Také zde vyslovujeme zase výtku již často projevenou, že o systematické zvěrolékařské vyučování německé není postaráno, že vůbec nemáme vysoké školy montanistické, nýbrž jen dva ročníky na německé technice v Praze; ve třetím ročníku musejí posluchači jíti do Příbrami, avšak jen velmi málo jich zná česky. Ještě nevíme, bude-li v Ústí nad Labem aktivována naše vysoká škola obchodní. Poukazuji dále na nedůstojné nakládání s naší soukromou vysokou školou hudební, která dostává celých 300.000 korun podpory; učitelé mají ubohé platy, stará konservator se svými neocenitelnými zásobami tisků, not a nástrojů byla však zabrána.
Odstrkování našich vysokých škol německých, zvláště německé techniky a university v Praze v rozpočtu investičním vystupuje teprve do plného světla, pozorujeme-li žalostné poměry, v nichž musí tato nejvyšší místa naší vědy působiti. Při tom nesmíme přehlížeti, že na jedinou německou universitu je odkázáno 3 1/2 milionu Němců a ještě značná část ostatního nečeského obyvatelstva, tedy dohromady přes 4 miliony obyvatel, kdežto Češi mají tři university k disposici. Požadavek, aby byla německá universita vypravena náležitě podle daných poměrů, je tím nutnější, ježto na podporu německé kultury není tu jako pro českou ještě mnoho jiných, velmi dovře dotovaných vysokých škol, akademií a ústředních ústavů. Uvádím akademii věd, Masarykovu akademii, státní ústavy radiologické, geologické, meteorologické, zubolékařské a také jiné, které téměř výhradně přicházejí k dobru jen účelům českým, na příklad 4 1/2 milionu na kulturní styky s cizinou a 7 1/2 milionu na sociální péči studentskou.
Poměry na naší chirurgické klinice, na klinice ušní, na psychiatrii, v dětské nemocnici a na naší polyklinice jsou evropským skandálem a pro pojem humanity pěstí do tváře. Tyto kliniky jsou umístěny ve starých budovách bez slunce, bez vzduchu a světla, asepse je nemožna, kuchyně jsou vedle klosetů. Chirurgická klinika prof. Schloffera má na př. 104 lůžka, musí však pojmouti 150 nemocných. Jsou to tedy hygienické poměry úplně nemožné, zcela nedostatečné sály operační. Nelze přece nazvati sálem operačním sál, kde se současně přednáší a operuje, a kde se nachází současně ústav orthopedický. Nemocní přímo po operaci ještě v narkose musejí býti dopravováni po nevytopených chodbách, kde je průvan; to způsobuje nejtěžší komplikace Ušní klinika prof. Piffla nemá vůbec operační místnosti, nýbrž místnost asi 8 čtverečních metrů, která slouží za operační sál. Nemá náležitých místností pro ambulanci, má tři naprosto nedostatečné pokoje pro nemocné, kde stojí lůžko vedle lůžka, má asi 20 postelí a potřebovala by jich 60. Konservativní ošetřování není vůbec možno, nemocní musí býti posíláni pryč a jen případy nejtěžší jsou na klinice léčeny. Röntgenova přístroje není, poněvadž pro něj není místa. Německá dětská nemocnice (prof. Langer) ve svých nehygienických poměrech, se svým nedostatečným počtem lůžek, kde často 3 děti musí ležeti v jedné posteli, je paškvilem. Každý medik by se zhrozil, když slyší, že v dětské nemocnici je aseptická operační síň oddělena od septické jen látkovou záclonou. Jako všude ovšem i zde jest obrovský nedostatek prádla. A celá budova se svými tmavými chodbami bez vzduchu a světla není nemocnicí, nýbrž žalářem pro ubohé nemocné děti. Psychiatrie má naprostý nedostatek místa a požadovaná výstavba křídla není ještě povolena, poněvadž nelze odstraniti nevlahý kompetenční konflikt mezi zemí a státem. Zmiňuji se jen o tomto: že pro 120 pacientů jsou v celku 4 vany a přece je léčení lázněmi u duševně chorých, jak známo, velmi důležité. Německá polyklinika nemá vůbec místností, je umístěna v bídném domě na Ovocném trhu se strašnými točitými schody. Asepse je nemožna, v jedné a téže místnosti musejí profesoři různých odborů konati svoji i ambulanci. Proti těmto poměrům je dům české polykliniky v Myslíkově ulici opravdovým palácem.
Ve všech těchto ústavech je nedostatek místností tak děsný, že nemocní leží nejen na zemi, nýbrž i v koupacích vanách. Byty asistentů jsou tohoto stavu nedůstojné, voj proti prachu a proti hmyzu je v těchto starých boudách bezvýsledný; a co se tu děje, jak na př. hmyz trýzní ubohé nemocné i pod sádrovými obvazy, špína, proti níž není pomoci, to by mohlo býti předmětem realistické fantasie nějakého Zoly nebo Maxima Gorkého. (Výkřiky na levici.) Za těchto poměrů, jež vijí všecku humanitu v tvář a jimiž jsou četní čeští nemocní na našich německých klinikách právě tak postiženi jako naši Němci, jest jen jedno: Ať se na tuto hanbu dvacátého století nedávají záplaty a nevyhazují zbytečně peníze, nýbrž ať školská správa konečně rozřeší podle návrhů jí předložených otázku stavebního místa hledíc ke komplexu posádkové nemocnice a ústavu pro choromyslné a ať opatří konečně pro humanitu, pro vědecké badání a pro vzdělání našeho lékařského dorostu důstojné, moderní novostavby pro čtyři jmenované ústavy a u druhých ať adaptuje, oč se žádá.
Nezbytně nutno je také - a na to si na naší lékařské fakultě velmi stěžují - rozmnožiti pomocné síly. Tyto nároky jsou tak skromné a oprávněné, že je sotva uvěřitelno, že veškeré námahy zůstaly bez úspěchu. Jde o třetí asistenty, kteří nemohou zůstati, ježto nedostávají platu, jde o demonstrátory a pomocné síly. Chtěl bych tu přece poukázati na to, jak německá lékařská fakulta je proti druhým ve státě odstrkována. Německá lékařská fakulta v Praze má 25 demonstrátorů, česká pražská 80, brněnská 50, vratislavská 35. Náklad na stipendia pro demonstrátory a operační elévy činí pro pražskou německou lékařskou fakultu 54.000, pro českou 162.000, pro brněnskou 100.000 a pro vratislavskou 75.000 Kč. Vidíte tedy, že se k Brnu a Bratislavě přihlíží silněji než k německé lékařské fakultě pražské, jež je přece tak silně navštěvována.
Nyní k poměrům na pražské německé technice. Zde působí místní rozptýlení učeben velkou škodu vyučování. Učebna v hlavní budově je v Husově třídě, chemický ústav na Slupi a ostatní místnosti jsou roztroušeny v 7 zcela nebo částečně najatých soukromých budovách v různých ulicích. Umístění stolic je smutné. Pro čtyři nově systemisované učební stolice inženýrského oddělení nejsou dodnes místnosti připraveny. Dvě nově zřízené stolice a již více i let obsazené, pro elektrotechniku, jsou umístěny provisorně u jiných stolic tak, že profesor a asistenti musejí společně sdíleti malou jednooknovou místnost. Podobně je to u mechanické technologie I. díl a u všeobecného strojeznalectví pro elektrotechniky. V chemicko-technologickém ústavě je na př. pro 120 studentů k disposici celých třicet pracovních míst. Sliv, který byl dán profesoru elektrotechniky Niethammerovi, výtečníku v jeho oboru, při jeho povolání do Prahy o zřízení nové ústavní budovy, nebyl dosud splněn. Chemický ústav na slupských pozemcích je již po čtyři léta ze dvou třetin obsazen českou vysokou školou obchodní, ačkoli bylo kdysi výslovně slíbeno, že jej nejdéle po dvou letech vyklidí. Slíbená přístavba ve velké hlavní budově v Husově třídě musí se konečně provésti, jakož i nástavby poschodí na domech v ulici Konviktské a na náměstí Betlémském, jež nutno zakoupiti. Naléhavě musí býti aspoň požadováno přičlenění učebních stolic pro lesní hospodářství a zvěrolékařství k zemědělskému oddělení v Děčíně-Libverdě, rovněž vybudování hornického oddělení.
Pokud jde o vládou zamýšlené zřízení technické ústřední knihovny, souhlasí německy profesorský sbor s rozdělením podle pevně stanoveného klíče, nemůže se nikterak při tom vysloviti pro úplné odloučení, poněvadž to pro učitele a žáky znamená citelnou závadu v používání knihovny.
Naléhavým požadavkem všech vysokých škol je konečné obsazení mnoha uprázdněných systemisovaných profesur, dostatečné dotování pomocnými silami, štědřejší dotování cestovními stipendiemi pro profesory a studenty - k našim německým romanistům a anglistům na př. se nepřihlíží stejně jako k českým - nutné ustanovování asistentů, zřízenců a pradlen krátkou cestou - dnes musí projíti pradlena ministerskou radou, než se povolí! - je nutno zvýšiti státní příděly pro naši sociální péči o studentstvo, která za těžkých poměrů vzorně pracuje, a to jak na péči bytovou v německém studentském domově v Marianské ulici a ve studentském domě v ulici Krakovské, tak i na akci vyživovací, studentské kuchyně, rozdílení jídelních známek, na ošacovací akci a na výměnu studentů se vzory na poli sociální studentské péče, totiž s vysokými školami v Drážďanech, Lipsku a Tübinkách. Uznáváme státní výpomoc, uznáváme také příděly z fondu Masarykova, avšak prostředky nutno přece dnes ještě sháněti větším dílem svépomocí celého sudetského národa německého.
Musím tu přednésti ještě jednu stížnost, která spadá ovšem jen částečně do kompetence ministerstva školství, otázku konečného zřízení německé babické školy a kursů pro německé ošetřovatelky. Od roku 1919 nemáme babických kursů. Poměry zvláště na venkově jsou žalostné, dorost národa je nedostatkem dobře vycvičených porodních asistentek ohrožen co nejhůře, věc nepostupuje, přes to, že na mnohé naléhání mně již v srpnu ministerstvo zdravotnictví určitě slíbilo zahájení kursu v německém městě a pan ministr zdravotnictví tento sliv před nedávnem potvrdil. Žádáme, aby tyto kursy byly konečně v lednu 1924 uskutečněny a aby osobní otázka byla co nejdříve rozřešena. Povýšení naší německé společnosti nauk a umění, naší nejvyšší učené instituce, do hodnosti akademie, jest prostě čestnou povinností státu.
Pánové, je to obrovský komplex velmi odůvodněných stížností do nedostatků našeho německého vysokého školství. Bída je zvláště velmi veliká na lékařské fakultě, tak veliká, že její nejrychlejší odstranění nebo neodstranění znamená vytí či nevytí těchto ústavů. Když jsem v rozpočtovém výboru přednesl tyto stížnosti, pan ministr vyučování podrobně odpověděl a projevil názor, že mé vývody možno vykládati v tom smyslu, že prý nyní německé vysoké školy řešily svoji hamletovskou otázku. Je nutno, abych se tu ve sněmovně tímto výrokem obíral.
Pan ministr totiž nepřihlížel k jedné věci: Že totiž za daných poměrů již není hamletovskou otázkou německých vysokých škol přeložení nebo nepřeložení, nýbrž jak jsem z opatřeného materiálu, jak myslím, dostatečně doložil, holé vytí nebo nevytí vážné vědecké práce na německých vysokých školách. Není v naší moci, abychom z otázky vysokoškolské udělali otázku přeložení, to víme. Podle své povinnosti se musím omeziti na to, abych tu podal důkaz, že se dnes pomalu znemožňuje německým vysokým školám zdárná činnost i na pražské půdě, tedy tam, kde vláda chce německé vysoké školy míti. Hamletovská otázka je tedy být či nebýt na půdě, na níž dějiny kdysi naše německé vysoké školy po stavily a kde právě vytrvají tak dlouho, až snad bude zase obrácen nový list dějin. Naší povinností jakožto zástupců reálních zájmů německého národa však jest, abychom chránili naše vysoké školy před zkrácením, ať jsou na jakékoli půdě, a abychom svému národu dali možnost, aby si pro přítomnost a pro budoucnost za všech okolností zajistil opravdový a moderní výzkumný a učební ústav a tím i na i výši doby stojící akademický dorost.
Jestliže pan ministr Bechyně prohlásil ochotu poskytnouti nyní německým vysokým školám na pražské půdě nutné stavební investice, pak možno tuto nabídku buď přijmouti nebo zamítnouti. Mé národní svědomí mne nutí, uvažuji-li dnes všechny dnešní okolnosti, abych prohlásil, že bych odmítnutí musil považovati za velmi těžké provinění na kultuře i našeho sudetského německého národa a na i budoucnosti této kultury. Ba ještě více, tvrdím, že tato nabídka musí býti přijata, poněvadž po ní následující splnění nebo nesplnění ukáže, zda vyslovená ochota školské správy byla opravdová. (Souhlas na levici.) Odmítneme-li tuto nabídku, uspořili bychom tím vládě a ministerstvu školství tento důkaz ochoty; a ještě více: tím by měly předem vůči cizině po ruce výmluvu, že není třeba něco dělati pro potřeby německých vysokých škol, poněvadž sami Němci vůbec nechtějí podpory pro své německé školy v Praze. Při této argumentaci nechtěl bych specielně panu ministru Bechyňovi nikterak přičítati nějakou malam fidem, poněvadž přece v opaku k dřívějším ovdovím vyučovací správy ukázal jisté porozumění pro mnohé německé stížnosti a pro mnohou bolest, což nutno konstatovati jako potěšitelné znamení počínající rozvahy i u mnohých instancí, ministerstvu podřízených a jeho vlivu podléhajících.
Avšak táži se: Mohou politikové, kteří to vážně myslí s německou kulturní državou a se zachováním jejím, nésti odpovědnost za to., aby pomáhali vládě k takové argumentaci, která musí našim nejvyšším kulturním statkům přinésti nejvyšší škody? Kdo poskytuje vládě k takové argumentaci možnost, ten by musil dáti německému národu současně možnost, aby v dohledné době provedl vlastní silou to, co chováme jako pochopitelně ideální přání: přeložení našich vysokých škol do německého území. Za nynějších poměrů nemůže to riskovati žádný z politiků vědomých si své odpovědnosti. Naopak ukazuje se stále nutnějším, aby konečně byla vzata vládě tato záminka přeložení, poněvadž vláda, jak dosavadní zkušenosti dosti smutně ukázaly, velmi ráda použila této záminky, aby nám v otázce poskytnutí nutných staveních investic dala na jevo vždy jen chladné odmítnutí.
Nejradikálnější stanovisko samo to v této otázce nedělá. Tím se vysoké školy nepřeloží, bohužel přeloží se tím velmi důkladně něco jiného: udržení a vybavení existujících německých vysokých škol.
Budu se zabývati kapitolou škol středních. Rozpočet na školy střední vykazuje proti loňsku více o 17 milionů, při čemž má hlavní díl na tom osobní náklad. Němci participují na tomto větším nákladu částí jen velmi nepatrnou, poněvadž německé střední školství vykazuje v roce 1923 zase silný úbytek. Pět německých ústavů bylo zrušeno úplně: Prachatice, Unčov, České Budějovice, Vinohrady, pražský ústav pro vzdělání učitelek; a pět se jich neustále obmezuje: gymnasium v Břeclavě, ve Znojmě, v Plzni, vyšší gymnasium ve Vidnavě, ústav pro vzdělání učitelek v Olomouci, kdežto na české straně bylo zřízeno osm ústavů nových, jež netřeba vypočítávati. Ovšem na straně české byly také tři ústavy zrušeny, gymnasium v Praze na Malé Straně, učitelský ústav v Hořovicích a v Poličce. Velmi zarmucující je pro nás statistika zrušování středních škol německých a zakládání středních škol českých. Zrušeno, nebo ve stadiu obmezování je od 1918 25 německých škol středních, nově od 1918 zřízeno 36 českých a 54 slovenských středních škol, v celku 90 ústavů. Z těchto nově zřízených je mnoho v německých městech, v Trutnově, Ústí n. L., v Opavě, v Liberci, v Jihlavě, v Novém Jičíně, v České Lípě atd.
Nyní ku kapitole národního školství. To je od převratu pro nás jádrem věci, to je jádrem věci také pro školskou správu a její politiku. Utrpěli jsme tu ztráty, o jichž oprávněnosti nás nemůže přesvědčiti žádný sebe důkladnější číselný materiál vyučovací správy a žádný ze zákonů ad hoc vytvořených. Na celé sumě 206 milionů rozpočtené pro národní školství jsou Němci účastni jen poměrným dílem na státních přídavcích k platům učitelským, na které je preliminováno 81 milionů, t. j. okrouhle částkou 27 milionů. Všechny ostatní výdaje připadají na čistě české školní účely a hlavní částka 123 milionů na školství slovenské.
O školství menšinovém musím promluviti velmi podrobně, poněvadž to dává podnět k nejtěžším výtkám proti vyučovací správě.
Potřeba činí téměř 56 milionů, z čehož na osobní náklady připadá přes 40 milionů, což značí proti loňsku stoupnutí o 9 milionů. Naproti tomu byl sešroubován věcný náklad přibližně o stejnou částku, mezi tím také o částku navrženou na účely nájemné, takže německé obce, v jejichž školách namnoze jsou nuceně ubytovány české školy menšinové, v jednotlivých případech nyní ještě déle mohou čekati na dlužné nájemné. Máme mnoho žalob z německých obcí, které po léta aniž se jich někdo tázal, musejí poskytovati místnosti českým menšinovým školám a nedostanou za to žádné činže. Žádám, aby byla věnována pozornost těmto věcem hospodářsky důležitým.
V Čechách, na Moravě a ve Slezsku jest v této době dohromady 777 menšinových škol s 1540 třídami. Němci mají na této sumě mizivě malý podíl, poněvadž jest jen 12 německých škol menšinových se 33 třídami. Pro nikoho není pochyby, že české menšinové školy jsou slabě navštěvovány a že oficielní vyšetřovací data vždy nesouhlasí. Již inspekční cesta ministra dr. Šrobára ukázala, že mnoho českých škol menšinových má návštěvu menší než číslo udané ministerstvem. Je skutečností, že velká část českých menšinových škol má méně dětí než 40, neboť od 1921 dosud byla každá menšinová škola zřízena na základě výjimečného paragrafu zákona z 3. dubna 1919. Mohu prozraditi, že jsme o těchto poměrech konali šetření, která nejsou sice oficiosní, za jejich správnost však ručíme, neboť i oficiosní šetření spočívá na číslech českých učitelů a tato podle Šrobára často nesouhlasí. Tyto školy nejen nedosahují počtu 40 dětí, velká část dokonce ani 20. Asi ze 150 škol, o nichž máme zprávy, je 38 navštěvováno menším počtem než 20 dětmi. Odpočtou-li se děti německé, které sedí v těchto školách, nebo když se odpíší děti, které podle § 1 zákona o školách menšinových vlastně ani do těchto škol nepatří, počet těchto velmi slabě navštěvovaných škol velice silně zvroste. Tedy převážný počet českých menšinových škol je zřizován pro tak nepatrný počet dětí, jaký by za normálních zákonných poměrů nikdy menšinovou školu neospravedlňoval. Chci uvésti několik příkladů. Typický je případ v Bochově v okrese žlutickém. Z 11 dětí, jež skutečně chodí do školy, mají tři mateřskou řeč českou, z toho jest jedno dítě, které bude teprve 7. ledna 1924 pět let staré. Pět dětí jest prokázaně národnosti německé a tři z manželství smíšeného. Tyto tři děti však bydlí 4 km daleko. V Chýši, v okrese žlutickém je na jednotřídní škole 22 dětí, z nichž 12 jest prokázaně německých a jedno z manželství smíšeného; jen 13 dětí je ze samé ovce, ostatní bydlí 3 až 7 km daleko. Ve Štědrém v okrese žlutickém je mezi 20 dětmi 6 německých a čtyři ze smíšeného manželství, jen 7 je z ovce samé, byla však vystavěna vlastní škola. Na občanské škole v Žihli, okre Podbořany, je 120 dětí, mezi nimi ovšem jen jedno německé a čtyři ze smíšeného manželství, avšak z okresů žlutického, podbořanského, kralovického, ba dokonce z Plzně, až z dálky 40 km přicházejí do této školy děti. V Černovíru v okrese lanškrounském, byla teprve nedávno zřízena menšinová škola, avšak dosud neotevřena. V celé ovci, jež je mi dovře známá, poněvadž leží v mém volebním okrese, je pět dětí, které přicházejí pro tuto školu v úvahu, všechny ostatní bylo nutno přivésti z dalekého okolí, avšak také počet 10 nepřekročí.
Pan ministr uvedl ve své odpovědi na interpelaci šest českých škol s počtem podle udání menším než 20 dětí. Podle našeho šetření dá se toto číslo velmi krásně zvýšiti.
Dále se vůbec nepřihlíží k § 1 toho zákona. Berou se děti nejen z jediné obce, jak to stojí v zákoně, nýbrž z nejširšího obvodu, z většího než 4 km, i když nenáležejí ku školní ovci, průměr tří až čtyřletý se vůbec nezjišťuje.
Avšak ku zřizování českých menšinových škol přivírají se také děti z míst a ovcí, které mají vlastní českou školu nebo které by měly bližší a lepší cestu do takových škol již existujících; nebo se zřizují české školy v obcích, v jichž přímé blízkosti jsou již školy české. Také pro to chci uvésti několik případů. Ve Vlčkovicích, v obci na jazykovém rozhraní v okrese žambereckém, byla zřízena škola s 31 dětmi. 21 dětí z nich je však z Pastvin a Vitanova, ze školní ovce s vlastní českou školou. Vlčkovice, jež jsou převážně ovcí německou, musely však dostati školu českou a ruku v ruce s tím jedná se o politické spojení Vlčkovic s Pastvinami a Vitanovem. Vidíme zcela jasně počešťovací snahy. V Hartmanicích, okres Sušice: 22 dětí, z toho 11 německých, 2 z manželství smíšeného. Z těchto 22 dětí je 15 dětí z Jiřičné, z Kojšic a ze Světlé; mají vlastní školu ve Světlé, kolem níž musejí choditi! Dolní Těšov, okres Sušice: 54 dětí, 24 z toho z cizích ovcí, mezi nimi z Pettovic, kde je vlastní pětitřídní česká škola, pro niž byla vystavěna nová budova stavebním nákladem 1 1/2 milionu Kč. V Zdeslavi, okres Podbořany: 23 dětí. Česká škola v Čisté je vzdálena 2 1/2 km, německá škola v Zdeslavi byla zrušena, zabrána, ačkoli tato obec má většinu německou. V Žalhosticích v okrese litoměřickém: i 33 dětí, při otevření školy bylo počítáno 23 dětí z Velkých Žernosek, kde je vlastní české škola menšinová. Obec Stvolny, okres žluticky, 22 dětí, z toho 10 z Rabšteinu a z Frauenhofu, kde jest vlastní česká škola menšinová. Ouborsko, okres klatovský: 28 dětí, 8 z Ouborska, 20 z Pocínovic a Dubové Lhoty. Pocínovice mají vlastní školu českou, Dubová Lhota patří k Janovicím nad Úhlavou, kde je vlastní škola česká. Německá škola v Ouborsku byla zrušena, obytné místnosti učitelovy byly bez průtahu zabrány ve třech dnech, učitel je bez bytu a nemá proti takovému postupu žádného opravného prostředku.
V mnohých případech nedosahuje počet dětí chodících do české menšinové školy ani 20, tedy čísla, při němž německé školy zajisté již bez výjimky propadají zrušení. Poukazuji na 11- dětí, Kamýk, okres litoměřický, 6 dětí, Encovany, 9 dětí, Komárov, okres žlutický, 12 dětí, Sedloňov u Nového Města n. M., 13 dětí, Nové Město pod Smrkem, okres frýdlandský, 18 dětí, Limberk u Poličky 12 dětí - Limberk souvisí s Poličkou tak, jako Vinohrady s Prahou. Táži se vás, má to smysl pro děti stavěti tam vlastní menšinovou školu, když mají před nosem českou školu v Poličce? Malnice, okres žatecký, 12 dětí, německá škola byla při 15ti dětech zrušena. Blumendorf, okres německobrodský, 14 dětí, škola původně silně navštěvovaná; děti však byly ku zřízení české školy ve Studénce vyřazen, Marxov na Moravě 6 dětí, Moravany u Modřic 7 dětí, nejbližší škola i v Nebovidech 20 minut cesty za každého počasí, Hlubočany 8 dětí, Terešov 15 dětí, německá expositura s 28 dětmi byla však zrušena!
Dvojtřídní neb trojtřídní české menšinové školy existují při počtu dětí, který by trvání těchto tříd podle § 7, odst. 2. malého školského zákona vůbec neospravedlňoval. Německé školy by byly za těchto poměrů redukovány. Ve Vrkoslavicích, v okrese jabloneckém, existuje dvoutřídní škola pro 41 dětí, v Hrádku, okrese libereckém, trojtřídní škola pro 79 dětí, v Hrádku dvojtřídní měšťanská škola pro 35 dětí, v Králíkách dvojtřídní menšinová škola pro 44 dětí, v Hradišti dvojtřídní s 34 dětmi, v Harrachově-Novém Světě dvojtřídní pro 44 dětí atd.
Otázka menšinových škol je pro nás Němce bolestivým bodem také proto, poněvadž české menšinové školy jsou dnes navštěvovány německými dětmi v míře, která přesahuje hranici snesitelnou. Tyto děti by přece podle § 1 zákona z 3. dubna 1919 vůbec neměly přicházeti v úvahu pro tyto menšinové školy české, podle zákona nesmějí býti také pro tyto školy počítány, a přece velká část českých škol dosahuje právě jen pomocí německých školních dětí potřebného počtu 20 a nad to. Chci o tom uvésti několik případů. V Cvikově u Něm. Jablonného máme počet dětí 23, mezi nimi 10 německých a 6 z manželství smíšených, v Žitenicích u Litoměřic je z 37 dětí 17 německých a 12 z manželství smíšeného, v Kafrounu u Nové Bystřice je mezi 21 dětmi 12 bezesporně německých a 9 z manželství smíšeného, v Meclově u Horšova Týna mezi 23 dětmi 14 čistě německých a 7 z manželství smíšeného, ve Šluknově mezi 27 dětmi 16 čistě německých a 7 ze smíšeného manželství. V Trnávce, na jižní hranici jazykového ostrova hřebečovského okres Moravská Třebová, je česká škola mešinová, když tam nebylo možno zříditi pro nedostatek obětavosti českých ovcí obvodní školu občanskou. Tato česká menšinová škola občanská může se udržeti jen proto, že do ní chodí 33 nesporně německých dětí, jichž jména mohu jmenovati, ze sousedního německého hřebečovského území.
Při zřizování českých menšinových škol se rozvine téměř vždy nesmírná agitace mezi německými dětmi a rodiči. Dokonce ani poslanci na druhé straně se neostýchají zde spolupůsobiti. Namnoze se ani neřekne, že jde o zřízení české školy, nýbrž jen o české jazykové vyučování. Poněvadž rodiče mají pochopitelné přání, aby se jejich děti naučily česky, dají souhlas. Tento souhlas se však již považuje za přihlášku pro českou školu. V mnohých případech se využívá hospodářské nouze rodičů a slibuje se jim bezplatné opatření učebných pomůcek, šatstva, bot, prádla, ba i prázdninové cesty do Prahy a do jiných českých míst. Z velké části se tyto sliby také dodržují. Táži se, odkud pocházejí tyto peníze, jež jsou menšinám dávány na tyto účely k disposici? Proč se nedostává takových darů také německým školám? Proč tam musí celý věcný náklad nésti obec, kdežto pro české školy může stát dávati z peněz poplatníků takové štědré a zbytečné příděly? Ovšem, velký tlak se vykonává na lidi hospodářsky odvislé; německým zaměstnancům, železničářům a četníkům hrozí se přeložením a propuštěním. Zmiňuji se tu o jménu onoho pána Řebíka od olomouckého ředitelství drah, který nám pro české účely zotročuje celou trať severní dráhy v německém území. To i jsou věci, o nichž snad školská správa ničeho neví, k nimž však musí přihlížeti, když ji upozorníme. Agitátory na české straně nejsou vždy soukromé živly neodvislé. Nikoli, právě státní zaměstnanci rozvíjejí činnost největší. Zaměstnanci finanční, železničáři, učitelové, ba dokonce úředníci úřadů správních v tom závodí. Zde platí agitace za dobrý čin. Jestliže však potom německý učitel radí dětem a rodičům, na něž se vykonával vliv, aby neposlouchali slibů, je hned vzat do disciplinárního vyšetřování. Je mnoho případů, kdy o takových udáních zavedla zemská školní rada za nemožných vyhrůžek vyšetřování. Přiznávám, že zvláště v Čechách šéf zemské školní rady vždy velmi opatrně takové případy posuzoval. Avšak je smutno, že to může dojíti tak daleko. I jinak zahajuje se proti našim německým učitelům vyšetřování pro každou maličkost, která jen trochu hraničí s politickou činností; proti jednomu, že je někde jako straník organisován, proti druhému pro nějakou řeč při slavnosti slunovratu, proti třetímu, poněvadž je velitelem hasičů a mluvil při slavnosti tohoto spolku, zkrátka, jeví se snaha tímto způsobem zdržeti naše německé učitele od jakékoli činnosti pro národ, kdežto na straně české učitel menšinové školy musí býti exponentem češství a přímo se od něho žádá, aby působil agitačně. Jak může školská správa ospravedlniti toto nestejné jednání? Každý státní občan má stejné právo na politicko u činnost a žádné disciplinární závory nesmí mu zde překážeti.
Chci nyní uvésti typický příklad pro výsledek takové nesmírné agitace v případě bezvadně zjištěném, za jehož číslice ručím. V Údlicích, v okrese chomutovském, byla 15. listopadu otevřena česká menšinová škola. Mezi německými rodiči v Údlicích a v sousedních místech v Bílencích a v Přečaplích byla rozvinuta bezpříkladná agitace, bohužel s tímto zahanbujícím výsledkem. Z Údlic vstoupilo 6 dětí českých rodičů, 6 dětí ze smíšených manželství a 26 dětí rodičů německých. Z Přečaplů vstoupily 2 děti rodičů českých, žádné dítě z manželství smíšeného a 10 dětí rodičů německých; z Bílenců vstoupily 2 děti rodičů českých, 3 děti z manželství smíšených a 8 dětí rodičů německých. Tak má česká obecná škola v Údlicích 10 dětí rodičů českých, 9 dětí z manželství smíšených a 44, pravím čtyřicetčtyři děti nesporně národnosti německé. Mohuku přání uvésti jména všech těchto dětí. V Rudné, v okrese svitavském, na Moravě, je školní obec složena z Horní a Dolní Rudné a proto je mezi oběma částmi od zřízení její spor o stanoviště školy. Poslední soupis lidu v roce 1921 ukázal, že v Horní a Dolní Rudné nebydlí ani jeden Čech. Několik Němců z Horní Rudné se dalo přemluviti a podepsalo žádost o českou menšinovou školu. V celé této ovci není jediného českého dítěte. Konstatuji, že přes intervenci, přes vysvětlení, bylo zavedeno šetření pro zabrání školních místností a jak jsem se předevčírem dověděl, byly místnosti skutečně zabrány. Ve Fichtenvachu, okres Domažlice, nemáme ani jediného českého dítěte. V Haselbachu, v okrese domažlickém, u školy s dětmi převážně německými byla letos otevřena třída druhá, ve Vyšném, okres vitorazský v kraji ryze německém, je česká menšina ze 6 finančníků, z nichž jsou 4 ženatí a mají tři děti, kterým je však teprve rok. Česká komise však pojala do seznamů 21 dětí německých. Několik dětí bylo přibráno ze sousedních ovcí ze smíšených manželství. To jsou však manželství smíšená, kde je v rodině řeč německá. Pro tyto děti, jež jsou všechny německé, by a přes protest zřízena vlastní česká menšinová škola. Tak je tomu v Chřivské, v okrese varnsdorfském, tak je tomu v Mikulášovicích. Tam je 13 německých dětí v této škole menšinové a když místní školní rada na základě rozhodnutí nejvyššího správního dvora, že děti patří jen do školy své národnosti, vyzvala rodiče, aby posílali německé děti do školy německé, byla volána, jakož i její předseda k odpovědnosti od okresní a zemské školní rady.
Táži se, jak je možno, že se dějí takové věci a že se takovým způsobem agituje. Veškeré německé děti náležejí podle názoru nejvyššího správního soudu, opírajícího se o zákon o školách menšinových, do školy jejich mateřského jazyka. My však máme zkušenost, že všechny děti z manželství smíšených bez dalšího se považují za Čechy. Na Moravě se k vyplnění zákona o menšinových školách používá reklamačního řízení a po provedené reklamaci se děti ihned počítají do školy české bez ohledu, zda do této školy skutečně chodí.
Nutné německé školy menšinové zřizovány nejsou, ač tu jsou všechny podmínky §u 1. Velmi poučné jsou tu poměry na okrajích hranice jazykové, tak na př. na kraji jazykového ostrova hřebečovského na Moravě. To jsou věci, o nichž jsem psal panu ministrovi veliký dopis. (Výkřiky na levici.) V Brodku, hlavním místě malého brodeckého jazykového ostrova, existuje česká menšinová škola občanská, ačkoli hodinu odtud v ornici a tři hodiny odtud v Jevíčku jsou také občanské školy české. Německá občanská škola, požadovaná podle zákona, nebyla německému místu Brodku povolena. Česká občanská škola nyní jest i nalíčenou pastí na tento chudokrevný německý nárůdek v té neúrodné drsné krajině. 1 1/2 hodiny odtud byla ve velkém německém pohraničním místě, Chornicích, zřízena česká škola menšinová, do níž se svážejí železnicí děti z celého okolí, i z míst s českými školami. Tři čtvrti hodiny dále v Trnávce byla německá škola, existující od roku 1905, zrušena, a ač dnes ještě jsou tam 33 děti, opět neotevřena. Škola v Trnávce, to víme, je Gesslerovým kloboukem, před nímž školská správa dělá svoji poklonu. Půl hodiny dále je čistě německé místo Rozstání. Tam byla českým kolonistům, dosazeným pozemkovou reformou, ihned zřízena česká menšinová škola, ačkoli v nejbližším okolí, půl hodiny dále, v Trnávce, nachází i se česká škola obecná. A tak to jde dále v celém jazykovém území hřebečovském, tak to jde v jazykovém ostrově budějovickém, tak v jazykovém ostrově jihlavském, tak to jde na celé široké naší jazykové hranici.