zaměstnaných v zemědělství, zavedena ustanovení o týdenním klidu v průmyslu, ochrana proti otravě olovem, úmluva o užívání běloby v natěračství, mezinárodní úmluva o zákazu fosforu k výrobě zápalek. Uzákoněna ustanovení o závodních výborech, obsahující náběh k zavedení ústavnosti v dílnách a podnicích, o péči o stavby obytných stavení rodinných a nájemních, o péči o nezaměstnané, o dítě, osoby tělesně a duševně vadné, byly odstraněny pracovní a čelední knížky, trestnost bezdůvodného rušení pracovního poměru, upraveny pracovní a mzdové poměry domácké práce a právní poměry domovníků a uskutečněna mnohá jiná ustanovení ochrany práce. Dělník a pracující třída není již bezprávná. Stát a zákon je chrání. Pracovní poměr není již výronem jednostranné vůle, je upraven zákonem, jehož obě strany, zaměstnaný i zaměstnavatel, jsou stejně povinny dbáti. Stát se svou mocí zákonodárnou a správní upravuje a stanoví podmínky nového pracovního řádu, ochrany práce.
Pracovní právo obsahuje ustanovení o zajištění pracujících pro případ nezaviněné nezpůsobilosti k práci nemocí, úrazem, předčasnou neschopností k práci, stářím, v ovdovění, osiření a nezaměstnanosti. Na místo staré morálky, odbývající v těchto případech trpící almužnictvím a milosrdenstvím, ustanoveno nové právo, nezbytné v moderním státě, právo na život, zabezpečením nároků na důchod.
Předloha zákona o sociálním pojištění, předložená slavné sněmovně k projednání, má za účel dovršiti budovu pracovního práva pojištěním pro případ invalidity, stáří, ovdovění a osiření. Výsledky nemocenského a úrazového pojištění jsou nejlepším dokladem významu těchto složek sociálního pojištění již působících. V území republiky Československé jest podle úředních výkazů ke dni 16. června 1924 všech nemocenských pokladen 561 asi se 2,588.321 členy. Bratrských pokladen působilo koncem r. 1922 86 asi se 144.864 členy. Nemocenské pokladny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vyplatily od doby svého založení, t. j. od r. 1889 až do konce r. 1918 svému členstvu na nemocenských podporách, za lékařské ošetření, léky a léčiva, za ošetřování v nemocnicích a za pohřebné celkem 550,005.308 Kr. Správní výlohy v témže období obnášely 53,676.748 Kr. Úhrnný příjem na příspěvcích činil v tomto období 610,764.366 Kr.
Po převratu v letech 1919 až včetně 1922 vyplatily tyto pokladny svému členstvu na nemocenských podporách, za lékařské ošetření, léky a léčiva, za ošetřování v nemocnicích a za pohřebné celkem 1.529,727.754 Kč. Výlohy správní v tomto období činily 189,205.192 Kč. Úhrnný příjem na příspěvcích obnášel v témže období 1.966,028.459 Kč.
Od r. 1889 až včetně do r. 1922 vyplatily nemocenské pokladny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku úhrnem přes 2.079,733.062 Kr a Kč. Výlohy správní činily 242,881.940 Kr a Kč. Příjem na příspěvcích v uvedeném období obnášel 2.576,792.825 Kr a Kč. Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi vyplatily v r. 1920 až 1922 na nárocích pojištěncům 159,151.764 Kč, správní vydání činila v témže období 35,073.492 Kč, celkové příspěvky 237,457.892 Kč.
Bratrské pokladny hornické vyplatily od r. 1893 až do r. 1916 v oddělení nemocenském 88 milionů Kr, v oddělení zaopatřovacím (provisním) 134 miliony Kr. Nový zákon o hornickém pojištění vyžádá si pro zaopatřovací platy ročního nákladu asi 125 mil. Kč. Pokladny železniční, paroplavební, tabákových továren a zapsané pomocné pokladny úřednické vyplatily po převratu až do konce r. 1922 na nemocenských podporách 165,157.607 Kč.
Úrazové pojišťovny dělnické vyplatily v letech 1889 až včetně 1918 v Praze 140,749.678 Kr 85 h, v Brně 54,547.462·36 Kr, celkem 195,297.141·21 Kr, po převratu v letech 1919 až včetně 1922 v Praze 92,665.754·97 Kč, v Brně 50,943.593·30 Kč, celkem 143,609.348 Kč 27 h.
Působící již složky sociálního pojištění nemocenského a úrazového po dobu své činnosti poskytly pojištěnému dělnictvu se Slovenskem a Podkarpatskou Rusí přes 3 miliardy K na vyplacených podporách a zákonem zaručených dávkách. Poskytly je bez almužnictví a milosrdenství na podkladě zákona ve smyslu nabytého práva a zákonného nároku. Kolik bídy zmírněno, kolik slzí ušetřeno a kolik zdraví a lidských životů bylo zachráněno tímto zákonitým opatřením! Pohled na výsledky, docílené již působícími složkami sociálního pojištění nemocenského a úrazového, poskytuje možnost vytušiti a odhadnouti výsledky, spojené s dokončením budovy sociálního pojištění, uzákoněním a uvedením v účinnost zákonných ustanovení, obsažených v projednávané předloze o pojištění invalidním, starobním, vdovském a sirotčím. Nové právo, vsazené do kodexu moderních států, poskytuje pracujícímu člověku zákonnou ochranu po dobu způsobilosti ku práci a výdělečnosti a zabezpečuje jej před životní pohromou pojištěním v případech nezaviněné nezpůsobilosti ku práci a výdělku. Právo sociální je projevením zrodivší se nové, vyšší kultury, proniknuté duchem sociální spravedlnosti a hospodářského zabezpečení pracujícího lidu. Zabezpečuje člověka-dělníka, pracující lid, národ i stát. Jako v minulosti, nyní i v budoucnosti schopnými žíti a trvati budou národové a státy, zabezpečující životní podmínky svým příslušníkům a schopní rozeznávati a plniti úkoly, potřeby a povinnosti své doby.
Sociální pojištění vzalo si, jak již naznačeno, za účel chrániti dělníkovo zdraví a zároveň pečovati o jeho a jeho rodiny hospodářskou existenci v době nezaviněné nezpůsobilosti ku práci a výdělečnosti. Je dnes souborným názvem pro 9 rozdílných druhů pojištění, a to:
1. proti přechodné nezpůsobilosti ku práci, a tudíž výdělku, jež může nastati: a) nemocí (pojištění nemocenské), b) úrazem (pojištění úrazové), c) těhotenstvím a šestinedělím (pro případ mateřství), d) nezaviněnou nezaměstnaností (proti nezaměstnanosti);
2. proti trvalé nezpůsobilosti ku práci, a tudíž výdělku, jež nastává: a) invaliditou, jakožto důsledkem nemoci neb úrazu (pojištění invalidní), b) stářím (pojištění starobní);
3. proti úplnému zničení osobnosti, jež je přivoděno smrtí, pokud má smrt za následek újmu finanční: a) následkem nákladu na pohřeb (pohřebné), b) pro pozůstalou vdovu (pojištění vdovské), c) pro pozůstalé děti (pojištění sirotčí).
Rozumí se, že sociální pojištění nemělo hned od počátku tohoto širokého rozsahu a nemá jej v různých zemích doposud. Nejdříve bylo uskutečněno pojištění úrazové a nemocenské, jež se také nejrychleji rozšířilo téměř po všech zemích evropských. Počátek učinilo Německo, jak jsem již uvedl, za éry Bismarckovy v letech 80. minulého století. Bismarck poznal, že dělnické hnutí nelze zastaviti výjimečnými zákony, které dříve sám prováděl a proto jednak převzal ochranné zákonodárství anglické, jednak šel dále a vytvořil jako novum nucené pojištění dělníků pro případ úrazu a nemoci a později (1889) proti invaliditě a stáří. Bismarck a jeho rádci viděli, že se dělníci pro tyto případy sdružují dobrovolně v pojišťovací spolky, které jim pak poskytovaly pomoci peněžité i jiné. Viděl však také, že se takto dobrovolně sdružuje pouze malá část dělnictva, a to nejvyspělejší a nejlépe postavená, kdežto ti, kteří by toho nejvíce potřebovali, zůstávali stranou. Proto se odhodlali k pojištění nucenému, jež neponechává, jak je tomu u pojištění soukromého, jednotlivci na vůli, chce-li býti pojištěn čili nic, nýbrž podrobuje jej pojistné povinnosti, je-li zaměstnán tak, že je odkázán ve svých příjmech výlučně nebo převážně pouze na mzdu. Tím prostě přiměli dělníky, aby pojištěním a placením poměrně malých příspěvků se starali o svou existenci pro dobu, kdy zůstanou bez výdělku. Současně však - a v tom je další pokrok a odchylka od liberalismu, který ponechává starost takovou výlučně svépomoci, - přinutili zaměstnavatele, aby přispíval k pojištění svých dělníků - v uvážení, že těží z jejich práce, že oni přispívají k jeho bohatství a že tudíž také on je povinen přispěti k jejich zabezpečení v době, kdy pracovati nemohou, zejména když jim nedává mzdu, která by k tomuto zabezpečení dostačovala. Šlo se však ještě dále a přiznalo se, že také stát, jako představitel společnosti má určité povinnosti k dělnictvu jako části občanstva, na jehož práci závisí jeho vývoj a rozkvět a že nestačí odbýti je tím, že dělníka k práci neschopného přikáže péči chudinské a tudíž ponižujícímu almužnictví. Tak došlo ke státnímu příspěvku k sociálnímu pojištění, uskutečněnému v pojištění invalidním a starobním.
Invalidní a starobní pojištění, jak jsem již řekl, nejvýznamnější a nejdůležitější ze všech odvětví sociálního pojištění, zavedly po Německu Francie r. 1910 (pojištění pouze starobní), Anglie 1911, Luxembursko 1911, Rumunsko 1912, Švédsko 1913, Holandsko 1913, Italie, Španělsko a Portugalsko 1919, Dánsko 1921, Království S. H. S. 1922, Ruská federativní socialistická republika rad 1922 a Bulharsko 1924. Zvláště existovalo v Rakousku od r. 1889 invalidní a starobní pojištění horníků (provisijní, oddělené od nemocenského v bratrských pokladnách) a od r. 1906 invalidní a starobní pojištění soukromých úředníků (pojištění pensijní), které bylo uzákoněno také v Německu r. 1911/13. Ve Francii je velká předloha o invalidním a starobním pojištění již sněmovnou odhlasována. Pojištění vdov a sirotků vyvinulo se z pojištění invalidního a starobního, pojištění na pohřebné a pro případ mateřství vybudováním pojištění nemocenského. Na konec ze všech druhů sociálního pojištění bylo uskutečněno pojištění proti nezaměstnanosti, t. j. ku podpoře dělníka v době, kdy sice pracovati může a chce, ale kdy vinou hospodářské krise nenajde práce. Tu šla příkladem napřed Anglie, uzákonivší pojištění proti nezaměstnanosti r. 1911. Po ní následovaly některé kantony švýcarské v r. 1917, Rusko 1917 a nově 1922, Italie 1919 a Rakousko 1920, tedy dosud pouze několik států z důvodu, že tu jde o pojišťovací problém velmi obtížný a nesnadno odhadnutelný. V různých státech byly místo toho, zejména po válce, zavedeny státní podpory v nezaměstnanosti a systém gentský, jako na př. také u nás. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.)
Takový je chronologický vývoj obligatorního sociálního pojištění, jež, jak vidíte, prorazilo si vítězně cestu také do klasických zemí liberalismu, jako byla Anglie a Francie, a které proniká čím dále tím více též do jiných neevropských dílů světa a razí si, pozvolně sice, ale vytrvale, i cestu do Ameriky.
Vedle toho jaksi časového vývoje prodělalo však sociální pojištění vývoj ještě jiný, o němž se rovněž musím zmíniti, poněvadž nám ukazuje cestu, po níž sociální pojištění půjde v budoucnosti. Sociální pojištění bylo s počátku omezeno pouze na dělníky a zvalo se také pojištěním dělnickým. Ba bylo nejprve obmezeno jen na dělníky průmyslové. Časem se však poznalo, že stejné ochrany potřebují i zřízenci a úředníci, ba i samostatní, zejména maloobchodníci, maloživnostníci a malorolníci, domkáři a chalupníci, poněvadž poměry jejich jsou obdobné poměrům nesamostatných pracovníků. Tak došlo k pojištění pensijnímu v Rakousku a v Německu (1906 a 1911) a k pojištění samostatných v Rumunsku (mistrů), v Italii (pachtýřů a nájemců) a v Dánsku; připravuje se pojištění samostatných také u nás a v Rakousku. Tak se stalo pojištění dělnické pojištěním sociálním, vztahujícím se na veškeré hospodářsky slabé vrstvy národa. Ve Švédsku uznali dokonce, že na jisté minimum životní má býti pro případ invalidity a stáří pojištěn každý státní občan a zavedli r. 1913 pojištění národní, jemuž podléhá každý od 16 do 66 roků. O zavedení pojištění národního uvažuje se také ve Švýcarech a neprozradím snad tajnost, řeknu-li, že k němu dojde možná také u nás, ovšem, že ve formě poněkud jiné než ve Švédsku. Neboť nesamostatní budou nyní, po vyřízení dnešní předlohy, pojištěni všichni - buď v pojištění sociálním neb pensijním, neb konečně bratrských pokladen a podle porad, jež jsme dosud měli o pojištění samostatných, mají tomuto pojištění podléhati všichni živnostníci, průmyslníci, obchodníci a zemědělci - bez ohledu na rozsah svého podniku neb velikost svého jmění. Otázkou je dosud, zdali mají býti pojištěni také advokáti, notáři, lékaři, spisovatelé a umělci. Zdá se však, že také k tomu dojde, a pak bychom měli v Československé republice vyložené pojištění národní, byť i ne, jako je tomu ve Švédsku, v jednom risikovém společenství.
Přehled vývoje sociálního pojištění, jež jsem si Vám, vážení pánové, dovolil zde krátce podati, nebyl by úplný, kdybych neřekl, že za formu hospodářského zajištění pracujících vrstev pro případ invalidity a stáří nebylo voleno všude pojištění ve vlastním slova smyslu. Existuje ještě jiný jeho způsob, který nezná zvláštních příspěvků k tomuto účelu, nýbrž který poskytuje invalidní a starobní podpory ze všeobecných prostředků státních. Je to zaopatření státních občanů po vzoru australském. Tento systém byl původně zaveden v Novém Zeelandě, kde byl již r. 1898 přijat zákon o t. zv. státních starobních podporách. Po Nov. Zeelandu zavedly státní starobní renty také jednotlivé státy australské, dále Anglie 1908, Dánsko v letech devadesátých a přechodně Francie 1905, Sovětské Rusko 1917 a Belgie 1920. Systém státního zaopatření liší se od soustavy pojištění tím, že opatřuje úhradu, nikoli příspěvky pojištěnců samotných, nýbrž daněmi, jež postihují neb alespoň mají postihnouti především a hlavně vrstvy majetné. Než právě proto nelze dnes vypraviti dostatečně dávky jím poskytované, hlavně pro neobyčejné zatížení, jež způsobuje státní pokladně. Je zajisté příznačné, že Sovětské Rusko vidělo se z důvodů finančních za Nep (nové hospodářské politiky) nuceno vrátiti se od zaopatření k sociálnímu pojištění. Totéž učinila Francie, která starobní zaopatření z r. 1905 změnila již roku 1910 na pojištění pro případ stáří. O návratu k pojištění uvažuje se i v Australii. Fakticky jsou dávky státního zaopatření všude, kde je zavedeno, neobyčejně malé, takže možno mluviti o zaopatření více méně chudinském, náklady pak s ním spojené tak vysoké, že převyšují finanční schopnosti u států koloniálních, jako jsou státy australské. Spolková rada švýcarská vyvodila na př. proto r. 1922 z údajův o zatížení státu zaopatřením důsledek, že náklady systému zaopatřovacího jsou nad finanční síly Švýcarska. Proto naše osnova myšlenku státního zaopatření odmítla.
Úplně je však vylučovati nelze. I systém pojišťovací má totiž své meze. Nelze do něho pojmouti z důvodů účelnosti i z důvodů příslušného zatížení, jež by tím bylo pojištěncům způsobeno, osoby, překročivší určitý věk. U nás jsou podle osnovy vyňati z pojištění invalidního a starobního osoby, jež by vstoupily do pojištění poprvé teprve po dokonaném 60. roce života. Také o ně je však nutno se postarati. To se právě stane ve formě zaopatření, jež v tomto případě je umožněno okolností, že jde o generaci pouze přechodnou a tudíž o instituci, jejíž náklady nebudou růsti, nýbrž se budou postupně zmenšovati. Příslušná osnova, kterou vláda v brzké době předloží, bude tvořiti jednotný celek s tímto návrhem a osnovou o pojištění osob samostatně výdělečně činných.
O vývoji sociálního pojištění u nás mohu říci jen docela málo slov k tomu, co zde bylo již řečeno. Převzali jsme z Rakouska pouze pojištění nemocenské a úrazové, dále pak invalidní a starobní pojištění soukromých úředníků a horníků. Sociální pojištění dělníků bylo v Rakousku připravováno od r. 1904, kdy vydal Körber svůj známý program, omezující povinnost pojistnou na zaměstnance a navazující pojištění invalidní a starobní organisačně na pojištění nemocenské, jež mělo býti soustředěno ve velkých pokladnách. Politické vlivy, zejména křesťansko-sociální, zmařily tento program, na jehož místo nastoupila r. 1908 předloha Beckova a 1911 předloha Bienerthova, jež spojovaly pojištění samostatných, které nově zaváděly, s pojištěním zaměstnanců a zřizovaly vedle nemocenských pokladen nové orgány pro sociální pojištění, t. zv. okresní úřadovny. Politické momenty vnesené do těchto předloh vymstily se na věci, t. j. na sociálním pojištění samotném. Zejména otázka spojení pojištění samostatných a nesamostatných způsobila takové potíže, že předlohu nebylo možno projednati za celou dobu od r. 1908 do 1914, kdy válka zabránila jejímu dalšímu projednávání.
Vývoj v republice Československé je znám. Vláda se snažila především připraviti půdu sociálnímu, totiž invalidnímu a starobnímu pojištění, rozšířením a zdokonalením pojištění nemocenského, jakož i soustředěním nemocenských pokladen, vedle čehož musilo býti také vybudováno a změněným potřebám přizpůsobeno pojištění úrazové, u báňských bratrských pokladen a pensijních. R. 1921 dosadila vláda po provedeném sčítání lidu a podání iniciativního návrhu posl. Johanise a soudr. k vypracování osnov sociálního pojištění komisi odborníků, která vypracovala svůj návrh podle vzoru pojištění anglického a Körbrova programu z r. 1904 a předložila jej vládě v květnu 1923. Vláda pak podala svou předlohu této slavné sněmovně 28. června 1923.
Slavná sněmovno! Konám opravdu milou povinnost a mluvím zajisté jménem vás všech, když s tohoto místa ještě znovu co nejvřeleji poděkuji odborné komisi za její vzornou a obětavou práci, která vedla k vypracování osnovy, zvláště pak jejím členům dr. Winterovi a prof. dr. Schoenbaumovi, kteří přímo v nadlidské práci položili pevné a neochvějné základy celého velikého díla, základy, jež uznali a schválili četní odborníci světového jména a jež činí z tohoto díla nejlépe připravený a odůvodněný zákon. Děkuji dále co nejupřímněji p. dr. Gallasovi a všem členům užšího výboru soc.-politického, jenž v nepřetržité práci více než 5timěsíční projednal předlohu s příkladnou péčí a důkladností, neméně pak členům plena výborů sociálně-politického a rozpočtového, jež předlohu dovedly tak zevrubně a přece bez průtahu vyříditi, hlavně však duši veškeré té velké práce s přípravou, koncipováním a projednáváním předlohy spojené, referentu o předloze a předsedovi odborné komise i užšího výboru sociálně-politického dr. Winterovi (Výborně!), bez jehož neúmorné píle, obětavosti a politického taktu bychom předlohu v plenu sněmovny dnes jistě ještě neměli (Zcela správně!), konečně pak prof. dr. Srdínkovi jako referentu výboru rozpočtového, který tak rychle celou osnovu prostudoval a posoudil s hlediska finanční politiky státní. Všichni, kdož dosud na osnově pracovali, činili tak - a je mně radostí to konstatovati - u vědomí velikosti věci, o kterou jde, což dodávalo celému dosavadnímu jednání úrovně zcela nevšední a mimořádně vysoké. Jsem přesvědčen, že toto vědomí velikosti díla, na kterém jest nám, kteří po celá desetiletí jsme po něm toužili, dopřáno pracovati, bude také Vás provázeti při projednávání osnovy v plenu sněmovny.
Osnova upravuje nově existující již nemocenské pojištění zaměstnanců, které váže zároveň organisačně s pojištěním invalidním a starobním, jež nově zavádí. Navázáním invalidního a starobního pojištění na pojištění nemocenské podle vzoru anglického vyhověli jsme nejen požadavkům věcným a odborným, ježto nemoc a invalidita spolu namnoze co nejúžeji souvisejí a vyžadují tudíž organisace pokud možno společné, jež jedině zaručuje včasné a účinné léčení, jakož i předcházení nemocem a invaliditě, nýbrž i ušetřili desítky milionů na správních nákladech, jichž by bylo zapotřebí, kdybychom byli museli zřizovati zvláštní lokální orgány pro pojištění invalidní a starobní.
Organisace i dávky pojištění nemocenského zůstávají v podstatě stejné jako dosud. Pouze okresní nemocenské pokladny, napříště okresní nemocenské pojišťovny zvané, budou napříště zřizovány nikoliv pro obvod okr. soudu, jako dosud, nýbrž pro obvod politického úřadu I. stolice. Za to vzroste počet zemědělských pokladen, u kterých budou pojišťováni zemědělští a lesní zaměstnanci z obvodu pojišťovny okresní; z ostatních pokladen zůstanou zachovány pouze ty, které se mohou vykázati určitým počtem členů a poskytují tak garancii, že budou s to vykonávati funkce přikázané jim zákonem neb Ústřední sociální pojišťovnou ve prospěch pojištění invalidního a starobního. V dávkách nemocenského pojištění nastaly v celku nepatrné změny. Nemocenské se poskytuje, jak zde p. referent dr. Winter podrobně uvedl, až od 4. dne nemoci, zato však se zvyšuje podpora na kojení z polovičního nemocenského na plné nemocenské a pod. Pojistné však bylo v důsledcích redukce mzdových tříd na 10 sníženo s dnešních 6 2/3 % na 5% denní mzdy. (Předsednictví ujal se předseda Tomášek.)
Nositelem invalidního a starobního pojištění pro celý obvod republiky je Ústřední sociální pojišťovna v Praze, která provádí pojištění pomocí nemocenských pojišťoven. Na dávkách poskytuje tento ústav důchod invalidní a starobní, jakož i příplatky na děti, k nim, dále pak důchod vdovský pro invalidní vdovu a vdovecký pro invalidní vdovce, důchod sirotčí pro děti do 17 let a odbytné pro pozůstalé pojištěncovy tam, kde nemají nároku na důchod. Renty invalidní a starobní budou činiti i se státním přídavkem nejméně 1.200 Kč a nejvýše asi 6.000 Kč ročně, renty vdovské a sirotčí příslušnou kvotu jich, doba čekací podle usnesení sociálně-politického výboru 150 týdnů, státní příspěvek k rentě invalidní a starobní 500 Kč ročně k rentě vdovské 250 Kč ročně, k rentě sirotčí u jednostranně osiřelého dítěte 100 Kč ročně, u oboustranně osiřelého dítěte 200 Kč ročně.
Invalidní a starobní pojištění je založeno na kombinaci systému úhrady kapitálové a systému rozvrhu. Základní myšlénka finančního hospodářství je tato: Ústřední sociální pojišťovna má býti hospodářsky úplně soběstačná, to znamená, má nalézti veškerou úhradu svých vydání ve svých příjmech z pojistného a úroků, aniž by musela spoléhati na pomoc státu. Stanovení pojistného stalo se jiným způsobem, nežli u soukromých pojišťoven a sice tak, že byla na budoucí generace převedena veškerá břemena, která jsou jim snesitelna, aniž by pojištění stalo se pro ně nepřijatelně drahým. Tento postup jest úplně odůvodněn a ulehčení, které z toho vzniká dnešní generaci, je velmi značné, což jest patrno ze srovnání příspěvků i dávek tohoto zákona s jinými zákony sociálně-pojišťovacími tohoto druhu. Důsledek tohoto úhradového systému je ten, jak zde bylo odůvodňováno, že thesaurace bude omezena na nejmenší míru a bude daleko méně tíživá, nežli v podobných zákonech o sociálním pojištění, na př. mnohem méně intensivní, nežli v pensijním pojištění, které následkem toho bude nutno novelisovati.
Úhradový systém osnovy, vyložený ve dvou důvodových zprávách byl podroben pečlivému zkoumání se strany odborníků tu- i cizozemských. Výsledky tohoto zkoumání jsou pro volbu systému vesměs příznivé; ani v jediném případě nebyl žádán jiný úhradový systém. Některé úsudky odborníků o svědomité a vysoce vědecké práci, na níž zákon je založen, jsou uvedeny v důvodové zprávě sociálně-politického výboru. Výsledky provedených výpočtů vedou k pojistnému, které v průběhu nepřevyšuje 5% střední mzdy. Reformou nemocenského pojištění snižují se náklady, jak zde bylo uvedeno, na toto pojištění s 6 2/3 % střední mzdy na 5%. V celkových číslicích uvedeno, bude obnášeti toto zatížení pro invalidní a starobní pojištění Kč 641,000.000 ročně. Ježto však současně změnou nemocenského zákona snižují se náklady nemocenského pojištění o 225 mil. Kč, bude nové zatížení obnášeti 416 milionů Kč a v prvých letech, kdy nebude možno všechny pojištěnce postihnouti, asi 375 mil. Kč, z čehož připadá na zaměstnavatele 190 mil. Kč a na dělníky rovněž 190 mil. Kč. Toto nové zatížení zaměstnavatelů, které nedosahuje průměrně ani 1/2 % výrobních nákladů, jest silám našeho národního hospodářství zajisté úměrné a snesitelné. Bylo vůbec při projednávání zákona s největší bedlivostí uvažováno každé ustanovení zákona co do finančního dosahu, tak jako tomu dosud nebylo při projednávání žádného jiného zákona.
Pokud se týče námitek proti thesauraci, jest - jak již bylo řečeno - nutno uvésti, že thesaurace podle tohoto zákona jest daleko mírnější, nežli podle jiných zákonů sociálně-pojišťovacích a bude nepoměrně nižší nežli by byla bývala thesaurace podle návrhu Körbrova i Beckova v Rakousku. Tento příznivý důsledek zvoleného úhradového systému byl odborníky výslovně uznán; dále, že peníze vybrané od zaměstnavatelů i pojištěnců nebudou ležeti ladem, nýbrž budou se vraceti přečetnými prameny národnímu hospodářství, aby zesilovaly a obživovaly podnikavost a výrobu. Bylo zdůrazňováno, že není myslitelno pojištění bez spoření, a byla v zákoně učiněna opatření, aby toto spoření dálo se způsobem pro stát i národní hospodářství užitečným. Ve volbě úhrady dala se říditi tato osnova směrem, který byl nastoupen všemi evropskými státy, jež v době předválečné i poválečné invalidní a starobní pojištění jako pojištění zaváděly.
Pokud se týče dávek, jsou vypraveny v invalidním a starobním pojištění měrou, která sice nesplňuje všechna přání interesentů, avšak snese srovnání s jinými státy. Z příslušných čísel budiž jen uvedeno, že za deset roků - do podrobností se zde nebudu pouštěti, jelikož tak učinil p. prof. dr. Srdínko ve svém referátě - bude vypláceti Ústřední sociální pojišťovna celkově 243.000 důchodů v obnosu 49 milionů Kč, po 30 létech 784.000 důchodů v obnosu 823 mil. Kč atd.
Velkou péči chce invalidní a starobní pojištění s pomocí pojištění nemocenského věnovati léčebné péči, zejména pak péči preventivní za účelem odvrácení nemoci a předčasné invalidity. Chce směřovati k tomu, aby podobně jako pojištění anglické bylo nejenom pojištěním rent, nýbrž také pojištěním národního zdraví. Chce zejména potírati lidové choroby, především tuberkulosu, nervosu, choroby pohlavní, rakovinu, opilství a pod. a státi se jedním z úhelných kamenů sociálního zdravotnictví u nás. Jako první výraz této vůle a tohoto úsilí má sloužiti oněch 100 mil. Kč, jež podle předlohy se povolují vládě za účelem podpory zřizování léčeben pro pojištěnce trpící nakažlivými nemocemi, zejména tuberkulosou, jakož i útulků pro šestinedělky při veřejných nemocnicích.
Dozor nad prováděním pojištění je upraven tak, že dozor nad nemocenskými pojišťovnami vykonává na místě dnešních úřadů politických Ústřední sociální pojišťovna, nad touto pak ministr sociální péče, případně v dohodě s jinými ministry, zejména financí, případně celá vláda.
Soudnictví je svěřeno dílem politickým úřadům, které rozhodují o otázkách pojistné povinnosti, zařadění do tříd služného a pod., dílem rozhodčím a pojišťovacím soudům, jakož i vrchnímu pojišťovacímu soudu, které za účasti laiků rozhodují spory o dávky pojištění nemocenského a invalidního, při čemž - což je podstatný pokrok proti dnešku, je z nálezů těchto soudů možné odvolání.
Volby do orgánů pojišťoven konají se podle zásady poměrnosti, v nemocenském pojištění přímo pojištěnci, v invalidním a starobním pojištění nepřímo členy představenstva nemocenských pokladen.
Bližší podrobnosti o obsahu osnovy sdělili vám oba referenti pp. dr. Winter a prof. dr. Srdínko; já chtěl jsem naznačiti pouze hlavní zásady, na kterých předloha spočívá.
V celku možno říci, že předloha se může směle měřiti s obdobnými předlohami a zákony cizími, ba že je v mnohých ohledech, zejména co do statistických a početných podkladů, jakož i druhů dávek invalidního a starobního pojištění dokonce předčí. Tím ovšem nemá býti řečeno, že vyhovuje v každém ohledu a že splní veškerá očekávání, jež se hlavně v kruzích dělnických k ní poutají. Zejména dlužno zdůrazniti, že výše dávek invalidního a starobního pojištění, hlavně pro starší již dělníky, bude malá. Zůstane úkolem budoucnosti odstraniti tyto nedostatky dnešního zákona. Zejména, myslím, bude nutno, vybudovati v rámci pojištění nemocenského vydatnější zaopatření dělnických žen pro případy mateřství, zvýšiti dávky invalidního a starobního pojištění tak, aby zabezpečovaly vždy alespoň existenční minimum tam, kde jiných zdrojů příjmů není, zjednodušiti organisaci nemocenského pojištění více, než se to podařilo za dnešních poměrů a zlepšiti autonomii pojišťoven postupným uskutečňováním principů. Pojištění patří pojištěncům.
Končím: Doporučuji Vám předlohu k přijetí. Jejím schválením vykoná tato sněmovna jeden z největších svých činů a zapíše se zlatým písmem do srdcí milionů pracujícího lidu, který uskutečněním sociálního pojištění bude konečně aspoň z části zbaven starostí o svou a svých drahých existenci v případě onemocnění, trvalé neschopnosti ku práci, stáří a úmrtí, milionů, jimž očekávání konečného uskutečnění sociálního pojištění bylo od 80tých let minulého století téměř jedinou vzpruhou v jejich bezútěšném žití, vyplněném strádáním a těžkou vyčerpávající prací. Přijetím a uvedením v účinnost předlohy o sociálním pojištění splní se též veliký dluh státu vůči dělnictvu, jejž republika Československá převzala od Rakouska a jejž splnily již i země hospodářsky a finančně daleko slabší, nežli jsme my, jako je na příklad království SHS a Bulharsko. Konečně vyřízením předlohy uvolní se naši odborníci k práci na osnově zákona o pojištění osob samostatně výdělečně činných a zaopatření přestárlých, jež mají vejíti v platnost zároveň s tímto zákonem a k nimž - jak mohu vás co nejslavnostněji ujistiti - jsou veškeré nutné přípravy již úplně hotovy.