A jiný případ. Na škole v Táboře - abych se jen tak toho dotkl - panu katechetovi Krejčímu ustanovuje okresní inspektor a ředitel vyučovací hodiny náboženství od 11 do 3 přes poledne. Kde tito pánové studovali paedagogiku, nevím, poněvadž jako katecheta nechápu, jak mohou klásti náboženství, nejtěžší předmět, na poslední hodiny, ovšem snad pokrokové smýšlení to pochopiti může. (Výkřiky posl. Toužila. - Hluk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o ticho!
Posl. Rýpar (pokračuje): A zajímavý je výrok pana ministra Bechyně, který řekl: "Dříve zanikne stát, než bude zavedena konfesionelní škola. Církevní škola je neštěstím národa". On to sice zmírnil ve své řeči v rozpočtové debatě, když řekl, že škola musí býti tolerantní a národní. Velectění pánové a velectěné dámy, nám je to lhostejno, poněvadž ten voj provede si lid a ten si jej provede jednou zcela klidně při účtování, při hlasování.
Uvedu pouze to, co napsal prof. Masaryk v jednom svém spise: Církev byla ve středověku nejvyšší autoritou pro školu, pro všechno, vývoj Evropy dnes spěje k odcírkevnění. To odcírkevnění je zároveň dle mého mínění postátněním. Moderní doba je charakterisována tím, že stát zavírá čím dále tím více pořáde funkce, jež měla církev, na příkl. školu, že pořád více a více institucí postátňuje, státu podčiňuje a že zase vzniká úsilí o odstátnění, jako úsilí o odcírkevnění, Odpor proti přílišnému absolutismu státu vzniká a roste. My si to málo uvědomujeme, že vedle státu a církve a ve státě a v církvi je velmi tuhá a již učleněná, prakticky vyvinutá organisace vědecká a filosofická. Organisace výchovy a vzdělání se dnes děje vedle státu a církve, třebaže stát nebo církev je posud řídí. A co vykonají ty organisace, jsme viděli a v budoucnosti bych varoval před přílišným postátňováním. (Výkřiky.)
Slavná sněmovno, až do té doby se říkalo, že církev a stát, monarchie, vlastně tvoří jeden celek, že trůn spočívá na církvi a církev spočívá na trůnu. Trůny jsou dolů a církev stojí. Katolický lid všech dílů světa chápe se mocně veliké aktivity v katolickém smyslu a ten katolický lid si své organisace založí, ty organisace ve smyslu našeho presidenta Masaryka, ve smyslu, jak psal jako profesor a si konečně ty náboženské školy vydobude a bude hájiti pouze a jedině tradici naši českou, bude hájiti tak ty náboženské školy, jako hájila jednota bratrská svou náboženskou školu a nedopustila, aby jí kdokoliv náboženskou školu bral, (Výborně! Potlesk.)
Stejně, slavná sněmovno, je to s tou naší vědou. Náš vědecký život vyznačuje se dnes - a to bych prosil, aby tak hodně dovře ministerstvo školství a nár. osvěty si zapamatovalo - větší popularisací vědy než původní vědeckou tvorbou, přes množství nově zřízených škol. Již bylo v odborných kruzích několikrát poukázáno, že se věda všude popularisuje, ale ty zdroje té vědy, opravdová tvořivá síla, opravdové tvořivé elementy, opravdová tvořivá díla, že ta jsou zavřena, poněvadž všichni ti, kteří by tvořiti mohli, živoří. Tvůrčí velké dílo nežádá takové popularisace, nežádá takové velké reklamy jako je při popularisaci, naopak v tichu, v soukromí tvoří a připravuje pro budoucnost, a to je právě dnes zanedbáváno.
Pan prof. Srdínko krásně na to upozornil při vysokoškolských profesorech, jak ubohými platy při nynější nivelisaci jsou odměňováni, a k tomu bych připojil se na celé čáře. Špatně odměňováni jsou také dobří spisovatelé naši a vůbec celý tvořivý český svět, který umírá dnes hlady právě pro přílišnou popularisaci vědy, ale bez dalších nových a nových tvořivých velkých děl.
Rovněž totéž bych měl prokázati o dnešním tisku. Pan president Masaryk při své novoroční odpovědi se o tom zmínil, když pravil: "Srovnáme-li naši žurnalistiku se žurnalistikou jiných národů a států, zdá se mi, že naše co do vědomostí není slabší, ale nedostává se jí praktických znalostí cizích vzorů. Je mnoho zbytečných sporů o všeobecné zásady a jistě přemíra polemickosti. Jistý provincialismus nám škodí, zejména v očích cizinců". Já bych k tomu ještě přidal, že nám také škodí nedostatek osobní odpovědnosti redaktorů a že nám škodí nedostatek mravní síly v našich redakcích. A tu by mělo ministerstvo školství a nár. osvěty v tomto ohledu pracovati u všech politických stran v přemnohých směrech, aby jednou i zde nastala náprava, abychom se octli na výši veřejného velkého evropského tisku.
Přicházím k sociální politice. Bylo zde mluveno jistým panem předřečníkem, že máme velké množství studentstva na universitách, 19.351, středních škol 382, jež nám ročně dávají asi 10 tisíc maturantů a je třeba uvažovati, čím tyto massy studovaného lidu možno zaměstnávati. Podepisuji toto prohlášení na celé čáře, jen bych si dovolil podoktnouti k tomu: sociální politika nové doby poválečné zavírá se jen teoreticky známým a prakticky kusým a mnohdy těžko proveditelným problémem. Válka je důležitým mezníkem. Po válce je potřeba, aby zde nastala nová úroveň, aby zde se využilo úplně energie toho člověka, aby z člověka dělníka stal se ne stroj, nýbrž opravdový pracovník. Když jsem tak mluvíval na Místecku a Frýdecku s tkalci, tu jsem opravdu poznal z jejich řeči, že jejich stroj domácí, na němž tkali, byl jakýmsi jejich druhým já. Oni při jeho vytvoření spolupracovali, tkadlec znal každou nitku, každý pohyb toho stroje a stala-li se chyba, hned duševní znalostí do stroje vniknul a napravil vše a zase to druhé já s tím prvním já pracovalo společně. A u nás dělník, když se stroj zastaví, stojí u něho mnohdy jako němá tvář, nemůže si pomoci, poněvadž nemá znalostí svého stroje. Tam pracuje jen tělo, ale duch do práce jeho vniknouti nemůže. Tu bych viděl hlavní úkol: aby těchto studovaných lidí bylo použito - jejich znalosti použily se ku práci tak, jak tomu bylo za starých dob, ovšem v jiném smyslu, ve smyslu moderním, aby tak se hrubá práce stala oduševnělou, stala prací duchovní, stala prací opravdovou, a pak budeme jistě věděti, co s těmi desetitisíci vzdělaných dělati máme.
Velectění, tam se musí jeviti pokrok, v ministerstvu školství a nár. osvěty, tam toto také patří, tam musí právě ministerstvo školství a nár. osvěty raziti nové směry a nové cesty.
I přicházím k poměru církve a státu. Nebudu se zmiňovati dlouho o této otázce, poněvadž už dávno bylo o ni několikráte s tohoto místa mluveno a sám jsem o ní mluvil. Jen bych si dovolil poněkud korigovati data mého předřečníka pana prof. Sladkého, který zde uváděl, že pro katolický kult, římsko- i katolické náboženství, bylo dáno o 16 milionů korun více. Pouze 8,618.691, když se počítají škrty, kterých v tomto ministerstvu bylo třeba. Divím se, že člověk ze socialistické strany, který ví dovře, že také zřízencům státním a úředníkům podle prosincového zákona bylo přidáno, se diví, když také těm ubohým kněžím dle téhož prosincového zákona bylo přidáno a zde to zvláštním způsobem vytýká. Druhá otázka jest, že prý se ublížilo československé církvi. Velectění, dovoluji si proti panu prof. Sladkému konstatovati, že generální zpravodaj pan dr. Srdínko sdělil, kolik československá církev vyčerpala loňského oku, 2 miliony a několik set tisíc, a tolik, co loňského roku vyčerpala, má letošního roku zařazeno. Mluviti zde o nějakém utiskování, zdá se mi býti trochu příliš kalením koncentračních vod a zdá se mi trochu příliš podezřelým. Pokud se týká poměru církve a státu, tu bych si dovolil podotknouti, co nastalo ve Francii, a to podle Českého Slova, aby mne nikdo neodsuzoval a nemyslil, že jsem stranický. Je to v článku prof. Hobzy "Návrat ke kanonickému právu ve Francii", kde klidně zdůrazňuje a uvádí: Právo církve katolické, rozlukovým zákonem zavržené, vrací se oficielní cestou na základě výslovného uznání se strany státu do Francie. Kdo by byl tohle pokládal za možné před 10 lety. Chtěl bych věděti, co tomu asi říká bývalý ministr Briand, jenž s obdivuhodnou energií provedl rozluku.
Tedy obrat, zcela úplný obrat. Prof. Hobza praví dále v tomto článku, že je také poučné pro nás, že my tutéž cestu nastoupiti musíme, jenže prý škoda, že nemáme tu minulost, kterou má dneska při této příležitosti Francie. Tedy přiznává se zde v tomto článku zcela otevřeně, že poměr církve a státu vyrovnáním církevního a státního zákonodárství uznáním církevního zákonodárství se provádí v celém světě a tudíž i v Československé republice, proti čemuž my jsme se nebránili od počátku naší samostatnosti. A totéž pronesl 21. listopadu 1923 sjezd evangelíků augšpurského vyznání v Trenčanských Teplicích u přítomnosti a za účasti biskupa dr. Janoška, který se rozhodně postavil proti rozluce a státu a přeje si úpravu poměru církve a státu a navázati styky v tomto ohledu s katolíky, s nimiž jsou za jedno. Chtějí úpravu poměrů, ale ne nepřátelský poměr.
Samozřejmě, že kostelů nevydáme, to prohlašujeme za každou cenu. A k výrokům pana ministra školství a nár. osvěty, které prý řekl deputaci německých katolíků, že zákon o spoluúčasti kostelů se už připravuje a že to nebude na újmu, jak on říká, katolíkům, si jen dovolujeme poznamenati tady, co praví pokrokový časopis a trochu komunistický "Var": Nechcete-li dáti účasti na majetku Lidového domu v Hybernské ulici dělníkům, kteří spolupracovali, pak neklamte československou církev, že jí chcete dáti podíl na majetku na kostelích katolických, kde také spolupracovali. Jako tam ti dělníci opustili stranu a neměli podílu na majetku, tak také nemají práva na majetku ti, kteří katolickou církev opustili. Zde platí grunovní kniha, právo a zákon. (Výkřiky.) To je jasná a určitá řeč, proti této řeči nelze ničeho namítati, to je spořádaný stát, a spořádaný stát na tomto základě musí státi, poněvadž přestane-li spravedlnost, pak samy sebou padají i základy státu. (Výkřiky.)
Zmiňuji se jenom kratince, co je se Slovenskem, co je se Slováky? Nechtěl bych zde řešiti otázku poměru mezi Čechy a Slováky, dvěma větvemi, jednoho národního kmene, ale je potřebí také alespoň trochu odpovědi na tuto otázku a já poukazuji po ze z dějin na posloupnost dvou etap dobyvatelských, v tak trochu mystickém světle. První etapa vtělena v osově panonského arcibiskupa sv. Methoděje, prvního světce dobyvatele, rozmnožovatele české říše vedla do Uher, které duchovně a mocensky podrobily se říši Velkomoravské a nato vedla do Čech, které také duchovně a mocensky podrobily se rovněž Velkomoravské říši. S moudrým, jak jsem již řekl, velikým Rostislavem v čele. A po něm? Svatopluk ničí vše, dosazuje Wichinga, člověka povahy velmi ubohé, který již r. 893 opouští Svatopluka a odchází do služeb Arnulfa, úhlavního nepřítele Svatoplukova a ničí tím Velkomoravskou říši. Nastává . . . (Výkřiky.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid.
Posl. Rýpar (pokračuje): . . . nastává úpadek říše, nastává doba smutná, až zase tato doba zaplašována je novou křesťanskou myšlenkou, myšlenkou sv. Václavem, Vojtěchem a Velikými Boleslavy. Je to v mystickém smyslu řečeno, než dovoluji si na tyto věci upozorniti p. ministra školství a nár. osvěty, aby, je-li možno, jim tak trochu porozuměl. Někteří parlamentní ministři tomu rozuměti nechtějí, ale ten náš katolický lid tomu rozumí a bylo by potřebí zase nějakého sv. Methoděje, aby to Slovensko uklidnil.
A teď zmíním se ještě na konec o našem úkolu zahraničním. Habsburská říše byla vybudována pro rodinu Habsburků, sama v sobě hledala cíl zanikla. Československá republika, doufám, hledá svého cíle nejen uvnitř, ale také za hranicemi. Minulost nám ukazuje cestu, je to cesta Boleslavů I. a II. a Břetislava na východ, Přemysla Otakara na jih a cesta Karla IV. na západ. A nás dnes zajímá na jedné straně sever, na druhé straně východ a také jih. Zvláště zajímá nás Rusko, kde bych prosil, aby tomu Rusku se věnovala opravdová péče, aby skutečně ne tak hospodářskými věcmi, jako více kulturními věcmi vniklo se do Ruska. Francie spojuje se s Vatikánem, s katolickou církví, aby dosáhla vlivu v Mezopotámii, přední Asii a jinde na východě, jak "Reforma", časopis českých živnostníků, sama na to upozornila a podotkla, že by ministerstvo mělo také věnovati tomu větší péči, abychom svojí osvětou dostali se do Ruska a tam působili k oživení tamějšího lidu (Posl. Prášek: Pomoci Římu!). Ano, pomoci Řím, jak sama "Reforma" praví, jež poukazuje na to, že i v tom ohledu máme spolek sv. Cyrila a Methoděje, který vykonává velikou práci v tomto ohledu, který připravuje pro rok 1924 unionistický sjezd na Velehradě. Dále jsou to lužičtí Srbové, kteří touží po středisku v Praze další své výchovy a pak jsou to naši Češi na Dunaji, o kterémžto předmětě nemohu pro krátkost času dlouho mluviti.
Tím bych končil. Na konec jen ještě podotknu, že bylo několikráte ukázáno pány i dámami N. S., že nesouhlasí se mnou a se ruší volnost řeči, ač s naší strany nikdy nikomu jeho řeč rušena nebyla. A tak, velectění, je tomu ve veřejnosti. My nerušíme vaši osvětovou práci, ale vy rušíte stále naši. Budu citovati zase pouze časopis, časopis pokrokový, Moravsko-slezský Deník, a to z oboru nejdůležitějšího, národního:
"Dne 28. června byla v Opavě pořádána slavnost 40letého jubilea českého gymnasia, zároveň Matice opavské, kde se měli zúčastniti přívrženci všech politických stran bez rozdílu, tedy také všechny tělocvičné jednoty, jak D. T. J., tak Sokol i Orel. Sokolská jednota dostala zákaz od své župní rady, že s Orlem se zúčastniti čistě národní slavnosti nesmí."
A teď vám přečtu jednání o mimořádné valné hromadě župy moravsko-slezské, která se konala v neděli, t. j. 4. listopadu, kde se praví: "Nevyl přijat návrh, aby Opava pro nekázeň byla vyloučena na rok ze svazku župního, byly jí však zakázány pro rok 1924 všechny veřejné podniky. Poněvadž pak téměř celé předsednictvo resignovalo, byl přijat návrh, aby byla do měsíce svolána nová valná hromada, která provede volbu a za tím účelem byla zvolena volební komise".
Tedy župa za to, že se zúčastní jednota v čistě národním ohledu s katolickou tělocvičnou jednotou Orlem národní slavnosti, vylučuje jednotu ze župy a pak konečně jí milostivě dává zákaz jako trest, pořádati jakýkoliv veřejný podnik v r. 1924. A mám řadu přípisů uveřejněných, kde se bývalí Sokolové proto, že přijali kandidátku lidové strany v Turnově, vylučují ze Sokola. (Výkřiky.) "Vzhledem k odstavci 5. resoluce valného sjezdu České Ovce Sokolské, konaného 27. a 28. listopadu, nemůžeme vás považovati za členy naší jednoty, poněvadž jste při obecních volbách fungoval jako člen volební komise za lidovou stranu."
Zúčastniti se státotvorné činnosti považuje se za hřích. Velectění, já vím, že vláda tohoto směru neschvaluje, že to jsou jen určité vrstvy, které kalí a chtějí kaliti vodu dále, a chtějí sváděti tuto vinu na jiného. A to je zapotřebí uvésti zde, aby se tomuto kalení ve velké naší státotvorné činnosti udělal konec a aby nastalo mezi námi jasno.
Tím jsem skončil hlavní vývody a podotýkám, že přesto, co jsem zde uvedl a zároveň kde jsem vytkl různé směry a úkoly ministerstvu školství, uznávám snahu, kterou provádí toto ministerstvo ke konsolidaci nynějších poměrů, neboť opravdu vážně beru poslední výrok pana ministra školství, že škola má býti opravdovou školou tolerantní a národní a dovoluji si prohlásiti jménem strany lidové, k níž mám čest náležeti, že budeme hlasovati pro rozpočet ministerstva školství a národní osvěty. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo mí dále pan posl. Houser.
Posl. Houser: Slavná sněmovno! Kulturní rozpočet je měřítkem vzdělanostních snah ve státě. V československém rozpočtu vzdělání staví se pořád do zadnější řady. Ministerstvo školství a národní osvěty žádá letos pouze 5% rozpočtové sumy. V ní je také 76 milionů určených na kultus, jenž je vzdělání opovědným nepřítelem. Bez nich klesá náš kulturní rozpočet na 4 1/2% předloženého budgetu. Když byla za Rakouska česká škola odstrkována, svírali jsme na ni milodary; náš stát jí však přeje pořád méně, a odložené pokladničky konají již zase prosebné pouti k občanstvu.
Kdo by se chtěl přesvědčiti o tom, že stát je výrazem třídního panství, že užívá všech prostředků k jeho posílení a že jedním z těch prostředků je škola, ať prohlédne náš rozpočet. Školství se v něm rozděluje na trojí: Vysoké, střední a odborné a školství národní. Není třeba se zmiňovati o tom, jaký úkol mají v kapitalistickém státě jejich absolventi: Kněží, státní byrokraté, inženýři a ředitelé podniků, nižší úředníci, učitelé a zřízenci a dorost dělnický. Podle toho jsou československé školy také dotovány: Náklad na jednoho žáka střední školy je tak velký jako na 12 žáků školy obecné, a náklad na posluchače vysoké školy je tak veliký jako na 35 žáků školy obecné. Ovšem obecná škola vzdělává dorost občanský, který je v třídním kapitalistickém státě bez moci, jest předmětem vykořisťování a proto se mu vzdělání odměřuje tak, aby neposilovalo a nevedlo jeho touhu po hospodářském osvobození.
Této nepatrné starostlivosti o školní děti odpovídá vypravení národních škol. Obce, jichž povinností je opatřovati školní místnosti a nábytek do nich, dělají to namnoze svědomitě, ale někdy také nedbale. Od té doby, co jsou u nás zřizovány školy menšinové a státní, nenaléhají dozorčí úřady dosti důtklivě na školní ovce, aby pečovaly o vhodné umístění svých škol, protože v tomto ohledu trpí státní školy snad nejvíce. "Základ budovy stojí ve vlhku, ve třídách je houba a plíseň, zdraví dítek velmi trpí", zní jedna zpráva. Jiná: "Třída se dvěma malými okny, naprosto nedostatečně osvětlena, stačila by tak pro 15 dítek, jest jich tam však 53." Jiná: "Do místnosti vejde se pouze 8 lavic a děti v nich sedí po čtyřech, místa v lavici je však jen pro dvě." "Škola je umístěna v hostinci. Záchod pro hochy a děvčata je společný."
Tyto a podobné stížnosti, přednášené školním úřadům i široké veřejnosti, jsou velmi obvyklé. Státní lhostejnost ke zdraví a životům žáků vyrušuje jen krajní prostředek, na němž se usnášejí jejich rodiče, a to je školní stávka.
Naše lidové vrstvy jsou vzdělání a škol neobyčejně žádostivy. Živá touha po školách, která byla kusem charakteristiky našeho národa za hranicemi, nebývala uspokojována, a všeobecně byla z toho viněna školská byrokracie a zemské výbory, známé šlechtickou a klerikální šetrností při výdajích školních. Lidé cizí českému národu, říkali jsme. Nastala nová doba našemu národu, očekávali jsme, že česká správa kulturních věcí bude žádostem o školy nadcházeti, ale jsme zklamáni, neboť školy jsou ve službě rozumového vzrůstu mladých pokolení, a vzdělání je jednou z method, jež vede k poznání společenských tříd a k třídnímu uvědomění proletariátu.
V tom je také pramen německých nářků na t. zv. utiskování německé školy. Němečtí dělníci vědí jako čeští, že školní správa státu kapitalistického překáží obojím stejně, aby jejich dorost nabyl širšího rozhledu a aby jeho vůle byla silná a odhodlaná. Německé školství národní však bylo rozvitější než české, nyní má jíti s českým stejným krokem a proto se mu brzda utahuje pevněji.
Monstrosní zákon o menšinových školách dal předsedovi zemské školní rady hodně absolutní moc, rozhodovati o zřízení, trvání i zrušení školy. Škola je příliš citlivý organismus, a zasahovati v něj vyžaduje nejen nepředpojatosti, nýbrž i taktu a šetrnosti. Neobratnost při zavření třídy nebo zrušení školy vydráždí národní citlivost právě tak, jako vydržování školy pro tucet dětí národnostní závist.
Vždy znova je třeba u nás opakovati požadavek v kulturních státech dávno splněný, aby škola byla bezplatná. Pověstná československá státotvornost, zakrývající koaliční hříchy, vykládá často naproti očistným snahám: Pohleďte do okolních států, nikde není lépe. S bezplatností školy je všude lépe, v Německu se školné nevyvírá již déle než půl století, bylo zrušeno v rakouských zemích a není ho v Uhrách. Maďaři se často chlubívali svojí péčí o školu a školní mládež. Když se Slovensko spojilo s našimi historickými zeměmi v československý stát, zůstalo dále bez školního platu, ale k jeho zrušení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nedošlo. R. 1920 přijala sněmovna resoluci, jež uložila vládě, aby do příštího rozpočtu zařadila částku, která by nahradila školní plat, jenž nemá býti dále vyvírán - nestalo se to. Před rokem se usnesl kulturní výbor poslanecké sněmovny na zrušení školného a odevzdal příslušnou resoluci vládě - nestalo se to zase napotvrzenou, že vláda je více než parlament. Vláda prý ne-může postrádati jeho výnosu 5 milionů Kč v 17miliardovém rozpočtu, a ukládá proto chudým rodičům, aby se ponižovali žádostmi o jeho slevu a vydávali se různým šikanám.
Ministerstvo školství zadržuje patrně úmyslně hlubší vzdělání školních dětí po 5 letech školní docházky. Jen s tím úmyslem mohlo předložiti Národnímu shromáždění osnovu zákona, podle které slouží měšťanská škola jen dětem v okruhu o poloměru 4 km, snažilo se o její přijetí, a nic nedá na volání z kruhů občanských, aby úpravou školních obvodů pro měšťanské školy umožnilo docházku do nich co největšímu počtu dětí. Vzdělání mládeže starší, která má již jisté zkušenosti životní a je vnímavější pro školní působení rozumové a mravní, nemá u ministerstva přízně. Malý školský zákon z července loňského roku má mnohé vady. Ale má také tu přednost, že zřizuje pro mládež ve věku 14-16 let pokračovací školy nebo kursy.
Podrobnější ustanovení o jejich zřizování a zařízení vyhradila si vláda. Uvažme, jak veliký by to byl kulturní zisk, kdyby mládež národní škole odrostlá, jež nedochází do pokračovacích škol živnostenských, kupeckých a lidových hospodářských, která tedy zůstává bez dalšího působení školního, byla vydána soustavné péči vzdělávací. Ministr školství doznal však otevřeně, že je proti lepším stránkám malého školského zákona, když zastavil platnost některých jeho předpisů, jež nemají doložky, že je k nim třeba prováděcích nařízení. Zákon tento nabývá účinnosti dnem, kdy bude vyhlášen; tak zní § 20. Ten den byl 13. červenec 1922. Ale 24. srpna loňského roku odvážil se ministr vydati výnos, aby se zákon v některých částech neprováděl. Ve státě právním by se takový ministr v té hodnosti druhého dne nedočkal. Ale u nás jest porušování zákonů od členů vlády tak časté, že tato schopnost se zdá býti jednou z podmínek způsobilosti ministerské. Malý školský zákon zavádí do škol nové předměty. Trvalo celý rok, než se ministerstvo ozvalo prováděcím novým výnosem, prázdným, osnovy nových předmětů jen slibujícím a tak ubohým, že jej za měsíc opravovalo. A tak učitelé vstoupili do tříd a učí novým předmětům bez ministerského návodu, každý podle svého uvážení. Nemohu si odepříti, abych se nezmínil o vyučování hochů výchovným ručním pracím. Je to předmět, který má naučiti znáti práci, milovati práci, žíti pro práci. Otvírá rozsáhlé pole pro vzdělání rozumové a je živým pramenem posil k lepšímu životu mravnímu. Ale učitelé se ho musili ujmouti, aniž by ho ovládali. Národní shromáždění přijalo již před 4 lety k mému návrhu resoluci, jež uložila vládě, aby zavedla na národních a středních školách vyučování hmotné práci a aby připravila pro ně učitelstvo na učitelských ústavech a průmyslových školách.
Avšak - což bude dbáti naše ministerstvo resolučních rozkazů, když nedbá rozkazů zákonných? Učitelé si zařídili nakvap a zařizují nyní během školního roku týdenní kursy, ne snad aby nabyli způsobilosti k vyučování ručním pracím, nýbrž aby alespoň viděli, jak se provádějí. Učí tedy ve škole každý po svém, často bez pochopení smyslu předmětu. Ale ministerstvo školství buď je toho mínění, že zdar toho vyučování chaotického nebude menší, než kdyby ono do něho zasáhlo, aby mu vtisklo určitého ducha a vytklo jisté směrnice, anebo nechce, aby to vyučování ručním pracím oplodnilo dětský život svým velkým vlivem. Ke cti učitelstva uvádím, že se ujalo nového předmětu s opravdovostí, která svědčí o tom, že najde jeho pravý smysl. Ministerstvo mu v tom vůdcem není, stojí stranou, nemá mu co říci.
O plánech ministerstva školství, co bude dělati, čítáme často, ale skutků, žel, nevidíme. Ministerstvo vyvolalo však i ve veřejnosti diskusi, a to návrhem na organisaci měšťanské a nižší střední školy. Navrhovaná nižší střední škola měla by pouze 3 třídy a předměty, rozsah učiva na ní byly by tytéž, jako na škole měšťanské. To znamená, že privilegium dětí městských, které mají střední školu doma, a dětí zámožných rodičů venkovských, které mohou býti dány na byt do měst, aby mohly pohodlně přestoupiti na vyšší školu střední, by padlo. Právě tak snadno by tam přestupovali žáci ze třetí třídy školy měšťanské. Měšťanských škol je 4krát více nežli škol středních, a tak by se využilo také duševních sil příslušníků nejširších vrstev, vyvolala konkurence, která zatlačí prostřednost a zmnoží úspěchy na poli kulturním a hospodářském. Naším cílem je ovšem, aby celá střední škola i ve vyšších třídách měla ráz všeobecně vzdělávací, aby na všech stupních byla jednotnou a pracovní.
Práce bude vždycky její vůdčí myšlenkou i východiskem ke studiu, jež bude postupem tříd přivírati na systematičnosti. Všude se vystříhá neživotnosti nynější školy střední, jež pod záminkou vědeckosti učí pravidlům a přecpává paměť.
Budou-li obojí školy, měšťanská a nižší střední, postaveny na roveň, nezůstane to bez následků na úpravu jejich práce vychovatelské. V té není u nich jednoty. Učitelé měšťanských škol s hlubším vzděláním pedagogickým umějí se k duševnímu životu svých žáků přiblížiti, upoutávají je k sobě a vedou je silou svých osobností. Mezi žáky a jimi je nezřídka hřejivý poměr rodinný. Profesor stojí však nejčastěji citovému životu svých žáků daleko, z jeho osoby jde chlad, a tak na mravní hodnotu jeho žáků má nejvýznačnější vliv kázeňský řád. Tu by došlo k nápravě. Ale reforma by přinesla prospěch také vnitřní práci školy měšťanské. Konkurence měšťanských škol, jež jsou povinné, s nepovinnými nižšími školami středními bude vymáhati větší intensitu jejich práce a bude míti za následek zvýšení vzdělanostní úrovně všech jejich absolventů.
Do rámce nové zevnější organisace školské dalo ministerstvo náplň, která je v zásadním rozporu s komunistickým názorem na školu. Vměstnává občanskou nauku a výchovu do určitých hodin. Vyučování občanské nauce není objektivní, chválí nekriticky náš stát a jeho zařízení a snaží se získati mládež pro stát kapitalistický. Proto je předmětem učení ústavní listina a ne zákony, které její ustanovení vykládají a často ruší. Ručním pracím se vyměřuje po dvou týdenních hodinách, a to jen v prvních třech letech. Po našem názoru mají žáci s učitelem ve třídě tvořiti společenský celek pracující buď kolektivně nebo po skupinách tak, aby jeho členové se učili žíti ve společnosti a pro společnost. Stavíme školu na základ fysické práce s cílem, aby se každý pracovati naučil.
Klademe velikou váhu na vzdělání mládeže škole odrostlé. Pokračovací školy živnostenské, jež jsou k němu povolány téměř samy, neplní svého úkolu. Mají jen výjimkou vlastní místnosti, jsou umísťovány v učebnách skol národních, a už proto se na nich vyučuje v pozdních hodinách odpoledních a večerních. Žáci usedají do lavic vyčerpáni celodenní prací a učí se při umělém světle ve vzduchu často zkaženém. Vyučují na nich učitelé národních škol, kteří jsou přes den zaměstnáni svým povoláním a mají pro večerní práci jen zbytek sil. Ovšem školy pokračovací slouží mládeži rodičů nezámožných a připravují budoucí dělníky. Jak jsou docela jinak zařízeny školy pro odrůstající mládež vrstvy buržoasní, gymnasia a reálky! Mezi oběma třídami mladé generace je v oficielních očích tak veliký rozdíl, že se ani místnosti středních škol pro vyučování učňů nepropůjčují. Pokračovací školy živnostenské trpí velice zastaralou organisací vídeňskou a nedostatkem hmotných prostředků. Naše vlády neuznávají za vhodné, aby tomu pastorkovi věnovaly potřebnou péči.
Poměr našeho státu k Římu osvětlují rostoucí výdaje na církev římskou. V prvé době po převratu jste rozluku státu a církve provésti nechtěli, teď ji provésti nemůžete. Nikdy jste se o ni nesnažili a nikdy k ní nepracovali. Spojení církve a státu je kusem vašeho koaličního programu, který důsledně provádíte. Záleží vám na církvích a jejich nekulturní činnosti. Ale buďte upřímni, přiznejte to poctivě a nevykládejte nikde, že jste pro rozluku a že pro ni pracujete. Nechali jste náboženství povinným předmětem ve školách, musí býti tedy vyučování jeho placeno; po právu stejně vyučování každému náboženství. Přirozený zjev, že když přestal policejní nátlak rakouský, čeští lidé se s katolictvím rozcházejí a mnozí se přihlašují k vyznáním jiným, obrací se také ve škole. Školní děti patří k vyznání svých rodičů a to vyžaduje nových a nových učitelů náboženství. Vyučování tomu předmětu je již nyní nákladné a rozpadem katolictví bude pořád nákladnější. Je jisto, že poroste-li tento náklad a na školství se bude šetřiti, bude to na újmu nynější úrovně školy. Jako se celá koalice prohlásí při hlasování pro nynější stav podpory církvím, tak by měl míti každý její příslušník tolik osobní pravdivosti, aby se přiznal i mimo parlament, že spojení státu a církve schvaluje a že se mu nebrání.
Každý třídní stát využívá všech prostředků, jež má k disposici, k udržení a upevnění moci vládnoucí třídy. Tedy také školy. Náš kapitalistický třídní stát to dělá nezahaleně s plnou otevřeností, která odpovídá jeho mládí. Jeho ústavy vzdělávají pány a zřízence v jejich službách a pracující lid. Třídní školství přestane, až nebude ve státě třídy buržoasní a proletářské, nýbrž třída jen jedna, třída pracujících občanů s jedinou snahou rozmnožovati dobro celé společnosti. Potom bude škola jednotná. Jejím charakteristickým znakem bude práce, a k práci bude vzdělávati.