Ministerstvo železnic svou tarifní politikou ke zlevnění produktů přispělo velmi význačně. Osobní tarify, ač jsou i nyní pasivní, budou sníženy v r. 1924. Za to dopravní tarify na zboží byly již sníženy několikráte. Zlevnění týká se zejména vývozu potravin. Při dopravě brambor sníženy byly tarify o 50%, na dopravu zabitých zvířat, masa, tuků, zeleniny, živé drůbeže, sýrů, vajec, piva, vína atd. povolena při rychlozboží sleva 39 až 62%, při nákladu 23 až 31%. Také při dopravě obilí, mlýnských výrobků, chleba a pod. poskytnuty jsou značné dopravní výhody.
Bohužel, že meziobchod strká tyto slevy většinou do svých kapes, stejně jako to chce učiniti při slevě uhelné dávky. Věc stíhati jest však již povinností ne ministerstva železnic, ale ministerstva spravedlnosti, které musí přece do tohoto nemožného stavu zasáhnouti.
S týmž porozuměním nepostupovalo však proti drahotě ministerstvo obchodu a zemědělství. Ministerstvo obchodu naopak svým systémem povolovacího řízení a vysokého celního sazebníku vázalo obchod a znemožňovalo zdravou konkurenci. Teprve mezinárodní sjezd v Ženevě 18. října t. r. konaný za účasti 36 států donutil i stát náš k rychlé likvidaci povolovacího řízení. Poukazovali jsme již dávno, že při povolovacím řízení dějí se různé nepřístojnosti, tak zejména dovolilo ministerstvo obchodu vyvézti všechno nejlepší ovoce, dovolilo vyvézt i všechnu letošní úrodu chmele, takže ceny piva nyní nemohou dolů. Vydala povolení na vývoz ranných bramborů, které se pravidelně v květnu a v červnu prodávají, avšak ještě v měsíci říjnu na tato povolení brambory se vyvážely. Zásobovací sekce ministerstva obchodu musí býti zrušena, nemá-li býti stále spor o kompetenci. Celní náš sazebník jest druhé neudržitelné monstrum. Je pravda, že ve včerejší schůzi pan ministr obchodu pod tíhou poměrů a tlaku sousedních států zaujímá poněkud jiné stanovisko. Přiznává některým státům určité celní výhody, stejně jako státy tyto je budou poskytovati nám. V prvé řadě je to Francie a jedná se o řadu států druhých. Je pravda, že ve smyslu koaliční dohody nebyla u nás dosud zavedena cla na obilí, mouku, luštěniny, mlýnské výrobky, sádlo, rýži, vejce atd. Jedině tomu děkujeme, že se u nás pracující lid dosud aspoň najedl. Avšak nyní se strana agrární bouří proti celé disparitě celní, poukazuje na obrovská cla průmyslová a žádá, pokud je mi známo, o tyto výhody zase pro zemědělství: Zavedení cla na obilí po 42 až 45 Kč na 1 q, na mouku a mlýnské výrobky 120 Kč při 1 q, na máslo 175 Kč za 1 q, na sádlo 225 Kč za 1 q, na maso 180 až 270 Kč při 1 q. To by znamenalo, že mouka by u nás naráz vyskočila o 1 Kč 20 h, stejně jako mlýnské výrobky, a sádlo o 2·25 Kč, maso o 3·60 Kč atd. Také na dovoz jatečného dobytka žádají agrárníci již vyšších cel a to 72 až 132 Kč za kus u vepřového a 108 až 360 Kč u hovězího dobytka. Poněvadž ministerstvo zemědělství vládne ještě nebezpečným veterinářským opatřením, znamená to, že by se dovoz z ciziny sem ztížil a zdražil.
Nová cla znamenala by novou bídu, drahotu, ano hlad. Strana naše v zájmu všeho obyvatelstva tohoto státu se vzepře zavádění a zvyšování cel na životní potřeby. Litujeme, že pan ministr obchodu, aby nemusil sáhnouti na prohibiční cla průmyslová, několikráte se vyslovil pro zavedení cel obilních. Je to opravdu unikum, k jakému doposud žádný ministr obchodu v žádném téměř státě nesáhl. Vždyť jsme četli zprávy ze samotné průmyslové Anglie, kde jdou do voleb jistě velmi důležitých pod heslem bojů o celní tarify, že sama konservativní vláda anglická, která se vyslovila pro ostrou prohibiční politiku celní, vyslovila postulát, že na vyživovací potřeby, zejména na obilí, mouku a podobné produkty žádných cel nebude zavádět.
Uznáváme, že mnohá prohibiční cla průmyslová jsou neudržitelná. Ale po clech chlebových nesáhne ani konservativní vláda anglická, tedy jedině u nás by se objevil tento projekt. Jsme-li však proti zavádění cel obilních, neznamená to, že bychom byli spokojeni s dnešním neudržitelným systémem cel průmyslových. Cla průmyslová jsou u nás ohromná a přece nezachránilo to dělníky od nezaměstnanosti a stát náš od velké průmyslové krise. Celá tato situace vězí hlouběji v poměrech celoevropských a v poměrech poválečných. Ale bude nutno vážně o těchto poměrech jednat. Fabrikanti snížili mzdy dělníků úžasně, nebo je prostě vyhazovali po tisících a vyhazují z práce a dávají státu na krk, aby platil podpory v nezaměstnání. U nás jsou dnes nejdražší ty výrobky, na které jsou zavedena ohromná prohibiční cla. Zejména je to zboží lékárnické, dovoz je znemožněn, neboť celní koeficient je 30tinásobný. U zboží papírnického obnáší clo na 1 q 108-3600 Kč, koeficient je 25tinásobný. Zboží pletené a stávkové je zatíženo clem 4.400 až 10.000 Kč, koeficient je 30tinásobný. Kůže telecí, koziny, hovězí: Clo na 1 q 1.200 Kč až 1.800 Kč, koeficient 30tinásobný. Při tom, když dáváme vysoká cla na dovoz těchto koží z ciziny, přirozeně se tím zamezuje dovoz lacinějšího materiálu, ze kterého by naši obuvníci mohli dobře pracovat. Naproti tomu vývoz koží se v určitých případech dovoluje. (Posl. Mlčoch: Vaše strana hájí politiku dvojí tváře. Slavíček mluví pro ochranu cla a vy mluvíte pro volný obchod!) Nikoliv, milý pane kolego, my rozumíme velmi dobře tomu, co se nyní ve veřejném životě odehrává. Neprohlásíme se nikdy za poměrů stávajících pro volný obchod naráz, poněvadž každá věc musí náležitě dozrát nežli přijdou poměry, které by to umožnily. Zavedením volného obchodu způsobili bychom ruinování určitých odvětví práce průmyslové. To však neznamená, že když hájíme zájem i toho dělnictva i zájem ostatních širokých vrstev lidových, že bychom neměli zvednouti svůj hlas proti určitým velkým křivdám, které se dějí tím, že několika tuctům fabrikantů dává se úplné privilegium do rukou. (Posl. Mlčoch: Hájíte pana ministra, který to způsobil!)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Prosím o klid.
Posl. Zeminová (pokračuje): Pan ministr byl donucen k tomu, aby ustoupil na linii celních výhod oproti Francii při uzavírání obchodních smluv. Je to správné. Ministr obchodu zásadně se stavěl proti jakékoliv slevě celních koeficientů. Musel toto své stanovisko korigovati a naše strana byla jedna z prvních, která donutila p. ministra obchodu k náležité změně systému.
Našemu zemědělství nepomohlo by zavedení obilních cel, poněvadž by to byly určité výhody pro řadu velkovýrobců. Menší zemědělec má zájem na dvou věcech, a to na progressi daňové, aby nebyl zatížen tak ohromnými daněmi jako doposud, a také na náležitém přídělu půdy, aby mohl býti vůbec živ s četnou svou rodinou a případně mohl něco odprodávat. My proto, ačkoliv žijeme v městech, otevřeně se stavíme za toto stanovisko malých zemědělců a prohlašujeme: Proč bychom měli jako doposud dovážeti do našeho státu tisíce vagonů jatečného dobytka, tuků, vajec atd., když by tyto produkty mohl nám dáti domácí trh tím, že bychom malozemědělcům umožnili existenci na půdě lépe než doposud.
Všechno by šlo, pomohlo by se jim i obyvatelstvu v městech, kdyby se jen ta proslulá pozemková reforma neprováděla s tak elegantní pomalostí, jak přímo pravý stav věci ironisoval sám ministr zemědělství dr. Hodža.
Československá strana socialistická bojuje za rychlé provedení pozemkové reformy, protože statisícům venkovských proletářů umožnila by se existence, zastavil by se útěk z venkova do měst a nebyla by ve městech taková nezaměstnanost, stát by neplatil tolik podpor v nezaměstnanosti, zlomila by se definitivně moc reakčních monarchistických bývalých šlechticů, republika by získala na stabilitě a spokojenosti občanstva, zlevnily by se větší výrobou životní potřeby, zejména maso, tuky, brambory, vejce, mléko a zelenina, a socialismus získal by pevnou podporu v hospodářské demokracii venkova.
Na adresu všeho občanstva bych chtěla říci: Všecko nelze uvalovati na parlament, všechno nemůžeme žádati od vlády, poslanců, je potřeba, aby všechny složky obyvatelstva přispěchaly na pomoc, je potřeba, aby do této akce zasáhlo dělnictvo, které nás musí podporovati v boji protidrahotním. Když nedávno jsme probírali záležitost zdražení cen uhlí, byly to zejména odborové organisace nejen horníků, nýbrž i dělnictva pracujícího v uhelném obchodě ve Velké Praze, které nám daly spoustu cenných podnětů, jak bychom mohli skočiti na zisky těch, kteří jsou tu největšími zdražovateli. Nikdy však se nesmí dělnictva zneužívati k tomu, aby šlo jako beran bíti se za zájmy kapitalistů. Ženy jako hospodyně nesmí skládati také ruce v klín. Nechť v každém místě pátrají po levnějších nákupech a kousek cesty zacházkou nesmí jim býti obtíží. Neuznávám z většiny výmluvu na nedostatek času. Ve válce se stávalo celé dny na kousek zboží velmi mizerného a chodilo se hodiny cesty daleko, a nebylo to obtíží nikomu. Ženy musí podporovati ty, kteří vyrábějí a prodávají levné a dobré zboží, jinak si zaslouží, aby s nimi každý zdražovatel zacházel podle své libosti. Také konsumy, zdá se mi, že by měly převzíti v přítomné době úlohu protidrahotních organisací a specialisovati se na některé průlomy v otázkách cen v některých oborech, ovšem za náležité a velké podpory celé vlády. Také obce, zejména větší, mají širokou možnost zasahovati do těchto protidrahotních akcí. Musí bdíti nad tržnicemi a tržišti, nad cenami, jakostí, vahou a čistotou zboží, odebírati licence a koncese provinilcům, zakročovati u úřadů pro umožnění levného dovozu potřeb pro všechno obyvatelstvo a na černých prknech veřejně ohlašovati ty, kteří pro zdražování byli trestáni.
Žurnalistice vděčíme, že vyhrála v r. 1922 ohromný zápas o zlevnění cen při stoupnutí čsl. koruny. Prosila bych velmi snažně, aby tohoto úkolu se žurnalistika chopila znovu a také nyní pomohla nám v celém tom zápase, který tu nastává, a nebude vyhrán za dny či měsíce. Hospodářské věci jsou velmi komplikované, tak zejména otázka o možnosti zlevnění pečiva. Povstal boj o to, jakou formou tohoto získáme. Dostalo se nám řady určitých propočtů, že by se snad zavedením více šichet a některých změn při způsobu výroby dalo získati asi 25%ní snížení cen pečiva. Řeklo se, že by to znamenalo však určité zasáhnutí do ochrany nočního klidu pekařského dělnictva, poněvadž by se nutilo dělnictvo ku práci také v noci. Náš poslanecký klub po dohodě s naší odborovou organisací pekařského dělnictva vyšetřoval poměry, jaké dnes v živnostech pekařských panují. A tu se zjistilo, že na 52 místech ve Velké Praze a na nesčetných místech na venkově zákonem zavedený noční klid práce je nepřetržitě přerušován. Namnoze i celé okresy, zejména Roudnicko, jsou porušováním zákona známy, neboť se tam pracuje plných 7 nocí do týdne bez náhradního klidu. Podobné poměry panují také na okresu českobrodském a kolínském. Okresní politické správy zákon nechrání dostatečně. Učiní-li se na pekaře, který zákon porušuje, udání, trvá to půl roku i rok, než se případ projedná a tak pekař sto - až dvěstěkráte v noci pracuje, nežli na konec mu úřady nadiktují směšnou pokutu 20 nebo 50 Kč.
Tomuto porušování zákona ze strany zaměstnavatelů chtěli jsme čeliti tím, že by se dosavadní marná oběť dělnictva nahradila snížením cen pečiva. Zákon porušují příslušníci samostatné strany živnostenské zrovna jako stran jiných a nemusí tedy pan posl. Najman tolik horovat ve výboru sněmovním pro klid v noci, ale zavázat své pekařské příslušníky, aby klid ten dodržovali a dělnictvo neotročili.
Náš poslanecký klub vzhledem k tomu, že za oběť dělnictva, noční prací vykonávanou, zaměstnavatelé se nerevanšují snížením cen pečiva, rozhodl se, že bude kategoricky žádati, aby noční práce dle zákona byla skutečně zakázána a jak pražský magistrát, tak okresní správy politické byly donuceny k přísnému stíhání všech, kdož noční klid porušují.
Dále je tu zapotřebí, abychom pátrali, jakým způsobem by se dala zlepšit jakost chleba, k jehož výrobě se nyní používá většinou mouky ječné, která není tak výživná a stravitelná jako žitná. Je tu také otevřená otázka dovozu levného masa a dobytka, aby bylo působeno na tíživě vysoké ceny tuků a masa. Ať se podíváme na kteroukoli věc, je tu tolik bolestí, že nelze, aby jednotlivý člověk, jednotlivé ministerstvo mohlo všechno to zmoci. Proto jsem výslovně připomněla, že bude musit působit celá naše veřejnost v těchto těžkých zásobovacích problémech.
Otázky zásobovací a hospodářské jsou do jisté míry tak šedivé a tvrdé, jako všední prosaický život. Nevzněcují tak jako otázky politické a kulturní, ale znamenají klid a spokojenost ohromné většiny národa a proto musí jim nejenom dělnictvo, nejenom ministři a poslanci, ale také samospráva, žurnalistika, ženy, konsumy atd. věnovat tak velikou péči a pozornost, aby se opravdu dalo docíliti velkých výsledků. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Dále má slovo pan posl. Pittinger.
Posl. Pittinger (německy): Slavná sněmovno! Mírovými smlouvami bylo roztrženo jednotné hospodářské území rakousko-uherského mocnářství, z něhož tvoří republika malý díl, asi jednu pětinu podle velikosti a obyvatelstva. Tyto sudetské země mají vyspělé hospodářství všech odvětví s mocnou výrobou a světoznámý průmysl všech směrů (průmysl sklářský, textilní, železářský, strojnický, pivovarství etc.), bohaté přírodní poklady uhlí, dříví atd., jakož i živnosti, jež jsou světoznámé, z nichž největší díl se nachází v německých rukách. Bylo by potřebí do krajností prozíravé hospodářské politiky ve zmenšené hospodářské oblasti, jež se podobá orgánu oddělenému od velkého vyrovnaného hospodářského organismu, aby se umožnilo i za normálních politických a hospodářských poměrů ve střední Evropě tak náhlé přeskupení a přizpůsobení domácího národního hospodářství novým poměrům.
Avšak lidoví tribunové, jimž náhoda, rozmar dějin, přinesl do rukou tuto přebohatou, kulturně a hospodářsky nejsilnější část starého Rakouska, dokonce se ani nenamáhali, aby vyhověli těmto existujícím hospodářským základům a skutečnostem. Uzavřeli hranice proti přirozeným sousedním hlavním odběratelům Rakouska a Německa a ve svém politickém šovinismu se domnívali, že mohou vystavěti zlaté mosty do veliké dálky, k přátelům a ochráncům v oněch zemích, jež nikdy nebyly většími odběrateli jejich výrobků, ani nikdy nebudou a používali dokonce velmi velké a nákladné propagandy, aby tyto země získali jako odbytiště.
K tomuto uzavření hranic přistoupila ještě známá valutová politika a přes všechno to výsledek: V říjnu tohoto roku vstoupilo přes nízkou německo-rakouskou korunu malé Rakousko v čelo odběratelů Československé republiky. Ta malá země odebrala přes vysokou valutu Kč jeden a půlkrát více, než mohlo převzíti obrovské avšak zchudlé Německo, a čtyřikrát více, než odebrala britská říše světová, na jejíž získání byly vydány zcela zvláštní prostředky na propagandu. Ostatní státy se řadí daleko za Rakousko, velký politický přítel Československa Francie koupila jen devítinu kvanta rakouského. Přes tento dosti jasně mluvící poukaz je obchodní a hospodářská politika tohoto státu za známého národního šovinismu uvnitř a za poměru téměř otrocké závislosti od Francie na venek ještě dnes také daleka toho, aby poznala, kde leží přirozené odbytiště a aby poznala, že se stanoviska národního hospodářství je nezbytně nutno dáti přednost odbytišti přirozenému před odbytištěm draze vykoupeným a uměle vytvořeným. Je přirozeno, že takovou kardinální chybou obchodní politiky musí trpěti národní hospodářství státní. Pak se lehce vysvětluje, že se i největším umělcům jen těžko podaří vyrovnání státního rozpočtu a že je potřebí nejprohnanějšího a nejrafinovanějšího zahalování, aby se to na oko povedlo. Zrovna tak je pochopitelno, že se ani parlamentu nesmí poskytnouti dlouhé doby, aby rozmotal tajná přediva a pomohl pravdě na světlo. Přece však jsou a zůstanou všechny řeči, jež jsou tu mluveny, zvláště řečníky stran oposičních, a jež přes krátkost času, jenž je jim k disposici, odhalují tak mnohou nejasnost, řečmi bez odpovědi, proslovenými před prázdnými lavicemi, nemluvě ani, že některý resortní ministr by se snížil k nějaké odpovědi, jak je jeho zatracenou povinností při jeho zodpovědnosti k parlamentu - především v republice demokratické. Že české vládní strany svůj vlastní parlamentarismus, kterého namnoze používají jako prostředku k účelu nebo lépe řečeno, jako účelu, který světí všecky prostředky, jako můstku k rozběhu, aby si pro stranu nebo soukromně zajistily prebendu a milionové obchody, tímto způsobem zbavují jeho demokratického poslání a důstojnosti a dělají z něho skandální světovou komedii, není namnoze divu, že však ministři jednotlivých resortů, kteří jsou tomuto parlamentu podle ústavy odpovědni, při nejdůležitější debatě, jakou možno v parlamentě konati, téměř bez výjimky jej rovněž sabotují, je veřejným výsměchem demokracii, neodpovědným nedbáním povinností. Člověku se musí protiviti, aby v tomto domě, v němž od jeho vzniku sotva jedenkrát a sotva o jediné otázce se konaly porady skutečně klidně a věcně a objektivně tvořivě, počal mluviti a to ještě za zmíněných poměrů. Pakli to řečníci menšin v této sněmovně nikterak neuznávaných přes to činí, pak chtějí tím ukázati světu v omyl uvedenému celou vaší rozšířenou vládní propagandou pravý obličej tohoto státu, skrytý za pouhý klam a mam; pak chtějí zvláště u kapitoly "národní hospodářství" otevříti světu oči o tom, podle jakých hledisek a s jakými city se tu národní hospodářství provozuje.
Od vzniku tohoto státu se vlastně národohospodářská politika vůbec neprovozovala, poněvadž pro všechna taková opatření byly rozhodny vždy jen cíle národně šovinistické, nikdy zásady a úvahy čistě hospodářské. Vaše tak zvaná národohospodářská politika zná jen národní fiskus, avšak nepřihlíží nijak k přirozeným národohospodářským základům a činitelům. Vaše národní hospodářství zdánlivě získává, avšak rovněž určitě trpí národní hospodářství celého státu nesmírné škody: především tím poškozujete německé národní hospodářství, které musíte podle své tendence, abyste tomuto státu dali ráz státu národního, zardousiti nejdříve, abyste mohli postoupiti na půdu německého sudetského národa, zbaveného hospodářských základů a zatlačeného z jeho půdy. Pak teprve byste byli pány tohoto státu. Krásné přání, u vás otec vládní myšlenky.
Pro omezenost řečnické lhůty se chci hlavně zabývati situací německého zemědělství v tomto státě a znázorniti ji. Skutečností je, že německé zemědělství ve státě srovnáno s českým, jež má sídlo v úrodných rovinách, jest v silné nevýhodě, pokud jde o přirozené hospodářské činitele. Sídlí v hraničních horách, ve špatné klimatické poloze a na špatné půdě, nebo v úzkém hraničním území daleko od obchodních a spotřebitelských středisek státu, téměř neprodyšně uzavřeno blízkou hranicí od kmenově příbuzné ciziny a od dřívějšího hlavního odbytiště. Blíže se mohu tu zabývati opět jen částí území německého zemědělství, na úzkém hraničním pruhu v jižní Moravě. Přes to platí mnohé v jistém stupni i pro ostatní území německého zemědělství. V jižní Moravě sídlí německé zemědělství, které intensivně provozuje všechna odvětví zemědělská, polní, vinařství, ovocnářství, zelinářství a řepařství a které má ovšem také intensivní chov dobytka, zvláště v té části, kde se provozuje čistě hospodářství polní. Největší díl tamnější zemědělské výroby (obilí, ovoce, zelenina, znojemské okurky, maso, víno atd.) nacházel čilý odbyt v sousední Vídni a v jejích předměstích, rovněž výrobky tamějšího domácího průmyslu a živností. Státní hranicí bylo toto území odříznuto od svého přirozeného odbytu a hrozí mu zvláště v jeho zemědělské výrobě udušení; nezdravý je i průmysl a živnosti z týchž důvodů. Domácí potřeba je příliš malá, spotřební střediska tohoto nového státu jsou příliš vzdálena, železniční tarify příliš vysoké, z toho tlak na ceny našich výrobků, jež vesměs nedosahují téměř pouhých nákladů výrobních, při stejném nebo ještě vyšším zdanění při srovnání se stejnými zemědělskými oblastmi, zvláště s oblastí českou v blízkosti středisek spotřebních.
Chci vám několika příklady objasniti toto hospodářské poškozování jižní Moravy. V letošním létě stál 1 litr mléka ve stáji 80 haléřů, v stejné době v okolí Brna 1.10 až 1.20 Kč, ve Znojmě 1.50 až 1.70 Kč, v Brně 1.80 až 2 Kč, v severní Moravě 1.80, v okolí Prahy 1.60 až 1.80 až 2 Kč, v Praze 2.40 až 2.60 Kč. Od října tohoto roku stojí 1 litr mléka u nás 1.10, v okolí Brna 1.40 až 1.60 Kč, v Brně samém až 2 Kč, v Praze 2.40 Kč. Uvážíme-li, že na základě úředního požadovacího práva muselo býti toto laciné jihomoravské mléko posíláno až do Prahy a zde - srovnej s nákupními cenami 80 hal. - stálo 2.40 Kč, pak musíte přiznati, že toto zvyšování cen, toto rozpětí se stalo jen na útraty domácí výroby, že zisky shrábne jedině meziobchod nebo stát, který vystupuje jako zdražovatel svými tarify. V otázce mléčného hospodářství žádáme bezpodmínečně, aby bylo hned zrušeno úřední právo požadovací, které musíme označiti za škodlivý zbytek vázaného hospodářství. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
Druhým výrobkem je víno. Litr vína stál v roce 1922 v jižní Moravě 3 Kč až 5 Kč počítaje v to 1.45 Kč daně z vína, v roce 1923, tedy letos jeden litr 4 Kč až 6 Kč, rovněž s daní. Minulého roku stál 1/4 l tohoto vína zde v Praze 4 Kč a letos 5 Kč až 6 Kč, tedy čtvrtka právě tolik jako v jižní Moravě 1 litr. Tedy zvýšení cen o 300 a více procent. Podobně je tomu na trhu okurkovém. Kdežto loni byl vývoz domácích znojemských okurek zakázán, byly tamnější okurky kupovány všetatskými obchodníky a teprve jimi vyváženy s vysokým ziskem. Z toho zase vidíme, jak je naše domácí venkovské zemědělství a průmysl přímo úmyslně utlačován.
Přes to však nás tíží stejná tíha daní, ačkoli my za své zemědělské výrobky docilujeme ceny mnohem nižší, než na př. podniky české blízko spotřebitelských středisek. Na to by se měl přece bráti při vyměřování daně spravedlivý zřetel, zvláště když na druhé straně vyrábíme právě tak draho nebo mnohem dráže než tito. Daně jako takové nejsou dnes již v žádném poměru k příjmům. Nutně nastane v nejkratší době zadlužení. Zvláště nespravedlivé a neoprávněné jsou vysoké přirážky k daním, přirážky válečné, přirážky zemské od 200 až 400%, přirážky obecní, které stouply známým obecním hospodářstvím v mnohých obcích až na 1000% a výše, přirážky okresní atd. Všechno ve svém souhrnu zdesateronásobí sazby daňové. Tyto přirážky, jejichž původní určení bylo, aby byly co možná rychle zachyceny válečné zisky ve prospěch státu, nejsou dnes dávno již oprávněny. Zisky z válečné konjuktury byly dávno spotřebovány nebo dávno státem zachyceny a daně nejsou dnešním příjmovým pramenům a hodnotě koruny naprosto přizpůsobeny. Není to absurdní, že za roky 1919, 1920 a 1921, v létech skutečně vysoké konjuktury pro zemědělské výrobky byly daně předpisovány v téže výši při třikrát lacinější koruně, jako dnes, kdy ceny zemědělských výrobků klesly průměrně až o 50% a česká koruna se třikrát zdražila?
Případ u vína: V roce 1920 stálo víno 12 Kč za jeden litr ze sklepa a tu byla předepsána daň 1.60 koruny. Dnes, kdy stojí litr vína ze sklepa až 5 Kč, činí daň vždy ještě 1.40 koruny. Totéž platí zajisté i o dani z obratu, která dosud lpěla na zemědělských výrobcích jedním procentem, dnes však, kdy ceny zemědělských výrobků hluboko klesly, má býti zdvojnásobena, opatření, které rozhodně nemůže přivoditi zlevnění, jak je vláda má v plánu, nýbrž musí míti v zápětí nové zdražování.
Žádáme tudíž, aby přirážky byly odstraněny, nebo obsáhlou berní reformou, přizpůsobenou hospodářským poměrům, jež se od převratu změnily k prospěchu poplatníků, a příjmovým možnostem národního hospodářství. Žádáme daňového systému, který by domácí národní hospodářství neubíjelo na rozkaz Francie, nýbrž který by byl vybudován na existujících národohospodářských základech a předpokladech tohoto státu a jim co nejvíce vyhovoval. Žádáme bezpodmínečné odstranění daně z obratu, která slouží jen fiskálním účelům a ohražujeme se rozhodně proti jejímu případnému zvýšení.
Co v širokých vrstvách obyvatelstva vždy více a více dává podnět k žalobám, to je chaos, který vládne v berní praxi vůbec a v berních úřadech, libovůle berních správ při vyměřování a ukládání daní a jich vymáhání, že se neslyší strany, neprovádí vytýkací řízení, nevyřizují žádosti všeho druhu, že se různě postupuje při posuzování zákonných důvodů k úlevám atd. Nikoliv na posledním místě budiž poukázáno k úplné neschopnosti velkého procenta úřednictva berních úřadů zvláště mladší generace, na něž si stěžují sami přednostové berních úřadů. Berní úřady stojí proti poplatníkům dnes do jisté míry jako sfinx, poplatníci sami stojí proti těmto úřadům s nedůvěrou a bázní a jsou jim vydáni téměř bez rady a bez pomoci. Pozorujeme-li kromě toho ještě neodpovědné hospodářství bank, které je částečně podporováno ještě státem, jejichž vyrovnáním právě malí vkladatelé jsou těžce poškozováni, a nezapomeneme-li na bezohlednost berních správ v takových případech, kdy poplatníci ztrácejí své peníze následkem moratorií, jež byla státem povolena, aniž stát něco dělá, aby tyto ústavy sanoval, pak musíme rozhodně předpokládati u státu zlý úmysl vědomě národní hospodářství utlačovati. Takový postup vlády ukazuje se jasně zvláště tam, kde jde o sanaci německých peněžních ústavů. K tomu přistupuje nezaplacení válečných půjček, jež připravilo hospodářskou činnost o velký díl hospodářského kapitálu, k tomu přistupuje dávka z majetku a úplně neoprávněná dávka z přírůstku na majetku, která byla vypočtena podle hospodářských poměrů roku 1919 a má se dnes za hospodářských poměrů zcela jiných bezohledně vymáhati touže sumou. K tomu přijde odstrkování německého zemědělství při pozemkové reformě, sestátnění německých pohraničních lesů, nestejné nakládání s německým zemědělstvím při rekultivaci jako vůbec ve všech kapitolách rozpočtových, dále zanedbávání německého území při stavbě silnic, drah atd., násilné majorisování okresních a obecních zastupitelstev, jakož i dělení a slučování obcí čistě s hlediska počešťování bez zřetele na hospodářské poměry německé části. Poukazuji tu na násilné sloučení obce Dřevěných Mlýnů s Jihlavou, obce Mauberku se Znojmem, na zřízení samostatné české obce Šumvaldu na útraty dvou německých obcí Štítar a Vracovic, dále na poškozování německých obcí a soukromníků zabíráním německých budov a pozemků, tak v poslední době neoprávněné zabavení tělocvičny ve Stříbře, prý pro vojenské kino atd. K tomu přistupuje ještě úmyslné snižování činží, pak potlačování škol, které vyžadují k částečnému odstranění škod zase peněz od obyvatelstva, a mnoho jiného.
Vedle morálního a politického boje, který prodělává vládnoucí národ, jsme my Němci však namnoze slepí proti mocnému hospodářskému vyvlastňovacímu procesu, který běží vedle politického. Umění a osvěta jsou pro národ jistě body vrcholnými. Přesto však nelze nahlédnouti, proč německý národ v Československu byl a ještě je více rozčilen pro uloupení německého zemského divadla, než na př. pro převod ostravsko-karvínského průmyslového revíru z německého majetku do mocenské sféry Živnostenské banky. Německý národ je opravdu národem pracovitým, avšak trpí, aby se mu brala práce a křičí jen, když se mu béře divadlo.
Je nutno, aby se zde také promluvilo slovo o nejmocnějším ze všech cukerních trustů, jehož jsme právě svědky, o trustu, který byl uskutečněn na útraty Němců. Česká průmyslová banka, až do převratu krajně skromná malá banka, pojala krátce po válce do sebe německou zemědělskou úvěrní banku, bohatě nabitou vnitřními reservami, čin to, za nějž by si poslední držitelé moci v zemědělské bance ještě dnes rvali vlasy z hlavy, neboť fuse byla překotnou věcí. Touto fusí přišla průmyslová banka vůbec teprve do cukrovarnického průmyslu, se zemědělskou bankou získala také ústeckou rafinerii cukru. Tato rafinerie má dnes 2 továrny na rafinádu a 7 továren na surový cukr, vyrábí 370.000 q vlastního surového cukru a tím patří do řady prvních cukrovarnických koncernů. Pro porozumění této skutečnosti nutno připojiti, že ústecká rafinerie v době převratu neměla ani jediného cukrovaru na surovinu. Naposledy získala ústecká rafinerie schwarzenbergský cukrovar v Postoloprtech a k tomu 38 poplužních dvorů v okolí. Vývoj ústecké akciové společnosti však ještě dlouho nedospěl svého konce. Právě se chystá připojiti ku svému koncernu smlouvami o rafinádě 16 dalších cukrovarů. Příslušné smlouvy mají býti podepsány v několika dnech. Tím sjednotí v sobě ústecká rafinerie skoro pětinu veškeré cukerní výroby v republice. Toto tempo, jímž se tu postupuje, jest přímo zuřivé a úspěch Průmyslové banky, která se tím dostává do první řady cukerních bank, jest předmětem všeobecných rozhovorů. Avšak tajemství úspěchu není těžko uhodnouti. Potřebujeme se jen podívati na jména dřívějších majitelů oněch cukrovarů, které mizí v chřtánu prudce vzrůstající české banky, a sám každý postup pozná. Cukrovary dříve náležely rodinám Lobkoviců, Schwarzenbergů, Thurn-Taxisů, Aehrenthalů atd. Jsou to bývalé šlechtické cukrovary, které se nyní pomocí pozemkové reformy znárodňují. Pozemkový úřad dnes sice nestojí již na stanovisku, že mají býti zabrány také cukrovary u velkostatků, avšak co si počne Schwarzenberg se svým cukrovarem v Postoloprtech, když se mu zabere 38 dvorů k tomu náležejících? Proto připojil Schwarzenberg k prodeji továrny také prodej 38 dvorů, k čemuž musí dáti pozemkový úřad souhlas. Ve skutečnosti uchází se o prvotřídní cukrovar v Postoloprtech český eskomptní úvěrní ústav, který je po léta ve styku s rodinou Schwarzenbergů, avšak poněvadž má nádech německý, nemohl u pozemkového úřadu o těchto dvorech ničeho poříditi. Naproti tomu podařilo se české průmyslové bance prosaditi, že Schwarzenbergovi nebyl jeho majetek konfiskován, a uzavřela smlouvu. A jako to bylo v případu postoloprtském, tak tomu bylo u mnoha jiných cukrovarů. Část těchto šlechtických cukrovarů přešla ku straně českých agrárníků, byla rustifikována, část dostala se Živnobance, Pragobance, Průmyslové bance. A tato poslední, Průmyslová banka, se chystá získati všechno to, co rustifikovala česká strana agrární. Tím způsobem vzniká cukerní koncern, jaký tu ještě nikdy nebyl. Česká pozemková reforma vytáhla, aby provedla demokratisaci majetku, avšak končí ve velkokapitalistickém trustu, rozčleněném podle hloubky. Cíle pozemkové reformy dosaženo nebylo, nakupení statků vzalo na sebe jen jinou formu. Ovšem změnila se národnost majitelů, a to byl patrně hlavní účel podniku. Mnoho továren, které dosud zaměstnávaly německé úředníky a německé mistry, bylo přeměněno v české národnostní državy, cenná místa, která ještě dnes jsou obsazena Němci, připadnou příště v nejbližší generaci českým dětem. Tento vyvlastňovací proces postupuje na celé čáře neseslabeně dále. Němci v republice nemají báňské akademie, nemají vysoké školy obchodní, nemají vysoké zvěrolékařské školy, ani německé porodní asistentky nemohou býti vycvičeny. Všechno směřuje k tomu, aby nejbližší generace německého národa byla proletarisována.