Rozluka tedy musí býti dobrovolným rozvázáním svazků tak nestejnorodých, pane kolego, a navzájem si v rozvoji překážejících. Bude-li zájem vniterného náboženství prohloubeného a očištěného všem církvím vyšší nežli zájem o hmotné zajištění, podporu stát i finanční a o ochranu státu, po případě i jinou - na příklad bodáků - pak provedeme tuto odluku, a provedeme ji lehce. Komplex otázek, jež tu musí býti řešeny a musí býti řešeny velmi prozíravě, jistě je jednou z příčin, proč nedostali jsme se ještě dnes k rozřešení tohoto velikého problému. Vám všem je jistě známo, že to není jen otázka zásadní, že je tu otázka majetku, otázka prestiže a různé pobočné otázky, a to vše vyžaduje, abychom spolupracovali, připravovali tuto rozluku, všichni poctivě bez záludných úmyslů. Občanům, kteří žádají a hledají uspokojení mimo církve již vžité, nesmí býti u nás nikterak bráněno. To je v duchu svobody, to je v duchu republikánském samozřejmé, že dovolujeme každému, aby hledal boha svým způsobem a aby byl spasen jaksi podle svého vkusu.
V souvislosti s tím bych chtěla říci, že se dožadujeme amnestie pro ty, kdo ve své horlivosti anebo bez zlého úmyslu zašli za meze zákona; žádáme pro ně amnestie, poněvadž jinak jistě to řešiti nelze. (Posl. Sedláček: Zase děláte Práškovi advokáta!) Nikoliv, nedělám Práškovi advokáta, nezastávám se žádné církve, řekla jsem o všech své mínění, ale nemůžeme provozovati žádného útisku. Jestliže doba popřevratová vynesla na povrch nějaké, chci říci, jen chvilkové nadšení pro to neb ono vyznání víry, pro tu neb onu formu náboženského vyznání, není potřebí, aby v civilisovaném demokratickém státě byli v souvislosti s tím vězněni lidé, kteří se jaksi zaběhli trochu ve své horlivosti a dostali se do rozporu se zákonem. (Posl. Sedláček: Totéž musíme pak říci také o komunistech! My jsme také vždy háji i stanovisko, aby komunisté nebyli vězněni, navrhli jsme pro ně amnestii a vždycky jsme se stavěli za ně, pokud se z přílišné horlivosti revoluční nedostali do rozporu se zákonem a veřejným pořádkem. Já bych chtěla říci zejména, že je potřebí říditi se v otázce připravované rozluky státu a církve tím velmi starým a dobrým slovem, jež vyřkl kdysi Mistr Jan Hus, totiž: "Pravdy každému přejte!" Pravdy každému přejte - to prosím, aby si uvědomili zejména příslušníci církve, poněvadž my lidé atheističtí, my lidé bez vyznání, již dávno na tom stanovisku stojíme. Uvědomí-li si církve také pravdivost a závažnost a důsažnost těchto slov, pak nám nebude otázka rozluky těžkou a svízelnou, jak se nám jeví dnes. Odstupme, řekla bych, vzdejme se nadpráví a privilegií, jež máme jako církve vžité, jako církve státem bohatě dotované a v minulosti protežované všemi privilegii! Přejme každému té jeho pravdy, poněvadž beztak je to pravda jen relativní, která snad za sto roků nebude pravdou - a máme atmosféru, v níž budeme moci vyřešiti rozluku církve od státu.
Právě proto, že je nám cizí jakýkoliv náboženský útisk, musí nám býti cizí také stav, který privileguje určité církve a dává jim více, než zasluhují a nač mají nárok.
My chceme viděti náboženství odcírkevněné, náboženství zopravdovělé a chcete-li, zindividualisované, náboženství zkrátka zduchovnělé, a prosím, k tomu je špatným kontrastem, když církev římsko-katolická dnes ještě trpí na Slovensku podvod se zázraky, když, jak bylo zjištěno, podplácejí se určité živly, aby v tom ubohém, ubitém slovenském lidu byla udržována tato víra ve zjevující se Marii Pannu. Jak to souvisí s pokrokem? Což náboženství katolické necítí potřebu přizpůsobiti se vývoji; vždyť i náboženství podléhá jako ostatní společenské složky tomuto vývoji a padá to jako rána pěstí do oka, jestliže dnes, v době pokroku, v době tak vysoké úrovně, přichází na Slovensku církev ještě se zázraky a nemá dosti síly, aby hned v zárodku zašlapala tyto nemravné snahy o získání peněz touto cestou. Což není těm pánům líto těch ubohých robotniček slovenských, které - často slyšíme zde, právě z řad kolegů slovenských ľudovců - jsou tak chudé a ubohé a potřebují každého groše - není těm pánům líto těch žen, že ony groše vydají - mírně řečeno - na zbytečné věci a k tomu ještě věci otupující a ohlupující? To přece nesvědčí o tom, že by se chtěla církev přizpůsobiti k pokroku a vývoji a to bude v její neprospěch samo svědčiti. Lidé moderní, lidé uvědomělí budou nadále hledati v církvi a náboženství něco více, a jestliže nebudou nalézati odpovědi na toto své hledání a volání, tak ani stát, ani žádná privilegia neudrží církev na vysokém stupni. Snad tam budou ciferně, matrikově mnozí zapsáni, ale to nebude míti vliv na jejich život, nebudou to živé jednotky církevní, nýbrž zapsaný matrikový materiál.
My tedy, jak jsem již naznačila, přes to, že nehledíme právě vstříc žádné brzké úpravě rozluky státu a církve, přece jen vítáme, že již alespoň na půdě školství bylo tu mnoho vykonáno. A zase žel, že musím se vrátiti k vývodům jiného pana kolegy z lidové strany, který dokonce v zásobovacím výboru, kde je nejméně místa pro to, dotkl se morálky laické v souvislosti s lichvou a zdražováním potravin. Předpokládal totiž, že ta laická morálka způsobila nemravnost u těch, kteří cokoliv nám prodávají, a tím zavinila tak vysoké ceny.
A při té příležitosti řekl ošklivé slovo. Je to naprosto nemístné, poněvadž laická morálka je teprve v plenkách a není zavedena ani celý rok, snad teprve dva měsíce, a naprosto to kulhá. (Posl. Rozsypalová: To je právě to smutné, že je teprve zaváděna a že ji už učitelé skutečně ve školách vykládají způsobem nemorálním!)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím, aby řečník nebyl vyrušován!
Posl. Karpíšková (pokračuje): Paní kolegyně, já mám velikou úctu před vaší osobou, ale rovněž je mi velmi dobře známo, že českoslovenští učitelé nikdy nemorálním způsobem dětem nevykládali občanskou morálku. Tento váš výrok odmítám. Jestliže poukazoval k tomu, že jsou třídní rozdíly ve společnosti, před těmi nebudeme zavírati oči, ty zde jsou o podkladě morálky mohli bychom i pohovořiti jinde, ne zde, kde není k tomu příležitosti.
Vracím se k tomu, co řekl pan kolega Bezděk, nazvav laickou morálku morálkou "lajdáckou".
Zajisté velmi vulgární výraz a velmi nemístný z úst poslance zejména v zásobovacím výboru, kam nepatří. Já bych k tomu chtěla říci, že zdroje mravnosti nejsou jenom v náboženství a dokonce nejsou v církevnictví. Vážený pane kolego, vy víte, že tisíce roků trvají církve a že dosud máme nemravných nemorálních lidí, zločinců atd. a že jsou to lidé církevní. Že jsou to lidé prošlí církevní výchovou, že jsou takřka odchováni náboženskými zásadami. Morálka, ve které musíme hroziti vždycky trestem, peklem a tím pomstychtivým, mstícím se Bohem, to není ta pravá a zdravá morálka. Jen morálka na lidskosti založená, která mi velí, abych miloval toho, který stojí vedle mne a pracuje a trpí, ta může býti zdrojem lepšího života a prospívání ve státě a národě. Ale promiňte, toho trestu, toho strašáka peklem a mstícím se Bohem se už nikdo nebojí. Každý ví, že se může vyzpovídati a právě to jest morálka, která spíše ještě kazí lidský charakter, nežli by mu posloužila k dobru. (Výkřiky posl. Rozsypalové.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Paní posl. Rozsypalová nemá slovo!
Posl. Karpíšková (pokračuje): Chci pokračovati v tom, co jsem naznačila, že vítáme pokrok, který ministerstvo školství uvedlo v naše školy, s povděkem jej kvitujeme. Mluvíme-li o rovnosti a o svobodě člověka, nechceme jej předurčovati k něčemu. Pak v první řadě chceme viděti svobodné dítě v našich školách a svobodného učitele. My se nemůžeme stotožňovati a smířiti s tím, že církev chce nám ještě na školách vykládati legendy, pohádky o vzniku a vývoji světa, když přece život nás poučuje o něčem jiném, věda nás poučuje o svých poznatcích dalekosáhlých a my bychom měli své děti, které vychováváme pro těžký příští život, nechati jíti tím starým ustáleným směrem, který by přirozeně z těch dětí učinil naprosto nepřipravené tvory pro život, který by znamenal lež, - a lež to je, to nevyvrátíte - prosím. A přirozeně tady by se musil pokrokový učitel dostati do rozporu s pravdou vědeckou a s t. zv. pravdou dle legendy církevní. My chceme, právě proto, že milujeme své děti a svůj dorost, zbaviti naše děti tohoto utrpení a rozpoltění. Nechceme, aby ta dvojí morálka, ten dvojí způsob vyučování byl presentován v našich školách. (Posl. Sedláček: Vy však jste proti tomu, vám náboženství není potřebným předmětem!) My jsme pro svobodnou volbu rodičů, vy však proti tomu brojíte a chcete míti náboženství povinným učebním předmětem, proto si musíte dáti líbit naše ohražení, jež jsem učinila, myslím, na správnou adresu. (Posl. Sedláček: Vy přece nebudete terorisovati naše přesvědčení!) To nechceme, poněvadž je každému volno podle našeho zákona, aby si své děti posílal na náboženství; my to vítáme a vy na to žehráte. Já chci jen zdůrazniti, že my tu svobodu vítáme. (Posl. Sedláček: My jsme také státní poplatníci!)
My se rozcházíme v tomto názoru na tu svobodu. Vám se zdá býti omezením vašich práv, ale ona je ve skutečnosti zrušením vašich privilegií. Tak je to, jinak to před sebou nevidím a jinaké to také není.
My dnes musíme reklamovati také ve smyslu dohody koaliční zrušení některých svátků a především také zavedení státního svátku Jana Husi, což je, myslím, malou splátkou na i dluh vůči velké osobě našeho mučedníka. Já, prosím, chci shrnouti, vážené dámy a pánové, v tom smyslu, že rozluku musíme připravovati my všichni. (Souhlas.) Snad se to mohlo kdysi odbýti dvěma větami vsunutými do ústavy. Zákon zůstane však přece jen formou, ale my si musíme rozluku provésti ve svých hlavách, myslích a srdcích, rozluku spravedlivou, nikoho nepoškozující, každému dávající možnost, aby si vyznával svého Boha tak, jak chce - a přirozeně, aby si nesl náklady s tím spojené také sám. (Souhlas.)
My konstatujeme dnes, že sice roste náboženské nadšení, ale ubývá náboženské obětavosti. Stále nové a nové církve přicházejí s požadavky na stát, brzy snad přijdou i jiné instituce, které opravdu nemají se státem nic společného. A my stále povolujeme - a nemůžete si, pánové z lidové stran stěžovati - my jsme otevřeli nové theologické fakulty katolické i evangelické, ačkoliv myslíme, že stát, který připravuje rozluku, by to dělati neměl. Tedy není příčiny ke stížnosti. Chci říci, že zákon zůstane mrtvou literou do té doby, dokud my všichni neprovedeme tuto rozluku uvnitř svých srdcí, svých myslí a svých hlav. To jest to důležité! Ten zákon musí býti potom již jen odrazem té naší vůle a musí býti potvrzením skutečného stavu, že tady totiž jest vůle nespojovati to, co k sobě nepatří, a dáti svobodu každému. V tom smyslu můžeme provésti rozluku a já věřím, že snad i složení vlády mohlo by míti na to určitý vliv. Myslím, že jsem již učinila dostatečnou poklonu české straně lidové, u níž přece jen oceňujeme rozvahu. Ale já bych chtěla, aby potrvala tato rozvaha, abychom nebyli nuceni uvažovati o jiném složení vlády, která na příště nebyla by slepá k provádění největších potřeb kulturních, jako jest zejména rozluka.
Věřím, že za dnešního režimu ministerstva školství a nár. osvěty dojdeme ke správnému řešení této bolestivé otázky. Toto ministerstvo prokázalo iniciativu, prokázalo cílevědomost, ale prokázalo též především, že dovede hájiti zájem školy, zájem dítěte ve škole, a proto máme plnou důvěru, že i tyto ožehavé otázky, jež budí veliký rozruch v našem lidu a na něž chceme již míti odpověď, budou jim ke spokojenosti, v míru a v pokoji a rozumně vyřešeny; budeme proto hlasovati pro jeho rozpočet. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): K věcné poznámce je přihlášen p. posl. dr. Petersilka.
Posl. dr. Petersilka (německy): Pan kolega Simm řekl o mně ve své včerejší řeči toto: "Pan kolega Petersilka . . . nazval jedním dechem utrhačem nějakého českého kolegu, který projevil proti jeho stanovisku nějaké mínění, a týmž dechem sám na cti utrhal, když tu označil paušálně učitelstvo jako nepřátelské náboženství a jeho bořitele."
Podle těsnopisecké zprávy konstatuji toto:
1. Není pravda, že jsem jednoho českého kolegu nazval pomlouvačem proto, že vyslovil nějaká mínění proti mému stanovisku. Pravda je, že jsem učinil výtku pomlouvačství panu českému kolegovi proto, že neuváděje důkazu, paušálně podezříval kněží katolické církve, že zneužívají zpovědního tajemství k politickým účelům.
2. Není pravda, že jsem jedním dechem sám pomlouval, když jsem paušálně označil učitelstvo jako náboženství nepřátelské a buřiče proti náboženství. Pravda je ovšem, že jsem spatřoval nebezpečí pro náboženskou výchovu dětí jen ve smýšlení oněch učitelů, kteří přináležejí organisacím, jež přímo podle svých stanov jsou náboženství nepřátelskými.
Tím padá předhůzka na cti utrhání a očekávám od pana posl. Simma, že ji s tohoto místa odvolá.
Místopředseda Buříval (zvoní): Ke třetí, kulturní, skupině rozpravy rozpočtové není již nikdo přihlášen, listina řečníků jest vyčerpána a rozprava o této skupině skončena.
Přikročíme proto k podrobné rozpravě o skupině čtvrté hospodářské, obsahující rozpočtové hlavy XV, XVA a XVB, Ministerstvo průmyslu, obchodu a živností, XVI a XVIA Ministerstvo pošt a telegrafů, XVII Ministerstvo železnic, XVIII a XVIIIA Ministerstvo zemědělství, XX a XXA Ministerstvo veř. prací, XXI a XXIA Ministerstvo soc. péče, XXII a XXIIA Minisrerstvo pro zásobování lidu, XXIII a XXIIIA Ministerstvo veř. zdravotnictví a tělesné výchovy.
K této skupině přihlášeni jsou řečníci na straně "proti" pp. posl. Wenzel, Malá, Brodecký, Hirsch, Röttel, Füssy, Borovszký, Matzner, Stenzl, Anděl, Stejskal, dr. Medinger, Kučera, Schuster, Pittinger, Kraus, Kříž Jos., Grünzner, dr. Hanreich, Mikulíček, Leibl, Kirpalová, Beutel, Häusler, Kaufmann, dr. Holitscher; na straně "pro" pp. posl. Molík, Šamalík, Votruba, Bergmann H., Kříž Alois, Stodola, Petrovický, Langr, Sedláček, Tayerle, Zeminová, Veverka, Sopko, dr. Mazanec, Kasík, Netolický, Purkyňová, Křemen, Pěnkava, Koudelka, inž. Záhorský, Košek, Oktavec, Chlebounová, Mikuláš, Janalík, Pocisk, Podzimková, Kopřiva, Chalupa Al., David, Svoboda, Adamovský, Bečko, Johanis, Biňovec a Prokeš.
Uděluji prvému řečníku na straně "proti", panu posl. Wenzelovi, slovo.
Posl. Wenzel (německy): Slavná sněmovno! Hodlám-li dnes promluviti o rozpočtu, musím především promluviti o způsobu, jak se rozpočet sám projednává.
Jako v minulém roce byl opětně i letos rozpočet předložen příliš pozdě sněmovním poradám. Porada může se tudíž opětně díti jen ve chvatném tempu.
Ani říšská živnostenská rada, ani zemská živnostenská rada, ani rozličné říšské a zemské svazy živnostenských společenstev nemohly vůbec uspořádati důkladné odborné porady ke kapitole živnosti, řemesla a obchod. Pro posouzení se stránky živnostenské a obchodnické schází v rozpočtu jakékoliv podrobné rozdělení. Z toho důvodu není také naprosto možno podati dobrý věcný posudek se stanoviska živnostenského. Jak je možno provésti věcnou úvahu o rozpočtu samém, jestliže dokonce ani odborné organisace živnostenské nemohly pro krátkou dobu rozpočet prozkoumati.
Požívám zvláštní důvěry, že zastupuji své voliče v pohraničním okrese volební župy českolipské. V těchto okresech drahota v pravém slova smyslu zuří. Veškeré německé dělnictvo, naše úřednictvo požaduje, jak zajisté sněmovně je asi známo, aby proti této nesmírné drahotě byla učiněna opatření. Tato drahota je především viditelným znamením a zřejmým výrazem finanční a politické bídy. Tato drahota postihuje každého, kdo musí svůj chléb těžce vydělávati, se strašnou krutostí. Co prospějí dnes příjmy krásně zvýšené na číslice o několika nulách, jestliže ceny denních potřeb předbíhají jako bleskový vlak zvýšení mzdy, platů a jiných příjmů. Víme, že v severočeských krajích pohraničních, zvláště v Liberci, Jablonci, České Lípě, Ústí, Podmoklech a Děčíně jest oproti Praze, Plzni a Brnu ohromná drahota. Česká stryna této sněmovny může se o těchto skutečnostech, o této strašlivé drahotě maloobchodních cen nejdůležitějších životních potřeb zcela dobře přesvědčiti, zeptá-li se úředníků vyslaných do německého jazykového území za účely počešťovacími. Německé, právě jako české úřednictvo žádá se vší rozhodností pro tyto krajiny drahotních přídavků. Všichni víme, že myšlení všech vrstev lidu v severočeských krajích pohraničních se vesměs a bez ustání zabývá stále se obnovujícím rozhovorem o drahotě. Drahota cen v severních Čechách stala se mnohým přímo hádankou. Proto také stálé obžaloby proti legitimnímu obchodníku, proti kupci, proti řemeslníkovi. Toto stálé pátrání po drahotě má přirozeně také svrchovaně smutný vliv na veškeru hospodářskou morálku, pro německá obchod a živnost. Neboť, jsou-li hlavy stále naplněny bodavou starostí, odkud vzíti peněz na výživu ženy a dětí, nebo jestliže se dokonce již dětí ptají, co stojí to a ono, nemůže se ani spotřebitel, ani výrobce - řemeslník ani z jedné hodiny radovati.
Chlebová mouka, brambory, hovězí maso, uzenice, máslo, oděvní látky, a ceny všeho v severních Čechách, srovnáme-li je s cenami ve vnitru země, v hlavních městech zemských, vykazují velmi značné rozdíly. Máme v severních Čechách mocnou, hustě rozšířenou organisaci konsumních spolků; ani tam není možno pozorovati podstatného zlevnění životních potřeb. Naskytuje se nám tudíž otázka: Odkud jen přichází tato drahota? Dnes ovšem možno slyšeti celou řadu různých odůvodnění. Při objevení se drahoty samé nikdy neschází hesel. Zřídka se však jde po pravé příčině. S největší oblibou se obviňuje kupec a drobný výrobce. Zřídka možno nalézti stav a povolání v živnosti a obchodu, jenž by nebyl s některé strany označován za příčinu samé drahoty. Kdo pak nezná mínění na venku běžná? Dělník vidí v továrníku vyssavače krve, vlastní příčinu drahoty, měšťák hubuje na sedláka, sedlák nadává na kováře a koláře a konečně na obchodníka, který obchoduje s hospodářskými stroji. Zaměstnavatel zase nadává na - jak se často v slovuje - "nespokojené" dělníky a zaměstnance.
Nejen v německé říši, nýbrž i zde v Československu žijeme ve znamení znehodnocení práce. Ze všech snížení mezd, jež dosud byla i provedena, vidíme následky státní politiky daňové. Formy olupování vlastních občanů tímto kapitalisticky vedeným státem jsou, jak se můžeme přesvědčiti, vysoké úroky, které všichni musíme platiti, ohromné daně, vysoké dopravní sazby a drahota sama, jež je státem stále uměle rozdmychávána. Strašným pouštěním krve na zdravém hospodářském těle jsou a zůstanou daně. Jsou to daně přímé a daleko nebezpečnější daně nepřímé. Nepřímé zdanění je nejvíce otřásající kapitolou v tragedii, jež se každého roku opětně znovu páše na národech v tomto státě. Statisíce pilných dělníků, řemeslníků, zaměstnanců a rolníků, úředníků a příslušníků svobodných povolání, lékařů, inženýrů atd., střádalo po celý život v houževnaté, neúnavné práci, utrhovalo si od úst, aby jednou mohli užívati bezstarostného nezávislého večera života. Tento stát dovede připravovati své občany o jejich úspory. Vedle tohoto podvodu, kterému se musili obětovati tito střádalové, pouští se žilou dělníkům a spotřebitelům v tomto státě nepřímými daněmi. Tyto postihují jen nemajetného, jsou nejbezohlednějším olupováním občanů v této svobodné republice. Tyto daně jsou, čím dále některé zboží je dopravováno, nebo čím více rukama prochází, podstatnou součástí drahoty. Účinek nepřímých daní je přímo sociální zločin. Beze slitování, bezohledně, ve formě, které nikdo nemůže uklouznouti, postihuje velkou masu obyvatelstva tím více, čím dále je zboží dopravováno a čím větším počtem rukou přichází do obchodu. Bohatý je poměrně nepřímou daní vůbec sotva dotčen.
Pět let trvání tohoto státu dává o tom nejlepší bilanci. V roce 1919 činil výtěžek přímých daní 898 milionů, výtěžek nepřímých naproti tomu 1760 milionů, v roce 1924 jsou přímé daně rozpočteny na 1224 miliony, nepřímé na 8508 milionů. Kdežto tedy v roce 1919 činil poměr přímých daní k nepřímým 1:1·3, je v roce 1924 1:5!
Nepřímé daně stouply tedy v pěti letech téměř o čtyřnásobnou částku. Tato okolnost ukazuje jasně, že tento stát je státem specificky kapitalistickým. Místo, aby bylo kupováno levněji zboží v cizině za dobrou valutu, byl tento dovoz levného zboží opětně zdaněn příjmem z cel 603 miliony Kč. Cla jsou, jak známo, také jedním druhem nepřímých daní. Ačkoliv tato sněmovna se vychloubá, že je sociálně spravedlivou, je právě opak skutečností. Čeští bankovní magnáti a vydřiduchové v této sněmovně přesunuli celé daňové břemeno na pracující stavy. Čím delší je doprava zboží, čím častěji prochází zboží lidskýma rukama při výrobě a v obchodu, tím více se musí zdražiti.
Je tedy zcela dobře pochopitelno, že v pohraničních krajích tohoto státu musí býti životní potřeby značně dražší než uvnitř státu. Nepřímá daň je školským případem lavinového systému. Tato daň nestojí ani v nejmenším poměru k silám poplatníkovým, majetným poměru k silám poplatníků, zvláště majetných a bohatých této demokratické republiky.
Bohatý i chudý potřebuje soli, a chleba, avšak bohatý, který má statisíckráte značnější jmění než chudý, nespotřebuje sám proto statisíckráte více soli a chleba. Jak nutně třeba by bylo v tomto směru, aby byla nahrazena správně odstupňovanou stoupající daní, vychází dostatečně a zřejmě na jevo.
Jak podporuje stát výrobu? Sám provozuje státní nekalou soutěž hodnou nejvyššího zavržení. Kdo nezná hospodářské postavení živnosti knihtiskařské a časopisecké? Co však dělá vláda? Místo co by poskytla pomoc utlačené živnosti, strká sama množství peněz z daní do státní tiskárny v Žatci, kde se tiskne a vydává přemnoho časopisů za hanebnou mzdu. Tyto tiskařské práce provádějí se dnes ještě za nízké hanebné ceny. Zde se takto peníze z daní přímo rozhazují, aby celá tiskařská živnost byla zničena.
Tak se prohospodaří nesčetné miliony z daní nesvědomitým způsobem. Nejméně orientovaný člověk musí se mimovolně zabývati otázkou, jak je to jen možno, že na př. tak zvaný "Die deutsche Arbeiterzeitung", orgán německého dělnictva, stojí pod rukou jen 5 Kč měsíčně, kdežto naše ostatní noviny stojí měsíčně 14 až 16 Kč. Tento žatecký časopis "Arbeiterzeitung" stojí jen 30 hal. kus. Naproti tomu musí jiné listy, chtějí-li vůbec vyjíti, býti počítány alespoň za 80 hal. nebo 1 Kč. Jen v Žatci se tiskne německy 20 časopisů v českém duchu. Státní tiskárna je vedle ostatních tiskáren nejbídnější nekalou soutěží, jaká jen může býti. Státní tiskárna provádí takto nejubožejší nekalou soutěž proti ostatním soukromým tiskárnám. Kdyby byl zákon proti nekalé soutěži, pak by musil přijíti vedoucí úředník této tiskárny pro rozhazování státních peněz a nekalou soutěž před soud. Místo aby malý, řádně vedený, daně platící podnik byl státem samým chráněn před zánikem, vidíme, že živnostenské podniky byly s pomocí daňových peněz ještě ničeny a konkurencí zabíjeny. Bylo by opravdovou povinností státu, aby chránil výtěžek a zisk z činné práce. Tak, jak to dnes provozuje státní tiskárna, je stát sám katem poctivě budující práce. V tomto státě oslavujeme ohromné vynálezy lidského ducha, a přes to, že nahrazeny byly miliony lidských sil stroji, a přes do obrovské výše ve všech směrech vystupňovanou výrobní sílu v knihtisku a časopisectví, shledáváme státní tiskárnu s jejími odpovědnými vedoucími činiteli ve znamení úplné bezsmyslnosti při ničení kultury. Zde vládne takto příklad státu úplné obchodní nemorálnosti v hospodářském směru. Tak znehodnocuje stát sám opravdovou práci. Tak snižuje sám mzdy, tak proletarisuje knihtisk a časopisectví.
Vedle státní špinavé konkurence s pomocí státní tiskárny v Žatci jsou přibíráni k potírání zdravých hospodářských poměrů v živnosti a řemesle trestanci. Těžcí zločinci i lumpové a podvodníci vystupují jako státem zjednaná konkurence živnostníkům. Při kapitole XIV. rozpočtu nalézáme při titulu "Věznice" výdaje rozpočtené pro rok 1924 částkou přes 26 milionů. V minulém roce byly to ještě 32 miliony. Příjmy počítají se pro rok 1924 13,975.000 Kč. V roce 1923 činily příjmy vydělané trestanci ne méně než 17,575.000 Kč. Mezi těmito bývají byly zvláště uvedeny výdaje na zařízení řemeslných dílen Kč 140.000. Na opatření surovin a příslušenství pro řemeslné práce bylo zařazeno 5,200.000 Kč. Na pracovní mzdy bylo zařazeno 12,684.000. Jak tedy vidíme z tohoto početního příkladu, doplácí stát na to ohromné sumy. Trestanci vydělají státu tak přibližně 10,500.000 Kč. Pozorujeme tu ztrátu. Přes tuto ztrátu je těžkých zločinců sedících v trestnicích používáno státem proti poctivým řemeslníkům jako mzdy snižující konkurence. Kdo zná tuto nekalou soutěž ničící každou řemeslnou práci a kdo jí musí trpěti, může zpívati smutnou písničku. Tak se stává, že trestanec v káznici v mnohých krajinách stal se nezdolným soupeřem řemeslníků. I zde doplácí stát na tuto práci, která poškozuje všechen stav živnostenský, ohromné sumy. Nesčetné tisíce trestanců provozují dnes všude prostřednictvím správy svých ústavů závratné podniky živnostenské. Shledáváme tu košikáře, krejčí, obuvníky, truhláře nábytku a všechny myslitelné druhy dělníků. Docela nehledě k tomu, že stát sám zde se zachovává zcela nemravně proti živnosti a řemeslu, snižují se všeobecně hromadnou výrobou živnostenskou ve věznicích výrobní náklady nesmírně. Mzdy, práce sama, jsou znehodnocovány. Živnostenská píle je takto znehodnocena nedostatečnými odměnami trestanců, zločinec se tak stává řemeslníkem. Člověk, který se venku mimo zdi trestnice potlouká a chce se živiti, je touto politikou provozování živností v trestnicích ničen. Tak trpí dnes řemeslo a živnosti krutou nouzi ve všech krajinách, kde jsou trestnice. Tak dnes odměňuje otec-stát poctivou činorodou práci, kde právě on má býti ochráncem práva a spravedlnosti, správcem veřejné mravnosti. Tyto poměry volají po nápravě, volají po nové úpravě zákonodárství o trestnicích na ochranu řemesel a živností. "Prospěch obecný před prospěchem vlastním", má býti nejvyšším zákonem státu.
Prospěch obecný před prospěchem vlastním má býti také mravním cílem tohoto státu při zadávání veřejných prací a dodávek. Zákonná úprava veřejného nabídkového řízení schází. Postrádáme tohoto zákona, který by správně upravoval způsob a postup zadávání veřejných prací podle mravných dobrých zásad, jichž je třeba v obchodním životě. Tento zákon schází nám ve správním oboru obce, v okresu a v samém státním hospodářství. Z rozpočtu vidíme, že v minulém roce bylo zadáno za nesčetné miliony živnostenských prací způsobem zcela nesprávným. Všude mohli jsme pozorovati, že zadávání veřejných prací záleží z největší části v tom: Kdo je "nejlacinější", musí práci dostati. Býti laciným neznamená vždy dodávati výtečné práce. Jsou-li stlačovány ceny hotov práce, jsou-li snižovány tím mzdy, je tím právě již práce mravně zhanobena. Práci možno posuzovati jen s toho stanoviska, je-li veřejnosti skutečně poslouženo. Veřejnosti se slouží jenom tak, že se nepřipouští žádné jednostranné obohacení na útraty druhých.
Dnešní systém zadávání veřejných prací není vybudován na správném podkladu. Scházejí v tom směru spravedlivé směrnice solidního podávání nabídek. Místo aby bylo použito řízení o středních cenách, používá se při zadávání veřejných prací - systému pustého stlačování cen a mezd. Jako všude, i zde znehodnocuje stát práci. Místo aby vláda chránila slabého, drobného výrobce a spotřebitele, vidíme, že vláda ukládá všechna břemena pomocí kartelů, trustů, syndikátů pracujícím skupinám obyvatelstva s největší bezohledností. Vidíme zde zcela jasně rozdělení v tomto státě na pracující a vykořisťovatele. Duch přinášející tvořící hodnoty a poctivý život jsou potlačovány. Kořistící, lupičský duch tak zvaných druhotných lidí, kteří nikdy nepoznali rozkoše tvoření, nýbrž chtějí si opatřiti příjem bez námahy, tuto skupinu lidí chrání zákonodárství a stát. Vidíme zde všude stále supající zvyšování podnikatelského zisku na straně bank na útraty drobných výrobců a spotřebitelů. Stát se karteluje sám za pomoci zahraničních podnikatelských kartelů a ničí tak hospodářsky slabé.
Takovou tragedii hospodářského zániku mohli jsme v minulé době pozorovati u vnitrozemské plavby na Labi. Společenstvo loďařů v Polabí obracelo se opětovně ve své tísni na ministerstvo obchodu. Byl učiněn ohromný počet podání a ústních zákroků o neutěšených poměrech loďařů na Labi. Všechny tyto námahy nebyly však s to, aby přivodily změnu hospodářského postavení vnitrozemských loďařů. Existence majitelů lodí na Labi byla stále více a více ohrožena, a dnes je tato druhdy tak kvetoucí živnost tuzemského loďařství úplně zničena. Mnoho lodí bylo vytaženo, aby byly rozebrány. Celý výtěžek těžké pilné práce mnohá desetiletí padl tak do propasti a druhdy tak mohutné překladiště v Loubí u Děčína na Labi, které mělo kdysi větší množství překládaného lodního zboží než Terst, nyní úplně utichlo. Vlastní příčinu zoufalého postavení loďařů na Labi dlužno především hledati v tom, že labské plavební společnosti s té i oné strany hranic se semkly v pevný kartel, aby tak zničily hospodářsky slabé.
Zkartelované veliké polabské plavební společnosti vykonávají na spediteury takový nátisk, že tito nemohou naprosto pomýšleti na to, aby uzavírali přímé obchody se soukromými loďaři. Vedle toho ještě soukromí loďaři nemají vlastních vlečných lodí, a následkem toho jsou, pokud jde o jízdu proti vodě, závislými na plavebních společnostech. Společenstvo majetníků lodí v Hamburku sjednalo tudíž se zkartelovanými společnostmi smluvní poměr, podle kterého soukromá lodní plavba, která této společnosti patří, dostane přiděleno 22% veškerého množství zboží k dopravě z Čech a za tuto dopravu dopravné podle smlouvy. Celý zánik soukromé plavby po Labi má základní zlo ve škodlivých následcích nezřízeného kartelování labské lodní společnosti. Stát sám je 75 %, tedy třemi čtvrtinami vlastního kapitálu zúčastněn na kartelu. Malému živnostníku, také tuzemskému loďaři, je zakázáno slučovati se za účelem kartelu, trustu nebo monopolu, aby tím bylo zabráněno libovůli na trhu zbožím a pracovním. Uvážíme-li, jak nesčetných milionů korun bylo použito na regulační stavby na Labi a že na druhé straně celý rozvoj tuzemské plavby je opět státem ničen, musíme dojíti k přesvědčení, že snad v budoucnosti bude sociální a hospodářskou nutností, čeliti zákonem všemi silami kartelům v zájmu státu a velkého množství jeho občanů. Právě v tomto případě je zakročení státu mnohem jednodušší než u jiných kartelů, protože není vůbec třeba nějakého zakročení zákonem do systému dosud provozovaného plavebními společnostmi. Vzhledem k účasti státu na československé plavební společnosti má stát ze 75% prostou možnost čistě soukromoprávně jako podílník dopomoci právu a slušnosti k platnosti a úspěšně chrániti tuzemské loďaře platící daně. Jsem oprávněn žádati jménem vnitrozemských loďařů v Polabí, aby kartel labských plavebních společností pominul a aby konečně v zájmu loďařů na Labi byly zákonem postaveny meze jejich utlačování. Marně volalo dosud společenstvo loďařů na Labi po dlouho již slibovaném zákonu o plavbě ve vnitrozemí. Také bylo požadováno v zájmu znovuvybudování vnitrozemské plavby na Labi a Vltavě, aby byl zákonem zaveden lodní rejstřík. Právě zákon o lodní dopravě v tuzemsku mohl by v tom směru přinésti úpravu na ochranu hospodářsky slabých. Doufejme, že nebude to trvati příliš dlouho.