Vzhledem k potřebě znalosti češtiny nelze zásadně odmítati možnost, aby se německé mládeži úředně poskytla příležitost k pěstování této řeči.
Přes tuto zásadu nemůžeme se však zhostiti vážných pochybností. Především se musíme vysloviti proti donucování, jak se jeví ve vládním návrhu a ve způsobu jeho přijetí a v tom, jak s ním většinové strany nakládají. My Němci nebyli jsme v této důležité věci nás se týkající dotázáni. Náš zrak se obrací do jiných jazykově smíšených zemí, a tu vidíme, že se tam v těchto otázkách neděje žádný nátlak. Nemohu si ani zde ve sněmovně, jako jsem to učinil už ve výboru, odepříti, abych nepoukázal na poměry v Dánsku, o nichž před nedávnem zde v Praze jako host české státovědecké společnosti vypravoval velmi zajímavé a překvapující věci profesor Holger Andersen. Čeští posluchači nebyli se svým hostem docela spokojeni. Nás živě zajímá, že v Dánsku na žádné škole, ať dánské nebo německé, nechybí příležitost učiti se německy nebo dánsky, že však státní správa nikde nezavedla imperativně dánskou státní řeč jako povinný předmět. V Dánsku jsou také ještě jiná záviděníhodná zařízení ve školství. Není tam na př. žádného nuceného přidělování dětí do škol. O tom rozhodují výhradně rodiče, a podobně je tomu v Estonsku, které, jak známo, povolilo menšinám osobní autonomii. V Estonsku děti patří k národnosti rodičů, kteří samojediní rozhodují. U nás máme na Moravě znásilňování rodičů, kteří prohlásí své děti za německé, ty však jsou podle lex Perek vyreklamovány, znásilňování, proti němuž nám dosud všechno zakročování u šéfa moravské zemské vlády nic nepomohlo. V Dánsku stačí 24 německých školních dítek, aby ve venkovských obcích byla vydržována německá škola nebo německé školní oddělení, a zřizování soukromých německých škol není vůbec ničím omezováno. Styk německých škol s dánskými úřady je německý. Mohli bychom zvolat: Šťastné Dánsko! V Dánsku se právě dívají na řeč jedině s kulturního stanoviska.
Pánové! Kdyby u nás byla skutečně demokracie, což znamená totéž, co úcta i k příslušníkům jiného národa, pak by nebylo mohlo dojíti k takovému imperativnímu zavádění. I když úplně uznáváme, že je potřebné naučiti se češtině, zbývá pro nás Němce přece jen hořké jádro, že i tento zákon je výronem onoho státního centralismu, který je opakem demokracie a proti němuž je i na české straně stále hlasitější odpor. My Němci žádáme kulturní samosprávu ne jako nějakou milost, nýbrž jako své přirozené právo. Tento požadavek budiž považován za most, kterým my Němci překlenujeme státu propast, k níž nacionální centralismus nezadržitelně vede. Právě v otázce vyučování češtině na německých školách byla by se měla státní správa, kdyby byla prozíravá a neuzavírala se před státními nezbytnostmi, oběma rukama chopiti příležitosti, aby nám Němcům ukázala dobrou vůli pro počátky naší kulturní samosprávy, pro kterou přece myslíme, že jsme zralí, tím, že by otázku vyučování češtině na našich středních školách a zařízení tohoto předmětu přenechala nám, kteří jsme k tomu nejbližší.
Druhá vážná obava byla na německé straně už několikrát vyslovena, že totiž tento krok vyučovací správy mohl by býti jakousi etapou na další cestě k počešťování německého školství a německé mládeže. Nuže, my se věru nebojíme, že se naše německá mládež osvojením češtiny odnárodní, o to se postará zdravé národní cítění naší německé mládeže. Co však musíme velmi důrazně žádati, je toto: že povinným vyučováním češtině nesmí nastati ultrakvisace ostatního německého vyučování; zrovna tak nesmí býti užíváno znalosti češtiny u Němců k počešťování německé školní správy. Samo sebou se rozumí, že vyučování bude svěřeno jen německým učitelům, kteří řeč úplně znají.
Povinné vyučování způsobí našim německým žákům, ježto běží o naučení těžké řeči, velké nesnáze, zvláště dětem, které vyrostly v oblasti, kde se mluví nářečím a nemají příležitosti slyšeti řeči v denním styku. Myšlenka vyučovací správy, že nepovinné vyučování, třebas mělo sebe více hodin, nevede k uspokojivým výsledkům, jest správná. Uznáváme-li toto stanovisko musíme na druhé straně žádati také od vyučovací správy příznivé stanovisko, aby nezapomínala na obtíže povinného vyučování. Bude musit věnovati bedlivou pozornost učební látce, výměře pro jednotlivé stupně, vyučovací methodě a přechodným ustanovením. Nebude směti od našich žáků očekávati příliš mnoho a na druhé straně nesmí pustiti se zřetele cíl, aby bylo dosaženo skutečně praktických výsledků, aby se žáci dovedli řečí dorozumívati a neznali ji pouze pasivně. Bude-li vyučovací správa skutečně moudře snášelivá, nebude při vypracování učební osnovy a při stanovení učebných method vylučovati těch, kdož mají největší zkušenost o skutečných potřebách tohoto vyučování na německých středních školách, totiž naše zdatné, osvědčené německé slavisty na středních školách.
Pokud se týče učebné látky pro nový předmět, bude nutno bráti zřetel na imponderabilia, která jsou choulostivá a důležitá; nebude možno předkládati naší německé mládeži v učebnicích jednostrannou českonacionální učebnou látku. Toto nebezpečí je na snadě a v této věci je zapotřebí velmi mnoho taktu. Byla by to táž chyba a mělo by to tentýž špatný výsledek, jako ona pověstná vlastenecká themata ve starém státě, na něž s hrůzou vzpomínáme. Toto nové jazykové vyučování nesmí se také především díti na úkor vyučování řeči mateřské. Pro každý národ, ať je kteréhokoli jazyka, musí vyučování mateřštině a vlastní národní literatura a dějiny býti nejdůležitější.
Má-li býti i na měšťanské škole, která připravuje spíše pro praktický život, vyučování češtině povinné či nepovinné, to je otázka. Rozhodně bylo by vyučování češtině na této škole důležitější než problematické vyučování frančině. Co se týče obecné školy, musíme se postaviti na stanovisko, že zde je mateřština hlavní věcí a že podle místních potřeb může býti pomýšleno na nepovinné vyučování češtině.
Bylo by si velmi přáti, aby zvýšená vzájemná znalost jazyků ukázala i své mravní účinky. Je jisté, že může míti takové účinky. Zprostředkuje navzájem nestrannější poznání a jedině takovým nestranným poznáním je umožněno správně posuzovati odpůrce a odstraniti mnoho předsudků. Znalost řeči vede k poznání duševního života a myšlení druhé strany. Znalost druhé strany je nezbytně nutna k boji. Poskytuje nám však také věcnější a tím také objektivně lepší podklad k možnému smírnému vyjednávání. Ježto nechceme ztráceti naděje, že i v této typické zemi bojů tvrdá logika skutečností, kterou cítí obě strany, povede k smíru, prohlašujeme: Stojíme nyní před skutečným zavedením povinného vyučování češtině, k němuž došlo bez našeho přičinění a aniž jsme byli dotázáni. Bylo by lákavé, při nejmenším aspoň pochopitelné, kdybychom bolestně jsouce dotčeni tímto způsobem, že my, zástupci milionového kulturního národa, nebyli jsme dotázáni v této důležité vlastní národní věci, postavili se proti tomu na odpor. My však stojíme na vyšším stanovisku. Pro nás jest učení řečem, a to čím více řečem, tím lépe, prostředkem výlučně kulturním, prostředkem vzdělávacím, a tak se také chceme dívati na zavedení povinného vyučování češtině na německých středních školách. (Potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Houser.
Posl. Houser: Slavná sněmovno! Zákon, jehož osnovu projednáváme, jest důležitý nejen tím, že střední škola má vypraviti své žáky znalostí řečí, ale má také veliký význam politický. Znalost druhého živého jazyka znamená velikou pomoc pro praktický život. Proto ji předpisují ve školách pro zralejší mládež všechny moderní státy. My jsme v moderním státě nevyrostli a nedocházeli jsme tedy do středních škol, jež by nás byly řeči našich národních sousedů naučily. Jakoby byl nechtěl, aby jeho národové žili jako v rodině, v níž všichni společně pracují o její rozkvět hospodářský a podporují se ve snahách kulturních. Němci v Rakousku se považovali za národ ve státě vyvolený, jenž nepotřebuje dorozumívati se s národy ostatními, a tyto zase, aby nevzbudily zdání podřízenosti, oddalovaly se od nich. V českých zemích se Němci učili češtině zřídka, Češi němčině často, ale první i druzí neradi a bez žádoucího výsledku. Nikdo se nad tím nepozastavil, neboť předpisy ukládaly učení druhému jazyku jen na moravských a slezských reálkách za povinné. Všude jinde bylo nepovinné, a tak se těšili Němci, že nepřišli o prestyž vyvolenců, a Češi, že jim němčina nebyla vnucena.
Národy Československa mají žít dál právě tak, jenom že úloha povýšených bude dána Čechoslovákům, úloha národů druhořadých Němcům, Maďarům, Rusům, Polákům. To je smysl předlohy. Má být uzákoněno, že jazyku československému se bude učit na všech středních školách a učitelských ústavech jako předmětu povinnému. Tedy Němci, Maďaři, Rusové a Poláci budou mít na svých školách povinnou češtinu. Ale jazykům národních menšin se může učit na českých středních školách buď povinně anebo nepovinně. V tom je osten namířený proti národním menšinám. Při národní citlivosti, která je nejen u Čechů, ale zejména také u národních menšin, bude tento zákonný osten působit bolestně a dráždivě. Jejich studenti se budou musit učit češtině a slovenštině, ale pro Čechy a Slováky řeč menšiny není povinna, jakoby čeština a slovenština byly řeči zvlášť významné, řeči ostatních národů pak méně významné. Rakouští Němci si toho naproti nám nedovolili, jejich opatření měřila stejně češtině i němčině. Náš nacionalismus jest pánovitější a je v něm více odvahy: čeština povinná, řeči menšin však povinné nebo nepovinné.
Kdo není dopodrobna seznámen se zařízením školy, prací v ní a jejími výsledky, ten by se mohl domnívat, že zdar vyučování není odvislý od toho, je-li některý předmět povinný nebo nepovinný, že ten, kdo si předmět zvolil, musí mu věnovati stejnou píli jako předmětu povinnému, tomu tak není. Vyučování nepovinným řečem je celkem neplodné, není pro jeho úspěch nutných předpokladů. Střední školy jsou ústavy pro mládež z vrstev zámožných. Ty jsou hodně zamořeny mělkým nacionalismem, který hledí na druhý národ ve státě, s nímž musí konkurovat, se závistí i nenávistí, tou náladou žije jejich dorost a přináší ji do školy. Proto v učení jeho jazyku neprospívá. Ale neprospíval a neprospívá také proto, že jsou pro ně ustanovováni učitelé, kteří toho jazyka nemilují, někdy ani neznají, nedovedou pro ně získati mysli žáků, a že své povolání konají jen tak, aby vyhověli předpisům. Ve státě mnohojazyčném, jako je náš, lze snadno odpomoci: když budou ustanovováni za učitele československému jazyku na nečeských školách Češi a na školách českých pro jazyk národní menšiny příslušníci té menšiny. Pruské učitelské semináře povolávaly již dávno k vyučování francouzštině rozené Francouze.
Předložená osnova se stará o dokonalejší jazykové vzdělání národních menšin povinnou češtinou než mládeže československé povinným nebo nepovinným učením jazyku menšiny. To bude ovoce národního vyvyšování. Středoškolská mládež se připravuje nejčastěji pro studium vysokoškolské, soukromou praxi a úřednickou kariéru. Jazyková způsobilost úřednická jest v našem státě zvlášť důležitá. Nelze přece do českých krajů povolávati za úředníky jen Čechy, do německých jen Němce atd. Ode všech musíme chtít, aby měli plné pochopení pro obyvatelstvo, v němž jsou ustanoveni a aby byli článkem prostředkujícím vzájemné národní dorozumění. Bude-li dbáno při obsazování úřednických míst způsobilosti a jen k té by se mělo přihlížeti - nebudou moci Češi soutěžit s kandidáty jinonárodními. Pro praktický život hospodářský pak to znamená odsoudit Čechy k menší způsobilosti a zaostalosti. Každý nacionalismus je slepý, a kdo známe nacionalismus český, nepodivíme se, že nevidí škody, kterou způsobí. Rozhodovati o tom, kterému jazyku národní menšiny se bude učit na školách československých, má ministr školství. Mám oprávněné obavy, že nevystihne potřeby jednotlivých škol a nepostaví se do jejich služeb. Ale je tu instance pravá, která ví, který jazyk je pro praktický život žáků nejdůležitější, a to jsou jejich rodiče. Oni poskytují také záruku, že mysl žactva bude prosta předpojatosti proti určité řeči. Ne ministr, ale rodiče, mějte právo určit, kterému jazyku národnostní menšiny se bude vyučovat. Českoslovenští ministři bývají často vedeni úmysly jinými než potřebami občanstva.
Tento vládní návrh, jenž by měl míti na mysli velikou myšlenku národnostního míru v republice, nevyhnul se honosnému zdůraznění jazyka československého. Rakouská školní novela má ustanovení, že na neněmeckých školách měšťanských má býti poskytnuta příležitost naučit se jazyku německému, německým školám měšťanským však podobného úkolu neuložila. Češi je vykládali jako ponížení vlastního jazyka. Každá odchylka od naprosté rovnoprávnosti národní, jak ji hlásají a provádějí komunisté, je nebezpečna sociálnímu životu. To nebezpečí vyvolávají politické strany kapitalistické úmyslně, aby odvedly pozornost od potřeby společenské výstavby na základě rovnoprávnosti hospodářské.
Poslanecký klub komunistů chce odstranit nedostatky předlohy a její škodlivý nacionalismus opravnými návrhy. (Potlesk komunistických poslanců.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Hillebrand.
Posl. Hillebrand (německy): Dámy a pánové! V emancipačním boji dělnické třídy jest zápas o dobrou školu arci neobyčejně důležitý, zaujímá v našich bojích široké místo. Neboť socialističtí dělníci odedávna věděli, že to má pro ně neobyčejný význam, aby mozky proletářů byly vybaveny věděním takovou měrou, která dělníka činí způsobilým, aby poznal příčiny své bídy, aby posoudil hospodářské souvislosti, aby vystihl cesty k odstranění kapitalistického vykořisťování, jakožto příčiny bídy mas, a aby dělnické masy byly naplněny oním sebevědomím, jehož mají nezbytně zapotřebí k vedení bojů. Tak jsou boje o školu, které my vedeme, v podstatě předpokladem boje o osvobození proletariátu, a přejeme-li si dobrou školu a usilujeme-li jí dobýti, snažíme se jen, jak praví náš program, učiniti dělníky způsobilými k zápasu na výboj a odboj. Dnešní školské poměry neodpovídají nikterak - a my jsme to dost často vykládali - přáním, jež máme, a jež musíme míti. Především máme pro masy lidu příliš málo škol, a ty, které jsou, jsou nedostatečné, špatně organisované, školní třídy jsou strašlivě přeplněny, takže úspěšné vyučování jest pro velký počet žáků již předem naprosto vyloučeno. Vyšší ústavy zůstaly vsak po většině až dodnes výsadou dětí majetných tříd a vědění možno si koupiti jako nějaké jiné zboží. To, co chceme na poli školství, a proč to chceme, mohl bych úhrnně vyjádřiti větou: Chceme dobrou školu, poněvadž chceme vysvoboditi vezdejší dělníkův život z dnešní jeho neutěšené pustiny, poněvadž považujeme to za nezbytné a za předpoklad pro štěstí budoucích pokolení, aby byla odstraněna ona potupa, že masy jsou vyloučeny z požívání kulturních statků. A proto, dámy a pánové, my němečtí sociální demokraté velmi toho želíme, že přes všechna napomínání a upomínky nikdy se nechce objeviti odhodlání k tomu, aby se i v tomto státě tak jako jinde pomýšlelo na rozsáhlou reformu škol. na reformu škol asi podle oněch zásad, jak jsme je zde také ve velkých rysech naznačili při projednávání malého školského zákona. Co vy činíte a podnikáte na poli školství, bývá vždycky jenom docela ubohý zlomek, naprosto nedostačující, aby bylo splněno jen to nejnutnější, a i k těmto úkolům přistupujete vždycky jen velmi váhavě; neodvážíte se žádného vážného zasažení, uváznete vždycky a při každé otázce v polovičatosti. Ovšem každému oprávci školy je možnost většího rozvoje odňata tím, že šílené šetření, které se v našem státě od jisté doby ujalo, uplatňuje se i v školním rozpočtu. Také letošního roku byly provedeny ve výdajích na školství proti loňskému roku značné škrty. Dosahujete při tom úspor velmi pochybné ceny, avšak na úkor budoucího vývoje národa, na úkor zralosti budoucí rasy. Zdá se však, že nemáte dosti na těch prohřešcích, jichž jste se už dopustili, zamýšlíte větší věci. Slyšíme, že v rozpočtu na příští rok má býti výdajová položka na školství proti dnešnímu stavu snížena o 20 proc. Bylo by zajímavé dostati odpověď na otázku, zda pomýšlíte vážně také na stejnoměrné snížení výdajové položky pro účely vojenské nebo třeba jen pro kultus. O tom není nikde a nikdy ani řeči. Musíme se už ptáti: opravdu se nestydíte, že když násilně omezujete výdaje na účely školní, rdousíte tím kulturu, že brzdíte, dusíte duševní vzestup lidových mas, či jste si snad pro budoucnost předsevzali, že setrváte při té soustavě, která se zde v tomto novém státě zakořeňuje, že totiž úspory v oboru školství budete prováděti především jen na účet německých nebo snad polských škol? V nacionálním českém tisku a také v onom tisku, který sice není vydáván přímo nacionalistickými stranami, který však přece pluje ve vodách vládní koalice, můžeme často a často slyšeti stížnosti, jak prý je zanedbáváno české školství ve Vídni. Ano, a myslíte, že tímto poukazem můžete oslabiti naše stížnosti? Avšak jak je tomu po pravdě? Podle ujednaných smluv byla by Vídeň povinna vzhledem k počtu tamějších českých školních dětí vydržovati 60 českých školních tříd, ve skutečnosti však jest tam něco přes sto školních tříd, takže Vídeň překročila svůj závazek o 70%, poněvadž je tam o 70% českých tříd více, než by jich mělo býti, kdyby se Vídeň řídila pouze ujednanými smlouvami. A při tom běží o Rakousko, o stát, který je tak ožebračený jako žádný druhý stát v Evropě, který den co den musí takřka zoufale bojovati, jen aby se vůbec hospodářsky udržel. My však, kteří žijeme podle slov známého politika na ostrově blažených, zařizujeme se docela jinak. U nás však stále ještě trvá onen kulturu hanobící hon na německé školy, nemine jediného týdne, abychom znovu neslyšeli, že zas mají být zavřeny některé školní třídy. Každý školní odborník ví - a bylo to už tisíckrát řečeno a není snad nikoho, kdo by to nevěděl - že nejhorší bída našeho školství je přeplnění tříd. Místo abyste se snažili učiniti přítrž této bídě, abyste vymohli snížení počtu žáků ve větším rozsahu, než jak to činí břídilství v malém školském zákoně, místo abyste soustavně a plánovitě pracovali ke snížení počtu žáků, zavíráte jednu školu za druhou a nemůžete se cítiti dosti šťastnými, není-li v jedné německé třídě napěchováno aspoň 65 až 70 žáků, takže ani nejzdatnější a nejlepší učitelé při železné píli nemohou dosáhnouti naprosto žádných výsledků ve výchově a vyučování. A při této snaze, rdousiti německé školy, není vám žádná vesnická škola dosti odlehlá a bezvýznamná. Saháte dychtivě dokonce i na takové školy, které zde stály už více než sto let a už tím prokázaly svojí nutnost a nezbytnost. Krátce, zdá se, jako by odpovědná většina sněmovny vůbec necítila hanby, jíž se pokrývá, pokračuje-li stále ještě v boji proti našim školám. Tak ovšem ušetříte. Avšak úspora bude míti účinky velmi neblahé, tak neblahé a ještě více neblahé, než při jiných úsporách, které postihují také odborné školství. Vzpomeňte na nešťastný začátek, že jste rozbili paritní zákon učitelský. Neptali jste se, zda tím neodnímáte učitelstvu radost z povolání, první podmínku toho, aby mohli vykonávati svůj úřad oddaně a neohrožováni starostmi o výživu. Škodu, kterou jste způsobili a kterou jste dostatečně namnoze i uznali, napravili jste teprve z polovice. Přes to, že byly podány rozmanité návrhy, na př. aby bylo napraveno bezpráví, spáchané na učitelích měšťanských škol, dosud jste se o to nestarali, snad z obavy, ze by to stálo peníze. Všechny reklamace, aby byly konečně upraveny právní poměry pěstounek v dětských školkách, těch nejubožejších proletářek v oboru školství, byly dosud odbývány sliby a utěšováním, jimiž se však tyto ubohé osoby zajisté nemohou nasytiti.
A přece chci to jenom mimochodem připomenouti - mohli byste vy, zástupci většinového národa v tomto státě, hmotnou péčí o vydržování škol docela dobře a prostě rozřešiti, kdybyste konečně přistoupili na náš starý požadavek a uskutečnili školní autonomii, konstituovali jednotlivé národy, dali jim určitou berní výsost, aby mohly vydržovati školy a hraditi kulturní výdaje vůbec a měli bychom tak předpoklad nejen pro svobodný rozvoj školství u všech národů, mohlo by začíti nejen ušlechtilé zápolení, nýbrž především byste osvobodili politický život ode všech ztrpčujících a otravujících prvků, které tímto věčným bojem o školu byly vneseny mezi jednotlivé národy a jsou stále ještě zostřovány. Vy si toho však, pánové z většinových stran, zřejmě vůbec nepřejete. Slovo "autonomie" v některém oboru nahání vám hrůzu. Vždyť i v oboru školství vidíme, že byste nejraději odstranili poslední zbytky skrovné autonomie, která v tomto oboru ještě trvá, rozdělení zemského školství na národní sekce. Nemůžete se odhodlati k tomu, abyste přestali dávati jiným národům cítit, že vy jste pány ve státě a sami rozhodujete o tom, jaká mají býti zařízení ve státě. Avšak při všem tom také v oboru školního zákonodárství upadáte stále více a více v politiku rozporů a nesrovnalostí. To platí zejména o zákonu, který právě projednáváme, jak bude možno ještě ukázat.
§ 1 zákona stanoví, že se na všech středních školách a učitelských ústavech zavádí povinné vyučování češtině, vyučování státní řeči. Někteří lidé se obávají, že to bude příliš veliké zatěžování žáků, obava, s níž naprosto nesouhlasíme. Mučí-li se a trápí-li se žáci středních škol povinným učením latině a řečtině, zdá se nám, že je velmi důležité, aby na se vzali námahu a učili se česky. Raději bychom upustili od jednoho z mrtvých jazyků, které jsou dnes učebnými předměty středních škol. My tedy souhlasíme bez výhrady s ustanovením § 1 o zavedení povinné češtiny na všech středních školách a kdybyste se rozhodli vyslechnouti při projednávání prováděcích a přechodných ustanovení ještě zástupce menšin a poskytli jim jistý vliv na vypracování těchto ustanovení, také náš souhlas byl by pro zákon zajištěn. Avšak také zde se již objevuje polovičatost. Táži se, proč se nemůžete odhodlati, aby to, co má nyní platiti pro střední školy, platilo tak pro školy obecné a občanské. Kdyby se i na obecných a občanských školách všude vyučovalo povinné češtině, bylo by to pak pro žáky středních škol zajisté snadnější a vyučování bylo by tam úspěšnější, poněvadž by byla už vykonána přiměřená průpravná práce. My němečtí sociální demokraté přejeme si ještě více. Přejeme si nejen povinné zavedení češtiny také na obecných a občanských školách, my si přejeme, aby došlo také k tomu, aby se ve vyšších třídách v určitých hodinách používalo češtiny přímo jakožto jazyka vyučovacího, aby žáci nabyli nejen mluvnických znalostí tohoto jazyka, nýbrž aby se cvičili také v praktickém užívání tohoto jazyka, což je pro praktický život nepochybně nadmíru důležité. Toto stanovisko jsem vyložil již v kulturním výboru a k nemalému svému překvapení vzbudil jsem u některých českých politiků veliký úžas, oni nemohli nijak pochopiti, že my, jakožto německá strana, žádáme vyučování češtině také na obecných a občanských školách. To, co zde bylo řečeno, není nijak něco nového, a kdo není slepý a hluchý k tomu, co my hájíme, musel by věděti, že tytéž požadavky přednesli jsme již dříve, na př. při projednávání malého školského zákona. Ale vy jste si toho ovšem ani nepovšimli. Vždyť stranám většiny zde úplně postačí, že podnět nebo návrh vyšlý z řad oposice už předem považuje za naprosto vyřízený a pak se arci může státi, když si tak počínáte, že cosi starého považujete za věc neslýchaně novou, poněvadž jste o tom neměli ani tušení, poněvadž jste nepovažovali ani za záhodno podívati se a poslechnouti, co jiní, co oposiční strany si přejí a co považují za dobré. Jsme jisti, že masa německých rodičů úplně pochopí, jak je pro dorůstající mládež důležité, aby se naučila češtině. Díky Bohu, masa německého obyvatelstva se zřekla onoho pošetilého a dětinského hesla, jež vydávaly dříve nacionální strany a podle něhož se mělo považovati za zradu na národě, dal-li kdo své dítě učiti češtině. Němci těžce pykali za tuto pošetilou politiku a dnes jsme také s tohoto místa již slyšeli, že i v měšťáckých vrstvách dávno proniklo jiné mínění. Avšak, pánové, já jsem pravil: Zákon je plný rozporů a vy nyní najednou nechcete, aby i na německých obecných školách bylo vyučováno češtině. V jiných oborech si dáváte všemožnou práci, abyste počešťovali, srdce vám hned bije prudčeji, podaří-li se vám, že máte v některém městě české uliční tabulky. Podle mého mínění spatřuje většina pánů zde na pravici této sněmovny národní čin v tom, jsou-li nápisy v jednotlivých úřadech, všude, kam jen lze pověsiti nějakou tabuli, vyhotoveny pouze v řeči české. Jdete tak daleko, že na př. v lázeňských místech předpisujete, že v restauracích mají býti vyloženy české jídelní lístky, podnikáte výlety do německých území, abyste počešťovali, činíte všechno možné, vnitřní řečí ve styku i mezi německými školními úřady stala se v poslední době, jistě ne bez donucení a nátlaku se shora, čeština. A považte jen, jakým neslýchaným a nesnesitelným trampotám a útiskům jsou vydáni státní dělníci a zaměstnanci a především železničáři pro češtinu! Bezohledností požadavků v tomto oboru šíříte opravdovou hrůzu, ohrožujete spoustu existencí ve vrstvách těch lidí, nařizujete prostě: Ti lidé musejí do té a do té doby znáti česky. Když však přijdeme a řekneme: Dobrá, ale kde pak se mají tito lidé naučiti česky? Proč pak nechcete, aby už obecná a občanská škola poskytovala základy této znalosti? O to se nestaráte. Neslyšíme, že máte v úmyslu s tím začíti; když se vydává zákon, do něhož by takové ustanovení patřilo, prostě to přejdete, nebo uplatníte libovůli místo práva, jasných rozhodnutí, jak je tomu v malém školském zákoně. Tehdy žádný krok a dnes žádný krok, který by tento stav změnil. Jdete ještě dále. Člověk by to ani nepovažoval za možné, přece však je to skutečnost a už jsme se musili dožíti, že jednotlivé místní školní rady, jako na př. v Trnovanech a v Chomůtově, zažádaly o povolení, aby na jejich obecných a občanských školách bylo zavedeno vyučování češtině jakožto povinnému předmětu. A tyto žádosti byly prostě zamítnuty. Když my Němci žádáme, abychom mohli vyučovati češtině, řeknete ne a pak týráte a proháníte tisíci opatřeními německé státní zaměstnance a dělníky, když neznají česky. Proč to všechno? Vysvětlení není příliš těžké, pokud běží o občanské strany: chcete nadělat občanů druhého řádu; je to strach o zaopatření, je to starost o to, že by napříště mohly býti přijímány do státních služeb i děti německých a jiných národů, že by mohly býti ztraceny sinekury pro syny většinového národa v tomto státě. Avšak, pánové, tak to zajisté stále nepůjde. Tato houpací politika, toto váhání je trvale nemožné a nesnesitelné. Budete se muset rozhodnouti. Vaše dosavadní kolísání, jednak touha počešťovací, jednak vaše kolísání, nemá-li se i na německých školách obecných vyučovati češtině či nikoli, dokazuje jen vaši nerozhodnost, vaši slabost, dokazuje to jen, že ani sami nevíte, kam vlastně míříte, a jak hodláte zaříditi budoucnost. Ještě jen několik slov k zákonu. (Místopředseda Buříval zvoní.) Jsem už napomínán, abych skončil. Také zde při středních školách zůstáváte vězeti v polovičatosti. Ani zde nestanovíte jasného, pevného, rovného práva. Již při projednávání malého školského zákona podali jsme návrh, v němž se praví, že v onom školním okrese, kde nejméně 20% obyvatelstva mluví jinou obcovací řečí než většina obyvatelstva, řeč této menšiny má býti také povinným učebným předmětem ve školách. Tenkráte jste náš návrh zamítli. Nyní jsme ho použili v stejném smyslu při tomto zákoně, dnes jej v této podobě opakujeme. A budeme znovu viděti, zda dokážete tento rozumný námět zamítnouti. Budete-li hlasovat pro náš návrh, znamenalo by to, že namísto libovůle ministrovy, stanovené v § 3, přišla by jasná ustanovení, nepřipouštějící žádných výkladů, vyslovující jasné právo. A nikdo snad nebude moci vážně popírati, že je zde praktická potřeba znáti druhý nejdůležitější jazyk v zemi, živý, v denním životě používaný potřebný jazyk, že je zde taková potřeba pro oba národy, že je užitečné a důležité, aby se dorůstající pokolení dovedlo vzájemně dorozuměti. Musím říci, pánové z českých, nacionálně smýšlejících stran, právě vaše počínání jest naprosto nepochopitelné, pomyslíme-li na počešťovací pokusy a uvědomíme-li si, že byste přece měli míti nejživější zájem o to, aby bylo učiněno všechno, co by mohlo nějak prospěti assimilaci menšin a abyste se vyhnuli všemu, co ji ztěžuje, a z tohoto důvodu že byste měli přispívati k zmírnění boje o školu a zbaviti jej nesnesitelnosti a trpkosti.
Přejeme si použíti každé příležitosti, abychom působili k smíru, a spatřujeme ji i při tomto zákoně. Domníváme se, že byste měli míti největší zájem na tom, abyste nám při tom pomáhali a položili základ ke klidnému rozvoji politického života u nás. Proč, dámy a pánové ze stran pravice, proč chcete za všech okolností udržeti přehradu, která odděluje národy, proč chcete, aby byla věčná, proč nechcete, aby se národové, kteří se často zbytečně prudce potírají, sblížili? Či jste i dnes stále ještě přívrženci zásady: "Rozděl a panuj", rozsívati svár, aby bylo možno všechno lépe ovládati? Je stát opravdu tak upevněn, že byste mohli míti zájem na tom, aby se rozšiřovala a prohlubovala propast, která se zde otevřela? To je nemožné - jak pozorujeme věci i pro vás je důtklivým příkazem, abyste pomáhali mírniti národnostní protivy a jako prostředek ke sblížení národů doporučujeme vám náš návrh a prosíme, abyste proň hlasovali. (Potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Warmbrunn.
Posl. Warmbrunn (německy): Velectěné dámy a pánové! Podle zpráv novinářských nemá se v pondělí dne 14. května pro příjezd maršálka Focha vyučovati na veškerých pražských obecných i občanských školách. Toto opatření pražského starosty dr. Baxy musí se zajisté zakládati na tichém souhlasu školních úřadů. Je-li tomu tak, pak si dovoluji protestovati ve vší formě jménem našeho klubu proti takovémuto zneužití naší školní mládeže. Nelze prostě pochopiti, jak může to dnes připustiti odpovědný školský úřad, jenž má být pojímán vážně, jenž má dohlížeti na výchovu a mravnost, jehož nejsamozřejmějším a nejdůležitějším programem dnes, málo let po onom hrozném světovém vraždění, může přec jen býti, aby vyhubil válečného ducha, vyhubil z paměti mládeže vše to, co připomíná tyto jatky, jak může to takový výchovný úřad vlády, která ještě k tomu má hubu stále plnou lásky k míru, připustiti, že musí školní mládež slaviti manifestací volného dne jednoho z oněch velkých hromadných vrahů evropského proletariátu. . . (Výkřiky posl. Hakena.)