Jsou-li tyto informace správné, nebylo by správné, aby bylo přiznáváno jinému zastupitelstvu ruskému než oficielnímu zastupitelstvu nynější ruské vlády, aby vydávalo pasy a aby v oficielních adresách, jako je na př. telefonní seznam, vydávalo se za ruské zastupitelstvo něco jiného nežli to, co skutečně ruskou vládou za zastupitelstvo je sem posíláno.
Ve směru hospodářské konsolidace mám ovšem dojem, že náš průmysl není vždy dosti pružný a podnikavý a že zbytečně přenechává na Rusi jiným pole, které by snad sám mohl ovládnouti. Ovšem my na štěstí pro náš průmysl nemáme takové t. zv. Industrieritter, jakými disponuje v hojné míře Německo a kterých je používáno k tomu, aby exploitovali Rusko za jeho dnešního stavu.
Pan kol. Kreibich v poslední své řeči neuznal ovšem té politiky, kterou jsme až dosud proti Rusku provozovali, politiky nevměšování se do ruských záležitostí, neuznal jí jasně a veřejně za politiku správnou. Ale rozuměl-li jsem jeho vývodům dobře, tedy ji považuje za správnou, protože se dovolával téže politiky, kterou jsme až dosud provozovali proti Rusku, politiky neutrality, také proti Německu.
Pan kol. Kreibich soudí, že v Německu dojde k podobným poměrům jako došlo v Rusku, že dojde v Německu ke komunistické revoluci, a dovolává se nestrannosti Československé republiky v tomto zápase německého dělnictva. Zdali vývoj v Německu půjde tímto směrem, jak pan poslanec Kreibich soudí, nikdo z nás jistě nemůže věděti. Ale buď jak buď, ministr zahraničních věcí pan dr. Beneš prohlásil docela jasně, že do poměrů německých nebude Československá republika zasahovati, dokud nebudou tangovány naše hranice a naše zájmy. A to, myslím, ať dojde v Německu k poměrům jakýmkoli, každý ze směrů, jenž bude v Německu bojovati o moc nebo nadvládu, jistě bude také bedlivě dbáti toho, aby neporušil hranic nebo zájmů sousedního státu.
To je také stanovisko naší strany. Budeme vyžadovati, aby proti Německu bylo zaujato vládou Československé republiky zrovna takové stanovisko jako proti Rusku. Zrovna tak, jako máme zájem na konsolidaci v Rusku, máme také zájem na upravení poměrů v Německu. Ale právě tak, jako nejsme dosti silni, abychom vtiskli svoji vůli nebo své přání Ruské republice, nemáme dosti síly, abychom upravili poměry v Německu.
Oposiční skupiny v naší sněmovně, které jinak naší zahraniční politice vytýkají a vytýkaly, že je příliš aktivní, vytýkají jí na druhé straně, že je příliš málo aktivní v politice proti Německu a ze zejména je málo aktivní v řešení reparačního problému. To jsme slyšeli také od bezprostředního mého předřečníka. A vytýkáno bylo nejen v této sněmovně, nýbrž i mimo ni ve veřejnosti zejména nám, sociální demokracii, že nemáme k tomuto problému vůbec žádného stanoviska ani my jako strana, ani Československá republika jako celek. Myslím, že tato výtka je nesprávná. Od té doby, kdy problém reparační se stal tak aktuelní, naše zahraniční ministerstvo nazíralo na události v Německu tak, jak bylo zřejmo z posledního exposé pana ministra věcí zahraničních. Má-li býti řešení reparačního problému německého nalezeno v platebních úlevách Německa, musí býti těchto úlev na druhé straně poskytnuto těm, na jejichž účet tyto úlevy Německu měly býti povoleny. Ale soudím, že není možno vyřešiti tento problém simplistickou frásí o francouzském imperialismu, jak jsme slyšeli v předešlé schůzi od p. kol. Jos. Mayera a jak jsme slyšeli dnes od p. kol. Feierfeila a jak z velikého lesa německého tisku stále se ozývá. Nikdo se nemůže přenésti přes skutečnost, že Němci zničili severovýchodní Francii způsobem, který v dějinách lidstva nebyl až do té doby slýchán. Nikdo se nemůže přenésti přes skutečnost, že Němci prohráli tuto hroznou válku, že se zavázali zaplatiti válečné útraty, že severovýchodní Francie a Belgie nejsou dosud na útraty německé uvedeny do dřívějšího stavu, a nikdo nemůže popříti, že německé vládnoucí kruhy nedovedly zabrániti, aby uprchl do ciziny německý kapitál, který nejvíce do války štval, který nejvíce z války těžil a který nyní se snaží, aby útraty válečné byly přesunuty na dělnictvo a střední vrstvy německého národa. Přes tyto skutečnosti není možno přejíti. A dnes nastalo to, co přímo prorockým způsobem Jaurčs dva dny před svou násilnou, zákeřnou smrtí adresoval Němcům: "Proti vám bude zneužito svého času brutální síly, které zneužíváte nyní vy."
Nikdy jsme netvrdili a netvrdíme ani dnes, že francouzská politika, zejména politika posledního roku proti německému problému byla správná; naopak měli jsme zato, že bylo velikou chybou, které se Francie dopustila, že nepodala včas ruky německé demokracii, která tolik potřebuje pomoci, demokracii, která nedovede státi ještě na vlastních nohách, že vyvolala nebo pomáhala vyvolávati ovzduší, ve kterém pravý viník, německý těžký průmysl, úplně mohl zakrýti svoji vinu, že může se nyní tvářiti jako nejvěrnější obhájce německých zájmů a, lově v kalných vodách, počíná poválečné Německo úplně ovládati i veřejně.
Pánové s německé strany opakují tvrzení, že my podporujeme francouzský imperialismus, a že dokonce jsme korunu této podpoře francouzského imperialismu vsadili tím, že jsme uzavřeli, nebo chtěli uzavříti vojenskou konvenci s Francií; ruský komunistický list, který vychází v Berlíně, tvrdí, že Československá republika, dosud svobodomyslná demokracie, - něco, čeho naši komunisté až dosud nám nepřiznali (Veselost.) - stává se vojenskou konvencí ozbrojeným vasalem Francie.
Zdali francouzská vláda vyžadovala vojenské konvence na representantech naší republiky, není mně známo. Mám zato, že tomu tak nebylo, poněvadž soudím, že francouzská vláda jest si docela dobře vědoma toho, že nějaká vojenská konvence s Československou republikou nebyla by v zájmu ani Československé republiky, ani francouzské republiky samotné. (Posl. inž. Kallina [německy]: Oni to jistě vyžadovali!) Já nejsem v takových blízkých stycích se zahraničním ministerstvem jako pan kolega, abych se mohl o věci tak určitě vyjádřiti. (Veselost.)
Pokud jde však o politiku socialistickou, mohu prohlásiti, že budeme podporovati každou politiku, která bude jasně směřovati k vytváření ovzduší smířlivosti, k odstraňování nenávisti a k upevňování přesvědčení, ze styk mezi národy nutně vylučuje války a násilí a že spory musí býti vyřizovány dohodou anebo rozhodčím a že celý civilisovaný svět se bude musiti postaviti všemi silami proti tomu, kdo by, spoléhaje na svou hmotnou sílu, chtěl tuto hmotnou sílu při rozhodování hoditi na váhu.
Prohlášení ministerstva zahraničního obsahovalo průkaz, že to je také jeho politika. Proto souhlasíme s touto politikou a budeme hlasovati pro schválení prohlášení p. dr. Beneše. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. Knirsch.
Posl. Knirsch (německy): Slavná sněmovno! (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.) Pro posouzení znásilňovací soustavy ve vnitřní politice tohoto státu jest zvlášť zajímavé, co prohlásil pan ministr věcí zahraničních o hodnocení oposice. Pan ministr věcí zahraničních praví, že dobrý poměr mezi Maďarskem a Československem závisí mimo jiné také na tom, že Maďarsko musí dovoliti, aby se tam uplatnila demokratická oposice. Nuže, ctěné dámy a pánové, jak se zde v této sněmovně zachází s oposicí? Nejdůležitější, velmi významné návrhy bývají promrskány za několik málo hodin. Mnoho měsíců se nekonají žádné schůze a když se sněmovna konečně sejde, musí podle dosavadního obyčeje v několika denních a nočních schůzích, s omezenou řečnickou lhůtou promrskati státní rozpočet nebo jiné hospodářsky velmi významné návrhy. Když se oposice v této sněmovně ohradila proti takovémuto znehodnocování parlamentarismu, když se postavila na odpor takovému promrskávání návrhů a když tomu konečně vášnivě a násilím bránila, bylo proti ní zakročeno policejní mocí. Pak docházívalo k výjevům, jaké jsme zažili v jednotlivých nočních schůzích v této sněmovně a které vedly konečně k vášnivým výbuchům, jako svého času k vržení smrduté bomby kolegou Baeranem. Jediná odpověď, které se nám dostávalo na všechny naše domluvy, výstrahy a stížnosti, bylo pouze znásilňování policií nebo i vyloučení a žalář. Smím snad v této chvíli panu předsedovi připomenouti, jak jsme jej my, oposice, upozorňovali - nikoli snad proto, abychom hájili důstojnost slavné sněmovny, nikoli snad proto, že bychom se namáhali o státotvornou práci, nýbrž prostě proto, že když jsme už jednou zde a že když jsme si přáli opravdu vážně, kladně pracovati na jednotlivých návrzích, které se i nás týkají smím snad tudíž s tohoto místa připomenouti, jak jsme v konferenci předsedů klubů několikrát pana předsedu upozorňovali, že nikdo nevydrží takového promrskávání významných návrhů v denních a nočních schůzích a že takový způsob jednání v parlamentě musí konečně vytvořiti ovzduší, jež je příčinou výbuchů, jakých jsme byli v této sněmovně několikráte svědky. Jak často jsme se ohražovali proti tomu, že nám bylo slovo přímo uříznuto a znemožňována každá práce, ale všechno bylo marné. Ať jsme učinili jakýkoli podnět nebo námitku, vždycky v tom byl spatřován útok na parlamentarismus, útok na stát, zlomyslné maření parlamentní práce. A nyní po roce přicházejí čeští sociální demokraté a svým prohlášením v rozpočtovém výboru sami co nejostřeji odsuzují způsob, jak se zachází s oposicí, připojujíce se tak k našemu odboji. Dostalo-li se nám vůbec kdy zadostiučinění za všechno znásilňování a za všechno nepochopení, s nímž se setkávaly naše stížnosti, stalo se to prohlášením, které učinili v rozpočtovém výboru čeští sociální demokraté, příslušníci strany pana předsedy Tomáška. Také pan ministr zahraničí, dokud byl ministerským předsedou, ani jediným slovem neodsoudil znásilňování oposice v této sněmovně. Jestliže tedy pan ministr věcí zahraničních mluví dnes o uplatnění maďarské oposice, zatím co ve vlastní sněmovně nedovedl ani slovem kritisovati zacházení s vlastní oposicí, bude mu velmi těžko obhájiti se před výtkou, že tento jeho zájem o maďarskou oposici není určován tak příliš snaho o zachovávání demokratických zásad, o nichž mluvil, nýbrž že jeho stanovisko je určováno spíše snahou pokořovati bezbranné sousedy, aby trpěli zasahování do vnitřních věcí svého státu. A oposiční skupiny v Maďarsku budou sotva asi panu ministru věcí zahraničních vděčný za jeho záštitu, poněvadž upadnou v podezření, že svou oposicí nepracují tak příliš pro zájmy maďarsko-vlastenecké, jako spíše pro československou politiku.
Nejvýznamnějším projevem zahraniční politiky od založení republiky jest jistě cesta presidentova do Paříže. Ministr věcí zahraničních zdůrazňuje ve svém výkladu velký význam této cesty a projevů s ní spojených a označuje ji jako událost politicky velmi významnou. Také mnoho vážných Němců po dlouhou dobu skutečně doufalo, že Masaryk a Beneš přivodí změnu vnitřní i vnější politiky tohoto státu. Vzhledem k šovinistickému nazírání jiných českých vrstev, někteří Němci očekávali od moudré rozvahy presidentovy, od jeho osvícenosti a smyslu pro spravedlnost, jakož i od bohatých zkušeností pana ministra zahraničí ve vnitřní i zahraniční politice, že oba se vynasnaží vytvořiti nebo aspoň pomohou vytvořiti ony duševní předpoklady. které umožní spolupráci Němců a Čechů v tomto státě na základě úplné rovnoprávnosti. Připomínám dobu, kdy pan ministr zahraničí převzal ministerské předsednictví. Ve svém vládním prohlášení mluvil ten krátce velmi krásně o nutnosti spolupráce Němců a Čechů v tomto státě a vzal si za úkol, že se vynasnaží o její uskutečnění. Doba jeho úřadování jakožto ministerského předsedy přešla, ustoupil jinému a věci běží dále starými kolejemi. Připomínám dále, že to byl zejména president Masaryk, jenž ve svých opětovných poselstvích k národům tohoto státu vřele zdůrazňoval nutnost spolupráce obou národů, jenž ve svých poselstvích vždycky mluvil také o tom, že se v poměru k Německu a Francii vynasnažíme kráčeti střední cestou. Řekl jsem, že bylo velmi mnoho
vážných politiků a národovců, kteří snažili se v témž smyslu pracovati, aby byly vytvořeny psychologické předpoklady pro dřívější či pozdější spolupráci Němců a Čechů v tomto státě. Připomínám chování německých stran při projednávání prvního státního rozpočtu. Tehdy měly býti učiněny první pokusy k navázání oné spolupráce. Tehdy jsme se domnívali nejen podle řečí Masarykových, nejen podle chování Benešova, Švehlova a jiných vůdčích státníků, že v českém obyvatelstvu, nebo v českých většinových stranách jest opravdová vůle připraviti takový poměr ve státě. Nuže, pánové, po posledních událostech vzdají se snad už konečně svých nadějí ti, kdož se domnívali, že u obou těchto vůdčích státníků je více obezřetnosti, více citu pro spravedlnost, než u ostatních českých politiků. Po posledních událostech dospějí jistě také k přesvědčení, že s politikou nadějí, s politikou smířlivosti nedobudeme prostě ničeho, nýbrž naopak že každé naše smířlivé slovo, každá naše snaha utvořiti takový poměr byly druhou stranou chápány jen jako slabost a každá páska spojující jedny lavice s druhými byla opět zcela bezohledně a hrubě zpřetrhána. Pokud se týče vnitřní politiky, t. j. pokud se týče stanoviska a přání také obou těchto státníků, presidenta Masaryka a zahraničního ministra dr. Beneše, jest příznačné jedno slovo, které pronesl president Masaryk v jubilejní den ve svém poselství k národům Československa. Zatím co sudetští Němci marně volají po autonomii, zatím co až dosud marně bojovali o sebe nepatrnější uznání své národnosti, zmiňuje se president Masaryk ve svém poselství, že nyní již všichni slovanští národové dosáhli státní samostatnosti, jen lužičtí Srbové dosud nikoli. Tedy nejvyšší představitel tohoto státu oceňuje i národ čítající několik desetitisíců lidí tak, že i jemu má býti přiznána státní nezávislost a samostatnost. Nechci mluviti o tom, jaká nevlídnost k Německu je obsažena v tomto poukazu. Avšak i několika desetitisícům lužických Srbů se přiznává státní nezávislost a samostatnost, kdežto o 3 1/2 milionech sudetských Němců nejen že se nečiní žádná zmínka, nýbrž jejich požadavku národnostní samosprávy a práva sebeurčení se prostě nedbá. Stanovisko presidentovo, za jehož slova je spolu odpovědný i ministr zahraničí, jest zajisté příznačné pro smýšlení hlavy státu, v niž, jak řečeno, mnozí Němci skládali své naděje. Pokud se týče zahraniční politiky, domnívali se také někteří, důvěřujíce různým poselstvím a projevům, že se Masaryk a Beneš opravdu vynasnaží zachovati aspoň objektivní stanovisko k Francii a Německu, když už ne naprostou neutralitu. Pan Beneš mluvíval vždycky ve svých dřívějších výkladech o tom, že k Německu a Francii se zachovává politika střední cesty. Pan president v kterémsi dřívějším svém projevu mluvil dokonce o tom, že chceme zaujmouti k Německu přátelské a korektní stanovisko.
Tato slova a projevy, jak jsem již řekl, také mnohých vážných německých politiků stále a stále posilovaly pocit nebo přesvědčení, že když se odpoví na přátelská slova a smýšlení, že se tím skutečně vytvoří duševní předpoklady, které jednou umožní vážnou spolupráci Němců a Čechů v tomto státě a povedou také konečně k tomu, že bude německému národu v tomto státě zajištěna samospráva a nezávislost. A tu padla v Paříži slova o společenství v dobrém i ve zlém. Velectění! Podnět, osobnost, kterou zde nutno uvážiti, nenechávají nás zajisté v pochybnostech, jak je toto společenství míněno. (Posl. Patzel [německy]: Pokud druhy nemá pusek, je zde to společenství!) Velmi správně. Kdo doposud doufal, že s tohoto místa bude prováděna politika střední cesty, politika korektnosti nebo přátelství také k Německu, dožil se v těchto dnech bolestného zklamání.
Co jest cílem Francie? Kolega W. Feierfeil, který mluvil přede mnou, naznačil jasně a zřetelně úmysly a cíle francouzské politiky. Francouzské politice neběží o nic jiného, než o trvalé politické porobení Německa a zotročení střední Evropy, aby učinila ze střední Evropy kolonii otroků sloužících západnímu kapitalismu. Všechna politika od míru versailleského směřuje konec konců k tomuto cíli, ať už se odívá dnes v tu, či zítra v onu formu. V dobrém i ve zlém! Není pochybnosti, že jest snahou či snad přáním, dospěti k cíli, který si postavila francouzská politika, mírně, totiž mírně v tom smyslu, že státy vojensky bezmocné budou nuceny plniti své nemožné reparační platy, že jest zde ochota, dříve než se přikročí k vojenským opatřením, vyždímati do posledka, co vůbec lze vyždímati. Avšak jak jsme viděli v posledních letech, zvláště pokud se týče Německa, jest na konec nemožno mírným způsobem vymoci ony reparační sumy, poněvadž jest prostě nemyslitelné, že by dnes Německo mohlo snésti ona reparační břemena, která mu byla uložena. Politika Francie směřuje stále k tomu, že se obviňují Němci, jak kol. Feierfeil prve vyložil, a předstírá se, že se Německu brzy v tom, brzy v onom sboru nedostává vůle k placení, vůle k výkonům, a pak se prostě hanebně porušují mírové smlouvy. Nedbá se vůbec smluv a zásad mravnosti a přikročí se prostě k obsazení území bezbranného odpůrce, aby se právě takovýmto způsobem vykonával nátlak a dospělo tak konečně k hospodářskému cíli. Říká se tomu, jak se dr. Beneš vyjadřuje, pokojné pronikání či rekonstrukce Evropy a dr. Beneš si na tom zakládá, že se jí tak horlivě účastní. Jest na to velmi hrd, že měl na př. vynikající podíl na obnově Rakouska, a klade toto obnovené Rakousko za vzor také Německu a Maďarsku. Ve svém výkladu s velkým důrazem naznačuje cesty, jimiž se máme ubírati, či jimiž se má ubírati Maďarsko a Německo, aby také dospělo k oné rekonstrukci, k oné konsolidaci, k oněm klidným poměrům, v jakých žije podle jeho mínění dnes Rakousko. Nuže, velectění, Rakousko je dnes snad ve srovnání s Německem zdánlivě poněkud uspořádanější, ale Rakousko je dnes státe v nejvlastnější slova smyslu politicky úplně závislým, v němž už není ani stopy po suverenitě, ačkoli tam ještě zasedá parlament a vláda spravuje zemi. Avšak po nějaké suverenitě, státní samostatnosti, vlastní vůli není tam ani nejmenší stopy a účinky rekonstrukce a konsolidace pociťuje konec konců strašlivě dělnictvo, úřednictvo, všechny pracující stavy, celá rekonstrukce Rakouska neznamená dnes pro rakouský lid nic jiného, než na desítiletí býti roboty a hospodářskými otroky bankovního a bursovního kapitálu pánů Bosela, či jak se všichni jmenují. A tutéž cestu k rekonstrukci a konsolidaci doporučuje pan ministr zahraničí dr. Beneš ve svém výkladu také Německu a Maďarsku; pokud se týče Maďarska, praví, že prý jsme ochotni maďarskému státu pomoci podobně jako lidu rakouskému, jestliže budou odstraněny na jistý čas hypotheky, váznoucí na určité části maďarského národního jmění, jestliže i v Maďarsku bude zřízena finanční kontrola tak jako v Rakousku kontrola Zimmermannova, jestliže Maďarsko pod tlakem těchto opatření úplně odzbrojí a podepíše protokol podobný nebo stejný jako ženevský protokol, který podepsala vláda rakouská. Tentýž poměr, poměr politického nevolnictví, poměr hospodářského otroctví, který byl nadiktován Rakousku pomocí bodáků, jež jsou nyní po ruce, tentýž poměr má platiti i vzhledem k maďarskému státu a za tutéž politiku se přimlouvá dr. Beneši pro Německo; a domnívá se, že prý je to vlastně ironie, když spěcháme ku pomoci Německu, neboť vzkvétající nebo vzmáhající se Německo bude konec konců - hospodářsky řečeno - soupeřem Československa. Přes to však, praví dr. Beneš, uvažuje se již dnes, aby Německo mohlo zaplatiti, co zaplatiti má, že asi bude nutno mu pomoci, tak jako se to děje Rakousku. Tedy ani zdaleka se nepomýšlí na to, aby snad byla německému nebo maďarskému lidu poskytnuta taková pomoc, která by podporovala jeho výrobu, která by skutečně mohla zabrániti vnitřnímu hospodářskému zhroucení, půjde se jen tak daleko, aby toto Německo mohlo jen tak tak uhájiti svůj život ze dne na den. Dříve však, než se mu v tomto smyslu vůbec projeví ochota finančně přispěti, musí splniti podmínku, tak jako Rakousko a Maďarsko, že totiž podepíše protokoly a smlouvy, které na desítiletí sníží Německo na bezbranného politického nevolníka a které z něho učiní trvale nebo na desítiletí hříčku vojensky ozbrojených sousedních států. To jest cíl, který si postavila francouzská politika. Nepůjde-li to po dobrém, půjde to po zlém a k tomuto společenství v dobrém i ve zlém zavázali se vůdčí státníci tohoto státu v Paříži a nepovážili ani na chvíli, jaké účinky bude míti taková politika pro vlastní stát. Vůdčí státníci tohoto státu spojili tedy osud svého národa v dobrém i ve zlém s francouzským imperialismem a militarismem, jehož cílem je trvalé zotročení a pokoření Německa. Český národ jest se tří stran obklopen 70 miliony Němců. Trvalý hospodářský, kulturní a národní rozmach českého lidu konec konců, jak vzhledem k zeměpisné poloze, tak i pokud se týče přirozených dopravních cest a hospodářských vztahů, velmi úzce souvisí, to jest naše přesvědčení, s osudem národa německého.
Ve Vídni a v Berlíně jistě porozuměli české politice, která byla v Paříži tak nedvojsmyslně prohlášena, a nenastane-li v ní změna, objeví se její účinky ihned, jakmile se Německo opět probere z mrákot a nabude znovu sil k obraně A tato schopnost obrany nastane dříve, než dosáhne svého cíle francouzský imperialismus a militarismus. Slova pronesená v Paříži zasáhla však do srdce také 3 1/2 milionu sudetských Němců v této republice. Snad nikdy v poslední době nebyly city nezahladitelného národního a kulturního společenství osudu všech Němců tak živé, jako ve dnech, kdy v Paříži padla slova o společenství v dobrém i ve zlém. Z německých sudetských zemí zaznívá dnes tisíceronásobná ozvěna: Bratři a sestry na Dunaji a na Rýně, i my při vás stojíme ve dnech dobrých i zlých. (Potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo dále má p. posl. dr. Czech.
Posl. dr. Czech (německy): Slavná sněmovno! Proti událostem v Německu ustupují všecky ostatní zahraničně-politické události daleko do pozadí. Německo je dnes ohniskem světového děje, jest střediskem světové politiky. Osud Německa jest osudem Evropy, je to osud demokracie, socialismu a proto se chceme v této chvíli, v níž se rozhoduje o osudu Německa a tím o osudu celého světa, obírati výhradně tímto problémem. Všecky ostatní otázky světové a zahraniční politiky, které nás rovněž pálí na srdci, maďarskou otázku, problém odzbrojení, Svaz národů, otázka menšin atd., všecky tyto otázky chceme podrobiti pozdější rozpravě, nebo rozboru v zahraničním výboru. Tím nechceme nikterak podceňovati významu všech těchto problémů, naopak, pojednání o maďarské otázce, vypořádání se, výklad o Horthyově systému zdají se nám s hlediska dělnické třídy neobyčejně nutnými. Avšak i tyto staví se proti mohutnému dramatu, jež se v tomto okamžiku odehrává v Německu, co do svého významu a svých účinků přirozeně do druhé řady. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.)
Přikročuji-li nyní k německému problému, tu začal bych konstatováním, že se výklad pana ministra zahraničních věcí právě v tomto bodu blahodárně liší od jeho dřívějších vývodů, a že tudíž značí podstatný pokrok. Jasně odpovídá na otázku, která se chvěje na rtech nás všech, jaké stanovisko za ujme Československo v rozhodném okamžiku k Německu. Neuspokojuje-li nás odpověď pana ministra zahraničních věcí ještě i zde, zdá-li se nám nedostatečnou, tedy tkví toho příčiny na jiném poli, o kterém chceme později blíže promluviti. Abychom učinili srozumitelným naše stanovisko k Německu, musíme vylíčiti děj, který předcházel, jednotlivé fáze, celý vývoj krise v Poruří, musíme analysovati právní stav, položiti a zodpověděti otázku, kdo jest vinen a při tom stejnoměrně rozděliti světlo a stín. Jen tak uplatníme plně své stanovisko. Nám bylo ihned jasno, že nástup Francouzů do rurského území není snad pouhou bezvýznamnou nevinnou mezinárodní příhodou, nýbrž událostí nesmírného dosahu a nedozírných následků. A to nejen pro státy přímo zúčastněné, pro Francii a Německo, nýbrž také pro celou Evropu, pro celý civilisovaný svět. Již pouhý fakt, že byl zbraní napaden neozbrojený a bezbranný lid, musel, nepřihlížejíc k tomu, je-li toto přepadnutí právně oprávněné či nikoliv, způsobiti s hlediska ryze mravního nejtěžší následky. A jelikož tomuto přepadnutí scházel kromě toho jakýkoliv právní podklad, a jelikož se jevil tudíž jako hotové násilí, byl nejtěžší zahraničně-politický zpětný účinek nevyhnutelný. Porušením práva počalo se již při pouhém dovolávání se versailleské mírové smlouvy, která vlastně nikdy nenabyla moci práva, jelikož byla uzavřena mezi Německem s jedné a státy dohodovými s druhé strany a jelikož Amerika odepřela podepsati smlouvu. (Souhlas na levici.) To připomenul Poincaré v řeči, kterou pronesl před několika dny, dne 1. listopadu u pomníku padlých v Neversu, uváděje: "Někteří spojenci", pravil Poincaré doslovně, "však zapomněli, že dožadovali se rázně, aby císař postaven byl před soud, jiní zase odvolali, nabízejíce nedostačujících záruk, svůj slib a neratifikovali smlouvy, na nichž spolupracovali." Amerika neratifikovala tudíž mírové smlouvy, neobeslala ovšem také reparační komise. Reparační komise byla tedy od prvé chvíle kusá. Scházel jí jakýkoliv právní podklad, její usnesení a rozhodnutí musela býti od prvopočátku neúčinná, a to tím více, když se pak také Anglie nezúčastnila na rurské otázce, odmítnuvši a nejostřeji odsoudivši rurskou akci. Nemohla tedy i v té příčině usnesení reparační komise nikdy nabýti moci práva. Francouzský postup byl však také z jiného důvodu právnicky neudržitelný. Podle obsahu versailleské smlouvy jest pro opatření plynoucí z ní základní podmínkou plná jednomyslnost a společný postup všech signatárních mocností. Samostatný zákrok jednotlivé mocnosti byl nepřípustný a proti právu. O tom nebylo po dlouhý čas mezi smluvními stranami naprosto žádného rozdílu v mínění. Kdykoliv nadhozena byla tato otázka, byla zodpověděna v tomto smyslu. Toto pojetí zastával také vždy, a to až do krise v Poruří, francouzský delegát v reparační komisi, a předseda reparační komise Barthou jasně ji formuloval v díle, které vydal. Ani Poincaré nesmýšlel ještě roku 1920 jinak. Po samovolném obsazení Frankfurtu zavázal se pak pro budoucnost ke společným akcím všech spojenců, a rovněž Clémenceau věc stejně pojímal. Neboť když v roce 1919 vtrhlo Rumunsko do Maďarska, aby si vybralo reparace, narazilo na nejprudší odpor Clémenceauův, který tento krok co nejrozhodněji odsoudil a žádal, aby se od něho ustoupilo. Tenkráte napsal Clémenceau v notě - Rumunsku, že "je naprosto nemožné, aby se reparace jako celek rozplynuly v jednotlivých akcích vzájemně konkurujících. Tím prý se budí jen chamtivost a zmatkem akcí maří prý se placení." Rumunsko muselo tehdy pod francouzským tlakem opustiti maďarskou půdu a odtáhnouti bez reparací. A krátce po té předstihla Francie rumunský postup, dopustivši se stonásobného porušení práva a naprosto nedbajíc beze všech skrupulí a suverénně všech právních a mravních pochybností! To všecko je panu ministrovi zahraničních věcí lépe známo nežli nám všem zde. Avšak doposud postrádali jsme z jeho úst podobná konstatování. A pakli to hned konstatujeme a oživujeme-li opět vzpomínku na tato fakta, tedy i činíme tak pouze proto, abychom uvedli na mysl české veřejnosti skutečný a právní stav věcí, abychom rozptýlili báchorku po celý rok českým tiskem sířenou, že Německu chybí vůle platiti a splniti podmínky a abychom odstranili falešný obraz, jímž proti lepšímu vědomí zastíněno bylo prý nacionalistické zaujetí dělnické třídy v Německu (Souhlas na levici.), která od prvního okamžiku stanula na půdě politiky plnění závazků a této půdy až do dnešního dne vůbec neopustila.
Podle francouzského a podle českého vylíčení byl Francii nástup do rurského území přímo vnucen, jelikož prý Německo až do té doby nedostálo ani části převzatých povinností a vyhýbalo se přes všechny možnosti, jež mělo, svým závazkům. Ještě ve své listopadové řeči v Neversu povídal Poincaré - cituji doslovně - že Německo organisuje systematicky svůj bankrot, že svůj stav samo přivodilo a chtělo. A podobně konstatuje Poincaré v řeči pronesené včera na slavnosti u pomníku padlých v Brive. Avšak všecka tato tvrzení jsou naprosté smyšlenky. Proto přichází právě nyní, právě v tomto okamžiku včas článek, který uveřejnil včera v "Neue Freie Presse" Keynes a v němž doslova praví: "Je hanebné, že jisté časopisy jsou plny obviňování, že Německo téměř ničeho nezaplatilo, že se vyhnulo svým povinnostem, že prý úskočně podvedlo své věřitele. Tato tvrzení a tyto zprávy jsou veskrz nepravdivé." Keynes vypočítává pak finanční náklady Německa vzešlé plněním versailleské smlouvy za dobu od příměří až do obsazení Poruří a páčí je na 1 miliardu liber šterlinků. Připočtou-li se k tomu, jak Keynes dále praví, částky, které muselo Německo sehnati na zaplacení soukromých dluhů, dosahuje uvedená cifra podle zpráv Keynesových 1·3 miliardy liber šterlinků. K tomu dodává Keynes: "Kromě toho staly se předválečné podniky Německa v Rusku, Turecku a Rakousku - nepočítajíc v to jeho válečné půjčky spojencům - následkem událostí bezcennými a musí býti ovšem počítány za náklady válečné." Keynes pak ještě dodává: "Vezme-li se zřetel k změněné hodnotě peněz, k obapolnému bohatství a k počtu obyvatelstva Francie v roce 1871 a Německa v roce 1919, připadá dosud na jednoho Němce více jak dvojnásobné břemeno platů, které byly uloženy Francii po německo-francouzské válce. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) A to je teprve začátek výkonů a platů Německa." Poincaré uvádí ovšem ve své včerejší řeči zcela jiné údaje. Odhaduje dosavadní celkové výkony Německa na 9 miliard zlatých marek, ale Keynes dokazuje téhož dne, že Německo dodalo ve skutečnosti více, nežli mu reparační komise připsala v knihách k dobru a poukazuje dále na odhadní methodu mírové smlouvy Německu nepříznivou a na mnoho splátkových položek, které nejsou v knihách uvedeny jako výkony reparační, které však přirozeně znamenají pro Německo položky těžkých ztrát. Je pravda, Německo zůstalo v době obsazení Poruří pozadu s jistými věcnými dávkami. Jest správno, že nemuselo dojíti k tomuto zpoždění dodávek, avšak stejně je správné, že toto opoždění je minimální. Neodvedených dávek uhlí jsou 2·1 milionů tun, dříví 20.000 krychlových metrů, telegrafních tyčí 135.000 krychlových metrů. Srovnáme-li tyto neodvedené dávky s dávkami Německu smlouvou uloženými, jeví se takový obraz, že oproti nyní splatným závazkům činila nesplněná část sotva 15% a že se cena těchto neodvedených dávek páčí na 24 milionů zlatých marek. Jaká to maličkost naproti krutým následkům, které navázala Francie na prodlení dodávek, jaký to nepoměr proti drakonickým opatřením, jaká uvalila Francie na Německo, ačkoliv měla po ruce ještě sta jiných možností obrany! Vedle toho však ještě, i kdyby nedoplatky Německa byly ještě většími, kdyby jeho zdánlivá váhavost v dodávkách byla ještě větší, kdyby Německo nebylo mělo vůbec vůle splniti závazků a platiti, Francie nebyla vůbec oprávněna k provedení trestních opatření, neboť Francii přísluší podle pařížských smluv jen nárok na finanční a hospodářská opatření, nikdy však na politická a vojenská. Německo bylo kromě toho oprávněno odvrátiti případná trestní opatření kdykoli hotovým zaplacením za zpožděné věcné dodávky. Toho všeho se však ve Francii prostě nedbalo a proveden vojenský vpád, který došel v celém světě nejostřejšího odmítnutí a přivodil zničující úsudek civilisovaného světa o Francii. Dokonce i francouzský aktivní generál Sarrail označil tehdy obsazení za "poslední zbytek překonaných názorů" a pravil dále, že "celé obsazení nemá vůbec ceny, že vykonává morální vliv, který může míti nejtěžší následky, neboť," míní Sarrail, "má-li se dosíci splnění smluv, netřeba sahati ke zbraním a kupiti zástavu na zástavu. Postupné vyklizení a odvojenštění obsazeného území po přímém dorozumění se zájemci podle stupně splněných smluvních závazků je prý jedinou správnou cestou." To praví aktivní francouzský generál. A případným byl tenkrát i výrok aktivního anglického státníka, který pravil, že "s reparacemi je to tak, jako se slepicí, snášející zlatá vajíčka. Francouzi chtějí, aby se slepice vynesla, ale zároveň zakroutiti jí krk, my však chceme slípku vykrmiti, aby později snášela zlatá vajíčka." K tomuto úsudku z oficielních kruhů dohodových bylo by lze připojiti mnoho set jiných úsudků. Pomíjím zde naprosto socialistické projevy, odvolávám se pouze na hlasy z občanského tábora, na výroky aktivních státníků a politiků, vynikajících národních hospodářů, závažných mužů vědy. Veškeré veřejné mínění mezi členy dohody, mimo Francii a Československa, staví se dnes proti imperialistické politice Francie, která se úplně isolovala v civilisovaném světě rurským dobrodružstvím, a jež je dnes v témže postavení, do jakého se dostalo Německo v roce 1914, když vniklo do Belgie. (Souhlas na levici.)