Ale vedle tohoto srovnání pražských trhů a cen chtěl bych říci a ukázati na křiklavé poměry všeobecně v celé republice. Srovnáme-li pohyb v roce 1924 a ceny ve velkém za 100 jednotek, vidíme, že cukr a zvláště krystalový je dražší o 0·45, jáhly o 20. (Posl. Najman: Zavřete je!) Prosím, já nic nemám proti tomu, pane kol. Najmane, jste-li pro zásadu, aby každý, kdo lichvaří, byl zavřen, prosím, o tom se s vámi teď dá disputovati, když mluvíte o té černé mouce. Já nemám náhodou tu moc, ale když jsem to dělal, byli to páni kol. Najman a Mlčoch, kteří na mě posílali řezníky a jiné lichváře s revolvery. Tedy mě nemusíte to učiti, já jsem měl odvahu to udělati, ale vy jste byli první, spíše, než kterýkoli činitel t. zv. vládní, kteří jste se proti této politice stavěli. Tedy vy moc o zavírání, pane kol. Najmane, nemluvte!
U krup vidíme zdražení v procentech o 33.33, u kávy o 29.16, u mouky žitné o 14.28, u mouky pšeničné o 18.51, u máku o 14.03, u bramborové moučky vidíme zdražení podle cen velkoobchodníků o 35.55, u švestek o 86.20, u povidel švestkových o 29.09, u čaje o 10.71, u kávy surové o 16.66, u koření všeho druhu o 9.09 až o 14.99 a u svíček o 14.28. U brambor proti loňsku o 94.44.
Abych doplnil ceny pražské, srovnávám i ceny všeobecné, abych na nich dokázal, že volání po odbourávání cen je opravdu na místě. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.)
Teď několik slov k povolovacímu řízení. Je nesporno, že výtky, které tady byly činěny, jsou oprávněné. Je nejvyšší čas, aby si zejména ministerstvo obchodu uvědomilo, že nemá čekati na noviny a na sněmovnu, nýbrž že samo musí zakročiti. My jsme sice zásadními odpůrci povolovacího řízení, ale je třeba, aby zejména ministerstvo obchodu si bylo vědomo toho, že má hájiti průmysl a živnosti a že je úřadem, který má representovati tyto obory, když průmysl je interesován na cenové politice. Zdraží-li se dělníkovi a úředníkovi živobytí, musí si průmysl býti vědom toho, že to odnese ve zvyšování mezd, a to vidíme dnes už u některých oborů. Některé obory nemohou se udržeti toho, aby daly souhlas ke kladení požadavků o zvyšování mezd. To jest situace, která není dělnickým organisacím vždy příznivá. Musí-li povolovati dělníkům klásti požadavky, znamená to zdražení výroby a zdražení výroby dnes všude znamená nebezpečí průmyslové krise, s níž souvisí nezaměstnanost. Ale dávají-li odborové organisace přes to souhlas ke kladenému požadavku na zvýšení mezd, je to důsledek stoupající tendence drahotní. A tu musí si zejména kruhy průmyslové a také státní správa, v tomto případě ministerstvo obchodu býti vědomo, že jeho povolení k vývozu ječmene a každého jiného produktu, zejména zemědělského, znamená poškozování konsumentů, v prvé řadě výroby, která ovšem má býti po této stránce chráněna.
Pan ministr ve svých vývodech právem apeloval na obce, zejména velké obce, aby si byly vědomy svých určitých kompetencí v boji proti lichvě. Vítám toto připomenutí se strany vládní a chtěl bych, aby bylo opravdu velkým městům připomenuto, co jsme dělali v roce 1920 a co vidíme v Bratislavě a Plzni, že může obec v rámci své kompetence učiniti v tomto směru celou řadu opatření. Se strany kolegů komunistických bylo zde voláno po větší kompetenci obce v boji proti lichvě. To by bylo nesprávné nedoznati, že obce mají již určitou kompetenci. Já zde jako Pražan vytýkám pražské obci, že ona nenásledovala obec plzeňskou a bratislavskou. Tato dvě města ukázala letošního roku v otázce ochrany konsumentů, že opravdu může obec najíti celou řadu stěžejních bodů, kde lze konsumenta chrániti. A je nutno jenom litovati, že všechny velké obce, zejména ty, ve kterých žije dělnictvo a úřednictvo, tedy dělníci a gážisté, jejichž vydání musí se rovnati příjmu, a zejména obec pražská v této věci nenásledovala příkladu, který daly Bratislava a Plzeň.
Kol. Zeminová měla pravdu. Stát se 140 lichevními orgány neuchrání každého konsumenta. Kdyby každý četník měl státi u každého hokynáře a lichváře, musela by jich býti velká armáda a ještě by to nestačilo. Je proto nesporno, že obyvatelstvo musí samo zasahovati do otázky cenové politiky. Nechtěl bych zejména, aby, jak to kol. Najman myslel, tisk mlčel. Což, kol. Najmane, může tisk socialistický mlčeti k tomu, když se mouka prodává 1. června za 3 Kč a dnes za 3 Kč 60 h? Což je to myslitelno? Naopak, tisk socialistický musí registrovati každou lichvu, zejména tam, kde k ní není příčiny. Není k ní příčiny z těchto důvodů, které jsem uvedl, a proto chtěl bych říci, že obyvatelstvo si musí býti vědomo, že samo musí spolupomáhati. K těm podnětům, které zde učinila kol. Zeminová, chci říci, že se dovoláváme zejména toho, aby velké obce si byly vědomy, že ony musí více chrániti obyvatelstvo. Proč? Chci konstatovati několik cifer o životních poměrech dělníků a úředníků. Pánové, nezapírejme si, že zákon prosincový, jímž se upravovaly platy státních zaměstnanců, byl dělán v předpokladu, že cenová politika bude k prospěchu konsumentů. Nezapírejme si, ať strany oposiční nebo koaliční, že tento předpoklad se nedostavil. Opak se stal. A tu je nesporno, že si musíme býti vědomi, že boj proti přestřelkům lichvy, nemluvím již o prosté lichvě, ale o přestřelcích lichvy, souvisí s otázkou existence veliké části obyvatelstva tohoto státu, zejména dělníků a gážistů. Pánové, obchodník nebo jiný činitel, i když má co dělati v boji o existenci, může občas přenésti cenově své vydání na to nebo ono zboží, ale dělník nikoli. Rád bych, aby si pánové uvědomili, když v Kolíně pomocný dělník má za hodinu 2·20 Kč až 2·50 Kč, v tamní továrně na cukrovinky dělník nebo dělnice 6, 8 až 16 Kč mzdy, kovodělníci v Kolíně 12 až 28 Kč mzdy, zedníci 2·50 Kč až 4 Kč za hodinu, že musíme počítati s tím, že dělník nemůže říci: Od 1. září moje mzda se zvyšuje o 50 %. Vezměme poměry pražské, třeba stavebního dělníka: Pomocný dělník má 2 až 3 Kč mzdy, zedník 4·50 Kč až 5 Kč; to je nejvyšší mzda. U kovodělníků a jiných dělníků jest mzda vyšší. Když si uvědomíme, že mzda nejlépe kvalifikovaného zednického dělníka je 40 Kč denně, a když srovnáme vydání, které má na základě zvýšené cenové politiky, musíme se tázati, jak bude uhrazovati to své vydání. (Hlas: Ale to je také 4 měsíce nezaměstnán!) Ano.
Vezměme třeba mzdy dělníků prostějovských. Prostějov je, jak známo, městem domácích dělníků. Tam mají krejčí týdně 140 až 180 Kč, obuvníci 60 až 120 Kč, dělník papučářský 40 až 80 Kč, dělníci tovární, zvláště kovodělníci, 150 až 180 Kč. Tentýž poměr vidíme na Ostravsku. (Výkřiky posl. Mlčocha.) Pan kol. Mlčoch jest z Olomouce a já ho zvu, aby si ráno sedl s naším kol. Geršlem, od něhož jsem si data vyžádal. Bude dobře, když se přesvědčíte. Pan kol. Mlčoch, zdá se, jde příliš napravo, on, který byl hospitantem našeho klubu, příliš zapomíná, že na Prostějovsku jsou mzdy nejmenší. Ale tomu je tak i na Ostravsku. Když pan kol. Mlčoch popírá zprávy o Prostějovsku, mohu posloužiti ciframi z Ostravska. Mzda hornického dělníka činí průměrně 20, mzda horníka 25-27 Kč za šichtu. Nevím, jestli také o těchto cifrách pan kol. Mlčoch řekne, že je to pochybná statistika. Můžete se přesvědčiti přihláškami v pokladně, kde zaměstnavatelé přihlašují dělníky. (Hlas: Vždyť vám musíme platiti 16 Kč do nemocenské pokladny!) Přijde na to, jak zaměstnavatel platí zaměstnance; ale i pak nedělá to tak vysokou číslici.
Uvedu příklad, že nejinak jest to u gážistů. Tu jsme u toho osudného zákona prosincového. Dnes byla u mne lékařka, která byla u pražské obce přijata a jest jí nabízeno v X. hodnostní třídě 800 Kč měsíčně. Má 8 let po promoci, je to dáma, která byla dlouho v jednom velkém moderním ústavě léčebném, a obec pražská jí na základě pragmatických ustanovení nabízí 800 Kč služného. Stát zaměstnává, jak známo, úředníky s vysokoškolským vzděláním, kteří v X.-XI. třídě mají 900 až 950 Kč měsíčně. Volím úmyslně platy t. zv. inteligence, abych upozornil u takto placených osob, ať jsem registroval platy úředníků nebo dělníků, že nemůže stát trpěti, aby tito lidé byli nuceni platiti dráže živobytí, ať je to pokrm, šatstvo nebo cokoliv. Tedy zájem státu, ne zájem socialistů, vyžaduje, aby státní správa vystoupila s největší energií na ochranu obyvatelstva, jinak se musí dostaviti sociální boje. Pánové, to je důsledek a proto, jestliže se zde se strany komunistů dělaly výsměšky interpelaci, která byla podána se strany koalovaných stran, divím se, že tito kolegové nevystihli, že opravdu koaličním stranám záleží stejně na upevnění poměrů venku, jako na uklidnění poměrů zde, že jim musí záležeti na tom, aby se poměry vyvíjely normálně, abychom šli opravdu k normalitě. Ale nejde jen o státní správu. My jsme si toho vědomi, že u každého hokynáře nemůže státi četník, že 140 lichevních orgánů nezmůže lichvaření, ať je to na pražské burse nebo na brněnské. Koaliční strany jsou si vědomy odpovědnosti, kterou mají ke státu, když volají nejen státní správu - také již jsme to řekli z koaličních stran - ale také jiné činitele. Těch činitelů je více než stát, jeho četníci, jeho 140 lichevních orgánů nebo jeho okresní hejtmani. My sociální demokraté bychom žádali, aby státní správa dala pravomoc okresním hejtmanům, aby po způsobu Francie mohli vyhlašovati tak zvané normální, to je nejvyšší ceny. To je ustanovení živnostenského řádu, které platí pro válku, ale bylo by dobře použíti ho také pro doby normální. Kolegové se tomuto podnětu smějí, ale když vy jste pro zavírání lichvářů, já přicházím s podnětem ne zavírat, ale dát hejtmanům pravomoc, aby, když vidí, že příjem jeho obyvatelstva, dělníků nebo úředníků se nestupňuje, podle toho stanovili ceny, náležitě přihlížejíce k výrobním poměrům. Je nesporno, že volání dělníků, zřízenců a státních zaměstnanců vůbec, aby index cen byl úředně povinným a aby podle úředního indexu, jak to mělo také Rakousko, se stanovily ceny, je oprávněné.
Volá se po clech. Říká se, že zemědělská výroba potřebuje cel. Kdyby nebylo vyhnutí, my jsme proti nim, myslíme, že není myslitelno dnes při stoupající tendenci cen obilin připustiti nebezpečí zvýšení cen obilních produktů. Ale, pánové, mluvme o této otázce. Když zvýšíte dělníkům a gážistům příjmy, tož můžeme počítati s tím, že se vše bude platiti dráže. Tu jsme u problému, který je jádrem věci, který musíme sledovati, a zejména stát musí tuto okolnost sledovati, že vydání konsumenta musí se krýti s jeho příjmem. Ale ne, jak jsem dal příklad na lékaři, aby měl 800 Kč příjmů, nebo aby inženýr nebo právník v ministerstvu měl 800 až 1200 Kč, a při tom abychom dovolili, aby lichva zdražovala ceny. To je nemyslitelné. Nemůžeme připustiti, aby všichni lichváři od malých hokynářů až k bursiánům dělali si volně, co chtějí; když každých 14 dní zvýší se ceny, podle statistiky ať úřady nebo stát, továrny a obchody zvýší mzdy. O tom se dá diskutovat. Ale zvyšovati ceny, nechat jednotlivce dělníka a malého živnostníka a úředníka, aby trčel na mzdách, které se mu dostaly tím, že před 2 roky snížil průmysl o 30% ceny, na to přistoupiti nemůžeme. Buď jedno neb druhé. Proto koaliční strany právem přicházejí nyní s dotazy, žádají rázná opatření, poněvadž mají odpovědnost za stát. I obě strany socialistické jsou si vědomy odpovědnosti, kterou mají ke konsumentům, volají po nápravě a v první řadě od vlády chtějí, aby ona příklady zejména proti lichvě ukázala, jak je možno lichvě čeliti a konsumentů chrániti.
Bylo zde mluveno o stavebních hmotách. Na těch je nejlépe charakterisováno, co znamená, když se nechá výrobě volné pole, aby si dělala sama, co chce. Je nesporno, že z výhod, které státní správa učinila u tarifů na drahách, u uhelné dávky, největší prospěch mají stavební živnosti a zejména prvovýroba ve stavebních živnostech. Mám na mysli cihelny, vápenice, cementárny, železárny a huti. Prosím, kde tyto mají důvod, aby zdražovaly? Huti právě snížily mzdy dělníků více než ostatní průmysl. Huti snížily mzdy až o 40 %, zejména Pražská železářská. Cihelny, vápenice, cementárny i ostatní výrobci, t. zv. prvovýroby ve stavebních živnostech snížili mzdy. (Posl. Mlčoch: Všecky ty podniky jsou pasivní!) Pane kol. Mlčochu, jsi pro zavírání těchto lichvářů? Jak tě znám, byl bys proti. Já bych byl toho názoru, aby státní správa sáhla také do tohoto oboru - jako jsem to řekl o bursiánech. Proč se tu má zdražovat, když je dokázáno, že stát přinesl na obětech miliardu, o níž tu mluvil pan ministr zásobování.
Tedy je nesporno - vidíte to, pánové, na příklad u stavebních živností a tak bychom mohli jíti i k jiné výrobě průmyslové - že jeden lichvář se veze s druhým. Co jsem řekl o těch, kteří se scházejí v Praze, v Olomouci, Brně a Bratislavě a jinde, kdyby se scházeli týdně a rozhodovali na burse o těchto hmotách, konstatovali bychom, že i zde je důvod k zakročení.
K závěru tlumočím v zastoupení svého klubu stanovisko ohledně předlohy vymílání na 80%. Považuji tuto osnovu za nevhodnou k předložení. (Tak jest!) Kol. Najman - to je pozoruhodno - se za ni přimlouvá, a jiní pánové také. Je nesporno, že stát si musí býti vědom, že žijeme ještě mnoho v psychologii válečné. Konsumenti příliš ještě vidí ten černý ošklivý chléb, a znám rodiny, u kterých, když jej někdo přinese do domácnosti, zoškliví si jej, i kdyby byl opravdu ze žitné mouky. Když to obyvatelstvo tolik trpělo, nedivme se mu, že má odpor k černé mouce, a jak pan kol. Najman řekl, k přednímu masu a černému loji, ale proto považuji osnovu předloženou za nevhodnou právě v těchto dobách, když vidíme - to je jisto a nikdo mi to nevymluví - že mlynáři by z tohoto zákona a z tohoto vymílání nejlépe pochodili. Bylo sice jedním státníkem v poradě řečeno, že nebude nikomu trpěno, aby se prodávala bílá mouka. I cizozemci prý se musí přizpůsobiti. To se říká v poradách. Ale správně řekla kol. Zeminová, jak to vypadalo za války. Vždyť jste viděli, že ti mlynáři - ti loyalní ovšem to dělali - ale ti druzí okrádali a vymílali jen tak, aby mohli dělati rozdíl mezi nejlepší moukou, kterou prodávali draho, a horší, kterou ovšem prodávali laciněji, ale při tom prováděli řemeslo vyděračské.
Musím prositi, aby státní správa si byla vědoma, že tato osnova by musila v kruzích obyvatelstva a zejména konsumentů právem vyvolati dojem, že jde zase o takovou výrobu mouky, která by musila dělat třídní rozdíly, a proto myslím, že nelze tuto osnovu schvalovat.
Co chceme proto v tomto boji protidrahotním? 1. Uvolniti dovoz obilí, moučných výrobků a ostatních potravin. 2. Zrušiti povolovací řízení. 3. Snížiti daně, které působí na vysoké ceny potravin. 4. Snížiti úrokovou míru. 5. Působiti u obcí, aby potíraly lichvu, zvláště na bursách. 6. Dáti právo okresním politickým správám stanoviti nejvyšší ceny potravin. 7. Vyslovujeme se proti obnovení cel na obilí a jiné potraviny; zvláště v době nynější, kdy nelze počítati s tím, že by takové opatření konsumentstvo klidně sneslo.
Je nesporno, že tato debata, která byla do sněmovny vlivem koaličních stran i jiných vnesena, neodčiní drahotu hned, ale žádáme všechny strany, které podněty k debatě této daly a jsou si vědomy odpovědnosti - ať jsou to strany státní nebo oposiční - aby si byly vždy vědomy odpovědnosti, že kdyby dnešní poměry v otázce cenové politiky potrvaly, přivodily by těžkou katastrofu hospodářskou.
Doufám proto také, že dnešní debata přivodí opatření, zejména po stránce administrativní se strany státní správy, obcí i okresů, že opravdu lichváři budou zakřiknuti a že to, co je v možnosti našich poměrů domácích, učiníme všichni, aby obyvatelstvo, jehož příjmy nelze zaručiti, bylo pro nejbližší i příští dobu chráněno. Státní správa učiní zajisté veškerá opatření, aby malý lid chráněn byl. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. Beran.
Posl. Beran: Slavná sněmovno! Téměř všichni referenti obsáhle si stěžovali na zdražování zemědělských plodin a uvedena byla řada příčin zdražování obilí. Z vývodů p. ministra zásobování bylo vidno, že nikoliv československý zemědělec, nýbrž domácí, a zejména zahraniční spekulace byla příčinou dnešního obrazu, který vidíme na burse.
Prohlašuji - a zajisté i v souhlase se zemědělci celé naší republiky - že zemědělec náš nemá zájmu na nepřiměřených vysokých cenách obilí, nýbrž chce stabilisaci cen a úměrnost ke všem ostatním potřebám, které on nakupuje a jichž pro své hospodářství potřebuje. Zemědělec nechce nic více a nic méně než spravedlivé ocenění a zhodnocení své práce. Ale já se táži, kdo by se našel v této sněmovně a chtěl, aby práce lidu zemědělského byla méně ceněna než práce v kterémkoliv odvětví jiném? (Výborně!) Nikoliv krkolomné pohyby na bursách, nýbrž jistota, co dostane za celoroční práci, to je to, co žádá náš rolník stejně jako náš domkář.
Bohužel, však dosud tomu tak není. Zástupci konsumentů domnívají se, že slouží širokým vrstvám svých voličů, když soustavně potlačují zemědělství a odpírají splnění jeho oprávněných požadavků. To mstí se netoliko na zemědělství, ale i na konsumentech samotných, neboť, vážení, vzpomeňme jen situace, jaká byla loňského roku.
Bylo to po žních, kdy jihočeský nebo slovenský zemědělec nemohl prodati své žito na pražské stejně jako bratislavské burse a byl rád, když ve venkovských městech po 70 až 75 korunách prodal 1 q žita, na které nebylo před rokem odbytu. Hranice našeho státu otevřeny dokořán a trh náš zaplaven cizím obilím, zejména z Maďarska. Za celoroční dřinu, za práci od slunka východu do slunka západu dostával náš zemědělec mzdu vpravdě žebráckou. A přece celý rok platil veliké daně a nesl všechna ostatní těžká břemena, celý rok kryl draze nákup svých potřeb, od podzimku 1922 do podzimu 1923, ale produkty zemědělské byly do té míry laciné, že situace zemědělská byla v pravém slova smyslu zoufalá. Nedivte se proto, že zemědělec, který je až příslovečný svojí šetrností a skromností, uvažoval, zda za této situace je vůbec možno intensivně hospodařiti. Nedivte se, že veliká řada zemědělců ve snaze snížiti svá vydání sáhla k extensivnímu hospodářství. Při loňských cenách zemědělských produktů neslyšeli jsme slova zastání pro široké vrstvy lidu zemědělského ze řad těch, kteří nyní na něj útočí. Při vysokých daních a dávkách, při cenách strojů a hnojiv s připočtením nemocenského a úrazového pojištění zaměstnanců nebylo možno intensivně hospodařiti.
Situace zemědělců je nejlépe vidna z pohybu vkladů okresních hospodářských záložen a ze vzrůstu nových dluhů na selských usedlostech. Podívejte se, vážení, na statistiku o hypotékárních dluzích rolnických usedlostí a užasnete, jak tyto dluhy vzrůstají. Pak je zcela přirozeno, že zemědělec vrací se k extensivnímu hospodaření svých dědů. Nebude přece nakupovati hnojiv a strojů, když bude prodělávati a se zadlužovati.
A jaký je toho důsledek? O tom mluví právě v těchto dnech vydaná statistika Státního statistického úřadu. Podle této statistiky byla menší sklizeň v r. 1924 u pšenice zimní o 3578 vagonů, u pšenice jarní o 1681 vagon, u žita o 17.986 vagonů, u ječmene o 15.974 vagony, čili z 1 ha bylo loňského roku sklizeno u pšenice 16·2 q, letos 15·4 q, u žita bylo loňského roku sklizeno 15·9 q, letos 14·2 q, u ječmene bylo loňského roku sklizeno 11 q, letos 10·8 q.
To je důsledek protizemědělské politiky, jak dosud u nás byla prováděna, to je důsledek toho, že průmysl byl v našem státě přímo hýčkán až do nemožnosti, na druhé straně však proti zemědělství při každé příležitosti bylo nejostřejším způsobem postupováno. Zemědělská cla byla zrušena a celá obchodní politika našeho státu namířena a prováděna přímo nepřátelsky proti zájmům našeho zemědělství. Na jedné straně poskytla naše obchodní politika našemu průmyslu všech výhod, které má vůbec k disposici, jako vysoká cla, která často dosahují až 100% ceny zboží a někdy i více, takže přímo brání dovozu, na druhé straně se ještě u nejdůležitějších průmyslových výrobků udržuje povolovací řízení, pod jehož ochranou vlastně se brzdí dovoz z ciziny vůbec. Dále zavedeny vysoké dovozní poplatky a naproti tomu pro usnadnění vývozu zavedly se exportní tarify.
Opakujeme znovu, co řekli jsme již v této slavné sněmovně, že nechceme nic více a nic méně než úplnou paritu mezi výrobou zemědělskou a výrobou průmyslovou. Odvoláváme se na prohlášení vlády dne 24. října 1922, ve kterém vláda jasně prohlásila, že říditi se bude zásadou rovnocennosti a rovnoprávnosti mezi výrobou průmyslovou a zemědělskou, vycházejíc z přesvědčení, že obě jsou stejně důležitým národohospodářským činitelem. (Výborně!) Dosud však je naprostá disparita mezi výrobou zemědělskou a průmyslovou. Drahotu nedělají jen výrobky zemědělce, ale drahotu stejně, ba mnohdy více, dělají výrobky průmyslu.
Dělník jako rolník potřebuje šatů, obuvi, prádla, rolník musí nakupovati stroje, hnojiva a jiné potřeby pro domácnost a hospodářství. S výrobou zemědělce československého soutěží celý svět. Beze cla, bez daně z obratu, za levných tarifů dopravních dováží k nám z ciziny obilí stejně maďarský magnát jako ruský bolševik. Ze všech národů a států světa může se k nám voziti obilí a mouka beze cla, ba my dáváme ještě prémii dovozcům v tom, že neplatí z dovezeného obilí a mouky daň obratovou a mají levnější tarify na drahách než naše domácí výroba.
Je to, pánové, přímo úžasné, když vidíme, že dovozné za 1 q obilí do Prahy obnáší z Bratislavy při vzdálenosti 409 km Kč 17·69, z Bratislavy-přístavu Kč 15·03, z Terstu při vzdálenosti 829 km Kč 14·96, z Košic při vzdálenosti 723 km Kč 31·89. Porovnání těchto tarifů je opravdu zarážející. (Souhlas.) Z toho je zřejmo, že podle přístavního tarifu bratislavského platí se z obilí, dováženého z cizích států, jako Maďarska, Jugoslavie, Rumunska při dopravě do Prahy o Kč 2·66 čili o 15% na 1 q méně než při dopravě slovenského obilí, nakládaného na nádraží v Bratislavě. Dle přístavního tarifu Terst-Praha dopravuje se cizí obilí z Terstu do Prahy daleko levněji než obilí slovenských zemědělců ze Slovenska, ačkoliv do Terstu je vzdálenost více než dvojnásobná. (Slyšte!)
Ještě křiklavější nepoměr jeví se při porovnání přístavního tarifu terstského s dovozným z Košic. Vzdálenost z Košic do Prahy je o 100 km kratší než z Terstu, avšak dovozné je více než dvojnásobné.
Stejně jako produkce obilní, je utloukána produkce živočišná. Výrobě živočišné nedostává se buď vůbec celní ochrany, jako na příklad u sádla, nebo naprosto nepatrné. A jde tu přece především o zhodnocení práce malého venkovského člověka, o zhodnocení práce zemědělce-dělníka, který nejvíce a nejtížeji pracuje. A nezapomínejte, vážení, že velkostatky mizejí a že na místě velkostatků hospodaří statisíce drobných zemědělců.
A podívejme se nyní, jak chráněn je u nás průmysl. Uvedu jen několik čísel, která jasně ilustrují naši obchodní politiku. Tak na př. platí dosud u nás celní tarif, podle kterého ze 100 kg dovezených bavlněných látek šatových platí se 9700 Kč cla, což přepočteno znamená, že z 1 m látky platí se 10 Kč. Ze zefíru na košile platí se nyní clo 2600 Kč z 1 q, čili z 1 dovezené košile 7 Kč. Při punčochách vidíme, že při ceně 22.000 Kč je clo 4400 Kč, čili že z 1 páru platí se Kč 4·40. Při ponožkách Kč 5·70. Při vlněných látkách šatových při ceně 16.000 Kč nynější clo na 100 kg obnáší 5000 Kč, čili z 1 m dovezené látky platí se 25 Kč cla.
A podívejme se, jaké clo platí se z potřeb, které nakupuje náš zemědělec. Z 1 q dovezených kos platí se 320 Kč, čili 1·60 Kč z 1 kosy. Za motyky připadá na 1 q 320 Kč cla, čili dovoz z 1 motyky zatížen je clem 7 Kč, u seker 8 Kč. A podíváme-li se na dovoz hospodářských strojů, ještě více užasneme. Z malé mlátičky ruční, které potřebuje náš zemědělec, platí se clo z 1 q 324 Kč, čili z 1 malé mlátičky platí se dovozního cla 840 Kč. Z 1 odstředivky, které nyní potřebuje i ten drobný zemědělec, stanoveno je clo 245 Kč. Na 16řádkový secí stroj stanoveno clo 1300 Kč, na 1 žací stroj obilní 1700 Kč, na 1 pluh 325 Kč. (Výkřiky!)
Vážení přátelé, já se ptám, zdali jsme slyšeli z úst těch, kteří mluvili zde proti drahotě toho, co prodává zemědělec, zdali jsme kdy v této sněmovně slyšeli, aby podali návrhy na zrušení průmyslových cel a volnou konkurenci našeho zemědělce, netoliko pokud se týče jeho výrobků, ale i všeho, co náš zemědělec nakupuje? (Výborně!)
Slyšeli jste, vážení, několik cifer, které vlastně ilustrují poměr mezi ochranou zemědělství a ochranou průmyslu. Na jedné straně u zemědělství nic, a na druhé straně bezpříkladná, přímo úžasná ochrana průmyslu. Ptám se, kam by vedla tato politika? Myslíte, že utlučením našeho zemědělství prospěje se dělnictvu? Dost již u nás bylo demagogie v otázce politiky celní. Podívejme se kolem našeho státu a podívejme se na politiku států ostatních a vidíme, že všechny státy přicházejí k poznání, že je nutno stejně chrániti práci zemědělcovu, má-li býti chráněna práce v odvětvích druhých. Sledujme politiku, jakou provádí nejen Amerika a Francie, ale podívejme se na politiku, kterou provádí Rakousko i Německo, které řeší otázku agrárních cel. Třebaže nesouhlasíme s řešením otázky tak, jak navrhováno jest v Rakousku, přece vidíme, že i tam od demagogie přicházejí dlouholetí odpůrci agrárních cel, jako byl Bauer, k věcnému řešení této otázky. Myslíte, že nějakými zákroky proti zemědělci snížíte drahotu? Domnívá se někdo, že voláním hejtmanů a četníků jest možno odstraniti příčiny drahoty? Mýlí se, kdo se tak domnívá, neboť oslabení zemědělství může znamenati ožebračení sedláka a domkáře, ale konsumentu ani státu prospěchu nepřinese. Jakou škodu může způsobiti ne dosti promyšlené nařízení, uvedu na tomto příkladě: R. 1921, kdy nastal opět volný obchod obilím, měli jsme u nás sklizeň ječmene co do množství, zvláště však co do jakosti, jaké nebylo tak hned pamětníka. Cena ječmene na zahraničních trzích dostoupila tenkráte výše 500 až 600 Kč. Dalo by se očekávati jako samozřejmá věc, že se využije této mimořádné konjunktury a že se dovolí vyvézti co nejvíce ječmene, že se tak získají cenné valuty, jichž by se z části použilo k nákupu levnějšího, avšak vydatnějšího krmiva - kukuřice. Co se však nestalo: z této ryze národohospodářské otázky stala se otázka politická. Byli mnozí, kteří se s horlivostí jiné věci hodnou postavili proti vývozu ječmene, hlásajíce, že jdeme vstříc katastrofálnímu hladu, že nesmí se pustiti ven ani jediný vagon ječmene. Vláda podlehla tomuto nátlaku, nepovolila vývoz ječmene a jaký byl toho následek? Nebylo třeba semílati ječmen a byl jednoduše zkrmen v ohromném množství dobytkem místo nepoměrně levnější kukuřice. Předpokládejme, že by se bylo vyvezlo jen 10 tisíc vagonů. Mohlo býti strženo při tehdejší ceně přes 1/2 miliardy Kč. Kdyby se nakoupilo stejné množství hodnotnější kukuřice, jež tehdy stála okolo 300 Kč, bylo by zůstalo k dobru naší bilance přes 200 milionů Kč. Jaká nesmírná škoda neprozřetelnou konsumentskou politikou a demagogickým postupem byla způsobena republice? Tato neodpovědná politika opakuje se každý rok nejen u ječmene, nýbrž i u ostatních zemědělských plodin a mnozí činitelé místo aby se řídili železnými zákony národohospodářské politiky, podléhají teroru, váhají s rozhodnutím a nesou tak spoluodpovědnost za těžké hospodářské škody, takže přicházíme vždy pozdě na světový trh, ponechávajíce volné pole zahraniční konkurenci.
Letos kladou se opětně překážky vývozu ječmene s poukazem na domácí konsum a ceny piva, ač na druhé straně ječmen ve značném množství se dováží. I kdyby letošní úroda byla slabší loňské, je brzdění vývozu neodůvodněno, ježto se zřetelem na cenové poměry na zahraničních trzích nepřivodí podstatné zlevnění, způsobí však opět nedozírné škody. Odhaduje-li se sklizeň na 80 tisíc vagonů a je-li potřeba průmyslu a k setí asi 40 tisíc vagonů, zbývá ještě polovina celé sklizně. Větší část tohoto množství mohla by se při výhodných cenách vyvézti a pro účely krmení opatřiti daleko levnější kukuřice a ušetřiti tak celé desítky milionů pro národní jmění.
To by byla jedině správná cesta a předpoklad pro sociální reformy. Táži se vás, milí přátelé, kde má zemědělec nabrati prostředků k úhradě nákladu sociálních opatření, kde má nabrati prostředky k projektovanému sociálnímu pojištění, béře-li se mu zcela zbytečně příležitost zhodnotiti na zahraničním trhu hodnotnější své výrobky? Je přímo hříchem páchaným neodpovědnými činiteli na republice, jestliže v tomto smyslu nejsou poučovány široké vrstvy konsumentstva, aby se tak naučily dívati správně a nepředpojatě na hospodářské otázky. To však bohužel se neděje, naopak, zúmyslně zkreslenými a neúplnými zprávami vyvolává se umělé znepokojení širokých vrstev jen za účely čistě demagogickými a z důvodů získání popularity u voličstva. To opětuje se téměř pravidelně při zahájení schůzí parlamentu a ztěžuje se tím velmi často možnost učiniti správné rozhodnutí nejen v zájmu celostátním, ale také v zájmu širokých vrstev lidových.
Dokavade budou strany jednostranně jen s hlediska konsumentského posuzovati otázky hospodářské, nelze očekávati ozdravění poměrů v produkci zemědělské. Kdo chce pracovati k nápravě, pracuj ku snížení umělé ochrany průmyslu a působ k dosažení parity mezi průmyslem a zemědělstvím! (Výborně!) Stejné povinnosti my zemědělci máme, chceme přirozeně také stejná práva. (Tak jest! - Výborně!) Drahota se neodstraní řečmi, nepromyšlenými rozkazy a resolucemi na schůzích. (Tak jest!)
Podívejme se na příklad na zásobování Prahy: Při statistice o zásobování Prahy masem zapomíná se na to, že venkovští obchodníci a řezníci neposílají na pražský trh dobytek živý, protože nechtějí a nemohou platiti vysokých poplatků jatečních, ale porážejí dobytek na vesnicích a musejí voziti maso do Prahy. Proto je nutno při statistice uvésti nejen příhony živého dobytka, ale také masa. Dovoz masa do Prahy jest rozhodujícím, nikoliv dovoz živého dobytka. Škoda, že pan ministr v dnešní své řeči neuvedl také číslice o dovozu masa a omezil se jen na čísla o dovozu dobytka.