Po porušení smlouvy Francií, po kterém prokázán byl i protiprávní vpád, vyvíjelo se pak vše docela automaticky. Německo se nemohlo ovšem, nechtělo-li se na věčné časy vyškrtnouti z dějin, vzdáti bez boje. Ozbrojené invasi nemohlo klásti ozbrojeného odporu, nemohlo se násilím postaviti proti holému násilí.
Muselo, aby zabránilo nejtěžším vnitropolitickým následkům, sáhnouti k obranným opatřením, a v té příčině byla pouze jediná možnost: byl to pasivní odpor, pro který se rozhodlo nikoliv s lehkým srdcem, poněvadž i tento prostředek boje ukládal německému lidu a především německé říši, nejtěžší oběti. Avšak od prvé chvíle věděl každý, že trpný odpor může míti pouze tehdy úspěch, bude-li tento krok podporován zevním působením. Klíč k situaci měly v té chvíli, kdy pasivní odpor začal, Anglie a Amerika. V anglickém parlamentu byla opětně přetřásána rurská otázka. Krátce po vpádu zvolal Smith v anglickém parlamentu na Bonara Lawa: "Anglie má plnou odpovědnost a jest spoluvinna!" "Neutralita", volal Smith v anglickém parlamentu na vládu, "není prý ničím jiným, než cynickým odpuštěním akce, pro niž není žádných zákonitých důvodů." Zasáhnutí Svazu národů nelze prý se vyhnouti. A Bonar Law ihned povstal a pravil, že "Poincaré odmítl již v srpnu 1922 zasáhnutí Svazu národů a prohlásil, že by opětný k tomu směřující návrh Anglie musel býti považován za akt nepřátelský." Angličtí státníci učinili ovšem několikrát náběh, aby skoncovali i proti francouzské námitce rurskou otázku, Anglie zůstala však vždy v polovici cesty stát a ustoupila zase vždy v poslední chvíli z obavy před francouzskými intrikami na východě, v Egyptě a Indii. A to, ačkoliv již následky krise v Poruří začaly se co nejosudněji uplatňovati v Anglii, neboť v té době počítalo se již v Anglii 1 1/2 milionů nezaměstnaných. Avšak také z Ameriky nebylo lze tenkrát očekávati pomoci. Amerika se za války nesmírně obohatila, Amerika nasbírala celý evropský zlatý poklad a uzavřela se pak prostě docela proti Evropě a odmítla rozhodně jakékoliv zasahování do evropského sporu. A nyní, když od Ameriky, když od Anglie nedalo se nic očekávati a když vyloučen byl naprosto jiný zevní vliv, snad zakročením francouzského proletariátu, který se sice zvedl k boji proti Poincaréovi, který byl však příliš slabý, aby se odvážil a až do konce provedl boj, musel se pasivní odpor Německa shroutiti a muselo - cituji krásná a pravdivá slova socialistického listu - v zápase mezi bodáky Francie a založenýma rukama Anglie triumfovati násilí.
Tak dostihl francouzský imperialismus a militarismus vrcholu své moci. Jeho lesk září v jasném světle, ale pod francouzským svícnem se stále více stmívá.
Než byl pasivní odpor zastaven, prohlašovala Francie stále, že ihned po zrušení jeho naváže přímé jednání s Německem. Nuže, když splněna i tato druhá podmínka, když se i tato záminka ukázala nicotnou, snímá Poincaré svoji škrabošku a ukazuje svoji druhou, svoji skutečnou tvář. Celý svět viděl již dávno, že Poincaréovi nešlo nikdy vážně o reparace. Každý, i sám Poincaré, věděl, že nelze sehnati reparací ozbrojeným násilím, každý pochopil, že náklady obsazení pohltí desateronásobně případný výtěžek reparací. Poincaré však nechtěl, když vtáhl do porurského území, žádných reparací, chtěl něco docela jiného. Chtěl si touto cestou získati toho, v čem mu selhala versailleská mírová smlouva, co mu odepřely dáti Anglie a Amerika: chtěl hegemonii v Evropě, rozbití a zničení Německé říše, přivtělení rurského území k Francii, ovládnutí největšího evropského železářského a uhlářského střediska, krátce chtěl ovládnutí celého světa, jak to nedávno vysnil ve strassburské řeči generál Mangin, který tam mluvil o velké Francii, od průplavu La Manche až k rovníku s 200 miliony obyvatel. Aby dosaženo bylo této mety, proměněno bylo Německo ve vojenský tábor, seslabeno bylo srdce hospodářského života Německa, kterým jest Poruří, korumpován a rozvrácen byl politický život v zemi, byl subvencován Francií politicky a finančně partikularismus a separatismus, každé hnutí směřující ke zničení Německa dostalo se pod francouzský protektorát a Evropa byla tím téměř podryta a vyvoláno přímo nebezpečí krvavého vypořádání. Tím stala se Francie ničitelkou evropské kultury, rušitelkou evropského míru, tím vržena byla Evropa o jedno století zpět, tím hozena byla zpět až k roku 1815, tím přivedena byla Evropa 9 let po vypuknutí světové války a 5 let po uzavření míru na pokraj propasti.
Co zde Francie podniká, jest pokračování jejích imperalistických snah z dob křížových válek, ve kterých se pokračovalo za doby velké revoluce a v době napoleonské a jež dochází splnění v boji porurském. Mnoho století kolísá mezi Německem a Francií zápas o ovládnutí rýnského území; v XVII. století za Ludvíka XIV., v XIX. století za Napoleona, až byl v r. 1871 rozhodnut ve prospěch Německa. A nyní rozvíjí Francie zase rýnský problém, k vůli němuž vedeny byly již nejkrvavější a nejničivější války, a usiluje o to, jelikož se jí za světové války tohoto území nedostalo, aby na vlastní pěst opět zjednala sobě žádoucí pořádek na Rýně. Jelikož však Francie narazila zde na odpor Německa, na odpor jiných velmocí, vyhledala si, ztrativši velikého carského spojence, své spolčence na východě u Malé Dohody a v Polsku. (Souhlas na levici.) Francie našla také skutečně v těchto zemích nástroj, který se jí zdá nutný k uskutečnění jejích imperialistických plánů.
Pan ministr Beneš říkává vždycky, vytýká-li se mu francouzská orientace v zahraniční politice této země, že jeho politika není ani francouzská, ani anglická, že není také dohodová, že je československá. Avšak i letmý pohled na uplynulých 5 let ukazuje nám pravý opak. Od chvíle narození tohoto státu, u jehož kolébky stáli francouzští diplomaté a francouzští generálové, je československá politika, vnitřní, zahraniční a hospodářská, naprosto ve vleku Francie. Nejvyšší vojenská místa v armádě jsou obsazena francouzskými generály, jimž svěřeny jsou vedení a výcvik vojska, jež v každém hnutí prozrazuje francouzského militaristického ducha. Jediným státem ze skupiny dohody, s nímž jednáno bylo o konvenci, s kterým snad již konvence byla nebo co nejdříve bude uzavřena, jest Francie, právě Francie. Je to snad náhoda? Uzavřeli jsme nedávno obchodní smlouvu s Francií, která za nejtěžší nouze vlastního našeho národního hospodářství dává naše zájmy francouzskému průmyslu přímo v šanc. Vlastní náš průmysl, především textilní, trpí nejtěžší újmu a dělnictvo, jehož statisíce jsou bez práce, se takovým způsobem přímo obětuje. Jak tomu rozuměti? Leč k čemu takové podrobnosti? Sleduje-li se pouze návštěva pana presidenta Masaryka v Paříži v celé své výpravě a jednotlivostech a srovná-li se tato návštěva s návštěvami v Bruselu a Londýně, lze uhádnouti, kolik uhodilo. Byla to ovšem Francie, jíž děkuje československý stát za svůj vznik. Byly to ovšem naprosto sobecké pohnutky, které Francii pohnuly, aby pomohla českému lidu k jeho samostatnosti. Abych předešel všem špatným výkladům, chtěl bych beze všeho přiznati, že při rozpadu starého Rakouska, že při utvoření se nástupnických států, především při utvoření Československa přiložily ruce k dílu síly československého lidu zápasící za svobodu. Československý stát nevděčí však přece za svůj vznik ani tak zásadám, k vůli nimž prý byla válka vedena, nikoliv snad Wilsonem hlásané zásadě o osvobození národů, nýbrž strategickým úvahám Francie, které tato země měla býti nástrojem imperialismu namířeného proti Německu. Ve článku p. dr. Kramáře, vyšlém před několika dny v den výročí československé revoluce, bylo možno čísti, že Lloyd George bojoval do posledního okamžiku za zachování rakouského státu a že to byla Francie, která promluvila rozhodující slovo. Toto imperialistické poslání českého státu bylo samozřejmě směrodatným i pro jeho konstrukci. Bylo rozhodujícím, aby tento stát udržován byl stále v závislosti na svém imperialistickém tvůrci, a zde byl imperialismus českého panstva, kteréžto třídě nepostačilo vykořisťování českého dělnictva, a která se tudíž domnívala, že nutno českému státu přivtěliti také národně cizí živly, Francii prostředkem k dosažení cíle. Neboť český stát byl, pokud nedošel klidu, teprve dokonale vydán francouzskému imperialismu, přijavšímu jej pod ochranu svých perutí, na milost a nemilost. Jen tak dá se vysvětliti pro český stát tak osudná francouzská orientace, jen tak až téměř do altruismu zabíhající oddanost českých držitelů moci k francouzskému imperialismu. Pouze tím vysvětluje se ulpívání na mírových smlouvách, k nimž až na část české dělnické třídy vzhlíží český lid jako ke spásné hvězdě, jen tak lze vysvětliti, že se mírové smlouvy staly třídám českého lidu u moci jsoucím přímo magna charta tohoto státu, tak že se považovalo za nutné, aby byly do konce chráněny novým zákonem na ochranu republiky. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.) Proto spatřuje česká třída kapitalistů v každé změně mírových smluv útok na své nejživotnější zájmy. Proto provádí s mírovými smlouvami pravou modloslužbu, ačkoliv již celý svět, vyjma Francii a Československo, poražení i vítězové, již dávno poznali, že mírové smlouvy přinesly celému civilisovanému světu pouze neštěstí a učinily ze střední Evropy naprosto ohnisko, které hrozí zapálením a požárem celému světu. Proto nelze nám souhlasiti s pařížským výrokem pana presidenta Masaryka, který pravil, že mírové smlouvy jsou spravedlivý a že musí býti splněny. Mírové smlouvy napravily snad mnohé bezpráví, nestalo se to však, aniž by zároveň nebylo způsobeno nové bezpráví. Nové státní útvary byly utvořeny, aby osvobozeny byly národy. Avšak tyto osvobozené národy podmanily si zase jiné. Vedle osvobozeného Terstu a Tridentu je tu Meran a Bozen. Pod svrchovaností osvobozené Polsky jsou 3 miliony Rusínů, 10 milionů Bělorusů, 2 miliony Litevců a 3 miliony Němců; v československém státě je kromě osvobozených Čechů a Slováků 3 1/2 milionu Němců, přibližně 1 milion Maďarů, Rusínů a Poláků a Bůh ví jakých jiných. Ano, mírové smlouvy napravily mnohé bezpráví, postaraly se na příklad o dalekosáhlou ochranu dělnictva a o úpravu pracovní doby, uložily však zároveň milionům a milionům pracujícího lidu nejtěžší břemena, takže se hroutí pod touto tíží. Ano, za příčinou obnovy zpustošených území uloženy byly Německu nejtěžší reparace, ale jelikož těchto nemůže Německo unésti, byl zpustošen německý hospodářský život, aniž byl však jediný haléř z reparací vytěžen. Co přinesla tedy pařížská mírová smlouva? Nic než nejtěžší křivdy a obtíže, chová v sobě zárodek nejtěžších válečných zápletek a nerozsévá než nenávist. Není tedy, jak pravil ministr Beneš, lepší nežli stav válečný, a není správným, že musí býti proto mírová smlouva hájena. Stavíme se vší rozhodností proti tomuto názoru pana ministra a rovněž tak proti jeho výroku, že ducha ovládajícího dnes Francii, nazývá duchem demokracie, kdežto jest ve skutečnosti duchem militarismu a imperialismu, který se důstojně chce usaditi na místo pruského militarismu. Trefně napsalo nedávno sociálně-demokratické "Právo Lidu": "Oficielní Francie, která uvítala Masaryka, je na míle kulturně vzdálena Francie. Všecky slavné tradice francouzské politiky jsou zapřeny, všecka naučení z války zapomenuta, všecky morální zřetele odsunuty; bez potřeby proti svému vlastnímu zájmu, k těžké škodě své země, dělá oficielní Francie politiku, která velmi vážně ohrožuje francouzský morální a kulturní vliv na ostatní svět." A "Právo Lidu" zakončuje své vývody slovy: "To jest osudný omyl, tragické poblouzení národa, jehož duševní síly na okamžik selhaly po strašné zkoušce války. Národ sám toho dnes krvavě lituje a čeká jen na příští volby, aby ukázal své pravé mínění."
Dovolte mi nyní, abych přešel k rozhodujícímu bodu vývodů pana ministra zahraničních věcí. Pan ministr věcí zahraničních prohlásil ve svém výkladu, že Československo, ať se stane v Německu vpravo nebo vlevo cokoliv, nezamýšlí se vměšovati a zůstane neutrální. Kvitoval jsem hned ve svém úvodu s díkem toto konstatování páně ministrovo a opakuji nyní zase: Tak dalece je vše v pořádku. Avšak pan ministr zahraničních věcí má, jak doufám, i sílu, aby toto své rozhodnutí hájil proti takovým živlům, které z naprostého nepochopení skutečných zájmů československého státu již přes rok štvou proti Německu a nemohou se ani dočkati zhroucení se této kdysi tak mocné říše. Pan ministr zahraničních věcí vyhýbá se však schválně, žel, jakémukoliv úsudku o právním stavu věci. Chápu ovšem, i že se Československo nemůže jako malý stát odvážiti v té příčině příliš daleko. Ale Československo nezůstalo by, kdyby tak učinilo, v té věci nikterak osamocené. V Anglii je v posuzování krise v Poruří pouze jediné mínění, a to nejen snad na straně socialistické, nýbrž v celím národě a rovněž i ve vládě. Teprve nedávno nazval Curzon v anglickém parlametu rurské dobrodružství "ničivou katastrofou". V posledních dnech zaslána byla z Anglie protestní nota Francii a Belgii, v níž se co nejrozhodněji protestuje proti akcím Francií podporovaným, směřujícím k rozbití Německa. V Belgii a v Italii začíná to hýbat myslemi. Pouze v Československu není o této otázce žádného mínění, zde neodvažují se s ním na světlo, ani slova, odmítajícího zřejmé anekční úmysly a anekční politiku Francie, ani slova proti odlučným snahám separatistů Francií favorisovaných. Při tom postihne nás, Československo, jako přímého souseda, jako hlavního dodavatele a odběratele Německa, zhroucení německého hospodářského života, roztržení Německa přímo a nejtíže. Každý dnes ví, že tak zvaná hospodářská porurská konjunktura, o jaké jsme slýchali v poslední době, není ničím jiným než zjevem pouze přechodným, a že trvalé ozdravění hospodářského života našeho státu nemůže nastati pouze vlastní konsolidací, nýbrž zároveň hospodářskou konsolidací sousedních států. Neboť celé hospodářské území ve střední Evropě není ničím jiným, nežli spojitou nádobou, v níž se poruchy v jedné části přenášejí ovšem ihned na části ostatní. Potřebujeme tedy k obnově našeho hospodářského života zdravé Evropy a především zdravého Německa. Nynější politiku může si snad Francie dovoliti. V roce 1921 vyplácela Francie podporu nezaměstnaným ještě 89.932 osobám, ke konci roku 1922 již pouze 2.644 osobám, kdežto počet našich nezaměstnaných jde stále ještě do statisíců. To nelze dosti často opakovati, protože zaslepenost našich vedoucích mužů vůči Francii jde tak daleko, že ani nepozorují, že se tím podkopává půda pod nohama našemu národnímu hospodářství.
Ze všech těchto důvodů žádáme jasné stanovisko vlády k událostem, které se připravují v Německu, a pravím, že mlčení vlády přímo škodí. Není to však jedině toto mlčení, co vytýkáme řeči pana ministra pro věci zahraniční. Kdežto pan ministr pro věci zahraniční nenašel ve své řeči kromě velmi zabalené poznámky, že Německu se musí pomoci, pro Německo, žel, ani jediného vřelejšího slova, uspořádalo Československo právě v osudové hodině Německa a Evropy návštěvu pana presidenta v Paříži, která stala se přeháněním české veřejnosti pravým hymnem na francouzský imperialismus a jež musela přirozeně vzbuditi největší údiv v Německu a v kruzích francouzsky neorientovaných. V celém svém uspořádání neměla návštěva pana presidenta v Paříži ani známečky neutrality, o které se mluví v řeči pana ministra zahraničí, a na kterou tolik spoléhaly v těžké chvíli, kterou jest nám nyní prožívati, miliony a miliony lidí. Jest ovšem pravda, že Francii bylo v její naprosté osamocenosti zapotřebí povzbuzení srdeční činnosti. Ale táži se, zda se to muselo státi právě v této chvíli, v této těžké hodině.
Dovolte, abych nyní přikročil k otázce, co se má dále díti. Řekl jsem již, že osud Německa a Evropy spočívá na Anglii a Americe. Amerika pomalu obrací. Žádala svolání výboru znalců a projevila ochotu výbor obeslati, ovšem se zase uplatňují síly, aby zmařily tento krok Ameriky. Rovněž i Anglie upustila konečně od svého vyčkávajícího stanoviska. Snad se konečně rozhodne pro aktivnější politiku, která jedině může mučenému světu přinésti dávno vytoužený mír.
I Československo musí použíti svého přátelského postavení k Francii, aby působilo smírně na francouzskou politiku. Takový postup se docela shoduje s neutralitou, ohlášenou ministrem zahraničních věcí, kdyby došlo k vážné příhodě; přejeme si, aby byla rázu blahovolné neutrality. Takový postup není však, jak jsem již uvedl, pouze výhradně v zájmu Německa, nýbrž ve vlastním zájmu této země, která nemůže tak dlouho nalézti klidu, pokud trvají zmatky v srdci střední Evropy a také na hranicích tohoto státu.
Avšak ani proletariát všech zemí nesmí otáleti. To se týká obzvláště proletariátu zemí dohodových, zemí vítězů, k nimž se počítá i Československo. Jelikož pasivní odpor byl zastaven, ježto podmínky Francií stanovené byly splněny, musíme opět žádati, aby byl co nejrychleji obnoven veřejný a hospodářský život, aby obnovena byla německá správa v Poruří. Musíme žádati propuštění zajatců, návrat vypovězených úředníků, opětné dosazení propuštěného úřednictva, konečně obnovu dopravy mezi východním a západním Německem. Musíme protestovati proti otevřené a nebo zastřené anekční politice Francie a žádati okamžité svolání mezispojenecké konference, která se mí zabývati jednak mezispojeneckými dluhy, jednak reparační otázkou. To jsou požadavky, jež stanoveny byly na nedávno konané konferenci v Labour Party a amsterodamském svazu odborových organisací a jež i my béřeme za své. Úkolem proletariátu každé země je, aby působil pro tyto požadavky a získal svoji vlastní vládu, aby zmobilisoval pro ně všecky vlivné síly. Byť by i byl proletariát celého světa stranickými boji rozpoltěn a rozvrácen, nejtvrdší bídou vyčerpán, byť byla i porušena jeho údernost, v tom bodu je proletariát všech zemí za jedno, že se musí německému dělnictvu pomoci a že popud v té příčině musí dáti proletariát. Neboť kapitalismus, který zavedl svět do krisí, konfliktů, a katastrof, nemá vůle, aby zbavil svět těchto krisí a katastrof. Právě v tomto okamžiku chystá se kapitalismus zase jednou, aby roznítil nový světový požár a vyvolal tisícerou, bídu ztýranému světu a proletariátu. Francouzský a německý kapitalismus, jak jest ztělesněn těžkým francouzským a německým průmyslem, zápolí právě v této chvíli o hegemonii Evropy, bojuje o nejmohutnější hospodářské a průmyslové území světa, o vlastnictví železářského a uhlářského střediska Evropy. Proti němu musí se vrhnouti německý a francouzský proletariát, proletariát celého světa. To již dávno poznali dělníci v Německu a ve Francii. Francouzští dělníci obrátili se mohutnými projevy v parlamentě i mimo něj proti francouzským násilným činům. Nejsou dosti silní, aby srazili imperialisty a militaristy své vlastní země. I belgičtí a angličtí dělníci chystají se právě organisovati obranný boj proti francouzskému imperialismu, zlomiti přiměřeným tlakem pasivitu svých vlád a posíliti a okřídliti odpor proti znásilnění Evropy. Rovněž i německé dělnictvo těžkými vnitrními zápasy ve své energii ochromené, ztýrané nejtěžší nouzí a hladem, napíná všecky své síly, aby se ubránilo reakci ve vlastní zen, aby se vymanilo z tlaku třídy německých kapitalistů a aby se soustředilo k rozhodné ofensivě. Byť by i nebyli němečtí dělníci v tomto okamžiku schopní akce, a tím nebyli dosti silní, aby se ubránili vnitřnímu i zevnímu tlaku, aby odrazili kapitalisty ve vlastní zemi a vypudili z ní nepřítele: přece nejsou ještě nikterak ztraceni a ukáží v rozhodné chvíli seč jsou. My, kteří sledujeme události za pohraničními mezníky v napjetí se zatajeným dechem, my kloníme se svými srdci k nim. Podle poslední řeči Poincaréa nestačí mu triumf kapitulace Německa. Nepostačuje mu, že vnutil Německu a jeho dělnické třídě kaudinské jho, vytvořené francouzskými kopími, on chce Německo rozbíti na kousky, aby uchvátil nejlepší jeho část. Dojde-li k tomu, nastávají německému proletariátu osudné chvíle. V těchto chvílích nebude německé dělnictvo opuštěno, nýbrž bude míti veškerý mezinárodní proletariát na své straně. Proto pravím: Ať se stane v Německu cokoliv, stojíme v neochvějné věrnosti při německém dělnictvu. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále p. posl. Mlčoch.
Posl. Mlčoch: Slavná sněmovno! Exposé našeho zahraničního ministra jest jen instruktivním přehledem činnosti a směrnic naší zahraniční politiky od počátku naší státní samostatnosti a zvláště pak v posledním roce. Pan ministr ve svém výkladu byl sice dosti obsáhlý, ale tam, kde jsme očekávali právě více jasnosti a určitosti, byl hodně zdrženlivý a velmi zastřený. To se týká zejména výsledku cesty pana presidenta do Francie a Anglie, jenž v řeči pana ministra naznačen pouze střenými a kulatými slovy o uznání věhlasu našeho presidenta a jeho filosofických zásad, zatím co jsme očekávali určitých sdělení o spojeneckých podmínkách s Francií a zejména jasného vyjádření o eventuelní vojenské konvenci a jejích úkolech. Stejně tak byl pan ministr neurčitý ve sdělení zásad, na nichž se dohodla Malá Dohoda v Sinaii o své nové politice k Maďarsku; velmi nejasný byl pak výklad, ba pouhá jen zmínka o našem poměru k Rusku.
Přiznáváme nepopíratelné úspěchy našeho zahraničního ministra, jakož i přesné, cílevědomé směrnice naší zahraniční politiky, jež vedou k zabezpečení existence našeho státu, míru, rekonstrukce a demokracie v celé Evropě. Chápeme veliký význam dobré zahraniční politiky pro náš stát i národ, neboť víme, že tato má rozhodující vliv též na naše poměry vnitřní, jak hospodářské a sociální, tak také národní, politické a kulturní. Jsme svázáni ve svém vývoji státním i národním s ostatními kulturními státy a zejména poměry našich sousedů mají vždy určitý odlesk a vliv na naše poměry domácí. Mezinárodní postavení naší republiky musí býti proto jasně vytýčeno a její význam a vliv co nejvíce posilovány. Uvědomíme-li si výhody i nevýhody teritoriálního postavení našeho státu vnitrozemského, umístěného v srdci Evropy, státu, nemajícího přímého a volného přístupu k moři, státu národního se značnou hospodářsky i kulturně velmi silnou menšinou jinonárodní a uvědomíme-li si zejména to, že jsme dokola obklíčeni našimi odvěkými národními odpůrci, Němci a Maďary, pak vyvstane jasně nás přední úkol politiky zahraniční, pracovati pro mír a spojence Nemůžeme býti isolováni, neboť to znamenalo by pro nás stálé nebezpečí zvenčí i uvnitř. Musíme se snažiti získati co nejvíce dobrých a věrných spojenců, kteří by nám a my jim pomohli zabezpečiti státní samostatnost.
Že těmito poctivými spojenci našimi nejsou a nebudou Němci a Maďaři, to je nasnadě. Dokazuje to celá historie, neboť Němci a Maďaři byli a budou vždy našimi plemennými odpůrci. To ovšem pro nás neznamená vyhledávati a zveličovati rozpory mezi nimi a naším národem, naopak úkolem zdravé a rozumné politiky naší bude usilovati o korektní a možno li i o přátelský vzájemný poměr, neboť jsme na sebe vzájemně odkázáni. Musíme všemi silami snažiti se o vše evropský mír, čímž nejlépe zabezpečujeme svoji existenci. Akceptujeme proto s potěšením, že vedoucí směrnice naší zahraniční politiky byly a jsou: politika míru a rekonstrukce, demokracie a zajištění existence našeho státu. Stejně tak se zadostiučiněním kvitujeme prohlášení, že neděláme a nebudeme dělati politiku militaristickou a imperialistickou, že je nutno vésti politiku střední linie a že nutno odmítati reakci z prava i z leva. Toť právě jsou směrnice, jež hlásá a snaží se uskutečňovati strana živnostensko-středostavovská.
Vycházejíce z těchto zásad, nemůžeme ovšem spokojiti se pouze s teoretickým jich vyznáváním, nýbrž musíme aktivně zasáhnouti za jich provedení. K tomu směřuje a má směřovati naše aktivní zahraniční politika. Musíme hledati spojence a my je už také máme. Utvoření Malé Dohody je prvním krokem k vybudování pevného svazu národních států, které vedle Velké Dohody by spolu zajistily rovnováhu a stabilitu států středoevropských a zejména existenci, vliv a klidný vývoj států nástupnických, najmě Československa. Původním úkolem Malé Dohody bylo znemožniti restauraci Habsburků v Uhrách a v Něm. Rakousku zameziti připojení Rakouska k Německu. Tento úkol je splněn. Maďaři se již přesvědčili, že je neradno ohrožovati hranice našeho státu a že je definitivně rozhodnuto o hranicích naší republiky, které jsme odhodláni hájiti do krajnosti a všemi prostředky.
Nechceme ovšem trvalého nepřátelství s Maďary, kteří-jsou a zůstanou našimi sousedy, s nimiž máme mnoho důležitých hospodářských zájmů. Také k Maďarsku musíme vyřešiti náš vzájemný poměr pokud možno v poměr přátelský, neboť i Maďaři musí přijíti k názoru, že nemohou s námi a s Malou Dohodou býti v trvalém nepřátelství. To znamenalo by stálé nebezpečí a nutnost oboustranného zbrojení, což by nás nejen silně hospodářsky zatěžovalo, ale mělo i za následek, že by malé Maďarsko odpykalo to hospodářským vykrvácením. Vítáme proto obrat v politice Maďarska vůči nám a Malé Dohodě, která za pomoci Velké Dohody je dokonce ochotna přispěti za určitých garancií půjčkou Maďarsku. Doporučujeme však krajní opatrnost a pevné záruky, že nebude půjčky zneužito k vojenskému zesílení Maďarska a ohrožení naší republiky. Maďarům není co věřiti, neboť velmi těžce nesou a ponesou, že ztratili Slovensko.
Máme nepopíratelný zájem na vnitřním zesílení Malé Dohody a jejím eventuelním rozšíření. V tom směru je potřebí nejvíce poukazovati na Polsko, které má s námi velmi mnohé společné zájmy a jehož státní samostatnost jest opřena o tytéž síly a ohrožena těmi též živly jako náš stát. Chce-li Polsko trvale zabezpečiti svoji samostatnost, pak musí zrovna tak jako my hledat a opříti se o dobré spojence. Francie sama na to v budoucnosti nestačí a v Německu a v Rusku Poláci spojenců nemají. Proto budou musiti rozvážné a opravdu slovansky cítící kruhy v Polsku i u nás přijíti k tomu názoru, že musí dojíti ku spojenectví Polska a Československa buď v Malé Dohodě nebo vedle ní. Hlavním kamenem úrazu k tomuto spojenectví nebude ani tak náš spor o Javorinu - který se již definitivně vyřeší rozsudkem mezinárodního smírčího soudu, jak sdělil ministr dr. Beneš a jemuž se obě strany mlčky podrobí - jako otázka poměru Polska k Rusku, vůči němuž Polsko hledá spojence. Toto risiko však ani Malá Dohoda, ani naše republika na se vzíti nemůže.
Naší snahou do budoucnosti musí býti připravovat půdu pro dobu všesvětové politiky Slovanstva, neboť pro nás je jasno, že naše expanse hospodářská a zabezpečení politické je na východ a jihovýchod a v trvalém spojení států slovanských, za vedení obrozeného, demokratického a slovanského Ruska. V této budoucí alianci demokratických států slovanských připadne nám vedle Ruska jako národu a státu nejpokročilejšímu, kulturně i hospodářsky nejvyspělejšímu, úkol spolu rozhodující.
Víme, že hlavní překážkou této velké doby Slovanstva a jeho spojenců je dnešní nešťastný stav bolševiky rozvráceného Ruska a vzájemné nepřátelství Poláků s Rusy a Bulharů se Srby. Věříme však, že přijde doba sebepoznání u těchto svářících se slovanských bratří, že jen ve svornosti a spojení jest jejich síla, svoboda a velká budoucnost. Stejně tak věříme, že i nešťastné Rusko osvobodí se z dnešních zmatků politických i hospodářských a že vyvstane z něj opět mocný slovanský a demokratický stát.
Až nastane možnost naší hospodářské expanse do Ruska, pak přestane u nás trvalá výrobní a obchodní krise, neboť náš vývoz do Ruska a dovoz materialií a potravin způsobí u nás trvale příznivé poměry hospodářské.
V tom směru nutno ovšem orientovati již dnes naši zahraniční politiku a připravovati cesty pro tuto dobu příští.
Musíme proto se vynasnažiti, aby naše republika za každou cenu byla hospodářsky i politicky samostatná. Nesmíme připustiti vasalství našeho státu za cenu zahraničních půjček. Náš stát, bohatý na přírodní bohatství, vysoce vyspělý zemědělsky i průmyslově, stát s tak zdatným a pracovitým živnostnictvem, obchodnictvem a dělnictvem, musí býti státem hospodářsky soběstačným. Své vnitřní poměry musíme upraviti tak, abychom nemusili si dlužiti v cizině a zaprodávati tak svou státní samostatnost. Víme, že naším nejspolehlivějším spojencem vedle přátel z Malé Dohody je Francie a s ní spojená Belgie. Proto vítáme utužení přátelských styků s Francií a vděčíme Francii za vynikající, ba iniciativní její činnost v boji za naše osvobození a tento vděk vyvrcholíme v pevné a věrné spojenectví. (Výborně!) Proto nám nestačí pouhé prohlášení pana ministra, že při poslední cestě ve Francii bylo pouze diskutováno o formě naší politické spolupráce s Francií, a to intensivnější a systematičtější nežli dosud. Chceme věděti, zda byla uzavřena nebo bude uzavřena pevná spojenecká trvalá smlouva s Francií a zvláště bude-li se též vztahovati na vojenskou konvenci a s jakými cíli, zda pouze obrannými, či také donucovacími ve příčině provádění reparací zaručených mírovými smlouvami. Určité prohlášení našeho zahraničního ministra, že v případě vnitřních nepokojů v Německu postaráme se o ochranu svých hranic a o zamezení akce do států sousedních, zejména Rakouska, béřeme na vědomí a přejeme si, aby bylo podle něho jednáno. Je samozřejmo, že nemohli bychom trpěti jakéhokoliv zasahování revolučních živlů německých do našich vnitřních poměrů i kdyby snad v Německu zvítězil opětovně monarchismus, s kteroužto eventualitou je nám též počítati.
V celku lze označiti naši zahraniční politiku, vedenou panem ministrem zahraničí dr. Benešem, za dobrou, cílevědomou a pohotovou, pokud politických směrnic a činnosti v tom směru se týče.
Této cílevědomosti a pevného směru bohužel nelze však přiznati naší zahraniční politice obchodní. Naše politika zahraničního obchodu je bezprogramová, ba přímo bezhlavá, potácející se ode zdi ke zdi. Zdá se, že úzce soukromý zájem několika odvětví velkoprůmyslu je rozhodujícím. Systém povolovací a celní hoví jen zájmům protežovaných firem, mnohdy na úkor zájmů celého našeho státu. Poměry dospěly již tak daleko, že i přátelské státy Francie, Belgie a Anglie byly nuceny nám vypověděti celní válku, která s Belgií dosud trvá, ba dokonce i sám pan president republiky byl nucen vytknouti ve svém jubilejním poselství bezhlavost naší obchodní politiky a přiznal to také ve svém exposé pan ministr dr. Beneš. - Jest opravdu již nanejvýš nutno, aby naše obchodní politika zahraniční dostala určitou a pevnou linii zájmů celostátních, neboť stavěti čínskou zeď povolovacím řízením a vysokými cly, aby tak byla podporována monopolisace několika velkokapitalistických podniků a konsorcií a znepřátelovati si tak i své zahraniční přátele, toho nelze dále trpěti. Tvrdili jsme hned při nastoupení nynějšího pana ministra obchodu, že tento jest exponentem těžkého průmyslu a že bude i ve svém úřadě ministra obchodu protežovati politiku řízenou jedině zájmy těžkého průmyslu, a nyní nám v tom dávají za pravdu i jeho vládní a koaliční kolegové.