Také školství odborné nedává příčin k tak pronikavým obžalobám. V Praze na př. vydržovalo gremium německou obchodní akademii. Toto gremium přešlo do českých rukou.
Aby německá obchodní akademie mohla dále trvati, byla větší část profesorského sboru převzata do státní služby; o převzetí ostatních se jedná.
V Olomouci vydržovalo obchodní akademii německou město spolu s komorou. Když správa obou těchto činitelů dostala většinu českou, bylo další trvání této obchodní akademie zabezpečeno podobně jako v Praze.
V Českých Budějovicích vydržovala obec do převratu německou obchodní školu, která měla býti zrušena, když obec přešla do českých rukou. Bylo sjednáno s komorou, že bude přiřazena k české obchodní akademii německá dvoutřídní obchodní škola jako pobočky a že bude převzat osobní náklad na účet státu, aby tato transakce byla umožněna.
Bylo umožněno zřízení obchodních škol německých pro jinochy v Praze, v Brně, v Ústí n. L. a v Šumperku. Spolková obchodní akademie německá v Plzni, spolkové obchodní školy německé v Praze a v Brně byly mezi prvními, jež byly zařazeny do postátňovací akce, jen aby byla umožněna jejich další existence.
Do postátňovací akce byly zahrnuty německé obchodní akademie v Jablonci n. N., v Karlových Varech, v Liberci, v Teplicích a v Ústí n. L., dále obchodní školy v Jihlavě, v Moravské Ostravě, v Mostě, v Trutnově, ve Varnsdorfu a v Žatci. Postátnění pokročilo podle toho, jak místní činitelé vyhověli přáním ministerstva ohledně zabezpečení bezvadné ubikace.
Bylo zahájeno postátnění všech rodinných škol německých, které se o postátnění ucházejí a chtějí vyhověti těm obecně platným podmínkám, za kterých se postátnění děje.
Dotknu se krátce také pravého stavu německých škol vysokých. Na všech vysokých školách universitního směru v republice Československé v letním semestru studijního roku 1922-23 zapsáno bylo celkem 8867 posluchačů národnosti československé, 2472 národnosti německé, 509 maďarské a 2114 jiné, tudíž v procentech 63·51% československé, 17·7% německé, 3·65% maďarské a 15·14% jiné. Počet profesorů řádných, mimořádných, jakož i smluvních na všech vysokých školách universitních byl pak 383, z čehož bylo Němců 104, t. j. 27·15% celkového počtu. Náklad na veškeré tyto vysoké školy universitního směru v r. 1923 činí 44,867.700 Kč, z čehož participuje německá universita - s podílem na universitní knihovně a centrálních úvěrech 9,568.230 Kč. Činí tudíž náklad na jednoho posluchače německého 3870 Kč proti nákladu 3072 Kč na posluchače ostatní. Na všech vysokých školách universitního směru v republice Československé připadá na Němce 27·15% počtu profesorů, 29·3% z celkového nákladu, ale pouze 17·7% studentstva. (Slyšte!)
Na vysokých školách technického směru v letním semestru stud. roku 1922-23 bylo zapsáno celkem 4715 posluchačů národnosti československé, 2291 německé, 277 maďarské a 3320 národností jiných. Bylo tedy z celkového počtu posluchačů zapsáno toliko 21·6% národnosti německé. Při tom počet profesorů řádných, mimořádných, jakož i smluvních na českých vysokých školách technických byl 208, to jest 66·1% a na německých 1 07, to jest 33·9%. Náklad na veškeré tyto vysoké školy činil 26,744.285 Kč, z kteréžto sumy participují německé vysoké školy technické (s podílem na technické knihovně a centrálních úvěrech) 8,379.143 Kč, to jest 31·9%. Činí tudíž náklad na jednoho posluchače německého 3657 Kč proti nákladu 2089 Kč na posluchače ostatní.
Z toho vyplývá, že na všech vysokých školách technického směru v Československé republice připadá na Němce 33·9% počtu profesorů, 31·9% celkového nákladu, ale pouze 21·6% posluchačů.
V zrcadle prakse takto se jevící zaniká úplně podstata německých stížností. Nejde - jak je viděti - o rdoušení anebo ničení. Tyto argumenty zanesl do naší školské otázky německý nacionalismus, kterýž školu nepovažuje za dílnu lidskosti, nýbrž za nástroj odnárodňovací. S tím, kdož by chtěl uměle pomocí školy ještě dnes germanisovati, se ovšem shodnouti nemůžeme.
Číselné a jednotlivé doklady, které jsem uvedl, doplním ještě svědectvím se strany německé. Německá průmyslová škola v Brně slavila v tyto dny 50 let svého trvání. Z toho připadá 5 posledních roků její historie už do našeho státu. A co praví tato škola o svém postavení v Československé republice?i Ve slavnostním spise se praví:
"S obzvláštním uspokojením zdůrazňujeme při této příležitosti, že se náš ústav od založení naší republiky dnem 28. října 1918 těší největší péči a podpoře od školských úřadů i ode všech jiných odvětví veřejné správy. Tak bylo na př. r. 1922 nákladem 146.893 Kč i obnoveno ústřední topení, jež nyní bezvadně i pracuje; mimo to byla akumulátorová baterie, nezbytná pro elektrotechnické vyučování a roku 1916 zabavená, znovu zřízena. Také byly povoleny značné částky pro vybavení sbírek a učebných pomůcek, takže lze se zdarem vyučovati. Právě nyní se staví řada nových strojů, jež značně přispějí k výkonnosti školních dílen a umožní výrobu i celých strojů.
Konáme tedy dnes jen slušnou povinnost, vzpomínáme-li při příležitosti 50. výročí s uctivými díky péče republiky o vybavení ústavu a připojujeme-li prosbu, aby byla škola i nadále opatřována vším, čeho potřebuje ke své výkonnosti."
Dala-li německá škola ministerstvu školství takovéto osvědčení, je viděti, že postup ministerstva spočívá na zásadách věcných. Nemáme ani my příčiny práci ministerstva odsuzovati. Činí-li tak někdo z důvodů nacionálních, škodí svému školství nejvíce, neboť od agitace nacionální ke kulturní reakci jest vždy jen malý krůček.
Dovolte mi několik slov říci o včerejším projevu pana kol. Hancka. Pan kol. Hancko včera ve svém dlouhém projevu útočil nejen na rozum a cit pana ministra školství, nýbrž také na jeho nervy. K tomu je zapotřebí říci toto. Forma a způsob, jakým pan kol. Hancko přednášel stesky učitelů- pensistů na Slovensku, je pokrytecký, poněvadž on se neobrátil na zaměstnavatele těchto učitelů, jímž byla církev římsko-katolická, nýbrž obrací se na stát. My nemůžeme za to, že církev katolická jako zaměstnavatel zapomněla na své děti a lidi, kteří více než 40 roků byli v jejích službách, ponechává v úplné bídě. Stát činí v této věci, co jest v jeho silách. Loňského roku sněmovna schválila zákon o jednorázových výpomocích těmto učitelům na školách církevních. Mám zprávy, že ministerstvo chystá znovu osnovu zákona o jednorázových výpomocích tomuto učitelstvu. Stát poskytuje příspěvků podle svých sil, ale neposkytuje příspěvků zaměstnavatel, církev katolická.
My nemáme příčiny nedůvěřovati ministerstvu, které připravuje velkou reformu školskou, kterou chce prokázati, že je si vědomo, že nejspolehlivějším podkladem existence republiky jest uvědomění, vzdělání a demokratický duch našeho lidu. Proto budeme hlasovati pro rozpočet. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Hoffmann. Dávám mu slovo.
Posl. Hoffmann (německy): Slavná sněmovno! Před měsícem vydal president Masaryk při oslavě pětiletého trvání tohoto státu poselství, ve kterém jest také několik výtečných vět, jež se zabývají problémem výchovy. Praví se tam mezi jiným: "Demokratická a republikánská politika musí býti ve všech vztazích kulturní v nejlepším slova smyslu. Demokracie bez vzdělání není myslitelna. Mluvím-li při této příležitosti o odborných vědomostech a vzdělání, nemyslím tím tak učenost, hlavní věcí je mysliti, pozorovati, tvořiti." Těmito větami dotýká se president Masaryk vlastně i existence školské reformy; uznává, že škola je nezbytným a cenným prostředkem vzdělanosti. Bohužel musíme prohlásiti: Tento názor presidentův není všeobecně dobrým, a to se také projevilo zvláště jasně a příkře při zahájení nynějších porad o státním rozpočtu. Hlavní zpravodaj, prof. dr. Srdínko, ovšem prohlásil - omezeně vztahuje se to na střední školy - že se v Čechách pomalu blížíme přesně správným poměrům, pokud jde o poměr německých a českých škol; na Moravě prý mají Němci ještě o 10·9% více škol než Češi, ve Slezsku jsme prý na cestě k spravedlivým poměrům. Nuže, ptám se vás: Jak došlo vlastně k zavedení přesných poměrů, spravedlivých poměrů v oboru školství? Tu mohl bych se zmíniti o dvou možnostech: První a přirozená možnost záležela snad v tom, že se jevila snaha české školství povznésti a tak dosíci vyrovnání ve školství obou národností. Je pravda, a beze všeho to připouštíme, že Němci ve starém Rakousku, zástupcové buržoasie, udělali vše, aby zajistili možnost výchovy a vzdělání své třídy a že zvláště střední školy došly vybudování ve prospěch Němců. Německé školství obecné bylo však ve starém Rakousku tak zanedbáváno, jako jindy. Vzpomínám jen toho, že říšský zákon o obecných školách byl novellou zhoršen, že počet žáků na obecných školách musil stále ještě činiti 80 na jednu třídu, měla-li býti přičleněna druhá, vzpomínám pokračující klerikalisace školství, a tak vlastně daly mocenské třídy Němců držitelům moci v tomto státě nejlepší a nejvhodnější zbraň v jejich boji proti německému školství. Neboť druhá a přirozenější methoda dojíti k tomuto vyrovnání a přirovnání je jednodušší, pohodlnější a především levnější. Je to rdoušení školství.
Nemohu si vzhledem k době, dané mi k řeči, dovoliti, pouštěti se daleko. Chci jen poukázati na několik málo příkladů. Tak vykazuje rozpočet na 149 českých středních škol 71·9 milionů, pro 79 německých vydává se jen 28·7 milionů. To je tedy u středních škol poměr nákladů 60:40%. Při učitelských ústavech je náklad skoro rovnoměrně rozdělen, musí se zde však výslovně zdůrazniti, že je veliké nebezpečí, že německé učitelské ústavy budou zavřeny a tedy kulturnímu životu německého národa odňaty. Velmi křiklavě vystupuje nepoměr, srovnáváme-li investice. Na stavbu českých odborných škol je rozpočteno 6 1/4 milionu, na stavbu německých odborných škol jen 300.000 Kč. To je 21. díl oné částky. Na stavbu českých středních škol je rozpočteno 26·5 milionů, na stavbu německých středních škol jen 200.000 Kč, to je 132. díl oné částky. Není zde tedy naprosto možno mluviti o nějakém spravedlivém vyrovnání a o přesně správných poměrech. Vezmeme-li za podklad srovnání celý stavební program, vykazují investice na české školství částku 130·5 milionů, na německé školství 5·2 milionů, to jsou přesně 4%. Na těchto skutečnostech nemůže konec konců ani nejlepší zahraniční propaganda ničeho zatušovati. Máme tedy, abych i zde uvedl výrok presidentův, jednotlivec i celek národa, právo na vzdělání. Je to nezbytně přirozené právo, jako právo na život a právo na práci. Na tomto tavicím ohni národnostního šovinismu zaněcuje se národnostní vášnivost druhých. Musím si odepříti promluviti obšírně o vysokých školách. Poukazuji zde na výtečné, hluboce založené výklady, které zde v minulém roce přednesl můj soudruh dr. Holitscher. Promluvil bych rád zde jen o návrhu, který ohlásil včera prof. dr. Schollich, o návrhu na zavedení numerus clausus. Pohlédneme-li na politickou bídu německého národa a na strašně těžké krise, jimž podrobeny jsou zvláště široké vrstvy národa, nesmíme a nemůžeme za žádných okolností s takovým návrhem souhlasiti. Musíme jej se vší rozhodností odmítnouti, protože je kulturní ostudou, přímo jakýmsi atavismem. Chtěl bych zde výslovně zdůrazniti, že je nepsaný numerus clausus pro lid hladovějící po vzdělání, pro děti širokých vrstev lidových. Pro nás jako sociální demokraty, jako zástupce třídně uvědomělého dělnictva platí požadavek - a my se se vší silou vynasnažíme, abychom jej přivedli k platnosti - aby se schopnému člověku poskytla volná cesta, bez rozdílu víry a rassy, avšak také bez ohledu na materielní poměry, ve kterých jednotlivec žije.
Mohu a musím si use obraz, který vždy v tomto státě tvořilo menšinové školství. V rozpočtu je z celkové částky na obecné školství 206 milionů vykázáno na německé obecné školství 81 milionů. A tato částka je hlavně příplatek, který stát poskytuje zemím na platy, to znamená jinými slovy: Břemena za nižší školy, za obecné a občanské školy uvalí se na obce, jako tomu bylo ve staré, Rakousku. Naprosto jsme se nezmodernisovali a neodrakouštili. K tomu při stupuje ještě jedno nové břemeno. Menšinové školství vykazuje podle rozpočtu zvýšení osobního nákladu as o 9 milionů, naproti tomu však pokles 9 milionů na náklad věcný, to znamená: věcný náklad se přesune na obce, nájemné za nucené nájmy bude libovolně snižováno. Proti tomuto postupu musíme se s tohoto místa ohraditi.
Chci při této příležitosti uvésti několik málo případů, hlavně z jabloneckého školního okresu. Ve Vrkoslavicích je dvoutřídní škola pro 41 dětí. Zvláště ostré a příkré jsou protivy v Brandu u Tannwaldu. Tam je německá jednotřídní škola pro 41 nebo 42 dětí a česká dvoutřídní škola má právě tolik nebo o jedno dítě méně. Při té příležitosti bych také prosil, aby stavba budovy pro českou školu v Tannwaldě byla konečně provedena. V minulém roce mělo býti k tomu účelu použito dvou milionů, v poslední chvíli byly škrtnuty. V našich školách vládnou strašné poměry. Všechny místnosti jsou obsazeny. Německé třídy musí za těchto poměrů sáhnouti ke starému zvyku, o němž se myslilo, že je dávno překonán, stěhování tříd. Jsou školní místnosti, jichž se od časného rána až do večera do 6 hodin neustále používá. To přirozeně nevyhovuje oněm požadavkům, které žádal Masaryk, když řekl, že demokratická a republikánská politika musí býti kulturní v nejlepším smyslu slova.
Celý rozpočet vykazuje na školství částku 845,921.810 Kč. To je proti minulému roku snížení o 21·9 milionů. V důvodové zprávě se toto snížení odůvodňuje tím, že "pokračující vybudování školství" je téměř skončeno. Myslím, že jsem naznačil, že k tomuto vybudování školství došlo ovšem z největší části na útraty Němců, že musí tudíž býti nazváno naprosto nekulturním. Musím s tohoto místa poukázati na strašně krutý následek rdoušení škol. V Čechách bylo 1. září tohoto roku, tedy na počátku školního roku, 1164 učitelů bez místa. Předpokládáme-li, že menší část mezitím nalezla zaměstnání, možno ještě stále stanoviti počet učitelů bez místa na 1000. Počet nezaměstnaných učitelů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku není jistě počítán číslicí 1400 příliš vysoko. (Min. Bechyně: 1200!) Nyní přistupuje k tomu něco jiného. Musíte si představiti, že podle rozhodnutí nejvyššího správního soudu v Čechách může dojíti také k nucenému pensionování, to znamená, že dotyčný je odkázán na 50% svých příjmů. A protože většinou jsou to mladí učitelé, lidé s 5 až 10, 12 a 13 služebními lety, jsou tito lidé se svými rodinami odkázáni na žebrácký groš. Nyní máme poměry, jaké bychom nikdy nebyli pokládali za možné; právě zde v Čechách, v zemi, jež vždy se skvěla svým vysoko vyvinutým školstvím na prvním místě, máme i poměry ve školství, jaké upomínají na doby klerikálů ve Vídni, když násilní držitelé moci s Luegrem i nad školou vládli. Pan ministr Bechyně promluvil v rozpočtovém výboru velmi krásné slovo, požadavek náboženské a národnostní snášelivosti. Ovšem je od slova ke skutku vždy ještě veliký krok, a přece bylo by něčím lehkým, aby ministerstvo samo předcházelo dobrým příkladem uznáním posledního zbytku samosprávy. Trváme nyní jako před tím na požadavku naprosté kulturní samosprávy, avšak to, co se nyní děje, to je na všech stranách mizení i posledního zbytku národnostní samosprávy ve školství. Zvláště křiklavé a přímo strašné jsou poměry v zemské školní radě v Brně. Tam nevládne pořádek, tam vládne zmatek a bezvládí. Tu by se mělo ministerstvo vyučování jednou vynasnažiti, aby ostře a bezohledně zavedlo pořádek.
A nyní bychom měli ministerstvu přivésti na vědomí některé důležité požadavky. Žádáme, aby k nim bylo přihlédnuto. Předem žádáme, aby byly odstraněny škody z tak zvaného paritního zákona ze dne 13. července 1922, t. j. aby odborní učitelé na občanských školách byli znovu zařazeni do skupiny B státních úředníků, obnovení článků I. až III. zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 306 Sb. z. a n., podle něhož i učitelům bez místa bez určení služebního místa může býti zajištěna definitiva, žádáme úpravu právních poměrů pro učitelky ručních prací, které byly rovněž reparačním zákonem těžce poškozeny, a konečně žádáme, aby návrh, který naše frakce podala, byl projednán a přijat, jenž se týká právních poměrů pěstounek na mateřských školkách. Je to přímo státu nedůstojno, jak se zachází s těmito nejubožejšími z ubohých, jež nevědí, kterému ministerstvu podléhají. Od ministerstva školství posílají je na ministerstvo soc. péče a odtamtud zase zpátky. Tato úprava musí se nezbytně, a to co nejdříve, provésti. A nyní budiž dovoleno, abych poukázal ještě na jednu mýtinu v lese číslic rozpočtu. Výdaje k účelům kultu činily v roce 1922 54·9 milionů Kč, 1923 63 miliony a 1924 71 milionů. Mohli bychom téměř použíti změněného výroku, jenž ve starém Rakousku byl okřídleným slovem: "Slyšte páni, dejte si říci, kultus ještě zabije kulturu." Pochybuji velmi o tom, zda strojními puškami, děly a pendreky ve spojení s kultem zjednáte onen stav, který by se mohl označiti jako kulturní demokracie, pochybuji, zda takový stav bude vyhovovati požadavkům, jež jsou podkladem výroku presidentovu. A tak žádáme také vybudování školské reformy. Není to nejhorší dílo, které vykonal "bývalý zámečnický pomocník a novinář" Bechyně, když předložil návrh na školskou reformu. Nemá a nesmí si nechati brániti posměchem a výsměchem protivníků, dílo školské reformy musí býti provedeno, avšak po dobrém rozmyšlení a po zralé úvaze. Jako učitel bych poukázal na to, že na př. zavedení občanské nauky a výchovných ručních prací narazilo na potíže, protože není dostatek učitelů s předběžným vzděláním pro tento účel. Musí se tedy učitelům umožniti, aby byli dodatečně v kursech v těchto předmětech vzděláváni. To se může státi několikerým způsobem.
Především však stojíme pevně a trváme na požadavku odluky školy od církve a odluky církve od státu. Člověk pravěku bál se přírody, člověk ve středověku a až do nynější doby cítí svou závislost na břemeni hospodářských a hospodárných poměrů. Dnes však je tu socialistická strana a socialismus je naší vírou, naší nadějí. A my potřebujeme, abychom uskutečnili socialismus přirozeného, prostého člověka. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Oznamuji, že za ministerstvo školství a nár. osvěty k tomuto rozpočtu vedle pana ministra jsou přítomni pp. sekční šéf dr. Valouch, min. rada dr. Wirth a sekční rada Kepl.
Dalším řečníkem je paní posl. Karpíšková. Dávám jí slovo.
Posl. Karpíšková: Slavná sněmovno! Není zajisté třeba zdůrazňovati, že my, sociální demokraté, přáli bychom si, aby rozpočet ministerstva školství a nár. osvěty byl značně vyšší, nežli je dnešního dne, už vzhledem k tomu, že to, co vynaloží stát na vzdělání svých občanů a jejich výchovu, jest výdajem velmi produktivním a uspoří do budoucna státu výlohy jiné. Přes to však, anebo snad právě proto, chci pohovořiti o položce, která podle našeho mínění a podle mínění všech pokrokových občanů tohoto státu měla by zmizeti z rozpočtu ministerstva školství. (Posl. Roudnický: Co chudák pokrok musí také snésti!) O tom nemůžeme mluviti. Dostanete ještě svůj díl. Nehlaste se předčasně. Ještě to přijde. (Veselost.)
Jest to položka na kult, vydání státu církvím. Není to jenom pro částku samu, pro tento obnos, který jistě je velký, porovnáme-li jej s celkovým rozpočtem ministerstva školství, ale je to jaksi z důvodů zásadních, je to z důvodů, ke kterým nás vede právo, spravedlnost, je to z důvodů, ke kterýmž nás vede, řekla bych, jen to, co jsme si uložili po převratu, částečné splnění našeho programu revolučního, totiž ze zásadních důvodů odluky církve od školy a od státu. I když připustíme, že zmizením této položky nastane státu vydání nové, zavedením matrik, přece jenom celkově bude tu výsledek, který stojí za to, abychom v době co nejkratší usilovali o provedení tohoto revolučního programu, od kterého jsme my, pokrokové strany, ani na okamžik dosud neodstoupily. Ministerstvu školství a nár. osvěty vytýká se, že zvyšuje položky na kult. Rozpočet letošního roku je sice de facto vyšší, nikoliv však na jednotlivých kultových položkách. Letošního roku muselo totiž zařaditi ministerstvo také nouzové výpomoci, které jindy zařazovalo do svého rozpočtu ministerstvo financí. Proto jeví se de facto rozpočet vyšší, jednotlivé položky však byly sníženy.
Ministerstvo plní tu vlastně jen závazky, které jsme převzali ze starého Rakouska, a chceme-li odstraniti tuto položku z našeho rozpočtu, jak jsem řekla, nezbývá než provésti konečně jednou již rozluku nebo, chcete-li, úpravu poměru mezi státem, školou a církví. Proč je toho třeba, vážení pánové a dámy? V zájmu náboženství, bych řekla, především. Poněvadž nelze si dosti dobře srovnati v mysli, že by úkol státu a úkol církve byl totožný. Řiďme se, prosím, jen podle toho skromného slova Kristova: "Království mé není z toho světa" a nelze tak říci dnes, kdy všechny úkoly, které kdysi mělo náboženství a církev, přejímá stát - sociální péči, školství, péči o zdraví těla i ducha občanstva.
Stát a církev byly snad někdy dobrými spojenci za feudálních států, v době, kdy stát neměl jiné ctižádosti a jiného úkolu, než býti nástrojem potlačování. Dnes však, kdy stát, a zejména naše republika, chce býti něčím jiným, chce býti nástrojem pokroku, (Výkřiky.) dnes je stát a církev, prosím, protiva. Jsou to dvě protivy, jichž nemůžeme nikterak vyvrátiti jakýmikoliv umělými floskulemi (Posl. Roudnický: Nemluvte o pokroku, vždyť mu nerozumíte!) Prosím, budete míti příležitost, abyste projevil, že tomu rozumíte Vy. Tedy tyto úkoly navzájem si odporují, a proto z důvodů náboženských, z ohledů uchování čistoty, vroucnosti a prohloubení náboženství potřebujeme odděliti moc světskou od moci duchovní, církevní, nebo chcete-li lépe, náboženské; již proto, že podstata náboženství a podstata státní idee naprosto od sebe se různí. Trpná idea náboženství - neodpírání zlému - je naprosto nepřijatelna státu. Stát chce žíti, bude se brániti, bude volati do zbraně, bude prolévati po případě krev a proti tomu tu stojí to křesťanské slovo zákona, chcete-li, božího nebo slovo desatera "nezabiješ!" Jak chcete uvésti v soulad, páni kolegové, tyto dvě protivy? Vy se dostanete potom na tu šikmou plochu, že budete museti schvalovati zločiny a vraždění, já nechci říci zase to slovo "žehnání", poněvadž vy se nad ním velmi rozčilujete, ale nedá se také vyškrtnouti z historie, je zde, a musí býti o něm přece jen uvažováno.
Tedy zájem státu a zájem církve je zřejmě naprosto odlišný. Pokračující vývoj působí a musí působiti rozhodně také na náboženství.
Moderní člověk hledá ušlechtilejší, zduchovnělejší jeho formu a nedovedou-li se církve přizpůsobiti tomuto hledání nových forem, je to jistě jen v jejich neprospěch; k tomu zejména působí to, že církve setrvávají ve spojení se státem, že musí jaksi ustupovati od svých zásad náboženských a tím přirozeně přicházeti do rozporu s těmi věřícími, kteří chápou slova učení Kristova tak, jak byla vyslovena. Je to také důležito v zájmu státu, aby byla odluka na obou těchto polích, ve škole a církvi provedena.
Stát, zejména náš, který má tolik nových a těžkých úkolů, jednak se svým budováním, jednak proto, že všechny, i ty výchovné tradice teprve tvoří a zakládá, tento stát, myslím, snad vůbec nepotřebuje velmi dobrých katolíků, velmi dobrých evangelíků a velmi dobrých židů a jakýchkoli ještě vyznání, ale potřebuje především dobrých, schopných občanů, dělníků kulturních i manuelních. A prosím, k tomu je potřeba praktické výchovy pro život. Nikdo nebude schopnějším pro život, bude-li věřiti více nebo méně, ale každý bude schopnějším v dnešním zápase životním, jestliže ho vyzbrojíme přiměřeně pro dnešek. Státu tedy nezáleží na tom, aby lidé byli dobrými, nábožnými křesťany, nebo příslušníky jiných církví, ale jemu záleží na kvalitě člověka, poněvadž souhrn těchto jednotlivců tvoří stát a podle kvality těchto jednotek se stát může representovati a podle toho také vypadá. Tedy je to rovněž zájmem státu, i když si odmyslíme, že nám odpadne těch 75 milionů. Ta peněžní otázka by tu nepadala tak na váhu, ale ty dva momenty, jak jsem je právě naznačila.
Nepotřebuji snad zvláště také připomínati, že strana, za niž mám čest zde mluviti, byla vždy propagátorkou naprosté náboženské svobody. (Hlas: To není pravda! Podívejte se na svého kolegu Práška!) Já mluvím o své straně, nikoli o straně čsl. socialistů. Strana sociálně-demokratická již ve svém erfurtském programu chtěla zdůrazniti, že jí nejde o to, aby vyvracela cokoli z náboženství svých straníků, ona prohlásila, že náboženství je jí soukromou otázkou. Přes to však v každém jejím programu - i v programech starých dat - objevuje se požadavek odluky církve od školy a od státu, a to právě z těch důvodů, jež jsem tu byla přednesla, právě z těch důvodů, že jsme poznali, že úkoly těchto dvou společenstev státu a církve jsou naprosto rozdílné. V tom směru jsme pracovali mezi našimi lidmi. Byli jsme si vědomi, že musíme nejdříve změniti sociální prostředí, jež má tak obrovský vliv na vývoj charakteru člověka, byli jsme si vědomi, že musíme zvýšiti jeho hospodářskou úroveň, a k tomu jsme nepotřebovali ani stavěti se k náboženství kladně ani je pěstovati a proto jsme řekli, že je věcí soukromou jednoho každého z nás.
My jsme také správně viděli, že nikoliv slepou vírou, že chudoba je také vůlí boží a že vrchnost pochází od Boha, nikoli těmito hesly můžeme zlepšiti život širokých pracujících vrstev, my jsme poznali, že to může býti jen usilovnou prací uvědomovací, praktickými zkušenostmi i zvýšením kulturní úrovně dělnictva.
My jsme si vědomi toho, že zvýšená sociální ochrana cestou, zákona a věcné zlepšení hospodářských poměrů dělnické třídy vykonají více, než víra a odevzdání do vůle boží. Proto jsme řekli, že žádáme odluku státu od církve, aby už ve škole nebylo dítě jaksi preparováno a predestinováno právě k těmto závěrům, k nimž by později musilo dojíti, totiž spoléhání na osud, spokojování se s málem, poněvadž chudých je království nebeské podle učení církve. Proto jsme se vždycky snažili po této stránce vyjasniti poměry mezi sebou a církví, nebyli jsme nepřáteli náboženství, ale musili jsme býti přirozeně nepřáteli toho systému, který dělníkům namlouval, že je to vůle boží, aby trpěli, že není východiska, který mu poukazoval na život záhrobní jako na odměnu po všech těch strastech, jimiž zde prochází. Nedivte se, to spočívalo v samém základě našich zásad a našeho boje. My jsme vedli takový těžký boj o právo a divím se, že kol. Rýpar zde označil socialismus jako čistě materialistický. Vedli jsme tento boj, myslím, jistě zásadně, a proto jsme museli přirozeně rozejíti se s nazíráním církve na způsob zlepšení životní úrovně našeho lidu. (Posl. Sedláček: Mluvíte, jako byste ten boj vyhráli! - Hluk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Prosím o klid.
Posl. Karpíšková (pokračuje): My jsme třeba ten boj nevyhráli v minulých volbách, ale, vážený pane kolego, pro nás bude pracovati vývoj, pro nás bude pracovati všechno to, co přijde, a vy se přesvědčíte, že vaše vítězství je velmi problematické. Ještě bych chtěla k tomu materialistickému se vrátiti, co vidí pan kol. Rýpar na socialismu. Vždyť náboženství, zejména křesťanské náboženství, vyrostlo čistě na židovském podkladě, který byl hodně materialistický - vždyť to celé náboženství židovské soustřeďovalo se vlastně jen v tom, že bůh pomůže potříti nepřátele, dá statky, stáda, syny atd.; tedy to bylo čistě hmotné a na něm teprve bylo navázáno a z něho vyrostlo odhmotněné náboženství křesťanské. Naproti tomu základy socialismu nebyly materialistické, to nebyla snaha jednotlivce dosíci co možná největších výhod od pána boha, nebo státu a společnosti, nýbrž to bylo hnutí kolektivní, za dosažení práv a spravedlnosti, neboť my nežádáme výsad, ale pouze práva a spravedlnosti. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Tedy socialismu se nemůže vytýkati, že je materialistický, jestliže usiluje o větší skývu chleba, poněvadž ta již dávno jest a měla býti právem pracujícího člověka. A také i to ostatní, co tvoří blahobyt člověka na zemi, je dobrým právem toho pracujícího. (Hluk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid!
Posl. Karpíšková (pokračuje): Proto myslím, že toto přirovnání je hodně otřepané a také naprosto nepřiléhá. Zbývá nyní, když jsme si řekli, že je nutno provésti rozluku, to nejdůležitější, totiž, jak provísti tuto rozluku. (Posl. Sedláček: To vy sami nevíte!) Prosím, neříkejte, že my sami to nevíme, řekněte, že vy nechcete takovou rozluku připustiti! Vy jste snad byli v začátcích - a zejména to přiznávám české straně lidové - značně pokrokoví, a měli jste značné porozumění pro potřeby náboženství a byli jste přístupní spravedlivé úpravě těchto poměrů. To budiž ke cti řečeno! Nyní je ovšem věc jiná, kdy dostavilo se určité zmámení po vítězných volbách na Slovensku a kdy ľudovci mají vliv na lidovce; ale to nemůže na celé věci ničeho měniti. A já mám za to, že některé věci spojené s rozlukou byly jako podmínka položeny při tvoření koalice. Je to úprava otázky o spoluužívání, lépe bych řekla, o užívání kostelů a hřbitovů, poněvadž spoluužívání bude zdrojem bojů a nesvárů. (Posl. Sedláček: Proč jste nedali komunistům Lidový Dům k užívání? - Hluk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid!
Posl. Karpíšková (pokračuje): Aby mi bylo, pane kolego, rozuměno! Nechtěla bych schvalovati násilí, ale musím vyvrátiti to, co zde řekl pan kolega, jako by Lidový Dům a kostel bylo něco naprosto stejného! Celé věky byly budovány nádherné majetky chrámové. Tento majetek nepatří toliko církvi, ale patří celému národu. A jestliže tu vyrůstá nové náboženské hnutí, přejme mu a prokažme mu tolik tolerance a lásky k nepřátelům, jak o ní mluvil Kristus, a dopřejme jim tu a tam nějaký filiální kostel, neboť o kostely farní se nejedná, ty bude míti vedoucí církev katolická dále, jedná se jen o ty pobočné. A bude se tam sloužiti, (Posl. Ulrich: Jednomu a témuž Bohu!) jak správně poznamenal p. kolega, jednomu a témuž Bohu, kterému přece musí býti stejně milá pobožnost od toho nebo onoho křesťana, je-li v té nebo oné církvi. Není tedy úplně jedno, jestliže řekneme, že jsme Lidový Dům reklamovali pro sebe. To bylo naše jediné středisko, to byl dům vybudovaný jen a jedině zásluhou příslušníků té určité strany. A proto jen ta strana měla na něj nárok. Jak říkám, neschvalujeme násilí, víme, že násilí v právním státě je nemožné a neschvalujeme, aby se zabíralo cokoliv libovolně, a proto znovu zdůrazňujeme, že musí býti zákonem upravena tato otázka, abychom se vyvarovali zbytečným bojům. Já vím, že jsou živly v našem státě, které by si přály, aby rozluka státu a církve byla provedena co možná nejdrastičtěji, co možná nejradikálněji, ale to není vlastním účelem. Účelem rozluky není nepřátelský akt proti náboženství nebo proti církvím - to jsem už naznačila na počátku své řeči - účelem je prostě přizpůsobiti se dnešnímu vývoji a dnešním poměrům a zjednati tady novou základnu, abychom mohli dále růsti a dále se vyvíjeti. Bez přihlížení k dnešním poměrům nebudeme moci vyřešiti tak širokou, řekla bych, dalekosáhlou otázku, jako je odluka státu, církve a školy. V demokracii, vážení pánové a dámy, je naprosto jasno, že se to může státi jenom rozhodnutím většiny. Provádění rozluky nemůže také nésti naprosto žádné známky nenávisti a vyrovnávání starých účtů s Římem, jakkoliv ony jsou velmi bolestné a tvoří smutnou kapitolu samy pro sebe. Nemstili jsme se na těch, kdož nás utiskovali národnostně a nechceme se mstíti na těch, kteří nás nábožensky nejenom utiskovali, ale přímo vyvražďovali kdysi. A zase se vracím k tomu, co tu tak honosným tónem pronesl kol. Rýpar. Tradice počínající Cyrillem a Methodějem přes Boleslava, Václava a Přemysla Otakara II. A proč ne dále, proč se ta tradice přetrhla v XV. století, kdy český národ postavil jednoho z nejslavnějších reformátorů náboženských, proč se tehdy přetrhla ta tradice a nemá kontinuity od té doby, kdy byl spáchán zločin na českém národě, který se tak slibně postavil v čelo reformace náboženské? Zde by bylo přece zbytečno o tom mluviti, v jakém stavu se tehdy žilo, jaké byly poměry v církvi a jaké mravy panovaly atd., to by bylo zbytečno, ale když se našel ten český člověk, který měl odvahu kritisovati, tedy byl stržen beze všech ohledů na to, že je to v zájmu čistého náboženství, dříve než mohl mluviti a dokončiti své dílo. Tou tradicí, pane kol. Rýpare, se nemůžete chlubiti, poněvadž ta strašlivá doba protireformační znamená naprosté přetržení nejenom tradic, pokud se týká národa a církve, ale i náboženských vůbec. A je zbytečno opravdu se honositi něčím, co je nám tak známo, navazovati na Jednotu bratrskou atd., když všichni víme, že bylo snahou nikoliv podepříti snahu protestantismu, který směřoval k prohloubení náboženství a k umravnění a jenom proto měl smysl, poněvadž náboženství, které není současně vzpruhou k mravnosti, nemá vůbec ceny, tedy právě proto, že protestantismus tuto sílu v sobě nesl a měl, proto byl hierarchií a Římem ubit a proto, prosím, nemluvte o tradici. (Posl. Sedláček: Dělá advokáta protestantům!) Nedělám. Právě jsem předeslala, prosím, že nechceme se mstíti a že jsme toho dalecí, poněvadž nám rozluka státu a církve je něčím vážnějším a my nikdy nebudeme moci připustiti nějaké rozpoutání náboženských bojů, které bychom považovali za krajně škodlivé v dnešní době zápasů o to, abychom se uplatnili hospodářsky a kulturně, abychom zaměstnali svůj lid, abychom zkrátka měli podklad pro svoji hospodářskou existenci.