Myslím, že stejně mohu zdůrazniti naše přátelství s Jugoslavií, jak jsem již učinil, které je ostatně již dokumentováno naší smlouvou s Jugoslavií, a stejně je naším vroucím přáním, aby co nejpřátelštější zůstal náš poměr vůči Italii, a to jak Italia nuova, tak k Italii Mussoliniho. (Hluk. Různé výkřiky.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid.
Posl. Myslivec (pokračuje): Tím bych vyčerpal těch několik poznámek, které jsem chtěl pronésti k exposé pana ministra zahraničí a v závěru bych rád ještě vyslovil jedno přání: Nejlepší zárukou úspěšné zahraniční politiky je vnitřně konsolidovaný, uspořádaný stát. Když má někdo poměry doma rozhárané a jiné by chtěl poučovati, jak by si měli domácnost zaříditi, stal by se směšným. Nejlepším tedy podkladem správné naší zahraniční politiky bude, když budeme míti pořádek, klid a spokojenost doma. (Tak jest!) A já bych řekl v křesťanském smyslu, že apoštol národů, svatý Pavel je to, který píše: "Pokud na vás jest, se všemi lidmi pokoj mějte." Pokud na vás jest! Ale zase jest jiné rčení, že ani nejmírumilovnější člověk nemůže žíti v míru, když si to jeho soused nepřeje. Tedy vnitřní konsolidace s tím, s kým to jde, s kým je to možné. A tu otevřeným, jakým jsem vždycky byl, chci zůstati i v této věci a říci: Když s tohoto místa prohlášeno bylo mluvčím našich německých spoluobčanů - ne všech - přiznávám - dr. Lodgmanem, že velezrada jest povinností každého Němce v tomto státě, s takovým člověkem a s takovými lidmi na konsolidaci pracovat je vyloučeno. Kdo hlásá nutnost velezrady v naší republice, odpusťte, pro toho a na toho musí býti jen silná a když bude potřeba i železná ruka. (Tak jest!) Ale ne všichni občané naší republiky jsou takoví. Včera s tohoto místa pronesena byla řeč zástupce našich milých bratří Slováků. On zde zdůraznil, co Slováci chtějí, zdůraznil, že to chtějí v rámci republiky. Vážené shromáždění! Slovensko patří k naší republice a zůstane v ní. Ale když máme Slovensko, musíme míti také srdce Slováků. Já jsem řečník koalice (Veselost.) a musím se vystříhati toho, aby moje řeč snad nesla nějaký ráz oposiční řeči. (Veselost.) Ale, pánové, to je právě důkazem solidnosti koalice, že snese i upřímnou a dobře míněnou kritiku. (Veselost.) My jsme si řekli, že se dohodneme a že si pravdu povíme. Vážené shromáždění! A tu v té příčině bych pana zahraničního ministra našeho ještě o jednu věc žádal. Nedávno slovenský biskup Vojtaššák chtěl jeti do Ameriky, kde má tisíce a miliony katolických Slováků, chtěl tam jíti v zájmu jejich náboženských potřeb a žádal za pas. Ten pas byl mu ministrem vnitra naší republiky odmítnut. (Výkřiky.) Před tím jel do Ameriky československý biskup Gorazd Pavlík a tomu ten pas byl vystaven. Po biskupu Vojtaššákovi za politickým cílem tam šel dr. Šrobár. (Hlas: A Šmeral do Moskvy!) A jiní jinam. Katolickému biskupu Vojtaššákovi, který chtěl jeti do Ameriky k duchovním potřebám, nebyl pas vydán. (Hluk. Různé výkřiky. Místopředseda Buříval zvoní.) Myslím, že není to potřebí ani dále odůvodňovati a ještě něco uváděti, ten fakt sám stačí. Když se o tom dozvěděl v Americe redaktor Hynek Dostál, který z Ameriky přispěchal do naší republiky a zde konal schůzí bez počtu. až na východ do Polska zajel a všude pro naši republiku, pro její rozkvět a slávu pracoval, napsal článek do "Hlasu" St. Louiského a v tom článku (Posl. Hlinka: Čujme!) - já ho nebudu čísti - vytýkal jako úžasně hrubou nepřístojnost a jako bolestnou urážku amerických katolíků všech, Čechů i Slováků, že biskupovi Vojtaššákovi byl pas odepřen. Já jsem tento článek ze St. Louiského "Hlasu", podepsaný zřetelnou značkou "Hynek Dostál" otiskl v "Čechu" a censor nechal právě ten úvod, ve kterém je napsáno: "Hynek Dostál zde do "Hlasu" píše." Dost. Všechno ostatní propadlo censuře. (Hlas: Svoboda tlače! Veselost.) Prosil bych pana zahraničního ministra, aby jedenkráte, tak v důvěrné chvilce, v ministerské radě požádal jednoho pana svého kolegu, aby mu zbytečně v Americe nedělal opak toho, co je dobrá pověst. (Hlas: Intervenujte u pana ministra spravedlnosti! - Veselost.) Pasy vydává až dosud pan ministr vnitra v dohodě s panem ministrem zahraničním. (Hlas: Ale konfiskace spadá pod ministra spravedlnosti!) Z toho je viděti, že náš pan ministr není stranickým ministrem naší strany. (Veselost. Výkřiky. - Místopředseda Buříval zvoní.) To právě může býti pro vás důkazem, že když lidovec sedí na ministerském křesle, počíná si objektivně. Tato konfiskace objektivní nebyla. Já jsem se o tom p. ministru nezmínil, řekl jsem to veřejně, ale byl bych velmi rád, kdyby se pan ministr spravedlnosti, který právě poslouchá, o to interesoval, jaký moudrý censor to byl, který tento článek amerického publicisty, otisknutý v našem českém deníku "Čechu", zabavil. Právě včera jsem ještě dostal lístek od redaktora Dostála, ve kterém posílá pozdrav a praví, "že doufá, že snad tento lístek adresovaný na pana poslance se nezabaví. Jest to úžasné, co jest u vás možno."
To jsem chtěl na konec podotknouti, abych ukázal, že je potřebí ještě něco vykonati, aby vnitřní konsolidace našeho státu byla opravdová a skutečná, ale já věřím, že to jsou všecko dětské nemoci, které se u nás tu a tam projevují, ale to mně ubezpečuje v přesvědčení, že republika naše, která v jiném směru rozkvétá a nabývá vážnosti v celé Evropě a v celém světě, kráčí šťastné budoucnosti vstříc a proto končím díkem všem, kteří na té šťastné budoucnosti a vážnosti republiky pracují. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Onderčo (Hluk. Výkřiky posl. dr. Jurigy. - Místopředseda Buříval zvoní.)
Prosím pana posl. dr. Jurigu, aby nevyrušoval.
Posl. Onderčo: Slávna snemovňa! Veľactení pánovia a dámy! Tento parlament už tretí deň vedie debatu o vládnom prehlásení p. ministra zahraničia dra Beneša, ku ktorej isté smernice malo podať expozé menovaného pána ministra, o ktorom pánu ministrovi asi je známo, že dar jazyka má jedine preto, - aby som sa tak vyslovil - aby len veľmi málo alebo skoro nič nepovedal. (Tak je!) Nasledovne i táto debata pohybuje sa skoro z väčšej časti v takých smerniciach, že skôr môže byť považovaná za akúsi politickú ventiláciu našich rozličných politických mienení, ako za úspešné pojednávanie dôležitých otázok europských.
Len tak si možno vysvetliť - nech je mi tu dovolené tak pobočne poznamenať - že na pr. v prvý deň tejto debaty pán kol. Hrušovský v súvislosti tohoto expozé za potrebný považoval zájezd do Talianska a miesto vecnej zahraničnej rozpravy vykladal tu o nekompetencii pápeža menovať grécko-katolíckych biskupov v Prešove a Mukačeve.
Slávna snemovňa! Taký prejav a každý prejav tomu podobný je znakom toho, že v tejto snemovni niet dostatočného pochopenia, aby vo vážnych chvíľach s náležitou serióznosťou pojednávaly sa otázky, ktoré predsa z nás nikoho chladným nechať nemôžu.
Slávna snemovňa! Je tu reč o diplomatických návštevách p. prezidenta Masaryka, ktoré on v poslednej dobe učinil, ako hlava nášho štátu, do Paríža a Londýna. Ačkoľvek expozé p. zahraničného ministra ani slovíčkom sa nezmieňuje o ceste, ktorú pán prezident v lete mienil poctiť naše Slovensko, strana, v mene ktorej hovorím, nezapomína to zdôrazňovať. A tu by som chcel naviazať na slová svojho vzácneho predrečníka: Považujem za potrebné zdôrazniť, že úspech našej zahraničnej politiky v prvom rade závisí od úspechu našej vnútornej politiky. (Tak je!) Hodný čas uplynul od tej doby, čo sme pánu prezidentovi s úctou odovzdali naše memorandum, ako odpoveď našu na známe memorandum našich amerických bratov Slovákov, ktoré memorandum pán prezident prijať ráčil s tým, že sľúbil písomnú odpoveď, ktorej dodnes niet.
Slávna snemovňa! Netajíme sa, že naše sympatie k diplomatickej ceste pána prezidenta do Paríža a Londýna bola by bývala snáď vrelejšia a uprimnejšia, ako keď vidíme, že jednotliví vlivní štátni činitelia idú do cudziny náležitého uznania najsť, a vtedy podobného porozumenia nepovažujú za potrebné hľadať v prvom rade tu doma. Žiadne milosti tu neprosíme, ale na ten fakt poukazujeme, a to preto, lebo sme toho mienenia, že sila štátu, ktorú pán prezident šiel zagarantovať do Paríža a Londýna, musí sa zakladať na tej spravedlnosti, o ktorej bolo hovorené v súvislosti promocie pána prezidenta za doktora ad causam honoris. Toto som si považoval za svoju povinnosť úctive poznamenať pri tejto príležitosti, aby sa na to nezabudlo, až budúcnosť nám dá za pravdu.
Slávna snemovňa! Čo sa týka návštevy Francie a Anglie, vidíme akýsi rozdiel medzi návštevou londýnskou a parížskou a konštatujeme hneď celkom otvorene a dôrazne, že nepovažujeme ani za taktické ani za štátnicky múdre, aby náš doživotne zvolený prezident celkom otvorene pred celou Europou šiel sa stotožňovať so svojim zahraničným ministrom nedoživotným. (Tak je!)
Slávna snemovňa! Otvorenejšie to môžeme povedať inak: To, čo žiak Beneš robí, za to prezident ako učiteľ nesie v prvom rade odpovednosť. Nech mi je dovolené odvolávať sa tu ako na dôsledok takéhoto počínania na prednášku pána zahraničného ministra, ktorú v nedávnej minulosti držal v Brne vo Štátovedeckej spoločnosti. V tejto prednáške hovoril toto: "Máme tesnú alianciu s Franciou a nedovolíme, aby vznikly okolnosti, ktoré by túto alianciu rozbily." Slávna snemovňa! Teraz pán prezident dal Francúzom na srozumenie, že takejto aliancie nieto. Nič nemení na veci, že pán prezident akosi potešil Francúzov, že môžu na nás rátať v dobrom i zlom, lebo Francúzi od nás čosi iného čakali. Koncepcia diplomacie francúzskej bola tá, aby Francúzsko v nás a v Poľsku tu v strednej Europe malo svoju silnú oporu. Francia chcela opierať sa o nás a žiadala si vidieť našu armádu organizovanú francúzskym dôstojníctvom ako istý ochranný múr okolo nemeckých hraníc. A tu zrazu pri návšteve p. prezidenta vysvitlo, že nádeje Francúzov sú nateraz nesplniteľné, ba dokonca, že ani stanovisko oficióznej politiky nášho zahraničného ministra neshoduje sa s úradným stanoviskom zahraničnej politiky francúzskej. Nasledovne, slávna snemovňa, to nás postavilo do svetla takého, že nevieme poznať ani v politike ctnosti vďačnosti.
Slávna snemovňa, považujeme za potrebné, aby sme otvorene prizvukovali, že návštevu p. prezidenta v Paríži nepovažujeme za takú, ktorá by bola bývala vo vhodný čas, lebo nebyť tejto návštevy, nemuselo príjsť k tomu, aby v potrebe postavená Francia poznala, že stanovisko našej zahraničnej politiky v otázke Nemecka, a to zvlášte v terajšej krízi, zahráva akosi do nóty Nemecka a Anglie a chystá porážku politiky francúzsko-belgickej.
Slávna snemovňa, myslím, že pán minister zahraničný ničoho nedosiahne ani tým uisťovaním p. prezidenta, že má určitý plán, podľa ktorého by sa dalo dosiahnuť tesnejšej spolupráce medzi Franciou a Angliou. Pán prezident odoprel sdeliť tento plán a akékoľvek podrobnosti o tom, a ľahko sa môže stať, že zklamaná Francia, ktorá je dnes jedinou kontinentálnou mocnosťou, opierajúcou sa o svoju vlastnú silu, skoro zabudne slávnostného a triumfálneho privítania p. prezidenta Masaryka v Paríži. Slávna snemovňa, akosi to dalo pocítiť hneď obyvateľstvo hlavného mesta Francie, Paríža, keď práve pri uvítaní nášho p. prezidenta viac oslavovalo svojho prezidenta a svojho dôsledného Poincarého, ako našich, ktorí prešli špalírom obyvateľstva a vojska francúzskeho.
Toľko o návšteve v Paríži. Slávna snemovňa, čo sa týka našej diplomatickej výpravy do Londýna, musíme uznať, že tejto návšteve malo sa dostať dosť silného ohlasu v Britanii. Anglickí publicisti v poslednej dobe až príliš nápadne vychytili jednotlivých politických našich činiteľov k pochvale voči Francúzom a na úkor Poliakov. Mala to byť akási konkurencia, aby bolo vyzdvihnuté naše Československo a znehodnotené Poľsko. Tak ďaleko to išlo, že na príklad "Morning Post" práve u príležitosti návštevy p. prezidenta v Londýne písala toto: "Keby nebolo Masaryka a jeho neúnavného zahraničného ministra dr. Beneša, snáď ani Československý štát by sa neudržal." - Len tak pobočne poznamenávam, že ani Wikliffov vliv na Jana Husa nesmel vystať. Časopisy londýnske akosi všetky boly usrozumené v tom, aby sa príliš zaoberaly osobnosťou a zásluhami p. prezidenta a nášho pána zahraničného ministra, že by sa človek ani nenazdal, že tí chytrí a stále starostliví Angličania snáď celý život nič iného nerobili, ako obdivovali nášho pána prezidenta a "neúnavného" zahraničného ministra.
A ešte jedno, slávna snemovňa! Sledujúc s pozornosťou isté tieto zjavy v Anglicku a sledujúc s niemenšou pozornosťou chvalitebnú horlivosť našich vedúcich politických činiteľov tu v Prahe o získanie nemeckej opozície, práve v súvislosti tejto cesty pána prezidenta do Londýna celým právom musíme sa pozastaviť nad jedným, o čom rečníci z nemeckých strán snáď úmyselne mlčali.
"Times" z 22. októbra priniesol úvahu, v ktorej až príliš nápadne informoval anglickú verejnosť o tom, že voči Nemcom jedna čiastka "českých" politikov - tak je to písané - je tolerantná a druhá čiastka netolerantná. Tolerant ných politikov tvorí okolie pána prezidenta a netolerantných, to ste vy, pán dr. Kramář. Ba dokonca ten istý "Times" prináša v tom istom čísle aj interview pána prezidenta. Patričný korešpondent šiel k pánu prezidentovi a sa ho opýtal, či považuje za možné, aby Nemci v českom duchu nazerali na republiku. A pán prezident odpovedal: "Keby som v to nebol veril, nebol by som utvoril republiku."
Čo sa týka ale medzinárodného nášho postavenia, že vraj je mimoriadne silné - a tu by som si akosi úmyselne chcel pomysleť na to, že naša československá valuta aj v anglických šterlinkách nie je najhoršia a že obratný zahraničný minister Benešje prakticky podporovany všetkými stranami českými i nemeckými mimo dr. Kramáře.
Slávna snemovňa! Pýtam sa, kto má záujem takto dať písať v Anglii pre seba? Nemám žiadnej príčiny, aby som akosi advokáta robil dr. Kramářovi, ale sledujúc tieto zjavy, človek mimovoľne na to pomyslí, že pána dr. Kramářa jednotliví českí činitelia chcú učiniť takým posledným českým Mohykánom. A zvlášte pán zahraničný minister chcel by voči dr. Kramářovi robiť toho známeho politického farizea: "Bože, ďakujem ti, že nie som taký, ako na príklad je tento Kramář." (Veselost.)
Slávna snemovňa! Takéto politické mravy, takéto politické metody môžu byť snáď osobne vítané, môžu snáď byť i osožné - pán minister Beneš musí to lepšie vedieť - ale slávna snemovňa, ja som tej mienky, že takéto spôsoby sotva mohly prispieť k tomu, aby náležitú vážnosť zabezpečily tak reprezentatívnej korporácii, ako bola naša diplomatická výprava do Londýna, vedená pánom prezidentom Masarykom. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.)
Slávna snemovňa! Ešte pár slov v otázke Javoriny, ktorá otázka celým právom až do dnes znepokojuje našu verejnosť. Nejdeme tu rekriminovať to, čo sa stalo, že totiž blízko pravdy som, keď tvrdím, že práve z okolia pána zahraničního ministra vyšla snaha, by práve otázka Javoriny slúžila na zahubenie dobrého mena strany, v mene ktorej mám česť hovoriť. Len toľko konštatujem, že duch demokratickej ústavy zodpovednosť zodpovedného ministra vážne pochopuje. A v otázke Javoriny nám zodpovedným ministrom je v prvom rade pán dr. Beneš. Slávna snemovňa, v tomto expozé pán dr. Beneš s istou naivnou radosťou prišiel a sdelil, že sa mu podarilo otázku Javoriny odpolitizovať. Jestli toto odpolitizovanie má znamenať, že pán dr. Beneš tým budúcim výrokom stáleho europského súdu ide zakryť svoju ministerskú zodpovednosť, potom slávna snemovňa, od vás bude závisieť, či osud Javoriny potom sa stane i osudom pána dra Beneša. (Souhlas ľudových poslanců.)
Slávna snemovňa! Z týchto príčin predložené expozé strana, za ktorú hovorím, na vedomosť vziať nemôže a budeme hlasovať proti. (Potlesk ľudových poslanců.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. dr. Kramář.
Posl. dr. Kramář: Slavná sněmovno! Bylo by snad zbytečné, abych všeobecně mluvil o svém stanovisku k zahraniční politice. Myslím, že smím bez neskromnosti říci, že jest toto stanovisko tak známo, že by bylo zbytečné, abych o něm ještě jednou mluvil. Proto chci se omeziti na to, abych probral poněkud to, co bylo zde v diskusi řečeno, ať již s naší strany anebo se strany opačné.
Jest docela přirozené, že jednou z nejdůležitějších událostí, okolo které se točila diskuse, byla návštěva presidenta republiky v západních státech. Musím se docela přiznati, že jsem se ponejprv poněkud divil sebevědomí řečníka komunistické strany. Pan kol. Kreibich řekl ve své řeči - nevím, bylo-li to česky či německy, mám "Rudé Právo" před sebou - že se diví odvaze, kterou měl pan president Československé republiky, že právě nyní jel do Paříže, v době, kdy Francie politikou Poincaréovou jest téměř v celém světě isolována, v době, kdy francouzský tisk štve proti celému světu a jest nespokojen s celým světem, v době, kdy Francie a Paříž téměř všemi státníky je bojkotována, v době, kdy se každý státník úzkostlivě tomu vyhýbá, aby se přiblížil Poincaréovi, aby tak nepřišel do špatného světla, že by jeho politika byla s politikou Poincaréovou v souvislosti.
Docela skromně se ptám kol. Kreibicha: Kdyby tak ten zlořečený pan Poincaré přijal v audienci pana Radka nebo Rakovského, nebo, řekněme pana Čičerina nebo některého jejich kolegu, mně se všecko zdá, že by pan Kreibich byl velice spokojen a že by dokonce neshledával v panu Poincaréovi něco tak úžasně strašného.
Jsem pevně přesvědčen, že by se to četlo hned jinak. (Posl. Toužil: To se stane, ale za jiné situace, teď ne!) Já nechci předpovídati, ale na každý způsob vím jedno; jestli se to stane, bude pan Poincaré největším státníkem světa, poněvadž přijal zástupce pánů komunistů.
V tom ohledu musím říci, že přece jen bylo by docela zbytečné, aby pan Kreibich, který ostatně přece jen k naší vládě zaujal stanovisko neobyčejné, řekl bych, neutrální - on sice nechtěl říci, že nechce vyslovovati nedůvěru ani důvěru, že stojí jen na stanovisku - jak pak to řekl, odpusťte, podívám se, abych citoval věrně, (Posl. dr. Juriga: Hermafroditskom! - Veselost.) - "ne nepřátelském". Takovým způsobem mluvil o tom, co nám - řeknu to docela upřímně - působilo největší radost a největší zadostiučinění.
Ovšem to se rozumí samo sebou, že návštěva pana presidenta v západních státech přirozeně tvořila jaksi takové centrum celé situace politické, jak se pro nás utvářela v poslední době, a že také - a to docela přiznávám a víme, proč - tvořila docela přirozeně také centrum vývodů pánů řečníků z leva.
Páni němečtí kolegové ve svém prohlášení, které zde pronášel pan kol. Mayer za německé souručenstvo, vyslovili ty věci neobyčejně jasně a určitě. Precisovali to, řekl bych, beze všeho zakrývání jednoduchou formou, čtyřmi slovy: "Hie Deutschland, hie Frankreich." Já nevím, je-li to se stanoviska vnitřní politiky pánů s německé strany zrovna tím nejtaktičtějším, že formulují celý kontrast takovým způsobem. Co mne se týče, řeknu docela otevřeně, poněvadž se nedá dělati vnitřní politika bez zahraniční politiky, že vidím v tomto prohlášení naprosté zřeknutí se všech pokusů, účastniti se jakýmkoli způsobem positivní politiky u nás. Jestli to zrovna páni Němci chtěli, já nevím, ale já to nemohu jinak interpretovati, poněvadž není přece nejmenší pochybnosti, že tato republika, ať je vláda jakákoli, naprosto ve volbě mezi Německem a Francií nemůže voliti Německo. (Výborně!) To jsou věci, které jsou naprosto vyloučeny, které jsou, řekl bych, organicky nemožné.
Tedy já musím docela otevřeně se přiznati, že jsem tak ostré odpovědi a řekl bych, tak ostré výpovědi se strany Němců: vůbec nepomýšleti na nějakou aktivní spoluúčast ve vnitřní politice, ani po všem tom, co se mluvilo, nepočítal a nepomýšlel. Pro mne to není ovšem žádným překvapením. Já jsem to říkal vždycky. Já jsem si nedělal v té věci nikdy žádných ilusí. Já jsem příliš dobře věděl, že v zahraniční politice nemůžeme a nemůžeme od Němců čekati, aby se postavili na stanovisko naší zahraniční politiky, a proto, že je tak velice těžko, aby se mohli účastniti na vládnutí v této zemi. Očekávati, že by se Němci takovým způsobem změnili, bylo by snad velkou ilusí. A když se díváme dnes po všem tom, co se s německé strany mluví o rurské otázce, pak už mně musí pánové s německé strany odpustiti, jestliže řeknu, že je mám přímo za neschopné, aby klidně a objektivně soudili o politické situaci.
Já jsem nedávno v jistém velmi vynikajícím německém berlínském listu, který je mou denní četbou, když jsem se rozloučil s vídeňskou "Neue Freie Presse", od 2. srpna 1914, četl velmi zajímavý článek. V tom článku bylo konečně jednou řečeno, co vždycky jsem Němcům - nechci říci, vytýkal, poněvadž nemám snad právo jim to vytýkati - ale co jsem vždycky u Němců viděl jako základní jejich chybu. V tomto článku tento neobyčejně vzdělaný Němec - je to universitní profesor - píše, že základní chybou Němců je, že se nikdy nepřiznají ke své vině. To jest takové charakteristikon Němců, že neznám skutečně nic, co by více osvětlovalo celou jejich politickou minulost. Já přece mám s pány s německé strany co dělati 33 let, co jsem v parlamentě, a za tu dobu měl jsem přece trochu příležitosti je poznati, ale to je jako červená nit, která se táhne jejich politikou: Nikdy ničím nebyli vinni oni, vždycky byli vinni druzí.
To konečně v Rakousku šlo. V Rakousku to šlo, poněvadž byly zde mocné kruhy dvorské, vojenské, byla zde Vídeň, byla zde ta všemocná žurnalistika, která všecky chyby Němců spravovala. Ale když to přijde na světové forum, kde již nepřijde na novinářské články, nýbrž kde mluví tvrdá skutečnost, přesná fakta, kde se nedá naprosto nic odčiniti, když se udělá veliká chyba, tam, myslím, taková vlastnost patří k nejhorším, jakou si dovedeme představiti.
Nedávno vypravoval ve společnosti, ve které jsem byl - bylo to u mne - jeden z nejvíce vynikajících státníků, který měl na osudu Evropy velikou účast, jak kdysi mocnému panovníkovi velké říše, uváděl příklad, jejž uvádí anglický filosof Huxley, jak osud hraje šachy s člověkem, kde mu říká: Ty můžeš dělati, jaký chceš tah, ku předu, zpátky, jak chceš, ale když jsi jej jednou učinil, zpátky nemůžeš. A tohleto nikdy a nikde si Němci nedovedli uvědomiti, že to platí také pro ně, že když jednou se udělá chyba, že se za ni musí nésti odpovědnost a že si člověk musí přiznati, jestliže je mužem: "Já udělal chybu, tu chybu musím zaplatiti." My jsme platili 300 let chyby, které jsme dělali. Na německé straně se nechce přiznati, že by bylo možno, aby Němci vůbec chybili, tím méně, aby nesli odpovědnost.
Ještě včera, prosím, zde jeden z prvních řečníků německých p. kol. Lodgman uváděl jako největší křivdu, která se mohla Němcům státi, tu, že byli oklamáni, že věřili 14 puntíkům Wilsonovým. A přece situace byla docela jiná. Němci byli úplně hotovi, věděli, že kdyby šly spojenecké armády ku předu, že je úplně zničí, poněvadž bylo připraveno všechno, aby celá německá armáda byla za 4 neděle obklopena a zajata. Oni se chytili 14 puntíků Wilsonových, aby se nějakým způsobem dostali z této situace, jsouce poraženi, ale dnes prosím, se mluví o tom, že byli oklamáni, že oni se dobrovolně vzdali, když se vzdáti nemusili, poněvadž věřili Wilsonovi. Tak se to nyní maluje a následkem toho se nyní také říká: "Ne, my nebyli poraženi, my nebyli vinni, na nás se stala historická křivda!" To jest, co tak zdali demokracie či aristokracie, tedy řekněme monarchismus či nejstrašnější kapitalismus či komunismus.
A priori říkám, věřte si mně to či ne, ačkoliv se o mně říká, že jsem šovinista - já se tomu názvu pranic nebráním, poněvadž by to nebylo nic platné - že nemám nejmenšího interesu na tom, abych viděl Německo hospodářsky a sociálně zničené - se svého stanoviska. Zrovna naopak, to považuji pro celou historii a vývoj lidstva za opravdové neštěstí, jestli sociální struktura Německa, které přece jen do veliké míry znamenalo největší pevnost odpusťte, že to tak říkám - proti všem sociálním převratům, změnila se tak, že v tomto 60 milionovém národě každou chvíli vzniká otázka, kde ta revoluce vypukne a kdo v ní zvítězí, zdali demokracie či aristokracie, tedy řekněme monarchismus či nejstrašnější kapitalismus či komunismus.
To pro nás není lhostejno, to jsou věci, které se nás dotýkají. Mně bylo opravdu líto německé buržoasie. Já vím, že německá buržoasie byla vždycky nacionální, velmi nesmiřitelná - u nás - v Německu snad ne tak, ale vím, že z této buržoasie vycházelo vše kulturní, co u Němců přece jen znamenalo vždycky ohromné obohacení lidského vědění. Úplně zničiti tuto buržoasii a veškeru tu politiku, která se v ní dělala, to je po mém soudě kulturní hřích. A tohoto kulturního hříchu se nedopustila Francie, toho se dopustili ti, kteří měli v Německu moc jak nad svou buržoasií, tak vůbec nad svým národem. Neobviňujte Francii, jak dnes a včera činili a stále činí němečtí páni řečníci, vším že je vinna Francie. Ne, ne, ona tím vinna není, Německo samo je tím vinno! Jestliže pan kol. Czech zde plačtivé nářky spouštěl nad ubohým proletariátem, já ho také lituji, ale musím říci, že byli zástupcové toho proletariátu v těch vládách německých, které to přivedly tam, že je ten proletariát dnes v takovém stavu. (Zcela správně!) Tedy, prosím, ne Francii obviňovat! Řekněme si upřímně, co dělala ta Francie? Já se tak nebojím, poněvadž jsem jen člen vládní strany, resp. vládní koalice, nemám tak vázané ruce, abych nemluvil velmi otevřeně. Mluvím proto otevřeně, poněvadž nesnesu nespravedlnosti. Francie, o tom přece vy víte velmi dobře, a zejména p. kol. Kafka, který tak dobře zná historii, nechtěla za žádnou cenu války. Kdyby byla chtěla Francie válku. tak by nesměla dělati takovou vojenskou politiku, jakou dělala před válkou.
Francie byla do té války přivedena. Prosím, nemluvte o vině na válce, jako o ní mluvil p. dr. Lodgman. V mém procesu zástupce generálního štábu rakouského p. podplukovník Ronge řekl jako znalec pod přísahou: "My jsme musili vésti válku preventivní, poněvadž bychom byli v roce 1917 napadeni, a Francie a Rusko by byly připraveny k válce."
To řekl, prosím, pod přísahou nejdůležitější faktor generálního štábu, totiž šéf t. zv. informativní služby. Nemluvím o tom, co to znamená dělati preventivní válku, aby se předešlo válce, která by byla nutně v roce 1917 vypukla. To je něco úžasného. Tedy nemluvte o té vině na válce. Není nejmenší pochybnosti, kde ta vina je. Válka byla vedena nejbarbarštějším způsobem. A konečně budiž, válka je válka, válka není bez surovostí. Ale když němečtí velkoprůmyslníci, kteří komandovali vlastně v Německu, tím vedli hospodářský konkureční boj, že úplně metodicky ničili všecky francouzské průmyslové závody, všecky doly, všecko to, co tam bylo, že vynášeli všecky stroje ze všech továren - a vy jste je tady kupovali, prosím, - pak se ptám: Má ta Francie právo na reparace nebo nemá? Nemá-li skutečně toho práva, pak musím říci, že není vůbec žádné spravedlnosti na světě! Po tomto metodickém ničení nejbohatších krajů francouzských, jestli je vůbec nějaká spravedlnost na světě, musejí Němci nahraditi tyto škody, které vědomě udělali proto, aby Francii zničili na dlouhou řadu let, aby nemohla jim, velkoprůmyslníkům německým, konkurovati. (Výborně!)
A dnes přicházíte, mluvíte o té Francii jako o nejstrašnějším státu na světě, mluvíte o francouzském imperialismu, o šovinismu a vyčítáte nám, že cítíme s Francouzi.
Co chtěla Francie? Prosím, je také trochu historie na světě. Kolikráte byla ta Francie Německem napadena! Ovšem také Francie dělala politiku výpadů do Německa, to je pravda. A tu přicházím k té otázce rýnské, o které mluvil pan kol. dr. Kafka. Rýn vždycky hrál největší úlohu ve francouzské historii, to proto, že Paříž je nešťastně položena. Kdyby Paříž ležela jižněji, neměl by ten Rýn pro Francii takové důležitosti, ale poněvadž Paříž je tak blízko hranic, že skoro za 14 dní byli Němci u Paříže - ovšem cestou přes Belgii - proto je ta úzkost o rýnskou hranici. Ale to není správné, že je to nějaký imperialismus, když Francouzi říkají: "Jestli si Rýnští prohlásí svoji samostatnost, je to jejich věcí, my se do toho nepleteme." Já nechci vůbec o tom mluviti, zdali snad tu a tam někdo to podporuje nebo to nepodporuje. To je velmi těžko říci. Peccatur extra muros et intra. Můžete se tomu diviti, když Francouzi dostali v Paříži podepsaný garanční pakt od Anglie a od Ameriky a když tento pakt byl prohlášen za neplatný, že přece jen ta Francie, která má také problém populační a má těch 40 až 60 milionů, o kterých mluvil včera kol. Lodgman, musí se starati o to, aby si nějakým způsobem zajistila severní hranice? Můžete v tom viděti imperialismus nebo něco podobného? Co pak je Francie vinna tím, že se tak v Německu hospodaří, že tito lidé, kteří byli v Porýní pod cizí administrací, netouží, aby se dostali do toho, co je v ostatním Německu? Copak všecko, co se stalo, je možno svalovati na Francii? Copak není Německo vinno tím, že samo sabotovalo možnost svého placení? (Výkřiky: Oho!) Račte odpustiti, na to jsou příliš akta. Němci nezvýšili daní, Němci nezvýšili tarifů, kdežto my máme daně a tarify bůhvíjaké, takže jsme s Německem nemohli konkurovati. Německo dalo vyvážeti kapitál do ciziny, do Ameriky, Anglie, Švýcarska, nejúžasnějším způsobem, Německo rozšiřovalo své dráhy, stavělo třetí a čtvrté koleje, Německo dělalo všecko možné, vodní stavby. Německá industrie řekla s velikou hrdostí: "Nikdy nebyly naše továrny takovým způsobem vypraveny jako nyní." To Německo se divilo, že Francouzi určitě chtěli, aby se platily reparace, aby se platilo to, co tam Německo metodicky zničilo.