Dělnictvo Podkarpatské Rusi domáhalo se na několika místech získání lesních prací ve větším měřítku, tím, že vytvořilo pracovní družstva a korporace, aby vyloučilo zisky jednotlivců-podnikatelů, kteří tvoří ten vykořisťovatelský článek mezi dělnictvem a státem-zaměstnavatelem. Lesní ředitelství v Buštině a v Rahově slíbila sice zadání práce sdruženým dělníkům, ale na konec byly práce přece jen zadány podnikatelům, kteří dělnictvo vydírají. Čas mi nedovoluje, abych posloužil drastickými příklady.
Takovým způsobem ženou lesní ředitelství na Podkarpatské Rusi dělnictvo a lid přímo do náruče komunistům. Verchovinci, kteří prodělali těžce ve vlastní zemi válku, kteří slyšeli sliby vlády Karolyho i Bély Kuna a osvobozenská hesla naší republiky, žijí nyní v hospodářském ohledu těžkým krvavým životem.
Dřevo dostává lid na Podkarpatské Rusi za vysoké ceny; stavební dřevo podnikatelům prodává se za ceny poloviční proti cenám, které musí platiti mužíci. Tresty, které musí platiti chudáci na Verchovině za kus dřeva odnesený ze státního nebo Schönbornského lesa, jsou kruté. Tak 70letému starci Rypašynu Mykulovi ve Stavném předepsána byla za odnesení dvou stromů (jednoho suchého a jednoho čerstvého) pokuta 500 Kč a bylo mu před svědky pohroženo, že bude musiti zaplatiti 800 Kč, jestli se nevyrovná na 500 Kč. Chudému sedláku Rypašynu Andrejovi ze Stavného vyměřena za odnesení dvou kmenů 30 cm v průměru pokuta 400 Kč. A podobných případů nasbíral jsem nyní na Verchovině celou řadu. Za nasbírané chrastí musí platiti chudáci Podkarpatské Rusi také pokuty nebo seděti.
Stejně kruté tresty platí Verchovinští mužíci, zaženou-li dobytek, kozy nebo ovce na pastvu do státních nebo Schönbornských lesů, jež obklopují vesničky Podkarpatské Rusi. Zde vidíte, pánové, jak vyhlížejí potvrzenky vystavené lesními orgány za nedovolenou pastvu nebo přehnání přes lesní kulturu. Jedna z nich ukazuje, že Pobovo Petro musil zaplatiti za pastvu svých ovcí v lese pokutu 200 Kč. Druhá, psaná řečí těžce srozumitelnou na tomto útržku, ukazuje, že Ivančuk Vasyl z Novoselyce zaplatil za pastvu koz v panském lese 488 K 80 h. Pro chudáky v Podkarpatské Rusi jsou to veliké kapitály.
Skromnou malou úrodu obyvatelů Podkarpatské Rusi ničí v lesích karpatských divoká zvěř: divoká prasata, vlci a medvědi i jeleni. Po celé Verchovině slyšíte nářky nad pustošením touto zvěří. Lid Podkarpatské Rusi nedostává náhrady za škody způsobené divokou zvěří. Nadarmo pokoušeli jsme se v četných případech o získání náhrady, pušky mu není dovoleno nositi, a tak musí po denní práci založiti v polích u lesů oheň a odháněti křikem, tlučením na plech a pálením hranic škodnou. Turistům naskytá se zejména nyní na večer, jedou-li po Verchovině, krásný pohled na ohně v Karpatských lesích, ale pro ty, kteří skýtají cizincům tento poetický přímo požitek, je noční pobyt jen pokračováním celodenní úmorné práce. Volání Verchovinců po náhradě za škody způsobené divokou zvěří, jež stejně je chována a chráněna jen ve prospěch pánů, majících zálibu v honech na divokou zvěř, musí býti jednou vyslyšeno. Za krávu nebo kozu, která zajde do lesa státního nebo Schönbornského, musí zaplatiti sedlák velkou pokutu, jemu však divoká zvěř působí veliké škody a náhrady se mu za to nedostává.
Dříve sbíral lid Podkarpatské Rusi volně jahody a maliny, a jestli snad byly určeny nějaké poplatky za sbírání, byly lesními orgány dosti liberálně odpouštěny. Nyní však rozbijí se chudým ženám a dětem hrnky s nasbíranými malinami a po celé Verchovině slyšíte roztrpčené protesty lidu proti tomu, že nasbírané plody vysypávají na zem a - jak se stalo ve Vološance i jinde - rozšlapou se před očima plačících žen. Ty jahody a maliny jsou maličkostí - lesnímu eráru mohou přinésti zisk jen nepatrný, ale znepřátelují, pobuřují a roztrpčují lid nejvyšší měrou a vedou ke známým živelním výbuchům.
Vláda Československé republiky nesmí a také určitě nebude přihlížeti nadále klidně k takovému hospodářství v lesích v Podkarpatské Rusi. Místo užitku a požehnání pro lid jsou lesy Podkarpatské Rusi, největší to bohatství země za nynějších poměrů, pramenem velikých deficitů a příčinou roztrpčení lidu proti lesní správě i proti Čechům, jež lid Podkarpatské Rusi pochopitelně identifikuje s lesními orgány, jež ho utiskují.
A dnešní hospodářský stav jižní části Podkarpatské Rusi jest jen smutným doplňkem obrazu Verchoviny. Je velkým omylem, domnívá-li se naše veřejnost, že maďarští a rusínští sedláci v jižní části Podkarpatské Rusi žijí dobře. Ty velké a krásné vinice, největší z republiky, nenáležejí lidu, nýbrž jen několika pánům a podnikatelům. K illustraci uvádím jeden případ: Nedaleko Beregsazu jsou vinice paní Vitany Edő. Na devíti jitrech vinic měla loňského roku čistého zisku 120.000 Kč, režie a mzdy dělaly při tom jen 15.000 Kč. Mzda dělníků činila při tom 10 Kč, ženy dostávaly jen 8 Kč, děti ještě méně. Za 1 kg mouky chlebové třeba platiti 2 Kč 50 h, za 1 kg masa 13 Kč, za 1 kg slaniny 14 Kč. Nyní ceny ještě stoupají. Z toho možno si učiniti představu o tom, jak žije maďarský malý člověk a maďarský proletariát v jižní části Podkarpatské Rusi. A přistoupí-li k tomu ještě obvyklá povodeň Tisy a jejich přítoků anebo katastrofální sucho, jež - jak se stalo letos - spálilo úrodu v celé téměř jižní polovině Podkarpatské Rusi, nacházejí se maďarští i rusínští obyvatelé jižní poloviny Podkarpatské Rusi v postavení nemnoho lepším, než jest zoufalé postavení Verchovinců.
V celé Podkarpatské Rusi trpí zemědělský proletariát tím, že pozemková reforma provádí se pomalu. Aby byl už jednou učiněn konec panování Schönborna a grofa Telekiho na Podkarpatské Rusi, náleží rovněž k nejaktuálnějším otázkám Podkarpatské Rusi. Grof Teleki provokuje dokonce tím, že zažaloval obyvatele vesnic Dolka, Zadnja, Suchobranka, Kušnica, Lysyčevo a Lipša Poljana za domnělou škodu, již mu způsobili obyvatelé těchto vesnic v lesních kulturách pastvou, a žádá na těchto chudácích docela vážně 4,000.000 Kč a vymáhá je soudně. Jeho úředník, centrální ředitel, posílá sedláky, žádající půdu a pastviny, s posměškem: "Jděte k Čechům - ať oni vám dají půdu . . ."
Z tohoto černého, ale pravdivého obrazu Podkarpatské Rusi, jejž bych mohl bohužel doplniti ještě řadou jiných smutných podrobností, najde se za nynějších poměrů, kdy drahota ohrožuje Podkarpatskou Rus daleko nebezpečněji než všechny ostatní části republiky, východisko jen tenkráte, pomůže-li se Podkarpatské Rusi hospodářsky, a to především tam, kde živelní pohromy a neúroda ohrožují lid Podkarpatské Rusi na životě, dále tam, kde se dříve nebo později stejně nebudeme moci vyhnouti nutným investicím, nebo tam, kde investice budou se při řádném a účelném hospodaření v budoucnosti rentovati. Žádáme a prosíme proto vládu, aby:
1. Krajům stiženým neúrodou byly poskytnuty potraviny, aby zvláště v dolní části Podkarpatské Rusi bylo malozemědělcům poskytnuto osivo - neboť úroda nestačí namnoze ani na osivo.
2. Aby vesnicím, kde zničilo úrodu krupobití anebo velká voda, bylo ministerstvem zásobování dodáno bezplatně potřebné množství potravin.
3. Aby byla - vzhledem k zvláštní geografické poloze Podkarpatské Rusi - věnována zvýšená pozornost mimořádnému tarifu dopravnímu pro dopravu brambor a jiných potravin.
4. Vzhledem k nynější naprosté hospodářské nesoběstačnosti Podkarpatské Rusi vyžadují zájmy obyvatelstva Podkarpatské Rusi daleko více umožnění volného dovozu obilí a potravin než ostatní části republiky. Volání po volném obchodu a bezcelném dovozu obilí je při sousedství Maďarska a Rumunska úplně pochopitelno.
To jsou opatření momentální, jež vláda Československé republiky měla by zahrnouti ihned do své protidrahotní akce.
K odstranění těžkých poměrů podkarpatských a k zmírnění bídy lidu Podkarpatské Rusi musí však vláda Československé republiky podniknouti řadu opatření dalších.
Náleží k nim především:
I. Urychlení v provádění pozemkové reformy na statcích zabraných i na státních pozemcích. Naprosto neschvalujeme - to zdůrazňuji - úmysl, odložiti provádění pozemkové reformy v těch obcích, které neměly t. zv. státotvornou většinu, to jest tam, kde lid volil zejména komunisty. Pozemková reforma je lidu zaručena zákony a musí býti na ni hleděno jako na sociální opatření, s nímž nelze prodlévati. Bijeme se na Podkarpatské Rusi s komunisty na život a na smrt, ale přes to nepovažujeme ani za sociálně správné, ani za taktické, aby bylo prodléváno s prováděním pozemkové reformy v obcích, kde je dnes komunistická většina. Budeme-li dělati rozumnou hospodářskou politiku na Podkarpatské Rusi, bude tato většina stejně efemerní - vždyť poměr obyvatelstva ke státu je právě namnoze určován jen hospodářským stavem obyvatelstva. Považovali bychom za osudnou chybu, kdyby se měla prováděti pozemková reforma na státním pozemku zatím jen ve 22 obcích, jak prý se zamýšlí.
Žádáme, aby s urychlením bylo zlikvidováno feudální panství a feudální hospodaření grofů Schönborna, Telekiho a jiných na Podkarpatské Rusi. Buď zejména řešena s urychlením otázka úpravy Černého Močálu a poskytnuta všem obcím ležícím na území Černého Močálu - jde tu o plochu 12.000 jiter a o 70 obcí - možnost užívati majetku jim kdysi Schönbornem a jeho pomocníky neprávem vyrvaného. Připravené rozdělení Černého Močálu nesmí býti už déle oddalováno a všem obyvatelům v obcích kolem Černého Močálu musí býti umožněno zúčastniti se projektovaného družstevního hospodaření. S rozhodností postavili bychom se proti tomu, aby z Černého Močálu byli vyloučeni chudáci a aby užívání jeho bylo přenecháno jen zámožným rolníkům.
Lesní hospodaření na Podkarpatské Rusi - a to je snad ze všeho nejdůležitější - buď ihned důkladně zreorganisováno, tak, aby lesy přinášely zemi užitek, a ne deficit a škodu, jako dosud se děje. Ze dvou cest přinášejících ozdravění naší zemi je potřeba, aby v době co nejkratší byla vybrána alternativa příznivější. Buďto ať je přizván k účasti cizí kapitál, nebude-li domácí a nebude-li stát sám s to investovati potřebné sumy, pak ať je spoután tento kapitál podmínkami potřebnými v zájmu lidu Podkarpatské Rusi i státu a přikročeno k nanejvýš nutné plánovité industrialisaci Podkarpatské Rusi ve větším měřítku; nebo padne-li plán účasti cizího kapitálu na využitkování lesního bohatství Podkarpatské Rusi, buď přikročeno k úplné reorganisaci státní lesní správy podle zákona č. 404 z r. 1922, a to tak, že by ředitelstvím byla dána větší pravomoc, ale současně vyžadována od nich i větší odpovědnost z hospodaření se státními statky. Dnešní praxi při prodávání dřeva považujeme za nešťastnou a neprospěšnou státu.
Pokládáme za neudržitelný nynější stav, kdy deficit státních lesů činil v některých poválečných letech tolik, co všechny daně z Podkarpatské Rusi, placené největšími chudáky republiky. Lesní bohatství namnoze hnilo a propadalo zkáze, lid dřevorubský neměl a nemá dostatečného stálého zaměstnání a stát doplácel při tom na toto hospodaření ročně miliony. Je tu třeba přísné revise a veřejného účtování.
Žádáme proto - je to v zájmu Podkarpatské Rusi i celé republiky, aby generální ředitelství státních lesů a statků vydávalo, jako dříve činilo V. oddělení ministerstva zemědělství ve Vídni, bilanční statistiky o činnosti každého lesního ředitelství. Na Podkarpatské Rusi pak žádáme, aby vzhledem k těžkým mimořádným poměrům tu panujícím vycházelo se lidu všemožně vstříc: Aby zejména bylo lidu dovoleno bráti z lesa bezplatně chrastí, aby dřevo na stavbu bylo dáváno lidu ze státních lesů buď za sníženou cenu nebo zadarmo - tam, kde se dá dokázati válečná škoda, neúroda, živelní nehoda atd. - aby za sníženou cenu nebo za práci bylo lidu poskytováno palivové dřevo, aby lid byl ve státních lesních podnicích zaměstnáván podle zákona o osmihodinové době pracovní a aby dostával lidskou mzdu přiměřenou drahotě na Podkarpatské Rusi, aby byly placeny škody způsobené divokou zvěří a aby lid mohl sbírati bezplatně jahody a maliny. Je smutno, že se musí i o těchto maličkostech mluviti v parlamentě.
S plánem, jak státní lesní správa míní naložiti s lesním bohatstvím Podkarpatské Rusi, buďtež seznámeni poslanci, protože tato věc je životní otázkou Podkarpatské Rusi, a postavení poslanců před fait accompli považovali bychom za věc netaktickou a nesprávnou.
Jako třetí hlavní hospodářskou otázku, směřující k odstranění bídy lidu a jeho povznesení na Podkarpatské Rusi, považujeme provádění veřejných prací na Podkarpatské Rusi. Je to v první řadě postavení železnice Užhorod-Mukačevo-Hust, jejíž provedení bylo již třikrát vládou Československé republiky a jejími odpovědnými činiteli lidu Podkarpatské Rusi slíbeno. Dále postavení železničních linií Nerešnice-Dubove-Uščena a Hust-Volovoje, jež by odstranily hrozné komunikační poměry na Podkarpatské Rusi a umožnily velké části Verchoviny přístup do světa. Obě tyto linie by se v budoucnosti rentovaly, neboť - ať už bude řešena industrialisace v Podkarpatské Rusi a využitkování bohatství jakkoliv - tyto dvě linie budou za každého případu nezbytně nutnými pro budoucí komunikační sítě. Provedením těchto 3 železničních linií - k nimž musí dříve či později přijíti - pomohlo by se Podkarpatské Rusi po všech stránkách. A nikde neplatí tak, jako nyní na Podkarpatské Rusi, přísloví: "Kdo rychle dá, dvakrát dá."
K nejnutnějším veřejným pracím Podkarpatské Rusi náleží stavba škol. V každé své parlamentní řeči budu volati po řešení této otázky - palčivě nutné - se stránky nejen hospodářské, ale i kulturní. Národ Komenského nepostavil ještě pro odpor ministerstva školství na Podkarpatské Rusi žádné školy: 50.000 dětí nemůže choditi do školy, protože není dostatek škol a učeben. Prostudoval jsem na místě poměry v tomto ohledu ve Verchovickém kraji voloveckém. Pro 8616 školou povinných dětí, jež udává statistika z r. 1922, máme v celém okrese jenom 46 škol namnoze nevhodných a pronajatých. Učitelů bylo nedávno v celém okrese 26, nyní je jich 40!
Obce samy - Rusíni, jimž mnozí připisují netečnost a nechuť ku vzdělávání - nabídly svoji práci, pozemky a podle možnosti i dřevo ke stavbě škol, a prosí jen stát, aby na 75.000 Kč, na něž je průměrná výše stavebního rozpočtu odhadnuta, přispěl subvencí 30.000 Kč. Ostatní chtějí si hraditi Rusíni sami a podepsali v tom směru i protokoly.
Na Podkarpatské Rusi bylo by potřeba nutně - aby mohly všecky děti choditi do školy - postavení 67 škol jednotřídních, 44 dvoutřídních a 46 vícetřídních.
Vznáším snažný apel ke všem stranám parlamentu, aby působily na vládu, aby co největší sumou přispěla k odstranění tohoto největšího zločinu starého feudálního režimu na lidu Podkarpatské Rusi. Celkový náklad na postavení všech nejnutnějších škol na Podkarpatské Rusi činil by kolem 12 mil., kdyby stát sám vše prováděl.
Při debatě o drahotě na Podkarpatské Rusi nemožno přejíti přes otázku státních a veřejných zaměstnanců na Podkarpatské Rusi, domácích i exponovaných, na něž drahota doléhá velmi těžce. Stereotypně doléhají do Prahy a nenalézají, bohužel, sluchu, oprávněné požadavky zaměstnanců Podkarpatské Rusi, jež stručně možno shrnouti v body: přiznání stejnoměrné podkarpatské výhody všem zaměstnancům, provedení systemisace a odstranění anarchie v tom směru panující, novelisace zákona oficiantského a prosincového z r. 1922 a odstranění bytové krise vedle řady jiných vážných otázek. Upozorniti dlužno zvláště na výjimečně těžké poměry finanční pohraniční stráže a na její oprávněné potřeby.
Problém Podkarpatské Rusi, tak těžký a komplikovaný, není možno probrati v krátké parlamentní řeči. Z těch několika detailů uvedených při líčení hospodářské situace lidu podkarpatského vysvítá, že je to především bída, která vede lid Podkarpatské Rusi často k zoufalému volání a k zoufalým krokům. Třeba odstraňovati příčiny této bídy opatřeními jednak nouzovými, jednak trvalými.
Neváhám prohlásiti, že za neštěstí pro Podkarpatskou Rus pokládám poslední vítězství komunistů na Podkarpatské Rusi. Nedostali tolik hlasů, jak oni tvrdí, dostali jen 40% hlasů. Jim připadla jen ta výhoda, která byla připravována pro většinovou stranu. Předpokládalo se, že většinovou stranou bude jedna ze stran koaličních. Stala se jí strana komunistická, proto dostala větší počet mandátů jak do parlamentu, tak do senátu, než jí přísluší podle počtu odevzdaných hlasů. Lid důvěřivý a nešťastný je lákán a sváděn komunisty, kteří plodné positivní práci pro lid Podkarpatské Rusi nechtějí rozuměti, neboť podle nich "čím bude lid hladovější a nešťastnější, tím bude způsobilejší k revoluci." Tak nešťastné heslo vedlo na Podkarpatské Rusi k posledním osudným událostem ve Svaljavě.
Proč se zúčastnilo válečné manifestace na Podkarpatské Rusi tisíce dělníků, a proč manifestace pořádané za 14 dní na to zúčastnila se jen jedna desetina dělníků? Možná, že vám tato zpráva byla nápadna z novin. Ubohému lidu bylo namluveno, že Československá republika chce vypověděti válku sovětskému Rusku a Maďarsku, a že nebude-li lid protestovati, dojde k vypovězení. S veškerou rafinovaností hodili komunisté toto heslo mezi lid Podkarpatské Rusi. Místní agitátoři namlouvali dále lidu, že se sesadí úřady a nastolí sovět.
Schůze ve Svaljavě byla úřady zakázána. Nemožno dobře pochopiti, proč právě ve Svaljavě, když v ostatních místech Podkarpatské Rusi byla schůze povolena. Komunisté na Podkarpatské Rusi zjednali si Svaljavou smutnou slávu a popularitu, získají i pochvalné uznání Moskvy, ale jak ta popularita, tak i moskevské uznání je psáno krví dělnictva. Moskva dala rozkaz bolševisovati komunistickou stranu československou a komunisté na Podkarpatské Rusi pochopili to heslo nejdříve. Vůdci komunistů a jejich generální štáb choval se při tom všem zbaběle. Při manifestaci nešel ani jediný komunistický poslanec před dělníky, hnanými přímo na bajonety - a jak se chovali svaljavští vůdci komunistů, zaslouží zvláštního zaznamenání.
Předseda strany komunistické Pap Ivan lehl si v kritické hodiny do postele a v ní zůstal. Komunistický sekretář Walbert odejel, když viděl nebezpečí, ze Svaljavy do Nelipina a vyhnul se průvodu. Do Nelipina odjel také v nebezpečnou chvíli důvěrník komunistický Teslovič, jehož zastali svědci při koupání doma. Sýkora, sekretář komunistické strany z Mukačeva, zůstal - když slyšel o průvodě a nebezpečí - v hostinci u Birnbauma na pivě a odjel pak rychle vozem do Činadijeva.
Tak vyhlíželi komunističtí vůdci ve Svaljavě v ten nešťastný krvavý den. Komunisté mají na svaljavských událostech vinu zrovna tak velikou, jako ta hospodářská bída a útisk lidu podkarpatského. Komunisté prohřešují se těžce na zájmech lidu Podkarpatské Rusi, jestliže místo positivní práce a místo pomoci těm nejnešťastnějším z nešťastných dělají jen práci destruktivní a překážejí hospodářskému a kulturnímu vývoji Podkarpatské Rusi po tisíciletí porobené. (Posl. Malá: Vy demagogu jeden!)
Předseda (zvoní): Volám pí. posl. Malou za tento výkřik k pořádku!
Posl. inž. Nečas (pokračuje): Škodí velice lidu Podkarpatské Rusi, když jej vzdalují a odcizují lidu českému a slovenskému a když zasévají na Podkarpatské Rusi zášť i k těm Čechům, kteří Podkarpatské Rusi chtějí upřímně a poctivě pomáhati. (Potlesk.)
Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. Laube. (Hluk. Výkřiky komunistických poslanců. Výkřik posl. inž. Nečase. - Předseda zvoní.) Žádám znovu o zachování klidu. (Hluk.)
Žádám pana posl. Laube, aby se ujal slova.
Posl. Laube: Slavná sněmovno! Jsme již po několik let svědky toho, že konsumentstvo, široké vrstvy pracujícího lidu stojí před problémem podstatného zhoršení své hospodářské existence náhlou vlnou drahoty, vzestupem cen životních potřeb a jsme svědky debat v této slavné sněmovně, hledajících cesty a prostředky, kterými by se podařilo odstraniti toto nebezpečí rozvratu a bídy, se kterým se v moderních státech setkáváme. Nejen u nás, v Československé republice, nýbrž také ve vůkolních státech setkáváme se s týmiž zjevy nejen hospodářské deprese, ale i soustavného, umělým způsobem připravovaného zdražení životních potřeb. Vidíme velmi jasně, že problém drahoty, problém zvýšení cen životních potřeb není jen specielně problémem naší republiky, nýbrž že je problémem všech států nejen v Evropě, nýbrž i za mořem, že všechny parlamenty a všechny vlády civilisovaných států snaží se, pokud je to v jejich moci zákonodárné a správní, čeliti všemi prostředky pokusům o zhoršení hospodářské existence pracujících vrstev a k vyrovnání rozdílů hospodářských. S více méně úspěšnými pokusy děje se tak v různých státech a v různých zemích. U nás však problém drahoty je úzce spojen s finanční politikou státu. Vy víte, že otázka drahoty, s níž se setkáváme v tomto směru, má svůj podnět v tom, že finanční politika státu brala se určitými předpoklady, které měly znamenati hospodářskou konsolidaci. Nesporně podařilo se docíliti velmi značných úspěchů, avšak tyto úspěchy, kterých podařilo se docíliti celkovou finanční politikou státu, zastavily se ve svém vývoji, a my vidíme, že opatření, která učinil parlament v otázkách finančních, i také v jejich důsledcích, pokud se týče opatření budgetu státního, pokud se týče opatření snížení gáží státních zaměstnanců a veřejných zaměstnanců, že opatření, která učinil stát snížením dopravních daní, snížením daně uhelné, umožněním hospodářského života, že všechna tato opatření, kterými chtěl napomoci k hospodářskému uklidnění a zabezpečení existence širokých mass národa, selhala a že se ocitáme v okamžiku, ve kterém je nutno přemýšleti o tom, zdali tato opatření státu neměla by býti podrobena revisi. Celý hospodářský plán založen byl na tom, že podaří se snížiti výrobní náklady a daňové náklady a že tím dostaneme se povlovným se stupem k normálním poměrům. V důsledku toho vydán byl zákon z 22. prosince, pověstný zákon o státních zaměstnancích, který měl na mysli opatření, jež velmi těžce postihlo zaměstnance státu. Toto opatření, které bylo v tehdejší době naprosto nutné a které předpokládalo povlovný postup ke klidnému uspořádání hospodářských poměrů, se neosvědčilo. Předpokládaný pokles cen životních potřeb se nedostavil. Je nutno, aby toto opatření bylo napraveno. Soudíme, že dnes je všeobecné mínění, že státní zaměstnanci nejsou za dnešních drahotních poměrů s to, aby se svými skrovnými gážemi vystačili a že nezbude parlamentu nic jiného, než aby zákon prosincový byl náležitým způsobem upraven.
Ale to se netýká jen zaměstnanců státních a veřejných. Také soukromí zaměstnanci prožívají těžké chvíle nezměrné drahoty a ohromného neklidu. Vždyť pozorujete, kterak se všeobecně zvedla v několika málo měsících vlna drahoty. Není to jen drahota průmyslových výrobků, je to zejména a především drahota životních potřeb, jmenovitě obilnin a potravin vůbec. A tu chceme docela klidně konstatovati, že příčiny zdražení životních potřeb nejsou jen našimi příčinami, nýbrž že jsou mezinárodní, zesílené ovšem u nás voláním zemědělských kruhů po zavedení cel, kteréžto volání má snahu vyrovnati disparitu mezi výrobky zemědělskými a průmyslovými.
Rozumí se samo sebou, že volání po zavedení obilních cel musilo vyvolati a vyvolává v širokých vrstvách konsumentských krajní zneklidnění a odpor, protože tyto vrstvy národa již za dnešních hospodářských poměrů nejsou s to uhájiti nejnutnější životní potřeby. Je tedy přirozeno, že tyto vrstvy poukazují na příčiny drahoty a zneklidnění, které prožívají. Zdá se, že celý náš hospodářský život potřebuje, aby byl náležitým způsobem zreorganisován, aby byl postaven pod náležitou kontrolu veřejnosti. Nemám tu na mysli jenom kontrolu veřejnosti, které je potřebí v hospodářství peněžním, nýbrž naprosto nutnou kontrolu výrobních nákladů všech výrobků a všech podniků, neboť ukazuje se, že podnikatelé neohlížejí se nikterak na to, zdali jsou podmínky pro zdražení, zdali také oni pracují s určitým občanským ziskem, nýbrž řídí se zásadou "vydělati pokud možno nejvíce". Není jim v tom na ruku jen svobodná smlouva pracovní a zásada svobodného obchodu, nýbrž celý systém výrobní, a proto soudíme, dokud bude platným řádem soukromokapitalistický systém výrobní se všemi modalitami a možnostmi, že do té doby bude pracující lid nejen republiky Československé, nýbrž i všech států vydán na pospas bezohlednosti kapitalistického vykořisťování podnikatelů, zejména trustů a cenových organisací, které také v našem státě se zakořenily a vykonávají nejen finanční, nýbrž i hospodářský neblahý vliv na cenovou hladinu. Setkáváme se s konkrétními fakty, která ukazují na to, že sice zaměstnanectvo a široké vrstvy přispěly ke konsolidaci státu pokud možno všemi prostředky, když byla snížena mzda dělníkům všech druhů a oborů i státním zaměstnancům, že stát přinesl ohromné oběti pro konsolidaci státu, téměř 1 miliardy, že však k hospodářské konsolidaci státní nepřispěli žádným způsobem a žádnými prostředky ti, kteří měli přinésti rovnou měrou také svůj příspěvek ku konsolidaci hospodářských poměrů, a to je podnikatelstvo, průmysl, výroba a obchod. U těchto vrstev neshledali jsme se s toutéž láskou ku státu a s těmitéž nutnými ohledy na prospěch celku, jaké měl stát a široké vrstvy pracujícího lidu. Zdá se tedy, že po této stránce bude potřebí, aby státní administrativa byla vybavena prostředky zjišťovati skutečné výrobní náklady a výdělek meziobchodu, jakož i skutečné ceny, za jakých se jednotlivé výrobky spotřebitelské dostávají do rukou spotřebitelů. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.) Všechny poměry k tomu ukazují, že na tomto místě musí býti ruka rozhodujících orgánů ve státě pokud možno nejpevnější.
Prožívali jsme periodu, ve které pracující vrstvy Československa byly předmětem obviňování, jakoby vysoké mzdy dělníků a zaměstnanců byly příčinou drahoty a příčinou vzestupu cen životních potřeb. Stačí dost malá ukázka z vývoje mzdových poměrů dělníků v Československu, aby bylo jasno, že obviňování dělníků, jakoby oni svými vysokými požadavky mzdovými, svými požadavky sociálními, svým zákonem o osmihodinné době pracovní byli příčinou zdražování životních potřeb, jakoby oni podíl na národní výrobě zabírali v množství nepoměrném, je nesprávné.
Tak mzdy dělníků, na př. v pivovarském průmyslu, byly sníženy r. 1922 o 26-33% a tyto mzdy byly roku následujícího sníženy opět o 12%. Na př. v tomto odboru řemeslní dělníci požívají týdně 140-209 Kč platu, síly pomocné pak od 126-181 Kč; ženy a mladší dělníci 84-190 Kč. Průměrně byly mzdy proti roku 1921 sníženy v jednotlivých mzdových třídách o 45, 47, 52, 60 a 68 Kč týdně. Rovněž tak tomu bylo u zřízenců obchodu a dopravy. U nich klesnutí mezd rovná se poklesu téměř o 30 až 35 %. Mzdy dělníků tohoto odboru klesají r. 1923-1924 u žen na 128 Kč týdně, u mužů na 173 Kč týdně. Také na venkově mzdy klesají a obnášejí jen 140 až 160 Kč. Také v tomto odboru došlo k nepoměrnému snížení výdělků. Rovněž tak ve velmi kvalifikovaném a v rozvoji jsoucím odboru obuvnickém proti r. 1921 klesají mzdy úžasnou měrou. Na př. průměrná mzda týdně, která činila r. 1921 300-330 Kč, klesla r. 1924 na 190-210 Kč, u žen pak ze 160 na 120 Kč.
Tytéž poměry můžeme pozorovati také v jiných odborech. Na př. u odboru dřevopracovnického se setkáváme se mzdami r. 1923 139·20 Kč týdně, r. 1924 124·80 Kč. Průměrná mzda těchto dělníků činila roku 1923 192 Kč jen u kvalifikovaných, r. 1924 pak snížena na 172·80 Kč. Také u jiných odborů, zejména v průmyslu dělnictva oděvního, švadlen, u kovopracovníků průměrné mzdy dělníků klesají rapidním způsobem, takže proti roku 1920 byly o 30 % nižší a representují dnes za hodinu u řemeslníků do 20 let 3 Kč, do 24 let 3 Kč 80 h, přes 24 let 4 Kč 20 h a teprve samostatní dělníci mají 4 Kč 50 h až 5 Kč. Rovněž takový poměr je u dělníků stavebních, kde průměrná mzda za hodinu u pomocného dělníka činí 3 Kč 60 h, u dělníka kvalifikovaného 5 Kč. Mzda se tedy pohybuje denně mezi 27-40 Kč.
Ještě daleko horší postavení vykazují poměry dělníků textilních. V tomto odboru r. 1923 činila průměrná mzda 158 Kč týdně. Roku 1923 až 1924 klesla na 143 Kč u kvalifikovaných dělníků; u žen klesla ještě hlouběji, takže se pohybuje roku 1923 až 1924 okolo 71 Kč týdně.
Nejmarkantnější ovšem je poměr u zaměstnaného dělnictva zemědělského. Po převratu zemědělské dělnictvo domáhalo se spravedlivé úpravy svých poměrů pracovních a mzdových. Tato úprava se dála na výpočtu 140 Kč na 1 q obilí. Tu přicházíme k tomu, že mzdy tohoto dělnictva klesly ne o 30 až 35% průměrně, jako klesly u ostatního dělnictva, nýbrž že klesly na jednu třetinu mzdy roku 1921. Tu se shledáváme se mzdami, které jsou zrovna křiklavou obžalobou dnešního mzdového systému.
Tak mzdy za měsíc v oblasti řepařské vykazují 125 Kč, v oblasti obilnářské 120 Kč v I. třídě, ve II. třídě 110 Kč, v bramborářských krajích 80 Kč a v pícninářské oblasti 70 Kč. Mzdy dělníků sezonních klesly na 1 Kč 30 h v oblasti řepařské a na 1 Kč 25 h, 1 Kč 10 h až 95 h v oblasti obilnářské, na 85 h v oblasti bramborářské a na 75 h v oblasti pícninářské za hodinu. Vydělává tedy takový dělník nebo dělnice zemědělská sotva 8 až 10 Kč denní mzdy. Dovedeme si učiniti představu, jestliže cena ku př. hovězího masa dostoupila 14 až 18 Kč za 1 kg, mohou-li si v těchto rodinách koupiti tito zaměstnanci, příslušníci státu, kilogram masa pro své děti, pro svou rodinu, či zda jsou odkázáni na méně hodnotnou a méně cennou stravu. A tu se setkáváme se skutečným faktem, že většina našeho dělnictva nejen městského, nýbrž také dělnictva venkovského, jest výlučně odkázána na obilnou stravu. Zdražit jim hlavní jich stravu, obilniny, cly nebo vzestupem jich cen, je útok na vlastní základ jejich existence. Odtud plyne jednostranný způsob hospodářství obilnářského a ony deficity našeho národního hospodářství nebo způsob vyživování, který vyžaduje nepoměrného množství obilí. Ale také, nemluvě již o vysokoškolských zaměstnancích, jichž měsíční služné nikterak neodpovídá potřebám, tím méně stavu, také zaměstnanci nižších kategorií státu v pravém slova smyslu hladoví. Na ně velmi těžce dolehl zákon z 22. prosince, č. 394.