Ctěné dámy a pánové, pokračujme v těchto zlepšeních. Nemyslíte, že na příklad interpretativní resoluce článku 10. Svazu národů znamená vlastně zrušení této mezinárodní instance, která ve Svazu národů byla vytvořena? Nemyslíte, že regionální smlouvy, jichž uznání dr. Beneš přivedl k platnosti, nejsou vskutku ničím jiným než návrat k starým methodám? Pan dr. Beneš bude tvrditi, že vlastně všechno to, co nyní uvádím, již před tím pravil, zajistiv se předem, že se ozvou kritici a řeknou: To jest starý systém alliancí. Nemohu si pomoci, nenalézám žádného zvláštního rozdílu mezi regionálními smlouvami a systémem starých alliancí. Má-li se klásti těžisko na registraci u Svazu národů, tu musím opětně citovati pana dr. Beneše proti němu samému: Registrace u instance, jejíž slabost pan dr. Beneš sám přiznal, není zajisté s to, aby dodala těmto alliancím jiného rázu, než jaký měly alliance dřívější a není také s to, aby vyloučila smlouvy tajné. Neboť slyšeli jsme i o tajných smlouvách, jež nebyly popřeny a o nichž pochybuji, že byly registrovány u Svazu národů.
President republiky mluvil také o objevu malých národů jako o výhodě stavu poválečného. Je příkazem spravedlnosti, aby se malým národům dalo plné právo na život jako národům velkým. Avšak dejme si přece otázku: Byly všecky tyto malé národy opravdu v tom smyslu objeveny, že mají nyní možnost, aby působily stejným rozsahem síly a mezinárodní vážnosti jako národy velké? Přečtěte si přec řeč pana Mussoliniho, jehož slovo ve Svazu národů a v Evropě mnoho platí, kterak se právě brání rozhodnutí Svazu národů v otázce Korfu, protože by malé národy podobným uplatněním jako velké mohly rozhodovati o této otázce velkých národů.
A tím bychom byli u sporu mezi Italií a Řeckem a u Svazu Národů. Musím říci, že, prohlásil-li pan ministr zahraničí: "V tomto sporu mezi Italií a Řeckem nebyli jsme pro Italii a nebyli jsme pro Řecko, nýbrž pro Svaz národů", považuji jeho přání a jeho vůli za správné. Bylo úkolem Československa, jako každého státu, který podepsal pakt Svazu národů, postaviti se na stranu Svazu národů. Že se to snad nestalo s týmže elánem, s jakým se postupovalo v otázce odzbrojení a v otázce regionálních smluv, lze snad odvoditi z toho, poněvadž vlastní minulost, pokud jde o Svaz národů, není docela bez poskvrny, vzpomeneme-li si na poměr k Maďarsku za habsburského puče. Ale přes to vše: Kající hříšník má ještě daleko víc ceny než někdo, kdo byl od prvopočátku tak šťastný, že vystihl správné, a proto nechci se nikterak dotýkati minulosti, nýbrž držeti se nynějšího prohlášení pro Svaz národů. Ale v témže okamžiku musí dr. Beneš - a to jest rovněž správné - říci, a to řekl Baldwin a jiní opravdoví oceňovatelé myšlenky Svazu národů, že Svaz národů jest slabou institucí, která není s to, aby představovala mezinárodní autoritu, a že tomuto Svazu národů byla právě v tomto roce vystoupením Mussoliniho a vítězstvím, kterého dobyl, zasazena taková rána, že se z ní sotva asi v dohledné době vzpamatuje. Chtěl bych však, ať je to pro demokrata nepohodlné, přece poněkud hájiti ubohého pana Mussoliniho, a to i proti oficielnímu tisku československého státu, jenž byl neobyčejně energickým při vystoupení pana Mussoliniho v otázce korfské. Pan Mussolini vystoupil kromě toho v Evropě jako učitel, hlásaje fascismus a nalézaje proň stoupence ve Španělsku, v Maďarsku a snad v Bavořích. Domnívám se, že i zde v osobě pana Jeřábka a několika jeho stoupenců. Avšak v korfském konfliktu nebyl pan Mussolini učitelem, nýbrž žákem, ovšem geniálním žákem svého vzoru Poincaréa. Neboť co jest vlastně toto ultimatum Řecku jiného než využití nové myšlenky, že se, aby se vyloučila kompetence Svazu národů, prostě prohlásí: "Neválčím, nevypovídám žádné války, nýbrž opatřuji si v plném míru ozbrojenou mocí sankce." Pak jest kompetence Svazu národů vyřazena v rurské otázce, v korfské otázce a snad za několik dnů i v otázce zavraždění jugoslávského vojenského přidělence v Srědci. Vidíte, že pan Mussolini použil pouze s největší obratností receptu podaného jiným státem a povedlo se mu to zrovna tak, jako se zdařilo Francii udržeti obsazení v Poruří. Není však věcí upřímného přítele Svazu národů, skládat ruce v klín a říci, ten ubohý Svaz národů je slabým stvořením, musíme jej šetřiti a pěstit a ošetřovat a vyčkat, až po tolika a tolika generacích snad z něho něco bude, jako z miličního systému v Československé republice, nýbrž úkolem opravdového přítele Svazu národů je, aby si ujasnil příčiny, proč je Svaz národů tak slabým stvořením, proč postrádá mezinárodní autority, což nekonstatuji já, nýbrž což výslovně konstatoval president republiky v Londýně. A tu mám za to, že musím přece říci, byť byla myšlenka Svazu národů sama o sobě velkou a svatou, že její provádění nynějším Svazem národů bylo od počátku konstruktivní chybou, jejíž stín se dále šíří a které nelze dříve odstraniti, pokud nebude vytvořen opravdový Svaz národů, pokud nebude umožněna spolupráce všem těm, kdož stojí dnes ještě venku, až bude umožněno, že se Svaz národů stane bez výhrad a bez předpokladů nástrojem mezinárodní demokracie, nikoliv však za podmínky, že musí vždy vykonat vůli, kterou mu předpíše dohoda neb vedoucí moc dohody, Francie.
Potřeba mezinárodní autority je v tomto zmatku samozřejmou a pan president republiky vyjádřil plným právem v Londýně tuto touhu po mezinárodní autoritě pravě - a to je také mínění pana ministra zahraničí - že Svaz národů nemá dosud mezinárodní autority, že se musí vytvořiti autorita jiná a tuto spatřujeme - a to je také směrnice politiky pana ministra zahraničí - v opětném sejití se aneb ve sblížení Anglie a Francie. Nechci se ptáti, je-li tato mezinárodní autorita moci vlastně takovou, jaké bylo by si přáti, či nebyla by přece lepší mezinárodní právní instance, jakou by mohl vytvořiti skutečný Svaz národů. Ale i tam politika míří k tomu, aby se Anglie a Francie spolčily, opět spolčily, chcete-li. Nuže, přeji snahám pana ministra zahraničí všecek zdar, ale domnívám se, že si uvázal na krk práci Sisyfovu. Pan ministr zahraničí nečiniž mi s ironickým úsměvem výtku, že jsem utopistou, a že myslím na to, že Francie povede dříve či později s Anglií válku. Nikoliv, tak naivním jsem nebyl, tak naivním nejsem, nejsem ani tak naivním, jako mnozí říšskoněmečtí státníci. kteří věřili v účinnou anglickou pomoc. Situace Anglie musí se správně posuzovati, alespoň pokud to sám mohu, musí se obzvláště posuzovati protiva mezi Anglií a Francií. Tato netkví v tom, že Francouzi Němce nenávidí a Angličané Němce milují. Při sám Bůh, nikoliv. Protiva netkví v tom, že si Anglie přeje, aby za všech okolností prováděla politiku spravedlnosti a ujímala se slabého. Ušetřte mi, abych uváděl případy z dějin. Nepodepisuji ani výroku pana kancléře Stresemanna, že zhroucení Německa je totožné s anglickou nezaměstnaností. To platí snad o přítomnosti, o okamžiku, ale anglická říše je tak velká, uváží-li se celé její území, a usnesení anglické říšské konference neb počátky usnesení říšské konference naznačují již cestu, kde lze již Anglii býti do jisté míry desinteresovanou v hospodářsko-politickém ohledu na vývoji německých poměrů. Ne tedy to, nýbrž pravý rozpor mezi Anglií a Francií je v tom, že se musí příčiti nejenom tradiční, nýbrž samozřejmé politice Anglie, aby připustila, aby v Evropě vznikla nadvláda jednoho evropského státu. Neboť hegemonie jednoho evropského státu jest s hlediska anglické kontinentální politiky nemožností a s hlediska anglické světové politiky rovněž nemožností.
Imperialismus má tu zvláštnost, že se nespokojuje nejbližšími cíly, nýbrž že i zde jídlem roste chuť; a kdyby Francie, což by snad Anglie mohla ještě připustiti, získala nadvládu nad evropskou pevninou, tu by se nemohl francouzský imperialismus u toho zastaviti, nýbrž přešel by do jisté míry obráceným vývojem od roku 1870/1871 s pevniny na svět. Po roce 1871, kdy se zdálo, že Francie prohrála svoji hru na pevnině, dala se Francie na mnoho let za strpění a spolupůsobení Bismarckova na cestu dobývání kolonií, získávání postavení ve světové politice. To však nepřekáželo Francii, aby po mnoha létech a když se tam nasytila, nevzpomněla si opětně na kontinent a nesnažila se zde opět uhájiti svou posici. Nyní můžeme sledovati obrácenou cestu, kdy, ježto nastalo nasycení na pevnině, probudilo by se a rostlo by přání po uplatnění se ve světové politice. To jest to nebezpečí pro Anglii, nebezpečí, které ovšem nemůže dnes vésti k žádnému konfliktu, nikoliv proto, že Anglie musí provozovati slabou a nejistou politiku, majíc méně letadel, a poněvadž by se jí podmořské čluny mohly státi nebezpečnými, nýbrž proto, poněvadž Anglie jest v přerodném procesu vnitropolitického rázu, v procesu, který výslovně se jeví z jednání říšské konference a který se vyznačuje kromě toho ještě tím, že starý tradiční systém dvou stran v Anglii hrozí nyní kolísáním a že nová skupina, anglická dělnická strana má nyní čáku, že jednou se svého místa nastoupí na místo vlád. Stát toho druhu a takového vývoje není v tomto okamžiku s to, aby prováděl silnou a bezpečnou politiku, to však nevylučuje, aby - nepřihlížejíc k něklika "neústupným" - si anglické veřejné mínění nebylo vědomo hlubokého a vnitřního opaku k francouzské politice, jak se dnes provozuje, nikoliv snad k francouzskému národu, nýbrž k politice, kterou v přítomné době provádějí francouzští držitelé moci.
A nyní ke kapitole, která jest zamilovanou kapitolou ministra zahraničí, ke kapitole demokracie. Velectěné dámy a pánové! Podívejme se přece jednou, jak to vypadá s mezinárodní demokracií, jež měla býti ztělesněna ve Svazu národů! Vždyť jsme to již slyšeli, ne z našich úst, nýbrž z úst pana ministra zahraničí. Pohlédněme však, velectěné dámy a pánové, na mezistátní demokracii, pohlédněme na Italii, na Rusko, na Španělsko; o několika slabých nábězích a obzvláště o Německu můžeme v této chvíli ještě mlčeti. Jedno ovšem chceme říci: Pro nás, kteří jsme přesvědčenými demokraty, nemůže konstatování, že demokracie nyní jest v úpadku, že demokracie byla poškozena a že není tudíž s to, aby se plně uplatnila, nikdy míti ten význam, abychom řekli: Demokracie, svatá myšlenka demokracie, přestala existovati a nepronesla nad sebou samou rozsudek smrti. Proti takovému pojímání se co nejrozhodněji ohražujeme. Avšak musíme zajisté říci, že demokracie utrpěla nejtěžší otřesy. Ale proč, dámy a pánové? Nikoliv z vnitřních příčin, nýbrž v příčin zevních a žádný důkaz není pádnějším nežli ten, který podává Německo. Pan ministr zahraničí mluvil o tom, že musí býti bojováno o demokracii v Německu. Pan ministr zahraničí pravil, že Německo nemá ještě svoji revoluci za sebou. Může míti v tom snad pravdu, že by si měla německá říše ujasniti, má-li uposlechnouti přátelské rady pana ministra zahraničí, ačkoliv mám za to, že je tam potřeba revoluce na několik desítiletí uhrazena. Jedno však je naprosto správné, že demokracie v Německu skutečně musí vésti boj na život a na smrt a že se nemohu zhostiti obavy, že tento boj bude zápasem, který přivodí přechodnou porážku německé demokracie. Ale proč tuto porážku, dámy a pánové? Porážka tato je zajisté následkem mnohých proudů ve vnitru říše, jež nemohou býti dosti ostře odsouzeny, ale všecky tyto proudy nebyly by nikdy dokázaly, aby kompromitovaly a téměř ubily i v německém národě živou myšlenku demokracie, jak to učinila francouzská politika, která nasadila všecky páky, aby každé demokratické vládě zatarasila cestu i k sebe menšímu úspěchu. Velectěné dámy a pánové! To není mým pojímáním, nýbrž podtrhuji pouze to, co kolega dr. Winter, oficielní mluvčí československé soc. demokracie, zde včera pravil. Souhlasím s p. dr. Wintrem zcela v tom, praví-li, že nemůže býti věcí československé politiky, i když je sebe nadšenější zastánkyní demokracie, aby pokládala demokracii za vývozní zboží a aby ji vyvážela do Maďarska, do Německa. To je docela správné. To však nevylučuje, a tu se opět setkávám s myšlenkovým postupem pana dr. Wintera, že se dá přece působiti k tomu, aby se pomohlo demokracii v sousedním státě k vítězství, že lze však také v mezích, které kladou mezinárodní právo a mezinárodní spolužití, jak to dokazuje francouzský příklad, působiti k tomu, aby se demokracie v sousedním státě ubila. Zcela zvláštní intimita dr. Beneše s Poincarém - to však nechci tvrditi, poněvadž nemohu toho dokázati - tedy zcela zvláštní intimita oficielní československé zahraniční politiky s oficielní francouzskou zahraniční politikou byla by, mám za to, dávala panu ministru zahraničí právo a legitimaci, aby upozornil pana min. předsedu francouzského na to, že na této cestě musí býti demokracie v Německu nezbytně ubita, nenahlédne-li, jaké účinky pro diktátorské choutky z prava a leva musí míti rozklad, Francií především přivoděný rozklad a zmatek v Německu. Avšak, velectěné dámy a pánové, je to snad příliš, žádá-li se na československém zahraničním ministru, aby vykonával vliv na francouzskou vládu ve smyslu politiky míru a demokracie. Avšak není snad příliš mnoho žádáno, vznáší-li se k panu ministru zahraničí prosba, aby působil svým vlivem na československou vládu ve smyslu míru a demokracie. Dámy a pánové, chtěl bych s obměnou uvésti anglickou větu: "Democracy begins at home".
Jsem toho náhledu, že by se mělo nejen s dobročinností, nýbrž také s demokracií a s mírem začíti doma, ne nad pouze z toho důvodu, že se přece nesluší, hlásati na venek myšlenku demokracie, nebyla-li ještě uvnitř uskutečněna, neboť takových otázek slušnosti se poněkud v politice nedbá; myslím však, že jest již se stanoviska zahraniční politiky nutno, abychom dospěli k vyjasnění nejpalčivějších otázek doma, k uskutečnění pravé demokracie uvnitř, o které jsme slyšeli z úst nejpovolanějších, že jejím předpokladem je samospráva. Pan ministr zahraničí často odcestovává z domu a vrací se spokojen s úspěchy, které měl, do své domoviny. Přál bych panu ministru zahraničí, aby mohl jednou také spokojen odtud odjeti, což mu nebylo dosud, myslím, posuzuje-li poměry správně, možno. A domnívám se, velectěné dámy a pánové, že si i ministr zahraničí musí z praktických důvodů říci, že může provozovati účinnou zahraniční politiku jen tehdy, nemůže-li se ve své zahraniční politice spoléhati pouze na část obyvatelstva, která jak volby dokázaly, nepředstavuje ani většinu obyvatelstva, nýbrž že se dá účinná zahraniční politika provozovati pouze tehdy, stojí-li za zahraniční politikou ministra legitimní většina, ne-li veškeré obyvatelstvo. A tak myslím, že musím říci, že nejdůležitějším a prvním úkolem československé zahraniční politiky jest: uspořádání poměrů doma. (Souhlas a potlesk na levici.)
Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. Myslivec.
Posl. Myslivec: Vážená poslanecká sněmovno Národního shromáždění! Prosím, abyste především přijali ode mne ujištění, že zahraniční debatu nebudu příliš prodlužovati. Jsem už příliš dlouho činný v politickém životě, než abych nevěděl, jak dlužno posuzovati exposé nejen našeho pana zahraničního ministra, nýbrž všech zahraničních ministrů vůbec. O tom exposé mnoho mluviti se nedá, poněvadž to hlavní žádný zahraniční ministr nikdy neřekne, (Veselost.) nemůže a někdy ani nesmí říci. "Tajnost diplomacie a mezinárodní politiky bude odstraněna", tak znělo jedno z poválečných hesel, "diplomacie a zahraniční politika bude prováděna před tváří celé veřejnosti". Šťastní, kteří věřili, ale skutkem se to nestalo a nestane. Bylo to, jak jsem pravil, jedno z poválečných hesel, které heslem zůstane.
Zahraniční politika se dělá, ale mnoho se o ní nemluví, a snad tím lépe se dělá, čím méně se o ní mluví. Vážené dámy a pánové prominou, jestli přirovnám tu zahraniční politiku k dobré nevěstě. Čím méně se o nevěstě mluví, tím prý bývá lepší. (Veselost) A o zahraniční politice, myslím, to také platí. Proto jsem to uvedl na odůvodnění mého předsevzetí, abych debatu o exposé našeho pana zahraničního ministra příliš neprodlužoval. Je to prostě věcí důvěry, kterou parlament, jeho státotvorná většina, k zahraničnímu ministru má. My tu důvěru k našemu panu zahraničnímu ministru máme. Lituji, že je náš pan zahraniční ministr přítomen, poněvadž by se to mohlo zdáti jako lichocení, a já nejsem zvyklý ani pánům ministrům lichotiti. (Veselost.) Ale mohu snad s uspokojením a podle pravdy říci, že se za dosavadní činnost našeho pana zahraničního ministra nejen nemusíme styděti, nýbrž že na ni můžeme býti před Evropou hrdi. (Výborně!) Tu důvěru k našemu zahraničnímu ministru budeme míti, dokud se nepřesvědčíme, že jeho politika přestala býti českou a slovenskou, slovanskou a kulturní.
Úkolem naším je - já aspoň tak pojímám úkol poslance a úkol parlamentu - dobrou politiku dobrého zahraničního ministra ze všech svých sil podporovati. A já myslím, že jen tím správně vykonáváme mandát od občanstva a voličstva nám svěřený. Není to fráse, dámy a pánové, jestliže řeknu, že je čas, aby poslanci ovšem také páni senátoři, ale těm nebudeme předpisovati - dnes již uvažovali, zdali vždycky svědomitě povinnosti své demokratické jako zástupci lidu plnili. Neboť, dámy a pánové, jsou jisté příznaky v Evropě, které jsou neklamným důkazem jistého úpadku parlamentarismu. Snad bych mohl ukázati na první takový doklad, na Rusko, ale o tom bych nerad mluvil, dokud nebude opět v řadě kulturních států. Ale v Rusku po prvé projevila se snaha negace parlamentarismu vůbec. Rusko zašlapalo první v prach a bláto hlavní stěžejní zásadu demokracie: "vláda pomocí volených zástupců lidu". V Rusku není demokracie, v Rusku není parlamentarismu.
Ale co je v Rusku zjevem tak odporným, vyskytuje se v jiné, a řekl bych poněkud sympatičtější formě ještě v řadě jiných států. Co znamená parlament v Italii? Velerada fašistická s Mussolinim v čele znamená víc než celý italský parlament i se senátem dohromady. (Posl. dr. Buday: U nás pätka znamená viac než parlament!) Přijdu na to také.
A kam dospěly poměry v Bulharsku, když bylo možno za Stambolijského, že téměř poloviční počet poslanců ode dneška při nových volbách úplně zmizel a Stambolijskij ovládl situaci? Co to bylo? Zneužívání demokracie, hřích na demokracii páchaný. A ejhle, následek toho byl, že v Bulharsku existuje parlament a parlamentarismus dnes už jen na papíře. A co Španělsko: V Řecku nejsou poměry jiné. Částečně jsou příznaky toho znatelný i v Jugoslavii. V Německu, které se svým parlamentarismem tak honosívalo, musí si dnes odhlasovati zmocňovací zákon, aby parlament neměl do toho, co bude vláda dělati, co mluviti. Nevím, který stát bude následovati, ale pokládám za potřebné upozorniti na to, že je v Evropě znatelný jistý silný pohyb, čelící proti demokracii a proti jejímu representantu - parlamentarismu. Je to memento pro všechny parlamenty, a když pro všechny, tedy také pro náš. Je to memento, které ukládá zástupcům lidu povinnost, aby měli ucho na srdci lidu, aby slyšeli, pozorovali a oceňovali tlukot toho srdce lidu.
Vážené Národní shromáždění! Prominete mi laskavě, vytknu-li z exposé pana ministra zahraničního, co nás všechny, myslím bez rozdílu, nejvíce zajímalo a také nejvíce těšilo, totiž zmínku o zájezdu pana presidenta republiky naší a pana zahraničního ministra do Paříže, Brusselu a Londýna. Pokládám za svou povinnost, vysloviti s tohoto místa vroucí přání, aby tento zájezd presidenta a zahraničního ministra našeho na západ utvrdil přátelské styky naší republiky se státy Dohody.
O tom, co se vyjednávalo na té cestě, bylo jednak psáno a jednak referováno, ale o nejhlavnějším zajisté platí, co jsem hned úvodem řekl. Jeden z listů amerických "Daily Telegraph" uveřejňuje ve svém popisu návštěvy pana presidenta ve vojenském táboře v Chalonsu rozhovor, který byl veden mezi maršálem Fochem a naším panem presidentem. Foch upozornil presidenta Masaryka a dr. Beneše, jak bitva u Sadové zjednala Prusku nadvládu nad ostatními německými kmeny a Rakouskem, a dodal: "Nyní kout českého území, v němž se tato bitva odehrála, náleží vám. Byl osvobozen vítězstvím spojenců. Chcete-li si však zachovati svoji svobodu, musíte býti pohotovi brániti ji. Nezapomínejte, že kolem vás Prusko, Bavorsko a Sasko a dokonce i Maďarsko jsou infikovány teorií násilí. Vy tudíž musíte býti silni a zachovati si přátelství západních mocností." Tím je ve zhuštěné formě krátce vyjádřena situace Evropy a specielně postavení a úkol a svatá povinnost našeho státu, Československé republiky.
Vážené shromáždění! Před tím již dálo se uvítání representantů našeho státu presidentem francouzské republiky Millerandem. Při této příležitosti pronesl president naší republiky slova, která jistě ze srdce každého upřímného přítele tohoto státu proslovena byla: "Jsme Francii upřímně vděčni a vždycky zůstaneme. V dobrém i ve zlém můžete na nás počítati."
Vážené dámy a pánové! Ale ten výrok maršála Foche pronesen byl již po těchto slovech našeho pana presidenta a jistě maršál Foch tato slova našeho pana presidenta znal a přece řekl: "Nezapomínejte, kdo je kolem vás. Vy tudíž musíte býti silni a zachovati si přátelství západních mocností."
Myslím, že pro každého jen trochu bystrého čtenáře to znamená, že maršál Foch - a on není jen voják, on je jistě také politik francouzský - přál si ta vřelá slova míti ještě poněkud podložená fakty. "Malé dárky utvrzují přátelství", říkává se, a z toho připomenutí maršála Foche vysvítá, že ta vřelá slova presidenta naší republiky vyžadují ještě doplnění, kterého se tak obával, nad kterým aspoň zdánlivě - takový úžas již předem vyslovil můj pan předřečník p. kolega prof. dr. Kafka: "Vy snad dokonce chcete uzavříti nebo jste již uzavřeli vojenskou konvenci s Francií?" - No, snad ji máme uzavírati s Německem, ne? (Veselost.)
Clara pacta, boni amici. To vysvítá ze slov maršála Foche, a já vděčně uznávám, že je v rozhodujících kruzích naší republiky - a ty jsou zde i na vládních lavicích - úmysl a vůle, to, čeho se pan prof. Kafka tolik obával, opravdu uskutečniti, (Výborně!) aby toto přátelství naše s Francií mělo trvalou a také hmatatelnou, abych řekl, cenu. (Výborně!)
V té příčině však prosím, bude-li pan ministr zahraničí ještě na vývody v této debatě pronesené odpovídati, za laskavé vysvětlení. je-li tomu tak, co přinesl pařížský časopis "Paris Midi", ve kterém líčí, že za rozhovoru našeho pana presidenta a p. ministra dr. Beneše s presidentem Poincarém - a Poincaré je muž. který chce míti všechno hned "na cement" - byly následující náměty probírány. Se strany našich representantů bylo předneseno - podle toho časopisu -: "Politika, kterou sleduje Francie vůči Německu, je plně ospravedlněna odmítnutím plnění reparací. Nicméně Československo má obavy, že by Francie mohla pokročiti příliš daleko ve svém postupu a vyvolati nebezpečný stav věcí v Německu. Československo nevěří, že by bylo v zájmu ani jeho ani Francie, kdyby došlo k rozčlenění Německa."
Byl bych vděčen p. zahraničnímu ministrovi, bude-li mluviti v závěru debaty, kdyby laskavě sdělil, jestli je to pravda, co v tom časopise jako tresť vývodů našich representantů bylo proneseno, poněvadž mám za to, že politika československého státu má nejmenší zájem na tom, jestli Bismarckovo a Viléma I. dílo bude zachováno, t. j. sjednocené Německo. My máme příklady z nejnovější doby, že říše o něco starší než Německo vzaly za své a my jsme to s povděkem uvítali, poněvadž to rozčleněni Rakouska bylo předpokladem našeho osamostatnění, resp. obnovení naší státní samostatnosti. Mně je stejným přítelem Německo jako bývalé Rakousko, ale objektivně posuzováno, kulturní zásluhy v dávné minulosti u Rakouska přece jen byly větší než u Německa, a kdyby to Rakousko nic jiného nebylo vykonalo, než že utvořilo hráz proti vpádům Turků, barbarů z východu na západ se valících a kulturu evropskou ohrožujících - oni to nevykonali sami, Češi a Slováci jim pomáhali - byl to jistě záslužný čin, ovšem již dávno minulý. A právě této krásné minulosti se Rakousko zpronevěřilo a ji zapřelo a to zpečetilo jeho pád. Ale německé zásluhy o kulturu evropskou? Vážené shromáždění, já bych se ochotně dal poučiti, jsou-li aspoň takové jako toho nebožtíka Rakouska. Když jsme, prosím, u Rakouska uvítali rozčlenění - my jsme tomu říkali rozpadnutí - tedy nevím, proč by mělo býti naším zájmem, abychom my zrovna to Bismarckovo dílo chránili a před světem prohlašovali, že by to nebylo v našem zájmu, kdyby došlo k rozčlenění Německa. Proč pak ten dvojí loket? Jaká je toho příčina? To bych chtěl rád míti vysvětleno. Když se to stane skutkem a dílo Bismarckovo, sjednocené Německo, se rozpadne, řeknu vám, že z té duše si oddechnu a vděčně oddechnu. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Vážená poslanecká sněmovno! Druhou zmínkou z exposé pana zahraničního ministra, kterou bych chtěl zdůrazniti, je zmínka o Malé dohodě. Malá dohoda je, myslím, v první řadě dílem našeho státu, dílem našeho pana presidenta a našeho zahraničního ministra. Čím dále tím je zřejmější, že Malá dohoda, vybuduje-li se tak, jak byla zamýšlena, má veliké své poslání ve střední Evropě a-tím v Evropě vůbec. Zvláště nápadným ukázal se úspěch Malé dohody při volbě zástupce do Rady Společnosti národů. Člověka to potěšilo, a Čecha nebo Slováka, který, řekněme, byl nebo žije v cizině, musilo potěšiti, když čtli, že zástupce Československa byl zvolen do Rady Společnosti národů v konkurenční volbě se zástupcem Polska Skirmuntem.
Poláci měli to, co nám do značné míry scházelo, totiž styky se západem. V Paříži jsou jako doma, v Londýně, v Římě, všude měli svá tykadla a jejich zástupce v konkurenční volbě propadl proti zástupci našeho státu. Jistě v tom nebude nikdo spatřovati nějakou škodolibost vůči Polsku. Ta by nás byla daleka a nebyla by nás důstojna. Ale nás to potěšilo. Jen poněkud zarazilo, že při volbě zástupce našeho státu do Rady Společnosti národů zástupce Rumunska a Jugoslavie hlasoval pro Skirmunta a ne pro našeho zahraničního ministra dr. Beneše, (Ministr dr. Beneš: To není tak. Hlasovali pro oba!) ačkoliv v Sinaji na konferenci bylo usneseno kandidovati zástupce našeho státu do Rady Společnosti národů. Pan ministr dr. Beneš prohlašuje, že hlasovali pro oba. Ale já jsem chtěl říci, že kdyby toho nebylo, byl by to jen důkaz veliké loyality Malé dohody vůči Polsku. My jsme mohli našim nejbližším přátelům říci: "Vy máte volnou ruku i pro volbu Skirmunta." Malá dohoda provedla tím velký státnický čin, ona ukázala Polsku, že na straně Malé dohody je benevolence. Není to úplně vystiženo tímto slovem, je to více než benevolence, je to kurtoasie. Já nedovedu však pochopiti, proč poslední dobou v tisku, zejména v bělehradském, snad dočasně v Bělehradě usídleném, v Novém Vreme, začíná takový chladný tón vůči našemu státu a že neobyčejně vřele jest tam zdůrazňováno přátelství Jugoslavie s Polskem s jistým jemným odsunutím Československa. Proto vyslovuji přání, aby kurtoasie Malé Dohody, která se osvědčila při volbě zástupce do Rady Společnosti Národů, byla Polsku důkazem naší a celé Malé Dohody upřímnosti a řekněme i ochoty za čestných, přesně stanovených. podmínek přátelsky spolupracovati na tom velkém díle, jehož prvním základním kamenem je Malá Dohoda.
Myslím, že nás všecky, kteří se o zahraniční projevy zajímáme, velice potěšil projev zahraničního ministra polského Seydy, dnes již exministra. Žel, že záhy jsme čtli, že ten polský ministr odstoupil. Já jsem si vzpomněl ze svých starších zkušeností na projev svého času, myslím, ministrem Gautschem učiněný. Když již byl na odchodu, prohlásil: "Bez Čechů v Rakousku vládnouti nemůžeme!" Ale to řekl teprve, když šel pryč. (Veselost.) Při nastoupení to žádný ministr neřekl. A já jsem si myslil, není-li něco podobného nyní, že moudrá, zdravá, polská politika projevuje se u našich milých bratrů Poláků jen tenkráte, když čelní státníci odcházejí. Lépe by bylo, kdyby tomu tak bylo na počátku jejich dráhy. Ale přece doufám, že, poněvadž se nezměnil systém v Polsku, nezmění se ani základní tradice Seydovy zahraniční politiky teď, když ji zastává ministr Dmowski. A tím bezpečněji tak soudím, že v čele polské politiky a vlády stojí dnes Korfanty. Jméno Korfanty je nerozlučně spjato s novodobou historií polského národa. Musíme říci, že za války v žádném z uhnětených národů v Německu a Rakousku nebylo proneseno slovo tak vřelé, slovo na tehdejší dobu tak odvážné, jako byla řeč Korfantyho v pruském sněmu. Tak otevřeně, tak odvážně hájiti práva svého národa proti prušácké sveřeposti, jak to učinil Korfanty za války, to dovede jen celý muž, a já se naději, že tento opravdu státnickým duchem obdařený muž postará se o ta, aby také ten projev přátelský, který zavanul z řeči bývalého zahraničního ministra Seydy, zůstal trvalou linii polské zahraniční politiky. Nemáme práva mluviti nebo zasahovati do vnitřních poměrů cizích států, ale snad bych mohl upozorniti na osud Ukrajinců, lidu trpce a těžce zkoušeného, který ze světové války vychází ještě s hořkostí v duši a bez toho, co bylo vysloveno ve Wilsonových základních bodech: žádná vláda bez souhlasu ovládaných, a vysloviti přání, aby vůči těmto Ukrajincům zachovalo se Polsko anglicky, aby tak, jako Angličané dovedli i poražený burský kmen sobě získati, jako i jinde byli vzorem kolonisujícího státu, i naši bratři Poláci vůči rovněž bratřím našim Ukrajincům ve východní Haliči chovali se po anglickém způsobu. To jsem chtěl říci o Polsku.
Jinak nám však Polsko zůstane vždycky ideálním vzorem státu, který v těžké době Evropy, kdy rudá armáda stála před Varšavou a Muňa na Kladně už vystrkoval rudý prapor a po celé republice naší už byly připraveny tábory, zachránil střední a západní Evropu před nedozírnými událostmi. To zůstane jeho kulturní zásluhou a v tom je také závazek vůči nám, závazek úcty a přátelství vůči Polsku.