Pan ministr zahraničí užívá ve všech svých referátech vždy slova demokracie. Má-li to míti smysl, pak musí platiti i výrok pana presidenta: "Bez samosprávy není demokracie", a to i pro nás, také pro národ německý. A dokonce to krásné slovo pana ministra národní obrany o sebeurčení! Každý národ ať sám o sobě rozhoduje, jak on výslovně zdůraznil. Nemůže to zníti: "Žádají-li to Němci, sedláče, je to něco jiného!" Nikoli, tak jak to bylo důrazně řečeno zde, tak chceme, aby toho bylo používáno vůči všem a také vůči nám.
Nemohu skončiti jinak než slovy: Zdar krásnému slovu pana presidenta o demokracii a autonomii, zdar krásnému výroku pana ministra národní obrany o sebeurčení, avšak nemá-li býti prázdným zvukem, buď ho používáno bez rozdílu a pro všechny, tedy i pro nás Němce! (Souhlas a potlesk na levici.)
Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. dr. Winter.
Posl. dr. Winter: Slavný sněme! Československá soc. demokratická strana podporovala až dosud zahraniční politiku vlády a bude ji podporovati i nadále, pokud politika zahraničního ministerstva bude se pohybovati na dosavadní linii. Bylo ve veřejnosti pozorováno, že naše strana důsledněji a pevněji zastává linii ministerstva zahraničního než některé jiné skupiny koaliční. Tato skutečnost není založena na osobních důvodech, není způsobena tím, že nynější pan ministr věcí zahraničních je blízký socialistické straně, nýbrž opírá se o důvody věcné. Je založena na tom, že zahraniční politika Československé republiky je souběžná se zahraniční politikou socialismu.
Linie vnitřní politiky nebývá pravidelně dosti jasná, nebývá dosti zřetelná, protože podrobnosti denní ji zastiňují a zastírají. Naproti tomu linie zahraniční politiky je pravidelně jasnější; a tu máme za to, že kdo úmyslně nenasazuje falešných skel, kdo nechce dělati oposici k vůli oposici, nemůže popříti, že zahraniční politika Československé republiky - sleduje mírovou linii.
Tato skutečnost, slavný sněme, není založena na legendární holubičí povaze československého národa, nýbrž je založena na přímém životním zájmu Československé republiky. Nejenom Československá republika, nýbrž i ostatní nové státy, které byly založeny národy osvobozenými za války z cizí nadvlády, mají vesměs zájem na zachovávání mírové politiky a na udržení míru. Tyto státy potřebují teprve vytvořiti správně fungující administrativu, která by byla zbavena závad doby válečné i poválečné. Tyto státy potřebují zhojiti rány, z nichž ještě krvácejí z doby válečné a teprve musí zvykati ostatní Evropu na svoji existenci a musí se vpraviti teprve do všeobecných poměrů evropských. K tomu potřebují klidu, k tomu potřebují míru. Malí národové, pokud správně chápou situaci, ve které jejich nově vytvořené státy jsou, nejen snaží se proto vyhnouti se konfliktům, do nichž by mohli býti zataženi, nýbrž dokonce obávají se jakýchkoli poruch mírového ovzduší, které chtějí míti kolem sebe utvořeno.
Není proto náhodou, že právě malí národové byli a jsou nejhorlivějšími stoupenci Svazu národů. Malí národové dokázali svoji oddanost myšlence Svazu národů při posledním jeho zasedání ve známém konfliktu řecko-italském. S našeho hlediska soudím, že je zjevem nadmíru potěšitelným, že právě svorné vystoupení malých národů na konferenci ženevské ve prospěch myšlenky Svazu národů mělo nejen velký význam morální, nýbrž i velký význam materiální a že ukázalo, kterak souhrn těchto malých národů representuje i materiálně značnou moc, která nesmí býti přehlížena.
Myslil-li pan ministerský předseda italského království, že Italie jako velmoc může si dovoliti bezpráví proti sousedovi, poněvadž jest tento soused malý, ukázalo mu svorné vystoupení všech těchto malých národů, že oni dohromady mohou býti velmocí o to silnější, oč silnější jest právní i mravní podklad jejich společného vystoupení.
Tato první příležitost, kde malí národové mohli společně vystoupiti, ukázala, jak jsou nerozumné řeči o balkanisaci střední Evropy, které zejména s německé strany často slyšíme, pokud myslí se touto frásí, že jest nebezpečím pro Evropu mír, kterým byli osvobozeni národové střed Evropy z tísnivého jha habsbursko-lotrinského a hohenzollernského.
Tato linie zahraniční politiky malých národů, mezi kterými Československá republika zaujímá místo nikoli poslední, je také linií zahraniční politiky socialistické. Pan kol. Kreibich ve své řeči v poslední schůzi Národního shromáždění prohlásil, že politickou linii zahraniční má pouze on a pan dr. Kramář. Nechci nikterak k této dvojici připojiti ještě sociální demokraty, ale dovolil bych si tvrditi, že také sociální demokracie sleduje jednotnou politickou linii zahraniční. Socialismus representuje vrstvy, které pracují za mzdu. I kdyby socialistická filosofie konec konců nebyla filosofií mírovou, byl by socialismus k mírové politice nucen materiálním zájmem těch vrstev, které zastupuje. Neboť válka a doba poválečná ukázaly, že jsou to především tyto vrstvy, které platí útraty válečné; fysicky, poněvadž z nich byly vytvořeny armády jak v poli, tak ony obrovské armády dělníků, pracujících na válečných úkonech; materiálně, poněvadž ve válečném kadlubu, ve kterém byly roztaveny všechny hodnoty, nejdříve došlo na roztavení jejich skromných úspor a důchodů; sociálně, poněvadž vedení války vede k sociálnímu a politickému absolutismu, který ničí všechny sociálně-politické vymoženosti pracujících vrstev. Mám za to, že k tomuto poznání došli konečně i ti, kteří za "veliký den německého národa" prohlašovali 4. srpen 1914, kdy německá sociální demokracie hlasovala pro válečné úvěry.
A tak, jako v řadě jiných příkladů bylo možno ukázati, že zájem dělnické třídy, pokud jest representována socialismem, kryje se se zájmem malých národů, tak je tomu i na poli zahraniční politiky. Jako malí národové, tak také dělnická třída jako celek potřebuje míru. Proto její politika zahraniční pohybuje se na stejné linii.
Slavný sněme! Politika mírová vede ovšem k odzbrojení, o kterém bylo již v dosavadní debatě mluveno. Ale toto odzbrojení není její první etapou a nemůže jí býti. Náš rozpočet ministerstva národní obrany vykazuje za poslední dva roky snížení o 900 milionů korun. Tento rozpočet klesl se 16% veškerých vydání na 13·5% vydání státních. Podle našeho přesvědčení nedosáhl rozpočet na této výši ještě své dolní hranice. Ale pravím-li, že odzbrojení není první etapou politiky mírové, neznamená to, že bych snad byl stoupencem zásady "chceš-li mír, připravuj válku", jejíž stoupencem bývají pravidelně ministerstva národní obrany. Naopak, jsem přesvědčen, že chceme-li mír, musíme mír připravovati. Ale to neznamená rozpustiti hned vojsko, jak je to z oposičních skupin často žádáno. Právě socialistické skupiny měly by si uvědomiti slova, která pronesl maďarský sociální demokrat Kunfi, bývalý ministr první republikánské vlády maďarské, vlády Karolyiho, na mezinárodním sjezdu mírovém v Haagu v prosinci loňského roku a která opakoval letos na mezinárodním socialistickém sjezdu v Hamburku: Československá republika nemůže odzbrojiti, dokud není odzbrojeno horthyovské Maďarsko! (Tak jest!) A nedávno velmi drasticky stejnou myšlenku vyjádřil anglický ministerský předseda Baldwin ve schůzi ve Swansea, že neozbrojený národ nikdy neodzbrojí národů ozbrojených. Stát politicky i sociálně uvědomělejší a vyspělejší je pohříchu závislý v tomto směru na zaostalejších státech, nechceme-li jim býti vydáni na milost a nemilost.
Příprava míru však vyžaduje, aby byla opatřena záruka bezpečnosti právě proti těmto zaostalejším státům. Za takovou nejdůležitější, protože objektivní záruku, za záruku, na niž nemůže býti uvrženo podezření, že by jí mohlo býti zneužito, považujeme Svaz národů. Jsme si vědo i toho, že Svaz národů není činitelem upevněným. Poslední zasedání jeho a jednání o konfliktu řecko-italském ukázalo velmi jasně jeho slabiny. Jsme si vědomi toho, že jeho slabiny vznikají především ze skutečnosti, že nezúčastní se ho Spojené státy severoamerické, že nezúčastní se ho Rusko a Německo, že tedy velká část obyvatelstva Evropy a Ameriky není ve Svazu národů zastoupena. Jsme si však vědomi, že hlavní závadou Společnosti národů je, že je složena pouze ze zástupců vlád a že tito nerepresentují vždycky pravé vůle národů a že právě vrstvy, které mají největší zájem na mírové činnosti Společnosti národů, nejsou při jednání zastoupeny. Jsme přesvědčeni, že na př. v konfliktu italsko-řeckém francouzský národ jako takový byl by zaujímal docela jiné stanovisko, nežli zaujímali delegáti francouzské vlády ve Společnosti národů. A proto snaha všech těch, kteří chtějí upevňovati mír pomocí Svazu národů, musí směřovati k tomu, aby byla upevněna Společnost národů a aby byla k tomu cíli také zreformována.
Ale my jsme jistě všichni dosti střízliví, abychom viděli, že za daného stavu věcí, za daných mocenských poměrů ve Svazu národů není tato instituce dostatečnou zárukou bezpečnosti pro zachování míru, a že je potřeba, abychom se ohlíželi po zárukách jiných. Takovou záruku spatřujeme ve sdružení těch, kteří mají stejné zájmy na míru, kteří potřebují stejné záruky a jsou ohroženi stejným nebezpečím. - To je myšlenka Malé Dohody.
Slavný sněme! Snad ani nejhorlivější stoupenci Malé Dohody v této sněmovně nebudou chtíti převzíti odpovědnost za vnitřní politiku jednotlivých složek Malé Dohody, a rozhodně nebudeme chtíti převzíti odpovědnost za tuto politiku my. Jsem přesvědčen, že ani za celkovou zahraniční politiku států, které tvoří dohromady Malou Dohodu, nebudeme chtíti odpovídati. Ale v tom bodě, jehož se právě týkají úmluvy Malé Dohody, ve snaze chrániti mír před nebezpečím horthyovského maďarství, je zahraniční politika těchto států na téže linii jako zahraniční politika socialistická, a proto ji podporujeme.
Maďarsko mění nyní v poslední době svoji oficielní politiku. Vláda hraběte Bethlena se opírala až dosud ponejvíce o skupiny, jež docela otevřeně hlásaly odvetu, jež docela otevřeně vyžadovaly znovudobytí oněch území, jež byla od bývalé koruny svatoštěpánské oddělena trianonským mírem. Vláda Bethlenova opírala se až dosud otevřeně o skupiny, jež organisovaly tlupy, ohrožující sousední hranice, a to nejen naše, nýbrž i rumunské, jihoslovanské a rakouské.
Dosavadní směr uherské vlády podporoval protimírové ovzduší, podporoval je především politicky, neboť potlačoval demokracii v Uhrách, jež je jedinou zárukou mírové politiky. Nebudu vyprávěti o všech oněch jednotlivostech, jež se od potlačení komunistické vlády Kuhnovy v Uhrách do dnešního dne udály. Každý z nás sledoval vnitřní politiku uherskou tak bedlivě, že jsou mu ony události známy; ale chtěl bych zdůrazniti, že uherská vláda až dosud i hospodářsky podporovala protimírové ovzduší v Uhrách tím, že nejen neodzbrojovala, jak k tomu byla zavázána podle mírových smluv, nýbrž i vytvářela na území uherském celou řadu nových formací pod všelijakými jmény, četníků, celních hlídek, pohraničních stráží atd., že prováděla odvody k těmto formacím a že staví na celé hranici, zejména proti hranici severní, kasárna pro tyto nové formace, že velkou část příjmů uherského rozpočtu věnovala těmto mimořádným způsobům ozbrojovacím a že tato její jak vnitřní politika, tak i hospodářská politika, vedla potom k těmto koncům, z nichž pojednou zaznívají šalmaje míru.
Nikdo se nám nemůže diviti, že nedůvěřujeme zprávám, jež v poslední době z Budapešti přicházejí, neboť rozhodující činitelé Maďarska dostávají občas atavistické záchvaty, jak na příklad svědčí řeč říšského správce pana Horthyho posledně v Karczagu promluvená, třebaže hrabě Bethlén v poslední své řeči v Szolnku prohlásil, že říšský správce úplně souhlasí s jeho nynější politikou. Tyto atavistické záchvaty by nám tak nemusily vaditi, ale my nedůvěřujeme tomu, co se z Pešti hlásí, proto, že vedle slov, která odtamtud zaznívají, nevidíme, že by nějakým skutkem byla měněna maďarská fronta. Jest sice pravda, že skupina pana Gömböse byla vytlačena z vlády a že pan Gömbös neopomene jediné příležitosti, aby nevystoupil proti hraběti Bethlénovi, a že hrabě Bethlén neopomine příležitosti, aby nemluvil proti panu Gömbösovi. Avšak my známe způsob taktiky maďarské politiky ještě z blahých dob rakousko-uherských, známe ji z té doby, kdy oposice a vláda si dovedly hráti do rukou za tím účelem, aby společně poškozovaly toho, s nímž ta neb ona skupina chce sjednávati smlouvy. Byli jsme svědky soubojů mezi Kossuthem a Wekerlem, kteří oba měli stejný cíl, prospěti Uhrám, na úkor bývalého Rakouska. Tím méně můžeme nyní věřiti, že by tento souboj mezi hrabětem Bethlénem a panem Gömbösem byl zvláště vážně míněn a že by snad měl za následek vážné důsledky, když vidíme, kterak celá rada členů spolku Probouzejících se Maďarů zůstává klidně ve své straně dále, ačkoliv jejich vůdce pan Gömbös do vlády bije. Ale co hlavního, nezměnilo se docela nic na vnitřní politice maďarské vlády. Internační tábory, do kterých jsou vláčeny demokratické živly, jsou udržovány nadále. Pan hrabě Bethlen prohlásil v Szolnoku, že na radikální rozšíření volebního práva v Uhrách nemůže býti myšleno. Dělnické hnutí jest tam potlačeno. Vždyť neodvážila se sociální demokracie maďarská přijíti na mezinárodní sjezd do Hamburku, poněvadž se obávala represálií, když by se vrátila domů a v Hamburku řekla pravé slovo o poměrech, jaké v Uhrách vládnou. Ještě v poslední době byly vyneseny rozsudky proti lidem, kteří se zastávali republikánské myšlenky v Uhrách; a v poslední schůzi uherského sněmu ministr spravedlnosti prohlásil, že ho ani nenapadne naříditi státnímu návladnictví, aby nepodalo žalobu proti těm, kteří vyžadovali republikánského režimu v Uhrách.
Slavná sněmovno! V předešlé schůzi pan kol. Borovszky, maďarského původu, vyslovil naprostou nedůvěru proti nynějšímu Horthyovu systému v Maďarsku. Jistě tím menší důvod k důvěře proti Horthymu a hraběti Bethlenovi máme my ostatní.
Naše zahraniční ministerstvo při tom, co Jest aktuelním v našem poměru k Maďarsku, při jednání o půjčce Maďarsku, prohlásilo, že chceme Uhrám pomoci a my se připojujeme k tomuto prohlášení našeho zahraničního ministerstva. Vedou nás k tomu stejné důvody, jaké nás vedly k podpoře snah, jež měly za účel umožniti svého času půjčku Rakousku. Já jsem jménem své strany tehdy s tohoto místa prohlásil, že tak neučiníme z nijakých sentimentálních důvodů, nýbrž že máme docela otevřeně přiznaný zájem na tom, aby v Rakousku vyvíjely se poměry normálně, aby Rakousko bylo hospodářsky a politicky uzdraveno, a že k tomu účelu jsme ochotni i k značným obětem. Tytéž důvody, které nás vedly k tomu, abychom souhlasili s půjčkou rakouskou, vedou nás k tomu, abychom souhlasili také s půjčkou maďarskou. My jsme tenkráte vyžadovali - což nám bylo zejména se strany našich německých kolegů zazlíváno oproti Rakousku pevné záruky. My jsme se tenkráte obávali pouze toho, že naše materielní pomoc, které bychom Vídni poskytli, bude nalita do prázdného sudu a že nebude naprosto nic platná Rakousku, když nebude nad způsobem jeho hospodářství prováděna kontrola. My jsme se neobávali v poměru k Rakousku nijakých obtíží zahraničně-politických. My jsme sice před nějakým týdnem slyšeli, že panu ministerskému předsedovi prelátovi Seiplovi přeteklo srdce a že zase vyjádřil jasně své sny o "velikém Rakousku", ale my známe ty pány v Rakousku příliš dobře, než abychom každé velké slovo kladli hned na zlaté vážky. Mimo to je v Rakousku síla sociální demokracie tak veliká, že by v zárodku mohla potlačiti nějaké podobné choutky, kdyby se snad vážně v křesťansko-sociální vládě rakouské objevily.
Ale v Uhrách jsou poměry značně jiné. Tam nemáme jenom obavy, že pomoci zahraniční nebude správně hospodářsky použito, tam chováme obavu, že by jí mohlo býti zneužito proti nám, že by jí mohlo býti zneužito proti míru a proti těm myšlenkám, které ve své zahraniční politice zastáváme a že bychom nedocílili toho, abychom pomocí sníženého zbrojení snížili také svá břemena. Proto vyžadujeme oproti Maďarsku zostřené kontroly, ostřejší, než nám stačila oproti Rakousku, a vyžadujeme, aby tato kontrola se dála za naší účasti. Při tom jsme si vědomi toho, že nesmíme ponížiti oprávněné city maďarského národa. O tom nám nikomu jistě také nejde, ale jde nám, aspoň nám sociálním demokratům, jak docela otevřeně doznávám, o omezení moci vládnoucí kliky maďarské. Při tom však máme zato, že nejdokonalejší a nejdalekosáhlejší cizí kontrola v Uhrách nestačí, neboť jsme poznali v několika posledních letech, že na hladkých parketách salonů maďarské šlechty uklouzly již všelijaké kontrolující nohy. Jedině spolehlivá kontrola je kontrola domácími živly, jejichž politická minulost bude nám zaručovati, že budou chtíti vytvořiti to ovzduší mírové, které chceme také my.
Tak aspoň my rozumíme slovům pana ministra zahraničních věcí z posledního exposé jeho, kde mluvil o nutnosti součinnosti demokratické oposice a emigrace. Tato slova jeho vzbudila v Uhrách veliký rozruch a skutečně se už ozývají hlasy, že za tu cenu není za žádných okolností možné přijmouti nabízenou pomoc zahraniční. Krajní pravice prohlašuje, že by bylo lépe za těchto okolností, kdyby Maďarsko bylo trochu méně konsolidováno a kdyby znepokojovalo trochu více veřejné mínění evropské než dosud. (Slyšte!)
Ale ani živlové oposiční nejsou s tímto prohlášením našeho ministra zahraničí spokojeni. Posl. Rasay, liberál, nemýlím-li se, prohlásil ve svém listě, že uplatnění demokracie, která nevzniká ze svobodné vůle národa, nepovede ke konsolidaci a míru, nýbrž k protirevoluci. Já s ním úplně souhlasím a myslím, že všichni s ním budeme souhlasiti. My všichni bychom jistě považovali za šílenství, kdyby Československá republika chtěla nastolovati v Uhrách násilným způsobem demokratický režim. Jsem přesvědčen, že proti tomu by se musil postaviti každý slušný Maďar, bez ohledu na politické smýšlení; zrovna tak, jako každý slušný belgický Vlám postavil se proti snaze německého militarismu, když tento po okupaci Belgie přeměnil universitu gentskou v ústav vlámský. Jsme si docela dobře vědomi toho, že demokracie není exportním zbožím a že si demokracii musí maďarský národ uplatniti sám. Jsme však také přesvědčeni, že ona v Maďarsku je, že v lidu maďarském je zrovna tak, jako je u nás a zrovna tak jako je u jiných národů, ale že jest nynějším vládnoucím systémem násilně potlačována; tohoto tlaku pak chceme ji zbaviti. (Výborně!)
My se nebudeme míchati do vnitřních poměrů uherských; ale jistě nám nikdo nemůže vytýkati, když nemáme důvěry a když nechceme pomoci dosavadním vládnoucím klikám, když nechceme je udržeti u vlády a nechceme jim poskytnouti pomoci. Tyto kliky se z velké části dovolávají písma. My chceme v tomto případě jednati podle slov písma, které praví: "Nenalévejte vína nového do nádob starých." A jsem přesvědčen, že v této snaze, která je táž, jaká byla v dobách, kdy jsme jednali o pomoci Rakousku, shodneme se nyní s oposicí, která s námi tenkráte nesouhlasila.
Docílí-li se této základní změny v maďarské politice, bude tím učiněn značný krok ku předu, ke správným mírovým poměrům ve střední Evropě a politika Malé Dohody, která má až dosud nutně ráz negativní, bude se moci věnovati konstruktivnější práci, zejména na poli hospodářském. A tu soudíme, že bude moci k ní vzniknouti jiný poměr republiky polské.
Když se konala konference Malé Dohody v Sinai, byl v Sinai také přítomen zástupce polského zahraničního ministerstva. Polský tisk se zapřísahal tenkráte, že Polsko nechce vstoupiti do Malé Dohody, poněvadž prý cíle Malé Dohody jsou značně omezené. Zdali polská republika v té době chtěla vstoupiti do Malé Dohody čili nic, nevím, je mně to také pro dané otázky úplně lhostejno. Pravda jest, že politika Malé Dohody a vůbec myšlenka Malé Dohody, která je založena na ochraně tří států ohrožených společným nebezpečím proti tomuto společnému nebezpečí, je s hlediska polského vzato opravdu cílem značně omezeným. Toto nebezpečí, proti němuž má býti nám Malá Dohoda ochranou, toto nebezpečí není Polskem za nebezpečí považováno, naopak polská politika zahraniční velice ráda koketuje s politikou maďarskou. Nebezpečí pak, kterého se Polsko obává, nebezpečí ruské, toto nebezpečí není zase předmětem obav Malé Dohody jako celku, a proto nemůže býti polská republika součástí této obranné konfigurace. Tomu rozumíme. Zůstává-li však stranou otázka o poměru polské republiky k Malé Dohodě, nepozbývá na aktuálnosti otázka o poměru Polska k Československé republice.
Pan ministr věcí zahraničních ve svém exposé mluvil o poměru našem k Polsku a projevil naději, že tento poměr se zlepší, že zejména nebude při jednání mezi námi a Poláky zdůrazňována otázka, kdo koho více potřebuje. Tato zastřená výtka je docela zřejmě namířena proti tomu, co neustále slyšíme z Polska. Polský tisk nám vypočítává, jakou máme my průmyslovou výrobu, vypočítává. kolik my jí můžeme spotřebovati sami, vypočítává, kolik jí musíme vyvézti za hranice, abychom svůj průmysl udrželi v chodu. Polský tisk má za to, že západ evropský a Německo, jako státy, které mají samy vysoce vyvinutý průmysl, nepotřebují našich přebytků průmyslových a že přirozeným odbytištěm našich přebytků průmyslových je jednak Polsko, které ještě svým průmyslem saturováno býti nemůže, jednak evropský východ, do něhož Polsko je mostem. Proto se vyskytl v Polsku názor, který byl silně šířen: Když Československá politika nepovolí ve všech sporných otázkách, které s Polskem máme, že bude náš průmysl bojkotovati, že nás bude vůbec hospodářsky bojkotovati, abychom, jak se docela výslovně vyjádřily některé listy, udusili se ve svém vlastním průmyslovém tuku.
Slavný sněme! Nemíním s těmito názory dnes polemisovati a nemíním vypočítávati, zdali také polská republika v něčem by nepotřebovala zase nás. Míním zachovati tu zásadu, kterou prohlásil pan ministr věcí zahraničních a kterou považuji za správnou, že z diskuse o vzájemném našem poměru tato otázka, kdo koho více potřebuje, musí býti vyloučena. Mám za to, že je potřebí, máme-li vážně spolu mluviti, abychom si uvědomili, že vedle sporných různých otázek, které pochopitelně mezi námi jsou, existují také nějaké společné zájmy bez ohledu na to, u koho jsou silnější nebo slabší. Obě naše republiky vyrostly na troskách velikých dvou, vlastně tří říší. Obě vznikly tím, že byly vytvořeny ze součástí teritoriálních, které byly odtrženy od svého dosavadního územního svazku a jako my, tak také polská republika vykazuje různé obtíže nově vzniklých států. Že by pak tyto nově vzniklé státy mohly pohrdati podporou, která se jim může poskytnouti od sousedů, to, myslím, vážný politik nebude tvrdit. Tu jest otázka, kam je vůbec možno podívati se o nějakou podporu.
Mám za to, že negativně lze na tuto otázku velice snadno odpověděti. Podpory neposkytnou ani nám ani Polsku ty státy, na jejichž účet Československá republika nebo Polská republika vznikla. Nebudu mluviti o tom, zdali jsou naše obtíže s nynějším Rakouskem a nynějším Maďarskem větší, než jsou obtíže Polska s Německou republikou nebo s Ruskou republikou. Tolik je jisto, že jako my nemůžeme na dlouhou dobu počítati s tím, že by nás nějakým způsobem podporovalo nynější Maďarsko, tak také jistě Polsko může sotva počítati na dohlednou dobu s podporou Německa nebo Ruska a že vzájemnou podporou, mám na mysli ovšem neválečnou podporu, jsme spíše odkázáni my na sebe, takže tento veliký společný zájem, který oba naše státy mají, by měl zatlačiti význam podřadných sporů. A tu se přiznám, že je mi na podiv, že jsou to v Polsku zrovna levicové kruhy, které jsou nositeli šovinistické nálady, zejména od té doby, co byla utvořena vláda Wittosova, o které moje informace znějí v tom smyslu, že naklonila se na právo teprve v tom okamžiku, když levice svou spoluúčast odepřela. Levice polská je nyní v prudké oposici proti nynějšímu vládnímu systému a z oposice proti této vnitropolitické konstelaci vzniká její snaha vyhledávati i domněle slabá místa na zahraniční politice nynější vlády, aniž dbá toho, že se tím zveličují a zahrocují nevyřízené otázky mezi našimi oběma státy.
Sledujete-li, pánové, zprávy z polského tisku, tedy snadno seznáte, že vedle různých otázek prestyžového rázu, které zaujímají tam hodně místa, je nejdůležitější zbraní proti dohodovací náladě mezi Polskem a republikou Československou hlavně otázka polské menšiny na Těšínsku. My jsme po rozdělení Těšínska dostali do republiky polskou menšinu, která nemůže politicky nabýti nějakého zvláštního významu. V době plebiscitního rozruchu a bezprostředně po této době se stalo, že Poláci byli vytlačeni z obecních zastupitelstev i v takových obcích, ve kterých měli většinu obyvatelstva, že byly zavřeny školy jejich, které po většině byly zřízeny teprve po převratu. Považujeme za chybu, že různé závady, které z bojovné plebiscitní nálady vznikly, samozřejmě na obou stranách, nebyly bezprostředně po rozřešení těšínského konfliktu napraveny. Mám za to, že bylo možno ušetřiti mnoho trpkostí a značného napětí, nejen mezi vládou a polskou menšinou na Těšínsku, nýbrž i mezi naší republikou a republikou Polskou. Ale v Polsku nesmí býti přehlíženo, že náprava nyní je zjednávána. Na Těšínsku zrovna tak, jako v jiných částech republiky, byly provedeny volby do obecních zastupitelstev. Tyto volby zjednaly polskému obyvatelstvu na Těšínsku naprosto spravedlivé zastoupení v obecních zastupitelstvech zrovna tak, jako každému jinému. Jejich školy jsou postupně znova zřizovány. Na učitelském ústavě ve Slezské Ostravě byly zařízeny paralelky, které úplně požadavkům a potřebám polské menšiny vyhovují. Jsme si vědomi, že nebude možno nadále odmítati Polákům zastoupení v zemské správní komisi ve Slezsku, dokud tato instituce bude existovati, a jsme si také vědomi toho, že bude nutno vyvarovati se všelikých administrativních přehmatů, které ovšem také na Těšínsku se dějí, které nejsou namířeny jen proti polské menšině nebo vůbec proti národnostní menšině. Ale již to, co bylo v posledním půlletí na Těšínsku uděláno, znamená značné uklidnění vzájemných vztahů. Na tomto uklidnění Těšínska čeští a polští socialisté mají lví podíl. Mám za to, že právě úkolem socialistů v obou táborech jest, vytvářeti ovzduší míru a dohody. Co je na nás, z části jsme vykonali a z části ještě vykonáme. Očekáváme však, že totéž vykonají nejen polští socialisté na Těšínsku, nýbrž také polští socialisté v republice Polské, neboť jsme přesvědčeni, že mohou oba tyto státy pracovati společně v celé řadě různých oborů, i když sotva se shodneme v nazírání na vzájemný poměr k Rusku.
Poměr Československé republiky a vůbec československého národa i v minulosti k Rusku byl pochopitelně jiný, než poměr polského národa k Rusku. Že by pak tyto hluboké vlivy, které působily na oba národy zcela různým způsobem, mohly vymizeti za nějaká krátká tři, čtyři léta, nedá se mysliti. Musíme počítati s tím, že jinak budeme na Rusko pohlížeti my a jinak ještě v dohledné době bude na ně pohlížeti Polsko.
Pokud jde o náš poměr k Rusku, tu prohlašuje naše komunistická strana neustále, že Československá republika chystá nějaké nástrahy proti sovětské republice; jak se co u nás šustne, hned čteme v komunistickém tisku, že je to přípravný krok pro válku, intervenci nebo podporu cizí intervence proti sovětskému Rusku. Naopak Poláci nás prohlašují za rusifily a bolševiky a nemohou nám zapomenouti, že jsme v době jejich opravdu těžkého konfliktu s ruskou sovětskou republikou zabránili provozu munice pro polskou armádu. Ale ani naši komunisté ani Poláci nemají pravdy ve své kritice našeho poměru proti Rusům.
My sociální demokraté stáli jsme od samého počátku ruské revoluce na stanovisku, že ruskou revoluci vyřešiti a vylikvidovati musí si ruský národ sám tak, jak to vyhovuje jeho potřebám, jeho názorům a jeho schopnostem, že my nemáme dosti síly, abychom chtěli donutiti Rusko k tomu, aby se přeformovalo podle našeho obrazu, a i kdybychom k tomu měli síly, že nemáme k tomu práva, že je to věcí ruského národa, jak si doma své poměry upraví. Ale jako jsme vyžadovali, vyžadujeme i nadále, aby zrovna tak, jako se nemícháme do jejich vnitřních poměrů, také oni se nemíchali do našich vnitřních poměrů. Z toho vyplývá naše politika protiintervenční, kterou jsme sledovali nejen k vůli sobě, ale také k vůli Rusku. Naše zahraniční ministerstvo pak. které sledovalo stejnou politiku, mělo příležitost přesvědčiti i západní mocnosti o správnosti její. Všichni si jistě přejeme konsolidace Ruska, zase také ve vlastním zájmu. Přejeme si konsolidace Ruska především z politických důvodů, protože jsme si toho vědomi, že sotva bude v Evropě klid, dokud Rusko bude ve stavu varu a kvasu a dokud problém Ruska nebude rozřešen, dokud vůbec Rusko bude nějakým problémem. Máme zájem také na hospodářské konsolidaci Ruska, protože Evropa se těžko dostane do normálních poměrů" dokud bude ze spotřeby evropského průmyslu vyřazeno nějakých 100 milionů obyvatelů dřívějšího Ruska.
Ale musíme si býti toho vědomi, že k tomu, aby došlo k politické i hospodářské konsolidaci Ruska, my sami můžeme přispěti jenom měrou velice nepatrnou. Naše komunistická strana chtěla především, abychom pomáhali Rusku po stránce politické. Vyžadovala, abychom uznali ruskou sovětskou vládu de iure. Naše komunistická strana počíná nyní dělati reálnější politiku; i mám zato, že chápe, že tuto do značné míry etiketní otázku těžko může Československá republika řešiti první. Já jsem se značným zájmem vyslechl prohlášení pana kol. Kreibicha v poslední schůzi sněmovny, ve kterém pravil, že uznání sovětské republiky de iure je vlastně čirou frásí. Naše komunistická strana je součástí III. internacionály. O III. internacionále se pak vypráví, že je v jakýchsi stycích se sovětskou vládou ruské republiky. (Veselost.) Je tedy možno míti zato, že, co pan kol. Kreibich zde řekl ve věci, na niž až dosud byl kladen z Ruska dosti značný důraz, neřekl, aniž si byl jist, že nenarazí na odpor jednak komunistické internacionály, jednak i sovětské vlády. A mám zato, že můžeme z jeho prohlášení vyvozovati, že opravdu otázka uznání sovětské vlády de iure není již v Rusku považována za otázku jakési důležitosti vůbec, nýbrž za frási. Podle toho pravděpodobně budeme se moci říditi v budoucnosti. Ale já sám bych po stránce politické něco na naší vládě vyžadoval. Naše vláda z důvodů, o kterých jsem se zmínil, neprohlásila až dosud, že uznává sovětskou vládu za vládu de iure, ale jedná s ní jako s faktickou vládou. Sjednává s ní obchodní smlouvy, sjednává s ní ujednání o vzájemných úřadech zastupitelských, připouští zastupitelské úřady ruské vlády zde, vyžaduje, aby byly zřizovány zastupitelské úřady naší republiky v Rusku, a v tomto ujednání, nemýlím-li se, je také ustanovení, že nebude uznáván ruskou vládou nikdo jiný za representanta Československé republiky než ten, kdo bude poslán do Ruska naší vládou, s druhé strany pak také že naše vláda neuzná jiného zastupitelstva ruské republiky než toho, které jest uznáno ruskou sovětskou vládou.