Předseda (zvoní): Žádám pana řečníka, aby se mírnil.
Posl. dr. Keibl (pokračuje): . . . systém, který se proti nám Němcům všude a také i zde staví. České strany poznaly, jaký význam má německý úředník pro naši národnost a usilují tudíž, aby ho do posledního odstranily, avšak i německý lid poznal tento jeho význam a stojí do posledního za ním. Každá křivda spáchaná na německém státním úředníku vámi a vaší vládou, štvaní českého tisku neznající míry proti německým státním úředníkům pociťuje dnes německý lid jako ránu, která zasahuje jeho samého a cítí podle toho. A tu žádá česká veřejnost od Němců loyalitu k tomuto státu? Tak se nevychovávají věrní státní občané, tak se odpuzují. Dnes a zítra, ve svých dobrých dnech nás nepotřebujete, avšak snad pozítří, až se kolo světových dějin o něco dále otočí, budete nás hledati a nenajdete nás. Vaše denní práce dodává nám nejlepší agitační materiál a přivádí nám denně nové stoupence, nám, kteří odmítáme nejen státní rozpočet, nýbrž celý český stát. (Potlesk na levici.)
Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. dr. Nosek.
Posl. dr. Nosek: Vážení pánové! Rozpočet každého státu a ovšem také státu našeho může býti správně posouzen jenom v souvislosti s rozpočtem let předchozích. Abychom mohli zaujmouti určité stanovisko k rozpočtu na rok 1924, abychom si mohli říci, zda tento rozpočet vykazuje příznivé znaky, musíme se podívati na rozpočty z let minulých. A tu především bych si dovolil upozorniti, že zcela zřejmě a úplně jasně mohl každý viděti, že rozpočet státu československého v celkovém svém rozpětí počínaje rokem 1919 rok od roku stoupal, až vyvrcholil v roce 1922 částkou, která se ve výdajích velmi přibližovala plným 20 miliardám.
Roku 1923 nastává tu jakési zakolísání, další vývoj se zastavuje a vidíme, že rozpočet na rok 1923 proti roku dřívějšímu poněkud klesá ve vydáních o 294 miliony, a vyjádříme-li to percentuelně, aby to bylo názornější, znamená to poklesnutí celkových výdajů státního rozpočtu na rok 1923 proti předchozímu roku o 1.49%.
Teď ovšem je možno zahleděti se na rozpočet pro rok 1924. Po této stránce nutno zaznamenati, že pokles rozpočtu v celkovém jeho rozpětí je daleko určitější, daleko jasnější, takže možno mluviti o tom, že s toho vrcholu docela určitě a jasně nastoupena cesta vývoje opačného, že s těch vysokých číslic roku 1922 zvolna sice, ale určitě sestupujeme na nižší úroveň, která jaksi odpovídá celkovým hospodářským poměrům našeho státu. Vyjádříme-li to v procentech, znamená to, že rozpočet na rok 1924 je proti rozpočtu z roku běžného ve svých vydáních o 12.25% nižší.
Vedlo by nás příliš daleko, kdybychom chtěli krok za krokem sledovati tento vývoj u vydání řádných i mimořádných a naproti tomu srovnávati, prohlížeti, jakým způsobem tomuto vývoji jak vzestupnému, tak také sestupnému na straně vydání odpovídal příslušný vývoj vzestupný anebo sestupný při řádných i mimořádných příjmech. Omezím se tu jen na srovnání posledních 2 let, totiž roku běžného a příštího.
Pokud se týče rozdělení vydání na řádná a mimořádná, je zajímavé si všimnouti, že v prvních svých rozpočtech měli jsme nepoměrně větší výdaje mimořádné proti vydáním řádným. Dalo se to vysvětliti těmi opravdu mimořádnými poměry, zařizováním mladého, nového státu. Pokud se mohu upamatovati, byl poměr na rok 1919 takový, že vydání řádných byla pouze 1/3 a mimořádných plné dvě třetiny. Léta následující vykazují již jisté zlepšení. Jsou neklamným svědectvím, že toho mimořádného už je ve zřizujícím se státě o něco méně a vyrovnává se to navzájem na nějakých 50%. V letech následujících se poměr ten zlepšuje do té míry, že máme 2/3 řádných výdajů a jen 1/3 vydání mimořádných. Přihlédneme-li k roku 1924, můžeme věc zformulovati asi tím způsobem, že vydání řádná činí 78% všech vydání a vydání mimořádná 22%, čili pro snazší zapamatování možno říci, že mimořádná vydání činí asi 1/5 všech státních výdajů. A kdybychom to převedli na desetinný zlomek - za účelem srovnání s rokem předešlým - byly by to 2/10 veškerých státních výdajů. Roku 1923 znamenala mimořádná vydání ještě 3/10 všech vydání, takže zde možno konstatovati, že v tomto rozpětí jediného roku 1923 proti r. 1924 nastává zlepšení ve prospěch řádných výdajů a tedy zmenšení mimořádných výdajů o celou 1/10, čímž zase je i po této stránce dokumentováno, že zvolna - opakuji to již po několikráte - ale přece jen krok za krokem i po této stránce blížíme se ke konsolidování svých hospodářských poměrů, jak ostatně vyplývá z celé současné hospodářské i politické naší situace.
Mohla by se ovšem naskytnouti otázka, myslím, dosti důležitá, v jakém asi poměru jsou státní příjmy k státním výdajům, když tato státní vydání klesají, zda snad příjmy se udržují na stejné výši či snad klesají, a klesají-li, je-li ten pokles úměrný, aby nemusil působiti nějakou obavu, že bychom skončili v příštím roce deficitem příliš značným. A po té stránce si můžeme říci, jestliže pokles řádných vydání je vyjádřen v procentech 12·25 %, že preliminované příjmy na příští rok jsou proti roku běžnému nižší o 12·86%. Jest pravda, že příjmy klesají percentuelně o něco více, než percentuelně jest vyjádřeno snížení vydání, ale jakkoli je to nepříznivý zjev, jakkoli by si bylo přáti, by vydání pokleslo percentuelně více, než poklesnou příjmy, přece jen těch několik desetin procenta není nic, co by mohlo býti považováno za zjev pro hospodářský rozvoj státu nějak katastrofální. Ale rozhodně pro státní správu přece jen je nutno v tom spatřovati vykřičník a takové jemné sice, ale dosti důtklivé upozornění, že úplné shody v poklesu příjmů a v poklesu vydání, v celku vzato, v rozpočtu našem není. Tento zjev, který možno označiti stran všeobecných vydání a všeobecných příjmů, je také docela možno konstatovati stran poměru poklesu řádných vydání a řádných příjmů. Je to zde o něco markantnější. Řádná vydání klesají pro příští rok proti roku běžnému o 9·67% a řádné příjmy klesají o 10·98%, tedy téměř o 11%. Zadíváme-li se na týž poměr v mimořádných vydáních a příjmech, pozorujeme, že mimořádná vydání na příští rok proti roku běžnému klesají sice o celých 18·48%, ale mimořádné příjmy klesají nepoměrně víc, o plných 52·57%. Je viděti, pokud se týká mimořádných příjmů, že tyto příjmy klesají s dalším vývojem a dalším konsolidováním státu daleko rychleji, než klesají mimořádné výdaje, které ovšem, čím dále bude pokračovati vnitřní uspořádání všech našich poměrů hospodářských, také se budou snižovati. jak se už o tom stala zmínka.
Ovšem jedna věc není zrovna příznivá v rozpočtu na r. 1924, obzvláště srovnáme-li to s příslušnými číslicemi rozpočtu běžného a zamyslíme-li se také nad možným hospodářským vývojem v budoucnosti. Mám zde na mysli celkové rozvrstvení rozpočtených výdajů na výdaje osobní a na výdaje věcné. Pokud se týče vydání věcných, tu ony již z povahy věci samé znamenají vždy nezbytná vydání na různé potřeby státu; pokud se týká vydání osobních, jsou ony také nezbytná vydání na potřeby státu, aby všeliká agenda státu byla obsloužena. Je pochopitelno, že při posuzování celkové povahy rozpočtu nutno vždy považovati za příznivější rozpočet, který vykazuje poměrně menší procento osobních vydání, poněvadž obchodnicky vyjádřeno, znamená to vždycky menší režii. Když vidíme, že na rok 1923 z celkových státních výdajů na osobní výdaje připadá 39% a na věcné 61%, musíme říci, že u srovnání s některými státy jinými - já jen namátkou béřu rozpočet státu francouzského na r. 1923 a potom rozpočet státu italského na druhý semestr r. 1923 a první semestr r. 1924 - vidíme, že přece jen to procento osobních výdajů máme zde podstatně vyšší. Zhoršuje se to na r. 1924 do té míry, že plných 48% celkových výdajů připadá r. 1924 na vydání osobní a už jen 52 na vydání věcná. Vím, že je to odůvodněno příslušnými zákonnými normami. Je mi také docela jasno, že po této stránce výdajů osobních nelze ani při jinak příznivém rozvoji našeho státu očekávati nějakého podstatného snížení, naopak jako důsledek pragmatikálního postupu celé řady úřednictva musí se dostaviti další zvýšení této číslice, a když pak uvážíme, že nemůžeme přes toto snížení v rozpočtu, které na rok 1924 se provedlo, zůstati na této výši téměř 17 miliard, že bude zde dále nutno přistoupiti ještě k větší redukci celkové číslice výdajové v našem rozpočtu na nějakých 12 až 14 miliard, aby to odpovídalo hospodářským potencím, a bylo úměrno naší celkové hospodářské situaci - pak vidíme, že všechny úspory, které budou musiti v našem rozpočtu také v příštích letech přijíti, budou moci býti téměř výlučně jen na účet vydání věcných a že bychom se dostali v budoucnosti při tomto vývoji pravděpodobně k takovým poměrům, že vydání osobní v našem státním rozpočtu budou větší než o 50 %.
A nyní bych se zde pokusil konstatovati, jakým asi způsobem v jednotlivých resortech státní správy projevila se celková redukce našeho rozpočtu. Při prvním pohledu na rozpočet nebylo mně naprosto jasno, zda zůstává to uvnitř jednotlivých kapitol asi tak poměrně stejné, jako to bylo roku předešlého nebo v letech předešlých. Ale při propočítávání, konstatování relativních poměrů s odzíráním na absolutní číslice bylo možno zjistiti, že celková redukce - která se provedla do jisté míry mechanicky, poněvadž pro krátkost času a při prvním pokusu ve větších rozměrech nebylo možno organicky zkoumati jednotlivé položky rozpočtové a pak redukci provésti organickým způsobem - že ta újma na celkovém rozpočtu způsobená jaksi poměrně zasahuje všechna jednotlivá odvětví státní správy.
Pokusím se zde podobně, jako jsem měl příležitost učiniti několikráte v generální debatě rozpočtové, abych ukázal, že výdaje, které celkem bývají považovány za méně ekonomické anebo za takové, které znamenají jenom skutečně břemena pro státní pokladnu, aniž je proti tomu nějaká protiváha zisků hmotných nebo ideálních, přece nejen absolutně, nýbrž i relativně v rozpočtu na rok 1924 jsou menší.
Měl jsem loni příležitost srovnávati, jakou kvotu z celkových vydání způsobuje výdaj na vojsko a zúročení státního dluhu v našem státě a ve Francii. Tenkráte jsme si zde řekli, že je to nesmírně veliká kvota - přes 52% která ve Francii v celkových vydáních je věnována na zúročení státního dluhu a udržování armády. A srovnáme-li, kolik celkem je na to věnováno v rozpočtu našem, československém na rok 1923, tu dovoluji si upozorniti, že to bylo 28.71% a na rok 1924 již jenom 25.23%, takže zde jako to bylo možno říci v létech minulých tak i pro rok příští, docela číselně je dokazatelno, že tento výdaj na zúročení státního dluhu a na vydržování armády stává se percentuelně menší, takže dnes již jen asi jedna čtvrtina z celého našeho rozpočtu státního je věnována těmto výdajům, které bývají považovány ve státní správě jaksi za méně žádoucí.
Teď bychom se mohli podívati k detailu samotnému. Může nás zajímati kvota, které se dostává zemským, okresním a obecním samosprávám z celkových státních příjmů. Po této stránce měli jsme ve svém státě vývoj velice zajímavý. Roku 1921 připadlo ze státních prostředků jako úděly samosprávným svazkům 1·3%, r. 1922 bylo to již plných 5%, r. 1923 to stouplo ještě 5·31% a na r. 1924 je to redukováno na 4·7%. Tato věc souvisí se známým škrtáním všeobecných údělů autonomních, snížených o 150 mil. Po této stránce jistě budou země a ostatní autonomní svazky míti postavení velmi těžké a nezbude, než aby všude, kde opravdu veřejný zájem toho vyžaduje, opatřeny byly prostředky k nezbytným jejich úkolům, aby státní správa přiměřeným způsobem nahradila, co nebylo teď přímo v rozpočtu oním penízem 150 mil. autonomním svazkům poskytnuto.
Stran státního dluhu, o kterém jsem učinil v jiné souvislosti zmínku, dovoluji si upozorňovati, že proti roku loňskému máme také celkový pokles percentuelní kvoty výdajů na zúročení státního dluhu věnovaných, protože ještě na rok běžný to bylo 14·39 %, na rok příští je to už jen 11·7%.
Co se týče pensí - a teď jsme zase u otázky osobních nákladů - je náklad přirozeným důsledkem stálého vývoje. Měli jsme náklad na pensijní požitky na r. 1923 (percentuelně vyjádřen) 2·78%, na r. 1924 je zde vzestup na 3·59%.
Pokud se týče předsednictví ministerské rady, možno konstatovati redukci velice podstatnou: ze 2·66% na 0·92%. Mírná, velice mírná redukce je u ministerstva zahraničního, které mělo na rok letošní 1·11%, na rok příští 1·02%. Zajímati musejí také položky ministerstva národní obrany. Je dobře tuto věc rok od roku podškrtávati a proto sáhnu poněkud hlouběji do minulosti, a to již k roku 1921. Roku 1921 vynaložili jsme 17% svého rozpočtu, r. 1922 16%, r. 1923 14·32% a na r. 1924 je v rozpočtu vyhrazeno jenom 13·53% na ministerstvo národní obrany. Je tedy viděti konstantní vývoj ve směru odbourávání nákladů na vojenské výdaje v našem státu.
Pokud se týče ministerstva vnitra, zaznamenává vývoj malý vzestup, ze 3·3% na 3·52%. Ve školství pak, jakkoli i v tomto směru v nejednom ohledu byla provedena podstatná redukce, zůstává relativní poměr na rok příští lepší, nežli byl v rozpočtu roku letošního, kdy mu bylo vykázáno 4·43%, kdežto na rok příští jsou to 4·98%, tedy téměř 5% celkového státního rozpočtu po stránce výdajové, nepočítáme-li vůbec ještě některé jiné veřejné prostředky, které od svazků autonomních, od zemí a obcí, k udržování školství byly věnovány.
Zajímavo je také podívati se, jakým způsobem účastní se ministerstvo financí po této stránce výdajové, poněvadž nám to do jisté míry vyjadřuje režii nutnou k tomu, aby byly opatřeny hospodářské zdroje, aby byly opatřeny peněžní prameny pro napojení oněch odvětví státní správy, která sama o sobě jsou pasivní. Tato režie na vybírání daní činila 9·58%, pro rok příští 9·65%. Není to mnoho, ale přece i v těchto zlomcích procent projevuje se to všeobecné, co jsem uváděl: stálé narůstání vydání osobních.
Pokud se týká ministerstva obchodu, je kvota jeho redukována, poněvadž na r. 1923, mělo 0·27%, na rok příští 0·22%. Ministerstvo pošt a telegrafů pro tentokráte zúčastněno je kvotou větší, stoupá ze 4·46% na 5·02%.
Velice podstatný vývoj ve směru vzhůru možno zaznamenati u ministerstva železnic, které na r. 1921 mělo 24%, na r. 1922 23·7%, na r. 1923 kleslo na 21·7%, ale v roce 1924 jest to zase kvota 24·56%, tedy téměř 25%, čili jinak vyjádřeno téměř 1/4 všech státních výdajů. V ministerstvu zemědělství zůstává tato kvota přibližně stejná, ačkoliv možno zaznamenati jisté malé redukování, protože pro r. 1923 byla 4% a na rok příští 3.85%. Ohledně ministerstva spravedlnosti nutno říci, že kvota pro ministerstvo spravedlnosti mírně se zvýšila, ohledně ministerstva veřej. prací se zase mírně snížila - uvádím již jen celkový vývoj, nechtěje zacházeti pro krátkost doby do jednotlivých detailů, které by byly vyjádřeny zlomky procent. Celkem možno přece jen říci, co bylo možno tím percentuelním propočtením ohledně celkového vydání konstatovati, že totiž u oborů státní správy, které se stanoviska sociálního, se stanoviska kulturního, stanoviska obchodního, veřejné dopravy a t. d. jaksi potřebují více podpory a jsou jaksi více výrazem mírového hospodářství státního, kvoty pokud nezůstávají zachovány a nejsou stejné, spíše narůstají na úkor takových vydání ve státě, která je možno považovati za méně ekonomická. Tedy co percentuálně bylo ušetřeno na zúročení státního dluhu, na výdajích na armádu atd., to percentuálně zase narůstá jednotlivým oborům státní správy, věnovaným po výtce práci mírové.
Ještě jeden doklad pro příznivý vývoj našich hospodářských poměrů, jak možno jej doložiti číslicemi rozpočtu, chtěl bych zde uvésti. Jest zajímavo všimnouti se vývoje daní přímých a nepřímých v číslicích absolutních a pak se také podívati, v jakém asi poměru jsou v dalším vývoji daně přímé a daně nepřímé. Nerad bych, aby význam daní nepřímých byl příliš vyzdvihován oproti významu daní přímých, poněvadž příliš často a snadno se zapomíná, že nesmíme daně přímé posuzovati co do jejich tíživosti pro poplatnictvo jen podle číslice uvedené v rozpočtu státním, poněvadž k těmto přímým daním se ukládá celá řada velmi tíživých přirážek autonomních a jiných korporací, ale přes to přece jen může zůstati vzájemné srovnání absolutních číslic daní přímých a nepřímých v rozpočtu státním spolehlivým základem, abychom posoudili vývojovou směrnici, abychom mohli si říci, zda v samotném rozpočtu státním vyvíjejí se spíše anebo nabývají větší důležitosti sociálně jinak spravedlivější daně přímé proti tíživým a sociálně přece jen vždycky závadnějším daním nepřímým.
Při tom ovšem nesmíme zapomínati, že prakse finanční vždycky jaksi s větší dychtivostí sahá po daních spotřebních, po daních nepřímých, poněvadž při režii poměrně malé, obzvláště postihují-li široké vrstvy obyvatelstva, dávají stamilionové ano i miliardové obnosy, a odtud také potom se vysvětluje, že v poválečných rozpočtech evropských států kvota, která připadá spotřebním daním, je velmi podstatná, ale přes to přese všecko přece je možno i při letošním rozpočtu konstatovati, že vývoj, o kterém jsem se loni a předloni zmínil, nebyl zaražen pro rok 1924, nýbrž i zde do jisté míry, třebas to nebylo valné, jest možno konstatovati určitý vývoj příznivější.
Račte vzíti laskavě v úvahu, že celkový peníz, který podle rozpočtu má se na daních přímých vybrati, je pro rok příští menší o 4%. Peníz, který má dojíti na daních nepřímých, je oproti roku běžnému menší o 11%. Když potom vyjádříme tu vzájemnou relaci celkového úhrnu daní přímých a nepřímých na rozpočtu pro rok příští, při čemž si dovoluji upozorniti, že jsem vzal za základ vždy tytéž tituly, paragrafy a položky ve všech letech, aby základna pro vyšetření poměrů zůstala úplně stejná, dovoluji si ukázati, že v r. 1920 byl poměr daní přímých k nepřímým jako 25: 75, že se ten poměr potom zhoršoval v neprospěch daní přímých a ve prospěch daní nepřímých, takže r. 1921 už jsme měli jen 17% přímých a 83% daní nepřímých a r. 1922 to kleslo na pouhých 15% daní přímých k 85% daním nepřímým. Roku 1922 - jak jsme již v úvodě dnešní řeči mohli zaznamenati, že to bylo vyvrcholení rozpočtu státu československého - měli jsme, jak patrno, také nejnepříznivější poměr daní přímých k nepřímým. Od tohoto roku nastává pozvolný sice, ale přece jen určitý vývoj k lepšímu, což znamená pro naše poměry celkové snížení číslice rozpočtové. Snížení to se projevuje rozvojem velmi dobrým i při této věci, poněvadž na r. 1923 nastává tu zlepšení, ježto daně přímé činily 19·80%, daně nepřímé 80·20%, čili asi tak poměr 20:80 nebo jako 1:4 a na rok příští, na r. 1924, zlepšuje se to ještě do té míry, že je to 20·91% daní přímých a už jen 79·09% daní nepřímých. Ten vývoj z r. 1923 na r. 1924 je podstatně méně příznivý než z r. 1922 na r. 1923, ale můžeme míti aspoň potěšení z toho, že se to nezastavilo ani nezhoršilo, nýbrž že pozvolna, ale přece jen aspoň o něco i po této stránce možno zaznamenati určité zlepšení.
Vážení pánové! Po těchto všeobecných číslicích, které jsem zde uváděl k posouzení rozpočtu samotného, abychom si mohli utvořiti celkový obrázek o příštím rozpočtu docela objektivním způsobem, který možno doložiti číslicemi rozpočtu samého, dovolil bych si k tomu ještě všeobecnou poznámku, která by snad mohla býti eventuelně vzata v úvahu příslušnými činiteli státní správy, pokud se týká možnosti jisté nápravy v určitém oboru.
Ráčíte se snad rozpomenouti, že bylo několikrát tradováno, že státní správa pomýšlí na reorganisaci našeho berního systému. Nejen já, nýbrž jistě celá řada mezi vámi, vážení pánové, měla příležitost se přesvědčiti, že někdy ani ta předepsaná číslice daňová sama o sobě poplatníka tak nebolí, tak ho nevydražďuje, jako neustálé požadování různých výkazů a rozmanitých přiznávek, zodpovídání dekretů a pod. A jestliže pan sekční šéf Valníček jednak ve svých ústních exposé a jednak také ve své brožurce, kterou o této zamýšlené reformě daňové napsal, přiznává, že nijak radikálně tu nápravu daňovou nemůžeme si představovati, že po hmotné stránce může to býti jenom úprava našich daní, že opravdová nějaká taková hlubší, důkladnější reforma daňová musí býti vyhrazena teprve době pozdější, přece jenom se domnívám, že po stránce formálního provádění ukládání daní dalo by se leccos proti poměrům dosavadním podstatně zjednodušiti. Ukazuji, že již některá ustanovení v příslušných zákonech samotných jsou závadná, že nejsou s to, aby plně vyhověla potřebám státu, a že jsou velmi často zákonným základem pro různá vexatorní opatření pro poplatníka samotného. Jako namátkou uvádím, že zákon, který jsme zdědili z bývalé říše o daních přímých z r. 1896, je vybudován na t. zv. "Quellentheorie", theorii o existenci určitých zdrojů výnosových v rozhodný den, tedy první den příslušného správního roku berního, a tam se výslovně sta noví, že jestli během roku předchozího vznikla určitá pohledávka, že má se jako základ zdanění pro příští rok vzíti její výnos svým pravděpodobným celoročním obnosem. Co s tímto ustanovením jest spojeno různých obtížných opatření, kolik s tím je spojeno psaní a nedorozumění, kolik tisíc rekursů podáváno bylo jen proto, že poplatník nedovedl si v hlavě srovnati, že má v běžném daňovém roce platiti z něčeho, co ještě neměl a co možná v tomto berním roce ani neobdrží! Je to tak prostinké a každému tak snadno pochopitelné, že si řekne, že je povinen platiti z toho, co skutečně obdržel, a kdybychom to theoretické stanovisko v příští daňové úpravě opustili a kdybychom se postavili na stanovisko, že daň se sice platí z výnosu a příjmu roku běžného, ale že za základ vyměření platí skutečné příjmy roku předchozího, pak to bude každému tak jednoduché a tak názorné, že jsem pevně přesvědčen, že jen touto nepatrnou reformou jednoho ustanovení zákonného bylo by možno způsobiti značné zjednodušení agendy. Nemám možnosti, abych tady uváděl celou řadu jiných podobných ustanovení, která jistě také budou musiti přijíti v úvahu při zamýšlené reformě, aby nastalo podstatné zjednodušení. Mně není naprosto jasno, proč by nebylo možno jíti tak daleko a říci, že každý poplatník má podati do roka jen jedinou fasi a že tam hned v této jediné fasi má přiznati všechna data, kterých je potřebí k vyměření všech daní. Bylo by to pro něho daleko jednodušší, a nebyl by neustále takovým způsobem vydražďován potom ještě také během roku, a pro státní správu finanční bylo by to také podstatné zjednodušení agendy, poněvadž styk s poplatníkem byl by zde značně redukován na míru prostě nejnutnější.
Vážení pánové, já bych se nezarazil ani před další myšlenkou, snad ještě radikálnější, že by nemuselo býti ani povinností poplatníka, aby fasi podával, že by se mu mohlo vyhraditi právo podati fasi, ale že by nebyl k tomu povinen, poněvadž musíme počítati s poměry faktickými tak, jak jsou. Celá řada lidí prostě nedovede dobře fasi vyplniti, ani kdyby to chtěla udělati. A kdybychom se podívali, jakým způsobem potom berní správy příslušná vyměření vykonávají, v celku bychom viděli, že odchylky ať už nahoru nebo dolů oproti skutečnému příjmu celkovému mnoho se neodchylují od skutečnosti a přesvědčili bychom se i o tom, že velká většina těch fasí není prostě k potřebě. Přes to, že byla podána a dokonce musela býti urgována a podobně, konec konců berní správa potřebná data musí si opatřiti sama a vyměření musí provésti také sama.
Tedy, prosím, je úplně zbytečné zatěžovati těmi spoustami různých vyzvání a urgencí nejen finanční správu, nýbrž také ještě potom veřejné naše dopravnictví, specielně pošty, a vydražďovati neustále takovým způsobem poplatnictvo, které vzhledem k tíživým daním je beztoho dosti nervosní v tomto směru.
Vážení pánové, já jsem se snažil tady posouditi náš rozpočet. Přičinil jsem k tomu určitou poznámku, námět, jakým způsobem snad dalo by se odlehčiti tolik přetížené státní správě finanční, která by potom, majíc jaksi lehčí chod, mohla se věnovati spíše těm různým případům, kde dnes opravdu utíkají desítky tisíců, ba i miliony prostě proto, že není možno konkrétní takové případy náležitě prozkoumati. To by tedy znamenalo nejen ulehčení a zjednodušení správy, nýbrž i zvýšení finančního jejího efektu.
Jinak ovšem nemohu než konstatovati s potěšením, že zde nastoupená cesta celkové redukce našeho rozpočtu znamená pro nás určitou vývojovou směrnici, kterou musíme jenom přivítati, poněvadž to je asi tak v souhlasu a v intencích s vývojem našich hospodářských poměrů, a znamená, zase říkám, pozvolné, ale přece jen konstantní zlepšování dnešních poměrů a hospodářských základů našeho státu. A z toho důvodu bude lidový klub hlasovati pro tento rozpočet. (Potlesk.)
Předseda (zvoní): Nahlédnutím do stenografického zápisu o řeči p. posl. dr. Keibla zjistil jsem, že jmenovaný p. poslanec ke konci svých vývodů užil slov o odmítnutí nejen státního rozpočtu, nýbrž i celého státu. Pro výrok tento volám p. posl. dr. Keibla dodatečně k pořádku. (Německé výkřiky.)
Slovo dále má p. posl. Patzel.
Posl. Patzel (německy): Slavná sněmovno! Domnívám se, že voláním k pořádku ztěží sprovodíte se světa stížnosti německých státních občanů na poměry v tomto státě. Ostatně se zdá, jako bychom jen my Němci nebyli nespokojeni s českým centralismem. Dnes v poledne oznámil nám totiž pan referent se všemi projevy nejvyššího rozhořčení, že moravský zemský správní výbor podal zemský rozpočet s názvem "Rozpočet zemského fondu markrabství moravského". Pan referent mínil, že kdyby se to stalo i v Čechách jako v "království Českém", kde by potom byla republika? Domnívám se, že v tomto státě ani u českých státních občanů není republika příliš hluboce zakořeněná a kdybyste neužívali zákona na ochranu republiky všude jen proti Němcům a jiným národním menšinám, pak by jistě rozpočet ministerstva spravedlnosti ztěží stačil na stavbu trestnic a káznic. Na Moravě chtějí míti zase vlastní markrabství moravské, vévodství slezské bude jich snad následovati, na Slovensku část obyvatelstva, které není u vládního koryta, nechce nic vědět o pražském centralismu, zkrátka se zdá, že brzo se budeme moci zabývati otázkou, co za nějakou dobu zůstane z československého národa. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Zkoumáme-li státní hospodářství, abych řekl několik slov k státnímu rozpočtu, musíme rozlišovati mezi běžnými výdaji a jinými výdaji, dále musíme posuzovati, jak jsou opatřovány peníze, v jakém smyslu a kým, opakuji, kým jsou spravovány. Pan profesor Srdínko jako zpravodaj nám dnes řekl, že pan ministr financí chce zrušiti určité položky, které nebyly vyčerpány a tím sprovoditi se světa dosavadní velké zálohy ministerstva financí. Slyšíme zde z úst člověka věci znalého, že byly nahromaděny velké zálohy tím, že nebyly činěny skutečné produktivní výdaje a že peníze byly shromážděny pro jiné účely. Zdá se, že pan president nejvyššího účetního kontrolního úřadu měl pravdu, když v rozpočtovém výboru vyslovil, že jest třeba, aby státní rozpočet byl poněkud více jasnější. A my k tomu ovšem ještě připojujeme: ještě také pravdivější a poctivější. Ve státním rozpočtu jsou uvedena čísla, jež ještě před veřejností nebyla ospravedlněna. Takových 280 milionů z hospodaření lihem upomíná velmi na státní obchody z doby nebožtíka římského císaře Tita, který také všechny možné výtky odrážel slovy: "Non olet". Zásada "Non olet", zdá se, že se zde stane pomalu státním pravidlem a jest to nad míru povážlivý zjev. Ostatně vidíme že každých několik týdnů vystupují zprávy jednou z lůna té po druhé oné koaliční strany, zprávy o korupcích, které pomalu opět jsou ututlávány, přes něž se přechází k dennímu pořadu, ač celý svět vidí, že se státními penězi byly tropeny ošklivé nepřístojnosti ve prospěch jedné strany. Nedávno před tím, než jsme se dověděli o lihovém smradu, smím-li to tak říci, slyšeli jsme zajímavé zprávy o ostudách v pozemkovém úřadě, avšak ve státě dánském, v němž jest tolik, shnilého, opět všechno se utišilo a zdá se, že pláštík milostivého zapomnění ostudy přikryl, ač by právě pozemkový úřad potřeboval železného koštěte, aby vyčistil tento Augiášův chlév. Máme případy, kde německé městské obce dosáhly příznivého průběhu komise teprve tehdy, když ministerskému radovi z pozemkového úřadu vtiskly do ruky obálku s přiměřenou bankovkou. To jsou ovšem věci, pro jejichž čistotu nebo špinavost, jak se zdá, většina této sněmovny pomalu ztrácí porozumění. Máme míti důvěru k takové státní správě, která takto zachází s veřejnou morálkou a daněmi, máme jí svěřiti 19 miliard neboť tolik činí státní rozpočet i s investicemi? Se zřetelem na tyto věci máme přihlížeti jak zdánlivé snížení rozpočtu ministerstva národní obrany vynahrazuje se na druhé straně pod titulem tak zvaných tajných záloh, o nichž mluvil pan zpravodaj? Zdá se, že pomalu nalezneme klíč k poznání, proč nám dosud contra legem nebyly předloženy závěrečné účty, proč se závěrečné účty tak těžce zhotovují, poněvadž se zřejmě nechtějí svěřiti světlu veřejnosti, aspoň německé veřejnosti přesné zprávy o tom, jak se těchto tajných záloh užilo. Proto ten nesmírný daňový tlak, proto zvýšení výnosu daně výdělkové, proto se má z našich poplatníků vymačkati poslední, co mají. Na dopravní státní podniky, které nám mají ulehčiti státní hospodářství, jako na příklad železnice a pošty, doplácíme, abychom podporovali počešťování. Před naše německé státní zaměstnance postavili kámen úrazu ve způsobě jazykových zkoušek, kámen úrazu zbytečných předpisů jest všude vyvěšen v našich německých obcích. Tam však, kde jest na naší straně platné právo a zákon, kde jazykové předpisy platí jednou ve prospěch našich nároků, jako při označování železničních stanic, přichází československá železniční správa - řekněme raději česká železniční správa, neboť Slováci nechtějí o tom nic vědět - a prohlásí: "K tomu, než budeme moci umístiti v Brně nebo v Olomouci nebo někde jinde německý název stanice, je potřeba dlouhých příprav; nejdříve musíme učiniti technické přípravy", tytéž technické přípravy, které v Teplicích, v Ústí n. L. nebo někde jinde natěračský pomocník z rozkazu okresního hejtmana zcela klidně provede v několika minutách. Neboť v tomto státě jest dvojí právo, jedno právo pro vedoucí osoby a jednotlivé poživatele stran národa pánů a menšinové právo kolonistů, perioiků, helotů pro příslušníky menšin. Jest příznačné, že časopis, který jest velmi blízký panu ministrovi železnic, "České Slovo", před několika dny potvrzuje mnoho našich žalob, poukázal na to, že věčné trýznění a odstrkování německých železničních zaměstnanců nejen uráží city německého národa a porušuje práva německých veřejných zaměstnanců, nýbrž i těžce poškozuje a ohrožuje dopravu. Přáli bychom si jen, aby pan ministr železnic z tohoto laskavého vysvětlení svého vlastního orgánu vyvodil také důsledky, které z toho pro nás samozřejmě musí býti dovozovány. Stěžujeme-li si, že v dopravnictví jest naše německé území odstrkováno, stěžujeme-li si, že na Slovensku jsou stavěny strategické dráhy, že na Moravě jest projektováno několik českých železničních tratí, že o programu k zdokonalení železnic, v němž se má přihlížeti k našemu německému území, nechce se nic věděti, stěžujeme-li si, že se nám dodnes odmítá přehled o tom, jak se užilo set milionů korun, vydaných na podporu stavebního ruchu, stěžujeme-li si, že naše území, pokud jde o regulace řek a podobné věci jsou zanedbávána, přichází se starou povídačkou o zanedbávání českých území ve starém Rakousku. Je-li to pravda, byli-li jste ve starém Rakousku zanedbáváni, musíte žalovat knihovníka slavné sněmovny podle zákona na ochranu republiky, neboť ze známé knihy p. dr. Zdeňka Tobolky, která vyšla ve světové válce, vidíme, jak bohatého národního, sociálního a kulturního rozvoje mohl se dožíti český národ pod tolik hanobeným panstvím Habsburků a že bychom spíše my sudetští Němci měli příčinu naříkati na habsburský rod a rakouskou správu než příslušníci národa českého.