"Na některých místech se zbytečně zdůrazňuje adjektivum "deutsch". . . nadpis na str. 99 "Aus dem deutschen Märchenlande" mohl by právě tak dobře zníti "Aus dem Märchenlande" nebo prostě "Märchen", . . . . nadpis "Deutsches Haus und deutsches Land, schirm Euch Gott mit starker Hand" (str. 10) mohl by býti vynechán, poněvadž v našem státě není žádné německé země."
"Jest nápadné, že v celé čítance není jediného článku o vlasti a jejích dějinách. Podle mého soudu by však jistě neškodilo, kdyby se dítěti v 2. školním roce ukázalo, v kterém státě žije a které jsou nejdůležitější události z jeho dějin . . . . u německých dětí jest ještě mnohem více zapotřebí pěstovati vědomosti o státu než u dětí českých . . ."
O dílu C čítanky "Heimat" píše: "Také v této čítance pro 3. školní rok není vůbec žádného článku o českých dějinách a z článku v oddíle "Aus der Heimat" nedoví se dítě o domovině a vlasti dohromady ničeho. Mimo to jest do tohoto oddílu zbytečně zařaděn článek "Hausspruch: Deutsches Wort im Böhmerwald" (str. 103) s provokativní tendencí a silně národnostně zabarvený článek "Deutsche Heimat" (str. 113). Je správné, že každý člověk má býti hrd na svůj národ, na svoji řeč, své mravy a obyčeje, a nelze toho práva upírati ani Němcům". Jaká milost! Avšak nevím, je-li to politické, vštěpuje-li vláda československého státu Němcům v článcích takové věci. Německý učitel to bude dětem vykládati i bez čítanky a bude se to díti i bez spolupůsobení Čechů. "Konečně by měla býti škrtnuta také věta: "Wir wissen, daß wir mit den anderen Deutschen zusammen gehören und mit ihnen das deutsche Volk bilden." To vede přímo k iredentě. Zároveň by měl býti pořádně opraven také nadpis "Deutsche Heimat" a v poslední větě slova "deutsches Heimatland". Co se míní slovy "německá domovina"? Snad pověstný "Sudetenland"?
O dílu D čítanky "Heimat" praví: "Také v této čítance se ostentativně poukazuje na podivuhodnost němectví. Čítanka začíná písničkou "An die deutsche Jugend" a zároveň je tam oddíl nadepsaný "Aus der deutschen Märchenwelt". Část "Aus der Heimat" začíná sice několika velmi vhodnými písničkami opěvujícími domovinu, ale již ve čtvrté se mluví o "deutsche Erde" a článek 113 obsahuje překvapující nehoráznosti. Není dosti na tom, že se pro český národ používá výrazu "Tschechen" a že se o národech Rakouska tvrdí: "Jedes glaubte sich von dem anderen unterdrückt"; článek obsahuje dále tyto nádherné věty: "Da kam der Weltkrieg und sein ungglückliches Ende". "Die Völker trennten sich nach ihren Sprachgebieten. Am 28. Oktober 1918 wurde die Čechoslovakische Rep blik gegründet. Im folgenden Jahre wurden ihr durch den Frieden von St. Germain auch die Deutschen in Böhmen, Mähren, Schlesien und in der Slovakei zugewiesen." Zvrácenost těchto vět bije do očí tak, že nemůžeme pochopiti, jak se vůbec mohly do učebnic dostati. - Litoměřice apostrofuje článek 121. takto: "Ein Posten stehst du an der Grenze deutschen Gebietes! Halte treu Wacht!" Věru při čtení těchto vět dere se nám na rty otázka: Žijeme ještě v Rakousku? Kraj od Litoměřic až k saským hranicím jest "herrliches deutscjes Heimatland" (strana 123). Že Liberec je "Deutschböhmen", nemůže nás už ovšem překvapiti, ačkoli dopisy s podobným označením jsou z poštovní dopravy vyřazeny. Mezi články psanými takovým duchem je nápadná píseň "Deutsche Arbeit, deutsche Art! " (č. 139) a svědčí o velké, bohužel oprávněné opovážlivosti spisovatelů těchto čítanek. Jest s podivem, že nebylo nakladatelům učebnic nařízeno, aby při každém pojmenování zemí, měst, řek, hradů atd. v naší republice uvedli vždycky také pojmenování české."
O dílu E čítanky "Heimat" píše: "Píseň "Der deutschen Jugend zum Julfeste" měla by býti již pro svůj titul z čítanky odstraněna, poněvadž velmi dobře víme, co pro Němce znamená slavnost slunovratu; tím spíše pro její passus: "Aus deutschem Land alle Nachtgespenster zu fegen", jehož pravý smysl jest příliš průznačný. Nejvýznačnější vlastností Němců jest hrabivost. Tou se vyznamenávali již jejich germánští praotcové, to dokazovali Němci ve středověku a sám jejich příznivec Přemysl Otakar II. důtklivými slovy varuje Poláky před nenasytnou německou hltavostí, zdá se však, že v našem století dostoupila vrcholu a zaplavila Evropu potoky krve. Jejich chamtivost jde tak daleko, že si přisvojují dokonce i přírodu. Podle čl. 100 a 102 jsou lípa a dub stromy německé. Naší snahou musí býti, abychom německou hrabivost podle možnosti mírnili a ne snad ještě pěstili a posilovali a proto by bylo záhodno, aby oba zmíněné botanické články byly zbaveny svého národnostního rázu.
Článek 141 je nadepsán "Pressburg". Co to má znamenati? Bylo přece úředně oznámeno, že název Bratislavy je nepřeložitelný, a nakladatel čítanky se tím na svých účetních blanketech skutečně také řídí. Tedy to je všechno, co se pod firmou Československé republiky z minulosti našeho státu předkládá ke čtení žactvu 5. třídy. Na to říkám jen tři slova: "Je to hanba!"
Tyto ukázky - vybral jsem ze zajímavé zprávy jen několika zlomků - snad postačí. Dokazují, co může německá škola očekávati, bude-li vydána na milost a nemilost českým úředníkům. Jak vidíme, zachází šovinismus tak daleko, že bude zakazováno dokonce i užívání slova "deutsch", t. j. jinými slovy i sama německá škola má býti postavena do služeb počešťování.
Že se budeme proti takovému útoku na německou školu, jakožto na náš největší kulturní poklad, všemi prostředky brániti, to je pochopitelné a je to naší samozřejmou povinností jakožto uvědomělého národa.
A nyní mi dovolte, abych učinil srovnání a promluvil několik slov o poměrech českých skol ve Vídni a abych ukázal, s jakou štědrostí pečuje tam město o potřeby českých škol. Podle brněnské smlouvy jest rakouská vláda povinna zříditi ve Vídni pro děti rakouských státních občanů s českou mateřskou řečí veřejné školy s českou vyučovací řečí. Děti československých státních občanů mohou sice býti do škol přijímány, avšak pro stanovení počtu tříd nemají významu. V r. 1923 bylo ve Vídni 1582 českých školních dětí rakouské státní příslušnosti a 1946 školních dětí československé státní příslušnosti. Podle toho m li Češi nárok na 1582: 42 tedy 38 školních tříd, ve skutečnosti jich však měli 04, tedy měli o 66 veřejných českých tříd více. Kdežto Němcům v Československu se každá třída, která nečítá 80 žáků, ruší, potřebné expositury a školy z důvodů účelnosti zřízené se zavírají, ponechávají se ve Vídni, kde už bez toho je stanoven pro třídu nízký počet žáků, 42, české školy s průměrným počtem 9-10 dětí. Tak na př. má škola ve XIV. okrese ve Stättermayerově ul. 27/29 při celkovém počtu 103 českých žáků rakouské státní příslušnosti 10 tříd, škola v XXI. okresu Kuembergova ul. 1 s 61 dětmi 7 tříd, ježto se děti československých státních občanů při stanovení počtu tříd, které musí býti zřízeny nepočítají. Tak blahovolně se nezachovala v novém školském zákoně Československá republika k cizincům, jimž by nejraději návštěvu škol vůbec zakázala, ba takového blahovolného zacházení, jakému se těší české děti ve Vídni, nepožívají zde ani děti německých občanů násilně přivtělených k tomuto státu. Jsou to miliardy rakouských korun, které Vídeň dává darem Čechům na poli školství. Přál bych si jen, aby se Čechům při těchto skutečnostech hnulo svědomí, ačli vůbec jaké mají, a aby si vzali za vzor ubohé Rakousko jak mají ve státě nakládati s německým školstvím.
Že však Čechům běží o to, aby vůbec snížili úroveň německého vzdělání, to dosvědčuj nejlépe, jak zacházejí s Německým kulturním svazem. Jaké potíže činí tomuto spolku, aby znemožnili zřizování německých soukromých škol a německé soukromé vyučování. Každé zřízení školy musí býti vybojováno až před Nejvyšším správním soudem, viz Benecko ve školním okrese vrchlabském, Orlovice ve školním okrese klatovském a j. A když se konečně po mnohých námahách stane Němcům po právu, začne šikanování českými úřady znovu a nové úřední jednání. Dlouhá léta se tím způsobem m zřizování škol. K vyřízení žádosti o povolen zříditi soukromou školu ve Frandorfu v okrese dačickém bylo potřebí doby od 12. srpna 1920 do 29. května 1922. Nevyřízeny jsou ještě žádosti týkající se Starých hor, byla podána 15. prosince 1920 a 11. ledna 1922, Zdeslavě, podána 2. února 1922, Želivska, podána 20. ledna 1922, Rěží, podána 2. února 1922. Jak mi pan ministr školství vysvětlí toto nápadně zdlouhavé vyřizování žádostí? Jsem ovšem přesvědčen, že i zde bude hned po ruce nějaká výmluva, nesmí si však činiti nároků na to, že jí uvěříme. Jak dovedou úřady sužovat, o tom svědčí postup proti mateřské školce ve Vranovské vsi, kde bylo nařízeno dokonce vyšetřování národnosti dětí docházejících do této školky a také bylo provedeno. Zdá se tudíž, že má býti používáno lex Perek již také na děti těchto školek, ačkoli slovní znění zákona neposkytuje pro to ani nejmenšího podkladu.
Právě tak jako německé obecné školství jest zanedbávána i německá škola občanská. Ačkoli ministerský vynos z 22. března 1919, č. 11.147, přesně upravil zřizování t. zv. okrskových újezdních občanských škol a také na německé straně se jevil značný zájem o toto nové zařizování škol, české úřady nikterak nepospíchaly, aby rychle vyřizovaly německé žádosti o zřízení takových občanských škol. Mnoho žádostí zůstalo dosud nevyřízeno a všechny naše pokusy popohnati věci, dáti podnět k potřebnému šetření, byly dosud marné. Za všechna ta léta jsme vymohli jen 15 německých občanských škol s 39 třídami. Naproti tomu budiž zde uvedeno, co získali Čechové, na př. v r. 1920 191 škol se 608 třídami, v r. 1922 41 škol s 274 třídami, dohromady 232 škol s 882 třídami.
V oboru německého středního a odborného školství postupovalo zrušování také letos podle zásad již dříve stanovených. Novou ranou bylo zde zrušení německého gymnasia ve Vidnavě, jež ovšem bylo ponecháno jakožto gymnasium nižší. Avšak když přišly na počátku letošního školního roku děti k novému zápisu, zastihl je rozkaz ministerstva, jímž se zrušují také čtyři nižší třídy. Už delší dobu spatřuji zvláštní bezohlednost ministerstva školství v tom, že takové závažné výnosy bývají vydávány vždycky až v nejposlednější chvíli před začátkem školního roku, takže ubozí rodiče se pak ocitají v největších nesnázích.
Právě tak bezohledné bylo zrušení 4 nejvyšších tříd učňovského gymnasia, jehož 4 nižší třídy byly zrušeny již dříve. Jak ukazuje docházka do těchto nižších tříd, které jsou od té doby dále vydržovány jakožto ústav obecní, byl a jest tento ústav nejen schopen života, nýbrž jest pro celý kraj nezbytnou nutností. Vzhledem k skutečnému počtu žactva musíme rozhodně žádati, aby stát tento ústav opět převzal nebo znovu zřídil. Ještě několik slov k ministerskému zrušovacímu výnosu. Praví se v něm: "Všechny učebné pomůcky, které byly opatřeny po 1. září 1909 ze státních peněz, a to jak z příspěvků žáků tak i z mimořádné dotace, buďtež odevzdány českému státnímu reformnímu reálnému gymnasiu v Novém Jičíně." Promiňte mi, když řeknu, že toto ustanovení je přímo výsměchem vší slušnosti a spravedlnosti a že je v něm zvláštní jakási ukrutnost. Co bylo opatřeno z německých daní, za těžce vydělané peníze německých rodičů, co bylo během let pracně nastřádáno, německou pílí udržováno a neporušené zachováno, to musí býti nyní darováno českému ústavu, který byl teprve nedávno zřízen k rychlejšímu počeštění Nového Jičína. Tak jedná jen ten, kdo má zvláštní radost z bolesti druhého a kdo chce dát zvlášť pocítiti bič silnějšího.
Dále jest neodpovědné, jestliže žáci vyšších tříd jsou náhle vyhozeni na ulici, místo aby ústav pozvolna zanikl. Ministerstvo sice vyšlo vstříc, prohlašuje, že není neochotno "žákům nynějších tříd 5., 6. a 7., prokáží-li, že jsou úplně nemajetní, poskytnouti podpory, aby se jim ulehčilo přestoupiti na německé gymnasium olomoucké a pokračovati ve studiích." Již dnes varuji rodiče před tím, aby neočekávali příliš mnoho od takovýchto slibů. Když šlo o Frýdek, kde byl dán týž slib, zažil jsem, že to trvalo přes rok, než po zdlouhavých šetřeních konečně několika málo žákům byla by placena podpora 300-400 K na celý rok. Že tato částka byla studiem v cizině pohlcena za jeden měsíc, zdá se, že ministerstvo ve své odloučenosti od světa neví. Němci z kraje unčovského se státu náležitě odvděčí za tuto ránu pěstí zvláštní loyalitou a příchylností.
Co se týče německého vysokého školství, srovnání s českými vysokými školami ukazuje nejlépe zřejmé jeho zanedbávání a úmyslné poškozování. České vysoké školy dostávají dohromady i s investičním programem asi 123 milionů. Naproti tomu německé vysoké školy dostávají dohromady 23,775.601 Kč a spolu s investičním programem dohromady asi 28 1/2 milionu, t. j. 18·8% proti 81·2% věnovaným vysokým školám českým. Z toho vyplývá, vezmeme-li za základ klíč stanovený podle počtu obyvatelstva, poněvadž je Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 31·4%, že jsou celkem poškozeni o 12·6%. Tato čísla mluví za celé knihy. Na obranu tohoto hrubého potlačování budou Češi tvrditi, že německé vysoké školství jest už vybudováno, kdežto české musí teprve doháněti to, co bylo za Rakouska promeškáno. Kdo zná umístění našich vysokých škol v Praze, bude se mnou souhlasiti, když řeknu, že stářím sešlé budovy, Klementinum a Karolinum, a což teprve německá technika, nevyhovují ani nejprimitivnějším požadavkům. Při tom přistupuji hned k tomu, abych promluvil o otázce přeložení vysokých škol. Řekl-li nedávno pan ministr Bechyně, že prý Němci sami nejsou ještě jednotni v otázce přeložení vysokých škol do německého jazykového území, pročež vyučovací správa nemůže ničeho podnikati, mohu mu jménem německého obyvatelstvo zcela jasně odpověděti, že si obyvatelstvo přeložení rozhodně a co nejdříve přeje. Je-li snad nějaký hlouček profesorů v této věci jiného mínění, jistě nepředstavuje vůli německého národa. Není to nic jiného, než výmluva školské správy, jestliže pro přeložení se své strany dosud vůbec ničeho neučinila a také letos pro to opět nezařadila do rozpočtu ani haléře.
Při této příležitosti musím také promluviti o velkém nebezpečí, které hrozí německému národu ze vzrůstajícího nesmírného požidovštění jeho vysokých škol. Přesný číselný materiál jsem sebral a uvedl ve svém návrhu, aby byl zaveden numerus clausus. Tato data mluví naléhavou řečí a dávají pochopiti, proč žádá německá strana nacionální rychlé a rázné řešení a upravení této otázky. V zimním semestru 1922/23 navštěvovalo t. zv. německou universitu v Praze 3093 posluchačů, z toho bylo 1175, t. j. 37·99% Židů. V letním semestru 1923 bylo mezi 2836 posluchači 1075, t. j. 37·91% Židů. Jeví se neobyčejně velký příliv Židů k duševním povoláním, takže lze mluviti přímo o zaplavení celého duševního života, což považujeme za vážné nebezpečí pro svůj národ. Z jednotlivých fakult má nejvíce Židů fakulta lékařská, a to více než křesťanů, v zimním semestru 1922/23 bylo židovských posluchačů 58·38%, v letním semestru 59·55% veškerého posluchačstva. Kam to v budoucnosti povede, to vidíme již dnes. Neméně hrozný je počet židovských profesorů na pražské universitě. Mezi 258 profesory je 93, t. j. 36·05% Židů, při čemž mezi 165 tak zvanými křesťanskými profesory je určitě ještě značně vysoký počet Židů pokřtěných, takže podle rasových zásad musíme je přičísti vlastně k Židům. Vzhledem k této zahanbující skutečnosti jest boj národního studentstva za očistu a uchránění německých vysokých škol od židovských živlů, který zuřil loni a který je právě nyní na všech vysokých školách opět veden, zcela rozumný a jest také pochopitelno, že většinou požidovštělí profesoři nemají porozumění pro tento národní boj a že židovský tisk chvěje se bázní, zastírá skutečné poměry a příčiny tohoto boje a líčí uvědomělé německé studenstvo jako výtržníky a všiváky. Naproti tomu my, jakožto strana rozhodně antisemitská ujišťujeme naše chrabré studenstvo v tomto boji za německou národnost svou nejvřelejší účastí a účinnou podporou. Nemohou-li si dnes německé vysoké školy činiti již nároku, aby platily za ohniska německého vzdělání, má a musí býti naším úkolem, postarati se o to, aby se zase staly sídlem německé vědy, německého vzdělání a německého bytí.
Stejný požadavek musíme vznésti i pokud se týče německého středního a odborného školství, které rovněž jeví známky hrozivě se vzmáhajícího požidovštění. Žádáme, aby němečtí žáci byli vyučováni německými učiteli, kteří mají pochopení pro německý duševní život a mají německé cítění a nepřísluší k národu podstatou cizímu. Reforma středního školství, o níž se pracuje, musí se podle názoru německé nacionální strany vztahovati i na tuto důležitou věc. Podal jsem resoluční návrh, který zní:
"Židovští žáci a učitelé se připouštějí na státní, střední a odborné a vysoké školy jakéhokoli druhu jen podle počtu židovského obyvatelstva ve státě. V tom směru rozhoduje výsledek sčítání lidu ze 21. února 1921. Za základ počítání slouží rubrika "náboženské vyznání".
Že naše německé vysoké školství všeobecně potřebuje vybudování, bylo s německé strany již častěji zdůrazněno a byly také podány příslušné návrhy. Po pěti letech české republiky nemají 3 1/2 milionu Němců v tomto státě ještě žádné německé vysoké školy obchodní, nemají vysoké školy montanní, zvěrolékařské, lesnické, vysoké školy pro umění, pro tělesná cvičení, ačkoli jejich nárok podle počtu obyvatelstva a daní je více než oprávněný. Je to nesnesitelný stav, že naši posluchači vysokých škol, chtějí-li se věnovati těmto oborům, buď jsou odkázáni na české školy, nebo musí jíti do ciziny, načež se jim činí při nostrifikaci diplomů největší obtíže a nařizují se jim dodatečné zkoušky na českých ústavech.
Také jiné důležité otázky čekají už léta na i rozřešení, ačkoli byly už s německé strany podány v tom směru četné návrhy. Jmenuji jen některé z nich: návrh zákona o občanských školách, služební pragmatika středoškolského učitelstva, pomocné školství, otázka služebního poměru a služebních požitků pěstounek na mateřských školkách, zařazení učitelek ručních prací, reforma učitelského vzdělání, vysokoškolské kursy pro učitelstvo občanských škol, článek IV. zákona z 9. dubna 1920, č. 306, obnovení učitelské parity a oprávněný požadavek učitelstva občanských škol, aby bylo zařazeno do skupiny B, jak to bylo uznáno usnesením senátu z 13. července 1922, návrh zákona o školních inspektorech a jejich požitcích, úprava požitků pensistů, otázka zřizování rodinných škol a m. j. Všechny tyto návrhy jsou zahrabány v kulturním výboru. Moje snahy v každé schůzi této vznešené korporace, která vede život nadmíru rozjímavý, ztroskotaly dosud o naprostou lhostejnost vlády a českých stran ke všem těmto otázkám. Ježto Češi podle svého mínění mají dostatek kultury - v neuvěřitelné své domýšlivosti se považují za první kulturní národ světa - zdá se jim každá horlivější činnost kulturního výboru zbytečnou.
Končím a opakuji: Dosavadní školská politika českých držitelů moci, ustavičné rdoušení německých škol, stálé přehlížení při vybudování německého školství všeho druhu, jak se to dálo dosud a jak se to jeví také v peněžních částkách uvedených v rozpočtu, vzbuzuje v nás netoliko největší nedůvěru k české školské správě, v níž stále ještě nejsou zastoupeni němečtí úředníci a odborníci, nýbrž nutí nás přímo k nejostřejšímu boji proti tomuto ničivému tažení. Náš požadavek národnostní samosprávy ve školství, vyplývající z podstaty každého národa a tudíž mravně oprávněný, neumlkne dříve, dokud nebude úplně splněn. Krásná slova, jež pro nás vždy mívá ten který ministr školství a národní osvěty a jednotliví referenti, nás nezmýlí, že jest zřejmou snahou Čechů, učiniti z německého národa národ nižší kultury a nižších mravů, tělesně a duševně zmrzačiti naši mládež, aby byla zlomena naše síla k odporu.
Proti tomu se budeme brániti. V tomto boji o zachování naší národnosti budeme považovati každý prostředek, ať zákonitý nebo nezákonitý, za správný a dobrý, bude-li sloužiti našemu účelu, bez ohledu na to, zda vyhovuje či nevyhovuje zákonům, které udělala a nám vnutila česká většina. Chcete-li boj s německým národem, my už si budeme věděti rady v tomto boji za naši svobodu, za naše právo, za německou školu, za německou mládež. Avšak konec tohoto boje může býti jen koncem tohoto státu. Střezte se tudíž podrobovati trpělivost německého národa nejtěžší zkoušce, i náš ubohý, dnes porobený a zdeptaný národ nabude znovu svých sil a pak by se mohl svým trýznitelům za všechny bolesti a utrpení strašlivě pomstíti. Caveant consules! (Souhlas a potlesk na levici.)
Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. Sladký.
Posl. Sladký: Slavná sněmovno! Byl to učitel národů Jam Amos Komenský, který v nepomyslitelně smutných dobách pobělohorských a ve všeobecném evropském rozvratu války třicetileté nejen neochvějně věřil, že vláda českých věcí vrátí se zase jednou do rukou českého lidu, ale současně prosnil a budoval svou velkolepou myšlenku pansofickou, aby z národů vyspělých a vzděláním vyvinutých vzešli učenci, kteří seskupeni ve všeobecném sboru, budou vůdci lidstva. Pak před zřejmou pravdou zmizí předsudky a odzbrojí se záští. Pak všichni lidé napříště budou jen jediným domem, jedinou školou, jediným kmenem. Pak pokoj a mír bude vládnouti na zemi a bude to opravdu zlatý věk lidstva. A Komenský hledal a našel cestu, vedoucí k vítězství pravdy a pokroku z tehdejší lidské Sodomy a Kalvarie. Je to mládeže lepší, pilnější a zdárnější cvičení nežli bývalo. Je to nová škola, škola pro všechny bez rozdílu, neboť všichni lidé potřebují vzdělání a všichni mají právo na vzdělání, poddaní jako panovníci, chudí jako bohatí, muži jako ženy. Je to škola lepšího zítřka, kterou právem nazval "dílnou lidskosti", protože k tomu se člověk rodí, aby byl člověkem, člověkem vždy a všude, bytostí opravdu stvořenou k obrazu božímu.
Tak ve dnech hlubokého úpadku národa a lidstva, v době temna, ozvaly se z duševní dílny Komenského jako skřivánek příštího vzkříšení člověka v člověku ideály humanitní po česku myšlené, po česku cítěné a po česku prožité, aby opravdu "kdykoli zavoláš Slovan, ozval se i člověk". A byla to naše škola, škola Komenského, které především děkuje zpobělohorštěný národ za to, že znovu svou kulturní a myšlenkovou prací po staletích ponížení vydobyl si zase čestné místo "na slunci" v myšlenkovém vývoji a v kulturním pokroku evropského lidstva. "Osvětou k svobodě" - ta velká myšlenka buditelů vzešlá z proslulého výroku Palackého, že "kdykoliv jsme vítězili, dálo se to pokaždé více převahou ducha nežli mocí fysickou", uschopnila československý národ jak pro těžké doby zkoušky a utrpení, tak pro jeho vítěznou státní, národní a ústavní revoluci 28. října.
Proto dnes a právě dnes nutno zamysliti se nad příštím úkolem české školy. Vždyť dnešní doba tolik se podobá zhmotařením a mravním rozvratem lidské duše a lidského charakteru oněm smutným dnům před 300 lety. Proto je nutno energicky a vytrvale pracovati k očistě i k zlidštění života a k jeho mravnímu a vnitřnímu prohloubení už proto, že musíme svůj drahý československý stát zabezpečiti především mravně, má-li splniti své dějinné poslání. Nezapomeňme, že prožívali jsme a prožíváme dosud velkolepý světodějný souboj starého světa kaiserismu Vilémova s novým světem humanity Masarykovy, se světem rovnosti, bratrství, svobody a demokracie. Na troskách autokratického systému "stát jsem já", založeného na výsadách rodu, peněz, pohlaví, národů a církví, založeného na pouhých povinnostech bezprávných poddaných a na imperalistickém "Moc je právo", rodí se z válečných bolestí a z nezměřitelného utrpení zmučeného lidstva vláda lidu, s lidem a pro lid, založená na právech svobodných, suverenních občanů a na spravedlivé zásadě, že právo je mocí. Smír obou těchto světů je nemožný, neuskutečnitelný, zbývá tedy neúnavný, cílevědomý a soustavný zápas šťastnějšího zítřku se zbankrotělým středověkem včerejšku. Žijeme dnes v dějinné epoše na přelomu a na úsvitu velké doby, v níž určujeme vývoj svůj i lidstva do daleké, daleké budoucnosti. V červáncích svobody rodí se nový den, nadchází ráno nového života. Jest tedy povinností našeho národa, národa Komenského, aby vlivně a činorodě súčastnil se této přestavby lidské společnosti a společenských řádů, aby cílevědomě zasáhl svou kulturní prací do dnešního všeobecného světového chaotického přerodu a aby, dosáhnuv splnění svých vytoužených ideálů národních a státně-politických, stal se zase národem kulturně vedoucím, národem dárců a světlonošů, národem hodným jména Komenského a Masarykova, v zápase za politická práva, za duševní uvolnění a za sociální osvobození. To není úloha ani malá, ani snadná. Musíme především vytvořiti u nás, v nás a kolem nás demokracii pravou a zdravou, musíme přetvořiti Rakouskem porobené, pasivní poddané v aktivní svobodné občany, naučiti je umění vládnouti a budovati kladnou, tvořivou spoluprací všech bez rozdílu náš mladý stát ve stát poctivě demokratický, pokrokový a sociálně spravedlivý ke všem dělníkům ruky i mozku.
Pochopíte zajisté, jakou odpovědnou úlohu má právě dnes naše škola a jaká významná, dnes ještě nedocenitelná práce pro budoucnost ji očekává. Pochopíte, že právě pro dnešní systém školský a pro ducha naší doby platí vrchovatou měrou ten velký Masarykův příkaz o nutné převýchově nás všech.
Musíme od základu přebudovati a vybudovati si novou školu budoucnosti, tu pravou Komenského "dílnu lidskosti".
Naše škola jednotná, unifikovaná, zbavená vší dosavadní dosavadní roztříštěnosti a postátněná, musí býti školou moderní, demokratickou, republikánskou, školou vychovávající k občanské solidaritě, k vzájemnému porozumění a k loyální spolupráci, školou učící občanské zodpovědnosti za osudy státu a státoobčanskému myšlení, školou, která probouzí státoobčanské svědomí a smysl pro stát a jeho potřeby. Naše škola musí naučiti ty budoucí, kteří po nás přijdou a převezmou zodpovědnost za osudy těžce vybudované a bolestně probojované Republiky, nebáti se pravdy a nelhati si do očí, musí je naučiti schopnosti mysleti, mysleti samostatně a evropsky a posuzovati své osobní zájmy a zájmičky v souvislosti s celkovým stavem Republiky a se světovou situací, naše škola musí je naučiti umění každý problém promysliti a také domysliti, neboť, bohužel, dosud "myslet bolí", a pokud se myslí a cítí, děje se to dosud hodně náladově, neuvědoměle a pudově. Naše škola musí až do útlé duše dětské vštípiti hluboké a pevné přesvědčení, že - říkám to zejména do tábora německého - v demokratickém státě právo je vždy jen ovocem řádně, loyálně, svědomitě a poctivě vykonané povinnosti k celku a ke státu - (Výborně!), že politika je ne bojem o moc, nýbrž bojem o idee, který je posvěcen mravními zásadami a ne jezuitským "účel světí prostředky", že politika v kulturním národě je snahou, jak nabýti vlivu na jednání a správu společnosti k provedení určité mravní idee, a že i ta oposice má a musí býti činorodou, věcnou a tvůrčí a musí uměti raziti nové cesty a směry.
Naše škola, aby byla školou opravdu národní v duchu a v pravdě, bude vychovávati nový národ k té pravé lásce k vlasti, posvěcené humanitou, lidskostí a snášelivostí, k lásce prodchnuté hlubokým sociálním soucítěním s trpícími, poníženými a ujařmenými bratřími vlastního národa i těch druhých a k lásce oproštěné všeho fanatismu a šovinismu, jenž je zlo, které plodí zase zlo.
Při této příležitosti jsem nucen dotknouti se předcházející řeči kol. Schollicha, která pohybuje se v okruhu stereotypně se opakujících výtek a nároků naprosto neoprávněných i naprosto nespravedlivých. Páni stále a stále zapomínají, že úkolem naší kulturní školské správy musí býti odbourávání všech výsad, tedy i jejich výsad kulturních, jejich výsad školských, kterými bohatě Maďarsko stará macecha vídeňská obdarovala své miláčky Němce a Maďary. Zapomínají, že účelem školy a kulturní práce musí býti především doplniti všechno to, co vinou Vídně a vinou Maďarska u nás bylo zanedbáno. (Výborně!) Jestliže pak pan posl. Schollich praví, že nemá důvěru k ministrovi, protože úřaduje tak, jak on si nepřeje, otevřeně říkám, že ministr nemůže a nesmí u nás v Československé republice úřadovati tak, aby si získal důvěru oněch lidí, kteří s tohoto místa prohlásili, že velezrada je jejich národní povinností. (Potlesk. Výborně!) Jestliže pak pravil, že nemá důvěru k určitému úředníku naší školské správy, tu otevřeně říkám, že úředník věrný tomuto státu nemůže míti a nebude míti nikdy důvěru těch, kdo odmítají tento stát, kteří zásadně, ne z důvodů snad jen oposičních, ale z důvodů otevřeně protistátních staví se proti státu a proti jeho vlastním potřebám. Jestliže bylo zde zdůrazněno a podotknuto, že prý ve Vídni o české školství je velmi pěkně postaráno, je to opravdu velmi krvavá ironie, která s tohoto místa by neměla nikdy pronesena býti ústy vysokoškolsky vzdělaného, kulturního člověka, jako je pan posl. Schollich. Jestliže víme, že ve Vídni učí učitelé, kteří dosud neumí slova česky, a vyučují na českých školách, myslím, že tato jediná věc stačí, aby slavná sněmovna posoudila, jak se dbá o naše krajany ve Vídni. Konečně snad bychom to mohli zkusiti, když pan dr. Schollich tak velebí kulturu a školství vídeňské! Snad pan ministr školství a národní osvěty by mohl na jeden rok zkusiti našim pánům Němcům dáti to, co mají naši vídeňští Češi, aby názorně sami na sobě viděli, jak bohatě postaráno je o naše menšinové školství a kulturní věci ve Vídni! Je libo, pánové?
Nikoli, nejde ani zdaleka o nějaký kulturní útisk Němců u nás v Československé republice. Vždyť pan generální zpravodaj dr. Srdínko ve svém podrobném exposé k finančnímu zákonu pro rok 1924 číselně a percentuelně uvádí, jaký je poměr na obecných, měšťanských a středních školách mezi žactvem českým a německým. Doporučuji, aby páni na německých lavicích pročetli si tato výmluvná čísla, neboť z nich vidí, oč je vyšší procento českých žáků na jednu českou školu připadající proti procentu německému. My víme, proč ty křiky a proč ten rámus! Páni nemohou dnes germanisovati, nemohou znásilňovati, odnárodňovati, a protože nemohou školou znásilňovati, už to považují za násilí za křivdu a nespravedlnost!