Při pomocnících v domácnosti nebyla to tedy jen rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, která přivedla lidi na myšlenku, že pomocnice v domácnosti je docela jiný živel hospodářský než každý jiný průmyslový dělník. Způsob zaměstnání i poměr pomocnice v domácnosti k paní domu je úplně jiný než v průmyslových závodech, a již také termín a název zaměstnavatel těžko se hodí pro rodinu, která si vezme k pomoci pomocnici v domácnosti. Z tohoto poměru vycházím já a tvrdím, že koncentrace nemocenského pojišťování nemůže jíti tak daleko, abychom všechnu tu rozmanitost a komplikovanost hospodářského života chtěli sešněrovati do určitých formulek i tenkráte, když hospodářský život náš vykazuje takové rozdílnosti, že musí tyto rozdílnosti míti také výraz a význam ve všech institucích, které zařizujeme pro tyto lidi, kteří jsou tak rozdílní svým celým hospodářským postavením v hospodářském našem státním stroji.
Není pravda, že by každá koncentrace pojišťování byla vždy zdravá. Jak jsem ukázal, koncentrace zákonem z r. 1919 vyvolaná neměla za následek zlevnění, nýbrž naopak někde ještě zdražení správy a myslím, že na konec nemají býti zřizovány ústavy pojišťovací a pojišťovny a celé to velké těleso sociálního pojištění pro sociálně velké ústavy, nýbrž nejprve pro pojištěnce tak, aby v první řadě vyhovovaly pojištěncům samým. Toto, jak tvrdím, není možná dosáhnouti jen koncentrací, nýbrž vyhověním všem zvláštnostem, které s sebou život hospodářský nese. Ostatně, že mám pravdu, je pro mne nejlepším dokladem, odborník na slovo vzatý, o němž nebude mluveno, že by byl politicky nám tak blízký, že by chtěl politicky s námi jíti na stejné bázi, a to profesor Gruber, který jako ministr soc. péče, jako odborník národohospodářský jistě také sám viděl, že na př. pojištění státních zaměstnanců má býti zvláště, a ve své osnově dokonce do pojišťoven státních a veřejných zaměstnanců dal pomocnice v domácnosti, právě s toho mého stanoviska, že viděl, že pomocnice v domácnosti právě v takových středostavovských a inteligentních vrstvách tvoří s rodinou vlastně jeden celek, že vlastně tyto pomocnice v domácnosti nejsou jinak posuzovány než jako dcera a syn a v nemoci stejně se s nimi nakládá a chce se s nimi nakládati, protože viděl, že každý zásah, který by ať pomocnice, ať pána nebo paní nutil násilím a zákonem, jak byste si přáli, nebude pomáhati. Fakticky pomocnice v domácnosti je členem rodiny, bude ošetřována domácím lékařem, i kdybychom udělali deset zákonů. Není důstojno sněmovny, aby dělala zákony, které jsou pouze na papíře, když za každou cenu budeme se držeti zásad, které v praxi nemají a nebudou míti pro nás smysl. (Výborně!) Gruber to pochopil a do svého návrhu, tenkráte za úřednické vlády, stanovil zvláštní pojištění pro úředníky a do těchto pokladen státních a veřejných zaměstnanců dal pomocnice v domácnosti. Myslím, že právě z těch důvodů, o kterých já nyní mluvím.
Vy namítáte a včera ve výboru jistě v dobré vůli jste řekli, že jsme theoretikové, kteří theoreticky posuzují okresní nemocenské pokladny, že nemáme dosti praxe, a že by bylo dobré, kdybychom si prohlédli okresní nemocenské pokladny, poněvadž bychom potom o nich lépe soudili. Zdá se mně naopak. Když stojíme kousek dál od nemocenských pokladen a slyšíme druhou stranu, která je vlastně tím pojištěncem, naříkat, myslím, že snad přece jen máme trochu ohledu do způsobu hospodaření. Já rozumím a věřím, že s druhé strany je mnoho přibarveno, a zrovna tak by to mohlo býti přibarveno, kdybychom se šli k vám podívati a posuzovati vaši instituci.
Slyšíme na př., že na Smíchově jistý profesor dal pojistiti svou pomocnici v domácnosti do okresní nemocenské pokladny, platil za ni několik let, a jak to bývá, nedělal si záznam o svých platech do nemocenské pokladny a musil opět platiti, ačkoliv byl přesvědčen, že jednou zaplatil. Není dost na tom. Týž profesor, a není to náš straník, úředníku který vybíral tyto platy a jemuž tvrdil, že byly vybrány dvakrát, řekl: "Budu míti novou služku, prosím, odhlaste starou a přihlaste tuto novou", dal mu jméno. A stalo se, že tato nová služka v domě za 2 měsíce se rozstonala a ten profesor žádal od nemocenské pokladny podporu. Ukázalo se, že v záznamech nemocenské pokladny změna nebyla provedena, ačkoliv to úředník vybírající plat slíbil. Tedy úředník, který je zmocněn k dosti vážným úkonům, když je zmocněn vybírati platy, je tedy jistě také k tomu, aby odhlásil a přihlásil novou služku. To se nestalo, a zmíněný profesor, ačkoliv platil mnoho let na jinou služku, která byla přihlášena, musil ještě zaplatiti za novou služku, která nebyla přihlášena, 130 Kč. Takových případů mně přichází víc. Vmyslete se do psychologie těch lidí středních vrstev úřednických, u nichž 20, 30 Kč měsíčně není tak malý peníz, když vidí, že nakonec musí platiti nemocenské a podporu svých pomocnic v domácnosti ze svých peněz. Odtud bych řekl, vyvěrá nechuť k okresním nemocenským pokladnám, a chcete-li, pánové, aby při budoucím sociálním pojištění vytvořeny byly velké ústavy, jednoho budeme musiti dbáti, aby všecky tyto stesky, které tu jsou, byly znemožněny, aby instituce a organisace byly tak vypraveny, aby věci, o nichž jsem mluvil, byly nemožny.
Ještě jednu věc. Vytýká se mi, že když jsem v revolučním Národním shromáždění výslovně prohlásil, že pomocnice v domácnosti patří do okruhu těch osob, které budou pojištěny, že jsem nedůsledně jednal, když jsem připustil vytvořiti u nás pokladnu pro pomocnice v domácnosti. Když správní soud rozhodl, poklonil jsem se tomu rozhodnutí a když jsem viděl, že je tu nebezpečí, že by pomocnice v domácnosti následkem toho zůstaly bez pojištění - kol. Karpíšková vyslovila včera podezření, že by mnozí zaměstnavatelé vzali své pomocnice z pojištění a nechali je bez pojištění - vytvořili jsme pojišťovnu, aby tyto pomocnice v domácnosti, které z důvodů, o kterých jsem mluvil, vystoupily z nemocenských pokladen, mohly vstoupiti do pokladny námi zřízené.
Já bych nerad viděl, abychom každou chvíli tímto způsobem korigovali rozhodnutí nejvyššího správního dvora, naší povinností jako zákonodárců je, dělati jasné a přesné zákony. Jestli v revolučním Národním shromáždění tomu tak bylo, tu, prosím se musí uznati, že i dnes máme nejednu vadu ve svém postupu zákonodárném. Když jen vezmu tento zákon, o nějž jde, kde má se zrušiti část čeledního řádu, musím říci, že fysicky nebylo ani možno přečísti ustanovení, která se mají zrušiti. Uvažte, když my takovou horečnou činnost vyvíjíme, že nemáme času přečísti ustanovení, která rušíme, že můžeme dojíti k ustanovení, které se zrovna nesrovnává s intencemi a vůlí zákonodárce. To je tím chvatem, který se snažíte přivoditi a udržeti. My bychom chtěli rozvážně jednati o těch zákonných návrzích. Kdyby se dostaly do boje zákonodárné sbory s nejvyšším správním soudem a kdyby nejvyšší správní soud chtěl vyjmouti chyby, jakých jsme se my jako zákonodárci dopustili při tvoření zákonů, nevím, jaká by byla pasiva pro nás v této kritice.
Jestli tedy dnes mluvíme o pomocnicích v domácnosti, myslím, že je také spravedlivo, abychom - a my to včera udělali - si také připomněli, že nemáme sociálně slabé jen v těchto vrstvách. My jistě pro ně cítíme, udělali jsme pro ně spolek, máme pro ně pokladnu a máme humanitní zařízení pro pomocnice v domácnosti, ale nesmíme zapomínati, že zrovna tak sociálně slabí jsou státní zaměstnanci a že při této příležitosti by mohl zákonodárný sbor vysloviti aspoň vůli, že chce pro státní zaměstnance vypraviti samostatné pojištění nemocenské. Že pro tento případ, zrovna pro státní a veřejné zaměstnance, je odůvodněno samostatné pojištění, mně snad přiznáte, neboť zaměstnanci státní a veřejní nepotřebují nemocenského, neboť dostávají plat, i když jsou nemocni. Risiko práce jest jiné, nemoci jsou jiné a tedy také léčení je jiné, resp. má býti jiné. Prostě i zde platí zásada, že nesmí se život dělati šedivým. Dělejte pokusy, jaké chcete, život je tak silný, že vynutí si přese všechny zákony vývojem našeho hospodářského života své.
Myslím, že i u těch úředníků a veřejných zaměstnanců je jistě na místě, abychom vytvořili pro ně zvláštní pojištění. Znovu také upozorňuji na návrh Grubrův, abychom se na něj rozpomněli a řekli si, že v těchto středostavovských inteligentních vrstvách bylo by docela dobré a bylo by zase vyhovovalo skutečným poměrům, jak v životě jsou, abychom pomocnice v domácnosti, které jsou v těchto úřednických a zřízeneckých vrstvách také přičlenili k tomu nemocenskému zvláštnímu pojištění pro státní zaměstnance a veřejné úředníky. (Tak jest!)
My tedy budeme hlasovati pro předlohu v důvěře, že sněmovna v nejbližší době vzpomene si také i na ty sociálně slabé, o nichž zde řeči není, na státní zaměstnance, a že také pro ně zřídí zvláštní pojištění nemocenské. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále p. posl. Vávra.
Posl. Vávra: Slavná sněmovno! Prodlužujeme znovu působnost právního předpisu o nemocenském pojišťování dělníků až do doby, kdy vejde v platnost zákon o sociálním pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří.
Při včerejší noční schůzi soc.-politického výboru velmi nešetrně napadl referent této předlohy pan posl. Johanis i ostatní posl. socialistických stran nejvyšší správní soud, že nerozhodl spor o pojištění služebných ve prospěch okresních nemocenských pokladen. Bude to hanbou parlamentarismu před celou světovou veřejností, až bude čísti, jakým bezohledným způsobem poslanci socialistických stran, zákonodárci v československém parlamentu, mluví o nejvyšších soudech, jako by třídně a stranicky u nás soudily. (Výkřiky posl. Toužila.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím, aby řečník nebyl vyrušován.
Posl. Vávra (pokračuje): Je způsobeno bezohledností a zjevnou nenasytností vedoucích činitelů nemocenských pokladen, že nejde všecko tak, jak oni diktují. Věřím, že nastalo rozčilení rozsudkem zcela správným, který o pojištění služebných vynesl nejvyšší správní soud. Nemocenské pokladny vedené rukou socialistickou přicházely mnohdy do těžké situace a tu hledaly stále nové spolehlivější příjmy od pojištěnců, kteří nevyužívají pokladny předstíráním nemoci. . Ano, páni, vinou vaší bezohledné politiky vůči zaměstnavatelům, zvláště z řad živnostenských, jménem kterých zde mluvím, to je stálým zvyšováním nemocenských příspěvků až o 18% nejen že jste podlomili existenci a konkurenční schopnost živnostnictva, nýbrž i mnohé nemocenské pokladny musily plakátováním varovati svoje lidi, kteří svým simulantstvím sáhli na kořen nemocenského pojištění. Byla toho příčinou stupnice nemocenských podpor, která svedla mnoho charakterních lidí, kteří sice pracovali, ale současně hledali vhodný okamžik využíti vysokých podpor nemocenských všelijakou nemocí. Tím způsobem nejen že jste zničili lidský charakter, nýbrž i kruhy živnostenské novými břemeny, a dokonce i tím, že tito simulanti prováděli fušerství. Jsou to u nás přímo nesnesitelné poměry, kterými se dostává živnostenský stav a soukromé podnikání vůbec do takové krise, ze které nebude snad moci vybřednouti.
Požadavky, které zde na nás kladou, jsou nepřirozené. Zatěžování státu, 14milionového národa, v jeho těžkých začátcích je přímo neuvěřitelné, a proto je třeba, abychom s rozumem uvažovali, kam to spějeme.
Vážení pánové a dámy! Každého dne slyšíme, jakou nezaměstnaností trpíme; já jsem pevně přesvědčen, že příčina nezaměstnanosti spočívá v tom, že režie je tak úžasně vysoká, že naše kalkulace jsou takové, že nejsme konkurence schopni. A druhá věc je, že útoky na soukromé podnikání jsou tak bezohledné, že není divu, že nastává nechuť starati se o rozvoj jakéhokoliv podnikání. Budete-li stále vyhledávati nové a nové zatěžování obyvatelstva, zvláště poplatnictva, pak vezměte na vědomí, že nezaměstnanosti neodstraníte, nýbrž že ji rozšíříte. Jestliže strany socialistické živnostnictvu a obchodnictvu stále předhazují, že břemena daňová atd. zakalkulují, tu prohlašuji, že kalkulace je někdy přímo nemožná a že živnostnictvo není zde k tomu, aby bylo výběrčím daní, dávek, přirážek atd., které vznikají nepředloženým uvalováním břemen se stran socialistických. Nejsme nikdy proti nutným potřebám sociálním, ale jsme proti nerozumnému přetěžování státní pokladny, která má též jiné povinnosti. Sledujeme-li nynější zasedání, vidíme, že jsme přijali zákony, které budou značně zatěžovati obyvatelstvo, a že bylo velmi málo učiněno, aby průmysl, obchod a živnosti dostaly se do dobrých kolejí a mohly obživiti ty, kteří práci hledají.
Před několika dny přijali jsme zákon o vybírání 7%ní zdravotní přirážky k daním, kde je systém přirážkový. Vážení pánové a dámy! Prohlašuji, že uznávám potřebu našich nemocnic, ale máte-li stále v ústech a voláte-li po sociální spravedlnosti, tu bylo by také povinností, abyste tuto přirážku také přenesli na daň, kterou jste i vy povinni platiti. Tato drahotní přirážka mohla býti 4%ní, ale k dani z příjmu, a vynesla by více, poněvadž je circa o 400 mil. Kč větší. To se vám však nehodilo do krámu, poněvadž by to lezlo do vašich kapes, a proto promiňte, že silně pochybuji o vašem sociálním cítění. Stojíme-li proti tomuto zákonu, máme k tomu plné důvody. Vzali jste nám živnostenské nemocenské pokladny, kde jsme zcela jinak hospodařili, než hospodaří okresní nemocenské pokladny. Nemůžeme přihlížeti, jak za peníze zaměstnavatelů a zaměstnanců, kteří pokladny nevyužívají, vedoucí činitelé nemocenských pokladen se dobře zařizují, a aby se okresní nemocenské pokladny staly eldorádem politické strany, která nemá práva v nich sobecky rozhodovati. (Výkřiky!)
Je přímo k neuvěření požadavek, který měly socialistické strany, aby zákon tento, kterým se doplňuje čl. 4 o služebních dívkách, nabyl platnosti o 4 léta zpět, tedy od 1. července 1919 tak, aby nemocenské pokladny náhrady svých výloh - přirozeně tedy i na zaměstnavatelích - mohly vymáhati. Známe dobře praksi nemocenských pokladen o vybírání příspěvků a zvláště moučné dávky, a můžeme děkovati rozumu druhých stran, že toto šikanování zaměstnavatelů se zpětnou platností odstranily. Byl bych toho názoru, že bude velmi nutno, abychom pány, kteří stále nové zatěžování státu a tím i poplatnictvu vymýšlejí, poslali na delší dobu na zkušenou, aby viděli, jak se nyní vede řemeslu, obchodu, průmyslu a zemědělství, aby poznali ty nesnáze, které se často dostavují. Škoda, že leckterý byl také řemeslníkem, ale utekl od toho, když poznal tu bídu, strádání a ponižování.
Slavná sněmovno! Prohlašuji jménem živnostnictva a obchodnictva, že si vážíme přičinlivých, solidních zaměstnanců, jakož i našich domácích služebných dívek. Náš poměr k nim byl vždy upřímný a rodinný. Chceme-li se o ně starati v otázkách sociálních - a jistě lépe, než se starají nemocenské pokladny. A proto voláme po středostavovských nemocenských pokladnách to jsou živnostenské a zemědělské. A než tyto budou, budeme hlasovati proti předloze.
Ke konci žádám:
1. Aby volby do nemocenských pokladen byly co nejdříve provedeny,
2. aby sníženy byly nemocenské příspěvky,
3. aby zřízeny byly živnostenské nemocenské pokladny a
4. aby zastaveno bylo uvalování dalších neproduktivních břemen a aby se dostalo povinné ochrany stavu živnostenskému a obchodnímu, aby mohl se rozvíjeti v zájmu státu a národa. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. dr. Winter.
Posl. dr. Winter: Slavný sněme! Celkem je možno říci, že při jednání o nemocenském pojištění dělnickém se poměry zlepšují, čili jak jsme zvyklí u nás říkati, konsolidují. Od r. 1920, kdy došlo k roztržce ve straně soc. demokratické, každý rok v prosinci projednáváme zákon o nemocenském pojištění dělnickém. Já jsem až dosud od té doby pokaždé mluvil v poslední schůzi dotčeného zasedání po 2. hodině po půlnoci. Dnes mluvím již po 2. hodině po poledni. Tedy je viděti, že poměry se zlepšují, a že při projednávání jeví se značný pokrok. (Veselost.)
Pro tento příznivý stav věcí nebyl bych dnes žádal o slovo, poněvadž nemám v úmyslu polemisovati s pány, kteří v dnešní debatě se ujali slova, kdybych nepovažoval za nezbytno, aby bylo s hlediska právního pojednáno o rozhodnutí nejvyššího správního soudu, které dalo podnět k nynější novele.
Kdyby bylo možno zachytiti v nějakém zákoně všechny možné jevy společenského života, nepotřebovali bychom komplikovaného a nákladného aparátu soudního. Potom by nám stačilo, kdybychom měli jednu stolici, ve které by soudce prostě uděloval exekuční titul. Ale právě proto, že není možno žádný zákon vypracovati tak, aby do něho všechny možné jevy bylo možno vsunouti právě proto, že je potřebí výkladů zákonných, potřebujeme vysokých tribunálů soudních.
Výklad zákona je těžší, když od doby, kdy byl vydán, k době, kdy je vykládán, uplynulo více času; když zákon byl vypracován za docela jiných poměrů, než kterých se dožil, než ve kterých má býti uplatněn. Výklad je také těžší, když zákon nevznikl v klidné době, když vznikl v době kvasu, v době ruchu, v době neupevněných ještě poměrů, v době, ve které je potřebí rychlé práce. Takovýmto způsobem vznikla u nás celá řada zákonů.
Pan kol. Matoušek se zmínil dosti pohrdlivě o takovém způsobu dělání zákonů. Ale této chyby jsme se nedopustili pouze my, této chyby se dopustil celý svět po válce, musil se jí dopustiti, poněvadž válka a poměry poválečné změnily úplně stav, pro nějž do té doby zákony byly vydány. Bylo potřebí celé systémy zákonodárné přizpůsobiti novým poměrům, bylo potřebí opravdu pracovati přes noc a následkem toho žádný stát se nevyhnul, aspoň v některém svém zákoně, chyb.
A v takové době je potřebí, aby nejvyšší tribunály soudní pomáhaly zákonodárci takovým výkladem zákonů, jenž úmyslu zákonodárcovu by úplně odpovídal. Od nejvyšších soudních tribunálů v každém státě je možno tuto spolupráci vyžadovati, poněvadž do nich mají býti povoláváni nejlepší soudcové z celého státního území, a tito pánové mají dosti času, aby si mohli rozmysliti každý jednotlivý rozsudek, aby mohli domysliti si důsledky, ke kterým rozsudek vede.
Náš nejvyšší správní soud si také pravidelně tak počíná. Pan president nejvyššího správního soudu při soukromé rozmluvě, v níž jsem se zmínil o tom, že často uplyne drahná doba mezi podáním stížností ke správnímu soudu a publikací nálezu, doznal tento stav, ale vysvětloval jej tím, že nejvyšší správní soud musí doplňovati zákony svým výkladem a že to není vždycky snadné, poněvadž není vždy možno vniknouti do smyslu zákona a vystihnouti úmysl zákonodárcův. Já s ním úplně souhlasím.
Ale jak byly věci v daném případě . V Československé republice, myslím, nebylo jediného člověka až do 2. července letošního roku, který by byl pochyboval o tom, že služky podléhají pojistné povinnosti nemocenské. Ani stěžovatel, který zavdal podnět k tomuto nálezu správního soudu, o tom nepochyboval, neboť on si nestěžoval do rozhodnutí ministerstva soc. peče proto, že ministerstvo uznalo služku za podrobenou pojistné povinnosti, nýbrž stěžoval si do tohoto rozhodnutí, tvrdě, že osoba, o kterou šlo, nebyla u něho služkou, nýbrž byla v jiném, příbuzenském poměru. Tedy ani on nepochyboval o tom, že služka podléhá pojistné povinnosti.
Stálý referent v oboru nemocenského pojišťování u nejvyššího správního soudu vydal r. 1919 brožuru o zřizování zemědělských a lesních nemocenských pokladen, ve kteréžto brožurce rovněž konstatuje, že služebné podléhají pojistné povinnosti nemocenské. Ani ostatní členové správního soudu nepochybovali o tomto faktu, neboť myslím, že všichni měli služky, pokud je zaměstnávali, pojištěny.
Mám také za to, že nebylo možno v tomto případě pochybovati a že omluvy, kterých p. kol. Matoušek na obhajobu správního soudu použil, v tomto případě nejsou na místě. Je pravda, že výklad zákona může býti u různých lidí jiný. Nebožtík dr. Adler říkával, že 2 právníci mají vždycky tři různá mínění. Tedy to připouštím, ale v tomto konkretním případě mám za to, že nebyla možnost odchylného mínění a různého výkladu, neboť jak úmysl zákonodárců, tak také pan kol. Matoušek pravil, že zákon je někdy moudřejší nežli zákonodárci - i znění zákona mluví v tomto případě zcela jasně.
Pokud jde o úmysl zákonodárcův, bylo již konstatováno, že v debatě o zákonu z 15. května 1919 docela jasně referent oznámil, že tímto zákonem rozšiřuje se pojišťovací povinnost nemocenská také na služebné. Konstatoval to také p. kol. dr. Matoušek v tehdejší debatě a nebyl vůbec v celé debatě pronesen ani jediný hlásek nejen odporu, nýbrž ani pochybnosti. Celá sněmovna byla toho názoru, že zákonem, který odhlasovávala, rozšiřuje pojistnou povinnost na pomocnice v domácnosti. Tedy úmysl zákonodárců by zcela jasný.
Je otázka, zdali zákon byl "moudřejší" nežli zákonodárci, zdali zákon vyslovil se jinak, než zamýšleli zákonodárci. O tom mluví odst. 1 §u 1 zákona ze dne 15. května 1919. Ten jedná o pojistné povinnosti a praví výslovně: "Pojištěny jsou všechny osoby, jež vykonávají práce a služby na základě poměru pracovního, služebního nebo učňovského a nevykonávají jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně." Kdo může v tomto znění zákona viděti nějakou nejasnost, ten, myslím, chce tuto nejasnost v zákoně hledati. Také nejvyšší správní soud neopírá svůj nález o výklad §u 1, odst. 1, ve kterém se o pojistné povinnosti jedná, nýbrž opírá jej o jiná ustanovení zákona, ve kterých se o pojistné povinnosti nejedná.
Především má nejvyšší správní soud za to, že kdyby byl zákonodárce chtěl v tomto ustanovení zákonném zachytiti veškeré zaměstnance, nebyl by se v odst. 2 téhož zákona zmiňoval o pojistné povinnosti domáckých dělníků. Nejvyšší správní soud nevystihl, proč se zákonodárce zmínil v odst. 2 §u 1 o zvláštní pojistné povinnosti domáckých dělníků. Ve dvacetileté judikatuře o nemocenském pojištění bylo totiž sporné, zdali domáčtí dělníci, kteří jsou zaměstnáni více zaměstnavateli, podléhají nemocenské povinnosti čili nic. Proto také rakouská osnova o sociálním pojištění zabývala se jimi zvláště. Snad bude pány členy správního soudu zajímati, že původní osnova rakouská z r. 1908 zahrnovala zvláštním ustanovením do pojistné povinnosti jen takové domácké dělníky, kteří byli zaměstnáni pouze u jednoho zaměstnavatele.
Teprve sociálně pojišťovací výbor rakouské poslanecké sněmovny rozšířil tuto povinnost na všechny domácí dělníky, bez ohledu na to, zda jsou zaměstnáni i jednoho nebo více zaměstnavatelů, a toto usnesení bylo pojato do rakouské osnovy z r. 1911. Tedy tato osnova, která rovněž zahrnovala veškerý námezdní poměr v pojištění, považovala za nezbytné, aby zvláště se zmínila o pojistné povinnosti domácích dělníků, ačkoli je ovšem pokládala za dělníky, aby nemohly trvati dále spory o tom, zdali jsou podrobeni pojistné povinnosti i dělníci, když pracují pro více zaměstnavatelů. Tedy dovolávání se tohoto ustanovení zákona není naprosto na místě.
Nejvyšší správní soud vyvozuje však svůj názor, že nejsou všichni dělníci zahrnuti v §u 1 odst. 1, dále z fakta, že zákon ze dne 30. ledna 1920, č. 82 Sb. z. a n., jenž mluví o právním postavení domovníků, také zvláště v §u 17 podrobuje domovníky pojistné povinnosti nemocenské a vyvozuje z toho: Vždyť to jsou také lidé v námezdním poměru, a kdyby chtěl zákon ve svém původním ustanovení podrobiti pojištění celý námezdní poměr, nemusil by se zmiňovati o domovnících.
Lituji, že ani tento argument nejvyššího správního soudu nemohu míti za správný, neboť správní soud přehlédl, že u domovníků šlo o otázku, zdali jejich poměr oproti majitelům domů je poměrem námezdním, či zdali jejich poměr je smlouvou o dílo. Věc pro právníka jasná. A aby vyřídil tento značný spor, aby rozhodl jej aspoň pro obor nemocenského pojištění ve prospěch námezdního poměru, proto bylo potřebí, aby v zákoně o právním postavení domovníků tato věc byla striktně konstatována. Tedy ani druhý negativní argument nejvyššího správního soudu nemá významu.
Větší část odůvodnění nálezu nejvyššího správního soudu je však opřena o § 4, o definici zaměstnavatele v našem zákoně ze dne 15. května 1919. Vypadá velmi učeně ten výklad, jenž podrobuje neobyčejně minuciosnímu rozboru slovo "provozuje". Jak známo, je definice zaměstnavatele: "Zaměstnavatelem je ten, na jehož účet je provozován podnik nebo hospodářství." Nemohu však ani tento argument nejvyššího správního soudu prohlásiti za správný. Správní soud by byl přišel pravděpodobně k jinému názoru, kdyby byl trochu sledoval historii definice pojmu zaměstnavatele v sociálně-pojišťovacím našem zákonodárství. Náš nemocenský zákon z r. 1888 vůbec nemá definice pojmu "zaměstnavatel". Naproti tomu úrazový zákon č. 1 z r. 1888 za zaměstnavatele prohlašuje v § 11 toho, na jehož účet se podnik provozuje. Když byla dělána osnova zákona o sociálním pojištění r. 1908, vznikla otázka, zdali má býti do zákon pojata definice zaměstnavatele či nic. A tehdejší ministerstvo vnitra, jež předkládalo osnovu, rozhodlo se, že má býti do zákona definice pojata. Při tom v důvodové zprávě k tomuto ustanovení §u 14 osnovy z roku 1908 je řečeno: "Při definici pojmu zaměstnavatele vrátili jsme se ke kriteriu §u 11 úrazového zákona, jako kriteriu v prvé řadě směrodatnému, to je moment hospodářského zájmu. A pouze se zřetelem k typickým případům, které se v praxi vyskytují, jsme jej blíže ilustrovali." Tedy do osnovy zákona z r. 1908, která zahrnovala do pojištění nemocenského zrovna tak všechen námezdní poměr, jako to činí náš zákon z roku 1919, byla převzata definice o zaměstnavateli ze zákona úrazového z r. 1887. A definice ta zní: "Zaměstnavatel je ten, na jehož účet vede se" snad je to správně přeloženo "geführt wird" - "podnik nebo hospodářství." Důvodová zpráva výslovně tuto definici zaměstnavatele, pojatou do §u 14, prohlašuje věcně za totožnou s definicí zaměstnavatele, jak jest uvedena v §u 11 úrazového zákona dosud platného. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.)
Z této osnovy rakouské z roku 1908 přešla tato definice zaměstnavatele do našeho §u 4 zákona ze dne 15. května 1919. Zákonodárce rakouský - a není možno říci, že v ministerstvu vnitra a v ministerstvu spravedlnosti v Rakousku seděli nejhloupější právníci bývalého Rakouska - měl za to, že s touto definicí zaměstnavatele úplně vystačí pro obor sociálního pojištění, jež bylo rozšířeno na týž okruh osob, jako rozšířil je náš zákon z r. 1919.
Je možno, že výraz, jehož jsme použili my, "zaměstnavatelem je osoba, na jejíž účet je provozován podnik, nebo hospodářství" - ze tento výraz "provozování" není nejvhodnější. Nejvyšší správní soud prokazuje nám z veliké literatury národohospodářské, jak zejména Philippowich a Schönberg vykládá slovo "provozuje" a "provozování". Nejvyšší správní soud z této národohospodářské literatury vyvozuje, že slovo "provozování" neužívá se k označeni hospodářské činnosti pouze spotřební.
Já mám za to, že tato argumentace je přímo nedůstojná nejvyššího správního soudu a že je také naprosto nesprávná, poněvadž vykládati nějaký pojem není dovoleno z nějakého docela jiného oboru působnosti, nýbrž pojem pro zákon sociálně pojišťovací bylo nutno vykládati z literatury o sociálním pojištění, nikoliv však z literatury o národním hospodářství, kde samozřejmě tento pojem má docela jiný význam, nežli musí míti v sociálním pojištění.
Nejvyšší správní soud ovšem také praví, že vznikaly-li vůbec již pochybnosti o slově "provozování", musí býti vykládáno toto slovo restrinktivně, protože je nutno se vykládati spíše na prospěch svobody jednotlivců, to znamená, svobody zaměstnavatelů. Nejvyšší správní soud vidí hlavní základ nemocenského pojišťování patrně v tom, že zaměstnavatel je donucen k tomu, aby platil pojistné. To je, myslím, tragický omyl nejvyššího správního soudu. Až dosud jsme se všichni domnívali, že základem zákona o nemocenském pojištění je požadavek, aby pojištěnci v pojistném případě dostalo se dávek, které jsou v zákoně ustanoveny; že k tomu se musejí také platiti příspěvky, že používá se zaměstnavatele jako osoby, která příspěvky má vybírati, po případě sama z části platiti, to, jak právníci říkají, není essentiale zákona o nemocenském pojištění. Zákon však musí býti vykládán s hlediska svého essentiale.
Musím trvati na tom, co již bylo zástupci dělnických stran od 2. července několikráte vysloveno, že nález správního soudu ze dne 2. července není výsledkem právních úvah. Svědčí o tom také způsob, jak došlo k tomuto nálezu a svědčí o tom, že byl nález vyhlášen dva dny po tom, když sněmovna odešla na prázdniny. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Já opravdu velmi lituji, že musím to říci právě o nejvyšším správním soudu, jehož judikatury jinak si vysoce vážím, třebaže s ní nemohu vždy souhlasiti. Ale mám za to, že právě proto, že je to nejvyšší správní soud, a právě proto, že je to náš nejlepší soudní tribunál, právě proto je potřebí docela jasně a otevřeně a s veřejného místa poukázati, že způsob, jak Nejvyšší správní soud vykládá zákonodárství sociálně politické vůbec, a jak vyložil zejména § 4 zákona ze dne 15. května 1919, neposlouží k tomu, aby se rozšířilo přesvědčení o naprosté nestrannosti tohoto tribunálu. (Výborně!)
Je pravda, slavná sněmovno, že zákony, zejména zákony, které byly chvatně dělány a které musily býti chvatně dělány, mohou někdy vyvolati zmatek. Ale není to nebezpečím, když vyvolá nějaký zákon zmatek, jako je spíše nebezpečím, když zmatek je vyvoláván výrokem nejvyššího tribunálu, od kterého chceme, aby byl zářivým vzorem pravosti, přesnosti, jasnosti a nestrannosti. (Výborně! Potlesk.)