Naše škola nebude jednostranně intelektuální s dresurou a s přecpáváním paměti, neboť hlava žákova nesmí se proměniti v naučný slovník, a nebude zapomínati pro rozum a pro knižní vzdělání na srdce a na ruce, protože z dílny lidskosti musí odcházeti do občanského života člověk v nejkrásnějším slova smyslu, bytost všestranná, harmonicky sladěná, bytost se zdravým duchem, s povšechnou inteligencí, s hlubokým mravním a sociálním cítěním a se smyslem pro život ve zdravém těle.
Naše škola musí a také bude vycházeti z ideálů zcela skutečných, zkušených a uskutečnitelných, zdravým rozumem lidským ověřitelných a pevnou vůlí lidskou dosažitelných. Naše škola bude pracovati na principu čisté, nekompromisní, vědecké pravdy a vědeckého badání, jak to ostatně nařizuje § 119 ústavních zákonů, na principu čistého lidství a mravnosti, jak jej již před 500 lety přesně definoval mistr Jan Hus slovy: Milujte se, pravdy každému přejte a dobrých násilím tlačiti nedejte! Probuditi a vyvinouti kulturní svědomí už v duši dítěte bude cílem této školy, "budiž světlo v hlavách i duších" bude její vůdčí ideou, "méně učiti, ale více vychovávati k práci, mravnosti a k občanské svobodě a nepotlačovati, ale probouzeti" bude jejím programem.
Nová škola bude úplně a do všech důsledků zlaicisována a odcírkevněna, a jsouc zbavena vší církevní dogmatičnosti, náboženské nesnášenlivosti, kulturního zpátečnictví a zaostalosti naučí své svěřence zkoumati, mysliti, přemýšleti a tvořiti po svém a po česku v souladu s duchem československého státu a československých zákonů.
Nová škola vypěstuje nový sociální idealism, který z národa chce utvořiti nový nástroj pravdy, sociální spravedlnosti a činnosti sociálně doopravdy reformní a tvůrčí, aby se mohl splniti český ideál, definovaný už před lety prof. Masarykem, že to musí býti naším cílem, aby nebylo mezi námi nuzáků a žebrákův, aby každý český člověk za poctivou práci mohl lidsky žíti, a ne hanebně živořiti, aby už jednou zmizel nespravedlivý, sociálně tvrdý dnešní svět bohatců a lazarů a znemožněno bylo lidským cizopasníkům bez vlastní poctivé práce žíti na cizí útraty z bídy lidu. A proto šetřiti dnes na výchově dítěte a národa bylo by hříchem. Neboť správně napsala Ellen Keyová: Lidé musí jednou pochopiti, že i ta nejdražší škola je školou nejlacinější.
Pod tímto zorným úhlem nového názoru na moderní, republikánskou školu, která by odpovídala velké době přelomu a vyhovovala ideálům budoucnosti, jak se rodí z dnešního chaosu, posuzuji práci ministerstva školství a národní osvěty a jeho rozpočet. A přiznávám se otevřeně, že nemohu při vší loyalitě a při pochopení všech obtíží, které se mu stavěly v cestu, býti rozpočtem nějak zvlášť nadšen. Úhrnnou cifrou 845,921.810 Kč výdajů je ministerstvo školství a nár. osvěty mezi ostatními resorty na pátém místě a bylo donuceno ministerstvem financí ušetřiti na kultuře, tedy na položce snad v rozpočtu nejvýznamnější a nejcennější, skoro 22 mil. Kč. Odnesly tyto bolestné škrty právě ony položky, kde úspora může způsobiti jenom citelné, těžko nahraditelné kulturní školy. Sníženy byly proti loňsku věcné výdaje vysokých škol o více než 30 mil., věcné výdaje škol středních skoro o 6 mil., odborných škol o 8 mil., národních škol o 3 mil., menšinových škol o 9 1/2 mil. Ušetřilo se na sociální péči o studentstvo 2 1/2 mil., na ochraně památek 1 mil., na divadle 2 1/4 mil., na písemnictví skoro 1/2 mil., na výtvarnictví 1,300.000, na lidové výchově a lidovém knihovnictví skoro 1 mil. Kč. Jenom katolický i evangelický kultus proti loňsku znamenitě zlepšil svou položku, celkem o více než 16 1/2 milionu Kč, za to však skoro o 8 mil. Kč sražena byla položka na t. zv. různá náboženské vyznání - to jest zase především na národní čsl. církev, nejpočetnější to církev u nás po církvi římsko-katolické - snad proto, aby takto ad oculos vyložen byl prakticky § 124 naší ústavy o rovnosti všech vyznání a církví. Věřím, že při zamyšlení se nad těmito číslice mi pochopí i t. zv. aklerikálové, jak akutním jest provedení úplné odluky církví a státu, a to nejenom po stránce odpolitisování, pokřesťanštění a očisty náboženského života, nýbrž i po stránce finančního odpoutání se státu od položek na kultus.
Nemohu naprosto souhlasiti s výše uvedenými škrty ve věcných školských výdajích. A proč? Naše školství vyrostlo v pětiletí 1919 až 1923 přímo skvěle zejména zásluhou prvního ministra školství a národní osvěty Habrmana co do počtu, takže v některých oborech, jako jest střední školství nebo školství vysoké, jsme už početně saturováni. Proto je nyní nezbytným kulturním příkazem, abychom si vybudovali toto školství také po stránce vnitřního zařízení tak dokonale a moderně, aby při svědomité práci učitelově - a v této věci zaslouží naše učitelstvo plného uznání a upřímných díků - staly se naše školy opravdu těmi "dílnami lidskosti", jak toho vyžaduje naše kulturní poslání jako národa Komenského a Masarykova. Kdo však zná z praktické zkušenosti četně nedostatky našeho školství všech kategorií bez rozdílu po té stránce a někde přímo zarážející primitivnost zařízení škol nedávno zřízených, bude opravdu bolestně dotčen ve svém kulturním svědomí škrty ve věcných výdajích. Také v investičním rozpočtu nedostačuje ani zdaleka položka 38 mil. Kč na nejnaléhavější stavby menšinových škol v Československé republice, protože takto ani za 12 let neumístíme několik set svých státních škol v pohraničních oblastech v budovách, které budou důstojně representovati jméno státu v krajích tak eminentně pro Republiku důležitých.
Z odborných škol pak doporučuji vřele pozornosti pana ministra školství a národní osvěty jedinou českou školu pro průmysl sklářský v Žel. Brodě, která plným právem - jest rozestrkána do 3 budov - domáhá se řádného umístění a vybudování. Musí nám na Železném Brodě tím více záležeti proto, že při skvěle rozvinutém průmyslu sklářském v Československé republice jest to vedle 3 odborných škol německých jediná česká škola toho druhu, která musí vychovávati nejenom zdatný dorost pro tak důležitý exportní průmysl, nýbrž také vhodné odborné učitele pro ostatní odborné sklářské školy, zejména ve Vsetíně na zapomenutém Valašsku.
Vůbec jako stát průmyslový a exportní musíme s největší pečlivostí doplniti, zreorganisovati a vybudovati své školy odborné všech kategorií, abychom dorostem prakticky a teoreticky co nejmoderněji vyškoleným a vyzbrojeným mohli účinně a s úspěchem zasáhnouti do hospodářské konsolidace Evropy, zejména východu, a mohli čestně uplatniti se v mezinárodní dravé soutěži. Proto šetřiti v tomto oboru bylo by více než hříchem na republice a jejím pracujícím lidu, neboť buď budeme vyvážeti tovary, anebo budeme vyvážeti lidi, a to právě ty nejschopnější a nejdokonalejší.
Mnoho také se mluví a píše u nás o připravované reformě občanské a nižší střední školy. Neváhám prohlásiti, že bude to v zásadě reforma zdravá a prospěšná, neboť občanská škola, právem zvaná "lidovou universitou", musí se přiblížiti nižší střední škole i zvýšením své úrovně i usnadněním přestupu svého žactva na studia vyšší. S tím ovšem souvisí i neodkladná novelisace právního a hmotného postavení učitelstva občanských škol, bez kterého je reforma občanské školy nemyslitelna. Jinak budeme míti sice občanské školy, ale bez řádně kvalifikovaného učitelstva. Jest ovšem i nezbytnou bezodkladná novelisace zásady stařešínství při obsazování definitivních a ředitelských míst na občanských školách.
Maje plné pochopení pro významnou, nikdy nedocenitelnou práci učitele ve škole pro stát, národ a lidstvo, znovu s tohoto místa, v ústavním životě nejkompetentnějšího, důrazně volám a znovu vřele se přimlouvám za vysokoškolské vzdělání učitelstva, jímž jest podle dávných již požadavků učitelských absolutorium úplné vyšší školy střední a dvouleté vědecké vzdělání pedagogické na školách vysokých studií pedagogických, opatřených stolicemi habilitovaných profesorů a docentů a umístěných v sídlech vysokých škol, po případě i v kulturních centrech venkovských. Zajisté o povolání učitelském nutno rozhodovati teprve pro zralé úvaze a ve zralých letech!
Vycházím z přesvědčení, které jsem získal dlouholetou vlastní učitelskou praxí, že nejlepším inspektorem poctivé a ideální práce učitelovy ve škole jest jeho vlastní svědomí a vědomí dobře splněné povinnosti. Proto žádám urychlenou změnu dosavadního zastaralého řádu školního a vyučovacího, a to nejenom změnu slovní stylisace a jednotlivých paragrafů, nýbrž především změnu ducha, a to souladně s ideály nové doby a nových poměrů. Tyto změněné poměry kategoricky vyžadují ve volné a svobodné škole volného, osvobozeného a hmotně zabezpečeného učitelstva, aby mohlo svobodně a volně tvořiti ze sebe pro dobro příštích dob lidi mravně a charakterově silné, občany čestné a dobré. Proto jest nutno jak školu tak i učitele odbyrokratisovati, uvolniti, decentralisovati a autonomisovati, školské úřady, instituce a školskou administrativu vůbec zmodernisovati a zdemokratisovati a zákony školy a učitele se týkající vykládati moderně a liberálně. Proto dovoluji si upozorniti pana ministra školství a národní osvěty na oprávněnou stížnost učitelek ženských ručních prací a domácích nauk, jak nesprávným výkladem zákona ze dne 13. července 1922, č. 251 Sb. z. a n., poškozovány jsou učitelky, zejména starší, dosluhující, ve svém příjmu nesprávným a Národním shromážděním nikdy nezamýšleným, ale prakticky prováděným zpětným propočítáním služební doby podle počtu vyučovacích hodin. Tímto nedopatřením bylo na př. způsobeno, že definitivní učitelce s plným platem byla dána na sklonku jejího působení jenom čtvrtina platu, protože pro okolnosti jí nezaviněné musí učiti menšímu počtu hodin a pense se jí vyměří také na základě této čtvrtiny, ač platila si před tím do plné pense a učila většinou plný počet vyučovacích hodin.
Je přece samozřejmo, že t. zv. reparační zákon nemá zpětné platnosti pro dobu před 1. červnem 1922, že se nemůže dotýkati nikterak významu definitivního ustanovení učitelky a že definitivní učitelce nemůže býti nikdy již přiznán nárok na základní plat menší, než kterého již jednou dosáhla. Prosíme za bezodkladnou nápravu této křivdy!
Rovněž se přimlouvám u pana ministra, aby pense slovenským učitelům na národních školách protestantských byly upraveny tak, aby tito lidé neumírali hladem. Jde o malý počet lidí s pensí 40-50 Kč měsíčně a jde o lidi, kteří trpěli za maďarského režimu pro své neskrývané slovenské přesvědčení. Jest pro nás opravdu zahanbujícím a smutným faktem že přes mnohonásobné intervence slovenských poslanců, přes všechny krásné sliby a těšínská jablíčka školních úřadů bohužel dodnes skutek - utek! Nemůžeme přirozeně čekati, až ti chudáci umřou, poněvadž mrtví pomoci se strany státu potřebovati už nebudou.
Zároveň dovoluji si vysloviti upřímné politování, že dosud nejsou zákonem definitivně upraveny právní a hmotné poměry menšinového učitelstva, ač již před 2 léty upozorňoval jsem s tohoto místa na neodkladnost a naléhavost této věci.
Naši menšináři též volají, aby byly utvořeny okresní školní výbory pro menšinové školy, rovněž i místní školní výbory, analogicky podle výborů veřejných škol, aby i zde mohla se demokraticky uplatniti vůle a vliv občanů-menšinářů, zvláště při definitivním obsazování míst, vedle okresních menšinových inspektorů.
Srovnáme-li zákonodárnou činnost Národního shromáždění ve věcech kulturních s jinými resorty od projednávání loňského kulturního rozpočtu, najdeme jen chudičkou žeň, jevící se pak i v malé činnosti našeho kulturního výboru, ovšem jím samým nezaviněné. Za celý dlouhý rok přišlo ministerstvo školství všeho všudy se třemi - podtrhuji, třemi - iniciativními zákonnými předlohami, celkem o 16 paragrafech dohromady. Je to trochu málo a trochu hubená bilance na dnešní dějinný přerod! Chápu loyálně, že ministerstvo školství přetíženo bylo první léta popřevratová doháněním mezer a odstraňováním hříchů na nás po desetiletí páchaných maďarsko-vídeňským režimem. Dnes však mnoho a mnoho bylo už doplněno, odčiněno a napraveno, a tu důrazně prosím, aby se stejnou energií chopilo se ministerstvo školství už jednou usoustavněné iniciativy zákonodárné, kterou musí se přetaviti a přebudovati starorakouský, předválečný školský systém v nové republikánské ideály moderní pokrokové demokracie. Neboť je opravdu "nebezpečí v prodlení" v této věci!
"Pravá demokracie bez vzdělanosti jest nemožná", řekl v posledním svém poselství nás veliký president. A tu dovolte, abych poukázal a zdůraznil ve své, bohužel, krátkostí řečnické lhůty sešněrované řeči, i druhého činitele, kterého v demokracii a v kultuře stavím významem a vlivem hned vedle školy a učitele. Jest to tisk a novinář! Onen vychovává ty malé od 6 do 14 let, tento zase působí pronikavě a účinně na světový názor, smýšlení a veřejné mínění milionů dospívajících a dospělých. Jsa živým svědomím doby a lidí, jsa soudcem a vykladačem života, jsa vůdcem, rádcem i učitelem nejširších vrstev a přečasto jejich jedinou duševní stravou, právem nazýván jest tisk velmocí. Zejména my Čechoslováci s uznáním a s pýchou kvitujeme tu ohromnou, dosud ještě nedoceněnou činnost českého tisku a českého novináře od obrození až po památný den české svobody, činnost, za niž často jedinou odměnou českému novináři byl nevděk, bída, persekuce . . . Jména Kramerius, Havlíček, Neruda, Barák, Eim jsou nám stejně drahá, jako Smetana, Tyrš, Vrchlický, Manes, Vojan a jiní nesmrtelní. Že jsme vstali, že jsme zase volni, že jsme i zralí pro svobodu, na tom všem má lví podíl český žurnalista, nám tím milejší, že to byl a jest opravdu náš žurnalista, rodem, duchem, původem a krví, náš, vyrostlý z domácích kořenů, nezištný a nepodplatný. (Výborně!) A jako právě dnes učitel, má i žurnalista velký, světodějný úkol převychovati nás všecky v ideálech nové doby a v povinnostech osvobozeného národa, udržeti svou svobodu. Koná- li náš žurnalista plně s idealismem jemu vlastním své povinnosti ke státu a národu - a že je opravdu dovře koná, konstatoval sám pan president - pak docela v duchu demokratické reciprocity musí vykonati stát, to jest především vláda, a národ, zvláště parlament, i svou povinnost k novináři. Jde tu o splnění a uzákonění oprávněných a odůvodněných známých žurnalistických požadavků, jednak rázu sociálního a stavovského, na př. moderní úprava služebního poměru k zaměstnavatelům, uzákonění nemocenského úrazového a starobního pojištění - zejména zde je nebezpečí v prodlení, neboť je to hanba celé veřejnosti, když žurnalista který sešedivěl a sestárly práci pro kulturu a v práci národní, dostává jako královskou odměnu pensi 110 Kč měsíčně. Nedávno všemi novinami prošla a každým cítícím člověkem zatřásla zpráva, že když zemřel po třicetileté záslužné práci plzeňský žurnalista, nezbylo jeho rodině ani na řádný pohřev, a novináři byli nuceni, aby svírali na rodinu pozůstalého, aby aspoň nejhorší bída se odstranila. To jsou věci nemožné a neudržitelné v kulturním národě, v národě Komenského!
Dále mám na mysli zřízení útulku pro sestárlé novináře na některém ze zabraných objektů v pozemkové reformě, založení novinářské komory pro veškeré otázky stavovské, vybudování novinářského domu. Jsou to dále požadavky rázu kulturně-odborného, na př. řádné a účelné vybudování zvláštního učení pro novináře, pro theoretické vyškolení dorostu, reorganisace úředního zpravodajství - my máme mnoho zde doháněti - spravedlivá ochrana tiskové svobody v novém tiskovém, zákoně, zřízení zvláštního žurnalistického oddělení při ministerstvu školství a národní osvěty a u ministerstva sociální péče pro otázky kulturně a sociálně tiskové. Spoléhám, že nynější pan ministr školství a národní osvěty, sám kdysi žurnalista, vezme požadavky novinářů jak ve svém resortu tak i ve vládě za své, aby v osvobozeném národě Havlíčkově aspoň v šestém roce Republiky dostalo se českému žurnalistovi dávno a plně zaslouženého zhodnocení jeho kulturní, národní a státoobčanské neúnavné práce.
Přál bych si proto, aby v příštím rozpočtu ministerstva školství a národní osvěty bylo štědřeji pamatováno na tyto důležité osvětové pracovníky četnějšími a bohatěji fundovanými položkami než je 40.000 Kč na žurnalistické kursy (str. 108, pol. 8).
Jiné přímé položky jsem v letošním rozpočtu ministerstva školství a národní osvěty ve prospěch naší žurnalistiky vůbec nenašel. Patrně budou asi určité obnosy zahrnuty v úhrnné položce subvenční a podpůrné v tit. 10, § 1 (písemnictví).
Za to s povděkem kvituji položku 300.000 Kč na základ k pensijnímu a invalidnímu pojišťování spisovatelů, umělců a jejich pozůstalých na stránce 252, pol. 7, ač i tato proti loňsku snížena o celých 200.000 Kč. Vždyť i ten český spisovatel a umělec, jako náš žurnalista, rozdával a rozdává na jedné straně štědře ze svého duševního bohatství, zatím co na druhé straně strádal a hladověl přečasto ve prospěch a zisk bezohledného nakladatele, prodávaje se do slova po zlatkách. Proto volám po definitivním vyřešení t. zv. spisovatelské otázky u nás, aby moderně byl upraven jeho poměr autorský k vydavateli, aby zajištěn byl náš průkopník pravdy a osvěty v nemoci, úrazu a zejména ve stáří, aby zřízeny byly asyly pro spisovatele choré, staré i pracující, aby zlevněna jim jízda a pobyt v lázních, aby krátce ten, jenž kulturními hodnotami ze svého genia vytvořenými tvoří nového člověka a buduje nové lidstvo, oceněn a doceněn byl v kulturním národě alespoň - jako člověk. (Potlesk.)
Jako socialista vítám na str. 202, pol. 8, 170.000 Kč na učebné pomůcky a režijní výdaje pro kupecké školy pokračovací, kursy a školy družstevní a pro členy závodních rad. Prosím jen, aby bylo z tohoto preliminovaného obnosu vydatně pamatováno na kursy družstevní a pro členy závodních rad. Vždyť demokracie politická musí býti doplněna demokracií hospodářskou a závodní rady jsou prvním krokem k hospodářské konstituci, k samosprávě práce a k realisaci spravedlivé zásady: "továrna jsme my" místo dnešního autokratického: "továrna jsem já, vás chlebodárce."
Konstatuji s pocity trpké bolesti, že průmyslová pánev moravsko-slezská včetně Opavska, Těšínska a Hlučínska je zanedbávána soustavně státem ve svých potřebách hospodářských i osvětových přes to, že se zřetelem na svoji pohraniční polohu, svoje bohaté zdroje přírodního bohatství, svůj obrovský průmysl, svoji vysokou poplatnost a národnostní poměry jest z nejdůležitějších území republiky se stanoviska státních financí, státně politického a národního i bezpečnosti státu.
Novým dokladem toho jest skutečnost, že ze 7 milionů Kč, obsažených v rozpočtu ministerstva školství a národní osvěty pro r. 1923, bylo Národnímu divadlu moravsko-slezskému uděleno pouze 200 tisíc Kč, t. j. pouhá 1/35, ačkoliv pouze politický okres Moravská Ostrava platí 1/25 veškerých přímých daní státních, nehledě k stamilionovým částkám, které odvádí na dani uhelné. Národní divadlo moravsko-slezské má přece ve svém obvodu stejně důležité úkoly osvětové jako druhá divadla lépe dotovaná a nad to koná požehnané poslání národně-buditelské a státní ve svrchovaně důležitém pohraničním území. S tímto jeho posláním lze srovnávati pouze poslání Národního divadla slovenského. Žádám proto naléhavě nejen v zájmu svého kraje, nýbrž i v zájmu národa a státu, aby ministerstvo školství a národní osvěty při rozdělování subvencí a provozování divadel bralo na divadlo naše stejné měřítko jako na př. na brněnské a přidělovalo mu subvence ve stejné výši jako divadlu brněnskému.
Slavná sněmovno! Dovolte, abych svůj výklad zakončil oním drahým jménem, jímž jsem začal, jménem Jana Amosa Komenského. Z novinářských zpráv je známo, že projektuje se zřízení důstojného a československý národ čestně representujícího pomníku tomuto geniovi v Amsterodamě. Na tento pomník přispělo ministerstvo školství a národní osvěty v letošním rozpočtu trochu malým obnosem, pouhých 10.000 Kč - na str. 264, pol. 9. (Posl. Zeminová: A co subvence na spisy Komenského?) Ano, sestro Zeminová, hned se o tom zmíním! Při této příležitosti dovoluji si upozorniti, že máme povinnost a řeknu přímo svatou povinnost vybudovati a dobudovati jiný, nad kov a kámen trvalejší pomník svému největšímu-člověku předbělohorskému: Mám totiž na mysli vydání celého velkolepého literárního díla J. A. Komenského. (Výborně!)
Jak známo, odhodlalo se skoro již před 20 lety moravské učitelstvo vydati veškeré spisy Jana A. Komenského. Válka, bohužel, zarazila vydávání těchto spisů a teprve dnes musíme přikročiti ke splnění tohoto starého dluhu, protože nejde jen o spisy, o jejich vydávání, jde také o jejich čtení a pronikání a u národa Komenského o jeho studium, jde o to, aby komeniologové měli možnost tak důkladného a úplného studia největšího našeho pedagoga, jakého si právem zasluhuje. Zřejmý úpadek komeniologie u nás jistě nepřístupností spisů samých má jednu ze svých nejvážnějších příčin.
Nebylo by proto důstojno Národního shromáždění československého, kdyby přešlo mlčky tyto skutečnosti a nevydalo národu československému a celému kulturnímu světu, co mu patří jako nejskvělejší odkaz národního genia československého. Proto přijal rozpočtový výboru tuto resoluci ke kap. XIII.: "Poslanecká sněmovna Národního shromáždění ukládá vládě, aby vydávání veškerých spisů Jana A. Komenského náležitě podporovala." Dovoluji si ve své řeči podtrhnouti slovo "náležitě" a požádati pana ministra školství a národní osvěty za vydatnou finanční a morální podporu tohoto skvělého literárního díla. Bude to zajisté jen malá splátka vděku onomu velikému Čechu a učiteli národů, jenž jak svým neochvějným optimismem v obnovení samostatnosti československého národa, tak svou epochální, kulturní prací již před třemi sty lety připravoval a také připravil vítězný den 28. října, den vítězství našeho národa. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Nahlédl jsem do stenografického zápisu o řeči pana posl. dr. Schollicha a zjistil jsem, že v závěru své řeči doporučoval v politickém voji užívání prostředků ať zákonných či nezákonných. Pro slova tato volám ho dodatečně k pořádku.
Slovo dále má pan posl. dr. Spina.
Posl. dr. Spina (německy): Dámy a pánové! Dospěli jsme opět na velmi bolestnou křižovatku státního rozpočtu, ke kapitole o školství, při níž my Němci musíme vždy vyslovovati těžké žalovy na odstrkování, zkracování, zanedbávání. Dvojnásobné žalovy musíme vysloviti proti číslicím letošního velmi vychvalovaného úsporného rozpočtu, který nám zdaleka neposkytuje na povinné kulturní péči státní onoho podílu, který odpovídá počtu obyvatelstva a našim německým příspěvkům k příjmům státním. Z celkového nakladu na školství v Čechách, na Moravě a ve Slezsku připadá na zájmy české 370 milionů, na německé 80 milionů, to jest 18%. Poslední soupis lidu však měl pro nás výsledek 31%. Táži se, kde tu zůstává skutečná kulturní rovnoprávnost? Mojí povinností jakožto předsedy školského výboru německých samosprávných těles je prohlásiti, že byť je toto odstrkování v rozpočtových číslicích sebe bolestnější, přece to není naší hlavní žalobou. Naši hlavní žalobu i nelze vůbec vyjádřiti v číslicích. Mnohem hlouběji než odstrkování v rozpočtových číslicích se nás dotýká ponižující vědomí, že my, číselně nejsilnější, kulturně nejvýše stojící a hospodářsky nejzdatnější menšina v Evropě jsme vyloučeni i z nejmenší spolučinné péče o náš nejvyšší kulturní statek, o naše školství, že jsme se svým opravdovým kulturním snažením vyloučeni ze samosprávy a z uspokojení našich kulturních potřev. Tížeji než mnohá odstrkování povahy národnostní a politické, tížeji dokonce než citelná poškozování blahobytu našeho lidu finanční a hospodářskou politikou státu neseme ponižující vědomí, že se v našich nejvyšších kulturních statcích rozhoduje o nás a proti nám, že se nám ve státním rozpočtu prostě odděluje bez ohledu na to, co jen my sami můžeme pociťovati jako svoji potřebu, a aniž můžeme na rozpočtových číslicích něčeho měniti, co dobrá nebo zlá vůle, rozum nebo nerozum na druhé straně považuje za dostatečné. Ohražujeme se dále proti technice rozpočtové, proti formě rozpočtu úmyslně zahaleného a neprůhledného, která nám tak těžce dovoluje vypočísti náš skoupý podíl. Musíme vytýkati tuto rozpočtovou techniku, která je ovšem pro centrály velmi pohodlná, která však ve skutečnosti představuje jen svírku disposičních fondů, jejichž skutečné použití jak do způsobu tak do výše je úplně ponecháno libovůli ministerstev. Ve všech druhých resortech snášíme, že jsme vyloučeni z použití a rozdělení částek, jež jsou přece také sebrány z našich daní, snáze, než veškeré to vylučování ze spolurozhodování o míře kulturních prostředků nám příslušejících, což je přece mezi kulturními národy jedním z nejprimérnějších a nejsamozřejmějších práv.
Musím se pánů z druhé strany tázati: Odvažoval starý stát, jejž jste vy, kteří jste přece také byli v oposici, pomlouvali jako macešský, vaše kulturní práva tak na karáty podle zákonů a nařízení, jež byly již předem vyumělkovány k vašemu neprospěchu, jak vy to děláte s námi? A zvláště hleděl váš vliv na sestavování školského rozpočtu tak úplně vyloučiti? Připomínám, že Mattuš býval dlouho ve staré říšské radě rozpočtovým referentem a že Kaizl měl ve svých rukou sjednocený celý mocný finanční aparát starého státu a že ho mohl velmi pádně pro svůj národ využíti. A přece říkáte, že tento starý stát byl peklem. Ano, čím má býti pro nás těch pět let, jimž protivná strana - nehledě k jedinému skromnému náběhu, jejž rádi uznáváme - dala uplynouti v úplné bezradnosti vůči hlavní a základní otázce tohoto státu, otázce českoněmecké, jimž dala projíti v malicherném šikanování ve všech oborech veřejného života, v utlačování, jež se halí do togy zákona, ve státní politice, která je hrou zasvěcenců v uzavřených prostorách, v úzkoprsém národnostním justamentu bez politického jemného citu pro potřeby a individualitu protivníkovu, justamentu, jemuž propadla v letech po převratě zvláště školská politika proti nám v té míře, že na německé straně naše masy lidu naplnil pocit vzteku a ošklivosti.
Chtěl bych k protivné straně zvolati: Až přijde den, který oddalujete, avšak nemůžete zadržeti, kdy vám podáme onen proslulý zdánlivě nepopsaný list papíru, pak bude na jeho prvním a nejvýznačnějším místě státi požadavek, jehož nedostatek nás Němce při projednávání školského rozpočtu tak roztrpčuje: právo naší kulturní samosprávy a naší školské autonomie! (Potlesk na levici.)
Již první a nejvyšší kategorie škol, školství vysoké, ukazuje úplnou oprávněnost našich žalov. Je správno, že ve věcném rozpočtu, jejž nutno děliti od rozpočtu investičního, také české vysoké školství utrpělo škrty a že škrty u pražské české university zvláště u rozpočtu mimořádného jsou poměrně větší, než u university německé. Avšak nesmí se zapomínati, že pro českou universitu bylo minulého roku preliminováno značně více, než by odpovídalo poměru počtu posluchačů. Nesmí se také zapomínati, jakým tempem bylo po převratě budováno vysoké školství české zakládáním nových škol a jich vybudováním, tempem, o němž se sám pan generální zpravodaj, který přece sám je universitním profesorem, nemohl se ve výboru zdržeti varovných slov, obav, s nimiž musil souhlasiti ve svém resumé i pan ministr a které, jak známo, také vedlo k myšlence rozděliti filosofickou a přírodovědeckou fakultu mezi Brno a Bratislavu. Věcný náklad na naši německou universitu částkou kolem 4·2 milionu bez výloh kancelářských byl již v minulém roce příliš malý, dnes bylo z nákladu rozpočteného na minulý rok škrtnuto 32%. Táži se, jak se tu má udržeti vyučování na pěti fakultách?
Avšak mnohem křiklavěji než při nákladu věcném se projevuje poškozování německého vysokého školství u rozpočtu investičního. Je nutno mluviti o tom přesněji, poněvadž tato část rozpočtu obsahuje přímo velkolepé vybavení českého vysokého školství, proti němuž stojí německá universita a německé techniky silně pozadu. Také z toho důvodu je nutno o tom jednati, poněvadž jednání o tom v rozpočtovém výboru bylo odpovědí pana ministra na mé stížnosti do jisté míry rozšířeno.
Kolega Patzel ve svých velmi poučných ukázkách k rozpočtu vypočítal pro investiční rozpočet na vysoké školy české téměř 58 milionů korun, pravím, vypočítal, neboť ty věci jsou v oficielním rozpočtu velmi uměle zahaleny. Z těchto 58 milionů je na českou universitu pražskou rozpočteno na investicích 27 1/2 milionu, a to na 2 domy přednáškové pro filosofickou a právnickou fakultu, na budovu pro kanceláře, na ústav histologicko-embryologický, přístavbu k první a druhé klinice, na nákup pozemků pro českou fakultu lékařskou a na stavební vybudování českého ústavu přírodovědeckého. Investice na Masarykovu universitu v Brně činí 14·7 milionů. Naproti tomuto investičnímu nákladu, tedy 58 milionů korun, je vykázáno na německé vysoké školy 4·7 milionu a z toho na německou universitu v Praze 1·9 milionů, a to na tyto položky: Stavební místo pro budovu přednáškovou, na přístavbu k anatomickému ústavu, na adaptaci ústavu pro pathologickou anatomii, rozšíření dermatologické kliniky na nákup pozemku pro botanickou zahradu. Srovnáme-li letošní rozpočet s loňským, pak učiníme podivuhodný objev, že to jsou úplně tytéž částky, které byly vykázány již v investičním rozpočtu na 1923. Musíme se tudíž domnívati, že rozpočet loňský zůstal na papíře, poněvadž v roce 1923 nebyla koupena ani staveniště ani vybudována dermatologická klinika, ani nebylo započato s přístavbou anatomického ústavu. Nestalo se naprosto nic. Podle rozpočtu je nutno použíti těch úvěrů v běžném roce, jinak propadají. Nedovedeme si to vysvětliti jinak, než že je úmyslem oddáliti nějakým způsobem tyto investice rozpočtené pro německou universitu.
Jako německá universita, stojí také německá technika v Praze se 2·3 miliony investic za českou technikou s 8·4 miliony. Na německou techniku v Brně připadá vůbec jen 500.000 korun na investice. Také tu jsou to tytéž částky jako v roce minulém. Pro českou zemědělskou vysokou školu v Brně je v rozpočtu 3 1/2 milionu investic, kdežto na německou fakultu v Děčíně-Libverdě objevuje se v rozpočtu jen 300.000 korun. Také zde se zase dotýkáme staré otázky, o které jsme se již tak dlouho zmiňovali, aby konečně byla od panství thunovského v Děčíně přijata přiměřená nabídka pozemku i budov, jichž je potřebí pro vybavení vysoké školy zemědělské, které naše zemědělství, jež má produkovati v nepříznivých klimatických a pozemkových poměrech v našich hornatých okrajových územích, naprosto nutně potřebuje.