A tak, jako naše strana neváhala k tomu velkému činu přikročiti, přes to, že viděla, že občany, jež zastupuje, přinutí k obětem, byla to zase naše strana první, která se dívala na život a viděla, jak mravní a tím hospodářské poměry a poměry výdělkové se utvářejí, že pojednou se pro mnoho občanů stává to, co je jim předepsáno, ohromnou tvrdostí a příkrostí. A tu, když vycházela z toho stanoviska, pro stát přinésti oběti, musila přijíti ku správnému předpokladu, že musí působiti k tomu, aby tam, kde příkrosti jsou přílišné, byly napraveny. A tak se stalo, že náš klub r. 1921 na to upozornil a jednal o tom, a bylo také dohodnuto v této věci, aby byla zjednána náprava. Z toho jednání vyšel návrh, podaný naším klubem, posl. Bergmanem a soudr. Pravda, návrh dotýkal se nejvíce poměrů výměnkářských, které jsou hodně závažné a důležité, ale to vedlo ke kritice a přehledu celé té věci, a tu se pojednou ukázalo docela správně, že nejen výměnkáři, nýbrž i jiní majetníci, nejen rolníci a zemědělci, nýbrž i majetníci městští a hlavně živnostníci a obchodníci přicházejí do té situace, že dnes požadovati na nich takovou dávku bylo by skutečně nespravedlivé. A proto bylo jednáno v této věci, aby se zjednala náprava. Může se najisto státi, že opravy, které touto předlohou se mají zjednati, nebudou někdy dostatečné. Já na příklad se svého stanoviska živnostensko-obchodnického mohu dokázati na bezpočtu případů, že může býti nedostatečná, ale zase na druhé straně musíme jistě míti na mysli to, aby nebyla překážkou těm zásadním a důležitým a hlavním účelům této dávky, aby nebyla tak příliš zmenšena, aby zase nevyvolávala nesprávnosti na straně druhé. Ukáži potom k těm jednotlivostem.
Slavná sněmovno! Zde bylo také mnoho poukazováno na úřady berní, na ministerstvo financí, na vyměřování této dávky. Je jistě pravda, že řadu z těch věcí, které byly předneseny, sdílíme i my. I my máme tyto věci na mysli, stále se jimi obíráme a snažíme se dosíci nápravy, ovšem nikoliv planou kritikou a jen tím, že bychom občanstvo stále a stále roztrpčovali, jak jsme to zde viděli dnes, když se mluvilo o tom ustanovování daně se strany německé a ludové. Takovým způsobem se jen roztrpčuje ještě více, než to bylo dosud.
Ale my hledáme cestu, aby ty křivdy byly skutečně aspoň poněkud zmírněny. A bylo by nespravedlivostí, kdyby snaha ministerstva financí nebyla uznána. Může se říci, že je to nedostatečné, že to je málo, ale nesmí se říci, že to není nic. Uvažte, že už r. 1921 podařilo se nám, že ministerstvo financí vydalo výnos o úlevách možných při rekursech a poskytování splátek. Tento výnos ministerstva byl k naší žádosti opakován také roku 1922. Dále připomínám to, co ministerstvo udělalo, že základní daň výdělková nemá býti vyměřována jen podle toho, jak závod zvenčí vypadá, nebo podle toho, jak některý z vlastních kolegů třebas špatně z konkurenční zášti a nevraživosti ocení druhého svého kolegu, nýbrž bylo uděláno, že musí se říditi výnosem rok před tím dosaženým. My jsme se postarali o to, aby ten výnos nebyl tvrdý pro všechny položky daňové, aby byl progresivní, aby do 200.000 činil jen 1/2 % a postupoval pak do 4%. Kdo by neuznal, že to je úleva, nebyl by spravedlivý. Ale jděme dále. Ještě další věci ukázaly právě v těch poměrech, které souvisejí s dávkou z majetku, že totiž poměry výdělkové r. 1922 se proti r. 1921 neobyčejně zhoršily, a tu bylo postaráno o to, aby ministerstvo financí vydalo nařízení, jímž bylo možno opraviti přiznání učiněné r. 1921 pro daně na r. 1923, aby si je mohl poplatník krátkou cestou opraviti, a to až do 50%. Vidíte, že chceme přistoupiti k důkladné reformě daně výdělkové po všech stránkách. Tedy vůle zde je a ze všeho, co se děje po stránce finanční, že se připravuje sleva daně uhelné a sleva jiných daní, vysvítá, že bohdá, řekl bych rád, došli jsme k tomu, že můžeme s dobrým svědomím říci: Máme zabezpečeny potřeby státu a můžeme nyní jíti k tomu, abychom těm, kteří tak těžce daně shání, ulehčili: Tuto snahu ministerstva financí musí slavná sněmovna podporovati. (Tak jest!)
Chci ukázati na některé jiné paragrafy. Bylo z některých stran zde vytýkáno, že ten, kdo má velký majetek, dostane také velkou slevu. To leží zajisté v povaze věci. A není jistě správné, kdyby chtěl někdo říci: Ten dostane 2000 slevy a onen 20.000. Ale i po té stránce zase může se říci, že to není dokonalé a úplné, ale nesmí se to zamlčovati. Po této stránce předloha mluví o progressi, ona v nižších polohách slevuje na procentech více a v těch vyšších slevuje malé procento, vidíte, že to jde od 50 do 5 %. Tomu je tedy vyhověno. Pokud to vyhoví skutečným poměrům, je ovšem ještě další otázka.
Chci hlavně ukázati na § 3. Bylo zde o něm mluveno téměř každým řečníkem a nemám tedy vlastně mnoho k tomu připojiti. Zde opravdu působila valutní přeměna a přeměna ceny peněz, jaká byla r. 1914 a r. 1919, kdy jsme totiž byli na tom nejnižším stupni, kdy předměty a jakékoliv majetky činily velká čísla, kdežto r. 1914 tvořily čísla malá. To je docela přirozeno - zvláště to vyniká u živnostníků a obchodníků, když nastaly válečné poměry po r. 1914. Hodnotné zboží, které bylo v malých cifrách pojato, bylo často rekvirováno a odňato obchodníkům, a mohl bych uvésti klasické doklady, abyste viděli, zač se věci platily, jak málo bylo to rekvirované zboží ceněno. Pojednou živnostník svého hodnotného zboží byl zbaven, nakoupil sice zboží, pokud mohl, avšak r. 1919 zboží stalo se méně hodnotným a ohromně drahým. Byly to ohromné cifry, ve kterých jsme se ocitli a o kterých jsme věděli, že nemohou býti udrženy. Ten obchodník přece musil míti zbytek peněz, aby mohl zaň naše ohromně drahé zboží nakoupiti, a tu je pravda, že se může státi, jestliže někomu spočítáme majetek r. 1914 a r. 1919, i když to dělá 200% i více, doopravdy to není přírůstek, nýbrž naopak. Zde je ovšem nespravedlivost, a proto se přemýšlelo všelijakým způsobem., jak by se to napravilo. Na druhé straně je nemožno vypočítati a stanoviti určitým procentem, zda je tato okolnost skutečně plně zachycena a zda to bude spravedlivé. Slyšeli jsme zase výtky v obráceném směru, že se bude na to příliš hřešiti, že toho bude zneužíváno. Já jsem apeloval v rozpočtovém výboru a činím to zde zase co nejdůrazněji, aby co předloha také připouští, totiž cestu rekursní v těch případech, kde takové okolnosti přehodnocení jsou prokázány, bylo možno, aby dotyční stali se účastni tohoto výjimečného dobrodiní zákona, a v této věci také apeluji na ministerstvo financí.
Rovněž tak dotýkám se §u 5, který je velmi důležitý, poněvadž připouští, aby u těch občanů, kteří by tím, že by se dávka, která po slevě na ně připadá, od nich vymáhala, byli na své existenci ohroženi, - a to se může právě státi u těch obchodníků, jimž ta fiktivní čísla byla napočítána, která dnes nemají ani té hodnoty, se bral na to zřetel, aby jim byla dávka ve větší míře snížena a bylo jim poshověno v placení.
Ke konci chci říci něco, co je velmi důležité. Jsme si plně vědomi toho, že musili jsme při tom všem omeziti se ve svých požadavcích, jež bychom právě se živnostnického a obchodnického stanoviska právem mohli požadovati, na takovou míru, aby tím státní celek a účel dávky nebyl poškozen. To je nepopíratelné, ale nyní musíme býti pro to, aby rekursy bylo, možno věc napraviti. Jsme si vědomi toho, že to má jednu vadu, a to tu, že těmi rekursy, které jsou zde nutny, zase se odloží skutečné zaplacení dávek a stát je dostane hodně později. To je jedna věc. Na druhé straně, a to je velmi důležité, naši poplatníci, a platí to hlavně o živnostnících, budou stále v nejistotě, jaká je jejich platební povinnost, budou ještě stále očekávati, zdali rekurs bude vyřízen, příznivě nebo nepříznivě, což podlamuje hodně jejich hospodářskou sílu a podnikavost. K tomu připomínám, že celá řada rekursů není vyřízena, což nás velmi bolí.
V této věci apeluji a snažně žádám ministerstvo financí, aby po této stránce ve vlastním zájmu a v zájmu republiky zjednalo po řádek, aby rekursy byly vyřízeny, a pak nalezne zde živnostnictvo, které ochotně těmto svým povinnostem učiní zadost. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. Bubník.
Posl. Bubník: Vážené paní a pánové! Projednávání předlohy o novelisaci zákona daně z majetku a přírůstku na majetku dává nám příležitost, abychom si vzpomenuli na naděje, které byly neseny všemi těmi lidmi v říjnové revoluci 1918 na upravení právě majetkových poměrů v nově zrozeném československém státě. Tehdy nešlo pouze o odtržení určité části od Rakousko-Uherska, tedy o negativní nějakou akci, nýbrž o ustavení samostatného státu po stránce positivní.
Ale ustavení státu má pouze formální ráz. Státní zřízení a ústava jsou jenom formy, do kterých má býti vlita hutná látka života. A právě ti, kteří trpěli válkou a kteří také před válkou trpěli sociálním útlakem, domnívali se, že v nově zřízeném státě československém budou moci nalézti jiný, lepší osud. Zástupce strany národně-demokratické, který mluvil přede mnou, prohlásil, že není možno řešiti otázku jen z hlediska jedné třídy, že je velmi nerozumné vytýkati, jako by vrstvy majetné - alespoň to byl smysl jeho řeči - přinášely malé oběti. Jenže jeho prohlášení má jednu velmi slabou stránku: neodpovídá skutečnosti. Dnes máme dvě třídy. Jedna třída je saturována majetkově, a druhá třída je úplně bezmajetná. A k této druhé třídě bezmajetné přišly ještě statisíce lidí zproletarisovaných válkou a poválečnými poměry. Ovšem na druhé straně nesmí se zapomínati, že právě bývalá třída majetná, která měla dříve jaksi vignetu rakušáckou, proměnila se změnou poměrů ústavněprávních na československou majetnou třídu, a má tedy jen novou vignetu a nový odznak, ale ve skutečnosti ve svém jádru zůstala stejná. Naopak my můžeme posuzujíce dnes poměry a události poukazovati na neústupnost a útočnost třídy majetné, velmi dobře organisované, totiž zaměstnavatelů a velkých podnikatelů, proti dělníkům a zaměstnancům. A při těch všech akcích, které sledují snížení životní úrovně těch drobných lidí, lidí, kteří jsou proletáři anebo jsou blízko právě tomu zproletarisování, dává vláda svou sankci.
V republice Československé snažil se najíti malý člověk splnění svých požadavků na slušný lidský život. Dnes není možno opravdu mluviti o tom, že by to býval našel a že by malý člověk byl existenčně zajištěn. Nejedná se pouze o dělníky v městě, jedná se o zemědělského proletáře na venkově, o drobného zemědělce, samostatného výrobce, domkáře, chalupníka, malorolníka. Všichni tito mnou vyjmenovaní trpí těmi poměry, které dnes jsou rozvráceny po stránce hospodářské. Nepřemožitelnou hospodářskou moc mají majitelé velkých podniků, jako továrníci, velkoobchodníci, velkostatkáři, spekulanti váleční a pováleční a nad nimi nade všemi dominuje jako vrchol kapitalistická soustava - bankovní kapitál. Proto je dnes tak zvláště citelné to volání po zlepšení poměrů a proto také vyskytují se dnes stesky na to, že socialismus, který měl ve svém programu jeden z nejkardinálnějších požadavků, totiž vyrovnání majetkových rozdílů, naděje v něj kladené zklamal. Nestalo se tak ovšem pouze po stránce reformy majetku nemovitého, ale také po stránce změny v majetku movitém.
Vláda československá přistoupila k řešení otázky hospodářských problémů na venkově tak zvanou pozemkovou reformou. Co je pozemková reforma, o tom bylo tady již několikráte mluveno. Že neodpovídá požadavku venkovského lidu, zejména drobného venkovského proletariátu, o tom není dnes nutno mluviti. V druhém směru byl učiněn pouze malý krůček dopředu zákonem z 8. dubna 1920, který měl zavésti zdanění majetku a kterým měly býti také provedeny určité změny po stránce zdanění z přírůstku majetku. Zákon z tohoto roku byl ovšem proveden způsobem, který vyvolává velké podezření, nebylo-li tak činěno zúmyslně. Finanční orgány postupovaly při vyměřování dávky z majetku tempem, řekl bych, račím. Na místo, aby se šlo dopředu, šlo se do zadu. Tam, kde byl velký majetek byl postihnut, tam se nechal tento majetek velmi dobře uložiti za lepších a jistějších podmínek za hranicemi, ale malý majetek drobných usedlostí na venkově, živnostníků v městech, malých obchodníků v městech i na venkově, byl postižen dávkou z majetku i z přírůstku majetku, poněvadž tito nemohli utéci, ani svůj majetek nějakým způsobem investovat, aby československá státní správa finanční ho nemohla zachytiti.
Řešení, jaké navrhuje nyní vláda, je také úplně nedostatečné, ba řekl bych, zvrácené. Má býti šetřen zrovna zase majetek velký, ačkoliv v důvodové zprávě mluví se o tom, že hlavní zřetel se bere na majetek malý. Při dávce z přírůstku na majetku se slevuje absolutně mnohem více při velkém majetku než při majetku malém. Musíme rozlišovati majetek jednak podle jeho původu, byl-li získán vlastní prací anebo znehodnocením kursu, stouplým následkem změněných valutárních poměrů, anebo konečně byl-li získán nezaslouženě na útraty a na úkor cizí práce. Jestliže měl někdo před válkou 50.000 K uspořených, při snížení platební schopnosti československé koruny na jednu pětinu, znamená to dnes asi mírových 10.000 K. Měl-li 30.000, znamená to dnes asi mírových 6.000 K. Tyto malé majetky ovšem, které byly nebo jsou představovány na venkově drobnými usedlostmi, nejsou nijakým majetkem, který by mohl býti snad považován za velký.
Já poukazuji na praksi finační správy při vymáhání dávky z majetku. Nás docházely a docházejí stížnosti zejména ze Slovenska. Na Slovensku byli exponováni úředníci, kteří odhadovali majetek drobných robotníků na venkově a malých rolníků zcela libovolně. Po jejich odhadech se shledalo dodatečně, že tyto odhady neodpovídají skutečnosti. Ale tady se stalo ještě něco zvláštního. Na východním Slovensku a v Podkarpatské Rusi je území, které bylo přímo dotčeno válkou. Při náporu ruské armády byly tam v mnohých vesnicích a menších městech úplně zničeny usedlosti i majetek těch drobných vrstev pracujícího proletariátu východoslovenského a podkarpatsko-ruského. Těmto lidem se radilo, aby si podali žádost generálnímu finančnímu ředitelství do Bratislavy, že se jim sleví na dávce z majetku, po případě že dostanou určité bonifikace jako náhradu za škody utrpěné válkou. Žádosti, které byly spojeny s velkými výlohami 100 až 150 Kč, nebyly vyřízeny nebo byly vyřízeny zamítavě, takže tito lidé dvojnásob byli biti jednak tím, že museli platiti velkou dávku z majetku na základě úplně špatného odhadu a za druhé tím, že musili platiti útraty spojené s podáváním žádostí za nějakou úlevu nebo náhradu za válečné škody.
V předloze zákona § 2 je velmi zajímavá stupnice, podle níž má býti přírůstek na majetku snížen při majetku do 50.000 Kč o 50%, při majetku do 500.000 Kč o 25% a při majetku do 1,000.000 Kč sahajícím o 5%. Zástupce strany národně-demokratické zde chtěl dokázati, že je to docela spravedlivé, mluvil o progresi, ve skutečnosti však je to degrese, ale degrese taková, která jde k duhu nejbohatším vrstvám. Vážení pánové, je přece dětinské tvrditi, že ten, kdo by měl 1/2 milionu nebo 1 milion Kč, že by je byl získal svou prací, svou pílí, ať již ve válce nebo po válce, poněvadž jsou to lidé, kteří rozhodně tento majetek veliký získali na útraty jiných buď spekulací, dočasnou konjunkturou atd., ale rozhodně ne svým vlastním přičiněním a tento veliký majetek má býti nadále šetřen tím, že se na něj pamatuje slevou na dani z přírůstku na majetku, která sahá od 1/2 milionu do 1 milionu, jak bylo řečeno, s 25% na 5%.
Podle vládní předlohy § 1 dávka z majetku jakož i dávka z přírůstku na majetku zmenšuje se o 50%, nepřesahuje-li konečné jmění 50.000 Kč. V důvodové zprávě se praví, že se tím hledí ulehčiti držitelům malých majetků a že se tím ulehčuje zhledem k počátečnému jmění více menším majitelům nežli větším. Ulehčení pro malé vlastníky je ovšem nepatrné, poněvadž se stále zdaňují výrobní prostředky, které nejsou pramenem kapitalistického zisku a daň ta bude i po přiznání slevy pro malého vlastníka tíživou. Proto by bylo nutno, aby od dávky z majetku byli buď osvobozeni všichni ti, jichž konečné jmění k 1. březnu 1919 nečinilo více, asi 25-30.000 Kč, po případě až 50.000 Kč a jimž vypočtený přírůstek jmění nedosáhl stejného obnosu. Při zdanění majetku nad obnos 50.000 Kč nejsou navrženy žádné změny. Aby se vyrovnal daňový úbytek vzniklý z osvobození od daně nebo jejím 50%ním snížením u malých majitelů bylo by možná stanoviti percentuelní přirážku u majitelů nad 500.000 Kč, přiměřeně odstupňovanou. Podle §u 2 novely stanoví se přírůstek na majetku do 50.000 Kč 50%, do 100.000 Kč 45% atd., vždy o 5% dolů. Spravedlivější by bylo, kdyby se stanovilo, že se přírůstkem každých 10.000 Kč snižuje sleva o 1/2%, takže na příklad při přírůstku 100.000 Kč činila by sleva 30%, při přírůstku 300.000 Kč 35%. Komu byl vypočten přírůstek 200.001 Kč, tomu by se slevilo 35%, jako komu by vzrostlo jmění o 100.000 Kč. Zde zůstává sleva úplně stejná.
Slevy uvedené v §u 2 nejsou přípustny činí-li dávkou povinný přírůstek na majetku více než 200% počátečního jmění. Ustanovení toto je zřejmým schvalováním lichvy, pomocí níž značný počet lidí ve válce své jmění zvýšil na úkor ostatních až o 200%. Měl-li někdo na počátku jmění 100 tisíc a konečně 300 tisíc, má mu býti ještě sleva přiznána. Doporučovalo by se zde proto určité odstupňování, aby totiž, slevy uvedené v §u 2 nebyly přípustny, činí-li dávkou povinný přírůstek na majetku více než 200% při jmění celkovém do 200.000 Kč a více než 100% při jmění od 200.000 Kč do 500.000 Kč. Další přírůstky u majetků vyšších by podléhaly dávce v plném rozsahu podle zákona z 8. dubna 1920, č. 309 Sb. z. a n.
V §u 5 se stanoví, že zemský finanční ústav může na žádost strany ve výminečných případech povoliti částečnou slevu na dávce z majetku a nebo na dávce z přírůstku na majetku nebo na obou, je-li vážné nebezpečí, že by při zapravení této dávky mohla býti ohrožena existence poplatníka, nebo jeho hospodářské podnikání. O stížnostech rozhoduje s konečnou platností ministerstvo financí.
Vážení pánové! Toto rozhodnutí, které se zdá nedostatečné zástupci strany národně demokratické, je příliš široké a my máme vážné a praksí odůvodněné obavy, že bude tohoto paragrafu zneužíváno, a to na neprospěch malých majitelů, kteří se buď o své právo podle tohoto paragrafu přípustné nebudou hlásiti a na prospěch velkých majitelů, kteří pomocí svých prostředků finančních budou moci se domáhati uplatnění svého práva tímto paragrafem jím daného, cestou, kterou již najdou.
Pan zpravodaj byl tak laskav a v důvodové zprávě napsal, že rozpočtový výbor zevrubně projednal vládní předlohu. Konstatuji, že o nějakém zevrubném projednávání této předlohy nemůže se mluviti, naopak, že tato předloha byla tempem expresního vlaku projednána, poněvadž nezáleželo pánům na tom, aby se ulevilo malým, drobným zemědělcům a živnostníkům ve městech, těm drobným vkladatelům, nýbrž aby bylo vyhověno požadavkům právě těch velkých majitelů ať movitostí, nebo nemovitostí. Vytýká se sovětskému Rusku, že vymáhá daně a dávky a že mužíci je musí platiti, jako kdekoliv jinde. Tam byla provedena skutečně sociální revoluce. Stát dělníků a rolníků se stal vlastníkem půdy a všem mužíkům se dostalo tolik, kolik mohou obdělati. Nemůže tam míti nikdo více, nežli sám stačí svojí pracovní schopností se svojí rodinou. Ruský mužík je dnes naprosto spokojen a můžeme konstatovati, že úroda z připojené Sibiře je skutečně letošního roku abnormální. Pud obilí, 16 kg, stojí na našich penězích 1 Kč 70 h a jest lepší nežli americké a je také lacinější. Export se vyvíjí nejenom v zemědělských produktech. Uvádím námatkou, že bylo objednáno Anglií pro londýnský trh 1 milion pudů másla jenom ze Sibiře, a to za cenu, která jest nižší, než je cena v Anglii obvyklá. Také průmyslová výroba se technicky zdokonaluje. O tom nechce naše vláda ničeho věděti. Máme na příklad politickou deflaci a niveau koruny zůstává státi na 16 1/2. V Rusku zavedli novou měnu. Jeden červonec jest vlastně dražší nežli zlato. V naší měně se platí 170 K a jest hledán všemi kapitalisty, kteří obchodují s Ruskem, ať jsou to švédští, němečtí, angličtí nebo ostatní. Je nutno konstatovati, že při moskevské výstavě československá vláda si počínala velmi nešikovně a že exposice československá byla nejhorší ze všech exposic. Tam přichází desetitisíce mužíků, kteří se dívají, jak se má vyráběti produktivním způsobem, tam bylo poskytnuto názorné vyučování. U nás je krise v průmyslu, stoupání drahoty. Příčinou je špatná obchodní politika a křečovité držení starého hospodářského řádu. U nás stavíme celní závory, zdaňujeme životní potřeby a daní z obratu vlastně všechno, co člověk pracující musí míti na sebe a do sebe. A při tom mu snižujeme pod patronancí vlády, ne-li na její popud, mzdy a platy. Již v Anglii se poznalo, že poměry se trochu změnily. Podle posledních voleb do anglické dolní sněmovny bylo zvoleno 192 poslanců nalevo Labour party. Nejsou to vysloveně revoluční poslanci, ale jsou to lidé, kteří zastupují zájmy tříd anglických, kteří jistě průběhem doby přijdou k tomu poznání třídního stanoviska, které my hájíme. Nechceme otevříti okna do světa a dusíme se v československém maloměšťáckém vzduchu, prosyceném kapitalistickými bacily. Chceme ochranu práce dělníkovy, živnostníkovy a rolníkovy, ale nespokojíme se ubohými záplatami. Zde platí "buď a nebo". Buď bude udržena nadvláda třídy kapitalistické nebo nastoupí na její místo vláda pracujícího lidu, který je vlastně živnou látkou a základem státu.
Při této příležitosti nutno také poukázati na jednu okolnost. Zákon o dávce z majetku, který byť by byl také úlevou pro malé drobné majitele, je přece jenom zákonem sociálně-politickým, který má dosah jenom pro ty, kteří jsou beati possidentes. Ale zákon, vážení, který se má vztahovati na ochranu stáří a ochranu malého pracujícího člověka v době jeho invalidity, zákon o starobním a sociálním pojištění nedostal se ještě ani z konventiklu podkomise sociálně-politického výboru.
To ovšem dělnictvo československé nebude moci s vděkem kvitovati.
Dosud dělnictvo a venkovský pracující lid ve svém celku cítí pouze útlak, musíme ho k třídnímu přesvědčení probuditi a vychovati, a pak místo dávky z přírůstku na majetku bude provedena konfiskace velkého kapitálu městského a velkostatků. To je dějinným úkolem komunistické strany československé. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. Füssy.
Posl. Füssy (maďarsky): Ctené dámy a pánovia! Zmenu zákona o dávke z majetku a z prírastku na majetku očakávala verejnosť s pochopiteľnou netrpelivosťou, avšak predložený návrh na zmenu neuspokojuje toto očakávanie. Návrh tento, až bude zákonom, bude dobrý hlavne k tomu, aby daňový systém, ktorý už i tak až do nezpoznania je zmotaný, ešte viac zmotal a dal podnet k novým odvolaniam a žiadostiam o zmiernenie dane, ktorým nebude konca-kraja a na pokon bude musieť poplatník zaplatiť také sumy, ktoré nielen že presahovať budú jeho bernú nosnosť, ale vo veľa prípadoch privodia i jeho hmotnú ruinu.
Prevedenie samého pôvodného zákona o dávke z majetku bolo by najmä nespravedlivým; uznáva tento fakt i dôvodová zpráva rozpočtového výboru. Hlavná príčina nespravedlnosti väzí v tom, že poneváč od doby nastúpenia platnosti zákona naša valuta sa podstatne zlepšila, klesly ceny a tým cenové odhady, slúžiace za základ vyrúbenia dávky z majetku, sú dnes naprosto fiktívne. Jestli uvažujeme, nakoľko nový návrh tomuto stavu odpomahá, vidíme predovšetkým, že plánované sníženie dávky z majetku neodpovedá faktickému zlepšeniu valuty. Československá valuta sa totiž dva a polkrát zvýšila, oproti tomu sa dávka z majetku nesníži o dva a polkrát, ale v najpriaznivejšom prípade len o polovicu. I tejto 50%nej výhody môže požívať len málo poplatníkov, bo veď je málo takých, ichž majetok, ktorý sa berie za základ vyrúbenia dávky z majetku, nebol by prevyšoval v rokoch 1920-1921 cenu 50.000 Kč.
Podľa § 3 návrhu nezúčastní sa výhody ten, jehož majetok od roku 1914 do r. 1919 vykazuje 200 % né zvýšenie ceny; avšak zťažka sa najde v republike poplatník, ktorý by mohol vykázať menšie zvýšenie ceny a tým by mohol požívať výhody nového zákona. Naozaj nemusel byť nikto válečným dodavateľom, a predsa sa zvýšila cena jeho majetku sama od seba vyše 200%.
Vláda sama cíti to, že konkrétne výhody týmto návrhom poskytované pohybujú sa v príliš skrovných medziach a preto povoľuje, aby osoba, ktorá je povinná platiť dávku z majetku, mohla požiadať o sníženie dávky, jestli bola existencia poplatníka a jeho rodiny zaplatením dávky v základoch ohrožená. V takýchto prípadoch môže byť žiadateľovi povolená slušná sľava. Vyšku tejto sľavy ustanovujú finančné riaditeľstvá. Ustanovenie toto pre nas Maďarov na Slovensku neznamená žiadnej výhody, bo veď štátne finančné správy ani voči jedinému maďarskému gazdovi alebo živnostníkovi nikdy neuznajú, že by zaplatenie dávky z majetku ohrožovalo ho v základoch jeho existencie; opačne, úrady budú celou prísnosťou zákona pôsobiť v tom smere, aby ich čím viac priviedly do úplnej zkazy. Týmto paragrafom vláda zjavne priznáva sa k tomu, že dávka z majetku práve tie malé existencie ohrožuje v základoch, avšak opravu ponecháva žiadostiam a odvolaniam a totiž koniec koncov nedáva nič.
Už z tohoto krátkeho výkladu vysvitá, že celý návrh je len nálepkou na oči obecenstva, ktoré pod ťarchami stone, a že z neho práve maďarské gazdovské a živnostenské obecenstvo, ktoré ja zastupujem, bude mať pramálo osohu. Práve preto, že nenachádzam v návrhu náležitých garancií ohľadom toho, že sníženie dávky z majetku stane sa fakticky v miere, v ktorej by si toho naše existenčné záujmy vyžadovaly, nemôžem návrh prijať, a naproti tomu vyžadujem revíziu cenových odhadov, slúžiacich za základ vyrúbenia a pri tom zvýšenie miery procentuálnej sľavy, čo je nadostač odôvodnený požiadavok, jestli uvážime hlavne, že cieľ dávky z majetku, t. j. zvýšenie valuty, je už dosažený, ačkoľvek tým ste sa nám vôbec nazavďačili. (Potlesk na levici.)
Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. Koudelka.
Posl. Koudelka: Slavná sněmovno! Když byl projednáván zákon o dávce z majetku na jaře roku 1920, byla situace, z níž se tento zákon rodil, podstatně úplně jiná, nežli je situace, za níž přikročujeme k projednávání opravy tohoto zákona.
Cíl zákona o dávce z majetku byl dvojí: především byly tu úmysly fiskální. Zákon tento měl sloužiti k nápravě naší měny, k stažení státovek, které jsme přejali z bývalého Rakouska v úhrnné výši asi nějakých 8 miliard, a k zaplacení nejnaléhavějších státních dluhů, jež byly způsobeny naším státním osvobozením. (Hluk.)