Zatím však sjednané zásady studijní reformy nebyly dodrženy, takže setrvala vysoká škola kulturního inženýrství na svém právu samostatné existence, odvolávajíc se na zákon ze dne 19. ledna 1922, č. 28 Sb. z. a n., který v § 1 ustanovuje, že rušiti vysoké školy nebo oddělení je možno jen na základě zvláštního zákona a v jeho mezích. Poněvadž před vydáním tohoto zákona nebyla zrušena škola kulturního inženýrství a nebyl měněn organisační statut vysokého učení, je považovati výnosy ministerstva školství a nár. osvěty, nedbající dosud trvající autonomie školy kulturní, za opatření administrativní, příčící se zákonu. Kromě toho je poukázati ještě i na to, že zrušení vysoké školy kulturního inženýrství mělo by účinek na císařské nařízení o civilních technicích, jež podnes nebylo rovněž pozměněno.
Ačkoliv některými výnosy ministerstvo školství a nár. osvěty popírá existenci vysoké školy kulturního inženýrství, přes to předkládá slavné sněmovně rozpočet, ve kterém preliminuje pod titulem § 6, pol. I pro vysokou školu stavebního inženýrství a její sbor 1,732.163 Kč, v položce II. pro vysokou školu kulturního inženýrství a její sbor 534.465 Kč a pod položkou I. + II. pro vysokou školu inženýrského stavitelství a její sbor 194.517 Kč. Tím vznikl na těchto vysokých školách takový chaos, že je v zájmu jich významu pro stavebně technickou tvorbu a pro stavebně technické hospodaření vodou, aby ministerstvo školství a nár. osvěty po dohodě s oběma školami sjednalo definitivní osnovy směrových studií, zabezpečilo jejich směry organisačně a předložilo pak slavné sněmovně zákon na formální zrušení vysoké školy stavebního inženýrství s vysokou školou kulturního inženýrství a na zřízení nové vysoké školy stavitelství inženýrského s dvěma směry. Z chaotické úpravy studia vodohospodářského vyplynul nedostatek inženýrů pro vodní hospodářství a kulturní techniku, jenž je na újmu správného provádění pozemkové reformy po stránce odborné.
Slavná sněmovno! Jsem-li již při technickém studiu, dotknu se některých zajímavých dat z rozpočtu vysokých škol technického směru. Pro veškeré vysoké školy technické, české i německé, preliminuje se ministerstvem školství a nár. osvěty 43,424.388 Kč. Pro university a jiné příbuzné fakulty 66,854.928 Kč a při tom je posluchačů technik 11.699 a posluchačů universit 12.867. Podle toho připadá na jednoho technika 3712 Kč a na jednoho universitána 5196 Kč. Ještě zajímavější vztahy čísel obdrží se z rozpočtu investičního. Rozpočet technických vysokých škol vůbec činí 11,250.000 Kč, kdežto universit a příbuzných fakult 30,500.000 Kč. Připadá tedy na jednoho technika investic 962 Kč, kdežto na jednoho universitána 2370 Kč. Slavná sněmovno! Potřebují tato výslední čísla ještě nějakých slovných doplňků? Verba movent, exempla trahunt! Tak se podporuje rozvoj vysokých škol technických v roce, ve kterém rozpočet investic činí 2.229,230.000 Kč! Tedy peníz, který se věnuje na vysoké školy technické, činí z investic pouze 1·86 %. Ale obraz tohoto školství nebyl by úplný, kdybych neukázal, v jakých ubikačních poměrech se tyto školy vyvíjejí. Za příklad vezmu školu mně nejbližší, vysoké učení technické v Praze, jež obsahuje 7 samostatných vysokých škol se samostatnými sbory profesorskými, ale se společným senátem. Tyto školy jsou ubytovány větším dílem provisorně v nájemných domech. V rozpočtu kapitola XIII., tit. 3, § 6, pol. 18 zařazeno nájemné 1 mil. Kč. Celkem zabírá vysoké učení technické 22 domů nájemních na velmi vhodných místech, jež v nouzi bytové mohly býti uvolněny. A tu je zajímavé, že stát byl tak málo sobeckým, než by uvolnil tyto byty a začal s výstavbou techniky, raději vzal na sebe garancii úvěru na nové stavby soukromé. Počítáme-li na jeden dům, technikou zabraný, okrouhle 2 miliony Kč a garancii 80%, zatížila státní správa rozpočet závazkem na 35,200.000 Kč, aniž pro sebe něčeho získala a školám pomohla.
Uvádím tyto neutěšené poměry vysokých škol technického směru na vědomí slavné sněmovně, abych získal její podpory, bude-li se ucházeti vysoké učení technické v Praze, aby vybudovány byly jeho novostavby v intencích vysvětlivek k návrhu finančního zákona odst. III, dávajících naději, že stát převezme na sebe placení úroků a úmoru ze skutečných stavebních nákladů, budou-li stavby financovány a podniknuty obcemi nebo peněžními ústavy.
Na pana ministra financí vznáším pak snažnou prosbu, aby uspíšil uzavření kupní smlouvy na získání staveniště, nabídnutého levně a obětovně obcí pražskou již před půl rokem. Z průtahu ve vybudování technického školství vzcházejí státu dalekosáhlé škody, jevící se také v tom, že pro technické výzkumnictví a zkušebnictví podniká se tak maloučko, že technikovi zdají se všecky pokusy o získávání úspor i na vhodném místě malichernými, nepočne-li se od základu šetrnosti, jímž jest ekonomie práce a hmoty.
Utěšenější zprávu mohl bych podati o jiných investičních položkách, ale pro omezený čas osměluji se před zakončením svého referátu upoutati pozornost slavné sněmovny ještě k jedné položce, na které je také interesována.
V investičním rozpočtu ministerstva veř. prací oddílu VII, pol. 55 obsažen jest obnos 15 milionů Kč, jako úvěr pro definitivní umístění nových ústředních úřadů (ministerstva sociální péče, zdravotnictví, veřejných prací, železnic, zemědělství a spravedlnosti) a parlamentu, pro vypracování náčrtků, plánů, zakoupení stavenišť a stavby samé dle zákona ze dne 3. února 1920, čís. 87 Sb. z. a n. Připomínám formálně pro korektnost, že v rozpočtu je omylem udán rok 1922 místo 1920.
Aby význam této položky byl správně posouzen, mám za nutné, abych připomenul některá ustanovení tohoto zákona, který zní:
Zákon ze dne 3. února 1920, kterým se povoluje úvěr a zřizuje stavební fond pro nové stavby parlamentu, budov státních úřadů ústředních, vysokých škol a jiných monumentálních státních budov.
V § 2 stojí: "K úhradě nákladů, spojených s přípravnými pracemi, se zakoupením staveniště, opatřením projektů a stavbou těchto budov, povoluje se úvěr 300 milionů korun, na který budou do státních rozpočtů v letech 1921 až 1940 zařaděny splátky po 15 milionech korun. Splátky tyto tvoří stavební fond pro účely stanovené v § 1, takže, neužije-li se některé ze splátek v dotčeném rozpočtovém roce zcela nebo z části, bude se moci jich užíti pro ony účely v letech příštích."
"Takto tvořený fond spravuje ministerstvo veř. prací.
§ 4. Zákon tento působí ode dne vyhlášení.
§ 5. Jeho provedením pověřují se veškerá ministerstva."
Podle obsahu § 2 jest tyto částky 15 mil. považovati za splátky fondu, které nepropadávají, jestliže se jich nepoužije v rozpočtovém roce, ve kterém byly preliminovány. Dle povahy nejsou tyto splátky obvyklými úvěry investičními, nýbrž jsou to řádná vydání, která měla býti zařazena v řádném státním rozpočtu, jako výdaj věcný.
Tyto položky objevují se v rozpočtech let 1921-1923 a činí úhrnem 45 mil. Kč. Ač dle zákona tvoří tyto splátky fond, který spravuje ministr veř. prací, nenacházíme v příjmech jeho nepoužité zbytky fondu, které musí býti značné, poněvadž posud nebyla postavena žádná budova v intencích zákona.
Očekávám proto, že ujme se pan ministr veř. prací v dohodě s panem ministrem školství a nár. osvěty macešsky dotovaného rozpočtu vysokých škol technického směru a že přispěje na jich výstavbu přiměřenou částkou z přebytku stavebního fondu, aby napravena byla škoda z opomenutí zákona č. 87 z r. 1920. (Výborně!)
S potěšením konstatuji, že na vrub těchto položek učinilo ministerstvo veřejných prací s účastněnými ministry přípravy ke stavbám některých ministerských budov, jež pokročily již tak daleko, že v brzké době budeme moci poděkovati této vládě, že svými stavbami přispěla ke zvýšení krásy Prahy.
Zejména děkuji za zdařilé rozluštění stavebních úprav města pod Emauzy a Petrského nábřeží.
Z připomenutého stavebního fondu musí býti pamatováno také na přípravné práce ke stavbě parlamentu. Dotýkám-li se tohoto úkolu, nemíním, že ke stavbě záhy dojde, ale bylo by osudné, kdyby slavná sněmovna neprojevila zájem o stavbu parlamentu včas. Tvoříme-li dnes ve státní regulační komisi nové regulační plány příští Velké Prahy, je naší povinností, abychom prozíravě rozhodli do budoucna a zabezpečili budově parlamentu staveniště důstojné symbolu státní samostatnosti a moci republiky Československé.
Vznáším proto také na slavnou sněmovnu snažnou prosbu, aby ujala se iniciativy a ideovou soutěží pokusila se o zdařilé rozluštění příštího parlamentu, aby vedle hradu pražského, v němž spatřujeme kolébku našich dějin a kultury, vedle pražské radnice s náměstím zachmuřeným památkou našeho historického ponížení, zaskvěla se v Praze budova parlamentu jako symbol vítězství naší národní revoluce. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dále je přihlášen pan posl. Janalík. Dávám mu slovo.
Posl. Janalík: Slavná sněmovno! V krátkém čase, který mně byl vyměřen, nemohu se dotýkati podrobněji předloženého rozpočtu. Nicméně musím vyzvednouti skutečnost, přes kterou v našem státě přecházeno býti nesmí.
Právě před rokem byly v této slavné sněmovně 2 deputace zemědělstva, jedna z Moravy, druhá vyslaná velikým sjezdem katolických zemědělců z Čech, které obě žádaly 1. zmírnění nesnesitelných daňových břemen, 2. snížení dávky z majetku, která z dávky zvrhla se na přemnohých místech v konfiskaci majetku, a konečně za 3. včasné vyřizování rekursů daňových.
Prosté srovnání nynějšího zatížení daňového s daňovým zatížením před válkou přesvědčí i laika, že na cestě dosavadní setrvati nesmíme, nechceme-li podkopati stěžejní pilíře státu.
R. 1913 vynesly daně státní v zemích českých 700 mil. K. Z prelimináře letošního dá se snadno počítati, aniž bychom přepínali, že zaplatiti máme v těchže zemích na daních 9 miliard, z příštího podle předloženého rozpočtu aspoň 8 miliard.
Z toho vyplývá, že obyvatelstvo naše zatíženo jest daní 12-13krát výše než před válkou a toto zatížení že neodpovídá nikterak ani hodnotě koruny naší, ve srovnání s hodnotou koruny před válkou ani zvýšenému příjmu našeho občanstva oproti době předválečné. Letošní rozpočet ministerstva financí znamená proti loňskému určité zmírnění, ale my po zkušenostech z let minulých nikterak při postupu berních úřadů, které z nařízení vyššího jednají, nemáme zaručeno, že preliminář daňový výnosem daňovým nebude předstižen neboť způsob předpisování a vybírání daní, jaký panuje, namnoze přímo zaráží.
Daně se předepíší a exekučně vymáhají bez ohledu na to, zda poplatník schopen jest zaplatiti, i bez ohledu na to, zda je povinen tolik platiti. A poplatník zaplatiti musí. Tisíce odvolání našich zemědělců a živnostníků oprávněných a odůvodněných leží na berních správách několik let bez vyřízení, aniž by se dovolati mohli nápravy. Před rokem slíbil nám pan ministr financí, že rekursy budou vyřízeny do půl léta. Uplynul celý rok, aniž by se stala náprava a slib byl splněn. To roztrpčuje klidný jinak náš venkovský lid, který ztrácí důvěru ve spravedlnost - a roztrpčenost tato dosahuje již nejvyšší míry - postihne-li jej neštěstí a nemůže-li pak přes všechno volání docíliti nejoprávněnější nápravy se strany státu.
Letošního roku bylo v našich krajích 330 obcí postiženo živelní pohromou. Krupobitím zničena úroda z 90% i úplně. Některé obce postiženy 3 léta po sobě tímto neštěstím, některé i dvakráte v roce, zničeno i obilí i okopaniny. Rychlá pomoc byla nezbytná. Nebylo obilí k setí, nebylo obilí na chleba, ale pomoc byla daleko. Po hrozných tahanicích poskytnuto 400 tisíc Kč, ačkoliv nutná pomoc 3 milionů Kč uznána byla i zemskou politickou správou v Brně. Obcím postiženým mělo být poskytnuto osivo. Dostaly výpomoc tu, až když ji použíti nemohly a tak velikou, že na jednoho zemědělce v mnoha případech přišlo 15 kg zrní k setí. Tak pečlivě jedná se se strany státních úřadů ministerstva zemědělství a vnitra tam, kde v zájmu státu samotného jest, aby rychlou pomoc poskytnul. Žádám s místa tohoto jménem svého klubu naléhavě a důtklivě, aby se stala náprava a zmíněným krajům dána byla podpora alespoň ve výši 3 milionů Kč, které jako nezbytnost uznány byly zemskou správou politickou v Brně.
Musím však zde uvésti jeden drastický případ. Obec Kněžice a obec Brancouzy stiženy byly přívalem a kroupami tak, že na celých tratích úplně odplavena byla ornice a na celé desetiletí pole zničena. Ministerstvo zemědělství slíbilo pomoc dodáním umělých hnojiv, ale dávno je po setí, napadl sníh, mrzne, a ministerstvo přes opětné urgence neposlalo nic. Mám za to, že stát, který vyžaduje od svých zemědělských poplatníků více než unésti mohou, má také k nám zemědělcům povinnosti a proto právem žádám i zde ve stech a stech případech podobných, které pro nedostatek času zde uvésti nemohu, bezodkladnou nápravu.
Případy uvedené však ukazují, že roztrpčenost zemědělského lidu přetěžováním daňovým a bezohledným vymáháním a nevšímavosti k jeho potřebám vyvolaná, jest oprávněna. Stát sahá už nejen na výnos naší práce, nýbrž zasahuje kmenové jmění. Daněmi jsou zatěžovány gruntovní knihy a t. j. cesta, která by náš celý stát přivedla k úplné zkáze.
Nemohu při této příležitosti nezmíniti se o dávce z majetku.
Obyvatelstvo naše do jisté míry bylo uklidněno, když na sklonku jarního zasedání předložena byla slavné sněmovně novela zákona ze dne 8. dubna 1920 o dávce z majetku a vyhláškou ministerstva financí bylo ohlášeno, že po zaplacení prvních 15% a 3 následujících splátek na předepsaný obnos dávky zatím se staví ostatní placení až do úpravy zákona.
Ale přes tuto vyhlášku v řadě okresů, jako na Velkomeziříčsku nebo Moravsko-budějovicku máme zjištěno, že berní úřady vymáhají doplatky na dávky z majetku pod exekucí, případně vymáhají i ty obnosy poplatků, o nichž dle předlohy dá se zřejmě tvrditi, že musí býti odepsány, nepřihlížeje ani k podaným rekursům.
Na Velkomeziříčsku se složenkou posílány jsou upomínací lístky tohoto znění: "Upomínací lístek. Připomíná se, že třeba zapraviti do 14 dnů dlužnou dávku z majetku a dávku z přírůstku na majetku na přiložené složence uvedenou u poštovního úřadu touto složenkou; jinak bude obnos ten vymáhán prodejem movitého nebo nemovitého jmění dlužníkova. Na poplatcích exekučních jest zapraviti každodenně, a to za prvých 7 dní po 10 haléřích a za dalších 7 dnů po 20 haléřích".
Mám za to a rád bych věřil, že jsme ve státě pořádku, ve státě československém, kde rozhoduje ministr a berní poslouchá, a ne ve státě orientálním, v němž si podřízení dělají co chtějí a na nařízení ministerstva nedbají. Prosil bych tedy zdvořile pana ministra financí, aby podřízené orgány poučil o jejich povinnostech a zakázal jim šikanovati pokojné občany, kteří v nynější době zemědělské krise mají dosti jiných starostí, než aby mohli běhat na berní úřad doprošovati se toho, na co mají právo. Jinak jménem svého klubu žádám naléhavě, aby předloha opravy zákona o dávce z majetku byla dána na pořad jednání v době nejkratší, abychom měli možnost opravné návrhy své uplatniti a dávku upraviti
tak, aby občanstvu se stalo po právu, aby břemeno toto bylo upraveno na míru snesitelnou a státu stalo se prospěchem.
Jednu zásadu však vytýčiti jest nutno již dnes. Trváme na tom, aby podaná odvolání proti nespravedlivě vyměřené dávce majetkové byla bezpodmínečně vyřízena. Žádáme to v zájmu spravedlnosti, žádáme to v zájmu upevnění důvěry občanstva ve spravedlnost státu, který nesmí strpěti, aby podřízení orgánové libovolně postupovali a proti duchu i liteře zákona jednali.
Jedním z nejnutnějších zjevů našeho národohospodářského života je nezaměstnanost a z ní vyplývající nutná podpora v nezaměstnání dělníků. Podpory v nezaměstnání vyžádaly si letos na 300 milionů Kč a nových 170 milionů se žádá. Tvrdí se, že je to zjev světový. Je však nutno zkoumati, zda i u nás v té míře naprosto nutný! Nelze si zapírati, že krise průmyslu našeho ve značné míře, ne-li cele, je důsledkem krise panující v zemědělství. Žádným způsobem nedá se změniti ta skutečnost, že průmysl i obchod náš v prvé řadě odkázán jest na domácí konsum a potřebu a ze od kupní schopnosti domácího obyvatelstva je odvislý v hlavní míře provoz dílen, pohyb v obchodu. Podlomení kupní síly venkova, krise zemědělství, znamená přes nejaktivnější obchodní bilanci, přes největší vývoz za hranice stagnaci v domácím průmyslu. Domácí trh nemůže se nahraditi trhem zahraničním. Zemědělství naše jest základem blahobytu našeho obyvatelstva ve státě a trpí-li ono, trpí i ostatní. O tom mluví již celá historie. (Souhlas poslanců strany lidové.) Ale zemědělství naše, které umožnilo svojí prací roztočení kol v továrnách po převratu, není pohříchu tak oceněno a není s ním tak nakládáno, jak by si to zasluhovalo. (Tak jest!)
Průmysl chráněn jest vysokou zdí celní před každým větérkem, takže právem se mluví o našem průmyslu jako skleníkovém a odbourává-li se tato zeď, je to jenom důsledek tlaku ciziny. Zemědělství však je vysazeno bezohledné konkurenci a nad to uměle zákazem vývozu přebytků obilní produkce domácí stlačeny jsou ceny obilní 30 % pod paritu světového trhu. Našemu zemědělci se znemožňuje investovati do půdy tolik, aby soběstačným byl i v obchodech produkce pšeničné, živočišné atd. a v důsledku toho platíme do ciziny za předměty, které při zaručené rentabilitě zemědělského podnikání mohli bychom vyrobiti dobře doma, na 3 tisíce milionů ročně. A tyto 3 miliardy scházejí našemu průmyslu a obchodu. Druhé 3 miliardy scházející jsou v přepnutí daňovém.
Velectění pánové a dámy! Chcete-li roztočiti kola v továrnách, chcete-li dělnictvu opatřiti chléb a práci, nezbytně musíte dojíti k poznání, že je to možné jen tenkráte, když práce zemědělce bude se rentovati, když posílena bude kupní síla venkova, když venkov odkoupiti bude moci to, co vyrobí město. Žádáme-li tedy celní ochranu pro výrobu zemědělskou, nežádáme darů, nýbrž žádáme jen to, co ve svém důsledku prospívá všem složkám národa, žádáme to, co jest existenčním zájmem státu a k čemu stát sám dojíti musí.
Umožněte příslušnou ochranou celní rentabilitu podnikání zemědělcova, zachraňte v zájmu průmyslu a o hodu domácího 3 miliardy Kč, které zbytečně platíme do ciziny, pro domácí podnikání, a získáte pro pokladnu státní 200 mil. Kč, které platíme Maďarsku za dovezenou mouku za celou tu dobu, aniž byste zatížili domácí konsumy a odstraníte rázem nezaměstnanost a z ní resultující 1/2 miliardy na podpory v nezaměstnání.
Zkušenost poučila nás, že nevybíráme-li cla sami, vybírá je dovozce a že tedy konsument náš platí clo cizině, neplatí-li je státu svému. Máme však - i když ohlédneme od uvedeného - právo žádati ochranná cla pro zemědělství, uvážíme-li, že na všechny předměty, které v podnikání svém zemědělec potřebuje, uvaleno jest 13-30krát větší clo proti době předválečné, ať jsou to stroje nebo i strojená hnojiva, bez nichž pokrokový zemědělec obejíti se nemůže. Žádáme jen spravedlnost! Zemědělství naše chce opatřiti československému lidu všech složek a povolání dostatek chleba. Nechce-li stát vyvážeti nezaměstnané dělnictvo, musí pečovati o to, aby doma mělo dosti chleba. Tento chléb nesmí býti v cizině kupován, ten chléb musíme dodati my českoslovenští zemědělci. My ho dodáme, my zabezpečíme stát v tom ohledu a nechceme od něho nic více, než aby vůči nám splnil svojí povinnost. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pí. posl. Kirpalová. Dávám jí slovo.
Posl. Kirpalová (německy): Slavná sněmovno! Ve státním území Československé republiky žije asi 750.000 lidí, to je tedy 5·2% a odpočítáme-li všechny ty, kteří nejsou uznáváni, asi 600.000, to jest 4·3%, kteří chtějí jakožto oběti velké světové války míti nárok na zaopatření státem. Toto číslo mluví strašnou řečí, a to proto, ježto by invalidé a jejich vdovy a sirotci měli plné právo na zaopatření, takového zaopatření neobdrží. Ve všech státech dříve válku vedoucích, v Anglii, Francii, Americe, Německu, ba dokonce i v malém chudém státě Rakouském je o válečné invalidy postaráno zcela jinak. U nás se řeší otázka válečných poškozenců velmi špatně a nesociálně, snad proto, poněvadž vláda pociťuje tyto poškozence jako těžkou a drahou obtíž. Již v odůvodnění tak zvaného zákona o zaopatřovacích požitcích válečných poškozenců se praví, že péče o poškozence je nejdražší odkaz, který převzala vláda jako dědictví po starém Rakousku. Domníváme se, když stát sebral všechna aktiva, že je také povinen převzíti současně i pasiva. Otázka válečných poškozenců je dnes palčivou otázkou sociální. Nemůže býti ovšem řešena soukromou dobročinností, nelze ji řešiti milodary, nelze ji řešiti jako ve starém Rakousku, kde bylo dáváno povolení jíti po žebrotě s flašinetem, nelze ji řešiti pořádáním dobročinných slavností, divadel a koncertů, ona musí býti řešena jedině státem. Bohužel, vláda této své povinnosti nekoná úplně. Dne 18. listopadu shromáždili se ve všech velkých okresních a krajských městech invalidé v protestních schůzích, aby protestovali. (Posl. Hirsch [německy]: Také Češi!) Také Češi, tentokráte postupuje stát výjimečně stejně. (Posl. Myslivec: To je důkaz, že ve státě je rovnoprávnost!) Rovnoprávnost, jen kdybyste ukazovali tu rovnoprávnost také vždy a všude, nejen zde - aby protestovali proti zamýšlenému snižování rent válečných poškozenců. Jak byly oprávněny tyto protestní schůze a požadavky, jež tam byly vysloveny, dokazuje již, že vláda předložila včera návrh zákona, kde snižuje existenční minimum ze 6000, pokud se týče 12.000 Kč na 5000 Kč a 10.000 Kč. To je nám zcela nepochopitelno, že se pomýšlí na snižování, když nelze ještě pozorovati žádného zvýšení. Při této příležitosti bych se hned zmínila, že je nespravedlivo, když se tu dělá rozdíl mezi hospodářsky samostatnými a hospodářsky nesamostatnými. Při stanoveni existenčního minima dělá Československo zase neslavnou výjimku. V žádném státě nebylo stanoveno existenční minimum, ani v Anglii, ani v Americe, ani ve Francii, ani v Italii, jen v Německu, avšak také tak, že teprve jen se stoupáním příjmu nastává částečné snižování důchodu, avšak poškozencům těžkým se vyplácejí vyrovnávací a místní přídavky dále. Důchod by mohl býti podle našeho názoru odňat teprve tehdy, kdyby válečný poškozenec nebo jeho pozůstalí měli příjem, který pochází z úroků neb z renty. Konstatuji, že Československo platí také nejnižší základní důchod. Přes tento zcela nízký důchod pomýšlí dnes vláda - není to naprosto žádným tajemstvím - snížiti 50% drahotní přídavek. Tážeme se, zda jsou poměry skutečně již tak daleko, že se vláda může takovými myšlenkami zabývati? Dnes a také v celé rozpočtové debatě konstatovali téměř všichni řečníci, kteří se zabývali národohospodářskými a vyživovacími otázkami nejen řečníci oposiční, nýbrž i řečníci stran většinových - že nelze pozorovati snížení u životních potřeb. Oč vláda vlastně opírá tento úmysl? I tenkráte, kdyby bylo znamenati v cenách důležitých životních potřeb snížení, nemohlo a nesmělo by býti pomýšleno na snížení drahotních přídavků, neboť jak jsem již dříve konstatovala, nutno označiti důchod za příliš nízký. Slepec - a těch je po válce příliš mnoho, poslední statistika ukazuje, že máme v Československu více než 600 slepců, mezi nimi 10 mladíků, kterým schází nejen zrak, nýbrž také obě ruce - dostává rentu sotva 375 Kč měsíčně, a když se podle novely všechno spočítá dohromady, 500 Kč. Tento důchod není jen pro slepce samého, on musí míti pomocnou sílu, je nesamostatný, bez pomoci jako malé dítě, musí míti osobu, která ho osobně opatruje. Vystačiti s těmito penězi, je věcí nemožnou.
Křiklavým bezprávím je jednání se vdovami a sirotky. Taková rodina dostává ročně prosím, nezaměňujte to s příjmem měsíčním - pravím a píši 2400 Kč. Tato hranice nesmí býti překročena. Co to znamená, když si to uvědomíme v praxi? Že taková matka, když má tři děti, dostává ročně celkovou částku 2400 Kč. Má-li děti čtyři, dostává tutéž částku, a je-li počet dětí snad větší, ani potom se tato suma nemění. Vláda si patrně myslí toto: Kde žije a jí pět lidí, může spolu jísti ještě také šestý. Tak se může za to míti u rodin zámožných, avšak u chudých lidí, kteří mají svůj denní a týdenní rozpočet na halíř vypočítaný, je nemožno, aby stravovaly ještě jednu osobu, poněvadž tato musí pak žíti jen na útraty druhých. Děti potřebují šaty, boty, musí býti vychovávány, musí dostati vzdělání. To je však nemožno s částkou, jaká je matce k disposici. Malé srovnání, jak vláda může býti sociální. Na Hradčanech je klec s medvědy, jsou tam čtyři; na tyto čtyři medvědy ustanovuje vláda k vydání částku 16.000 Kč. Nutno tedy konstatovati, že se pro čtyři medvědy spotřebuje částka 16.000 Kč. Děti válečné vdovy mohou vystačiti asi s 55 haléři denně. (Výkřiky.)
Jednání s vdovami bych dnes ještě zvláště charakterisovala. Podle § 17, odst. 2 zákona zaopatřovacího, nemají válečné vdovy a družky, jejichž výdělečná činnost není zmenšena aspoň o 30%, nároku na náhradu. Vyměřování důchodu vdovského nemůže se díti tak jako u invalidů. Není náhradou za ztracenou výdělečnost a zdraví, nýbrž jen malou náhradou za ztraceného živitele, který by pravděpodobně nebyl umřel tak předčasně, kdyby nebyl býval povolán ke službě válečné. Vychází-li vláda ze zásady, že vdova s uznanou méně než 70% výdělečnou neschopností má jíti pracovati, pak se musí také postarati o to, aby se těmto ženám dostalo výcviku, aby mohly místo v práci také skutečně vyplniti. Velkou a důležitou roli hraje také ta okolnost, že při velké nezaměstnanosti nelze pro tyto vdovy opatřiti práci, jejich soudruzi v práci dívají se na ně úkosem, právem, poněvadž je snad připravují o práci. Vláda nejedná lidsky, ponechá-li válečné vdovy takto jejich osudu. Podle nařízení z 8. června 1922, čís. 181, musí se válečné vdovy podrobiti lékařským prohlídkám. My to nazýváme jinak, je to tak zvaný odvod žen. Nutno při tom zjistiti, že tyto válečné vdovy nejsou vyšetřovány odbornými lékaři, nýbrž lékaři praktickými, kteří nemají vždy pro ženské nemoce plných odborných znalostí. Proti tomu musíme dnes protestovati - ministr, jemuž tato slova platí, z tu, bohužel, není - musíme dosáhnouti odstranění všech těchto neslýchaností.
Nyní několik slov o charitativní péči. Tato položka musí býti v rozpočtu 1924 zvýšena, aby se mohlo invalidovi trochu pomoci zápůjčkou a podporou při zakládání existence. Tisíce lidí by mohlo býti zachráněno, kdyby vláda sestavujíc rozpočet nebyla bývala zase tak úzkoprsá.
Nyní jak jednají s invalidy a jejich pozůstalými různé úřady. Je to pravým mučednictvím, co tyto oběti války musí prodělávati. Především opatření dokumentů. Spočítala jsem, že k přihlášce o důchod musí býti neméně než 10 dokumentů. Opatření těchto dokumentů znamená práci a útrapy celých týdnů, poněvadž se ti lidé posílají od místa k místu, než doklady dostanou. (Posl. Hirsch [německy]: Pak se v úřadech ztratí!) K tomu chci také promluviti. Když konečně tito invalidé nebo jejich pozůstalí - a tu jsou ženy trochu bezradné - mají dokumenty pohromadě a podají žádosti prostřednictvím okresního úřadu, stává se nezřídka, že se po několika měsíčním čekání a urgování musí dověděti, že se dokumenty i se žádostmi ztratily. Znám okresní úřad, kde se ztratilo neméně než 1800 takových spisů (Výkřiky na levici: Slyšte! Slyšte!). 1800 invalidů a jejich pozůstalých čekají léta na své důchody. (Posl. Hirsch [německy]: Skutečně 1800? To je přece neuvěřitelno!) 1800, opakuji to ještě jednou, počet je zjištěn ze spisů. Tato mučednická cesta jde dále. Poměry v úřadě pro invalidy nutno označiti jako neudržitelné. Vymlouváte se, že je tam příliš málo úředníků a ti že jsou přetíženi prací.
Je zjištěno, že je tam skutečně málo úředníků a těch málo úředníků nemůže práci zmoci. Při platech, jichž se jim dostává, musí dbáti, aby si vedle tak zvaného "hlavního výdělku" opatřili ještě výdělek vedlejší. Úředníci dostávají plat, jejž nutno označiti za zcela chatrný. Ženatý člověk s rodinou dostává 500, 600, 700 a nejvýše 800 Kč měsíčního platu. Možno-li vystačiti za této drahoty i při zcela skromných potřebách, které musí míti i tento úředník, ponechávám posudku pánů ministrů. Když mluvím o úřednické otázce v invalidním úřadě, chtěla bych současně vysloviti požadavek - naprosto ne z důvodů šovinistických - za to ručí již tendence mé strany, za niž tu dnes mluvím, nýbrž z jediného důvodu, že by bylo ulehčeno německým invalidům vyřizování jejich záležitostí, kdyby jim byla poskytnuta v úřadě možnost, aby mohli s úředníky mluviti ve své mateřské řeči. Bylo by to úlevou nejen pro válečné invalidy, nýbrž i pro úředníky, jimž často přichází velmi za těžko dorozuměti se s německými invalidy. A při té příležitosti bych pana ministra prosila, aby šel jednou - snad incognito - v takový den návštěv v úterý nebo v pátek do úřadu pro invalidy a podíval se na tu velkou a dlouhou frontu invalidů, kteří se scházejí nejen z Prahy, nýbrž z celých Čech. Pan ministr by zajisté žasl nad převelikou trpělivostí, kterou tito invalidé projevují a nad vytrvalostí, s jakou tam musí čekati celé hodiny na vyřízení svých žádostí. Že tato cesta je předem úplně neplodná, ukazuje se z toho, že úředník, který přijímá všecky tyto urgence a udílí informace, naprosto nemůže obsáhnouti a zmoci všecko to, co mu invalidé tohoto dne říkají. Chci ukázati na jednom případě, jak vypadá jednání s invalidy a vyřizování žádostí v praxi a současně poznamenávám, že je to případ z tisíců. Jistý Josef Werner z Ústí n. L., 80% invalida, dostal v únoru 1923 tabáční trafiku. Aby mohl nakoupiti tabák, požádal hned o zápůjčku a to prostřednictvím okresního úřadu pro invalidy, jakožto první instance. Tuto žádost urgoval 9. dubna, 29. května a 12. června, 20. června, 3. července, 24. července, 10. srpna a 4. září. A když tam přišel 4. září, pravil mu úředník: Ano, žádost ještě ani do Prahy nedošla, jak jsme skutečně několik dní před tím zjistili skrze invalidní úřad. A tento invalida byl poškozen nejen tím, že po celý rok nemohl vykonávati licenci, byl poškozen i tím, že 11. listopadu dostal zamítavé rozhodnutí s odůvodněním, že peníze na zápůjčky jsou vyčerpány. Je tedy zjištěno, že by byl tento invalida snad zápůjčku dostal, kdyby byla žádost včas odeslána.