Říká se nám, že se letos ve státním rozpočtu šetří a, zvláště k rozhořčení skutečných vlastenců, generálního štábu a francouzských velitelů, se šetří na ministerstvu národní obrany. Ano, šetří se na příklad tím, že se sníží platy mužstva, avšak požitky generálů a podobných gážistů se vzhůru zaokrouhlují, poněvadž jest to již, jak se zdá, v tomto státě obvyklou mírou vyrovnávající spravedlnosti.
Avšak od nás se žádá, abychom se na tato čísla dívali přívětivě, a jestliže si stěžujeme na způsob, jak se nakládá s Němci v československé branné moci, přichází ministr národní obrany s cynismem, jemuž není rovného, a praví: Z německých záložních důstojníků musili se státi proto "prostí vojíni", poněvadž bylo v československém vojsku příliš mnoho německých důstojníků, jak se to ukázalo za mobilisace v roce 1921. To tedy znamená přeloženo z mystické češtiny páně Udržalovy do naší prosté němčiny: Poněvadž mnoho německých záložních důstojníků v roce 1921 v naprosto podivuhodném návalu chápání státo-občanských povinností nastoupilo službu, musejí ti, kdo nastoupili a které chytře zjistili jako německé záložní důstojníky, býti zbaveni své hodnosti. Nemáme, co bychom namítali proti tomuto způsobu zlého nakládání, aspoň mnohý německý mladík na venkově vidí, jak česká státní správa zamýšlí s ním nakládati a jak s ním nakládá a učí se náležitě si upraviti svůj poměr k tomuto státu, ovšem v jiném smyslu, než nám to přívětivě nabídl pan Udržal. Odpoví-li mi pan ministr na otázku, není-li cynické, zamítnouti žádost německého vojáka, aby mohl z rodinných důvodů sloužiti ve svém rodném okrese s tím odůvodněním, že jest Němec a proto nemůže býti zařazen u hraničárského praporu: že jest to přirozené, neboť při mobilisaci v roce 1921 několik Němců přešlo přes hranice, proto nelze Němců zařazovati k hraničárskému praporu, dovolili bychom si přece otázku, kolik hodných našinců, českých vlastenců, přes svou povinnost, vojenské služby nenastoupilo. Činíme panu ministrovi vážný návrh. Chce-li pokračovati v tomto nakládání s příslušníky německého národa v československé branné moci, bylo by jednodušší, kdybychom doplnili branný zákon jedním bodem, který zní: Příslušníci německého národa se zásadně osvobozují od vojenské služby v československé branné moci. (Výkřiky na levici.) Pak by byl konec všem potížím s německými záložními důstojníky, se zařazováním Němců do pohraničních území, pak by nebylo potřeba, aby padesátiletý člen sněmovny - pardon, nemíním sebe, netoužím po takovéto důstojnosti - byl zbaven hodnosti záložního důstojníka.
Způsob, jak odpovědní vůdcové státní moci nakládají s našimi německými kulturními požadavky, viděli jsme nejlépe z chování pana ministra školství a nár. osvěty Bechyně, který na žaloby přednesené v rozpočtovém výboru odpověděl žertem, že hamletská otázka německé university, zda Praha nebo Liberec, není rozhodnuta a proto mu také profesorské sbory nepředložily ani návrhů na stavby pro německé vysoké školy v Praze. Předpokládám loyálně, že ministr Bechyně mluvil bona fide. Avšak poněvadž ze zpráv profesorských sborů university a německé vysoké školy technické v Praze vysvítá, že oba sbory nikoliv dnes, nýbrž již velmi dávno podaly ministerstvu školství a nár. osvěty návrhy na přestavění a příslušné sta by, vychází z toho najevo, že úředníci pana ministra školství a nár. osvěty hanebně zneužili, že pana ministra školství a nár. osvěty nepravými zprávami svedli k tomu, aby v rozpočtovém výboru v odpovědi na německé žaloby řekl nepravdu. A správní systém, který nedotčeně jméno politického ministra - nechci olupovati pana ministra Bechyně o jeho politické jméno, ani se ho dotýkati systém, který zneužívá politického jména ministrova, to přece pochopíte, musíme zásadně potírati, takovému systému musíme odříci mravní podklad.
Pan ministr školství a nár. osvěty Bechyně pronesl slovo, na něž bych chtěl navázati. Chci z něho vyvoditi důsledky. Pan ministr školství a nár. osvěty Bechyně nám řekl, že by mu bylo nejmilejší, kdybychom my Němci mohli říci, že my, němečtí dělníci, rolníci a občané platíme tolik a tolik státních daní a následkem toho že si za vlastní peníze vybudujeme vlastní školství. Pan ministr školství a nár. osvěty jest příslušník socialistické strany, která kdysi, když ještě nevysílala ministrů, hájila zásadu národní samosprávy. Kdyby se páni chtěli rozpomenouti na svoji minulost, cesta by byla volná a bylo by možno lehce uplatniti staré smýšlení. Nemáme nic proti tomu, páni mají mocenské prostředky v ruce, jsme ochotni jim pomoci, aby státním statistickým úřadem zjistili do posledního haléře, kolik daní a dávek platíme v tomto státě my Němci a kolik Čechové, abychom určili náš podíl na státní správě. Chce-li pan ministr, byla by to cesta k přivodění stavu, který nazýváme stavem národní samosprávy. Prozatím se však zdá - a i lepší živlové v koalici ještě dlouho nesešli z této bludné cesty - že většina mužů, kteří mají v rukou vládu tohoto státu, nechce kontroly státního hospodářství, poněvadž skutečné kontroly nemůže vůbec potřebovati. (Potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Dubický.
Posl. Dubický: Paní a pánové! Budiž mi dovoleno, abych dříve, než přikročím k vývodům o vlastním rozpočtu na příští rok, mohl v politické části řeči promluviti o událostech v Bulharsku a o nedávném porotním případě pražském, který vzbudil doma i za hranicemi neobyčejnou pozornost.
Nedávno mluvil v poslanecké sněmovně pan ministr zahraničních věcí o mezinárodní situaci. Dotkl se poměrů téměř ve všech okolních státech, ale nebylo mluveno o Bulharsku. Jsme daleci toho, abychom zasahovali do vnitřních poměrů kteréhokoliv suverenního státu; jsme po této stránce přísně neutrální a objektivní. Jestliže však z jednoho státu jsou posíláni do státu druhého lidé, aby zde prováděli politické vraždy, pak jsme povinni sobě i celé veřejnosti, abychom se poměry, které takové činy vyvolávají, zabývali.
Jsme toho názoru, že praktické osvědčení našeho přátelského poměru k Jugoslavii musí býti zřejmo i v oněch motivech naší zahraniční politiky, kde snad méně my sami, tím více však Jugoslavie je dotčena. Bulharsko jest důležitou částí řetězu, kterým byl a jest zájem německé politiky vázán k zájmové sféře blízkého i dálnějšího Orientu. Toto naše Bulharsko tvořící most či průchod z Německa přes Pešť do Cařihradu, mohlo by se velmi snadno státi nebezpečnou barierou interesům naší i jugoslavské politiky, která dle našeho přání má býti na Balkáně rozhodující v konsolidaci tamních poměrů ku prospěchu jak jižních větví slovanských, našich nejpřirozenějších spojenců, tak i k prospěchu našich hospodářských snah. V Bulharsku byla v červnu letošního roku násilným způsobem povalena zemědělská vláda. Událost, která svým významem sahá daleko přes hranice Bulharska. Majíce na zřeteli hnusné methody, jakými dnešní bulharská vláda opanovala pole, jsme povinni uvědomiti si, co znamená bulharský převrat pro nás i pro Jugoslavii, se kterou jsme spjati devisou "věrnost za věrnost". Zemědělská revoluce Stambolijského na bulharské válečné frontě v r. 1918 a vymanění Bulharska z Ferdinandovské politiky přispělo znamenitou měrou k likvidaci centrálních mocností a tím ku konečnému vítězství naší věci. Tímto okamžikem stal se z Bulharska opětně stát slovanský a mírotvorný činitel na Balkáně. Bulharsko jediné z poražených států, díky vládě zemědělské, loyálně plnilo mírové podmínky a snažilo se cestou demokracie upevniti pořádek doma a získati si opětně morální kredit Evropy. Přímočará politika Stambolijského, robustní v pravdě a nadšená v pacifickém agrárním cítění nebála se řešení nejtěžšího problému pomru k Srbům. Pod zástavou slovanského agrarismu podala v Niši ruku jihoslovanskému národu, zahajujíc tak novou éru balkánské politiky osvobozené od diplomatických zásahů bývalých bulharských spojenců. Velkolepé obrysy budoucího státního svazku balkánských Slovanů, založeného na principu národní spravedlnosti, lidového pokroku a skutečné demokracie, rýsovaly se na politickém obzoru jako spolehlivá opora naší zahraniční mocenské i hospodářské politiky. Teprve historie řekne, byl-li Stambolijský a jeho lidé umlčeni proto, že jeho chirurgické řezy dotkly se těch, kteří po dlouhá léta byli parasity bulharského lidu a za války zrádci slovanského Bulharska, či proto, že mezinárodní politika bulharské zemědělské vlády stavěla se do cesty politickému i hospodářskému imperialismu starých i nových bloků. Faktem zůstává, že rány zasazené novému Bulharsku vedenému zemědělci zasáhly i Jugoslavii i nás, zasáhly mír na Balkáně, kde každé vzplanutí je ohníčkem ve stohu slámy. Je nutno a čestno protestovati s tohoto místa nejen proti všem zákeřnickým ukrutnostem, jimiž nová vláda Bulharská chce si raziti cestu ku předu, ale i proti jakýmkoliv tendencím mimobulharským, které by mimo nás a proti naší a jugoslávské politice míru chtěly znovu odtrhnouti Bulharsko od směru, kterým se bralo vedeno Stambolijským. Jen spravedlivé uznání této skutečnosti a přísně spravedlivá posice naší vlády k dnešním uchvatitelům státní moci v Bulharsku může bulharský národ posíliti u vědomí, že ani krvavý terror, ani vraždy jeho vůdců tak ohavně praktikované, ani honosné vládní vítězství při posledních volbách nezabrání dějinné spravedlivosti, která opět jej dovede k vládě. Téměř 1/2 roku již trvající Bartolomějská noc v Bulharsku, násilí rovnající se hrůzám rudého nebo bílého terroru v Rusku a zasahující hanbou hnusné vraždy i jméno naší vlasti, musí již končiti. Hekatomby spravedlivých utopené v krvi ne pro zájem národa, volají k Evropě po ukončení této ohavné hry s dobrým bulharským lidem, jehož vůle a snaha po práci a míru stále je odměňována krví. Nejsme povinni otázati se, pro čí zájem se tak děje? Jsme to povinni sobě i Jugoslavii, jejíž mír je mírem naším, její síla naší silou, její úspěch naším úspěchem.
Stambolijský, Duparinov i Daskalov pracovali pro smíření dvou slovanských států, pro odstranění prastarého sporu, který otravoval balkánský vzduch. Pracovali ovšem také proti germanofilské a reakční vládě Cankovově, která z Bulharska dělá zemi atentátů, vražd a hromadného popravování příslušníků strany zemědělské. To, co se v Bulharsku děje proti tisícům strašlivě mučených lidí, volá k svědomí celého světa. Týden co týden přinášejí noviny z Bulharska zprávy o nových vraždách a atentátech politických. Stranickou vášní a mstou zaslepené duse neznají jiné cesty, než vehnati kouli do těla politického odpůrce a prováděti hromadné exekuce poctivých lidí, kteří s vládou reakce nechtí míti nic společného. Mám po ruce řadu konkrétních a zjištěných případů, které o krutovládě v Bulharsku mluví řečí srozumitelnou. Pro posouzení jen několik. Ve městě Ferdinandovo a Berkovice povraždila vládní vojska všechny raněné účastníky povstání, pobila všechny syny uprchnuvších účastníků, zapálila domy a na okresích vypálila celé vesnice. Ve vesnicích Prevala a Horní Luka uloupili sedlákům peníze a 22 jich postříleli. V Burgasu bylo 300 rolníků a dělníků naloženo na prám, odvezeno od břehu a pak spuštěna na ně palba ze strojních pušek, kterou byli všichni postříleni. V údolí Urovny byl povražděn vzdavší se oddíl rolníků a druhý den 400 bylo jich pobito. Zatčena a těžce ztýrána byla rodina rolnického poslance Karadžova, při čemž zemřelo jejich 4leté dítě. Bestiálním způsobem zavražděn byl rolnický poslanec Ivan Parvanov z Horní Červené. Byl to 60ti letý stařec, který hordou Cankovových pochopů byl nejdříve mučen a pak zabit. V mnohých okresích postřílena byla celá sta rolníků přímo na ulicích, - po věznicích a kasárnách - je pozavíráno na 15.000 sedláků a stoupenců protivládních stran. Počet zavražděných jde již do tisíců, další tisíce lidí uprchlo do ciziny bez jakýchkoliv prostředků jen aby zachránili holý život. Může za těchto okolností přihlížeti naše vláda k těmto ukrutnostem bez důsledků? To již není, slavná sněmovno, vnitřní záležitost Bulharska, to jest celý řetěz těžkých zločinů, které se dějí před tváří celé Evropy, to je tyranie germanofilské reakce, která musí býti obžalována a souzena.
U nás se naskytl minulý týden případ, na němž mohlo býti jasně demonstrováno, že politické vraždy, které jsou v Bulharsku na denním pořádku, musí býti odsouzeny. Před pražskou porotou stál záhadný útočník Anatas Nikolov, vlastním jménem Jordan Čičankov, který za bílého dne chladnokrevně zastřelil bývalého bulharského vyslance Daskalova. Čičankov! Kdyby člověk byl zlomyslný, řekl by toto: na jedné straně režim representovaný jménem Cankov, na druhé straně vražda spáchaná někým, kdo se jmenuje Čičankov. Mám říci, že obě tato jména dělí pouhá dvě písmenka? Nebývá zvykem kritisovati rozsudky, zvláště v parlamentě. Ve spořádaném a právním státě jest rozsudek soudu výrazem práva a svědomí. Jestliže však jsem nucen s tohoto místa promluviti o rozsudku pražské poroty, děje se tak proto, že jest zde co činiti s mravní zrůdou, která v celé veřejnosti i za hranicemi vyvolala bouři spravedlivého rozhořčení u všech, kdož mají v sobě jen špetku smyslu pro spravedlnost a dobrou pověst našeho státu jako člena kulturního a mravního společenství v Evropě. Dvanáct porotců, z nichž bylo 7 žen, osvobodilo usvědčeného vraha, který se sám k činu doznal a před porotou učinil výrok tak cynický, že bude se zavražděným tančiti shimmy, že tento výrok sám stačil, aby odhalil celou hloubku jeho zvrhlé zločinnosti. Před deseti měsíci šlo pobouření naší celou zemí, když ministr dr. Rašín klesl pod kulkou vrahovou. Minulý týden vyhlásili jsme však ústy pražské poroty, kteráž podle demokratické theorie má býti jakýmsi svědomím lidu, že politická vražda není zločinem, že politický vrah jest vinen nejvýše tím, že bez úředního povolení nosil u sebe bambitku. Zavražděný Daskalov, který býval bulharským vyslancem v Praze a členem vlády Stambolijského, nepřestal býti účasten zákonité ochrany našeho státu, ve kterém zůstal i po svém propuštění z úřadu, když v rodné jeho zemi zvítězilo násilí, reakce a fašistická brutalita. Právní a kulturní stát musí ochrany poskytnouti každému, kdo žije na jeho půdě. Nuže, na půdě tohoto státu, který se jinak hlásí oprávněně mezi nejpokrokovější státy Evropy, směl býti zavražděn člověk z pusté politické msty a zločin tento zůstal nepotrestán. Stal se na půdě československého státu, mezi nímž a jeho mravními pojmy a mezi nejtemnějšími kouty Balkánu a jeho barbarstvím je úžasný rozdíl. Úkolem naším právě bylo, aby tento rozdíl byl osvědčen před celým vzdělaným světem. Takto mělo býti dokázáno, že naše republika a její soud z lidu nestrpí, aby, kam sahá jeho moc, směly se beztrestně uplatňovati banditské methody temných končin, že se u nás smí a může kdokoli cítiti bezpečen a že každý, kdo bezpečnost tuto ohrožuje, propadá nikoliv snad zvykům své divošské krajiny, nýbrž zákonům civilisované země. V žádném mezinárodním kodexu není uzákoněna beztrestnost zločinců, kteří by mohli kdykoliv přijíti a páchati zločiny. Je jisto, že doby, kdy se pohlíželo na poroty s jakousi mystickou úctou, již minuly. Tvrdí se právem, že poroty bývají kořistí nálad, optických klamů, a množí se hlasy, které se táží, proč, jdeme-li k odborníkovi, když chceme šaty nebo chceme-li vyléčiti nemoc, jdeme naopak k laikovi, když si přejeme spravedlivého rozhodnutí o vraždě? Porota předpokládá občanskou uvědomělost a vědomost o dosahu činu a toho bohužel u poroty pražské nebylo. Osvobodivši Nikolova Čičankova, podnikla zároveň atentát na představu mravní zavržitelnosti vraždy a to je věc úžasná, neslýchaná a nebezpečná. Dvojnásob nebezpečná v této době, kdy strašidlo politické vraždy obchází Evropou. Rozsudek pražské poroty dává zločincům vlastně jakési právo, aby šli a někde v některém místě zabili jiného člena strany Stambolijského. Měla snad pražská porota o mstě týž názor jako macedonská organisace? V Evropě je mnoho politicky činných mužů, po nichž pase ruka vrahova. Výrok pražské poroty může těmto úkladníkům říci, že v jejich počínání není nic strašného, že jest to více méně pouhé vykonávání občanských práv. To vše je samozřejmě absurdní a členové poroty si měli uvědomiti, že na nich spočívá těžká občanská odpovědnost, odpovědnost za hodnocení činů, za tvoření morálky. Nekmitla hlavou porotců myšlenka, že svým výrokem schvalují politiku teroru, která se hrozí státi evropskou chorobou?
Ale ještě jiná věc je zajímavá. Před porotou dělala se v jisté části tisku nálada ve prospěch vraha. Nálada se připravovala se za vědomí bulharského vyslanectví v Praze zvláštními letáky a brožurami z Vídně a Pešti, starých to ohnisek všech protislovanských akcí. Urážlivým způsobem se mluví v těchto letácích, které i poslanci dostávali, o české historii. Vrah, který si dal falešné jméno Athanas Nikolov, srovnáván byl s Husem! Může býti horší urážky pro nejslavnější periodu našich dějin?
Je zajímavo, že letáky tyto nebyly zkonfiskovány, ač vlastně připravovaly náladu k soudnímu přelíčení. Státní návladnictví, které v některých případech je až příliš úzkostlivé, tolerovalo zde pustou agitaci cizích agentů a přispělo tak k tomu, že jistá část veřejnosti byla pro obžalovaného naladěna.
Bulharské vyslanectví v Praze dokud nepochybovalo o odsouzení vraha, označovalo Čičankova za nezjištěného Macedonce. Jakmile však byl osvobozen, hned byl právověrným Bulharem, vystaven mu bulharský pas, aby přes Rumunsko mohl odjeti do země pusté tyranie.
Velice neblaze posuzuje se jednání nynějšího bulharského vyslance v Praze dr. Mihalčeva. Když krátce před atentátem nastoupil svůj úřad v Praze, odejel za nedlouho zpět do Sofie a vyjádřil se k zástupcům bulharského tisku takto: "Daskalov bydlí na Smíchově, Švédská ul., villa Beneš VIII., ve ville, která vypadá jako palác." Věděl tedy přesnou adresu zavražděného. Po atentátu vyjádřil se však v "Prager Presse": "Ujišťuji, že se o Daskalova velmi málo zajímám, a že dokonce ještě dnes nevím jeho adresu."
Když po atentátu navštívil vyslance Mihalčeva nejbližší příbuzný Daskalovův, omlouval se vyslanec, že nebyl na pohřbu a sám začal mluviti o tom, že přátelé Daskalovi myslí, že on jest na aféře interesován a že se proti němu mnoho píše v novinách. Prosil příbuzného Daskalova - jehož jméno prozatím neuvádím, žije v Srbsku - aby uveřejnil v "Prager Presse" článek, který on, Mihalčev, sám napíše a ve kterém by jako nejbližší příbuzný Daskalovův popřel jakékoliv účastenství bulharského vyslance.
Pozoruhodné je dále, že služka u rodiny Daskalovy jménem Antonia, rozená Ruska, o níž je důvodné podezření, že zcizovala Daskalovi dopisy, že častěji poslouchala rozhovory v rodině Daskalově za dveřmi, přijata byla po atentátu do služeb bulharského vyslanectví a je tam doposud. Ve vyšetřování, které vedl soudní rada dr. Knotek, nebyla tato služka ani vyslechnuta, nebylo pátráno na základě protokolu paní Daskalové ani po spoluvinících a tak vyšetřování bylo neúplné.
Jaký div, že rozsudek poroty způsobil v cizině, zvláště pak v Jugoslavii oprávněné rozhořčení. Jestliže jsme si pracně vydobyli uznání spořádaného státu, setkáme se nyní se skeptickými názory o našich poměrech, kde vražda za bílého dne jest pomíjena. Smutný verdikt pražské poroty musí býti proto odčiněn, ale musí také býti podnětem povolaným kruhům, aby se bezodkladně přikročilo k řádné reformě trestního zákoníku a trestního řádu v naší republice. Čistě náhodný výběr několika jednotlivců do poroty nezajišťuje ani to, že budou souditi podle právních názorů a právního vědomí lidu, tím méně, že budou souditi spravedlivě a podle zákona.
Nezbytnost reformy porot jest případem pražským nejlépe prokázána a musí k ní býti neprodleně přikročeno. Dnes už je jisto, že soud s útočníkem bude obnoven. Stalo se tak ne z motivů politických, nýbrž na základě nových skutkových okolností, které byly předloženy právním zástupcem rodiny Daskalové státnímu návladnictví.
Je zjištěno, že vrah není Makedonec, že nebyl a nemohl býti ve výkonné organisaci Makedonců, že nezúčastnil se oněch vybájených tajných porad u Kumanova a Skoplje, kde prý, jak u poroty tvrdil, jsou lesy a vysoká hora, ačkoliv nic takového tam není a tak dále. Vrah sám doznal se, že dosavadní jeho jméno je smyšlené a že soud zúmyslně podváděl. Proto zemský trestní soud povolil obnovu celého trestního případu, který projednán bude v nejbližším porotním zasedání.
Tolik jsem považoval za nutné říci jako člen zemědělské strany, jejíž příslušníci v Bulharsku jsou v tisících ubíjeni, jejíž ministři a poslanci jsou vražděni a pro něž neplatí ani svoboda slova, ani svoboda tisku, ani právo shromažďovací.
Apeluji na pana ministra zahraničních věcí, aby jako člen rady Svazu národů, tohoto nejvyššího mezistátního tribunálu, učinil příslušné kroky proti hrůzovládě v Bulharsku, která právem pobuřuje svědomí kulturního světa ohrožuje balkánský mír. (Zcela správně!) Dnes nejde již o to, jestli v Bulharsku vládnou zemědělci anebo jiná strana, jde o zachování míru a o zamezení teroru, který veden je organisacemi provokatérů, jimž žádné právo není svaté, žádné právo nedotknutelné.
Naši politickou veřejnost zajímají dále v nemalé míře pohnuté události v Německu. Od počátku, kdy položeny byly první kameny k základu nové Evropy, po strašné světové válce, bylo zřejmo, že tři bývalé rody panovnické, habsburský, hohenzollernský a wittelsbašský budou hleděti stále znepokojovati klid a mír Evropy. Naše republika prodělala již zkušenosti s dobrodružnými zájezdy Karla Habsburka a jen smrtí tohoto bývalého monarchy byla tato otázka, která znepokojovala bezprostředně naši republiku, částečně pro nejbližší dobu likvidována.
V posledních dnech se odehrává podobný dobrodružný návrat bývalého korunního prince německého. Jeho příjezd znamená rovněž porušení mírových smluv a chová v sobě nebezpečí ohrožení světového míru. Dovolení k pobytu na německé půdě bývalému korunnímu německému princi znamená aktuelní politické nebezpečí pro sousední státy. Německý kancléř Stressemann prohlásil, že bude odmítnut požadavek Dohody, aby byl německý korunní princ vydán. V této věci nebude - doufáme - rozhodovati jen pan Stressemann, nebude rozhodovati Německo, tu musí rozhodnouti spojenci. My vítáme, že jsou již učiněna opatření spojenců v této ožehavé otázce. Oficielní československé stanovisko k návratu korunního prince do Německa bylo formulováno ministrem zahraničních věcí v rozpočtovém výboru velmi jasně.
My jsme ze zásadních důvodů proti návratu korunního prince na německou půdu a budeme ze všech sil podporovati všechna opatření spojenců. My stojíme na stanovisku Francie bez výhrady, neochvějně, jsme Francii vázáni hlubokými díky za spoluúčast při osvobození a jsme pro požadavky Francie i se stanoviska čistě lidského. Nebudu se zmiňovati o jednání Německa za války. To je již věc příliš známá a je to jedna z nejstinnějších kapitol světové historie vůbec.
Celé jednání Německa od 12. listopadu 1918 až po dnešní dobu je jediným řetězem neupřímnosti oproti všem dohodovým spojencům. Německo hledělo po celou dobu 5 let svými agenty na všech stranách světa štváti proti Francii, hledělo, aby anglické veřejnosti i oficielní mínění bylo odlišné od francouzského.
Je samozřejmé, že ostrovní říše britská má do jisté míry jiné názory a zájmy na evropském kontinentě než evropské mocnosti kontinentální. Ale Anglie s Francií musí jíti svorně v hájení základních mírových smluv. Německé vlády, němečtí politikové říšští za dobu 5 let, zdá se, málo se naučili. Francie vítězí dnes již morálně v otázce rurské, získala si ohromný respekt před celým světem, že stála na svém spravedlivém stanovisku neochvějně. Přes 100 miliard franků vydala jen na částečnou obnovu severofrancouzského zemí, zničeného za války Německem. Trpný odpor stál Německo v Poruří již více než by bylo stálo zaplacení reparací. Poměry v Německu po stránce hospodářské jsou dnes tam, kam přivedli je němečtí zodpovědní lidé. Tím není vinna Francie, ale vinno jest pouze Německo. A myslí-li si kdo v Německu, že ten či onen vůdčí německý státník provede diplomatický souboj s Poincaréem, pak se velmi mýlí. Odloučení mocností od Francie za dobu 5 let se Německu nepodařilo a již se nepodaří. Dohodové velmoci a státy Malé dohody stojí věrně na stráži proti německým intrikám, které chtějí isolováním Francie získati určitých výhod pro německou říši.
My víme, ze Německo bude žíti, známe až příliš dobře psychologii německého národa a proto nevěřili jsme v poslední době také v žádné reparatistické úspěchy jednotlivých zemí německých, ať již to byly Bavory, Mnichov nebo Drážďany. Ale chceme takové Německo, takového souseda, který respektuje mírové smlouvy a novou mapu Evropy a které je ovládáno duchem opravdové demokracie.
Pokud jde, slavná sněmovno, o státní rozpočet na rok 1924, nutno prohlásiti, že vláda učinila velmi vážné kroky na cestě ke snížení nejen státních výdajů, ale i příjmů, čili, že věrna zahájené politice deflace, pokračuje velmi energicky a soustavně. Nápravu a obrat vynutil si praktický život sám. Jeho zákony ukázaly se opět silnějšími nežli zákonné prelimináře daní a dávek, neboť tyto počaly zřejmě klesati. Tlak změněných hospodářských poměrů vyrazil konečně okna ministerských kanceláří, kde až dosud v suchu a pohodlně podle byrokratického lienálu vypočítávaly se státní výdaje a dle nich státní příjmy bez ohledu na poplatnictvo. Nyní má býti jinak.
Snížení rozpočtu proti letošku o více než 18% dlužno považovati za novou směrnici v hospodářské politice státu, který ovšem přichází se slevou svých potřeb až když byl postaven před hotový fakt menšího výnosu daní a seslabené síly poplatnictva. Proto ale také v nejvyšší čas, aby byly podchyceny a rozmnoženy síly, jichž je třeba, aby naše hospodářství z tísně co nejdříve vyvázlo.
Úhrn našich státních výdajů od r. 1919 ustavičně stoupal, až v roce 1922 dostoupil vrcholného bodu 19.800,000.000 Kč, v roce 1923 klesl pouze o 2%, kdežto rozpočet na rok 1924 svou konečnou číslicí 16.900 milionů vykazuje pokles výdajových položek o 18.5%. Byly tudíž výdaje proti roku 1923 sníženy o 2.300 milionů Kč, zatím co státní příjmy stanovené na 16.300 milionů Kč jsou proti letošku níže preliminovány asi o tutéž částku, t. j. o 2.400,000.000 Kč. Zdá se však, že v některých položkách říjnových je snad více optimismu, nežli skutečné víry.
Spoléhati na eventuelní úspory ve státních výdajích v případě nedocílení preliminovaných státních příjmů znamená zapomínati, že, budou-li zde nějaké úspory, bude z nich třeba krýti předně deficit, vykázaný částkou 603 milionů Kč. Tento ovšem podle finančního zákona možno krýti výpůjčkou, avšak značné zatížení, jaké představuje už dnes placení úroků ze státního dluhu - téměř 2 miliardy Kč - připomíná dosti důrazně, že i ve výpůjčkách nutno si už uložiti reservu a že možno se k nim uchýliti jen pokud jde o investice.
Probíráte-li se požadavky jednotlivých resortů, vidíte, že jsou nižší a u některých oborů dosti podstatné, což neblaze je znáti zvláště u ministerstva zemědělství, jehož rozpočet je oproti loňsku menší téměř o 119 mil. K hlavně na úkor práce za postátnění lesů. Ministerstvo zemědělství má v rozpočtu 655 milionů Kč, což činí 3·3 rozpočtu. Loni mělo skoro 4%. Z rozpočtu ministerstva zemědělství 2/3 připadají na provoz státních statků, které se celé státní pokladně vrátí a přinesou ještě více než 70 milionů čistých příjmů. Zbude tedy na vlastní rozpočet ministerstva zemědělství pouze 221 milionů Kč, což činí pouze 1.3% všech státních výdajů. Na druhé straně najde však v rozpočtu ještě dosti posic, které ukazují, že nazírání na stát, jako by tento byl nějakým zaopatřovacím ústavem, dosud se ještě nepodařilo úplně zkorigovati.
Pozoruhodná je kapitola o poměru osobních a věcných výdajů státních. V roce 1922 činily osobní náklady 7.472 milionů korun, v roce 1923 stouply na 7640 milionů Kč, a odečteme-li z položky osobních výdajů rozpočtu nynějšího částku 1.500 milionů Kč, připadající na nouzové výpomoci - jež do předchozích rozpočtů nebyla zařazena - dospějeme k cifře 6.622 milionů Kč. Tolik bude stát v příštím roce potřebovati na platy státního zaměstnanectva, tedy o více než 1 miliardu Kč méně, což je důsledek známého prosincového zákona. Ryzí věcné výdaje. vyloučíme-li z preliminovaného obnosu 8.871 milionový náklad na státní dluh a příděly samosprávným svazkům, činí pro příští rok 6.087 milionů Kč, proti roku 1923 asi o 1 3/4 miliardy Kč méně. Patrno však z toho, že osobní výdaje státu převyšují dost podstatně jeho věcná vydání, což jest tím povážlivější, čím více státní úřednictvo, nebo aspoň některé jeho kategorie, při svých dnešních platech jest sproletarisováno a poměry znechuceno. Mělo by tudíž býti nejen usilováno o zavedení obchodního principu do vedení státních podniků, ale i o reformu celé veřejné správy v zájmu jejího zjednodušení a zlevnění a tím i lepšího hmotného postavení státních zaměstnanců.
Přes to, že předložený rozpočet je nižší, jest ještě na naše poměry neudržitelný zhledem ku poplatní síle občanstva a musí se proto ve snižování pokračovati. Ovšem v prvé řadě tam, kde toho je nejvíce třeba a kde nejde o akce národohospodářské. Proč? Daňové zatížení veškerého poplatnictva dosáhlo vrchole a je proto nutno započíti s odbouráváním daní a zavedením některých změn v našem berním systému, který byl válkou úplně porušen.
Největším postrachem našeho poplatnictva jsou šeky berních úřadů. Podle zákona ze dne 16. března 1921 jsou přímé daně státní i s veškerými přirážkami splatné ve čtyřech rovných lhůtách předem a to 1. ledna, 1. dubna, 1. července a 1. října každého roku podle posledního platebního předpisu. Nezaplatí-li poplatník do 6 neděl po dni splatnosti, vymáhají se dlužné daně exekučně a mimo to je dlužník povinen platiti 10% úrok z prodlení, který teprve letos byl snížen na 7%. V praksi tento zákon vypadá takto: Poslední platební rozkazy na příklad na daň z příjmu jsou z roku 1920, od té doby nová daň z příjmů nebyla předepsána, takže poplatník je povinen v dalších letech platiti bez platebních rozkazů, podle předpisu z roku 1920. Porovnáme-li příjem z roku 1919 resp. 1920 s příjmem roku 1921 a 1923, vidíme krutost, nemožnost tohoto zákona.