Velmi často bylo zde také poukazováno k tomu, že mzdy a služné tvoří nejdůležitější příčinu našich drahých výrobků. Odborové organisace vyšetřily právě v poslední době pomocí své ústředny mzdy jednotlivých kategorií, jaké byly v roce 1921 a 1922 a jaké jsou v roce 1923. Vzaly tu na zřetel zejména skupinu dělníků ve stáří od 25 do 35 let, tedy v plné síle života, poněvadž při této statistice je dlužno míti mezi jiným také na zřeteli stáří dělníka. A co jsme tu zjistili? Že na příklad mzda horníků v obvodu mosteckém klesla proti loňskému roku s 378 na 248 Kč týdně, mzda knihtiskaře, ručního sazeče v obvodu moravsko-ostravském se 350 Kč na 330 Kč týdně, v obvodu mosteckém s 321 na 300 Kč, mzda kováře, jednoho z nejnamáhavějších oborů kovodělných, v obvodu moravsko-ostravském se 216 na 146 Kč týdně! Mzda slévačů, kteří podle své mzdy bývali elitou kovodělného průmyslu, v Mor. Ostravě se 384 na 244, v obvodu mosteckém se 360 na 280 Kč. Mzda krejčí v obvodu mor.-ostravském se 220 na 160, v obvodu mosteckém se 300 na 250 Kč. Mzda textilníků v prvém obvodu se 172 na 129, v druhém obvodu se 325 na 237 Kč. Měsíční služné obchodních zřízenců v prvním obvodu kleslo s 950 na 700, v druhém obvodu s 900 na 800 Kč.
Je pravda, že tu rozhodují také ještě různé podmínky, povaha výroby, její způsob mzdový, běží-li o časovou či úkolovou mzdu, ale to jsou skutečně průměrné výdělky určité skupiny dělníků nebo zřízenců, které tu byly zjištěny a vypočítány. A obdobně je tomu také v jiných oborech, v jiných městech, které ovšem zde nemohu pochopitelně podrobně uváděti. Není toho také třeba. Vidíme i z těchto čísel, která jsem tu uvedl, že mzda dělnictva právě v tomto roce klesla, a proto je zarážející, jestliže v posledních měsících, zvláště v posledních týdnech musíme konstatovati, že pokles mezd není v souhlase s poklesem cen potravin. Vždyť byly mzdy snižovány právě v předpokladu, že poklesnou ceny potravin. Poukazovalo se také na vzestup hodnoty koruny, ale bohužel, pohříchu, nešlo se se stejným měřítkem na všechny položky výrobních nákladů. Mezi jiným také stát sám a náš rozpočet, zejména ministerstvo financí, nás o tom poučuje, že nedbalo tohoto měřítka, kterého bylo používáno právě pro posuzování hospodářského stavu dělnictva.
Po převratu zavedeno 6 nových daní, z nichž tíživé jsou zvláště dávka z obratu a dávka z uhlí. Máme vedle přímých daní 4 reální daně, 11 osobních - celkem 15 přímých daní. Z nepřímých pak 10 spotřebních a 2 výrobní - dávku z uhlí a vodní síly.
Tato zatížení ztěžují ovšem také podnikavost, podlamují výrobu a zvláště také napomáhají soustředění kapitálu průmyslového a zemědělského, ježto drobný podnikatel není s to tyto výrobní náklady často unésti. Dlužno proto i v rozpočtu zkoumati, do jaké míry právě stát svou daňovou politikou přispívá k zdražování a nezaměstnanosti.
Ni dělníku ni úředníku nemůže býti lhostejno, zdali se zavírají podniky, zdali se omezuje výroba z těch či oněch důvodů, na které jsem tu poukázal, poněvadž přichází o práci a zaměstnání. Bylo pak poukázáno zde v debatě na to, že je třeba zvýšiti zvláště výkonnost pracovní. Ale my můžeme konstatovati, že výkonnost práce stoupla. Potvrzují to i zprávy zaměstnavatelů i organisací jejich z různých skupin průmyslových. Bylo to konstatováno i ve sporu horníků, takže nelze hovořiti o tom, že by výkonnost dělníků nebyla v poslední době stoupla. Dělník sám nezískává, přijde-li jeho práce draho, on ví dobře, že čím levněji vyrábí, tím lepší má příležitost k zaměstnání. Ale je třeba, aby také podnikatel a obchodník byl si toho vědom. Musíme zabrániti vhodnými opatřeními, aby zvýšený výkon pracovní nebyl pohlcen jen podnikatelem, jeho soukromým ziskem, nýbrž aby také podnikatel a obchodník převedl zvýšený výkon pracovní do ceny zboží. Ovšem i stát musí spolupůsobit a to nejen jako orgán kontrolující, ale také jako orgán pomáhající, zejména tam, kde koncentrace výroby či obchodu vede k monopolu, který potom ubíjí jakoukoliv svobodnou soutěž a ubíjí také její poslední přednosti. Škoda, která z toho plyne, je dvojí. Nejen ta, že monopoly uzavírají různé podniky, nýbrž také ta, že přímo vyvolávají zvýšení cen a diktují ceny.
Je třeba také poukázati při této příležitosti k tomu, že i tam, kde stát sám je zaměstnavatelem, často - a v rozpočtu jsou toho doklady zejména v ministerstvech hospodářských - nekoná svoji povinnost jako dobrý, sociálně spravedlivý zaměstnavatel. Jen malý příklad uvádím jako doklad. Celá řada státních zaměstnanců po své pracovní době jde konkurovati soukromým dělníkům a zaměstnancům do soukromých závodů. Pokračuje prostě ve výdělečné práci a tím zbavuje často zaměstnání i ty dělníky, kteří by jinak mohli býti zaměstnáni. Je proto třeba, aby také zde bylo pamatováno na to, že stát musí své zřízence platiti tak, aby mohli býti se svými rodinami živi, aby tato konkurence odpadla. Nezkracuje se přece pracovní doba a nezavádí jednoduchá frekvence proto, aby po jejím dokončení šel zaměstnanec pracovati jinam a vyháněl ostatní zaměstnané dělníky z práce, jako se to děje zejména v oborech grafických, zvláště v litografickém u některých zaměstnanců ministerstva nár. obrany. Pracovní doba zkracuje se proto, aby si zaměstnanec zachoval plnou svěžest a sílu k dalším pracovním úkolům, které stát na něm vyžaduje.
Rozpočet hospodářských ministerstev pravda - nevyhovuje nám plně, ale poněvadž nestavíme ve vzduchu, nýbrž na spolehlivé základně skutečnosti, jsme si vědomi toho, že tento rozpočet je za daných poměrů tím, co jsme nuceni jen se zřetelem k nim schváliti. Ovšem dlužno pamatovati na to, aby vady a nedostatky, které tu byly z různých stran vytknuty, byly také včas odstraněny.
Bylo tu v debatě také vytýkáno zástupcem komunistické strany, že závodní výbory nevyhovují a nedostačují. Je pravda, jeví se tu určité nedostatky, ale dlužno se také ptáti, když tento zákon nevyhovuje a nevyhovoval, zdali to skutečně vinou "vládních" socialistů, jak se zde o tom hovořilo, či spíše těch socialistů, kteří se postavili pohodlně stranou a oslabili při projednávání zákona potřebný vliv, kterého bylo třeba, aby se dosáhlo zákona lepšího. Zástupci komunistickými byl nám vytýkán "vládní socialismus". Dobře, hlásíme se k němu, neboť pokládáme jej za daných podmínek, jak všechny známky nasvědčují a jak zejména obrazy z našeho sousedství dokazují, za positivní socialismus, za politiku kladu, kterou jedině možno provozovat, jestliže za daných hospodářských podmínek, za stoupajícího vlivu reakce hospodářské i sociální, která se projevuje v celém světě, jest možno s úspěchem jí čeliti. Nestačí a nelze pouze kritisovati, ale právě v zájmu dělnictva a v zájmu výrobních vrstev spolupracovati na řízení státu. To znamená ovšem nésti také odpovědnost, odpovědnost, kterou může svrhnouti jen ten, kdo chce spokojiti se pouze kritikou, aniž by chtěl věc, kterou kritisuje, učinit lepší. Když jsme si vědomi toho, že choré tělo, jehož choroba byla způsobena světovou válkou, nutno léčiti, zdůrazňujeme také, že jest nutno léčiti včas. Sociální politika, kterou podle našeho přání má tento stát provozovati, jest také určitým lékem, kterým chceme předejíti chorobě společnosti. Jsme si dobře vědomi toho, že nemůžeme při tom přehlížeti události za hranicemi. Vždyť události v Rusku to byly, které hnuly svědomím Evropy. Jestliže nenásledovaly v jiných zemích tytéž zjevy, pak jen proto, že předchozí kulturní i hospodářské úsilí nedalo k nim potřebné podmínky. Ale důsledky ruské revoluce vyvolávají potřebu srovnávati s Německem. Když ruský rubl klesal, dokazovalo se, že je to důsledek socialismu. Nebyli jsme toho názoru. Dnes německá marka dohonila rubl, ano předstihla jej, a je to nezvratnou zásluhou kapitalismu, tedy právě opačného pólu. Opět nejjasnější důkaz, že krajnosti se stýkají, že různé příčiny vedou často k stejným účinkům. Proto podporujeme politiku, která nevede k experimentům, neboť tím trpí, jak se ukazuje v Rusku a Německu, jen dělnictvo. Útoky na dělnickou sociální politiku jsou nevěcné a nespravedlivé. Stalo se v našem zákonodárství jen to, co se státi musilo. Dobrá sociální politika je dobrou výrobní politikou, neboť stát vyžaduje sociální spolupráci, aby mohl plniti své úkoly hospodářské. Ale tato spolupráce je plodná jen tehdy, je-li založena na práci, která těší, poněvadž není jen existenční nezbytností, ale radostným plněním úkolu, jaký od jedince žádá společnost, která ho chrání a zabezpečuje. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo dále má pan posl. Schuster.
Posl. Schuster (německy): Slavná sněmovno! Pošta a telegrafy jsou v každém státě neobyčejně důležitým činitelem. Máme nyní ve státním rozpočtu zkoumati, vyhovuje-li poštovnictví a dopravnictví v našem státě kladeným požadavkům, plní-li plně svůj úkol a je-li na výši doby. Bohužel nutno říci, že jest si v každém směru mnoho přáti, pokud jde o naše poštovní zařízení. Je ovšem správné, že po utvoření republikánského státu musely nastati právě v tomto oboru velmi pronikavé změny, které nemohly býti všechny v krátké době zdolány, ale přes to je mnoho velikých nedostatků, kterých by nemuselo býti, a které by se daly při vážné dobré vůli napraviti. Především jsou naše poštovní sazby příliš vysoké a jsou v křiklavém rozporu s deflační politikou, kterou hlásá vláda obyvatelstvu. Především je listovní sazba, sazba na balíky a tiskopisy atd. téměř třikráte a ještě vyšší nežli v jiných státech. Rovněž tak je tomu s poplatky za telegramy. Ze slíbeného snížení sazby nebylo dosud nic, a to proto, poněvadž nynější, úspornými opatřeními již beztoho sešněrovaný náklad prý toho nesnese. Podle sdělení pana ministra znamenalo by zlevnění obyčejné listovní sazby pouze o 20 haléřů již úbytek 78 milionů korun a již to by otřáslo rovnováhou rozpočtu ministerstva pošt. Kapitolou pro sebe jsou spěšné dopisy. Nehledě k četným stížnostem na jejich dopravu nutno říci, že pošta, která s těmito dopisy nemá žádných jiných obtíží, nežli doručení zvláštním poslem, dá si za to zaplatiti jednu korunu a náhradou za to poskytuje doručujícímu listonoši neb poštovnímu sluhovi pouze 5 haléřů. Jelikož se toto doručování děje v mezích ostatních služebních povinností, vydělává pošta na spěšninových poplatcích čistých 95 haléřů, čili procent. Jelikož za doručení balíků se platí 2 koruny, za jiné zásilky při nejmenším jedna koruna a doručující poštovní zřízenec dostává pouze 50 haléřů nebo pouze 30 haléřů, dělá tedy pošta i zde velice dobrý obchod. Ale i při doručováních na venkově, lhostejno, jde-li o telegramy, spěšné dopisy, balíky a pod., vybírá se dvojnásobná částka toho, co se dává doručovateli, který práci skutečně vykonává; a že takový zisk velice poškozuje národní hospodářství, je zajisté faktem, který se nedá upříti. Avšak podává se důkaz, že se chce šetřiti, a proto se zrušuje jistý počet poštovních úřadů, obzvláště v německých územích. Na další zrušení se ještě pomýšlí. Toto zavírání úřadů dosáhlo již takového rozsahu, který se stává poštovnictví a dopravnictví nebezpečným a který vyzývá k nejostřejší námitce. Před několika lety byl ve venkovských územích zrušen velký počet berních úřadů a poukazovalo se na to, že se budou daně platiti poštovní složenkou na poštovních úřadech. Berní úřady byly zrušeny, nyní se rozpouštějí poštovní úřady jeden po druhém a je otázkou, kde mají nyní státní občané zapravovati své povinné státní dávky, při čemž naskytuje se ještě otázka, co poskytuje ministerstvo financí ministerstvu pošt za to, že má nyní ve svém oboru působnosti prováděti část berní agendy.
Leč i naše telefonická zařízení jsou nejen velmi nákladná, nýbrž vyzývají rovněž k nejostřejší kritice. Pokud jde o vybudování státní telefonní sítě, jest si ještě velmi mnohého přáti. Telefonní provoz dává hojný podnět k steskům, které jsou víc než oprávněny. Odrakouštění působilo, obzvláště v německých územích, že se musí dnes déle než je třeba čekati, nežli se úřad hlásí, nesprávná spojení zavdávají nekonečný podnět k rozčileným výkladům mezi telefonními stanicemi a abonenty. Dlouhým čekáním na telefonní spojení množí se "nutné hovory", jejichž rovněž dlouhé čekání na spojení vedlo k zavedení "bleskových hovorů". Jak se v tomto oboru poměry vyvinuly, vyplývá z těchto čísel: V letech 1912 až 1914 přišly na sto obyčejných telefonních hovorů 4 "nutné", do konce roku 1918 zvýšil se počet na 30 a dosáhl v roce 1920 nejvyššího počtu 120. Od této doby klesla číslice ovšem na 90, což však nikterak nedokazuje, že se telefonní poměry zlepšily, nýbrž číselný pokles je i zde jako při mnoha jiných věcech výrazem hospodářské krise. V obráceném poměru jsou náklady telefonu. Poplatky abonentní, udržování, náklady za překládání stanic, opravy a pod. stouply desateronásobně proti ceně z r. 1918. Kromě toho vybírají se od roku 1920 při zařizování nových stanic abonentních velmi značné stavební náklady, které byly letos ještě o 50% zvýšeny. V r. 1920 byla usnesena a také provedena telefonní půjčka. Poštovní správa nepodala ovšem do dnes žádného vysvětlení o tom, bylo-li vybrané částky telefonní půjčky použito výhradně na výstavbu státní telefonní sítě. Nepodala také žádného vysvětlení o tom, v jaké výši byla telefonní půjčka vůbec vybrána. Na výstavbu radio-stanic bylo ovšem vynaloženo velmi mnoho. Avšak tyto radiové stanice jsou dnes všechny vyhrazeny státnímu provozu. Soukromníci nemají žádného práva na tento dorozumívací prostředek. Netřeba býti odpůrcem pokroku, avšak používá-li stát pouze sám radiových zařízení, jež nic nevynášejí, je to čímsi samozřejmým, aby ostatní dopravní prostředky, především telefon, byly lépe vybudovány.
Teď něco o našem poštovním šekovém řízení. Především nutno žádati, aby pražský poštovní šekový úřad, který dnes je na periferii města, byl přeložen do středu města, na místo ležící více ve středu města, poněvadž příště má býti tento ústav, tak důležitý pro obchodní život, každému snadněji dosažitelným. Dále budiž projeveno přání, aby se i v našem státě zřídila poštovní spořitelna. Peněžní obrat šekového poštovního úřadu je velmi veliký a stav vkladů činil v roce 1922 2.343,499.830 Kč. Jednoprocentní přebytek činí okrouhle 76 milionů korun a nynější 5% reservní fond činí 117,874.000 Kč. Musíme se zřetelem na ohromnou sumu, o niž jde, prohlásiti, že se nám zdá reservní fond příliš malý, a že by si bylo přáti, aby poštovní šekový úřad byl v té příčině tak vybudován, aby naprosto stačil všem požadavkům, jež se dají případně očekávati. Z výtěžků loňska odvedeno bylo poštovní správě okrouhle 59 milionů Kč, kdežto v rozpočtu bylo preliminováno 84,150.000 Kč. Jeví se tudíž méně o okrouhle 25 milionů Kč. Přes tuto zkušenost rozpočten byl letos, po případě na rok 1924 výtěžek částkou 109 milionů Kč, a bylo by zajímavým zvěděti, jak přichází ministerstvo pošt k tak preliminovaným výsledkům. Dále jest položiti otázku, kdy se konečně pomysli na to, aby byly vkladatelům vráceny částky, jež jsou ještě zapsány u vídeňského poštovního šekového úřadu. Smlouvou uzavřenou loni v Římě stala se otázka zralou k řešení a čeká na své nutné vyřízení. Rovněž tak se to má s vklady u poštovní spořitelny ve Vídni. Jsou to uspořené peníze nejchudších lidí, které se tam zadržují a kterých tito nyní v době nejhorší hospodářské nouze více než nutně potřebují. Veškeré tyto peníze byly uloženy v zemi a zůstaly také v zemi. Tak jako prohlásil pan ministr financí, že pomýšlí konečně na to, aby vyřešil otázku válečné půjčky, tak musil by i ministr pošt uložiti si za povinnost, aby se postaral o to, aby chudí střádalové dostali svůj uspořený groš a aby majetníkům šekového účtu byly jejich peníze konečně poukázány k výplatě.
Že se i v poštovním provozu uplatňuje velmi silně šovinismus, budiž dokázáno pouze jednou okolností, kterou jest, že se obzvláště v Praze poštovní zásilky s německým označením adresy vracejí jako nedoručitelné, nejsou-li dokonce zahazovány. V nejlepším případě se adresátům sdělí, že se napříště nebudou doručovati zásilky opatřené německými poštovními adresami. Jelikož však dochází k nám z Německa a také z Rakouska velice četná pošta, musili by se vlastně také v těchto státech učiti státnímu jazyku, aby se vyhovělo požadavkům našich šovinistů na poště. Takové zjevy činí naše poštovnictví v cizině směšným a vzbuzují u německého obyvatelstva v státě oprávněné rozčilení, kterého by nemuselo býti. Na konec budiž ještě při této kapitole znova poukázáno na to, jak se nakládá s německými úředníky a zaměstnanci. Osvědčení, neobyčejně zdatní lidé odstraňují se beze všeho důvodu ze svých služebních míst a nahrazují se služebně méně zdatnými, za to však národně osvědčenými nástupci, dosti zhusta na takových místech, kde znalost či neznalost státního jazyka nemá významu. Zkušební komise pokoušejí se již předem o to, aby odvrátily německé poštovní zaměstnance od zkoušek, a kdo se přece odváží vzdorovati osudu, je při zkoušce zkrátka odmítnut jako nevyhovující, a nejsou velice řídkými případy, že se zkušebnímu kandidátu dostane hrubostí a ještě horšího. Takový způsob zacházení nebyli by si ve starém Rakousku dovolili a zůstalo demokratické republice vyhrazeno, aby pěstovala tento národní šovinismus v tomto oboru. Budiž s tohoto místa co nejostřeji protestováno proti tomuto bezměrnému útisku německých poštovních úředníků a zaměstnanců.
Z uvedených důvodů nelze nám hlasovati pro kapitolu, která se projednávala, jakož i nejsme s to, abychom odhlasovali vládě rozpočet. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo dále má pí. posl. Zeminová.
Posl. Zeminová: Slavná sněmovno! Ve včerejší schůzi poslanecké sněmovny stal se případ v řadách pracujícího lidu dosud neznámý. Komunistická poslankyně paní Malá napadla neslýchaným způsobem ministra zásobování, osvědčeného zástupce práv pracujícího lidu, a nekriticky napadla i všechny akce ministerstva zásobování, ačkoliv ministerstvo toto po 5 let vytrvale hájilo zájmy pracujícího lidu v otázkách vyživovacích. Komunistická paní poslankyně neútočila na ministry měšťanské, stojící proti nezámožným vrstvám. Celá její zášť vybíjela se na socialistech. To nechť věcně posoudí dělnictvo, kterému komunistická strana vyjma trochy křiku a prázdných slov dosud nic nepřinesla. Komunistickou stranu pak upozorňujeme na toto: V Rusku je diktatura proletariátu, v Rusku všecka moc je držena v rukou komunistů. Po celé 2 roky dělníci naši, čsl. socialisté i dělníci sociálně demokratičtí utrhali si od úst a sbírali celé řady milionů na podporu hladem umírajícího proletariátu v Rusku. Na 9 mil. Kč sebralo se mezi chudým pracujícím lidem našeho státu, aby byla paralysována vláda hladu v sovětském Rusku. Vždyť přiznává to i samo "Rudé Právo", které ve článku ze dne 6. listopadu píše toto:
Pan Buk v "Listech z Moskvy" cituje výslovně: "Že je zde v Moskvě ze známých pochopitelných důvodů dnes dražší živobytí, než na př. v Praze, že je zde také ohromná bytová krise a jiné obtíže, to naprosto na věci nic nemění." Dále: "Životních potřeb je dnes v Moskvě veliká hojnost a poměry jsou zkonsolidovány, i když se zde žije poměrně dráže než na př. v celém Československu."
Tedy strana komunistická zcela oficielně ve svém žurnálu přiznává, že v Moskvě se žije velmi špatně a draze, dráž než u nás, přiznává tíseň bytovou, ač zabrali domy i budovy všech těch, kdož z Ruska byli vypuzeni. To jim však nevadilo, aby způsobem nevěcným a nekritickým se nevrhli na československého ministra zásobování a ministra veř. prací.
Na jaře r. 1922 zdálo se nám všem, že se blíží konečně nezadržitelně doba úplné konsolidace hospodářské i socialistické v celé Evropě. Zaměstnanost ve většině států byla dobrá a při pevné mírové linii evropské byla naděje na zlepšení měnové a trvalou hospodářskou rekonstrukci evropských států. Za takových poměrů a předpokladů zlikvidovala celá řada válečných a poválečných institucí a pomýšlelo se vážně i na zrušení ministerstva zásobování. Šlo však o dohodu stran, jakým způsobem zabezpečiti zájmy pracujících vrstev lidu. Strany socialistické se vyslovily pro zřízení komor spotřebitelských a úřadu pro výživu lidu při ministerstvu soc. péče. Eventuelní zrušení ministerstva zásobování junktimovaly s těmito dvěma předpoklady, které měly převzíti hájení zájmů širokých vrstev. Náhle byly však uklidňující se hospodářské poměry evropské zase vyšinuty z kolejí. Poražené státy učinily řadu zoufalých a zjevně organisovaných pokusů, aby se zbavily všech závazků, které jim mírové smlouvy ukládaly. Nejprve Maďarsko monarchistickým pučem vyvolalo mobilisaci okolních států a uvrhlo nás do ohromných vydání, poté Turecko pustilo se do válek, Bulharsko vraždami a násilím nastolilo koburský režim. Německo vidouc určité úspěchy u Turecka, následovalo rychle tyto pokusy zoufalým způsobem, odepřelo platiti reparace a vyvolalo tak onen nepříznivý stav politický i hospodářský v Evropě, který přes půldruhého roku stále trvá.
Je nutno obviniti přímo bývalé ústřední mocnosti, že nedopřejí Evropě klidu. Po prvé v červenci r. 1914 způsobily strašnou řež v celém světě. Po druhé, když Evropa se již zotavovala a uklidňovala, hospodářsky začala se sbírati, znovu vrhly nový neklid, nepokoj a občanské války do celého systému evropského života, takže všeobecné nebezpečí znovu roste. Je nám skutečně nesmírně líto milionů nevinných obětí, které zejména v Německu propadnou úplnému hladu v příštích měsících. Také obyvatelstva Německa samotného možno litovati. Vždyť my jsme prožili 5 krutých let světové války, víme, že jsme na ten den převratu čekali jako na spasení, a když si připomeneme dnes, že Německo v tomto stavu hrozné nejistoty válek a rozvratu trvá již 10 let, znamená to jistě ohromné napětí a vyčerpání energie a všech duševních i fysických sil. Německo však netrestá pravé vinníky, naopak volá je úmyslně zpět a úmyslně znehodnocuje svoji valutu, aby nemusilo platiti a aby se tak vyhnulo plnění mírové smlouvy.
Rusko, zdá se, že překročilo již vrchol krise, přes to však jistě zrovna jako Polsko, Německo a státy okolní budou znamenati po dlouhou řadu let hospodářské mrtvoly, které přirozeně na náš stav hospodářský budou vyvíjeti nepříznivé vlivy. Již nyní ohromná tíseň hospodářská v Německu zasáhne nepříznivě do poměrů drahotních u nás. Dostala jsem právě zprávu Plodinové bursy pražské ze 27. listopadu, ve které se mluví, že přišla neobyčejně četná návštěva obchodníků z pohraničních okresů německých, kteří houfně skupují zejména žito, pšenici a jiné vyživovací produkty, (Slyšte!) kteří je i přeplácejí nejen pro potřebu těchto pohraničních okresů německých, ale zajisté také i na vyvážení do sousední německé říše, kde panuje ukrutný hlad a kde přirozeně budou se k nám tlačiti za všemožnými záminkami, aby získali co nejvíce z našich tržišť. A tu nastává těžká povinnost ministerstvu zásobování, jehož úkol lze shrnouti v lidovou zásadu: boj proti drahotě je bojem za klid ve státě (Souhlas), zameziti tyto zdražovací německé pokusy.
Drahotní nesnáze, jaké prožíváme my, souží i jiné národy. Ministerstvo zásobování došla tyto dny žádost vlády polské, aby byly sděleny Polsku všechny podněty a zákony, které se provádějí u nás za účelem hájení vyživovacích zájmů lidových širokých vrstev, aby také oni v Polsku mohli něco podobného zavésti. Jak zjistil jeden z členů našeho klubu, ačkoliv v Polsku byla úroda veliká, ve velkých městech, Lvově, Krakově a Varšavě stojí dosud veliké fronty na chléb. Ne snad proto, že by bylo potravin tam málo, nýbrž, že jsou tak drahé, že si je drobní lidé opravdu nemohou koupiti. Protidrahotní akce ministerstva zásobování podporují nejen strany socialistické, ale sám předseda zásobovacího výboru poslanec lidové strany Šamalík a také mluvčí strany národně-demokratické posl. Bergman v nedávné schůzi zásobovacího výboru vyslovili se vzhledem k tomu, že drahotní tíseň zasahuje nejen vrstvy dělnické, nýbrž i střední, pro tyto akce, ano dokládali, že bude nutno tyto protidrahotní akce do jisté míry i stupňovati.
Před rokem byl protidrahotní boj veden velmi houževnatě a zúčastnila se ho celá vláda, strany socialistické i měšťanské, žurnalistika i úřady. Ale prvé nadšení pro paritu československé koruny s cenami výrobků brzy pominulo. První opřeli se ozdravovacímu procesu průmyslníci a bankovní kapitál. Dělnictvu urvali na mzdách co se dalo, sami však snižování cen a úrokové sazby zastavili.
Letos není o nic lépe. Provokační superdividendy průmyslových a bankovních podniků nezmizely ani v těchto těžkých hospodářských dobách. Jestliže časopis "Národní Demokracie" ze dne 10. t. m. psal o boji proti drahotě a zdůraznil, že právě národní demokraté považují boj proti drahotě za součást velikého odkazu bývalého ministra dr. Rašína, zdá se mi, že je to poněkud neupřímnou novinářskou frází. Vždyť právě u podniků, kde na rozhodujících místech sedí předáci strany národně-demokratické, nepozorujeme žádné zlevnění výrobků či úvěru, naopak jen jim běží o získání vysokých dividend, ať konečně drahota národ tísní jakkoliv. Je to zejména Živnobanka v čele s dr. Preisem, Schöllerův cukrovarnický podnik s dr. Apolo Růžičkou, Českomoravská strojírna s dr. Maříkem, Smíchovský a Pražský akciový pivovar v čele s dr. Dimmrem a Vendulákem. Superdividendy těchto závodů obnášejí ne 10, 15 nebo 20%, nýbrž 30, 50 až 75%. Jsou proto přímo lichvou na nezámožném obyvatelstvu páchanou.
Prohlašujeme docela otevřeně, že za těchto poměrů strana naše nedá souhlasu ke zvýšení daně z obratu na životní potřeby. My jsme o těchto poměrech mluvili ve včerejší schůzi klubovní; klub usnesl se jednohlasně vyzvati všechny naše členy ve vládě a výboru koaličním, aby proti zvýšení daně z obratu na životní potřeby důrazně se postavili.
Vždyť ceny masa, tuku, chleba, bramborů atd. dnes již dosti vysoké zvedly by se rázem o 5, 10 až 20%.
Hledá-li pan ministr financí náhradu za snížení daně uhelné, nenalezne ji ve zdražování potravin. Nechť energii svého resortu obrátí na provokativní superdividendy průmyslu a bank a bude počin ten uvítán vděkem všeho poplatnictva. Stejně důrazně a již po několikráte prosíme veřejně pana ministra financí, aby daně z příjmu od nezaměstnaných nebo polozaměstnaných dělníků nebyly vybírány s takovou drsností a stejně tak daň výdělková, z obratu atd. od maloživnostníků a zemědělců. V době, kdy se sta průmyslníků a velkopodnikatelů zbaví všech závazků tím, že provedou tisíce vyrovnání a konkursů, při kterých jest stát ošizen o sta milionů Kč na dani z majetku i ostatních, musí se na malé poplatníky bráti také zřetel, aspoň takový, jako na poplatníky velké.
Snad není také předčasno, když již dnes prohlásíme, že zákon o ochraně nájemníků považujeme za nedotknutelný do té doby, pokud bytová tíseň nepomine a plná zaměstnanost neposkytne nejširším vrstvám lidovým dostatečných příjmů, aby se neměli čeho obávati. O zvýšení činží nelze naprosto mluviti. Naopak je čas uvažovati o zrušení povinnosti chudých nájemníků dávati domy na vlastní útraty do pořádku, přestavovati a dostavovati je, jen proto, že tam bydlí.
Také se všeobecně volá o prolongaci zákona o stavebním ruchu. Sta měst a tisíce lidí ohroženo je doposud bytovou tísní, tisíce lidí našlo stavbami obživu. Veřejný zájem žádá, aby pokud možno, zákon tento nebyl omezován, aby byl prolongován, ačkoliv uznáváme, že stát z tohoto zákona převzal na sebe ohromné zatížení finanční.
Celkový státní rozpočet na rok 1924 obnáší 17 miliard Kč. Z toho na všechnu agendu ministerstva zásobování připadá pouze 15 milionů Kč, tedy ani jedna tisícina z celkového rozpočtu. Za takových poměrů, když ministerstvo z 19 oddělení bylo restringováno na oddělení 6, když počet personálu byl restringován na 32%, když několika stomilionový roční rozpočet restringován byl na pouhých 15 milionů Kč, nedají se vykonati žádné zázraky. Proto práce ministerstva zásobování je do jisté míry prací Sysifovou.
Drahota je jako saň z pohádky. Jedna hlava se utne a tisíc nových naroste. Při nevelkém rozpočtu a ještě menší pravomoci zasáhnouti radikálně ve výrobní nebo prodejní proces jest nejprve nutno hájiti zájmy 12 milionů spotřebitelů a držeti na uzdě 1 až 1 1/2 milionu těch, kdož by zdražovali.
Za nejtěžších poměrů podařilo se ministerstvu zásobování v roce 1923 - a to by byla odpověď paní kol. Malé - přes obtížnost situace provésti mnoho důležitých akcí. Nemohu je pro krátkost času vypočítávati. Jen stručně uvádím: V roce 1923 zlevnily ceny pečiva, mléka, ryb, ranných brambor, cukru, zápalek, umělých tuků, pokrmů v nádražních restauracích, pokojů hostinských atd. Houževnaté jest jednání o snížení cen uhlí, masa, železa, stavebních hmot, kůží, léků, tarifů advokátních, lékařských a j.
Při jediném snížení cen cukru na jaře 1923 ušetřilo se pro konsumentstvo 72 milionů (Slyšte!), tedy pětkráte tolik, co stojí celoročně celá agenda ministerstva zásobování.
Za to snížení cen uhlí poněkud vázne, těžaři i prodejní monopolisté provokují vládu i celou veřejnost. Ministerstvo veřejných prací za pomoci druhých socialistických ministrů musí velmi ostře dolehnouti na těžaře i prodejní koncerny a to celou vahou. Těžaři se usnesli 12. t. m., že nesleví. Tady opětně jako s cukrobarony zápasí vláda s hrstkou ohromně bohatých lidí, kteří by chtěli diktovati celé veřejnosti. Svazy, kartely, bursy, koncerny a banky vládnoucí miliardovým majetkem, ohromným aparátem a tiskem, mocí politickou a hospodářskou, toť pradůvod všeho zdražování, hlavní vinníci a největší škůdci i příživníci lidské společnosti. Nerovný zápas ministerstva zásobování s těmito činiteli musí podepříti celá vláda, mají-li se akce ty potkati s plným zdarem.
Souhlasím s ministerstvem spravedlnosti, že protilichevní agenda lovila samé malé rybky a zavírala malé zlodějíčky. Nesouhlasím však s prohlášením ministerstva spravedlnosti, že by se velcí zdražovatelé nedali postihnouti. Podle trestního zákona jsou společné úmluvy, t. zv. kartely za účelem neoprávněného zdražování trestny. Také podle zákona na ochranu republiky zdražovací poplachy a činy přísně mají býti trestány. Spí zákony nebo spí agenda ministerstva spravedlnosti? Proč státní zástupci, prohánějící každou hokynářku pro zdražení brambor nebo invalidu pro nedovolený prodej cigaret, nedají zavříti také těžaře a uhelné monopolisty, zdražující a nepoddajné cukrobarony a bursiány? (Výborně!) Celý národ by si oddechl, že má spravedlivé ministerstvo spravedlnosti. Proto také, abychom svoji kontrolu parlamentní náležitě si uchovali, podala jsem zásobovacímu výboru návrh, aby meziministerská komise protidrahotní, která akce tyto má na příště vésti, byla povinna, aby pro příště vždy podávala nám náležité zprávy o postupu svých prací. Výsostné právo kontroly si parlament vzíti nedá! (Výborně!) Nebudeme se ptáti jen, co dělá ministerstvo zásobování, ale musí nám předložiti výsledky své protidrahotní činnosti také ministerstvo obchodu, spravedlnosti, veřejných prací, zemědělství atd. (Tak jest!)