A tyto věci se dějí, ač Nejvyšší správní soud v nálezu ze 7. června 1922, č. 6.762, výslovně projevil názor, že je samozřejmou zásadou, že každé dítě patří do školy své národnosti. Tato zásada neplatí jen pro Moravu, poněvadž se nález Nejvyššího správního soudu týká moravské školy, nýbrž platí podle všeobecně platného ústavního zákona a podle zákona o ochraně menšin pro všecky země Československé republiky. Užívá-li se této zásady pro školy české, pak musí rovněž platiti také pro státní menšiny. Můžeme tudíž také v Čechách použíti reklamačního řízení v těch případech, kdy německé děti chodí do menšinových škol českých. Smí tedy místní školní rada jako v Mikulášovicích, o níž jsem se zmínil před tím, dostati od okresní a zemské školní rady důtku, když dala vyzvati německé rodiče, aby vzali své děti ze škol českých? Naopak.
Úřad musí požadavkům německých místních školních rad dopřáti sluchu, jinak je podán důkaz stranickosti. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
O zjištění národnosti vyslovil Nejvyšší správní soud často své mínění, že zvláště původ je pro národnost úplně lhostejný. Ministerstvo však toto rozhodnutí nevšímavě přechází i v odpovědích na interpelace.
Je to velmi neutěšený kulturní obrázek, který se tu rozvinul před našima očima. Naprosto se neuzavírám důvodům, které vedou k zřizování menšinových škol. Požadujeme-li pro své německé menšiny menšinových škol, musíme je podle zásady demokratické rovnoprávnosti přiznati i menšinám českým. Avšak, pánové! Zakládání těchto menšinových škol se dálo překotně, za úplného nedostatku hospodářské ekonomie a rozdělení, bez ohledu na německá práva a nároky, takže se rozum stal nesmyslem a dobrodiní trápením, že touto vaší nešťastnou školskou politikou bylo u nás Němců přes všechny strany a frakce přivoděno sjednocení, jednota trpkého vědomí z nesmírného bezpráví, které postihuje právě nejtíže naše malé a chudé lidi, poněvadž tito stojí naproti mnohým šikanám nižších úřadů naprosto bez ochrany. Co všecky instance dělají v oboru reklamací, přezkoumávání dětí, trestů a předvolávání k okresním politickým správám, každý týden a dvakrát týdně stupňujíce peněžité pokuty z 30 na 50, na 200 až 500 Kč, co v zabraňování soukromému vyučování, ač neobmezené zákonné právo k němu existuje, nižší zřejmě odbývajíce a znásilňujíce obyvatelstvo, vyšší tiše to trpíce, o tom by se dalo mluviti celé hodiny. Zvláště křiklavé jsou tu poměry na Hlučínsku, kde, přes výsledek obecních voleb není ani jediná veřejná škola a soukromá, jež nám byla slíbena, není stále ještě dovlena. Vyšší úřady mlčky přecházejí násilný postup českého okresního školního inspektora pro Hlučínsko, kterým se tu nemohu blíže zabývati. Odpověď pana ministra na naši interpelaci naprosto neuspokojuje. V tomto směru je třeba zvláštních pokynů, aby přehmatům byl konečně učiněn konec.
Za těchto poměrů směřuje ovšem pohled nás Němců toužebně k jiným republikám, jejichž národové nejsou proniknuti středoevropskou kulturou jako oba národové zde, a které přece školství svých mnohem menších a méně kompaktních menšin vycházejí vstříc se šetrností a přesností, pro něž bychom zde v zemi našli málo příkladu. Hledíme na Finsko kolega dr. Holitscher přinesl nám ze své prázdninové cesty velmi zajímavé zprávy kde jest jedenáctina obyvatelstva švédská, přece nikde nebydlí tak souvisle jako my Němci v severních nebo západních Čechách nebo v severní či jižní Moravě, kde však žádný úřad nebrání rodičům, aby posílali děti do školy finské nebo švédské, kde existuje šest finských a dva švédské učitelské ústavy, kde jsou 102 finské a 42 švédské střední školy se 32.000 finských a 9.000 švédských žáků, kde obě řeči jsou v parlamentě rovnoprávný, president činí prohlášení v obou řečech, texty zákonů a nařízení jsou autentické v obou řečích, kde každý Švéd má právo své mateřské řeči před soudem a před úřady, krátce kde právo obou národů je totožné. U nás se však stala tato totožnost křiklavou diskrepancí. Podobně je tomu, jak známo v Estonsku, kde jen rodiče určují, v jaké řeči má býti dítě vychováváno, a když se neshodnou, ustanovuje otec, jaké národnosti je dítě, nikoli však úřad. Podobně se mají poměry v Dánsku, nemohu se jimi zabývati blíže. Doufám však, až zase přijde pan profesor Holger Andersen a bude přednášeti v české Lize pro Svaz národů, že vám poví o těchto ideálních poměrech v Dánsku.
Chtěl bych se jen ještě vysloviti o jedné věci, o níž mluvil již německý pan řečník přede mnou, a to o otázce, která naše letošní prázdniny tak těžce rušila, o nové úpravě agendy v moravské zemské školní radě, která pro nás znamená tolik jako zrušení německé sekce. Chtěl bych jen na to poukázati, že pan ministr a také pan president moravské zemské politické správy tvrdí, že změna administrativního rozdělení zemské školní rady musila býti provedena ku přípravě župního zřízení. Naprosto nelze ospravedlniti, že by župní zřízení, o němž se mnoho mluví, avšak nic nedělá, musilo začíti právě školstvím, poněvadž provedení zrovna ve školské správě nepotřebuje nějaké delší přípravy a proto možno je provésti bez námahy. Školství má přece ode dávna svoji vlastní správu nezatíženou jinou materií, kdežto u politické správy následkem četné agendy bude lze takovou změnu provésti ovšem mnohem tíže. Avšak nehledě k tomu, nové rozdělení v Brně, jak nyní bylo nařízeno se čtyřmi odděleními, vůbec neodpovídá župnímu rozdělení na Moravě, jak je zákon stanoví.
Župní zřízení na Moravě ustanovuje pět žup a to spolu se Slezskem. Nelze tu tedy vůbec mluviti o obsáhlé přípravě župního zřízení, poněvadž by taková příprava musila s sebou přinésti také konec zemské školní radě slezské. Kdyby se tedy mělo mluviti skutečně o župním zřízení, musilo by býti školství v okresech bruntálském, frývaldovském, vidnavském, javornickém a jindřichovském připojeno býti k německému školnímu okresu olomouckému, tedy ke třetímu oddělení určenému pro tuto župu. A rovněž tak ostatní slezské okresy k župě moravsko-ostravské a tudíž k oddělení 4. Dále by musilo býti zřízeno páté oddělení pro župu uhersko-hradišťskou. Avšak ještě dále vidíme okolnosti, které úplně odporují hranicím župního rozdělení. Školní okresy na Moravě byly rozděleny vládním nařízením z 21. března 1921, č. 185 Sb. z. a n. Podle něho náležejí německé školy v kraji valčickém, jakož i německý okres pohořelický ke školnímu okresu mikulovskému, jenž patří k župě jihlavské a tudíž byl podřízen oddělení prvnímu. Ve skutečnosti náleží Valčicko k župě uhersko-hradištské a Pohořelicko k župě brněnské, aniž by byly přikázány k oddělením odpovídajícím těmto župám. Naopak náleží okres moravsko-krumlovský se svými německými školami ke školnímu okresu brněnskému, kdežto celý okres patří k župě jihlavské, aniž se k tomuto rozdělení při nové úpravě administrativních poměrů v zemské školní radě přihlíželo. Dále je také každému z těchto nových oddělení přikázán resort pro celou zemi.
Je tedy nesprávno, odůvodňuje-li ministerstvo nařízenou změnu rozdělení přípravami k župnímu zřízení. Důvody jsou zcela jinde. Malý, nám dosud pozůstalý zbytek naší národní samosprávy v oboru školském měl zmizeti. Vždycky se nám říká: Tím se vůbec neotřáslo, na existenci německé sekce se přece naprosto nic nezměnilo. Ovšem gremium německé sekce zemské školní rady trvá nebo lépe řečeno torso tohoto gremia trvá ještě dosud. Avšak co to pomůže, když se celá administrativa dává do rukou úředníků druhé národnosti a vydává se jim na milost a nemilost. V každé školské věci je příprava, vyhledávání a zkoumání celého materiálu věcí hlavní. Když to se provádí nedbale nebo zdlouhavě, nemá existence celého gremia ceny. U německé sekce jsme měli ještě záruku, že se vyřizování spisů nebude přece úmyslně protahovati nebo že se s nimi nebude nakládati nepříznivě. Dnes však stojí v Brně všecko pod výsostí ministerského rady dra Berana, jehož moci je podrobeno, co vůbec přichází do zasedání gremia. Jak se vede agenda u zemských školních rad, vyřizuje se přece větší část její věžně a v zasedání se dodatečně podává o rozhodnutí zpráva. Co tu pomůže námitka, když vyřízení je již venku. O věcech, které vyvolaly mezi německým obyvatelstvem na Moravě největší rozmrzelost, o reklamacích, o trestání dětí, nedovídá se taková schůze německé sekce vůbec nic a tento resort byl právě přidělen při novém rozdělení čistě českému oddělení.
Nemůžeme tedy souhlasiti s prohlášením pana ministra, že dřívější poměry se v ničem nezměnily. Zákon ze 27. listopadu 1905 vykonal na Moravě svůj dobrý úkol, nesmírně obmezil třecí plochy mezi oběma národnostmi. Protestujeme co nejostřeji proti tomu, aby nám byl vzal tento zbytek naší samosprávy tímto prostým nařízením, jež bylo jen tak mimochodem otištěno ve věstníku ministerstva školství.
Smutnou kapitolou je německé školství soukromé. Proč se každý případ zřízení německé soukromé obecné školy považuje za politikum, když přece podle ústavy existuje k tomu neobmezené právo? Kompetence německé sekce je tu vyloučena, poněvadž takové záležitosti bez svolení presidia nikdy nepřijdou do zasedání. Přes různé sliby máme tu jen nové průtahy a zdržování a nejmalichernější výtky závad v místnostech a ve stavbách, tak v Starých Horách, Režích, Zdeslavě, Orlovicích, Benecku, Jedlové-Hamrech, Hlučíně.
To jsou věci, s nimiž se bez velkého úspěchu opět a opět dovoláváme sluchu. Látka je nevyčerpatelná. Je ještě mnoho kapitol v tlustém svazku školského rozpočtu, o nichž by se mělo mluviti. Chtěl bych tu jen požádati šéfa školské správy, aby u titulů 10 "Umění" a 11 "Lidové vzdělání" dokázal, co vlastně dokázal skutečně v jednotlivých případech, že má úctu před vážnou snahou na straně protivné a že my máme podle své práce nárok na vyšší odplatu státem. Naše divadla, naše musea, o nichž jsem velmi podrobně mluvil ve výboru, naše všeobecná zařízení vzdělávací, v nichž se velmi vážně a mocně pracuje a zvláště naši spisovatelé a umělci, jimž se nedaří nejlépe, mají nárok na státní podporu. Takový Viktor Heeger, lidový spisovatel v nejvlastnějším slova smyslu, nesmí zůstati byl cen ze státních podpor, protože jest jen básníkem v nářečí, a tak mnohý jiný nesmí býti vylučován, že se mu někdy stala nehoda, že spolu zpíval "Wacht am Rhein" nebo že jeho otec byl někde vůdcem Němců, nebo že někdy složil překypující německo-nacionální vášeň. Není třeba, aby se opakovaly tak trapné věci, jako při státní ceně, o níž se tolik mluvilo. Vyučovací správa musí míti odvahu nechati v takových věcech zmáhající se nekulturní šovinismus ve vlastním táboře klidně stranou. Naši spisovatelé mohou těžko vydávati svá díla v tuzemsku, poněvadž právě nemáme mnoho zdatných nakladatelství. Jako hraniční Němci převalivší se přes pohraniční území a k tomu ještě územně a kmenově rozdrobení, nemáme pro sebe šťastné kulturní koncentrace, jak ji má v kompaktních masách národ český, který je ve šťastné situaci, že se u něho národ ethicky a kulturně kryje. My jsme kulturně vždy odvislí od svého kompaktního mateřského organismu na druhé straně hranic, ať už nás osud rozptýlil kamkoli. Značí to krátkozrakost nebo zlou vůli, když se nám za takových poměrů předhazuje nedokonalost naší kultury.
Ke konci chci protivné straně vzhledem ke školské politice, která nám zasadila tak těžké rány a která nás tak nesmírně roztrpčila, uvésti výrok muže, který dnes stojí v čele tohoto státu: "Je prvním požadavkem lidskosti, první normou sociologie, aby měl každý možnost se vzdělávati. Kdo se staví v cestu jednotlivci nebo národu ve snaze po vzdělání, páše smrtelný hřích. Právo na vzdělání má každý člověk zrovna tak jako právo žíti."
Dejte nám právo vzdělávati se, jak chceme. Spravedlivě přiznávám, že se ve školské politice mnoho změnilo, dnes se ve školských věcech již nepostupuje s ráží a těmi brutálními methodami, jako v požehnaných prvních letech po převratu. Avšak základní systém se nezměnil. Mohu říci, že hamletovská otázka zůstala. Existuje nejen pro nás, jak pan ministr mínil, ona existuje pro vás, pánové z protivné strany, existuje pro nynější vládu a existuje pro celý český národ: otázka, jak se chcete zachovati ke kulturním požadavkům našeho německého milionového národa, k otázce naší kulturní autonomie, bez níž pro nás není vůbec kulturního života. A ještě více: Také stát jako takový má svoji hamletovskou otázku a také u státu zní: Být či nevýt, nerozřeší-li ji správně. Její řešení závisí na tom, zda český národ nahlédne, aby se postavil na půdu státu jakožto společné otčiny a aby uznal postavení Němců jako rodných druhů a podle toho je vybudoval. Společná vlast však znamená úplnou rovnoprávnost národů tuto vlast obývajících. Podaří-li se to českému národu, pak by byla rozřešena nejen hamletovská otázka naší vysoké školy, nýbrž i hamletovská otázka společné otčiny.
Avšak Hamlet se musí konečně rozhodnouti, odmrštiti lebku minulosti a pohlédnouti přítomnosti do očí. A touto přítomností je stát, v němž žije německý milionový národ a musí se za všech okolností při životě udržeti. Sílu k tomu a právo k tomu nemůže nám nikdo na tomto světě odpírati. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Rýpar.
Posl. Rýpar: Slavná sněmovno! Rozpočtová rozprava skýtá každému členu Národního shromáždění příležitost, aby pojednal o rozpočtových otázkách s různých hledisek, aby kritisoval, jak mu libo, jak v jednotlivostech, tak v celcích a aby zaujal k celé skupině své stanovisko a vytýčil při tom také stanovisko své strany, po př. naznačil cesty, kterými se má uvírati slavná sněmovna a zvláště ministerstvo dotyčné ke svému cíli.
Číslicemi rozpočtu skupiny ministerstva školství a nár. osvěty se zabývati nebudu, poněvadž už byly probrány důkladně v dlouhých debatách rozpočtového výboru a pan ministr školství a nár. osvěty, kdyby měl sebe lepší vůli něco tam dodati, nemůže, poněvadž otázka ta je zase otázkou lidu a ten volá: Dosti, více snésti nemohu; a proto se žádá deflační politika nynější, a tu díž není možno různým požadavkům vyhověti, ač skutečně se musí přiznati, že se vyhovělo v každém ohledu a v každém směru.
Budu se více zabývati tím, co je nynějšímu ministerstvu školství a národní osvěty a nynější době možno vykonati v rámci nynějšího rozpočtu, a to s hlediska strany lidové, k níž mám čest přináležeti, a to v hlavních otázkách. Chci promluviti o nejdůležitějších kulturních našich věcech a zaujmouti k nim své stanovisko, aby ministerstvo rovněž dostalo od nás jakési direktivy a neuzavíralo vrány svého ministerstva nám zcela a úplně a přiznalo a otevřelo tyto vrány nám tak, jako je otvírá ostatním státotvorným stranám.
Naší politikou bylo dobýti samostatnosti. Té jsme dobyli. Vedle samostatnosti politické chceme také samostatnost kulturní, samostatnost osvětovou a to ne přistřiženou podle jednoho nebo druhého vzoru, nýbrž samostatnost všech politických směrů bez rozdílu za součinnosti všech politických směrů, které stojí na státotvorné půdě naší Československé republiky, všech směrů, které chtějí pracovat pro nejvyšší zákon, to jest vlaho lidu našeho, blaho naší Československé republiky.
Náš kulturní směr je udán rázem české doby minulé. Nám tradice není ničím mrtvolným, co kdysi bývalo a zahynulo, nám tradice je posvátná a posvátnou také zůstane, my si vážíme a vážiti budeme těch pramenů toho opravdového českého zdroje a na tomto základě chceme také postaviti kulturu budoucnosti. A naším pramenem, naší základnou je osvěta křesťanská, přinesená svatým Cyrilem a Methodějem, podporovaná velikým Rostislavem - jemuž ovšem dějiny nepřipisují toho jména "Veliký" - ta kultura, která nás a nejen nás, nýbrž i ty národy, které zavčas uchopily se této kultury, staly se vyznavači této křesťanské kultury, zachovala, kdežto národové polabští, kteří zůstali státi stranou, vykopali si sami většinou hrob. Ano, tato kultura, která se táhne dějinami českými těch velkých Václavů, Boleslavů, Přemyslů Otakarů, těch velkých panovníků, ta kulturs, u níž se zastavil i ten Komenský, jak můj předřečník pan prof. Sladký řekl, že také ideálem jeho bylo "utvořiti člověka k obrazu božímu". Kultura nábožensko-křesťanská je tedy ona tradice minulosti, na níž stavěti chceme a stavěti budeme, ta kultura, na níž navázal také náš pan president při své návštěvě ve Francii, když řekl: "Jsme vázáni ke Francii nejenom politicky, nýbrž i kulturně" a vzpomněl nejkřesťanštějšího panovníka, Karla IV., zakladatele české osvěty, university a na jiném místě řekl: Paříž, to i druhý veliký Řím", pokud se týká umění gotického, renesančního, barokového, a myslím, že by mohl říci: "Praha toť třetí Řím, toť právě Řím, té velké křesťanské kultury u nás", o níž mluví téměř každý starý dům, každý most každá socha. Ano, to je naše základna, na níž budujeme a budovati chceme, to je základna minulosti, ta odvěká tradice, z níž čerpáme zdroje pravé českosti, pravého katolického národního svého uvědomění.
Než mohl by mi někdo namítati, že jsem v historickém směru kladl příliš důraz na kontinuitu práva a na minulost, ale zdali to právo skutečně má své oprávnění také v přítomnosti. A, velectění pánové, že "právo samo v sobě a v přítomnosti hledá svého zdůvodnění", přiznávám na celé čáře, a toto právo naše nalézá zdůvodnění jak u nás, tak také za hranicemi.
Je po obecních volbách. Všecky politické strany spočítaly pozorně svoje hlasy, ač úřední statistika uveřejněna nebyla, zjistily svůj zisk a ztrátu odpůrců, a kdo pozorně četl tyto povolební úvahy, mnoho v nich vyčetl a by četl v nich také, že poslední volby byly zřetelným a určitým projevem národa. Druhé obecní volby v republice mají odklon od materialistického socialismu a sklon ke křesťanskému socialismu, a kdo si to zatajuje, toho nezatají, toho neutlumí, a musil by se tvářiti slepým, kdyby tohoto faktu skutečně viděti nechtěl. Mnoho hlasů, které v r. 1919 přešly k socialistickým stranám, se dneska vrátily, a vrátily se většinou ke straně lidové. Lid chápe, že materialistický socialismus není učení zdravé pro národ, který chce býti samostatným a chce žíti svým vlastním životem, životem odvěkým, a řekněme si to otevřeně, v jádru také i by mnozí páni a dámy tím životem žijete, životem křesťanským. Ten křesťanský život i křesťanské zásady jsou tak hluboko ve vás vkořeněny, že byť byste chtěli, jich nevyrvete, a ten lid při obecních volbách se k těmto svým zásadám přihlásil. To je skutečnost, před níž nikdo svých očí nesmí zavříti a zavírá-li, zavírá je ke své škodě a nesmí také zavříti před nimi i ministerstvo školství a národní osvěty, které až dosud nám jenom skulinkou dopřávalo přístupu do svého ministerstva, ale vrány toho ministerstva byly velmi pevně zavřeny. Avšak to není jen zjev Československé republiky. Z Italie přinesly noviny zprávy, že lid italský vidí v hlavě katolické církve i svou vlastní hlavu a dále všechny politické zjevy v Italii, z nichž mnohým cizina nerozumí, jsou duchovní, jak tyto časopisy praví, a jsou důsledkem náboženské obnovy. Italský národ měl v tomto vývoji toužebné přání, aby byl překonán rozpor katolického vědomí s občanský smýšlením, a to se dnes děje. Min. předseda Mussolini byl donucen prohlásiti, (Výkřiky.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím, aby řečník nebyl vyrušován.
Posl. Rýpar (pokračuje): "Stanovisko italské vlády musilo býti postaveno nátlakem lidu na základnu úplně novou a touto základnou je úcta ke katolickému náboženství, zavedení vyučování katolickému náboženství a úcta k náboženským obyčejům v rodinách", což (Výkřiky.), velectění, vidíte také ve Francii tutéž katolickou obnovu. Spisovatel Odstrčil v časopise "Služba" podává velice zajímavé zprávy, kdež také praví: "Kdo myslel, že dnes Francie je protikatolická, beznáboženská, ten se na ni dívá pod vlivem zákonů z roku 1886, 1901-1905, 1906-1908. Ale ve skutečnosti ten, kdo tam šel, vidí, že Francie je katolická." I v této době protikatolického smýšlení, jak uvádí, pohřbů bez kněze bylo 18-20 %, sňatků bez kněze nanejvýš 15%, nepokřtěných 3%. To, praví, byla protikatolická Francie a dnes tato Francie, zmíním se o tom ještě a jiném místě, je zcela jiná, je Francie obnovená v duchu katolickém. Nobelova cena, po níž náš spisovatel Vrchlický tak toužil, byla poslední dobou udělena katolickému spisovateli zeleného katolického ostrova, Irska. Volby v Rakousku ukazují totéž. Nastává obnova katolicismu, obnova velkých křesťanských zásad, takže i jeden náš pokrokový časopis musel říci: "Vzrůst hlasů odevzdaných straně lidové znamená, že bude třeba opět věnovati pozornost i otázkám kulturním a s největší shovívavostí tyto otázky řešiti." (Hlas: Aby učitel nemusil tlouci kameny, až to vyhrajete!) Pan poslanec vidí, že si ho nevšímám, a proto myslím, že si nebude také všímati mne.
To je tedy skutečnost, kterou popříti, jak jsem řekl, nemůže nikdo a před níž zavírají kulturní činitelé svůj zrak, zavírají jej však ke škodě své vlastní. Proud tento, jako drtivé kolo, půjde dále. Jak bude vypadati budoucnost, ukáže se. My jsme si budoucností jisti. (Výkřiky.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím pana řečníka, aby pokračoval.
Posl. Rýpar (pokračuje): Účelem naším bylo, aby na podkladě křesťanské kultury nás stát byl opravdu státem národním, jak nám to několikráte ministerský předseda Beneš a po ledně také sám pan president Masaryk ve své novoroční řeči zdůraznil, když řekl: "Stát náš jest a bude míti národní ráz".
Souhlasíme úplně s ministerstvem aby se provedlo vyrovnání školství v otázce národní tak, jak se provádí, aby žádné národnosti ne dostalo se ani víc ani méně, ale aby také žádné národnosti nebylo ublíženo. Stojíme pevně na podkladě národním a dnes nám přiznává mimochodem tentýž časopis pokrokový, ač není to pravdou, co praví. Nám otázky katolické a otázky národní byly otázkami stejného druhu, stejné ceny a stejného vlivu, tvrzení onoho časopisu: "Jest potěšitelno, že lidová strana postavila dnes své kulturní požadavky do druhé řady, zdůrazňujíc především myšlenku národní" jest myšlenkou jeho, nikoliv naší. My stojíme na tomto národním podkladě Československé republiky, prosti všeho šovinismu a prosti všech přemrštěností národních ale stojíme zde také na podkladě souručenství všech národů v otázkách velkých ideí křesťanských. A tuto činnost nerozvinuli jsme teprve v poslední době, ta činnost byla vždy činností činitelů katolické veřejnosti. Když všechno po "Bílé Hoře" mlčelo, tu ozval se kněz jesuita Balvín svou "Obranou", již píše na obranu katolického lidu českého. Jen přečíst třeba tuto knihu, kterou "Československé noviny" nazvaly knihou politickou. A když půjdeme dále, když se tak popírá národní činnost katolického kněžstva, pod ty peruti bývalého pruského orla, do Slezska, kde mám čest přes 17 let pracovati, vidíme, kdo to byl, který pronesl státní program český na Ostré Hůrce u Chavyčova Háje ve Slezsku. Byl to farář z Kateřinek, dr. Gruda, a kdo to byl, který, když nikdo se nechtěl postaviti v čelo české Matice Opavské, se postavil? Byl to farář Ochrana ze Štěvořic. Když letošního roku konala se 40letá oslava českého gymnasia, tu v zahradě ozývala se na prvních místech jména buditelů kněží, kteří byli spojeni pod jménem "Zapadlých vlastenců", kteří hájili český lid, hájili českost, národní ráz Slezska a také ho chvála Bohu uhájili. A v tom, velectění, ctění, v poslední době se chybovalo. Demokracie a civilisace jsou mnohdy stejně svorně zavřeny mimo život, jako spravedlnost. Ty prý se zavrou a nastává život jiný. U nás také byly zavřeny. Materialistický socialismus myslil stále, že moc tvoří právo, zradil při tom demokracii a nevzpomněl, resp. nechtěl pochopiti, že jen právo tvoří moc a právem získanou moc, že je možno jen právem udržeti, a tomu že nejlépe se daří zase v opravdově demokratickém státě. Ne evolucí, nýbrž revolucí chtěl tento materialistický socialismus všechno provésti, nastoliti nové poměry, nastoliti nové řády. Lidé měli se roditi a opět a opět pouze z krve jako v Rusku, a z utrpení jako na př. u nás, když dělnictvo křesťanské, které 30 až 40 let v továrnách pracovalo, bylo zkrvaveno a vyhazováno z práce jen m proto, že bylo křesťanského přesvědčení, do služby třídy a jen určité třídy mělo býti postaveno vše: život, svoboda, spontanní individuelní projevy měly býti podrobeny řádům a zunifikovány i tam, kde bychom se byli toho nejméně nadáli. Ale nejenom řády hospodářské, nýbrž i umění, život duševní, ba celý veřejný život měl býti zunifikován podle materialistického socialismu, měl býti nalezen, řekl bych, nový způsob náboženství, jímž měl býti proniknut celý život, měl býti zaveden nový způsob ve vědě, v divadle, v umění, v politice, na ulici, v životě veřejném bez mravnosti, bez osobní odpovědnosti. A výsledek tohoto života? Byla pětiletá oslava naší samostatnosti 28. října. Národní rada konala slavnostní schůzi, kdo tam scházel? Na tomto základě vychovaná mládež. Byli tam menší i větší starci, ale po mládeži ani památky. Mládež tímto materialistickým způsobem vychovaná, zbavena jakékoliv odpovědnosti, nemá na starosti národních věcí, má na starosti kopanou a jiné věci! To je výsledek té výchovy. (Výkřiky posl. Mikulíčka.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím pana posl. Mikulíčka, aby nevyrušoval řečníka.
Posl. Rýpar (pokračuje): A dostal se také u nás před porotu politický vrah a naše porota jej osvobodila. To je nepříjemné z několika důvodů. Má to vliv na náš poměr k Jugoslavii - tedy důvod zahraniční - ale byly také vnitřní důvody proti rozsudku. Naše časopisy hledají vinníka, pátrají po něm všude a nemohou ho nalézti. Ale víte, kde ten vinník je? Řekl to jeden politický časopis (čte): "Je-li tu tedy něco, co nás neuspokojuje, a je-li to příčina posledního rozsudku musí to býti v nás, v dnešních lidech, a ne v sestavení poroty. To je ta nehotovost, rozeklanost dnešního mínění, jež opravdu kolísá v nejprimitivnějších mravních zákonech". Velectění, zde se soudil vrah, který dopustil se vraždy na buržoovi, ve Švýcarsku vrah, který se dopustil vraždy na socialistovi (Výkřiky komunistických poslanců.), a výsledky byly stejné. Je tedy viděti, že výchova nynější zbavila lidstvo nejprimitivnějších základů života, to jest mravního zákona a odpovědnosti. To je výsledek nynější výchovy, která končí úplně bezvýsledně. Toho by si mělo všimnouti ministerstvo a opravdu poučiti se, ze dále tímto způsobem nelze vychovávati a bude-li se vychovávati tímto způsobem, pak věřte mně, daleko to v Československé republice nepřivedeme. A já chci citovati ještě jiný citát. Je to z rodinného života, druhé nejlepší složky života u nás, z níž pak veřejnost čerpá. A nebudu citovati snad časopis katolický, nýbrž pokrokový, národně-demokratickou "Roli" která vypočítává rozvody poválečné doby a praví: "Rozvodů v r. 1919 bylo 2.009, v r. 1920 3570, v r. 1921 5520, v r. 1922 6063" - a přidává velmi pěkné poučení, které by se tak hodilo do katolického časopisu. Praví, že "je to číslo tím spíše pozoruhodné, že před válkou byl rozvod věcí neslýchanou, že k rozvratu rodinného živo ta přispívá nejvyšší měrou ten povšechný moderní pokrok, co cítí všichni slušní lidé u nás. Statistika rozvodů u nás nesmí růsti dále tou nebezpečnou měrou, předválečná mravnost a poctivost musí se zase uplatniti všude ve všem a zejména v rodině." (Výkřiky posl. Toužila.) A Šaldův článek v českosocialistické "Národní Kultuře" "Pět let republiky", za nějž postavila se skupina kulturních pracovníků českosocialistické strany v pondělní schůzi podle dnešního "Českého Slova", kde skupina tato odmítá, že by tyto útoky článku měly stopy po nějakém "sprosťačení a surovění" - tento článek dokazuje právě výsledky té dosavadní kultury. Sám bych jen poznamenal: vraťme se ke kultuře české minulosti, kultuře křesťanské, kultuře opravdově české!
Přicházím k našemu školství. Pan předřečník posl. Sladký velmi krásně na tomto místě citoval, že člověk má býti utvářen, vzdělán tak, aby byl opravdu k obrazu božímu. To podpisuji na celé čáře tak, jak to Komenský napsal. Než to, co provádí ministerstvo školství a nár. osvěty, nezdá se, že by chtělo toho i člověka udělati opravdu k obrazu božímu. To, co s plánovitým, záměrným a úskočným úsilím provádí se se školami, není úsilí o školu národní, nýbrž úsilí o školu socialistickou. Ze škol občanských stávají se ústavy ku šíření i přirozené morálky. Já bych proti přirozené morálce úplně nebyl, ale jsem proti šíření přirozené morálky bez Boha, kterou se šíří třídní nenávist, když děti se učí, že lidé nejsou dobří a zlí, nýbrž že jsou lidé proletáři a kapitalisté. Prosím, tím se již předem v těchto dětech vyvíjí hmotařská kapitalistická a proletářská nenávist, a co z takové školy může vyjíti? Hlásí-li se učitel k t. zv. straně buržoasní, zase samí kapitalisté, nebo patří-li k jiné straně, samí proletáři. A je to zdravé? Útok na náboženskou školu je zároveň útokem na mravní a právní řád společenský, který se vymstí na celé společnosti. Já, velectění, s podivením (Výkřik posl. Toužila.) k to u přihlížím, že strany, jako je republikánská a národně demokratická, jako by se z toho radovaly. Ale za nedlouho se to vymstí na nich samých. Děti, vychované bez osobní odpovědnosti, statečnosti a jiných cností občanských, základů to veřejného života, budou prováděti to, co prováděli ti, když vraždili na veřejných ulicích. (Hluk. - Výkřiky.)
Proti nám se postupuje způsobem zajímavým. Již při malém školském zákoně - chci to zde konstatovati veřejně z jedné politické strany dané slovo nebylo nám dodrženo a nedodržuje se až dodnes, kdy se provádí malý školský zákon v duchu, kterým nebyl provanut, když se provádí, aby se zavedla laická čili přirozená morálka bez Boha. (Různé výkřiky.)
Jak se postupuje v jiném ohledu, ukáži jen na dvou ukázkách. V Ostrově u Macochy byl dosazen učitel definitivní Winkler, vystouplý u katolické církve proti vůli katolických rodičů a přes jejich protesty. Pán ten zakazuje dětem čísti z čítanky věty, kde je křesťanské pozdravení, zakazuje dávati křesťanské pozdravení, které má býti nahrazeno jiným pozdravem, úklonou atd., dětem dává posměšná jména a učí děti desítileté ve školách různým a různým odtrhovačkám, kterými se zesměšňuje "Otčenáš".