Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Ad. 5. Hlasování o zprávě výboru ústavnoprávneho o vládnom návrhu zákona (tisk 4328), ktorým sa mení ustanovení zákona zo dňa 21. prosinca 1922, č. 406 Sb. z. a n., o zmocnení vlády k ďalšiemu slučovaniu a rozlučovaniu obcí, k zmenám hraníc obcí, okresov, žup a zemí, ako i k potrebným opatreniam s tým súvisiacím (tisk 4358).

Zpravodajem je pan posl. dr. Dérer.

Zákon má 2 články, nadpis a úvodní formuli. Jelikož mne nedošel pozměňovací návrh, míním dát hlasovati o celé osnově najednou.

Námitek není? (Nebyly.)

Námitek není. Kdo tedy souhlasí s celou osnovou zákona, to jest s oběma články, nadpisem a úvodní formulí, ve znění navrženém p. zpravodajem, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím poslanecká sněmovna přijala tuto osnovu zákona ve čtení prvém.

Druhé čtení navrhnu na pořad schůze příští.

Zbývá ještě rozhodnouti o dvou resolucích, jež byly usneseny ve výboru ústavně-právním a jsou vytištěny ve zprávě výborové. Dám o nich hlasovati najednou.

Kdo souhlasí s těmito oběma resolucemi výboru ústavně-právního, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím obě resoluce výboru ústavně-právního jsou schváleny a vyřízen je odst. 5. pořadu dnešní schůze.

Nyní přejdeme k odst. 7, jímž jest

Prosím, aby páni neodcházeli, poněvadž k tomuto odstavci není debaty a budeme tudíž ihned hlasovati.

Zpravodajem je pan posl. dr. Matoušek, jemuž uděluji slovo.

Zpravodaj posl. dr. Matoušek: Vysoký sněme! Soudnictví jest jako všude, tak i u nás v demokratické konstituci ochranou bezpečnosti majetku a cti, zkrátka vůbec bezpečnosti občanstva. V této věci před sebou všichni občané jsou si rovni, mohou býti žalobci i obžalovanými, a jedinou výjimkou jsou poslanci se svoji imunitou. Ovšem i ti, když chtějí někoho obviniti, nevymykají se odpovědnosti soudní a též podrobují se tomu, co je podstatou demokracie, co je podstatou svobody, jdou před soud a tam jistě najdou práva.

Aby tato bezpečnost byla kontrolována veřejností, k tomu potřebujeme veřejnosti co nejširší. To ovšem neznamená, že by zásada veřejnosti měla býti chápána tak, že by kdokoliv měl přístup k veřejnému líčení, nýbrž tato zásada znamená, že k líčení mají míti přístup ti, kteří svojí vážností a vyspělostí jsou jistě zárukou právní kontroly. Proto také § 228 tr. řádu, dříve rakouského, odpírá přístup jako posluchačům při hlavním líčení osobám nedorostlým vůbec a § 295 tr. řádu, dříve uherského, dovoluje, aby z posluchačstva byly vyloučeny takové nedorostlé osoby, i ti, kdož se nedostavili ve stavu přiměřeném soudnímu jednání. Z téže podmínky dovoluje § 257 voj. trest. řádu (zákona z 5. července 1912, č. 131 ř. z., a § 257 zák. čl. XXXIII z r. 1912) přístup pouze dorostlým osobám mužského pohlaví.

Avšak zdá se, že tato ustanovení starého trestního zákoníka v novější době nedostačují. Moderní doba naše snad z touhy po sensaci, snad proto, že jsme nyní na nakloněné ploše ke zločinnosti po těžké době válečné, působí, že lidé chodí do soudních síní, ne aby kontrolovali bezpečnost právní, nýbrž jako do divadla a biografu. Vedle toho individua, která jsou nakloněna ke zločinnosti, z podrobnosti líčení přímo obohacují své zločinecké zkušenosti pro případ předem již připravený.

Proto zdálo se vládě naší, že by bylo v této věci potřebí ochrany větší, odpovídající spíše potřebám doby, a podala o tom návrh zákona. Senát o tomto návrhu rozhodl svým usnesením, v němž podle čl. I bod 1 "přístup k veřejnému hlavnímu líčení může býti posluchačům odepřen buď pro nedostatek místa, buď těm, kdož svou totožnost na požádání neosvědčí, anebo byli potrestáni pro nepolitický zločin". Přístupu k veřejnému hlavnímu líčení nemají dále podle bodu 2 usnesení senátu osoby nezletilé, leč že toho vyžaduje účel jejich studia na vysoké škole, podle bodu 3 osoby ozbrojené, byť i jen holí. Ten, kdo dostaví se k soudnímu jednání ve stavu nedůstojném, budiž - podle bodu 4 senátního usnesení - vyloučen z účasti na trestním líčení.

Ústavně-právní výbor naší sněmovny jednal o tomto usnesení senátu a v podstatě připojil se k důvodům usnesení senátního. Jenom v jednotlivostech změnil usnesení senátu v tom směru, že v bodu 1 neurčitý pojem zločinů nepolitických nahradil přesným označením zločinů, pro které musí býti někdo trestán, a to opětovně, aby mu mohl býti zabráněn přístup k veřejnému líčení. Stanoveno jest, že takovými zločiny jsou zločin proti bezpečnosti života, mravnosti nebo majetku, a žádá se, aby trestáno bylo opětovně. Ústavně-právní výbor byl náhledu, že je potřebí zde docela jasně naznačiti zločiny, pro které by musel někdo býti trestán, aby mohl býti vyloučen, a uznal, že jsou to právě tyto zločiny a že je potřeba, aby osobám, byly-li víckrát trestány a mají-li určitý sklon k zločinosti, byl přístup k veřejnému líčení zabráněn, ale nikoliv takovým, které snad jen jedenkráte byly trestány.

Dále vyloučil nejasný 4. bod článku I., ježto byl náhledu, že předseda líčení za dnešního stavu zákonodárství může vyloučiti toho, kdo by se choval při soudním řízení nedůstojně. Konečně doplnil bod 3 článku I tím, že nevyloučil z účasti na veřejném líčení toho, kdo musí nositi zbraň podle své služby, nechtěje zněním usnesení senátního omezovati účast na líčení osobám vojenským, stráži nebo četnictvu.

V ostatním připojil se výbor k usnesení senátnímu až na to, že vyloučil z usnesení senátního v bodu 1 ustanovení, že může býti zabráněn vstup posluchačům tenkrát, když není dostatek místa, ježto je to administrativní opatření předsedy líčení a trestního senátu, aby pro nedostatek místa přístup odepřel. Kdybychom to dali přímo do zákona, mohlo by to sváděti k domněnce, že takovým nesprávným určením místa k veřejnému líčení jest předem stanoveno, aby veřejnost byla omezována.

Z těchto všech důvodů ústavně-právní výbor změnil usnesení senátní a doporučil znění, jak je ve skutečnosti uvádí. Já jako zpravodaj ústavně-právního výboru z usnesení ústavněprávního výboru doporučuji, aby sněmovna přijala osnovu tak, jak byla v ústavně-právním výboru přijata. (Výborně!)

Předseda (zvoní): Ke slovu není nikdo přihlášen. Debata odpadá. Budeme tedy hlasovati.

Konstatuji, že sněmovna je způsobilá se usnášeti.

Osnova tato má 2 články, nadpis a úvodní formuli. Ke znění navrženému panem zpravodajem nebyl podán žádný pozměňovací návrh. Míním tedy dáti hlasovati o této osnově, podobně jako v předešlém případě, o všech odstavcích najednou, v celku. Námitek proti tomu není? (Nebyly.)

Námitek není. Kdo tedy souhlasí s touto osnovou, která má dva články, nadpis a úvodní formuli, ve znění navrženém panem zpravodajem - zdůrazňuji: odchylném od předchozího usnesení senátu - prosím, aby zvedl ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím poslanecká sněmovna tuto osnovu zákona přijala ve čtení prvém, a to ve znění odchylném od předchozího usnesení senátního.

Druhé čtení navrhnu na pořad příští schůze.

Tím vyřízen jest odst. 7 pořadu a přejdeme k odst. 8, jímž je:

Zpravodajem za výbor pro dopravu a veř. práce jest pan posl. Jar. Marek, zpravodajem za výbor rozpočtový je pan posl. dr. Medvecký.

Uděluji slovo prvému zpravodaji panu posl. Jar. Markovi.

Zpravodaj posl. J. Marek: Pánové a dámy! Způsob, jakým správa železniční předstupuje před sněmovnu se záležitostí výkupu místní dráhy v údolí Borže, není této sněmovně nový. Již jedenkrát, a to při dráze Počeradce-Vrskmany, přinesla státní správa železniční tentýž způsob, totiž dodatečné zákonné schválení usnesení o skutku již dokonaném.

Těžkosti, které vznikly jednotlivým společnostem ve finančním jejich hospodářství v posledních letech, nutí je, aby prodejem akcií státní správě železniční zbavily se tížících je závazků. V tomto případě jako dříve podařilo se státní správě železniční zmocniti se akcií za podmínek velmi příznivých. Trať je v Podkarpatské Rusi, stavební délka její je 106.159 km, ovšem jest to trať malého rozchodu o 76 cm. S tratí touto spojeny jsou menší dílny, které zaručují její výkonnost, najmě když uvážíme, že nejbližší železniční dílny jsou až ve Vrútkách, takže by správa byla velmi obtížná. Takto je dráha soběstačná.

Přejatý material vozový a lokomotivy nalézají se podle zprávy důvodové ve stavu velmi dobrém.

Pokud financí se týče, byla zakoupena tato dráha za úhrnnou cenu, spočte-li se cena akcií a konečně nalezeného materiálu k určitému dni, asi 50·9 % celkového dnešního nákladu. Tedy z toho možno souditi, že krok státní správy železniční byl velice dobrý.

Pokud se týče provozu samého, je připojena k důvodové zprávě statistika, a to od počátku provozu r. 1910 až do r. 1921. Z ní vyplývá, že na příklad hlína a štěrk - tam jest s dráhou spojen lom a drtič kamene, které rovněž převzala státní správa - štěrk, pokud se nespotřeboval k štěrkování vlastní trati, se odprodal. V prvých 3 letech 1910, 1911 a 1912 bylo tohoto materiálu vezeno nejvíce, pak poklesl s 9.079 tun z r. 1913 až na 210 tun r. 1916, až teprve r. 1922 bylo vezeno již zase 1.529 tun. Stavební dříví - a dříví má na této dráze největší důležitost - vykazovalo nejvyšší předválečnou dopravu r. 1913, a to 21.027 tun. Je viděti, jak pak v letech následujících 1914 až 1917 vlivem války v tomto území doprava stavebního dříví klesala, a teprve r. 1921 vykazuje zase 13.097 tun oproti nejnižšímu provozu tohoto dřeva 4.769 tun r. 1917. Palivové dříví dosáhlo r. 1914 největšího provozu, totiž 43·289 tun; tento provoz klesl r. 1917 na jednu polovinu, na pouhých 15.782 tun, ale vykazuje r. 1921 již 50.926 tun, to znamená, že i proti roku 1914 jako nejsilnějšímu v dopravě palivového dříví téměř již o celých 7 tisíc tun bylo dopraveno v r. 1921 více. Obilí začíná nyní asi tam, kde začínalo r. 1910 až 1912. Pak byl mírný vzestup, a pokles v letech válečných. Poněkud méně přicházejí v úvahu cihly a železo, které se ještě v tomto území nevzpamatovaly. Železo vykazuje ze začátku 3.400, 5.600 a 5.800 tun, za války kleslo dokonce na 328, a teprve roku 1921 stouplo na 1.485 tun.

Osobní doprava byla před válkou velmi značná; průměr osobní dopravy před válkou činil asi 44.000 osob. Za války pak je znáti patrně přesuny vojska. Doprava osob dostupuje v r. 1916 až 1917 přes 1/2 milionu, totiž 502.468 osob r. 1916 a 614.507 osob r. 1917, pak r. 1918 a 1919 klesá a v letech 1920 a 1921 zvolna stoupá, totiž z 260.000 osob r. 1919 stoupá v roce 1920 na 293.000, v roce 1921 na 296.000.

Ze statistiky vysvítá, že zaujímá na této dráze přeprava stavebního a palivového dřeva první místo a že rentabilita dráhy závisí na dřevařském průmyslu. Finanční výsledky dráhy byly celkem uspokojivé. Rok 1922 ovšem nebyl již takový, a to bylo příčinou, že konečně byla sjednána 22. listopadu 1922 dohoda, při které společnost dala k disposici 31.428 kusů akcií nominale 200 Kč a k tomu ještě odevzdala 497 požitkových listin v hodnotě 490.000 Kč; k tomu připočítány ovšem zásoby. Naproti tomu stát převzal od společnosti nekryté dluhy směnečné v úhrnném obnosu 50% faktické ceny.

Dopravní výbor se zabýval při této příležitosti hlavně § 3, a to otázkou personálu. Jako při dřívějších tratích, tak také tento § 3, pokud pojednává o zaměstnancích, zavádí pro ně novoty, které jsou lepší, nežli byly u zaměstnanců této dráhy jako dráhy soukromé. Dává tedy státní správě možnost, aby veškeré předpisy státních drah rozšířila i na tyto zaměstnance; a poněvadž volali po celý čas po poměrech stejných s ostatními zaměstnanci, bude to pro ně výhodou.

Celkové důvody mluví pro to, aby vládní osnova, jak jest předložena sněmovně, byla přijata. Osnova byla v dopravním výboru, pokud se týče § 3, jen stylisticky opravena. Když vezmou pánové do ruky zprávu a vládní osnovu, vidí jednotlivé změny, které nemění smyslu, jsou pouze stilistické. Odstavec 1, 2 a 4 tohoto paragrafu byly stilisticky změněny.

Nemáme-li na jedné straně obavy o stav zaměstnanců, můžeme i na druhé straně i politicky říci, že jest tomuto kraji nutno, aby zaveden byl jednotný tarif drážní, poněvadž na této dráze jsou tři různé tarify, jak dráha postupovala a byla přistavována, neměla jednotného propočítaného tarifu, nýbrž pro každý oddíl platily předpisy jiné. Nebude to výhodou pro určitý čas pro státní správu, ale celkem vzato, poslouží se tamějšímu kraji těmi tarify, kterými jsme Podkarpatské Rusi povinni. Doporučují vládní osnovu k přijetí. (Výborně!)

Předseda (zvoní): Dávám slovo druhému zpravodaji za výbor rozpočtový panu posl. dr. Medveckému.

Zpravodaj posl. dr. Medvecký: Slávna snemovňa! Rozpočtový výbor pri prejednávaní vládneho návrhu o výkupe miestnej dráhy v údolí Borže skúmal tento návrh zákona s ohľadu finančného, a to čo sa týka samého výkupu i čo sa týka okolností, ktoré podľa bývalých uhorských zákonov uvaľovaly na štát isté ťarchy a povinnosti na ten prípad, jestli by sa výkup nebol stal.

Spoločnosť táto, ktorej patrila mestská dráha v údolí Borže, bola založená roku 1907, a to koncesiou zo dňa 21. apríla, nariadením číslo 61.815 z r. 1907. Podľa § 7 koncesnej listiny činil skutočný stavebný kapitál 3,554.000 Kč predválečných korún.

Spoločnosť vydala vtedy akcie v nominálnej hodnote za 4,085.000 K. Druhým dodatkom zo dňa 7. decembra 1914, č. 85.004/14-III, bolo povolené zvýšiť stavebný kapitál o 1,506.400 K a v dôsledku toho i akciový kapitál o 2,300.000 K. Činil tedy stavebný kapitál úhrnom 5,100.400 K a akciový kapitál 6,385.000 K.

Menovite v čas války sa ukázala potreba rozšíriť investície tejto dráhy a tak od roku 1920 previedla spoločnosť celý rad nových investícií, na pr. zakúpila asi 60 štyrosových vozov Jk pre dopravu dreva, lebo celá dráha vedie údolím, kde sú lesy a obchod s drevom je veľmi čulý. Okrem toto zakúpila správnu budovu v Beregsáse za okrúhle 330 tisíc Kč, kamenný lom a iné objekty. Úhrnom investovala tedy spoločnosť do 1. septembra 1922 3,185.483 Kč.

Tieto dodatočné investície sa nedaly kryť akciovým kapitálom, ale spoločnosť bola prinútena okolnosťmi opatriť si prostriedky smenkovým úverom, ktorý pri započatí vyjednávania strán štátu činil 2,700.000 Kč. Dokladám ešte, že zásoby materiálu ocenené ku dňu 31. augusta 1922 obnosom 2,028.913 Kč. Spoločnosť menovite následkom týchto investícií a iných finančných okolností sa ocitla roku 1922 v takej finančnej situácii, ktorá zapríčinila, že sa spoločnosť ochotne dala do vyjednávania a žiadala sama, aby boly akcie štátom zakúpené. Po ďalšom vyjednávaní sa uskutočnila dohoda dňa 22. novembra 1922. Podľa tejto dohody prejíma štát všetky neumorené akcie, totiž 31.428 kusov akcií po 200 Kč, tedy 6,285.600 Kč nom. za 46% ich nominálnej hodnoty, tedy za 2,891.376 Kč. Ďalej, ako už zpráva dopravného výboru označila, odovzdala spoločnosť bez úplaty 497 požitkových listov v nominálnej hodnote 99.400 Kč. Štátna správa prevzala za túto úplatu všetky trati tejto miestnej dráhy v údolí Borže s budovami a zariadením a vedľa toho vedľajšie podniky, ako je vzpomenutý kamenný lom, budovy, zásoby atď.

Všetky okolnosti svedčia, že už samo sebou výkup tejto dráhy podľa hodnoty tých predmetov, ktoré štát ako majetok akciovej spoločnosti prejíma, je výhodný, že je táto dohoda pre štát výhodná. Táto dohoda je pre štát výhodná aj preto, že podľa zák. čl. IV. z r. 1888 mala štátna správa bezpodmienečné právo výkupu až od roku 1937 a podľa toho to zákonného článku by bola povinná štátna správa do tých čias, než by výkup štátom bol prevedený, vyplácať spoločnosti rentu odpovedajúcu aspoň 5%-nému zúročeniu skutočného stavebného nákladu.

Tento výkup dráhy, prevedený podľa dohody so spoločnosťou je o mnoho výhodnejší než výkup podľa zákonných ustanovení.

Opatrenie štátnej správy bolo však výhodné i po inej stránke. Spoločnosť mala koncesnou listinou zaručenú akvizičnú províziu 15 h za každých 100 kg tovaru, ktorý prejde cez stanice Beregsás lebo Sevljuš na miestnu dráhu alebo na štátnu správu. Táto akvizičná provízia bola pozdejšie zvýšená na 30 h za 100 kg. To by znamenalo, keby sa toto ustanovenie riadne prevádzalo, stálu podporu až 153.000 Kč ročne so strany štátu. Následkom tohoto soštátnenia táto položka výdajová 150.000 Kč odpadá.

Štátna správa zaplatila spoločnosti čiastku 2,891.376 Kč a bankám čiastku 2,963.721 Kč k úhrade zmenečných dlhov. Ohľadne otázky zamestnaneckej pán zpravodaj výboru dopravného poukázal na politickú výhodu, ktorá je spojená s prijatím tých prevzatých úradníkov - a to 73 definitívnych a 142 provizórnych zamestnancov - do štátnej správy podľa tých samých požitkov, aké majú u nás štátni úradníci. Ich nemocenské poistenie obstarávala dosiaľ okresná nemocenská pokladňa v Beregsáse, proti úrazu boli zamestnanci poistení u "Zemskej úradovne pre poistenie robotníkov v Bratislave".

Zo všetkých týchto výhod je zrejmé, že výkup tejto miestnej dráhy v údolí Borži je pre štát výhodou a preto rozpočtový výbor sa pripojuje k návrhu dopravného výboru a odporučuje slávnej snemovni ku prijatiu vládny návrh, ako je predložený. (Výborně!)

Předseda (zvoní): Zahajuji debatu. Než udělím slovo řečníku zapsanému, navrhuji po usnesení presidia lhůtu řečnickou 15 minut. Je proti tomu nějaká námitka? (Nebyla.)

Námitek není. Uděluji slovo řečníku zapsanému, jímž je pan posl. Füssy.

Posl. Füssy (maďarsky): Dámy a pánovia! Od piatich rokov jestvovania republiky nadobudli sme veľmi smutných zkúseností o pokračovaní vlády, prejavenom pri tak zvanom soštátnení súkromných dráh a tedy je pochopiteľná naša nedôvera, ktorou prijímame soštátnenie dráhy Boržavskej. Uznávam, že do istej miery i záujem verejnosti vyžaduje si toho, aby správa železníc bola jednotne a centrálne vedená; prejímanie železníc do štátnej správy môže byť účelným vzhľadom na jednotné stanovenie tarifov, avšak musíme sa ohradiť proti určitým veciam a machináciam, ktoré sa prihodily hlavne pri soštátnení košicko-bohumínskej dráhy a súkromných dráh v českonemeckých krajoch. Práve z týchto zjavov musel som konštatovať, že pri soštátňovaní dráh nevedú vládu hospodárske požiadavky a zásady účelnosti, ale jedine a výlučne česká šovinistická, odnárodňovacia politika.

Košicko-bohumínska dráha, ktorá už pred válkou mala v celej Europe najlepšie meno a aj vo válke pri tých ohromných výkonoch zachovala si toto dobré meno, stala sa po soštátnení pasívnou a jej dopravné pomery zhoršily sa o 50%. Blahodárne účinky soštátnenia ukázaly sa tu obzvlášte v tom, že starý vyzkúšaný personál mohol väčšinou vziať do ruky vandrovnú palicu, bol zo služby vyhodený, stal sa bežencom, poneváč svoje miesto musel postúpiť ľudskému materiálu importovanému z Čiech len preto, poneváč starý personál bol rekrutovaný z prvotného obyvateľstva a opovažoval sa vyznávať za Maďara, Slováka alebo Nemca.

Oproti týmto maďarským zamestnancom má sa stať aj soštátnenie boržavskej dráhy. Dráha mala dňa 1. apríla 1923 73 definitívnych a 142 prezatýmnych zamestnancov. O osude týchto postaráva sa nový hospodár "zdánlive" veľmi dobre, keď prehlašuje, že zamestnanci títo budú podľa zákona číslo 690/1920 buďto prevzatí alebo penzionovaní, alebo s odbytným prepustení. Naozaj nerozumiem tomu, načo je potreba toľko alternatívnych ustanovení, keďže štát chce fakticky tak materským spôsobom postarať sa o týchto zamestnancov. Prečo neustanovuje zákon, že všetci zamestnanci budú prevzatí a na svojich služobných miestach ponechaní i naďalej? Preto, poneváč vláda týchto miest potrebuje, aby na základe fiktívnych a za šticu pritiahnutých dôvodov mohla starý personál do sveta rozpustiť a svojich vlastných ľudí umiestniť a tým zabiť dve muchy jednou ranou. Na číročistom maďarskom okolí Berehova padarilo sa jej nakolonizovať novších 200-250 Čechoslovákov a tým počet Maďarov tam žijúcich o toľko snížiť.

Po soštátnení začne sa vláda v prvom rade rýpať v otázkach príslušnosti zamestnancov; vytýči prepadné lehoty k nabývaniu štátnej príslušnosti a domovského práva pri jednotlivcoch, ktorí už od doby celého jestvovania podniku verne a statočne vykonávali službu v dobe, kedy o novom gazdovi, Československej republike, ani myšlienka ešte zrodená nebola. Vytýči prepadné lehoty k osvojeniu štátného jazyka, a to lehoty tak krátke, že v nich ani Mezzofanti by nemohol vyhoveť, ač tento naozaj mnoho rečí hovorí. Konečný výsledok tejto sekatúry je vždycky jeden a ten istý: starý úradník bude prepustený alebo v najlepšom prípade dostane penziu, ktorú nemožno nazývať ani almužnou.

Mali sme už príležitosť zkusiť praktické prevádzanie zákona čís. 960/1920. Zákon tento poskytuje vláde to najširšie pole svevoľného postupu. Prítomný návrh však dáva vláde ešte viac práv ku zničeniu zamestnanca. V §e 3 návrhu sa totiž vyslovuje, že ustanovenia dotyčne prípadného odbytného môžu byť navzájomnou dohodou pozmenené. Navzájomná dohoda znamená v československej právnickej terminologii toľko, že ministerstvo železníc bude k navzájomnej dohode diktovať také podmienky, ktoré jestli budú prijaté, znamenajú hmotnú ruinu príjemcu.

Znajúc tieto faktá nech nedeklamuje vláda o porozumení, o mieru národnostnom, nech neoperuje farizejsky s heslom demokracie a rovného zachádzania a nech neočakáva od nás, že by sme ju my maďarskí poslanci zo Slovenska mohli podporovať v tejto práci podkopnej, ktorá je namierená proti našim pokrevným príslušníkom.

Mám konečne ešte jednu podstatnú formálnu námietku proti tomuto návrhu. Ústavný zákon nikde nevyslovuje, že by sa so soštátnením železníc súkromných malo tak pospiechať, oproti tomu prehlašuje, že Podkarpatská Rus je územím samosprávnym, požívajúcim autonomie na poli administratívnom, v otázkach školských, náboženských a hospodárskych. S uskutočnením autonomie však vysoká vláda naprosto nespiecha, ačkoľvek bolo by rozumné, aby bola najprv uskutočnená autonomia a aby dráhy v území Podkarpatskej Rusi soštátnené boly až po vypočutí sojmu. Oproti tomu vidíme, že ku väčšej sláve československej demokracie je v republike ešte aj dnes územie, ktoré nemá vôbec žiadne zastúpenie.

Prajem si, aby vláda o týchto skutkoch uvažovala a aby nekričala iredentu, opovažuje-li sa prvotné obyvateľstvo dožadovať sa svojich práv všetkými národy garantovaných. Nech neučiní bezzemkami a bežencami tisíce prvotných obyvateľov, lebo nebude požehnania na takej práci, na ktorej lpí krv a slzy veľkých más. (Potlesk na levici.)

Předseda (zvoní): Ke slovu již není nikdo přihlášen, debata je skončena.

Uděluji závěrečné slovo panu zpravodaji Jar. Markovi.

Zpravodaj posl. Jar. Marek: Vzhledem k tomu, že nebyly předloženy pozměňovací návrhy, doporučuji sněmovně zákon tak, jak jej předkládá výbor pro dopravu a veř. práce.

Předseda: Pan zpravodaj posl. dr. Medvecký má slovo.

Zpravodaj posl. dr. Medvecký: Slávna snemovňa! Pán posl. Füssy s nedôverou prijíma vládny návrh zákona, lebo vidí v ňom to, že tento vládny návrh zákona smeruje dľa jeho slov k odnárodneniu v tamojšom kraji čiste maďarského obyvateľstva. Toto jeho podozrenie, túto domnienku však ničím nedokazuje a neopodstatňuje. Čoho sa dovoláva, sú prípady, ktoré sa udajne staly v krajoch s nemeckým obyvateľstvom pri soštátnení miestnych dráh v Čechách, že sa tuná neúprosne pokračovalo oproti zamestnancom týchto miestnych dráh národnosti nemeckej, nečeskoslovenskej. To ani vo skutočnosti sa pri tých dráhach nestalo, že by to bolo odôvodnené. Tým menej je príležitosť a podklad k tomu, aby niekto podozrieval alebo mal nejakú obavu v tomto prípade soštátnenia tejto dráhy. Práve tým, že tých úradníkov a zamestnancov ako stálych, definitívnych, tak provizórnych prevzal a prejíma štát, je samozrejmé, že ich nechce prepustiť, že si však štát vyhradí právo k ich prijatiu alebo právo im dať definitívne uspokojenie alebo ich penzionovať. To je samozrejmé právo každého štátu v takom prípade, ba každého nabývateľa, každej spoločnosti. Že štát v tomto prípade požaduje patričnej štátnej príslušnosti, to je samozrejmé preto, že sa patriční zamestnanci súkromej dráhy stávajú týmto spôsobom zamestnancami štátnymi a platia potom o nich všeobecné ustanovenia, že štátni zamestnanci musia mať štátnu príslušnosť. Nakoľko sú to skutočne občania toho kraja okolia Beregsásu a Veľkej Sevljuše, tak táto okolnosť pre nich nebude mať nepríjemné následky, lebo keď pochádzajú z toho kraja, tak sú iste štátnymi občanmi našej Československej republiky a jestli iným podmienkam vyhovujú a jestli tým predpisom, ktoré sú všeobecné ohľadne naučenia sa štátnemu jazyku, vyhovujú, budú každým spôsobom prijatí.

Námietka kol. Füssyho, že vláda sa ponáhlila v tomto prípade s výkupom tejto miestnej dráhy, ležiacej na území Podkarpatskej Rusi a že Podkarpatská Rus nemá ešte autonomie - má síce autonomiu, ale nie je ešte zastúpená v tomto Národnom shromaždení - je absolútne neobstojná, lebo nie je autonomná otázka, tým menej, keďže sa to netýka špecielne Podkarpatskej Rusi, ale výkup sa prevádza menom Československej republiky. Dôvody jeho nijakým spôsobom neoslabujú naše dôvody prednesené a podané výborom dopravným i rozpočtovým a následkom toho ja doporučujem prijať túto predlohu tak, ako bola predložená. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Měli bychom teď přistoupiti k hlasování. Hlasování však odkládám až po vyřízení 10. odstavce pořadu dnešní schůze. (Námitek nebylo.)

Přejdeme tudíž nyní k 9. odstavci, jímž jest:

Zpravodajem výboru pro obchod, průmysl a živnosti je p. posl. Al. Kříž, zpravodajem výboru zahraničního posl. dr. Hnídek.

Uděluji prvnímu zpravodaji, panu posl. Al. Křížovi slovo.

Zpravodaj posl. Al. Kříž: Slavná sněmovno! Řada obchodních smluv uzavřených naším státem s cizinou, rozmnožena byla dne 14. července t. r. podepsáním obchodní smlouvy s Anglií.

Smlouva tato byla na základě zmocňovacího zákona uvedena vládní vyhláškou ze dne 30. srpna t. r., č. 175 Sb. z. a n., v platnost a má účinnost ode dne 1. září 1923.

Citovanou úmluvou postaven jest na pevný základ náš obchodní styk s největším obchodním státem světa a skončeno tak dlouhé vyjednávací dílo, jehož počátky spadají již do jednání před janovskou konferencí.

Pro Československo má obchodní smlouva s Anglií nepopíratelně veliký význam. Pozorujeme-li náš obchodní styk s Anglií, vidíme, že dovoz náš do Anglie značně stoupá a není pochyby o tom, že podepsáním a konečným schválením této smlouvy bude tato tendence našeho obchodování s britskou veleříší jen posílena.

Jak důležitým činitelem jest uzavření obchodní smlouvy s Anglií pro rozvoj obchodních styků mezi oběma státy, osvětlí těchto několik cifer o vzájemném obchodě:

Od ledna 1920 až do června 1923 jsme vyvezli do Anglie zboží za 4.799,693.130 Kč. Naproti tomu dovezli jsme za 3.188,456.626 Kč, je tedy naše obchodní bilance s Anglií aktivní o 1.611,236.504 Kč.

V ročních procentech činil náš vývoz do Anglie v uvedených létech postupně od roku 1920 až 1922 2.95, 7.70 a 7.45 procent našeho celkového vývozu.

Smlouva jest uzavřena na dobu pěti let a po uplynutí tohoto období jest automaticky prodlužována na jeden rok, jestliže některá ze smluvních stran 12 měsíců předem smlouvu nevypoví.

Jak již odpovídá tradicím anglické obchodní politiky, jest smlouva budována na základě nejvyšších výhod a v duchu co nejliberálnějším. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.)

S poukazem na obšírné odůvodnění této smlouvy ve zprávě výboru pro obchod, průmysl a živnosti, předložené slavné sněmovně tiskem 4308, doporučuji jménem tohoto výboru slavné sněmovně, aby smlouva tato byla dodatečně schválena přijetím následujícího schvalovacího usnesení:

"Obchodní smlouva mezi republikou Československou a Spojeným královstvím Velké Britanie a Irska, podepsaná v Londýně dne 14. července 1923, se dodatečně schvaluje." (Výborně!)

Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Udelujem slovo druhému zpravodajovi pánu posl. dr. Hnídkovi.

Zpravodaj posl. dr. Hnídek: Slavná sněmovno! Minulé neděle byly provedeny všeobecné volby v Anglii a tu se objevilo, že v Anglii počíná vítěziti směr ne ochranářský, nýbrž směr volného obchodu. Strana liberální, která zastává tento směr volného obchodu, nabyla velikého množství hlasů, druhá strana - konservativní - která stojí na stanovisku ochrany, tedy na stanovisku ochranářských cel, mandátů pozbyla. To znamená, že začíná se objevovati v Anglii snaha po volném obchodu. A proto obchodní smlouva, kterou uzavřela naše republika s Velkou Britanií, je tím důležitější právě s ohledem na tento zjev voleb v Anglii.

Pan zpravodaj výboru živnostenského se již zmínil, jak se rozvíjí obchod mezi naší republikou a Anglií. Já za zahraniční výbor dovolil bych si upozorniti na jednu důležitou věc, která jest obsažena v této smlouvě s Anglií. Tato smlouva, jak řekl již kolega Kříž, je založena na základě nejvyšších výhod. To znamená, že naše republika a vice versa Anglie musí dáti zboží, které se dováží z jednoho státu do druhého, výhody, které dává státu třetímu, ovšem s výjimkou výhod, které může Československá republika dáti na základě smlouvy st. germainské, a trianonské Rakousku a Maďarsku. Upozorňuji na čl. III této úmluvy, kde Anglie zavádí vůči nám tak zvaná cla antidumpingová, to znamená, že Anglie chrání se zde proti přívalu zboží našeho, které by snad následkem znehodnocení valuty mohlo se u nás vyráběti laciněji nežli v Anglii a v důsledku toho by mohlo potom konkurovat co se týče cen se zbožím anglickým. Tedy Anglie má právo zavésti vyšší cla, než by snad byla podle této smlouvy zavázána, tedy vyšší cla, nežli na dovoz ze státu třetího. Ovšem tato nevýhoda se strany Anglie jest vyvážena tím, že úmysl zavésti antidumpingová cla musí býti ohlášen 3 měsíce předem. Tato obchodní smlouva platí ovšem jen pro ostrov Anglii, neplatí pro dominia a neplatí pro ostatní území Anglie.