Přistupuji k číslům pojištění starobního a invalidního. Pojištěnci oněch deseti tříd nemocenského pojištění budou rozděleni, jak pan kol. dr. Winter vysvětlil, ve 4 třídy A, B, C a D, takže týdenní pojistné ve třídě A bude 4·30, ve třídě B 5·70, ve třídě C 7·10, ve třídě D 8·80 Kč.
Předpokládaný počet pojištěnců ve třídě A činí 1,368.200 osob, ve třídě B 561.600 osob, ve třídě C 282.000, ve třídě D 382.100 pojištěnců.
Ročně předepsaná premie ve třídě A má činiti 247·1 mil., ve třídě B 140·8 mil., ve třídě C 92·1 mil., ve třídě D 161·4 mil. Tedy roční prémie, předepsaná pro všechny pojištěnce, má činiti okrouhle 641·1 mil.
Jaký počet důchodců má vzniknouti zavedením starobního a invalidního pojištění v průběhu let? Předloha je odhaduje takto: Po 5. roce má býti okrouhle počet důchodců 35.000 osob, po 10 letech 242.000 osob, po 15 letech dobrodiní zákona by používalo 411.000 osob, po 20 letech 543.000, po 30 letech 784.000, po 40 letech 1,141.000, po 50 letech 1,564.000, po 80 letech 1,767.000 osob.
Jaký má býti celkový obnos důchodu, vyplacený těmto důchodcům? Po 5. roce má činiti ročně 21 mil., v 10. roce 148·8 mil., ve 20. roce 464·2 mil., ve 30. roce 823·1 mil., ve 40. roce 1.410,000.000 mil., v 50. roce 2.221,000.000 a v 80. roce 2.640,000.000 Kč.
Pojištěnce ve veřejnosti a snad i slavnou sněmovnu by zajímala čísla, kolik má bráti jeden důchodce, jaká renta ho čeká. Nelze všecky detailní případy uváděti, uvedu jen krajní výše nároků za předpokladu 50 příspěvkových týdnů do roka po 50 získaných rocích v jedné třídě. Kdo bude ve třídě A, obdrží starobní rentu 3.150 Kč ročně, to jest 87 1/2 % posledního ročního středního výdělku nebo mzdy, ve třídě B má obdržeti rentu 3850 Kč, to činí 71·3% poslední roční průměrné mzdy, ve třídě C má obdržeti pojištěnec 4.550 Kč ročně, což je 59·4% poslední střední roční mzdy, ve třídě D 5.400 Kč roční renty, t. j. 57·1% poslední roční střední mzdy. Další detaily, koho by to zajímalo, našel by ve zprávě rozpočtového výboru na str. 29 v tabulce V.
Přistupuji nyní k otázce, jak je opatřena úhrada důchodu pojištěnců. Úhrada je opatřena 1. z ročně placené prémie, 2. ze státního příspěvku a 3. z úroků ze jmění Ústřední sociální pojišťovny. O roční prémii jsem již mluvil a mohu se tedy nyní obrátiti k státnímu příspěvku, který k rentám má býti poskytován. Tento státní příspěvek má činiti v 5. roce 14 milionů, v 10. roce 79·9 milionů, v 15. roce 136·8 milionů a ve 20. roce 179·4 milionů. Od 30. do 80. roku se pohybují tyto příspěvky státu takto: Ve 30. roce 251 milionů, ve 40. roce 361 milionů, v 50. roce 508 milionů a v 80. roce 583 miliony Kč.
Třetím zdrojem jsou úroky ze jmění Ústřední sociální pojišťovny, které se tu během let vytvoří a vzroste. Předpokládá se, že tyto úroky budou postupem let vynášeti tyto částky: V 5. roce 118·9 milionů, v 10. roce 233·7 milionů, v 15. roce 314·2 milionů, ve 20. roce 422·3 milionů, ve 30. roce 648·9 milionů a v 50. roce mají vynášeti úroky ze jmění Ústřední sociální pojišťovny 1.153,000.000 Kč.
Jaké jmění to předpokládá, počítáme-li s počátku s úrokem 5%, pak 4 1/2 % a od 15. roku s úrokem pouze 4%? To předpokládá na konci 5. roku jmění 2.669 milionů, na konci 10. roku 5.443 milionů, na konci 15. roku 8.370 milionů, na konci 20. roku 10.704 miliony, na konci 30. roku 16.306 milionů a na konci 50. roku má jmění Ústřední sociální pojišťovny, aby dalo potřebné úroky, činiti 22.451 milionů. Já k těmto číslicím jako referent výboru rozpočtového jsem povinen přičiniti tu poznámku, že všechny tyto výpočty mají cenu jen velmi málo pravděpodobnou, poněvadž předpokládají všechny okolnosti takové, jaké jsou v době výpočtu. Avšak každý ví, že tyto předpoklady se nesplní a že všechny možné premisy, na základě kterých výpočty byly dělány, budou se a musejí se během doby měniti. Tedy nastanou výkyvy z výpočtů, které jednak samy se navzájem budou korigovati, a tam, kde by korekce nestačila ve směru nahoru nebo dolů, bude nutno, jak již pan kolega dr. Winter řekl, zasahovati znovu cestou zákonodárnou, pokud by nestačil rámec zákona na opatření administrativní. (Předsednictví ujal se předseda Tomášek.)
Již z těchto číslic vysvítá, že Ústřední sociální pojišťovna po řadě roků nahromadí velmi značné jmění. Pan kol. dr. Winter se ohražoval proti tomu, aby se to nazývalo thesaurací. Mohu s ním souhlasiti do té míry, že to není thesaurace mrtvá, nýbrž má to býti thesaurace aktivní, to jest, těch nahromaděných peněz má býti použito k zúrodňování výroby, k zúrodňování, k zavlažování národního hospodářství všude tam, kde to zákon bude připouštěti.
Ještě jednu položku jsem opomenul uvésti a to je položka režie starobního a invalidního pojištění. Důvodová zpráva předpokládá, že režie bude činiti s počátku 97·8 milionů, to jest asi 15·3% pojistného. Bude to na správní náklady, na léčebnou péči a na bezpečnostní koeficient. Z těch 15·3% má připadati čistě na režii, tedy na správní náklady 11%, na léčebnou péči 3% a na fond bezpečnostní 1·3%. V absolutních číslech by to bylo takto: Režie a léčebná péče v pátém roce 94·4% milionů, v desátém roce 97·2 milionů, v 15. roce 112·7 milionů, v 20. roce 128·2 milionů, v 30. roce 159·6 milionů.
Přistupuji nyní k velmi důležité otázce, která zní: Jak bude celkově zatížen státní rozpočet uzákoněním této osnovy? Bude to tedy nejprve příspěvek k rentám, který v postupu let jsem již uvedl. Dále to bude 100 milionů na podporu léčeben, obnos věnovaný, abych tak řekl, jednou pro vždy. Dále to bude obnos placený na pojištění vojínů v presenční službě, celkem asi 16 milionů korun ročně. Dále to bude peníz placený státem jako zaměstnavatelem na pojištění osob, které jinak nejsou zajištěny, a potom náklady na soudy pojišťovací a vrchní pojišťovací soud. To jsou přímé výlohy. Kromě toho však bude nepřímé zatížení státu a to je toto: Pošta podle zákona má dopravovati korespondenci a tiskopisy Ústřední sociální pojišťovny zadarmo. Soudy, politické úřady a centrální úřady budou zatíženy dohledem. Kromě toho však také kladou se povinnosti samosprávě, býti nápomocnou Ústřední sociální pojišťovně a okresním pojišťovnám, z čehož zase přirozeně vznikne určitý počet úředních hodin, které budou věnovány této sociální instituci. Ale to, slavná sněmovno, není ještě všechno, čím bude stát a národní hospodářství zatíženo. Musíme míti na paměti, že přijde také osnova zákona na opatření sociální pro osoby vyloučené, poněvadž jsou staré pres 60 let, z dobrodiní tohoto zákona. Jiná osnova zákona se postará o tyto osoby starší 60 let, a to bude vyžadovati určitého obnosu, který dosud není znám. Ale dále je jungována tato předloha s předlohou zákona o pojištění osob samostatně výdělečně činných. Ani o finančním dosahu této chystané osnovy nemůžeme se dnes vyjádřiti, musíme si však uvědomiti, že potom dáme souhlas rovněž k těm nákladům, poněvadž jinak by jedna osnova bez druhé nemohla vstoupiti v platnost. Tedy to je jaksi celkové zatížení rozpočtu státního.
Jaký reflex bude míti osnova na národní hospodářství? Podle důvodové zprávy původní, při počtu pojištěnců zemědělských okrouhle 851 tisíc a ostatních 1,742.000, činil souhrn ročních příspěvků pro pojištěnce zemědělské okrouhle 216 milionů a průmyslové, to je průmyslu, obchodu a živností 521 milionů, úhrnem 738 milionů. To měli platiti z polovice zaměstnavatelé a z polovice zaměstnanci Kolik procent mzdy by to činilo, těžko se dá zjistiti. Vezmeme-li za podklad průměrnou mzdu roční k 1. lednu 1923 6800 Kč a pojistné na 1 pojištěnce 284·50 Kč, jak to původně bylo předpokládáno, bylo by to 4·18% skutečné mzdy. Nyní však propočtením návrhu na základě nového rozvrstvení pojištěnců a snížení mezd, následkem poklesu obdržíme číslici menší, a to 641·4 mil. Kč. Ale mám-li správně referovati, nesmím tvrditi, že tento obnos celý je ten, který se bude platiti na sociální pojištění. Pravil jsem, že pojištění nemocenské bude levnější asi o 225 mil. Kč, tedy tu částku třeba odpočísti od částky, kterou bude vyžadovati sociální pojištění starobní a invalidní, a přijdeme k částce okrouhle 400 mil., rozdělené stejným dílem na zaměstnance a zaměstnavatele, které bude národní hospodářství nuceno dáti na zavedení této sociální instituce. Ještě však dále třeba přičiniti poznámku, že v jistém ohledu uleví se v tom směru, kde značné částky veřejnost, hlavně komunální, musela dávati na chudinství; nemáme statistiky o tom, co asi chudinství stojí, ale odhaduje se přibližně na 150 mil. Uvážíme-li tedy, že jedna část tohoto chudinství určitě odpadne, pokud se týče dělníků nemajetných, můžeme říci, že chudinství se uleví částkou asi 2/3, t. j. asi 100 mil. Kč. O ty by se měla částka 400 mil. ještě dále zmenšiti.
Přicházím nyní k thesauraci, o které mluvil již p. kol. dr. Winter a kterou bych nazval thesaurací aktivní, ne pouhou thesauraci mrtvou, do punčochy, nýbrž thesauraci k určitým prospěšným cílům. K čemu tedy bude možno použíti jmění ústavů sociálního pojištění? Bude to vedle důchodů a léčebné péče moudrá správa jmění. Toto jmění bude moci býti uloženo v tuzemských cenných papírech, přirozeně v prvé řadě státních, dále v zápůjčkách na investice státu, zemí, žup, okresů, obcí, v zápůjčkách hypotekárních u peněžních ústavů, které mají záruky buďto státu nebo zemí, žup, okresů, obcí, konečně v zápůjčkách investičních korporací veřejnoprávních, dále v tuzemských činžovních nemovitostech a 1/4 volného jmění bude moci býti použito - a to je velmi důležité - k vybudování sociálních zařízení, k potírání lidových chorob.
Budou-li zachovány tyto směrnice, nebude to thesaurace mrtvá, která nastane u Ústřední sociální pojišťovny, nýbrž bude to thesaurace, aktivní, neboť toto jmění bude se vraceti národnímu hospodářství, bude zúrodňovati a umožňovati výrobu.
Nyní několik příkladů praktických, co bude znamenati pro hospodáře, pro přednostu domácnosti, pro podniky, zavedení tohoto pojištění podle navrhovaného zákona. Máme zde propočet, jaký bude rozdíl v pojištění jedné služebné pomocné síly, tedy pomocnice v domácnosti, jak se dříve říkalo služky, která má mzdu měsíčně 150 Kč. U té se počítá zaopatření měsíčně odhadem na 240 Kč, tedy její mzda měsíčně činí 390 Kč, denně 13 Kč. Dnes je pojištěna v V. třídě nemocenského pojištění, příště podle mzdy 13 Kč, tedy mezi 12-14 Kč, bude spadati do 3. třídy. Počítáme-li zaměstnání celoroční, 52 týdnů, bude u ní nemocenské pojištění činiti 187 Kč, starobní a invalidní 223 Kč, dohromady 410 Kč, z čehož polovičku 205 Kč bude platiti zaměstnavatel a 205 Kč bude platiti zaměstnaná. To je tedy příklad velmi častého poměru, který veřejnost bude zajímati.
Ve zprávě výborové je řada příkladů dalších, ze kterých bych snad mohl, smím-li ještě obtěžovati slavnou sněmovnu, uvésti tyto.
Tkalcovna, skutečně existující závod pracující s 529 zaměstnanci, podle dnešního zákona platí nemocenské okrouhle 23.300 Kč. Podle příštího zákona toto nemocenské se sníží na 19.500 Kč, ale přistoupí invalidní pojištění 14.700 Kč, takže měsíčně na sociální pojištění bude platiti tkalcovna 34.200 Kč, polovičku závod a polovičku zaměstnanci. Zvýší se tedy vydání zaměstnavatele, majitele tkalcovny, ročně okrouhle o 65.000 Kč.
Vezměme v úvahu tiskárnu, která má 177 zaměstnanců. Dnes platí pojistného 9.195 Kč, příště bude platiti nemocenského pojištění 7.377 Kč, tedy méně, ale bude platiti na pojištění starobní a invalidní měsíčně 5.328 Kč, tedy dohromady měsíčně 12.705 Kč, polovici zaměstnavatel a polovici zaměstnanci. Majitel bude platiti příště ročně více o 21.064 Kč.
Velkostatek, který má 187 pojištěnců, dnes platí na nemocenské pojištění 6.874 Kč, příště bude platiti 5.823 Kč, ale bude platiti starobní a invalidní pojištění 4.536 Kč, úhrnem nemocenské, starobní a invalidní příště 10.359 Kč. Tedy tomu majiteli velkostatku přibude ročně vydání 20.910 Kč.
Vezměme dále v úvahu živnost, která má 6 dělníků. Ta platí dnes nemocenské v tom určitém případě, který je podkladem tohoto výpočtu, 202 Kč, příště bude platiti nemocenské pouze 168 Kč, ale bude platiti starobní a invalidní pojištění 154, celkem měsíčně 322 Kč, polovici zaměstnavatel, polovici zaměstnanci. Tomu zaměstnavateli přibude ročně větší vydání v závodě, kde má 6 dělníků, 722 Kč.
Vezměme konečně hospodářství rolnické se 3 dělníky. Dnes platí na nemocenské 123 Kč měsíčně, příště bude platiti pouze 102 Kč na nemocenské a na starobní a invalidní 75 Kč, úhrnem měsíčně 177 Kč, děleno na dvě polovice. Tomu majiteli vznikne ročně větší vydání o 321 Kč proti době nynější.
To jsou asi čísla, v nichž zrcadlí se finanční efekt této osnovy pro stát, pro národní hospodářství i pro jednotlivce.
Fakt je, že nemocenské pojištění bude levnější, že náklad na chudinství v obcích se zmenší. To jsou světlé důsledky finančního rázu.
Ale my musíme přihlížeti také k důsledkům rázu politického a ty jsou, řekl bych, velmi dalekosáhlé a nesmíme je podceňovati, uvažujíce vývoj státu. Je to uklidnění, uklidnění v masách, které po desetiletí volají po sociálním pojištění. Toto sociální pojištění, kdybychom ho nerozřešili nyní, bylo by balastem pro další parlamentní práci, jako balastem by byly ostatní otázky, které tu jsou, ať je to otázka cel nebo otázka státních zaměstnanců, kterou musíme také rozřešiti, abychom mohli jíti dále, rozřešivše ji, k dalším etapám úkolů, které parlament očekávají a které žádá stát.
Ale jsou také důvody jiné, které mluví pro to, aby starobní a invalidní pojištění bylo zavedeno. Je to problém vzrůstu československého národa a problém odstranění poválečných vředů na zdravém kořeni našeho národa. Nebylo ještě v této slavné sněmovně promluveno o ztrátách válečných a o tom, jak tyto ztráty jsou po válce nahrazovány. V desítiletích od roku 1904 až 1913 přibývalo ročně v Čechách, na Moravě a Opavsku, v území, které dnes máme (bez Slovenska) ročně okrouhle 85.000 lidí přirozeným přírůstkem, to jest narodilo se o 85.000 dětí více, než zemřelo lidí. V roce 1914 ve jmenovaném území činil přirozený přírůstek ještě 75.000, ale již byl menší; za to od roku 1915 do roku 1918, tato 4 léta zaznamenávají každý rok velký úbytek obyvatelstva v Čechách, na Moravě a Opavsku. V roce 1915 ubylo 5.243 lidí, v roce 1916 již 46.978, v roce 1917 ubylo 62.616 a v roce 1918 ubylo 114.240 lidí. Celkem ubylo za ta 4 léta 229.077 osob, v Čechách, na Moravě, v Opavsku okrouhle řekněme čtvrt milionu bez Slovenska. Roku 1919 již přibylo 10.577 lidí a v roce 1920 61.974. Od roku 1921 máme statistiku pro celou republiku a data ta jsou velmi zajímavá. V celé republice se narodilo živých dětí 396.436 a zemřelo 241.814, takže přirozený přírůstek v r. 1921 pro celou republiku značí 154.622 lidí. Vezmeme-li poměrná čísla na 1000 obyvatel, shledáme, že se v tom roce narodilo na 1000 obyvatel 29·2 dětí, zemřelo 17·8 a přirozený přírůstek na 1000 obyvatel činil 11·4.
V r. 1922 je poměr trochu horší. Narodilo se 386.605, zemřelo 242.612, takže přirozený přírůstek v r. 1922 činil 143.993 osob v celé republice. Na 1000 obyvatel to znamená toto: Narodilo se na 1000 obyvatel 28·4 dětí, zemřelo lidí 17·8 a přirozený přírůstek činil 10·6.
K tomuto číslu z r. 1922 musíme trochu blíže, abychom z toho seznali ohromný význam těchto čísel a abychom pochopili problém celostátní, jaký z toho vyplývá. Čísla porozených na 1000 obyvatel v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi jsou tato: na 1000 obyvatel v Čechách v r. 1922 narodilo se pouze 23·3, na Moravě 26·1, ve Slezsku 30·7, na Slovensku 37·5 a v Podkarpatské Rusi 47·8 živých dětí.
Tedy zde vidíme tu silnou reprodukční schopnost, která je nejmenší v Čechách, větší na Moravě, větší ve Slezsku a ještě větší na Slovensku, největší však na Podkarpatské Rusi. Bohužel, porozené děti tam velice zmírají, neboť čísla úmrtí jsou právě v těchto zemích zase velmi vysoká. V Čechách na 1000 je číslo úmrtí v r. 1922 16·1, na Moravě 16·9, ve Slezsku 17, na Slovensku 21·5 a na Podkarpatské Rusi 24.
Teď přijdeme k těm nejzajímavějším číslům, a to jsou přirozené přírůstky obyvatelstva. V Čechách máme na 1000 obyvatel pouze přírůstek 7·2, na Moravě 9·2, ve Slezsku 13·7, na Slovensku 16 a na Podkarpatské Rusi 23·8.
Průměr přirozeného přírůstku pro celou republiku je 10·6. A k tomu číslu musíme nyní přihlédnouti blíže. Je to dost, či je to málo, či je to mnoho? To číslo je nízké. My jsme měli před válkou v Rakousku číslo přirozeného přírůstku 11·2 na 1000 obyvatel, v Uhrách měli 13 a v Německu 14. My v republice jsme teprve na 10· 6, ač jsme byli výše.
Teď snahou jest: 1. ten veliký dar, který je v organismu slovanském, hlavně na Slovensku a v Podkarpatské Rusi vytěžiti ve prospěch státu, vytěžiti způsobem, že slovanskou krev, tedy slovenskou a ruskou uchováme na živu a že ji tak udržíme, aby rozmnožila procento československé a ruské účasti na počtu obyvatelstva.
Ale to by nebylo všecko. My musíme řešiti současně druhý problém, a tím je problém vystěhovalectví. A tu zase pro rok 1923 jsou velmi zajímavá čísla emigrace, kolik lidí se v r. 1923 od nás vystěhovalo, proč a odkud.
Pasů bylo vydáno pro 32.341 osob. Jaká národnost to byla? Čechoslováků bylo 26.389, Němců pouze 4.071 a Maďarů ještě méně, 1.150. Proč se vystěhovali? Hlavní číslo za obživou a do služeb. To činilo 23.773. Byli majetní či chudí? Nemajetných úplně bylo 17.205 osob. A odkud se vystěhovali? Z Čech 9.278, z Moravy 5.387, ze Slezska pouze 767, ale ze Slovenska 16.596 osob, z Podkarpatské Rusi 313.
Tato čísla, která jsem v druhé části své zprávy uvedl o přirozených přírůstcích a o emigraci, kladou před nás velký jeden problém celého našeho státu: Zvýšiti sociální možnost sňatků, uchovati vysoká čísla porodů a plození, snížiti čísla úmrtnosti a zachovati tak slovenskou krev pro rozmnožení počtu obyvatelstva tohoto státu. To je možné jen tenkráte, když současně budeme řešiti druhý velký státní problém vnitřní kolonisace a zamezení emigrace. Soudím, kdo se vážně s těmito otázkami obírá, že přijde k poznání, že problémem státním jest uchovati slovenskou krev a uchovati ji doma. Jednou cestou k tomu jest zavedení nemocenského, starobního a invalidního pojištění nejen pro dělnictvo, ale právě na Slovensku pro drobné a střední samostatně výdělečně činné občany.
Slavná sněmovno! Načrtl jsem v zrcadle čísel finanční dosah celé osnovy a vysvětlil jsem také dalekosáhlý politický její význam pro celý další vývoj poměrů vnitřních. V ohledu sociální ochrany slabších znamená osnova ohromný krok kupředu, neboť z 5 risik, kterými jest zatížena námezdná práce dělnická, všech 5 risik u nás jest sňato s jedince a přeneseno na kolektivní celek. Risika ta jsou: Nemoc - máme pojištění nemocenské, úraz - máme pojištění úrazové, nezaviněná nezaměstnanost - máme zákon o podpoře nezaměstnaných, invalidita - zavádíme pojištění pro případ invalidity, stáří - zavádíme pojištění pro stáří.
A jako rámec kolem těchto vymožeností sociálních tvoří zákon o osmihodinné době pracovní. A tu se táži těch, kteří ve svém hyperradikalismu sociálním anebo ze zaujatosti protistátní toto všechno nechtějí viděti, kde je kolem nás stát, který by z daleka nám se blížil? Pohlédněme na Německo, kolébku sociální demokracie, co tam vidíme: V dnešní době osmihodinová doba pracovní v celém státě a všude jest de facto suspendována, a nota bene suspendována s tichým souhlasem odborových organisací. Formálně sice zachován jest předpis o osmihodinové době pracovní, ale ve skutečnosti dán souhlas k přestupování tohoto předpisu pod všeobecnou formulí "kde toho hospodářské poměry vyžadují". A výsledek toho je, že se v Německu nepracuje dnes 8 hodin nikde, nýbrž všude 10 a mnohdy 11 hodin, a tu se tážeme: proč svolily odborové organisace v Německu, aby se pracovalo 2 až 3 hodiny více? A odpověď zní: proto, že dělnictvo uznalo potřebu zvýšiti výrobu Německa, uznalo tíseň státu a povinnost platiti reparace a při tom udržeti export, udržeti trhy a získati nové. Tento fakt, slavná sněmovno, který přednáším sine ira et studio v úplné dobré vůli ke všem stranám této sněmovny, tento fakt má velký význam mezinárodní nejen se stanoviska německého, se stanoviska německy-národního, ale má velký význam se stanoviska ekonomického pro německý export a pro konkurenční schopnost Německa. Toho si musíme býti vědomi a pamětlivi ve chvíli, kdy si ukládáme nové břímě, nové zatížení naší produkce na dobu nedohlednou. Musíme věděti, že konkurenční schopnost tímto zákonem nezvyšujeme, nýbrž snižujeme, a že životním zájmem všech podniků průmyslových a všeho dělnictva průmyslového jest, hledati cestu ke zvýšení naší soutěživosti a tím cestu k udržení exportu na cizí trhy. Učiníme-li to, podaří-li se nám to v loyalitě jedné strany ke druhé a ve společné namáhavé a lopotné spolupráci, vykonáme velké dílo pro první počátky státu a pro celou budoucnost. Nenalezneme-li cestu, jak při zatížení produkce zvýšiti její konkurenční schopnost, pak pravím a myslím, že mnohý bude se mnou souhlasiti, že kolem těch všech sociálních vymožeností ten rámec, utvořený zákonem o osmihodinné pracovní době, stane se smutečním rámcem našeho státu.
Já končím svou zprávu a pravím: Osnova zákona jest naléhavým požadavkem širokých vrstev lidových, a to jak občanů pracujících v námezdném poměru, tak občanů samostatně výdělečně činných. Je to doplněk velkého revolučního díla. Bez sociálního pojištění není možno považovati úkol prvního voleného Národního shromáždění za splněný. Je to dluh převzatý z Rakouska, který musíme splniti. Je to otázka ohromného politického dosahu pro další vývoj státu, pro kterou musíme požadované částky povoliti, ale je to také řešení celkového problému státního, jak zachovati slovenskou krev pro stát a pro omlazení národa.
Prosím slavnou sněmovnu, aby po provedení debaty všeobecné i podrobné schválila osnovu zákona, jak vyšla z porad rozpočtového výboru. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Slovo si vyžádal pan ministr sociální péče Habrman. Dávám mu je.
Ministr soc. péče Habrman: Slavná sněmovno! Nepřeháním, řeknu-li, že dnešní den, kdy poslanecká sněmovna má ve svém plenu projednati a vyříditi předlohu zákona o sociálním pojištění zaměstnanců, prošlou již výbory sociálně-politickým a rozpočtovým, má význam historický. Je málo předloh, ať již v minulosti Národním shromážděním uzákoněných, nebo teprve na své uskutečnění v blízké či další budoucnosti čekajících, jež by se do svého významu, důležitosti pro stát a jeho veškeré obyvatelstvo a své naléhavosti mohly měřiti s předlohou, ležící před vámi. Snad pouze soubor zákonů o ústavě, této magna charta našich svobod a práv občanských, dá se srovnati se souborem zákonů o sociálním pojištění, jehož první a nejdůležitější část máte dnes projednávati, zákonů, jež mají pracujícím vrstvám všech národů tohoto státu, ať již nesamostatně, či samostatně výdělečně činným, zabezpečiti nárok na zdraví a hospodářskou existenci v dobách, kdy jediný neb alespoň nejhlavnější zdroj jejich příjmů, jejich pracovní síla, vypovídá službu a kdy jim hrozí hospodářská pohroma, bída a hlad. Myslím, že nejsem v neprávu, řeknu-li přímo, že považuji zákon a sociálním pojištění za nutné doplnění naší ústavy, poněvadž dnes, v době, kdy otázky hospodářské a sociální se stávají čím dále tím více rozhodujícími v politice vnitřní i světové, zůstala by práva občanská bez náplně práv sociálních, zejména pak bez zabezpečení práva na život důstojný člověka, kusými a sociálnímu rázu moderní doby plně neodpovídajícími. Proto bylo jen přirozeno a odpovídalo tomuto modernímu názoru na právo občanů, prohlašovaly-li veškeré vlády republiky Československé hned od jejího vzniku, že považují uskutečnění sociálního pojištění za jeden ze svých nejpřednějších a nejnaléhavějších úkolů, za splnění povinného dluhu vůči pracujícím vrstvám národa, jinde již pro případ invalidity a stáří dávno zabezpečeným. Nynější vláda, jejíž členem mám čest býti, předložením osnovy zákona o sociálním pojištění ku projednání slavným sněmovnám Národního shromáždění splnila jeden z nejhlavnějších odstavců svého programu. Proto tedy považuji dnešní vaše jednání o předloze zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří za obdobně historicky významné, jako bylo svého času jednání Národního shromáždění o ústavě republiky. Lituji jen, že k tomuto jednání dochází následkem těžkých hospodářských poměrů teprve v šestém roce trvání republiky. Tím nutnější je však, jak zajisté mohu prohlásiti se souhlasem vás všech, co nejrychlejší uskutečnění sociálního pojištění jak dělníků, tak osob samostatně výdělečně činných, již proto, že ochrana lidského zdraví a lidského bytí, ochrana člověka a zejména člověka pracujícího, je a musí býti nejpřednějším úkolem státní politiky, jistě stejně důležitým a významným, jako je ochrana majetku, jenž je a zůstane vždy produktem práce, a závisí tudíž na tom, jak tato práce je chráněna a činěna schopnou výkonu vůbec a výkonu co možno největšího. Sociální pojištění znamená nejúčinnější ochranu práce a osob na ni odkázaných. Sociální pojištění je právě tak, jako zákonodárství ochranné, produktem sociální politiky, jež pochopila nebezpečí, hrozící společnosti ze vzrůstajících třídních protiv mezi majetkem a prací, a snaží se protivy tyto zmírniti neb vůbec odstraniti. Chrání-li zákonodárství ochranné dělníka jako hospodářsky slabšího vůči hospodářsky silnějšímu podnikateli po dobu trvání námezdního neb služebního poměru, pečuje sociální pojištění o pracující vrstvy bez ohledu na to, zda jde o zaměstnance či vrstvy samostatně výdělečně činné, o jejich zdraví a zachování pracovní síly po dobu co největší v zájmu jejich vlastním i celého národního hospodářství a konečně o jejich hospodářské zajištění v době, kdy pracovati nemohou. Poskytuje tedy zejména dělníkovi ochranu mnohem pronikavější, nežli zákonodárství ochranné, stojíc při něm od vstupu do povolání až do pozdního stáří, hájíc též zájmy jeho pozůstalých po jeho smrti, hlavně vdov a sirotků. Proto bylo uskutečnění sociálního pojištění a zejména pojištění invalidního a starobního, jež je nejdůležitějším a ve svých důsledcích nejdalekosáhlejším z jeho odborů, vždy považováno za korunování sociální politiky každého státu, a za tak podstatnou a nezbytnou její část, že bez invalidního a starobního pojištění není o sociální politice státu vůbec možno vážně mluviti. To postřehli zejména Bismarck v Německu a Lloyd George v Anglii, kteří právě zavedením sociálního pojištění postavili své země dávno před válkou v čelo sociální politiky světové.
Důvodem k zavedení sociálního pojištění byly poměry, jež se vyvinuly po francouzské revoluci rozvojem zprůmyslovění výroby. Poměry tyto vedly k nebývalé hospodářské odvislosti širokých mass lidových. Francouzská revoluce zlomila pouta poddanství a zavedla formálně rovnost všech lidí před zákonem. Tato pouze právní rovnost bez náplně rovnosti sociální zklamala iluse vzbuzené revolucí francouzskou zcela neobyčejně. Technické vynálezy, zejména strojů, daly spolu s rozbitím celních šraňků a rozpadem cechů vzniknouti vrstvě průmyslových podnikatelů, kteří se stali sice pionýry hospodářského pokroku, zároveň však odstraňovali čím dále tím více samostatných existencí, znemožňujíce při tom stále většímu počtu dělníků, řemeslných a živnostenských pomocníků a tovaryšů pozdější osamostatnění. Tak vznikl vedle stále se tenčících samostatných mistrů, kteří mohli nabízeti ke koupi své výrobky, nový stav, jenž mohl nabízeti pouze jediné své zboží - svou práci - moderní proletariát. Hospodářská situace tohoto právně svobodného stavu námezdních dělníků byla brzy daleko horší, nežli hospodářská situace poddaných za panství feudalismu v 17. a 18. století. Podnikatel, jemuž se nabízel stále nadbytek pracovních sil, nemohoucích se udržeti neb uplatniti v samostatném podnikání ve městě neb na venkově, neb nemohoucích vůbec dosíci samostatného postavení, stal se všemocným činitelem, stravujícím síly hospodářsky slabších vrstev. Neměl ohledu na samostatné živnostníky, ani na své kolegy konkurenty, tím méně ovšem na své dělnictvo, které pro něho bylo pouhou částí výrobních nákladů, jež hleděl zredukovati na minimum. Důsledkem toho bylo hospodářské zatížení dělnictva, jevící se v těžkých životních podmínkách a nedostatečných mzdách, nutících k námezdné práci i ženy a děti za mzdy ovšem ještě daleko menší, nežli byly mzdy mužů. K tomu přistupovala práce v místnostech pro zdraví dělníků a dělnic často škodlivých a propouštění dělníků nemocných a starých, za něž byla by zde náhrada, kteří po pozbytí zaměstnání a tím i výdělku propadávali nouzi a zoufalství. Tento hospodářský a sociální stav vzbudil nutně protitlak v řadách dělnictva, zároveň však také pozornost ušlechtilých, osvícených a humánně založených myslitelů státních i jiných veřejných činitelů, kteří vystihli a rozpoznali, že toto pokračující zbídačení širokých vrstev pracujícího lidu nemůže býti na prospěch národnímu i státnímu celku. Tak došlo k uvědomění dělníků a probuzení sociálního vědomí a cítění veřejného mínění, neméně však též z důvodů státně-politických k obratu, k upuštění od liberalismu a k sociální politice, k zákonodárství ochrannému i sociálně pojišťovacímu.
Nastala nová doba. Doba nové kultury a morálky. Zrodilo se nové nazírání na úkoly organisované společnosti a povinnosti moderního státu. Silou změněných hospodářských, výrobních a sociálních poměrů vznikl, počal se uplatňovati, vyvíjí se stále a vzrůstá do kodexu národů a států nový právní řád, sociální právo, stanovící mocí zákona a pomocí prostředků státních ochranu práce a pracovní právo.
Liberalism ponechával úplnou volnost utváření poměrů mezi prací a podnikatelstvem. Nebyla to svoboda, ježto hospodářsky slabí byli vystaveni libovůli a rozhodování hospodářsky silných. Dělník byl úplně bezbranný vůči zaměstnavateli. Z poměru tohoto vyplynula libovolná doba pracovní, 12 i více hodin, bez rozdílu mezi dnem a nocí. Mzda a ostatní podmínky pracovní určovány jednostranně zaměstnavateli. Ženy, mladistvé síly a dítky nepožívaly v práci ohledu. V případech nezaviněné nezpůsobilosti ku práci, vzniklé nemocí, úrazem, předčasnou neschopností ku práci, dělníci odkazováni na almužnictví a milosrdenství. Podobně řešeny i otázky péče o osoby tělesně a duševně vadné, sestárlé a práce neschopné.