Ovšem Francie, resp. spojenci, udělali velikou chybu, když řekli, že reparace určí se až 1. května roku 1921. Následkem toho byla úmyslně vedena politika německá tak, aby stát byl ochuzen, ale jednotlivci aby byli bohati. Průmysl bohatl, dělníkům se také nevedlo špatně, ale naposled to odnesla buržoasie. (Výkřiky.) - Proč pak vyčítáte Francii, že ona je vinna? Co měla ta Francie dělati? Mluvíte o tom velikém konfliktu mezi Francií a Anglií. Je jisto, že se po válce změnily politické kulisy. Nebudu o této věci mluviti, o tom bude mluviti historie, ale když o tom kol. Kafka mluvil, musím krátce říci: je jisto, že do roku 1900 byl ten starý antagonismus mezi Anglií a Francií, ale ten zmizel. Proč? Poněvadž se objevil jiný antagonismus, nový stát, ohromné Německo, jehož císař měl za svoji povinnost říci ve své chvástavosti - odpusťte, že to tak říkám -: "Naše budoucnost je na moři," měl za svou povinnost s panem Türpitzem stavěti největší loďstvo. Poměry se změnily. Anglická politika dostala se tím do blízkosti Francie, až se dostala tak k úplnému spojenectví. Když Německo nemá loďstva, nemá kolonií, a to loďstvo je Scappa Flow - a kolonie má Anglie, je přirozeno, že Anglie se nemá čeho báti, ani německé konkurence v koloniích ani na moři, ačkoliv se v tom velice mýlí, poněvadž to "ubohé a chudé" Německo za 4 roky vystavělo asi za čtyři miliardy nejlepších, moderních lodí, jež dnes dělají zase velikou konkurenci anglickému obchodu, ovšem s tím velikým aparátem, který Německo má. Anglie se toho nebojí, ona se bojí hlavně válečného loďstva. A poněvadž toho není, a poněvadž není interesována na hraničních otázkách v Evropě, je politika její k Francii poněkud jiná, než byla za války, když šlo o společného nepřítele. Ale proto, že Anglie dosáhla svého, totiž toho, že Němci nemají válečného loďstva a kolonií, neztrácí Francie spravedlivého nároku na to, aby konečně dostala reparace za zničení severních krajů. To přece není možné. Je-li ve vás kousek citu pro spravedlnost a objektivnost, musíte říci, že nemohla Francie jistě dělati nic jiného, než si vymáhati to, bez čeho nemohla býti. Přijde pan kol. Czecha začne říkati: "Vy jste na tom prodělali, vy máte 200 tisíc nezaměstnaných." My bychom jich tolik nemuseli míti, kdyby nám jich tolik páni Czechové nepřidávali. Ale na druhé straně říci, že Francie má jen 2000 nezaměstnaných?! Ano, má, protože musela skoro za sto miliard restituovati, co bylo v severních krajinách zničeno. Proto padá její kurs, nehledě k bursovním spekulacím a k tomu novému útoku, který se na Francii děje. Francie nemohla míti více nezaměstnaných než jich má, ale proto, že Francie sama tou starou svou vytrvalostí a spořivostí vynaložila při tom špatném stavu svého budgetování tolik miliard na znovuzřízení zničených území, nemůžete přece říkati, že je to snad nějakou výhodou pro Francii, jak to říkal pan kol. dr. Czech. To je přece již zvrácené německé smýšlení! Co měla ta Francie dělati? Je tím Francie vinna, že Ruhr se stal nejstrašnější katastrofou pro Německo? Co jiného tam chtěla Francie dělati než occupation invisible, co jiného nežli zajistiti si naturální dávky bez přinucení, jen tím, že by svou přítomností přinutila továrníky německé, aby dirigovali své dodávky do Francie? Pod vedením německého kapitalisty, jejich exponenta pana Cuna, začali hlásati pasivní odpor a vy jste to byli, kteří jste to vítali! A připomínám vám, že tehdy v zahraničním sezení, když jste mluvili tak vítězoslavným způsobem o tom, že to Francie nevydrží, já jsem vám řekl, že to vydrží! Když vydržela 4 roky války, že to také vydrží. A ona to také vydržela! A že to bude nejstrašnějším neštěstím pro Německo, to jsem vám předem řekl jako obyčejně, ale vysmáli jste se mně a řekli jste mi, že jsem šovinista a francouzský imperialista.
Víte, co to bylo za zločin na německém národě? Víte, že jste obohatili tou strašnou papírovou inflací jen nejbohatší a že jste to dovedli tam, že je tam skoro pravda, co řekl Marx o obrácené pyramidě, která se velmi lehko může převaliti? To je to nejstrašnější, že tam máte dnes přebohaté jednotlivce a dělníci mají nedostatek, poněvadž při takové inflaci není možno, aby šel hospodářský život pravidelným chodem. A vy tam máte úplně zničenou, ožebračenou buržoasii, střední stavy, to, co měli Němci vlastně nejlepšího a co budilo sympatie k německému národu. To je přece strašné! Opakuji vám docela otevřeně, že to není škodolibost, která ze mne mluví: Já, šovinista, nezapomenu, čemu jsem se v Německu naučil, a že právě, čemu jsem se naučil, vzešlo z těchto kruhů. Já, který jsem upřímným demokratem - dělali ze mne nevím jakého monarchistu a spiklence, jakobych držel s panem Kahrem v Bavorsku řeknu, že ničeho tolik nelituji jako toho, že německá demokracie jest zničena. Nechci ji chváliti, neboť byla prodchnuta tím výbojným duchem a prušáctvím, že to bylo strašné, ale proto také jsem vždy hlásal jednu politiku a říkal jsem - a to bylo mé credo, když jsme byli ve vězení, i když se dělal mír - že jediná pomoc je, aby Německo nemohlo mysliti na revanche, aby nikde nenašlo velkého spojence. Proto jsem byl toho mínění, že se musí zničiti Rakousko, neboť Rakousko znamenalo 50 milionovou říši spojenou s Německem. To byla ta historická nutnost, proč musilo býti Rakousko zničeno, ale na druhé straně jsem vždy říkal: Musí se dělati všecko, aby nemohlo Německo najíti jiného spojence. A ten jiný spojenec, kterého, bohužel, Německo hledá a kterého snad našlo, je bolševické Rusko. To je strašlivá tragedie, ve které je všecko. Vždycky jsem si myslil: kdyby bylo Rusko spaseno, kdyby Rusko bylo opravdu zase klidné, slovanské, kdyby Německo nemělo žádné naděje na to, že by našlo v Rusku spojence, musilo by se docela klidně oddati osudu, býti opravdu demokratickým, pracovati a platiti. A jsem pevně přesvědčen, kdyby platilo sebe větší reparace poctivě a kdyby pracovalo, nemuselo býti v takovém úžasném sociálním a hospodářském stavu, jako je dnes. Ale Německo si bolševiky udělalo, dalo jim na cestu miliony a zaplombované vagony. Anglie nechtěla pomoci, poněvadž si myslila, že je dobře, když je Rusko slabé. Francie nenašla dosti energie, aby pomohla těm, kteří do poslední chvíle krváceli za věrnost spojencům takovým způsobem, a nechci ani opakovati to, co pan kol. Kreibich říkal o naší politice z r. 1918 ve své řeči. Myslím, že nemusil tak mnoho děkovati, ono je to přece jen trochu kompromitující, když je pan Kreibich tak příliš vděčný. (Veselost.)
Musím říci, že všecko to si udělaly velmoci samy a že následkem toho také dlouho budou trpěti. Problém nezaměstnanosti v Anglii a všude jinde je ruský problém, to není problém německý. Když je vyřazeno 120 milionů lidí z řádného hospodářského života, to se někde musí cítiti, a to se cítí v tom, že celá Evropa trpí a strádá a bude strádati, dokud zase nenastoupí Rusko do řádného hospodářského života, a do toho Rusko nemůže vstoupiti, dokud nebude celá Evropa komunistická. Pan Kreibich mně snad řekne, bude-li to či nebude, ale jestli nebude, není možno, aby se vklínila 120 milionová hospodářská jednotka komunistická do ostatního kapitalistického řádu. To jsou nemožnosti. Nepřirozenosti nejsou možné a zejména ne v hospodářském životě. Dokud nebude to Rusko zase úplně zdravé hospodářsky a sociálně, řeknu to docela otevřeně, dokud tam nebude zase zaveden ten proklínaný kapitalistický systém, není možno na ozdravění hospodářských poměrů mysliti. Ovšem ať si pánové nemyslí, že mám na mysli kapitalistický systém pánů Stinnesů, Thiessenů, Wolfů, Krupp-Bohlenů a všech ostatních. Tak si to nepředstavuji, ale dnes nemohu mluviti o sociálních věcech.
Tedy v tom je všecko a také nebude klidu politického, dokud nebudeme věděti, co bude v Rusku. Mysliti si světovou politiku bez Ruska mohou snad lidé naivní nebo lidé, kteří nevědí, kde leží Praha nebo Těšín atd. To konečně jde, proč ne, ale lidé, kteří jsou poněkud zasvěceni do evropských problémů, něco takového nemohou mysliti a nemohou chtíti. To je prostě dětinství. Proto také budeme tak dlouho stonati, dokud tyto poměry jsou.
Dovolte, abych to také řekl se stanoviska slovanského. Pro nás Slovany také nebude lépe, dokud nebude v této věci pořádek. Jak pravím, nemohu odpovídati za oficielní politiku, a proto mně snad bude dovoleno, abych řekl něco neoficielního. Věřte mně, že mi srdce krvácí, když slyším nebo čtu, že musejí Jihoslované v Lublani pořádati tábory proti nacionálnímu utiskování Jihoslovanů, totiž Chorvátů a Slovinců. To jsou věci, které skutečně jdou člověku na srdce. Po všem tom, co bylo, po všech těch strašných obětech, po všem tom, co jsem nazval 4. srpna 1914 válkou mezi Slovanstvem a Germánstvem, po všem tom ti Jihoslované, kteří byli našimi nejbližšími přáteli v našem politickém životě v Rakousku, musí dnes tolik trpěti! To je přece věc, které nemůžeme se svého stanoviska klidně snášeti. My s nimi cítíme, ale nebylo to možno jinak, poněvadž následkem bolševické zrady na Rusku Slovanstvo válku prohrálo. Kol. Kreibichovi, který je komunista a Němec, to může býti lhostejno, ale my se na to musíme dívati jinak. Není to snad tak falešným a není to zveličením, když říkám, že to, co se stalo v Rusku, znamenalo skutečný hluboký převrat všech věcí nejen v Rusku, nýbrž i v celé Evropě, nejen převrat, nýbrž i rozvrat, a že ten rozvrat nebude uklidněn a zlepšen, dokud nebude v Rusku pořádek. Nechci mnoho o této věci mluviti, ale přece jen se o jednom neklamu. Bolševická vláda může mluviti o své mírumilovnosti a Čičerin může psáti noty, jaké chce. Ona to má výtečně zařízeno. Vláda je, nevím jak znamenitá, mírumilovná atd., ale ona to všechno obstará III. Internacionála, kde sedí titíž páni. Ta provede všechno, čeho je třeba k přípravě světové revoluce. Když člověk čte akta o tom, co dělala ta slavná misse Červeného kříže v Sofii, jakých zločinů se tam dopouštěla, jak dávala lidi zabíjeti, jak falšovala listiny, jakým způsobem na základě těch falšovaných listin pronásledovala tak zvané bělogardějce, jak připravovala komunistické povstání, pak musí si člověk říci, jak je to možno, že se najdou lidé, kteří Jihoslovanům radí, aby si tam takovou missi vzali. Je to to nejstrašnější, co může býti, když tomu Jihoslovanstvu, které již tolik trpí komunismem, který vyvrcholil atentátem na krále a na Pašiče, se ještě radí, aby tam podali komunistům ruku. To Srbsko, které má děkovati jen Rusku za svou svobodu, kterému děkuje za všechno, co má, za které Rusko obětovalo všechno, které nacionální Rusko vysvobodilo svou krví, má podati ruku těm, kteří Rusko zradili, a to pomocí německou. To je strašné a bylo by to něco, co by nikdo nesmazal z jihoslovanské historie. Doufám, že se to nestane a že právě Jihoslované, kteří v tom velkém a ohromném neštěstí se ukázali věrnými a silnými, neposkvrní svého jména takovou zradou. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)
A nyní dovolte ještě, abych řekl několik slov o druhém slovanském národě, o Polsku. Nemluvil bych o tom, kdyby byl kol. Winter se o věci nezmínil, a to proto, poněvadž se mně zdá, že z jeho úst, ze kterých jsme zvyklí velmi doložené věci slyšeti, není možno přijmouti bez námitek hypotésy, které naprosto nejsou oprávněny. Nebudu totiž mluviti o tom, co nám zde líčil jako společné nebo nespolečné pan kol. Winter mezi Polskem a námi. On společného našel velmi málo a hlavně našel společné to, odpusťte, řeknu-li to tak triviálně, to, z čeho se nestřílí, ale to, z čeho se střílí, to bylo nespolečné. Jistě nejsem nepřítelem Poláků, musím říci, že jsem prokázal své přátelství Polsku takovým způsobem, jako snad málo kdo. Lituji, že jsem musel zničiti před svým zatčením dopis bývalého ministra Stolypina, ve kterém mně psal, že mně slibuje, že dá Polákům zemskou autonomii, to znamenalo, že by jim dal do ruky školy. Já, bohužel, musel spáliti tento dopis, ale to ukazuje, že jistě nejsem nepřítelem Poláků. Na druhé straně však nemohu naprosto zatajovati, že jsou Poláci svou politikou největším, řekl bych, ohrožením. Není možno, aby Polsko vydrželo v klidu na všechny strany míti nepřátele. Není možno býti proti Rusku a zároveň proti Německu. To, bohužel, může končiti velmi špatně a musím říci, že bych se z toho pranic neradoval, poněvadž by to ohrožovalo také nás. My máme všechen zájem, aby Polska zůstala zdráva a silna, ale aby nebyla tak zveličena uměle, řekl bych, územním hladem polským, který neměří svou schopnost strávení, aby se stala nebezpečím míru. Musím docela upřímně říci, že ničemu bych se tolik netěšil, jako kdyby jednou, až budou v Rusku jiné poměry, Polsko se rozhodlo, co má a musí dělat, a aby volilo, na kterou stranu má jíti, aby si nemyslelo, že může býti mezi Ruskem a Německem. To nepotřebuje ani Polsko, ale nepotřebujeme toho ani my, aby Polsko jako tvořilo od druhého a třetího dělení Polska takovou stálou spojku mezi pruským a ruským dvorem, nyní zase tvořilo takovou spojku mezi ruským a německým státem. To jest něco, co my nemůžeme potřebovati. Proto jest naším upřímným přáním, přáním nejen v interesu Polska, nýbrž i v našem a v interesu Ruska a Slovanstva, aby tyto věci netrvaly déle, než je naprosto potřebí a aby se Polsko rozhodlo tam, kam se rozhodnouti musí, jestli chce zachrániti svou existenci.
Co se týče poměru Poláků k nám, pak se náramně mýlí pan kol. Winter, jestli říká, že nepřátelská levice proti nám povstala z vnitropolitických důvodů, poněvadž jest oposicí proti kabinetu Witoszowu, Seydovu a Dmowského. Pan Pilsudski byl vždycky naším nepřítelem, pan Daszynski, pan Diamand byl vždy naším nepřítelem. Jest to všechno marno a všechno to lezení - odpusťte - za polskými socialisty nevede naprosto k ničemu. Oni budou velmi rádi přijímati naše dary, oni budou velmi rádi přijímati školy, které tam budeme zřizovati, oni budou velmi rádi přijímati volby do obecních zastupitelstev, aby tam mohli přijíti, a ten učitelský ústav a všechno ostatní, ale já se táži na jedno: Kdyby dostali Poláci celé Těšínsko, byli by nám zřídili jednu českou školu? Myslím, že můžete klidně říci: Ne. A hlavně, kdo to byl. To byli páni socialisté, kteří vedli nejurputnější boj proti nám. Prosím, to není žádným třídním sblížením mezi socialisty českými a polskými. Ani pomýšlení! To musí upraviti historie. Až historie naučí Polsko býti skromným, nechtíti více, než co mu patří a co může stráviti, pak budeme s Polskem žíti v nejlepším přátelství, neboť nikdo si upřímněji nepřeje, abychom skutečně mohli státi vší silou za integritou Polska, jako my. Ale ovšem musí Polsko býti takovým, abychom my nemuseli snad, kdybychom s ním udělali bližší spojení, bíti se o to, abychom uchránili, co oni si úplně neprávem a nespravedlivě vzali. (Tak jest!) Já jsem měl za svou povinnost říci to docela otevřeně, poněvadž patřím k těm, kteří říkají: Clara pacta, boni amici.
A teď přicházím ke konci. Řeknu jen tolik: Není nejmenší pochybnosti, že se nesmíme klamati o tom, že by naše položení bylo naprosto bez nebezpečí a že jsme pro všecky případy zabezpečeni. Myslím, že by to bylo ilusí, optimismem, který není dovolen. Také nemyslím - a tu mně odpustí naše ministerstvo zahraničních záležitostí - že by nás spasila demokracie. Demokracie nás nespasí. Ona nás spasí uvnitř, bude-li poctivá a dobrá, ale abychom myslili, že nás spasí demokracie z venku, toho zkušenosti z roku 1914, odpusťte, mně činí trochu skeptickým. Netrvalo to dlouho, po stuttgartském sněmu, když socialistické strany prohlásili válku válce, hrozíce, já nevím čím, když vypukne válka. A když válka vypukla, byli všichni pod prapory a dělali děla. Odpusťte, že tomu nevěřím. Největší záruka míru je rovnováha sil. To je stará věc, ale věčně pravá. A dokud ještě budete míti docela neurčité Rusko, této rovnováhy sil nebudete míti, nebudete míti také pořádku v Německu a následkem toho vám žádná demokracie na celém světě nepomůže. My musíme býti vnitřně silní, nesmíme spoléhati na Svaz Národů. Já jistě myšlenku Svazu Národů bych vítal. Je to jedna z nejkrásnějších myšlenek opravdové demokracie. Ale jak Svaz Národů je, řeknu docela otevřeně, to je institut pro mluvení a ne pro skutky. Není v něm Rusko. Ruská věc není uspořádána. Není v něm Německo, poněvadž do něho nechce. Druzí by nenašli docela přirozeným, aby tam Německo šlo, dokud nevyplní svoje povinnosti vyplývající z podepsaných smluv. Amerika, která udělala Svaz Národů, tam není. Za to je tam však celá řada jihoamerických států, které s anglickými koloniemi mají takový počet hlasů, že skutečně nevím, jestli je to ta pravá rovnováha sil. Z toho je vidno, že ti malí vlastně nic neznamenají a rozhodují ti velcí, a že se vlastně na toto mnohdy nekouká. Já dojista nemám nejmenší příčiny, abych nějakým způsobem nepřátelsky mluvil proti Svazu Národů. Naopak! Já se těším, že to bude skutečně jednou instituce, která bude pro lidstvo ne-li dobrodiním, řekl bych, tedy výchovným elementem, že si lidstvo zvykne ostré otázky vyřešovati ne bojem, nýbrž dohovorem. Ale to dnes není. Když si vzpomenete na všechno to, co bylo v řecké otázce, musíte říci, že to byl největší krach myšlenky Svazu Národů. Já o té věci nebudu mluviti, je to docela přirozené, že Italie nemohla snésti, aby ji zavraždili vůdce komise rozhraničovací. Naprosto ne. Úplně souhlasím, že muselo Řecko platiti, bylo-li vinno, nejostřejší pokutu; to je všecko pravda. Ale přece jenom smíme si říci, že to obsazení Korfu bylo prostým vzetím si zástav, protože se jedná o Řecko, o slabý, malý stát. Ale jen si račte, pánové a dámy, představiti, že by se jednalo o francouzský, anglický nebo konečně italský ostrov a někdo si přišel vzíti zástavu. Tak je prostě válka. To jsou nemožné věci, tak se nemůže distinguovati a takto dělati mezinárodní právnictví, že, když se jedná o slab se jedná o silného, je to okupace. Ale ovšem musíme říci, že přichází zase náš jurista, pan profesor dr. Kafka a říká, že je to totéž jako v Poruří. Ale ono to není totéž. Především konstatuji, že Německo nevyplnilo smlouvu a tím ovšem samo podrylo úplně svá práva ze smlouvy a úmyslně je neplnilo. (Výkřiky německých poslanců.) Za druhé konstatuji, že přece jenom, tuším ve článku 125, nemýlím-li se - ten článek tam je, možná že špatně cituji číslo - stojí "že mají velmoci právo zaopatřiti si zástavu ještě jiným způsobem", jakým, to tam není definováno, ale "ještě jiným způsobem", to tam je výslovně. A konstatuji, že v lednu nenamítala anglická vláda proti tomu nic, že se našli crownjuristi angličtí, kteří řekli, že je to neprávem. Mám velký respekt před juristy, především proto, že jsem sám jurista; ale dá se to říci všelijak a nesmí se zapomínati, co také řekl pan profesor Kafka, na ohromný rozdíl mezi naším a anglickým právnictvím. My na kontinentě jsme vychováni v římském právu, pro nás právo vypadá jinak, striktněji, kdežto anglické právo je hlavně justy and equitably, spravedlivé a slušné. To je něco docela jiného. S tímto pojmem se může daleko lépe hantýrovati. Když jsme byli v Paříži v komisi pro dopravu, a Angličané textovali různé věci, říkali vždy "justy and equitably". Udělal jsem vtip a povídal jsem: "Já bych chtěl v takovém přístavě býti advokátem, tam by bylo procesů." Jestli se našli angličtí juristé, kteří to řekli, nechci ani v nejmenším popírati, že by to neučinili v nejlepším úmyslu, ale musím říci, že mně to neimponuje, že to není otázka právnická, ale eminentně politická, poněvadž to bylo věcí dohody kompaciscentů. Když Anglie proti tomu neprotestovala, tak to bylo úplně ve smyslu smlouvy a Německo nemělo žádného práva si naříkati, poněvadž samo žádnou smlouvu neplnilo. Tak ty věci jsou a proto říkám, že je velmi těžko, abychom spoléhali na Svaz Národů, na demokracii a všecko ostatní. Myslím, že to přede mnou řekl pan kol. Myslivec nebo kdo, já s ním v této věci souhlasím. Pro nás je největší záchranou naše vlastní vnitřní síla. Dokud Rusko nebude v pořádku a nebude slovanské, musíme my žíti opravdu v nejužším přátelství s Francií. Ale musíme si docela upřímně říci, že úplně zabezpečeni budeme jenom tenkráte, když budeme moci spoléhati na to, že slovanské Rusko nedá ublížiti žádnému slovanskému národu. Pak bude pokoj a klid, poněvadž docela upřímně musíme říci, že alespoň my, a jsem pevně přesvědčen, v budoucnosti i Rusové budou všechno, jenom ne výbojní a imperialističtí. A to bude ve Slovanstvu rozhodovati. Myslím, že nikdo nebude chtíti míru a pokoje více než Rusko nebo Slovanstvo. A my budeme chtíti, abychom byli co nejblíže s Francií. Jsem velmi vděčen za to, co jsem slyšel od pana ministra zahraničních záležitostí, že se bude konkretisovati formule přátelství v dobrém i ve zlém. Přátelství je dobrá věc, ale konečně ve státním životě je poněkud nejisté a je lepší, když je konkretisováno. A pánové s německé strany musí odpustiti - my nevidíme v tom žádného neštěstí pro náš stát. My za svou svobodu děkujeme nejenom Rusku a Anglii, nýbrž také tomu půldruhému milionu padlých vojáků Francie, její hrdinů. Je přirozeno, že my nemůžeme jinak, než vyplniti to, co bylo úkolem francouzského boje čtyřletého, totiž zbaviti se německého nebezpečí. Toto německé nebezpečí nemohlo pominouti jen tenkráte, když Německo nenašlo velikého spojence. Proto muselo býti Rakousko rozbito, ale proto také přímo nemáme práva, abychom nešli v politice po boku Francie. Proto jsme svobodni, abychom tuto barieru tvořili, to je naše historické poslání. To ovšem neznamená, že chceme býti nepřáteli Německa. A mne ani nenapadá něco takového. Souhlasím úplně s těmi, kteří říkají, že chceme žíti v dobrém sousedství s Německem, ale také nic více. Chrániti integritu svoji i francouzskou - o tom jsem přesvědčen - budeme společně. To jinak není možno. To je historické fatum, to je fatum našeho geografického položení. S tím musíme počítati, ale s tím musí počítati také naši páni němečtí. A já jsem pevně přesvědčen, že ať vypadají volby jakkoliv - počítá s tím i ohromná většina českého národa. I ti komunisté - věřte, že je mezi nimi tolik dobrých Čechů, že kdybyste k nim přišel, aby s vámi (obrácen k posl. Kreibichovi), pane Kreibichu, hájili Německa, nevím, co by vám na to řekli. (Veselost.) Ale ovšem je potřebí, abychom byli vnitřně silni.
A tu dovolte, abych řekl několik slov mám tu povinnost a činím tak jen za sebe a za svou stranu, za nikoho jiného - kolegovi Jurigovi k tomu, co zde řekl včera. Řeknu docela upřímně, že mne těšilo, velmi těšilo, když kol. Juriga jménem slovenské strany ludové prohlásil snad čtyřikráte anebo pětkráte, s neobyčejným důrazem akcentoval, že oni jsou věrni československé republice. On to také doložil a řekl, že on a jeho strana vědí, co by Slováky očekávalo, kdyby této republiky nebylo, a že nemají pražádné jiné touhy já to opisuji, nevím již přesně jeho slov aby se věci vrátily k starým poměrům. Kvituji to velmi vděčně, ale jedno při tom řeknu: Věrnost republice - ta nám nestačí, je-li prohlašována jenom slovy. My již musíme prositi, aby ten, kdo chce býti věren republice, byl takový i skutkem. A tu musíme upřímně říci, že způsob boje, jaký si oblíbil pan kol. Juriga a snad i různí jiní pánové, nepřispívá k tomu, aby se upevnila naše republika, které, jak pánové říkají - a já tomu věřím a chci věřiti - chtějí zůstati věrni, poněvadž mají na tom životní interes a mají svůj národ rádi. Není pochyby, že tento způsob boje seslabuje posici Československé republiky. Vy, Slováci, jste Slované, velmi vřelí Slované. Vy také mluvíte pro spojenectví a jste věrni spojenectví s těmi, kteří nás osvobodili. Ale co jste slyšeli dnes od pana kol. Kafky? Pan kol. Kafka dnes prohlašoval, že většina obyvatelstva naší republiky je proti spojenectví s Francií. A vás počítal přirozeně k tomu, poněvadž vy nejste, totiž nechcete se počítati za část nás. Je to úplně nesprávné, jak sami přiznáváte, poněvadž z toho, co jste zde mezi tím, co jsem mluvil, volali, vidím, že v ohledu našeho poměru k Francii jste úplně s námi zajedno, i z toho, co řekl právě poslední řečník přede mnou.
To je po mém soudu věc, která dobře nejde. Dovolte mně, abych s vámi promluvil upřímně. Vy víte, že nehájím všechno, co se stalo. Víme, ze se staly chyby s obou stran, ale řekněme si to docela otevřeně: Co pak chcete, pro pána boha, aby se žádné chyby nedělaly? (Hluk.) Není přece možné, aby při tvoření státu se obešlo bez chyb. Ale k tomu je potřebí míti lásku k státu a nedívati se na každou chybu hned jako na zločin proti člověku, nýbrž jako na chyby. (Souhlas.) Nehněvejte se na jedno . . . (Hlas: Košice!) Vy víte, co se mne týče, myslím, že mohu tak klidně mluviti, o mně nemůžete říci, že bych se dopustil jediného nepřátelského aktu proti vám.
Podívejte se na jednu věc. Přece ve Svatomartinské deklaraci jste se prohlásili za dvě větve jednoho národa. (Posl. Hlinka: Celého Slavianstva!) Ne, československého národa! A dnes za 4 roky jste včera velmi slavnostně prohlásili, že jste zvláštním národem. (Posl. dr. Buday: 90% Slovákov to prehlašuje!) Já říkám jen jedno, nehněvejte se na mne, otázka, jsme-li jedním nebo dvěma národy, to není otázka filologická. A na druhé straně to také není možno, abych své stanovisko k národu měnil jako rukavice. Buďto to byla dříve pravda, nebo to je pravda teď.
Včera jsem slyšel mluviti pana kol. Jurigu tou krásnou slovenčinou; včera mluvil chvílemi, když se nehádal s panem kol. Dérerem a když mu nenadávali, (Veselost) velmi krásně. A já musím říci upřímně, že přece nám každému se to líbí, vždyť my, pro pána boha, nemáme nic proti tomu. (Posl. dr. Buday: Nemáme gymnázia! Česky sa tam učí!)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Prosím o klid.
Posl. dr. Kramář (pokračuje): Ale, pánové, prosím vás, já chci mluviti o té věci skutečně klidně a objektivně, vždyť mně můžete odpověděti, nechte mne domluviti. Já říkám toto: Já věřím tomu a přiznávám, co vy říkáte, že máte svou osobitnost. Ano, máte ji, docela vám to přiznávám a říkám, že je to veliká chyba, že snad naše popřevratová politika příliš rychle chtěla najednou mnoho udělati a že jsme na tu osobitnost nepomýšleli. To je možné. Není to proto, že jste zvláštní národ, vy jste s námi jeden národ, to dělejte, co chcete. Ale vy jste byli po tisíc let pod jiným vlivem. Vy jste byli pod vlivem maďarským, východním, kdežto my byli pod západním. To je docela přirozené. (Hluk.) Ale přece nesmíte zapomínati, že náš politický život byl daleko jiný, intensivnější, daleko delší než váš a že vy jste skutečně, odpusťte mně, nešťastnou větví našeho národa. Co pak myslíte, že je nám to neobyčejně příjemné, že my jsme mezi vámi nenašli těch, kteří by vás mohli spravovati?
Myslíte, že vás z toho viníme? Nejste vinni, že vás Maďaři tak utiskovali, že nepustili vás k administrativě, vůbec k ničemu, že musili jste svléci svoji slovenskou kůži a zaprodat se Maďarsku? A máme my dopustiti, abyste, když byste neměli našich lidí, měli samé oktabristy ve své správě? To je přece nemožná věc. (Výkřiky.) Já ovšem nechci každého úředníka hájiti, ale snad dovolíte, abych řekl, že také mezi Slováky nejsou samí hodní lidé, viděl jsem také velmi ošklivé Slováky. (Posl. Hlinka: To sú tí v agrárnej strane! - Veselost.) Pan kol. Hlinka mně odpustí, ale že by všichni členové jeho strany byli obzvláštní svatostí politi, to přec nemohu říci. - V tomto ohledu musím říci: Buďme spravedliví! Nemůžete neuznati, že je u vás tolik ušlechtilých českých lidí, kteří šli k vám ne k vůli nějaké výhodě, nýbrž, aby se tam obětovali, protože měli Slovensko rádi (Potlesk.), kteří by dali všechno možné na světě, a bylo by největší nespravedlností, kdybyste pro několik nedokonalých anebo snad někdy spatných nechtěli uznati to, co dělali pro vás tito dobří čeští lidé, kteří věnovali všechny své síly, aby vám pomohli z toho, do čeho vás uvrhli Maďaři. V tomto ohledu buďte jen spravedliví.
Prosím, řeknu ještě něco. Byl jsem neobyčejně nemile dotčen, když řekl kol. Juriga včera v řeči, že my Češi finančně vykořisťujeme Slováky. To snad pro pána boha nemůže říci. Pan kol. Juriga je snad špatným finančníkem, ale já bych mu přál, aby dostal finanční autonomii: Ani nehnete s tou finanční autonomií, protože nemáte ponětí, co autonomie stojí. (Posl. dr. Buday: My sme hospodárili lepšie so štátnymi lesy, než sa teraz hospodári na Slovensku!)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Prosím o klid.
Posl. dr. Kramář (pokračuje): Dovolte mi, pánové, já bych rád končil, docela otevřeně říci, že přiznávám, že by bylo velikou lhostejností, abychom nade vším tím, co se děje na Slovensku, prostě zakrývali oči a dělali pštrosí politiku. To by bylo velikou chybou. (Posl. Mikulíček: Třeba co dělal Klíma!) To byste. myslím, pane kol. Tausiku, v Košicích neřekl. (Hlas: To byl Mikulíček!) Říkám, že nesmíme nad těmito věcmi zakrývati oči, ale odpusťte mně, jestliže řeknu, že takové těžké problémy národní, národně-psychologické daleko více než politické, neřeší na voličských schůzích, neřeší se deklamacemi a naprosto, promiňte, že to řeknu, se nevyřeší klacky. (Hluk. - Hlas: Jako v Košicích!) To jest jedno, ať to dělá jeden nebo druhý, to platí pro každého, nebudu nikoho hájiti, kdo se toho dopouští.
Řeknu vám jedno, že problém, o kterém vy mluvíte, problém autonomistický, problém jiného způsobu administrativy není konečně jen slovenský problém. Ten jsme si ještě konečně nerozřešili jen u nás. O tom musíme velmi bedlivě a podrobně uvažovati a nesmíme se prostě zavírati před tím, že není možno, aby mladý stát všechno na první vrh řešil již s naprostou dokonalostí. My o tom velmi vážně můžeme mluviti a musíme mluviti. Pánové, nemyslete si, a to bych vás velmi prosil, abyste si mysleli, že je to jenom problém slovenský. (Hluk. - Výkřiky ľudových poslanců.) To je nemožná věc, abychom to přiznali. Zejména já - odpusťte mně, já jsem starý režim, trochu zkostnatělý konservativec a já nevím co všechno (Veselost.) - a dělal jsem příliš dlouho politiku, abych mohl na všechno zapomenouti, co jsem kdysi hlásal a dělal já jsem nebyl nikdy centralistou, a nebudu, já jím nejsem jenom pro nás, já jím nejsem ani pro Rusko a myslím, že největší chyba, kterou udělalo Německo, bylo to, že si myslilo, že s odstraněním všelijakých knížátek, králíků atd., může odstraniti to staré federativní složení říše, které bylo dříve, a udělati si ve výmarské ústavě nový centralismus. To jsou věci, které prostě nejdou, a pro nás, kteří jsme žili dlouho v politice, je axiomem, že se věci nedají prostě lámat přes koleno a že většina parlamentární, ať vypadá politika tak nebo tak, nemůže přelomiti život a potřeby života, a následkem toho je to pro nás problém, o kterém musíme velmi vážně mysliti.