Představovali jsme si novelisaci dávky z majetku a dávky z přírůstku z majetku docela jinak. Mysleli jsme, že se v tomto případě uplatní ryze hospodářské, věcné, rozumné a vážné úvahy, že tento zákon nebude, jako jiné v této sněmovně, promrskán bez jakéhokoliv studia, bez jakékoliv vážné úvahy. Ale ziskem je tento zákon přec. Několik málo našich lidí nalezne podle tohoto zákona skutečnou byť i malou úlevu, a proto bude naše strana hlasovati pro ta ustanovení zákona, jež přinášejí skutečné výhody pro menší a střední poplatníky dávkou povinné; pro zatěžující ustanovení nebudeme ovšem hlasovati. (Potlesk na levici.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. Kostka. (Výkřiky na levici.)
Posl. Kostka (německy): Slavná sněmovno! Bylo by potřebí, aby jednotliví pánové, kteří na mne při vstupu na tribunu pokřikovali, že prý chci zastupovati židovský kapitál, se také trochu starali o voliče, neboť i tito pánové mají voliče a mám za to, že budou-li se doma zastávati této předlohy, že budou jak židovští tak křesťanští kapitalisté musiti říci, že nejsou s předlohou spokojeni. To budiž jen mimochodem podotčeno pánům, kteří pokřikovali.
Chtěl bych se teď obrátiti k druhé straně a promluviti o její loyalitě. Máme prý postupovati loyálně. Jak často to slyšíme ve sněmovně a všude! Chtěl bych jednou dáti otázku: Podáme-li na základě tohoto parlamentárního řádu návrh stran dávky z majetku - a to se stalo v tisku 4184 - přikáže-li iniciativní výbor tento návrh rozpočtovému výboru a prohlédnu-li pak, jelikož jsem navrhovatelem, předloženou zprávu a naleznu-li, že nebyl na návrh vzat vůbec ani jediným slůvkem zřetel, nazýváte to loyálním? (Posl. Knirsch [německy]: Česky loyálním!) Bylo zde řečeno: česky loyálním, nechtěl bych se však chytiti tohoto slova, naopak chtěl bych se otázati pana zpravodaje, kterak to může odůvodniti, a ať mi z doslovu jasně a přesně odpoví. Měl jsem úmysl, pánové s druhé strany, podati návrh, aby celá osnova zákona byla vrácena rozpočtovému výboru; označil bych to za naprosto přiměřené a loyální, kdybyste byli zapomněli, že v tisku 4184 podán jest takový návrh zákona, takže by osnova musila ještě jednou býti vrácena rozpočtovému výboru; avšak upustil jsem od toho, podati takový návrh. Bylo mi totiž řečeno, že by mohlo hroziti nebezpečí, že tento návrh na minimální dávku z majetku se pak vůbec z propadliště nedostane, protože máte v koalici tolik obtíží, že jste rádi, dostanete-li odpůrce této předlohy ve vlastních řadách ze sněmovny. Zvláště v řadách pánů českých sociálních demokratů schází dnes co možná nejvíce poslanců, aby se nedověděli ničeho oficielního; domnívám se, že jinak se beztoho ničeho nedovědí o návrhu, nežli když zde ve sněmovně slyší, že se o něčem mluví. Že jinak návrh prostudují, o tom pochybuji podle projednávání, jaké je v této sněmovně zvykem.
Velectění pánové, přejděme k věcné stránce. Stále se zde mluví o deflační politice, se všech stran, nejen s druhé strany. Prokazujete svému finančnímu a měnovému politikovi, zesnulému, tragicky skonavšímu dr. Rašínovi velmi málo cti, nakládáte-li s tak důležitou předlohou zákona v této sněmovně s takovou lehkovážností, kterou nechci blíže označiti. Či máte tolik příležitosti, abyste tak často odpovídali na řeči, které se vám s české strany den co den přednášejí dr. Englišem, dr. Fořtem a jak se všichni jmenují, v jejich listech?
Proč tak, probůh, nečiníte? Mám za to, že je to znamením nevážnosti, kterou zde prokazujete i zemřelému, jestliže o tak důležitých věcech - a jsou nesmírně důležité, snad nejdůležitější pro celé státní hospodářství - tak lehkomyslným způsobem debatujete. Sjednali jste to soukromě, za zavřenými dveřmi. Neboť i v rozpočtovém výboru byla, jak jsem slyšel - nejsem členem jeho - porada při tak důležité věci pouze fraškou. Vy jste ji již předem smluvili a důvody možno si hledati z novin, neboť nepomýšlíte na to, abyste se před veřejností pustili o této důležité otázce do rozpravy. To je hrubá chyba. Neboť čistě věcně řečeno, běží přece o to, má-li se problém, jak byl stanoven dr. Rašínem, skutečně vědecky hájiti až do konce, může-li se na umoření nezúročitelného státního dluhu, jakým jest dluh bankovek, skutečně trvale zavésti tak velké zatížení celého hospodářství státního. Bylo by zde pojednati o theorii, leč theorie docházejí zde málo ohlasu; třeba však přece o tom mluviti. Velice často zaměňuje se zde příčina a účinek. Poněvadž se zaujímá zhola staré stanovisko kvantitativní theorie, pokud jde o bankovky, myslí se, že se může pouze stahováním bankovek provésti skutečná úspěšná deflační politika. Chyba vězí však po mém mínění jinde. Jde pouze a jedině o obnovení hospodářské síly veškerého lidu v tomto státě a běží pouze a jedině o to, aby výrobní náklady se zmenšily takovým způsobem, aby se mohla zase všechna kola jako za normálních dob mírových točiti, aby všichni dělníci mohli zase jíti jako v normálních dobách po své práci a aby na konec i spotřební síla lidu byla takovou, aby si každý svým výdělkem mohl zaopatřiti potřebné živobytí. Zde se staly chyby a musili bychom zde opakovati celou rozpočtovou debatu, kdybychom chtěli mluviti o těchto výrobních nákladech zase i při dávce z majetku. Jde o to, že na jedné straně stavíte přelud: Chcete umořiti dluh bankovek a chcete tím vytáhnouti z obyvatelstva částku 9000 milionů korun, což je fikcí. Na druhé straně máte skutečný státní dluh, který není nepatrný, jak jsme za rozpočtové rozpravy slyšeli, který již dnes jde do velkých miliardových číslic a který musí růsti, splníte-li v nejbližší době oprávněný nárok obyvatelstva na válečnou půjčku. Tu nastává veliká otázka: Posloužíme hospodářství, posloužíme vskutku celému státu, sledujeme-li na jedné straně tuto fikci, a máme-li zde tento nezúročitelný dluh bankovek na zřeteli a vybéřeme-li za to z lidu miliardy, aneb učiníme-li lépe, použijeme-li toho, co dostaneme z dávky na majetku do státní pokladny, k umoření a zúročení nynějších skutečných státních dluhů? Mám za to, že právě krise v našem průmyslu velice jasně dokazuje, že jsme zde na falešné cestě. A proč vzniká na konec dnes tento trvalý konflikt, že na jedné straně neplníte nejnutnějších sociálních povinností státu, že stále musíte rdousiti svůj školní rozpočet, sociální rozpočet a že na druhé straně musíte stále víc a více oslabovati výrobní sílu, že tedy musíte stále víc a více stupňovati stav krise v tomto státě? To pochází zajisté i z toho, že theorie dávky z majetku jest fiktivní, že neodpovídá skutečnosti a že zde musíme pomalu důsledně a logicky prováděti převracování myšlenek. Poukazuji na to ještě jednou, že dnes dochází již mnoho významných českých měnových politiků stále více stanoviska, že již nemáme, probůh, provozovati nadále žádnou deflační politiku, nýbrž politiku stabilisační. Dr. Fořt, dr. Engliš, který se snad ještě dnes ujme slova - bylo by v této sněmovně velice důležité, kdyby i k tomu zaujal stanovisko - zastávají toto stanovisko a již v rozpočtovém výboru nadhodili jsme otázku, aby se čistě vědecky neboť vědy v této sněmovně nemáme, podléháme všude jiným motivům, vědecké pohnutky jsou vždy až na posledním místě - učinil pokus, aby se o tomto tak ohromně důležitém problému pro hospodářství a pro celý státní život pojednalo čistě vědeckým způsobem v měnové anketě. Část těchto reformátorů také tvrdila, že bude možno opříti měnu státu prý tím způsobem, že by se mohlo použíti peněz, které naplynou státu z dávky z majetku, bankovek, které se tak sejdou z nákupu zlata a stříbra, tudíž k dalšímu krytí měny. I o tom by se musilo promluviti čistě vědecky. Jsem toho mínění, že by se zlato a stříbro mohlo nakoupiti pouze v cizině, že by však potom bylo nebezpečí, že se může kurs koruny stlačiti, poněvadž se tím uvolní v cizině velký oběh platidel.
Shrneme-li tedy tyto vývody, vyplývá toto: dosavadní použití výnosu dávky z majetku jeví se pochybeným. Návrh, aby se výnosu z dávky použilo na zaopatření drahých kovů a devis v cizině, nedá se technicky uskutečniti, skýtá zároveň nebezpečí pro stabilisaci koruny. Zůstává tudíž pouze jediná možnost: použíti dávky z majetku k umoření zúročitelného vnitřního státního dluhu. Použijeme-li k tomu dávky z majetku, můžeme také změniti mnoho ustanovení, která jsou dnes od soukromého hospodářství považována za obzvláště tvrdá. Budiž zde jen krátce podotčeno, že se stále mluví o placení hotovými a přirozeně ocitají se zemědělci a rovněž tak průmysl a obchod i živnosti v nesnázích především proto, že se nemůže platiti hotovými, poněvadž se i k zapravení dávky musí napřed uvolniti peníz, poněvadž se musí opětně bráti útočiště k úvěrům, které se jim dnes značně zdražují. Bylo by tomu možno odpomoci, kdyby se státní titry z půjčky použilo k placení dávky z majetku, na př. staré renty aneb konec konců i válečná půjčka, kdyby se napřed provedl jednou přesun zásadních hledisek.
Bohužel, není to jedinou chybou zákona, a musili bychom v této sněmovně mluviti také i o tom, zdali by se neměl změniti § 1 tohoto zákona. Byla o tom ovšem i v důvodové zprávě řeč, jest to však velice jednoduchým počtem, který si třeba stále a stále uvědomiti, že dávka z majetku v dnešní formě je nespravedlností. Přepočítáte-li 10.000 Kč z r. 1920 toto na zlato, přijdete k částce 833 zlatých korun. Chcete-li těchže 10.000 Kč v r. 1923 započítati jako splacené, dospějete k daleko vyšší částce. Přepočítáte-li první splátku dávky z majetku, totiž 15% a tři pololetní splátky, jež jsou zákonem předepsány, na zlatou měnu podle hodnoty r. 1923, dospějete k částce asi 930 zlatých korun, t. j. jinými slovy: splnil jsem úplně úmysl zákona, zaplatil-li jsem 15% splátku a tři pololetní splátky. V témž okamžiku dal jsem státu to, co na mně ve zlaté měně žádal roku 1920.
Někteří z pánů řečníků přede mnou mluví o tom již o tom, jak velkou chybou předlohy je, že se zdaňuje vlastně nikoliv reální, nýbrž nominální přírůstek. A již dnes se často přihází, že se stále ještě vybírá dávka, ačkoliv ve skutečnosti podle hodnoty není již žádného skutečného přírůstku, aneb není již vůbec objektu, který by měl býti zdaněn. Objektem dávky z přírůstku na majetku musil by býti o skutečný reální přírůstek na majetku, a nikoliv nominální přírůstek, jaký vyplynul z různých peněžních hodnot.
Přecházeje k jednotlivostem osnovy, chtěl bych především zdůrazniti, že střední provoz průmyslu je příliš málo chráněn, chci-li zde zastávati stanovisko průmyslnické, a toto to musí býti zastáváno, neboť jest rovněž tak m potřebí, aby tato skupina byla stejně chráněna, jako se musí bráti v ochranu skupina zemědělské výroby a skupina majetníků domů. S průmyslem nakládá se v této předloze naprosto macešsky, jeť beztoho, prodělav těžkou krisi, dnes odkázán na to, aby použil cizího úvěru. Víte, že úvěr poslední dobou se nezlevnil, nýbrž následkem opatření bankovního úřadu se zdražil. Uvážíte-li celou slevu, která se osnovou vůbec poskytuje, tedy nepřihlížejíc na různá výrobní odvětví, na různé stupně, na s které se zde béře zřetel, tedy se uvádí, že se poskytuje celkem sleva 1.500 milionů z částky 9.398 milionů, tedy přibližně 16%. Původní odhady, jak se uvádějí na příklad v zákoně o dávce z majetku aneb směrodatnými hospodářskými politiky, zní ovšem na 11.700 milionů, čímž by se sleva snížila přibližně na tohoto 12·8%. A z těchto 12·8% dostane podle osnovy nejmenší část průmysl. Mám za to, že je to vlastně největší chyba této předlohy. Ať se, o probůh, dnes neříká, že by průmysl byl s to, aby to dnes beze všeho snesl. Částky jsou r. 192 veliké a když vezmete, jak velké jsou ztráty, jaké utrpěl provozní kapitál v poslední době, když pozorujete obzvláště vývozní průmysl v jeho stycích s balkánskými zeměmi, s Maďarskem, ano i s Rakouskem, tu uvidíte, že se závody, jež byly dříve označovány za neobyčejně kapitalisticky silné, z části pouze stěží udržují, že sotva již mohou úvěry zpeněžiti. Můžete se snadno a rychle informacemi přesvědčiti o těchto věcech. Za takových okolností jest ovšem velice litovati, že z této předlohy vyplývá pro průmysl naprostý minus. Pokud jde o dávku z majetku a z přírůstku na majetku, je celkem pro střední a velké podniky řeč pouze o slevě, jež činí snad 5 až 2 1/2% celé dávky z majetku a z přírůstku na majetku, a to až do jednoho milionu. Nad tuto částku nemluví se nikterak o nějaké slevě na dávce z majetku ani na dávce z přírůstku na majetku, kromě v jednom ustanovení, které musíme potírati pro jeho nejasnost, že se ponechává finančnímu úřadu na vůli, aby v případu hospodářského nebezpečí pro dotčeného ještě později provedl taková omezení, aneb když mu snad již hrozí hlad. To je věc, která v praksi může zůstati zcela bez účinku. Ostatně chtěl bych i zde zdůrazniti, že se na moudrost finančního úřadu, jak již bylo opětně zdůrazněno, nemůžeme naprosto spolehnouti. Usnesli jsme se před 14 dny v této sněmovně, že mají finanční úřady vycházeti při vybírání daní co možná nejvíce vstříc, a že se mají s největší ochotou povolovati čekací lhůty. 8 dní později čteme v novinách výnos finančního úřadu, kde se poukazuje na to, že se v nynější době musí s největší energií provésti vybírání daní. Když se poptáváme, proč se tak právě nyní děje, to se praví: Inu, berní úřady jsou konečně jednou v mnohých okresích s to, vybrati po 4 až 5 roků nezaplacené daně. A tu to znamená postupovati nyní s velkou energií, aby se jich mohlo co nejvíce zachytiti. Neboť chceme přece provésti daňovou reformu. Já se však domnívám, že reforma dávky z majetku a reforma daňová nemají již žádného smyslu, byla-li před tím výrobní síla státu takovými opatřeními vůbec zničena.
Přicházíme k § 3, který skutečně rovněž jen tak vypadá, jako by poskytoval výhody. Odůvodnění, jež bylo kdysi k tomu podáno, jest, jak se dá dokázati, klamné. Praví se, že se tu chtějí postihnouti váleční zbohatlíci, neboť rozmnožil-li někdo své jmění o 200% patří k válečným zbohatlíkům. Zapomnělo se však, bohužel, na něco, a i pan zpravodaj nebo dotčený pan úředník v ministerstvu zapomněl na statistiku, která byla současně uveřejněna, a tu se našly tyto číslice, týkající se Litoměřic. Jest tam okrouhle 10.000 povinných dávkou z majetku, 6.400 povinných dávkou z přírůstku na majetku; z těch mají 200% přírůstek, jak se podle statistky dokázalo, 403 osoby. Prosím, to mají býti váleční zbohatlíci! Kam patří tito lidé? Statistika praví dále: "Z těch je 373 s počátečním jměním 50.000 Kč." Je tím tedy podán důkaz, že právě odůvodnění tohoto §u 3 je falešné a že by se, mělo-li by se skutečně zde postupovati podle hledisek, která platí všeobecně, musilo vycházeti z toho, že se stanoví hodnota počátečního jmění ve zlatě a hodnota konečného jmění ve zlatě. Teprve, co tuto přesahuje, může býti skutečně reálním přírůstkem. Neboť stoupl-li dům v nominální ceně a klesne-li tato nominální hodnota opět značně za 10 až 15 let aneb neznamená-li dnes vyjádřená kupní hodnotou sumy nic, tu může dnes, byť i snad místo číslice 40.000 stála číslice 200.000 Kč, míti tato číslice 200.000, znamená-li prodej hodnotu peněz, kupní cenu tuzemskou, míti přece menší cenu nežli původní cenu 40.000 Kč. Jest tudíž toto odůvodnění falešné a musilo by býti změněno.
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Upozorňujem pána poslanca, že jeho rečnícka lehota už uplynula, a prosím, aby svoje vývody zkrátil.
Posl. Kostka (pokračuje): Musím, bohužel, skončiti, neboť výklad je zde skutečně nemožným, smí-li se pouze 20 minut mluviti o dávce z majetku. Snad bude zde někdo z pánů z koalice tak laskav, aby nám vyřešil problém, jak se má zde za 20 minut pojednati o dávce z majetku. Dospějete pravděpodobně k výsledku, že přečtete něco na 2 stránkách a že pak odejdete. Ale tím se problém neprojednal, stává se fraškou.
Dále máme v § 5. slevu, o níž byla již zmínka. Ve veřejnosti zůstává zajisté nesrozumitelno, že se v tomto § 5 přenechává veřejnost finančnímu úřadu, jelikož může dostati slevu, neměly-li by její rakouské hodnoty jmění již více cenu z roku 1919, aneb že finanční úřad může snad poskytnouti slevy, je-li dotčený nešťastník majitelem marky a nemohl se této marky zbaviti. Ale pak nepřijde moudrost zákonodárcova, aby řekla: Zde má dotčený bezpodmínečně nárok na slevu, nýbrž ponechává se to v uvážení finančního úřadu. Je zde celá spousta právě vývozních průmyslníků, kteří nebyli s to, aby se mohli zbaviti nějaké pohledávky v markách v cizině, kterou tenkráte měli a které nemohli proměniti, tato částka jest dnes, vezměme asi 2 miliony marek, obsažena v dávce z majetku. Nezmírá-li ten člověk hladem - a tito lidé nejsou dnes, bohudíky, ještě tak daleko, přese všecky kejkle našeho finančního průmyslu - tu si musí dáti odhadnouti marku na 135 při dávce z majetku, a není v této předloze, bohužel, ani slůvka o tom, že zde chceme provésti nápravu. Tomu nebude rozuměti ani česká veřejnost, která má takové pohledávky.
I tu jest nám potřebí reformy při dávce z majetku, řekl bych, v hlavě i v údech. Jako zásadu reformy, která by se měla provésti na hlavě, tudíž na základě § 1, chtěl bych uvésti citát, který zdůraznil anglický politik Lawrence Posick stran dávky z majetku, kterou právě Labourparty rozvinula v Anglii jako svůj volební program. Muž tento praví se zřetelem na československé poměry, které poznal studiem: "Stabilisace koruny lze dosáhnouti tím, že se výtěžku dávky z majetku použije k umoření dluhů, jak to i anglická strana dělnická zamýšlí svými dávkami z majetku." To je něco, o čem bychom měli zde ve sněmovně pojednati, kteréhož jednání by se měly zúčastniti všechny strany, i strany sociální demokracie. Pak bychom mohli se snad pozvednouti k anglickému pojímání parlamentárního života. Co se tkne reformy v údech, tu ovšem budeme souhlasiti s touto reformou v údech, s těmito nepatrnými slevami, neboť jsou pro obyvatelstvo přece jen výhodou. Avšak označujeme je pouze za slevu. Zásadně dále jdoucí reforma musí se provésti příště. (Potlesk na levici.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. Najman.
Posl. Najman: Slavná sněmovno! Když revoluční Národní Shromáždění dne 8. dubna roku 1920 usnášelo se na zákoně o dávce z majetku a přírůstku, byly zcela jiné doby a zcela jiné poměry než roku 1922 a 1923. Tehdy peníze neměly ceny. Peněz byl dostatek a tehdy také najmě živnostnictvo a obchodnictvo nemělo ani ponětí o ztrátách, které později utrpí. Proto také celkem přijat byl zákon usnesený revolučním Národním Shromážděním o této dávce klidně.
Kdyby se bývalo okamžitě po uzákonění přistoupilo k předpisování a vybírání dávky z majetku a přírůstku, jistě by bylo nedošlo k tak velkým protestům a projevům proti této dávce, jako v dnešní době. Bohužel, že tehdy nepřistoupilo se k předpisování daně, nýbrž zavedlo se dlouhé a nákladné řízení soupisové, začal se majetek a jmění sepisovati, a tato věc protáhla se do nekonečna, takže teprve roku 1922 a 1923 se skutečně přikročilo k předpisování daně.
Ovšem, od té doby - od r. 1920 celá řada velkých kapitalistických firem své jmění, své velké majetky zanesla přes hranice, zašantročila je, takže ti dnes ve skutečnosti tímto zákonem postiženi nejsou. Mnozí z nich pak ohlásili insolvenci nebo konkurs, vyrovnali se a zdá se, že také po této stránce, pokud se týče dávky z majetku, se na konec vyrovnají.
Avšak od roku 1920 valila se pohroma za pohromou na stav živnostenský a obchodnický. Bylo to předpisování zadržených daní. Roku 1921 a 1922 začaly se předpisovati a vymáhati na živnostnictvu daně za leta 1915 až 1920. Nikdo netušil a nikdo nečekal, že by bylo možno takovým způsobem předpisovati daně, jak se to v těchto letech stalo. Opětně musím zde poukázati, že kdyby se bývaly daně předpisovaly roku 1916 až 1920, byly by se živnostnictvu daleko snadněji a lehčeji platily, než když se předpisovaly všechny daně roku 1920, 1921 a 1922 najednou. A, prosím, nebyly to malé předpisy. My jsme v této posl. sněmovně několikráte prohlašovali a několikráte jsme zdůrazňovali, jak to u nás s předpisy daňovými ve skutečnosti vypadá. Bohužel, že to naše časté a opětované poukazování u některých pánů snad vyvolalo domněnku, jako by tento námi hájený názor nebyl správný, a říkalo se, že my o jiném nemluvíme, než o daních. Ale, slavná sněmovno, to bylo tím, že daně jsou přímo existenční otázkou pro stav živnostenský a obchodnicky. (Posl. Tománek: I pro rolnický!) Ano i pro rolnický. Neboť co je, slavná sněmovno, ve skutečnosti platno, když živnostník, obchodník a rolník pracuje, namáhá se, aby pro stáří mu něco zbylo, aby mu něco zůstalo pro rodinu, aby ji mohl vybaviti, poněvadž nemá pojištění pro případ stáří - pro živnostníky není dosud starobního pojištění ani pensí - a najednou dostane řadu platebních rozkazů, a namnoze ani ne platební rozkaz, nýbrž pouhý složní lístek, na který se mu vyplňovalo: Máte zaplatiti 10, 20, 30 tisíc! A, prosím, takový živnostník, obchodník, malorolník, příslušník středního stavu najednou s hrůzou si spočítá, že kdyby prodal celý svůj majetek, mu nezůstane ani tolik, aby zaplatil daně, které jsou mu takovým způsobem předepsány. Já jsem žasnul nad tím, když časopis "Národní Demokracie" v nedělním čísle psala, že prý státní daně nejsou ve skutečnosti veliké, že nečiní více než šestkrát tolik, kolik obnášely před válkou. Vážení přátelé, pánové a dámy! Já žasnu, jak toto může někdo napsati, a dokonce časopis, který se také vydává za zastánce zájmů středních vrstev, za zastánce zájmů živnostnictva a obchodnictva. Prosím, jak vypadal takový platební rozkaz roku 1914? Tehdy živnostník měl základ daňový 4, 8, 10 až 12 K. Měl-li živnostník roku 1914 osmikorunový základ daně výdělkové, mluvil již, že je to značně vysoká a těžká daň.
Ale prosím, podívejte se dnes, jak ty platební rozkazy vypadají! Dnes obyčejná hokynářka, která má nepatrný krámek, v němž se ledva obrátí, dostane předpis daňový - stalo se to v Libni - na 360 Kč, jako základ daně výdělkové. Připočtou-li se k tomu potom přirážky obecní, zemské, školní, okresní a válečné, prosím, počítejte na kolik taková daň vzroste. Jakým právem potom tedy takový časopis může napsati, že základy daně státní jsou jen šestinásobné? Konstatuji zde, že dané státní, daně základní, nejsou šestinásobné, nýbrž 50 - a případně až 100násobné. Prosím, ať někdo si vezme ty platební rozkazy na daň z příjmu. Když někdo platil r. 1914 nebo 1913 100 K daně z příjmu, byl to jistě již velký, ba obrovský obnos. Pravidelně obnášívala daň z příjmu 10, 12 a 20 K. Tedy 20 K byla již dosti vysoká daň z příjmu. Ale vezměte si dnes takové platební rozkazy na daň z příjmu! 1000, 2000, 3000 Kč, a není to nic divného, když živnostník dnes dostane platební rozkaz, podle něhož má zaplatiti 3500 Kč daně z příjmů, ačkoliv nezaměstnává nikoho a pracuje pouze sám se svou chotí.
A tyto daně byly nejen předepsány, nýbrž též krutým, přímo brutálním způsobem na živnostnictvu a poplatnictvu vymáhány. (Souhlas.) My sice, slavná sněmovno, máme zákony, podle nichž každý poplatník, není-li s platebním rozkazem spokojen, má právo podat odvolání, ale já jsem marně v poslední své řeči zde reklamoval, kdy konečně budou provedeny volby do odhadních komisí. Prosím, staré Rakousko bylo tak demokratické, že dalo právo poplatníkům, aby si volili odhadní komise, ale my u nás v demokratické republice do dnešního dne nedočkali jsme se, aby volby do odhadních komisí byly provedeny. (Tak jest.)
A prosím, jak to vypadá? Sta i tisíce rekursů leží na úřadech, leží tam rok, 2, 3 léta a marné je volání, marné je přijímání resolucí, marné jsou protesty v poslanecké sněmovně. Rekursy se soustavně a systematicky nevyřizují (Tak jest!), ale posílají se exekutoři a živnostníkům a obchodníkům fenduje se často poslední peřina, rolníkovi konfiskuje se často poslední kráva, jen aby byla zaplacena daň. (Souhlas.) Když jsme v této poslanecké sněmovně svého času podali návrh, ve kterém jsme se dožadovali, aby daně nesměly býti exekuční cestou dříve vymáhány, dokud rekurs právoplatně nebude vyřízen, když jsme tuto věc opakovali v plenu sněmovny při odhlasování státního rozpočtu, tu prosím - a to já nedovedu pochopiti - určité politické strany, ač chodí na schůze a tam volají po snížení daní, po daňových úlevách, zde v poslanecké sněmovně, když naše strana podá návrh na úlevu, proti tomuto návrhu se postaví a hlasují. Já nechápu v tomto případě jedno; buďto ty pány, kteří takovýmto způsobem si počínají, nebo voliče, kteří těchto pánů poslouchají. (Hlas: Dělají si blázny!) To je skutečně správný názor! Já jsem přesvědčen, že kdyby bylo přijato, že exekuční cestou nesmějí býti daně vymáhány, dokud není rekurs právoplatně vyřízen, pracovaly by pak berní správy, aby rekursy byly vyřízeny, a že by rekursní právo mělo potom nějakou cenu. Dnes, je-li někdo odsouzen, třebas k pokutě 20 K, má právo odvolati se a nemůže býti za žádných okolností pokuta vymáhána, dokud věc není právoplatně vyřešena, ale zde stačí, aby takový byrokrat, třebas na základě informací špiclů - a já toto slovo "špiclů" podtrhuji, poněvadž pravidelně na základě udání takových špiclů se předpisují daně - vyhotovil platební rozkaz. Poplatník má právo se odvolati, ale není zde záruk, že tomuto rekursu bude také vyhověno nebo že bude o něm vůbec jednáno. (Tak jest! Posl. Vávra: A špiclové jsou státem řádně placeni!)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Volám pána poslanca za tento výrok k poriadku.
Posl. Najman (pokračuje): Je jisto, že v těchto věcech lidé, kteří informují často nesprávným způsobem berní úřady, jsou ještě za to placeni a nejhorší je, že jinde, když mne někdo obviní z nějakého činu, mám právo znáti svědka a toho, kdo mne usvědčuje z toho činu, ale zde, prosím, stačí, aby lecjaký člověk, který sleduje často nízké důvody, a to ty, aby mu nebyla daň předepsána vysoko, učiní udání na poplatníka, aby se bernímu úřadu zalichotil. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.) A když se tážete, kdo je ten člověk, který takto o mně referoval a zprávy o mně podával, abych se ho mohl snad pozeptati, z jakých pramenů tuto zprávu čerpal, řekne se: To je úřední tajemství, to se nemůže nikomu prozraditi. (Různé výkřiky. Hlas: A budou stát pod záštitou zákona na ochranu republiky!) Ano, je obava, zdali i na takové pány skutečně zákon na ochranu republiky nebude platiti.
Poplatnictvo, najmě příslušníci středních vrstev, poněvadž daně byly tímto způsobem vymáhány, bylo v pravém slova smyslu od r. 1920 až do r. 1923 ožebračeno. Pak přišla slavná vládní zlevňovací akce. Živnostnictvu, obchodnictvu bylo nadiktováno, zač mají prodávati, ale nikdo se jich neptal, mohou-li při tom vydělati či prodělati. A tak, prosím, často správcové okresních politických správ volali k sobě živnostnictvo a obchodnictvo a tam mu diktovali: Vy musíte prodávati za tu a za tu cenu! A když takový živnostník a obchodník neposlechl, hrozili mu lichevními soudy a kriminálem.
Slavná sněmovno! Víte, jak to u lichevních soudů chodí. A já říkám otevřeně, že hanbou zůstane rozsudek nedávno pronesený, kdy jistý člověk byl odsouzen proto, že vydělal 7%, do vězení na 1 rok a k 50.000 Kč pokuty. Prosím, obyčejný chudý člověk, který vydělal 6 nebo 7% na zboží, dostal rok vězení a 50.000 Kč pokuty, v té době, když smíchovské pivovary vyplácely 85 % dividendy.
V tomto případě s díkem kvituji článek "Práva Lidu", který se tímto rozsudkem zabýval a poukázal, že takovým způsobem si nepředstavuje, aby spravedlnost v Československé republice byla prováděna. (Hlas: Banky mají skryté reservy!) Ovšem, pan ministr financí dal těmto bankám právo, aby měly skryté reservy. Kdyby ovšem skryté reservy měl malý poplatník nebo kdyby zatajil daně, okamžitě bude hnán k odpovědnosti, bude stihán pokutami. Pro banky a velkokapitalisty platí ovšem u nás v republice, která o sobě říká, že má socialistickou většinu, jiný zákon nežli pro malé živnostníky, obchodníky a střední stavy.
Následkem poklesu cen bylo živnostnictvo opětně poškozeno a bylo o větší část svého majetku připraveno. Vážení pánové! Když toto všechno se stalo, když živnostnictvo v pravém slova smyslu bylo ožebračeno v době, kdy tisíce a tisíce konkursů a insolvencí je na denním pořádku, začaly přicházeti platební rozkazy o dávce z majetku a přírůstku na majetku, začalo se to rojit a nyní jste viděli, jak každý žasnul nad tím, jak veliký majetek má nyní a jak nepatrný majetek měl r. 1914. (Čujme!) A tu opětně - a to je důležito - celá dávka z majetku nebyla by tak těžká, jak těžká je daň z přírůstku na majetku. Kdyby tato daň z přírůstku na majetku byla správně a spravedlivým způsobem vyměřována, nic by se proti tomu nenamítalo, ale vidíme, z jakých obnosů se daň vyměřuje Vyměřování dávky z majetku řídilo se podle stavu jmění ze dne 1. března 1919, kdy zboží mělo, jak jsem již řekl, daleko vyšší cenu, ale daň se vyměřuje až r. 1922 a 1923. Poukazuji k tomu, že naše berní správy si počínají nesprávně, poněvadž základní majetek r. 1914 odhadují příliš nízko, konečný majetek r. 1919 pak příliš vysoko. Dnešní vládní návrh zákona hledí to částečně změniti. Bohužel, že v § 3 je ustanovení, že slevy uvedené v § 2 nejsou přípustny, činí-li dávkou povinný přírůstek na majetku více než 200% počátečního jmění. To není nic, to není žádné rozpětí, poněvadž nutno uvážiti, když už o té věci mluvíme, že valuta poklesla od té doby šesteronásobně, a že v takovém případě by bylo správné, kdyby se řeklo, že teprve majetek, který r. 1914 činil 10.000 K a který dnes činí 60.000 Kč, není vlastně zvýšením. Ve skutečnosti, kdo měl r. 1914 majetek 100.000 K, a má-li dnes 300.000 Kč a přepočítá-li se ta dřívější hodnota na nynější valutu, má majetek ještě nižší. Jak jsem již řekl, jestliže někdo měl 100.000 K a dnes má 600.000 Kč, měl by ve skutečnosti majetek, který se rovná předválečnému, čili takový, jak r. 1914. (Posl. Hlinka: Mali by sme zistiť, jaké majú ministri od prevratu majetky!) Škoda, že není komise, která by podobné případy zjistila. Připomínám, že to byl náš senátor Trčka, který v senátě podal návrh, aby se u různých těch předáků zjistilo, jaké majetky měli před válkou a jakým způsobem je získali. (Předseda zvoní.) Pan předseda mne upozorňuje, že moje řečnická lhůta se chýlí ke konci. Připomínám tedy, že jestliže má dnes někdo šestkrát tolik, co měl r. 1914, má ve skutečnosti takové jmění, jako měl dříve, ale podle § 3 nemá práva na slevu, která touto novelou se poskytuje. My v té věci podáváme pozměňovací návrh . . . . (Hluk.)