Vážení pánové! Pan ministerský předseda řekl: My nepotřebujeme doznávati žádnou chybu; vše, co jsme dělali, je správné a dokladem je výsledek, do jakého jsme přivedli stát. Já bych, pánové, byl rád, kdyby většina, která dnes má vládu v rukou, mohla tato radostná slova vysloviti s vnitřní upřímností. Ale, pánové, my posuzujeme stav, do kterého - abych přesně mluvil - nejenom vaší vinou, ale také pod vlivem objektivních poměrů ve světě a v epoše hospodářského rozvoje dějin - se stát dostal, jinak. Podle vaší koncepce mezinárodní a vnitřní založen byl stát, jako snad liberálně a demokraticky myšlený stát, vědomě kapitalistický, ne o ideu, nýbrž o fysickou moc se opírající (Výborně!), opírající se o fysickou moc, která zaručena je ve světě
soustavnou mocností, velmocí, jež byla za světové války. Pánové, počítáte-li jenom s tímto základem, není vám úzko, když vidíte, jak se rozvírá protiva mezi Francií a Anglií? Založili-li jste stát na tomto podkladě, necítíte znepokojení, když vidíte, jak udržují a sílí a prosazují se ve světě síly, kterým vy snad s vašeho hlediska v dobrém úmyslu po vašem třídním cítění jste nedůvěřovali a proti kterým jste byli zaujati, ale s kterými jako se sovětovým Ruskem dnes musíte počítati? Nebéře vás za srdce znepokojení, když vidíte, jak celá základna, smysl tohoto státu oddaluje se od svých budoucností, oddaluje se od mezinárodního tlaku dělnické třídy, jak se oddalujete od zásady národního sebeurčení, jak jste nedovedli získati menšinových národností v tomto státě?
Neleká vás to, když při první schůzi jarního zasedání parlamentu vidíte, že máte proti sobě bouřlivý odpor nás komunistů, kteří - ať se díváte na nás, jak chcete, přece to musíte uznati - zastupují podstatnou část českého dělného lidu a zároveň pracující vrstvy všech ostatních národností. Pánové, jste-li tak lehkomyslní a nedovedete-li si udělati ve své duši jinou představu, než že strana a lidé, kteří stojí proti vám na jiném světovém názoru, mohli by dělati politiku jen snad z pomsty nebo ze štrébrovství nebo ze sobeckých pohnutek, jestli ve vašich kapitalistických řádech a kapitalistickém myšlení je tato představa tak všeobecná, že si nemůžete pomysliti, že by bylo možné proste stanovisko, že jsou lidé, kteří mají strach, kam bezideové a mravního základu postrádající řízení státu vede, pak prostě vám říkám: my s tohoto stanoviska nevycházíme. Můžete si mysliti, co chcete, že jsme cyniky, že jsme sobci, policejní špiclové, my máme také svoje vlastní ideály a svoji vlastní morálku, i my máme své vlastní cíle. My víme, že vy na tento způsob myšlení a cítění nepřistoupíte, ale bude vaše škoda, když se budete klamati o našich pohnutkách a síle, kterou budeme s to vyvinouti, vycházejíce ze základu poctivosti.
Vážení pánové! Pan min. předseda řekl, že jde stát stále kupředu. Pohleďte jen na nerozřešený poměr mezinárodní, nerozřešený poměr k národnostem, stále se zhoršující poměr k dělnictvu uvnitř a finančně. Pánové, vezměte zprávu ministerstva financí z doby, kdy jste vládu převzali a podívejte se. (Výkřiky.) Pánové, odpusťte, že nebudu odpovídati na jednotlivé vaše výkřiky, nemám proti nikomu z vás jednotlivě osobní zášť a řekl jsem prve otevřeně, že je nesmysl zde napadati jeden druhého, a jak mně to uklouzlo, že zde mluvíme pro noviny, to není špatná myšlenka, to znamená, že hájíme ve světle celé veřejnosti myšlenku, idei a stanovisko a tam venku je rozhodčí soudce, který má podle toho, jak stát má býti řízen, rozhodnout.
Vážení pánové! Podívejte se, jak stojí finančně stát za 5 let, kdy jste ho převzali. Nebyl jsem připraven, že bude debata ihned a nemám po ruce přesné cifry, ale odhaduji stav našich státních dluhů dnes aspoň již přibližně na 40 miliard, podle kursu koruny 16 zlatých centimů. A když teď si ještě přimyslíme k tomu, že se má v dozírné době přiblížiti chvíle, kdy budeme úrokovati a zakrátko potom spláceti dalších 25 až 30 miliard, pak kdybych byl odpověden za řízení státu, nemluvil bych tak optimisticky, jako dnes pan min. předseda. (Potlesk komunistických poslanců.)
Vážení pánové! A když v tomto stavu jsme, to si myslíte, že se dostaneme ven, když budete vyvolávati pogromové štvanice, osobní nenávist proti zásadně, nesmiřitelně proti vám stojícím stranám? Když budete o mně psáti, že jsem policejním špiclem? Co pak se tak nepsalo 7 let a já jsem se neobtěžoval ani tím, abych napsal řádku na svou obranu, a podívejte se ven, zdali vám to pomohlo a zdali znemožnilo to moji politickou posici, a při tom jsem se netlačil. Slova, která zde mluvím, nemají sílu proto, že je mluví osoba, ale proto, jak jsou odůvodněna nebo neodůvodněna v celkovém stavu dnešního dějinného vývoje a mezinárodního našeho položení. (Potlesk komunistických poslanců.)
Vážení pánové, bylo řečeno zde, že máme většinu, která rozhoduje. My v prvé řadě popíráme, že vy dnes představujete většinu obyvatelstva. (Výborně! - Hlučný potlesk poslanců strany komunistické.) O tom může býti spor, ale pánové, v každém státě na světě, když se ocitne politika v takovém stavu velkého napětí a v řadách voličů jsou tak sporné názory, že zahájení parlamentu se stává tak obtížným, že musí býti o dva měsíce odsunuto a když přijde k první schůzi, má schůze takový průběh, jako dnes, pak zbývá jen odvolání k voličům. Vy pravíte nám, že budeme zklamáni hlasy voličů, proč tedy nevolíte?
Na tomto stanovisku stojím" a poněvadž pan min. předseda mluvil také směrem ke galerii a na venek, že je možno kritisovati, já vám kladu zcela vážně otázku: k čemu tyto konfiskace? Pánové, řeknu vám otevřeně, my nemluvíme o maximálních cílech našich ani vašich, a poněvadž tedy není situace, ani kdyby byl akutní royalistický převrat ve smyslu dr. Kramáře, ani taková situace, kdy bychom mohli my pouze, když si dáme povel, provésti diktaturu proletariátu . . . (Posl. dr. Kramář: Můžete také říci, že chci Habsburka!) Pane doktore, výslovně vám říkám, že to jsem neřekl, a co jsem řekl, to jsem řekl tváří v tvář a nepsal jsem o tom pokoutným způsobem. Je zde tribuna, kde se může věc přesně vysvětliti.
Pánové, my vycházíme ze stanoviska, abychom mohli o korupci, která se ve státě tak rozlezla a ohrožuje vás samy, psáti, a třebas, řeknu otevřeně, nemáme takového aparátu, abychom mohli vše do přesností ve veřejnosti zjistiti, můžeme o tom psáti. My se můžeme zmýliti, ale pak jest § 19, pak jest oprava, kterou jsme nikdy nezamítli, ale ne konfiskace. My jsme, pravím, před celou veřejností od té doby, co se hromadně v bankách a průmyslu krade, konfiskováni šestkrát až dvanáctkrát týdně, s Večerníkem, což ani v dobách nejprudších konfliktů s vámi, ani v dobách prosincových nebylo. Tento stav je zde. A jestliže jsem se ve výkřicích na pana min. předsedu soustředil na tuto zdánlivě malou věc, to proto, poněvadž je to velký příznak pro úroveň a pro politickou rozmyslnost vašeho vlastního stanoviska.
Vážení pánové! Pan min. předseda řekl, že jste vedli stát tak, že můžete býti velmi spokojeni. V Československé republice, v republice, která vzešla z revoluce, v republice, která měla splniti tradice celých dějin národa - já nebudu mluviti moc o paragrafech, o výročí zákona na ochranu republiky - nejhorší urážka o Janu Husovi se může pronésti beztrestně, za to odsouzen byl soudy této republiky člověk, který dopustil se urážky papeže Jana XXIII. Tento konkrétní případ vám dávám jako zrcadlo, abychom si uvědomili, kam se řítí poměry v ohledu kultury a v ohledu reakce. (Hluk. - Výkřiky posl. dr. Jurigy)
Předseda (zvoní): Žádám o klid! Žádám p. posl. dr. Jurigu, aby zachoval klid.
Posl. dr. Šmeral (pokračuje): Vážení pánové! Pan ministerský předseda tentokráte silněji než jindy hlásil se k odpovědnosti. My proti tomu říkáme: jestliže ženeme útokem sem na tuto lavici, je to proto, poněvadž vy jste vytvořili tyto kulisy, které staví churavého p. ministerského předsedu a ať osobně lepší nebo horší, celkem málo významné osoby jednotlivých ministrů před naši odpovědnost. Myslíte, že my věříme, že tu opravdu všechno, co se děje, dělají pouze oni, kteří zde sedí? To my víme, že podstatou kapitalistického státu je, že vládne banka, že vládne velkostatek, že vládne velkokapitál. A my víme, že, když se usnese základní hospodářské opatření finanční povahy pro příští rok mezi pěti pány, kteří zasedají v Živnobance, pak, kdybychom se zde rozkrájeli, nic na věci nezměníme. Ale to je smutné, že vláda, ve které nezasedají pouze zástupci buržoasních stran, ale ve které zasedá skoro jedna polovina t. zv. socialistických ministrů, není si vědoma, že když už za 6 let režim ve smyslu a zájmu Živnobanky, kapitalismu a soukromého vlastnictví nás až sem dovedl, musíme revidovati svůj poměr k bankám, k soukromému vlastnictví a musíme uvážiti, zda-li by nebylo přece lépe k prospěchu země, k prospěchu lidu všech národů, abychom ze státu místo orgánu represního naproti komunistům a dělníků udělali orgán represní proti velkobankám, lichvářům, kapitalistům a vyděračům. (Výborně! Potlesk.)
Vážení pánové! Vy nás voláte k odpovědnosti. Já vám otevřeně říkám, jakmile se odhodláte vytvořiti vládu, která velkokapitalistům, milionářům, velkostatkářům, spekulantům, velkozlodějům opravdově skočí na krk, pak, pánové, my do té vlády jdeme, ale ne žertem, opravdu tuto věc provésti, to přece přirozeně nejde, aniž by velkoburžoasní kruhy nekladly nejzoufalejší odpor.
Vážení pánové! My vám otevřeně řekneme jak my každou vládu, o níž bychom mohli míti zájem, chceme posuzovati! Nikoliv, jaký je její program, jaké jsou osoby v ní zasedající, nýbrž, zdali chce aparát státní, aparát úřednický, aparát vojska, aparát policie pře měniti tak, aby v nich měli komando ti, které mají chrániti, a aby do ní dostali se nepřátelé těch, kteří mají býti zavíráni. Dělnická armáda společně s armádou malých rolníků, prosazení všeadministrativního aparátu dělnickým živlem, to jest vytvoření této base skutečně reelní, moc pro chudé lidi. (Výkřiky posl. Špačka, který stojí u stolku zapisovatelova.)
Předseda (zvoní): Žádám pana posl. Špačka, aby s předsednické tribuny nečinil výkřiků.
Posl. dr. Šmeral (pokračuje): To je aparát, který jedině může vytvořiti režim, jenž prospěje chudým dělníkům, jenž prospěje chudým rolníkům a jenž na velkých boháčích, velkostatkářích, velkofabrikantech a bankách vynutí, vybere nacionalisací, třebas i bez náhrady, tolik, aby chudým lidem a středním stavům mohlo se vésti lépe. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Pánové, ještě ke konci slovo o korupci. Pan min. předseda řekl: To je věc mezinárodní. My uznáváme, že to není výron češství, nýbrž že je to výron velkokapitalismu. My nejsme slepí a vidíme, že korupce je v Americe, je ve i Francii, je v Německu (Posl. Dubický: V Rusku) - počkejte, já nejsem jednostranný a řeknu všechno, co se děje - a včera začal velký proces o korupci v Rusku. Jenže, pánové, Rusko má orgány, aby ihned zakročily s dostatečnou rychlostí, a myslím, že ten velký zloděj, který v Rusku kradl, i jestliže je komunista - já to v té chvíti nevím - bude zastřelen. (Výkřiky.) Amerika je kapitalistická, ale tam aspoň okamžitě zřídili vyšetřující výbor parlamentní, nadaný donucovacím právem vyšetřujícího soudce s důsledky žaláře pro toho, kdo by před ním křivě nebo neúplně vypovídal. Případy korupce jsou případy svého zvláštního druhu, to se nedělá na úpisy pod světlem veřejnosti a zde zjišťování je mnohem obtížnější. Kapitalistická Amerika postavila i velmi jednoduchou zásadu. Předvolala všechny lidi, kteří s tou věcí měli co dělati a každému položila otázku: Jaký byl tvůj majetek v době, kdy jsi začal býti poslancem, jaký byl tvůj majetek prvý den tvého ministrování a jaký je dnes, a čím vysvětlíš rozdíly, které zde jsou? Tato velmi jednoduchá zásada a ne nějaká složitá jurisprudence té kapitalistické Ameriky vede tam k dobrým důsledkům.
Vážení pánové, mám dojem, že naše buržoasie a naše vládní kruhy, poněvadž se dostaly k moci poměrně pozdě a z poměrné chudoby, přece i v tom tempu po cestách nesprávností v posledních letech vyvinovaly se poměrně rychleji, než bylo poměrně tempo světové tohoto sociálního zjevu. Ale nechci říci, že to je to nejhorší. Ale, co se zdá býti prostému člověku přímo nemožným, je to, jak vy, majorita, vládní strany, musíte býti přímo sisyfovskou prací tlačeni a nuceni k tomu, aby se stala náprava. Copak to nevidíte, jak těžký boj to je, když v jedné lihové záležitosti, kde se jedná o 30 milionů, musí noviny psáti už od října? Kdybyste, pánové, ihned řekli: dobrá, vyšetřující komisi, Prášek se vzdá a podobně, odkrývali bychom sice dále, ale naše posice celková by byla jiná. Ale co si má mysliti veřejnost, když dva měsíce jsme nuceni zoufale tlačiti, po dva měsíce se nejprudčeji proti nám píše, bezdůvodně na cti utrhá a potom dodatečně, když presidentství senátu se složí, odhlasuje se projev důvěry, projev přesvědčení o počestnosti? Jestli počestnost, proč se skládalo presidentství, a když se složilo, ostatní funkce zůstávají. Dlouho to trvalo. Pak přišla věc Tučného a teď přichází trapná záležitost vojenská. Pánové, nechci se o tom šířiti. Naši dělníci vědí, jaké z toho mají vyvoditi důsledky. Zdali jste si toho vědomi vy či ne, to nemohu posouditi a na to patrně nemohl bych vykonati žádný tlak. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
Pánové, já končím. Náš názor je, že situace národa a státu je vážnější, než najevo zdá se dávati vaše zevní chování, váš zevní hněv a váš zevní optimismus i povrchní lehkomyslné formy vaše i parlamentární i tiskových zákonů.
Nám není lhostejný osud národa a osud samostatnosti jeho. My se lišíme od vás v tom, že my jsme přesvědčeni, že váš režim ohrozí stav, který je dnes. My jsme ztratili důvěru, že byste stali se jinými, než jste dnes. My vidíme, že koncepce, kterou vaše třída v měřítku mezinárodním o rozložení mocenských poměrů světa zkombinovala, není po našem přesvědčení dosti reální. My víme, že by samostatnost národa i osud této země musil býti ohrožen, jestli se spojí nerozlučně na život a na smrt s osudem dějinně vyžívajícího se velkokapitalistického režimu, jestli se spojí nerozlučně s režimem dějinně upadající třídy, s režimem buržoasie. My víme, že obtíže, do nichž upadl národ následkem korupce, jsou jen přirozeným důsledkem této buržoasní, kapitalistické, soukromokapitalistické vládní soustavy, a vidíme, jestliže tato soustava bude dále působiti, že nás přivede na ta místa, o kterých smutnou knihu napsal Arnošt Denis. Z této bolestné situace nevidíme východisko jiné, než když osud národa, osud všech národů v této zemi, opře se o zájem a vůli pracujícího lidu, když stejné, jednotné zájmy pracujících dělníků a pracujících rolníků všech národů v tomto státě dovedou rozřešiti otázky sociální zde, otázky národnostní zde, a když, vykonav tento předpoklad, spojí osud svůj, osud národů, osud země s živými silami světa, které jsou silami celé lidské budoucnosti. Jedinou silou, dostatečné sjednocenosti zájmů dostatečně velké moci, i dostatečně velkých perspektiv, je třídně uvědomělý mezinárodní proletariát, který dovede upraviti svůj poměr k středním stavům a za přímé své spojence dovede získati malé rolnictvo. To je naše stanovisko, ono je přímo protichůdné proti pochodu myšlenek pana ministerského předsedy a my z toho důvodu přirozeně budeme hlasovati proti vládnímu prohlášení. (Výborně! Potlesk komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. Stivín.
Posl. Stivín: Slavná sněmovno! Nejprve několik slov k rámci dnešního jednání.
Konstatuji, že pan dr. Šmeral mluvil přede mnou za naprostého ticha sněmovny, kdežto pan ministerský předseda, o němž zde sám p. dr. Šmeral sdělil, že je churav, mluvil s krajním napětím sil, aby zmohl křik, ba něco více než křik, kterým byl častován po celou dobu své řeči. Pánové, již tady jsme viděli, že mluví-li se u nás se strany komunistické o svobodách, že to vychází z hnutí a směru, který nemá práva vůbec hráti nějaké moralisující role, poněvadž žádá svobodu pro sebe, ale svobody jiných neuznává, vůči jiným je vyznavačem teroru.
Proto myslím - a to by platilo také spojencům této komunistické strany, pánům Hackenkreuzlerům z německého tábora, kteří se velmi vydatně zúčastnili a podporovali pány komunisty v těchto scénách - že by mohly už v této sněmovně podobné zjevy přestati, zejména když šéf vlády, ať má o té vládě kdo chce úsudek jakýkoliv, ujme se slova, aby pronesl prohlášení jménem vlády, resp. majority celé sněmovny.
Pánové, svoboda má také své určité meze. Já bych řekl na adresu pana kol. Hakena, že by měli páni komunisté u nás pamatovati na to, že tam, kde zlovolně, ba provokativně svobody se porušují, přirozeně se vyvolává protitlak a obrana. Nejsem nějakým přepjatým patriotem, abych se cítil nějak dotčen, ale pan kol. Haken na začátku schůze potupil československou státní vlajku. Kdyby to udělal, řekněme, v parlamentě dánském nebo americkém, jsem přesvědčen, že by z parlamentu neodešel se zdravými údy. Tady mu to snad vynese volání k pořádku a víc nic. (Souhlas.)
Když pan kol. Šmeral apeloval na sněmovnu, aby ho nechala mluviti, přál bych si, aby také apeloval na své kolegy, aby nechali mluviti zástupce vlády a mluvčí jiných stran. Pan kol. Šmeral nemluvil k celé věci, o kterou vlas ně jde v návrhu, podaném zde koaličními stranami. Zmínil se o věcech tiskových jenom stručně a krátce. Chápu to, poněvadž stoupenci hnutí komunistického je to konec konců pod osobní odpovědností dosti obtížno, nechce-li se vydat možnosti, že bude vyvolávati nechutný dojem, aby mluvil pro svobodu tisku, když komunisté tam, kde přišli k moci, denní tisk jiných stran úplně přímo barbarským způsobem suspendovali, když v Rusku už 7 let nesmějí vůbec vycházeti jiné noviny než vládní. Všechny ostatní časopisy byly zakázány. Myslím, že naše Československá republika směle snese srovnání, co se svobody tiskové, týče, s jinými státy a zejména se sovětským Ruskem. (Souhlas.)
Když pan kol. Šmeral se stručně zmínil o těch tiskových konfiskacích, dovolte mi, abych i já řekl několik slov. Je pravda, že u nás se mnoho libovolně, zlovolně konfiskuje, že tu máme co činiti s určitým zlořádem.
Nechci mluviti o tom, co se konfiskuje, ale prohlašuji jenom tolik, že prostě dnes u nás právní stav je ten, že úředník na státním zastupitelství, mnohdy úředník zcela podřízený, má úplný pouvoir nakládati s články, novinami, vědeckými knihami, s literárními památkami i díly literárně historickými podle svojí libovůle a že tento stav není zdravý a není přirozený.
Proto bychom si přáli - a já to vyslovuji zde právě při projednávání této věci - aby se u nás tato konfiskační praxe od základů změnila, aby naše tiskové zákonodárství bylo postaveno na ten stav, na kterém je ve státech jiných. O tom, co smí nebo nesmí v novinách býti, ať nerozhoduje podřízený úředník, ale na druhé straně zase každý žurnalista je odpovědný před zákonem a před státem za to, co napíše, ať také za tím stojí. My prožíváme dnes ve věcech tiskových stav úplné anarchie. Já se úmyslně přihlásil v této věci ke slovu, poněvadž jsem žurnalistou a 20 roků jsem činným v denních listech. Znám také dobře poměry tiskové, jak se vytvářely u nás v Československé republice za 5 roků.
U nás je prostě ten stav, že každý novinář, každý redaktor může si napsati do novin nejnehoráznější a nejtrestnější věci, může spáchati svým pérem denně přímo několik zločinů, ale celá věc se vyřizuje, jak by se řeklo za Rakouska, "gemütlich" tím, že se to prostě potlačí, zkonfiskuje, ale pak už to běží svojí cestou.
Na druhé straně anarchie vyvolává druhou anarchii, že úředníci státní konfiskují, co se jim zlíbí. Tento stav je nebezpečný a není zdravý. Jestliže mluvím dnes o této věci, pak právě jako žurnalista cítím povinnost upozorniti na neudržitelnost a nenormálnost stavu, ve kterém naše žurnalistika i naši žurnalisté právě proto žijí. Stav, že každá tisková urážka musí jíti před soud, vytváří u nás možnost, že urážku, kterou by žádný neřekl osobně tváří v tvář, poněvadž by za ni pykal u okresního soudu, může jednotlivec napsati kdykoliv do novin, poněvadž je přesvědčen, když se odváží ten nešťastník riskovati žalobu, riskovati porotní líčení, při němž hodina procesu stojí 2-4 tisíce korun, když se odváží riskovati, že možná prohraje, má ještě naději, že i když vyhraje, jak jsme to po převratu při několika porotních procesech viděli, bude čekati rok nebo 2 roky na tu chvíli, než se jeho případ dostane k soudnímu projednávání, když dávno celá událost, z níž urážka vzešla, zanikla a nemá už aktuelnosti.
Jestliže, jak řekl pan ministerský předseda, hodlá vláda předložiti osnovu zákona, kterou se urážky na cti přikazují "jinak než porotám", bude zajisté v intenci vlády i koaličních stran, abychom se postarali o to, aby osnova tato byla sdělávána za přibrání a dobrozdání žurnalistických korporací, žurnalistů z povolání, aby se nám neopakoval zjev, se kterým jsme měli již jednou co činiti v takových poradách, že se prostě vypracoval elaborát odborníky ve věcech justičních, správních, ale naprosto neznalými tiskové praxe a práce novinářské.
Doufám, že při projednávání takového zákona budou vládou k poradám přizvány také novinářské korporace, aby mohly říci svoje slovo a uplatniti svoje zkušenosti. Ovšem myslím, že se najde část žurnalistiky, která se bude brániti tomu, aby, jak právě pan min. předseda dovozoval a jak o tom bylo při jednání o naší ústavě v letech 1919 a 1920 mluveno, pravomoc porot ve věcech tiskových v tom směru, jako to mají v jiných státech, byla omezena.
Snad by se, vážená sněmovno, dala tato otázka řešiti tím způsobem, že by se pro tiskové urážky na cti, které by se v určitých případech vzaly porotám, mohly zříditi zvláštní soudy tiskové pro urážky na cti; nikoli okresní soudy nebo senát, nýbrž zvláštní soudy tiskové, v nichž by měli zastoupení jako přísedící také žurnalisté.
Návrh koalice je přirozeně pouhým podnětem, který vyšel z příprav k jarnímu zasedání a myslím, že tento podnět bude podkladem dalšího jednání, dalších porad, abychom tu otázku konečně nějak vyřešili.
Nyní, vážení pánové a dámy, bych měl několik poznámek k tomu, co pan dr. Šmeral uvedl k tomu, co promluvil - pokud mohl mluviti - pan min. předseda Švehla.
Pan dr. Šmeral - v tom nemusím snad se ani dovolávati vašeho svědectví - měl zde řeč ne jako doktor práv, také ne k změně zákona tiskového, nýbrž řeč politickou, prošpikovanou diktaturou proletariátu a na konec vyvrcholenou velkými vlasteneckými hesly. V této řeči řekl nám pan dr. Šmeral, že by strana komunistická byla ochotna po případě vstoupiti do vlády, kdyby to byla vláda, která by mohla jíti za svým cílem a která by nebyla odkázána na koalici vrstev buržoasních. Pan dr. Šmeral mínil, že za dnešních poměrů taková vláda by nebyla možná, poněvadž proti vládě dělnické nebo socialistické, proti vládě malého lidu by se okamžitě vzbouřily do nejzazších krajností všechny elementy, které jsou interesovány na politice velkokapitalistické. Nechci se pouštěti do teoretických rozprav, ale chci říci, že tato these pana dr. Šmerala se v Anglii nepotvrdila a že v Anglii při nastoupení dělnické vlády se ukázaly věci docela jiné. Tento názor dr. Šmerala, který vyplývá ze špatně pochopené marxistické teorie, byl již dávno, hlavně pak za světové války, překonán a byl do jisté míry překonán také zkušenostmi v Československé republice.
Jestliže míní pan dr. Šmeral, že je to s námi velmi zlé a uvádí na doklad toho některé případy, prosím slavnou sněmovnu, aby se se mnou na tyto případy trochu podívala. Nejprve jsme slyšeli, že u nás, jak řekl pan dr. Šmeral, se poměry v ohledu kulturním řítí do něčeho strašného, a to proto, že někde někdo docela beztrestně urazil památku Mistra Jana Husa a někde zase někdo odsouzen byl pro urážku papeže Jana XIII. nebo XXIII. Pánové, tato věc má svůj, řekl bych, zásadní význam při posuzování politiky koaliční stranou komunistickou. Právě to je charakteristické, že strana komunistická neposuzuje naši politickou práci, že nekritisuje koalici podle toho, co ona prakticky dělá, jaké dělá zákony, jaký jest její duch, jaký smysl a jaký úmysl pracovati v tomto státě - to vše okamžitě zmizí a není viditelné pánům z komunistické strany, když se vyskytne někde na venkově u okresního soudu nějaký soudce, který ve své byrokratické šosatosti, ve svém provincialismu provede nějakou nehoráznost a vykládá si zákony republiky v pravém opaku ve smyslu reakcionářském.
Pánové, koalici a strany koaliční nemůže nikdo tak posuzovati a zejména bych myslil, že muž, který již léta je činným v politice, který od svého mládí je v politickém životě činným a v mladém věku vstoupil jako poslanec na říšskou radu vídeňskou, takový muž, který má při tom doktorát práv, nemůže býti tak nevzdělaný, aby posuzoval vládu ne podle programu a práce v parlamentě, nýbrž podle toho, zdali někde v Kocourkově provede soudce hloupost, která je proti intencím zákona.
Pánové, druhá věc, kterou jsme zde slyšeli velmi hlučně vyvolávat, je otázka voleb. Nemusím říci - je to již hloupé, poněvadž ty věci již tolikrát zde byly - že my se žádných, voleb nebojíme, že se jich žádná strana nebojí, ale tolik snad nám bude dovoleno říci, že o tom, kdy budou volby, nebudou rozhodovat jen páni zástupci komunistické strany nebo stran oposičních, nýbrž ze o tom budeme rozhodovati také trochu my. Pánové z oposičních stran by mohli rozhodovati teprve tenkráte, kdyby dovedli na půdě parlamentu dělati trochu šikovnější politiku, než dělají, kdyby totiž nedělali oposici proti státu, proti republice, nýbrž oposici věcnou a kdyby se jim podařilo strhnouti na svou stranu některou skupinu dosud vládní, a tak si vynutili nové volby. Ale museli by vytvořiti opravdovou záruku, že z nového stavu, který založí, utvoří se nová koalice. Ale takové záruky zde není, my jí nevidíme a proto také se nebojíme, že by pánové z oposice dovedli býti tak obratnými politiky, aby určovali okamžik podle svého přání, aby byly volby vypsány. Náš parlament je zvolen na 6 let a my nemáme dosud příčiny, abychom parlament rozpouštěli, abychom umělé rozpuštění parlamentu vyvolali, když, jak pan ministerský předseda řekl, již při několikerých volbách se ukázalo, že většina má svoji půdu ve voličstvu a že tedy není potřebí tázati se národa. V parlamentě opírá se vláda o důvěru většiny voličů, není tedy třeba tázat se národa na jeho mínění, dříve než vyprší volební období.
K tomu, co p. dr. Šmeral mluvil o reparačních miliardách, řeknu jen několik slov. Měl jsem za celé jeho řeči dojem, že jeho řeč je mluvena z oken a ne pro parlament. Ale jedna část jeho řeči nebyla mluvena ani z oken pro pražskou ulici nebo pro stoupence komunistické strany, nýbrž - takový měl jsem dojem - dr. Šmeral, když mluvil o reparačních miliardách, mluvil za hranice do kruhů kapitalistických, sabotoval československou korunu, jak to dělá ve svém žurnále soustavně. (Výborně! - Potlesk.)
Jestliže řekl pan ministerský předseda, aby pánové ponechali starost o osud státu stranám koaličním, mohu to doplniti tím, že by mohli těm stranám ponechati i starost o tyto reparace. Jsme přesvědčeni, že tato věc dnes je v dobrých rukách a že těch strašáků a bubáků, které p. dr. Šmeral tak rád maluje, se báti nemusíme.
Ke konci, vážené shromáždění, několik slov k posledním aférám. Je docela nemyslitelno, nebo aspoň je to povrchně pojímáno, i když se i hází všechno do jednoho pytle. Máme aféru lihovou, máme aféru benzinovou, o níž právě dnes uveřejňuje ministerstvo národní obrany obsáhlé vylíčení ve všech denních listech a ničeho nezamlčuje z toho, co bylo vyšetřeno. Během jednoho týdne celé to svinstvo, celá ta korupce byla zjištěna, vyšetřena a provedeno zatýkání.
Pánové, aféra benzinová u ministerstva národní obrany dokazuje opravdově, že když se u nás nějaký korupční zlořád najde, že ho nikdo nehájí, nýbrž bezohledně se jde zlořádu na kořen. Další vývoj celé aféry jistě ukáže, že se postupovalo s největší bezohledností, aby celá záležitost byla vyřízena podle práva a spravedlnosti.
Vážená sněmovno! V této aféře benzinové se přišlo s určitým případem, přistihl se určitý fakt, zavedlo se vyšetřování a okamžitě se zatýkalo, poněvadž se vědělo, co a kde se stalo. Pánové a dámy, to nejde dávati do jedné řady s t. zv. aférou lihovou. Aféra lihová je docela jiná kapitola! Vyslovil jsem již na jedné schůzi veřejně podezření, že tu hrály svou roli určité politické zámysly. Když velkostatkář Prettl otiskl v listech národně demokratických své obvinění, to nebylo odhalením korupce, to nebylo usvědčením korupčníků, to nebylo vnesením světla do otázky disposičních fondů, nýbrž všeobecné, paušální nařčení, kterého mohou používati ti lidé, kterým nejde o čistotu, kterým nejde o vyřízení korupce, nýbrž, jak správně řekl p. ministerský předseda, o obchodování s morálkou, o využívání věcí nejasných a temných, o vyvolání zmatků a konfliktů na všechny strany.
Pro nás aféra s dodávkou benzinu pro ministerstvo národní obrany je dokladem, že se u nás žádná korupce netrpí, že se nikdo nešetří. Jsme přesvědčeni, že všichni zjištění vinníci budou exemplárně potrestáni tak, aby to působilo odstrašujícím příkladem na všechny ostatní, kteří se ještě nezbavili válečné demoralisace, která zejména u vojska za války hojně se rozmohla.
Byl zde ohlášen návrh, aby byl zvolen parlamentní výbor pro vyšetřování této lihové aféry. My bychom pro tento návrh hlasovali leda v předpokladu, že by pánové, kteří tento návrh přinesli, předložili také určité doklady a dali nějaký materiál, na jehož podkladě by tento výbor mohl pracovat. Ale volba tohoto výboru je naprosto zbytečná, poněvadž v parlamentě vyšetřovací výbor již máme, a ten nemá co na práci. Mají-li pánové materiál o korupci, se kterým by chtěli přijíti, aby byl vyšetřen, ať jdou. Kdyby někdo měl takový materiál, pak myslím, že by první cesta jeho musila býti k soudu a státnímu zastupitelstvu, kde by žádal přísné potrestání vinníků. Novinami se ty věci nevyřídí, poněvadž, jak se to lehkomyslně u nás uveřejňuje, naopak se stává, ze se korupčníci upozorní na to, v jakém stavu vyšetřování je, a pomáhá se tím zahlazovati stopy jejich nekalých činů.