Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Přítomni:

Předseda: Tomášek.

Místopředsedové: Buříval, dr. inž. Botto.

Zapisovatelé: Špaček, Špatný.

150 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: náměstek min. předsedy Malypetr; ministři inž. Bečka, dr. Beneš, dr. Dolanský, Habrman, dr. Markovič, inž. Novák, Udržal; za ministerstvo vnitra odb. přednosta dr. Bobek a odb. rada dr. Kalhous.

Z kanceláře sněmovní: sněm. tajemník dr. Říha, jeho zástupce Nebuška.

Předseda (zvoní): Zahajuji 211. schůzi poslanecké sněmovny.

Dovolenou na dnešní schůzi udělil jsem posl. Patzelovi z rodinných důvodů, posl. dr. Englišovi, Stodolovi, Janu Černému (rep.), dr. Czechovi, Johanisovi, pro neodkladné zaměstnání; do 16. t. m. počínaje včerejším dnem udělil jsem dovolenou posl. dr. Jabloniczkému z rodinných důvodů.

Posl. dr. Klimo omluvil se oční chorobou, pro kterou byl dne 14. dubna t. r. operován.

Byly provedeny některé změny ve výborech. Žádám o jejich sdělení.

Sněm. tajemník dr. Říha (čte):

Klub čsl. socialistů vyslal do výboru pro dopravu a veř. práce posl. Netolického za posl. Trnobranského.

Klub poslanců čsl. národní demokracie vyslal do výboru iniciativního posl. G. Navrátila za posl. Purkyňovou; do výboru rozpočtového posl. Špačka za posl. dr. Engliše.

Klub poslanců "Deutsche christl. soz. Volkspartei" vyslal do výboru pro dopravu a veř. práce posl. Bobka za posl. V. Marka.

Předseda: Došly některé spisy. Žádám o jejich sdělení.

Sněm. tajemník dr. Říha (čte):

Naléhavá interpelace posl. Warmbrunna, Kreibicha a soudr. ministru spravedlnosti, že se protahuje soudní řízení proti domnělým pachatelům loupežné vraždy u Chodova.

Dotaz posl. dr. Bartoška a spol. ministru spravedlnosti o některých nepřístojnostech prakse u soudu.

Předseda: Počátkem schůze byly tiskem rozdány zprávy a vládní návrh.

Sněm. tajemník dr. Říha (čte):

Tisk 4140. Zpráva výboru pro záležitosti průmyslu, obchodu a živností a výboru ústavně-právního o vládním návrhu zákona (tisk 4096), kterým se upravuje výroba, prodej a přechovávání radiotelegrafních a radiotelefonních zařízení, jakož i dovoz jejich z ciziny.

Tisk 4141. Zpráva výboru imunitního o žádosti hlav. stát. zastupitelství v Bratislavě o souhlas k trestnímu stíhání posl. Nagyho.

Tisk. 4142. Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu zákona o uplatnění nároků vůči ústřednám, komisím, ústavům po případě jich odbočkám (expositurám) a jiným hromadným útvarům, které spolupůsobily při státním hospodaření předměty spotřeby (tisk 4095).

Tisk 4144. Zpráva výborů soc. politického a rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk 4092), kterým se upravují některé služební poměry četnictva a některé četnické požitky, zejména odpočivné a zaopatřovací.

Tisk 4146. Zpráva výboru ústavně-právního k usnesení senátu o vládním návrhu zákona (tisk sen. 1468 a 1472), kterým se mění ustanovení trestních řádů o tom, kdo má právo býti posluchačem veřejného hlavního líčení (tisk 3897).

Tisk 4127. Vládní návrh zákona, jímž se upravuje poměr československé státní správy k československé plavební akciové společnosti oderské.

Předseda: Počátkem schůze byly tiskem rozdány zápisy o 206. a 207. schůzi posl. sněmovny.

Iniciativní výbor ve své schůzi dne 12. května 1923 přikázal k řádnému projednání návrhy těmto výborům:

Sněm. tajemník dr. Říha (čte):

Výboru zemědělskému:

Tisk 4079. Návrh posl. Křemena, Mašaty, Prokůpka, dr. Srdínka, Staňka, Vraného a spol. v záležitosti pomoci vyhořelým v Sirákově na okrese Polná (současně přikázán též výboru rozpočtovému).

Výborům soc.-politickému a rozpočtovému:

Tisk 4090. Návrh posl. Grünznera, Tauba a druhů na mimořádné měsíční peněžní výpomoci civilních a vojenských státních zaměstnanců a zaměstnanců fondů státem spravovaných.

Tisk 4101. Návrh posl. Grünznera, Tauba a druhů na úpravu drahotních přídavků obecních a okresních zaměstnanců a pensistů a jejich pozůstalých.

Tisk 4102. Návrh posl. Krause a druhů na starobní a invalidní pojištění samostatných živnostníků a obchodníků.

Výboru ústavně-právnímu:

Tisk 4091. Návrh posl. Hillebranda, dr. Czecha, Čermaka a druhů na zrušení trestu smrti.

Tisk 4116. Návrh posl. Ulricha, A. Černého, Koudelky a soudr. na vydání zákona o drobných pachtech (současně přikázán výboru zemědělskému).

Výboru rozpočtovému:

Tisk 4114. Návrh posl. R. Chalupy, Ulricha a soudr. o ustanovení výše úrokové míry při zápůjčkách.

Předseda: Imunitnímu výboru přikazuji tyto záležitosti:

Sněm. tajemník dr. Říha (čte):

Přípis kraj. soudu v Chebu ze dne 10. května 1923, č. Ns 340/22-9, kterým zastavuje se trestní řízení proti posl. inž. Kallinovi pro zločin podle §§ 65a), 58c) tr. z. a proti posl. Kostkovi pro zločin § 65a) trest. zákona (č. 231 imunit.),

přípis zem. soudu v Opavě ze dne 8. května 1923, č. Vr VIII 1133/22-9, jímž se zastavuje trestní řízení proti posl. dr. Baeranovi pro zločin podle § 65a) tr. z. a přečin podle § 302 tr. z. (č. 227 imunit.).

Předseda (zvoní): Přejdeme k pořadu schůze, a to nejprve k odst. 1, jímž jest:

Zpravodajem za výbor kulturní jest posl. dr. Uhlíř, za výbor ústavně-právní posl. Špatný.

Uděluji slovo prvnímu zpravodaji panu posl. dr. Uhlířovi.

Zpravodaj posl. dr. Uhlíř: Slavná sněmovno! Dámy a pánové! Jménem kulturního výboru dovoluji si předkládati zprávu o vládním návrhu zákona, kterým se upravuje vyučování jazyku státnímu, jakož i jazyku národních menšin na školách středních a ústavech učitelských.

V zákoně tomto se stanoví, že jazyk státní jest na všech středních školách - to znamená v gymnasiích, reálných gymnasiích, vyšších gymnasiích, reformních reálných gymnasiích, reálkách a dále na ústavech učitelských - bez rozdílu jazyka vyučovacího předmětem povinným. Jazykům národních menšin lze na těchto školách vyučovati jako předmětu povinnému neb nepovinnému, pokud některý z těchto jazyků není již jako jazyk předmětem povinným.

K historii tohoto návrhu dovoluji si říci tolik: Sledujeme-li historický vývoj jazykového vyučování na vyšších školách v oblasti našeho státu, shledáváme, jak pozvolna a jak obtížně domáhal se jazyk český svého práva jako předmět vyučovací a tím více jako jazyk vyučovací. Jest známo, že gymnasia jesuitská a později piaristická po r. 1620 vyučovala češtině jako jazyku cizímu po latinsku. V době tereziánské trpěna čeština při výkladu jen jako pomůcka na některých gymnasiích, a ačkoliv sněm český na př. roku 1790 navrhuje zavedení češtiny aspoň na některých ústavech, zůstávají síně vyšších škol plných 36 let - od r. 1779 do r. 1816 - téměř úplně zavřeny českému jazyku. Teprve dekretem dvorní komise ze dne 23. srpna 1816 nastává příznivější doba, neboť podle něho "mají žáci, kteří známost jazyka již ze škol triviálních aneb z domácího vychování s sebou přinášejí, také v českém překládání a spisování se cvičiti." Rozvoj postupuje dále tak, že min. vynesením z 18. září 1848 zavádí se od šk. r. 1848-49 český jazyk za obligátní předmět na některých státních gymnasiích, vynesením pak ze dne 9. března 1856 i na německých gymnasiích čeština jako jazyk povinný. Když pak r. 1865 byl projednán návrh na rovnoprávnost ve školách, který se stal zákonem 18. ledna 1866, ustanoveno jest ve čl. druhém, že vyučovacím jazykem veřejných škol v Čechách má zpravidla býti jen jeden z obou zemských jazyků: podle čl. 4. prohlášen jest ve školách středních s českým jazykem vyučovacím jazyk německý za předmět povinný a ve školách německých zase jazyk český za obligátní. Tato úprava změněna zem. zákonem ze dne 13. září 1874, č. 56 z. z., jak bude dále uvedeno. Podobným způsobem vyvíjely se poměry jazykové i na reálkách a na Moravě, ač tu značně volněji, a ve Slezsku, kde na učitelském ústavě v Polské Ostravě až do převratu se vyučovalo dějepisu po německu. O právech jazyka československého na středních školách maďarských nelze vůbec mluviti.

Dnešní stav vyučování jazyku státnímu jakož i jazykům národních menšin na školách středních a ústavech učitelských jest tento:

Na gymnasiích všech typů a na učitelských ústavech s československým jazykem vyučovacím jest němčina a na stejných ústavech s německou řečí vyučovací čeština předmětem nepovinným. Výjimky činí střední školy s německým nebo maďarským jazykem vyučovacím na Slovensku, kde jazyk československý na středních školách všech typů (i na reálkách) jest předmětem povinným.

Na reálkách s československým jazykem vyučovacím v Čechách jest podle zemského zákona pro Čechy ze dne 13. září 1874, č. 56 z. z., němčina předmětem nepovinnýma obdobně na reálkách s československým jazykem vyučovacím na Slovensku. Na Moravě podle zemského zákona pro Moravu ze dne 4. května 1906, č. 40 z. z., a ve Slezsku podle zemského zákona pro Slezsko ze dne 8. srpna 1914, č. 34 z. z., jest němčina předmětem povinným. Na reálkách s německým jazykem vyučovacím podle týchž zákonů čeština jest v Čechách předmětem nepovinným, na reálkách na Moravě a ve Slezsku předmětem povinným.

Jak patrno, jest ve vyučování jazyku státnímu jakož i jazykům národních menšin veliká různost a navrženou osnovou má býti čeleno této přílišné různotvárnosti, jež působí citelné obtíže pedagogické i administrativní.

Potřebné znalosti jazyka státního nelze dosíci, jak dosavadní zkušenosti zřejmě dokazují, vyučuje-li se mu na školách jiného jazyka vyučovacího nepovinně. Náprava po této stránce jeví se samozřejmým kategorickým příkazem; jest jí potřebí v zájmu řádné státní správy a účelného hospodárného jednání.

Neméně důležitým úkolem školské správy jest usilovati o to, aby absolventi středních škol s vyučovacím jazykem československým odcházeli do života s náležitou praktickou znalostí jazyka některé národní menšiny. Vyžadují toho praktické a hospodářské poměry našeho státu.

Nepovinné vyučování nemůže míti těch výsledků jako povinné; žáci nemají takového vědomí povinnosti, aby pokládali dobrovolně zvolený předmět za stejně důležitý jako předměty povinné, které mají vliv na postup do vyšších tříd. Proto ani nejsvědomitější práce učitelova, ani největší úsilí jeho nepotkává se s takovým zdarem, jakého vyžaduje důležitá tato věc. Vyučování němčině na českých školách má mimo to ještě tu nevýhodu, že se jí vyučuje po třídách; žáci nedostateční postupují s nedostatečnými vědomostmi do vyšších tříd, kde však nemohou sledovati s úspěchem vyučování, ježto nemají řádného podkladu, a překážejí pak ostatnímu žactvu. Jaký jest rozdíl mezi povinným a nepovinným vyučováním, vysvítá nejlépe ze srovnání výsledků vyučovacích na školách obchodních a na dívčích školách středních, kde se až do převratu vyučovalo povinně jazyku německému, s ostatními školami středními.

Má-li míti vyučování státnímu jazyku na jinonárodních školách a jazykům národností menšinových na školách československých náležitý úspěch, jest voliti vhodnou praktickou metodu, tak aby žáci nižších tříd si důkladně osvojili pevné základy jazykové a seznámili se se zásobou slov a frází z nejbližšího svého okolí. Na tomto podkladě bude pak možno stavěti ve třídách vyšších, kde bude třeba vedle praktické konversace pěstovati i četbu a seznamovati žactvo s význačnými zjevy literárními a s kulturou příslušného národa.

Podmínkou zdaru tohoto vyučování jest ovšem menší počet žáků a požadavek, aby učitel náležitě ovládal jazyk, jemuž vyučuje. Této stránce bude potřebí věnovati pečlivou pozornost.

Učením jazyků poznají národové svou kulturu a lze očekávati, že se sblíží, že si porozumějí a vzájemně se budou podporovati.

Poněvadž nelze stanoviti určitého obecného předpisu zákonného, které národní menšiny jazyk má býti na tom kterém ústavě zaveden, doporučuje se zůstaviti ministru školství a národní osvěty, aby o tom rozhodl v každém jednotlivém případě podle místních poměrů a aby určil, zda tomu jazyku má býti vyučováno jako předmětu povinnému či nepovinnému.

Aby nebylo znemožněno pokračování ve studiích tomu žáku, jenž přestupuje na ústav, na kterém jest vyučování jazykům naznačeným v § 2 zařízeno jinak než na ústavě, na kterém dříve studoval, činí se opatření v § 5, že mu může býti povolen odklad přijímací zkoušky z příslušného jazyka anebo může býti v případech pozoruhodných vůbec zproštěn účasti na povinném vyučování v tomto jazyce.

Při provádění tohoto zákona bude ovšem nutno pamatovati ještě na přechodná ustanovení, podmíněná postupným zaváděním povinného předmětu. Neprospěje-li žák v některé třídě, kde do té doby příslušný jazyk nebyl ještě předmětem povinným, a tím se dostane do třídy, kde předmětem povinným již jest, nutno učiniti opatření podobné, jako jest uvedeno dříve. Poněvadž však tu jde jen o opatření přechodné, nedávají se příslušná ustanovení do osnovy zákona, nýbrž ponechávají se pro prováděcí předpisy.

V § 6 uvedeny jsou zákony, které se částečně ruší a doplňují tímto zákonem. Jsou to zmíněné již zákony zemské pro Čechy, Moravu a Slezsko, týkající se reálek, a zákon ze dne 2. května 1883, ř. z. č. 53, v němž jsou uvedeny předměty, kterým se vyučuje na ústavech učitelských. Zákonných norem maďarských není třeba zde uváděti, poněvadž podle zákona ze dne 27. května 1919, Sb. z. a n. č. 293, platí na území, jež v tomto směru přichází v úvahu - pokud se osnov týče - příslušná ustanovení platná pro střední školy a ústavy učitelské v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Dámy a pánové! Na základě vládní osnovy tohoto zákona, když jsme o ní jednali ve výboru kulturním, rozvinula se debata, ve které zejména se strany německé byly činěny některé námitky, resp. opravné návrhy. Dovolil bych si k tomu říci tolik: Byla vyslovena námitka, že jazyk český je pro Němce příliš obtížný a že bude mládeži působiti značné nesnáze, zejména v krajinách čistě německých, kde není příležitosti k praktickým stykům s jazykem českým. Naproti tomu je nutno uvésti, že obtížnost jazyka státního nemůže býti důvodem pro to, aby snad nebyl předmětem povinným. Ostatně nelze pochybovati, že obtíže se značně zmírní, budou-li učitelé jazyka českého pro svůj úkol dokonale připraveni a zejména, budou-li užívati vhodné vyučovací metody. Školská správa zajisté se postará o vhodné osnovy, které budou zpracovány za součinnosti odborníků.

Zdá se býti předčasné, žádá-li se, aby češtině na německých školách vyučovali čeští a němčině na českých školách němečtí profesoři. Brání tomu především okolnost, že je poměrně málo učitelů, kteří by tak dokonale ovládali vyučovací jazyk školy cizojazyčné, aby jim mohlo býti bez obavy svěřeno vyučování. Vedle toho by dnes, kdy národnostní antagonismus je místy značně přiostřen, mohlo žádané opatření snadno vésti k zanášení politických rozbrojů do škol a tím ovšem k otřesům výchovy. 

Jiný požadavek, aby na českých středních školách byl závazně povinným jazyk té národní menšiny, která tvoří v příslušném okrese aspoň 20% obyvatelstva, je nepřijatelný. Kontingent žáků střední školy netýká se zpravidla jen okresu, ve kterém je sídlo střední školy, neboť oblast, ze které pocházejí její žáci, není v žádné souvislosti s rozhraničením okresu. O tom, zdali vůbec a který jazyk národních menšin má býti zaveden jakožto obligátní na českých středních školách, musí rozhodovati skutečná potřeba, vyšetřená na základě všech okolností, které mohou vůbec přicházeti v úvahu, a nikoliv snad jen mechanické zjištění percentuálního stavu, který by ostatně v krajinách, kde žije pohromadě několik národních menšin, sotva kdy vedl ke konkretním výsledkům.

Jiný požadavek, aby bylo ponecháno rodičům rozhodnouti v každém jednotlivém případě, zda se jejich dítě má povinně učiti jazyku státnímu či nikoliv, dlužno ovšem odmítnouti. Je-li školská správa oprávněna nařízením stanoviti, že se bude povinně vyučovati na příklad zeměpisu, chemii a pod., nebylo by odůvodněno, aby se právě vzhledem k předmětu tak důležitému, jakým je bez odporu jazyk státní, rodičům ponechala možnost volby.

Proti námětu, aby se jazyku státnímu, resp. jazyku národních menšin učilo jako předmětu relativně obligátnímu, třeba se rozhodně vysloviti. Vyučování takové, které bylo dosud na většině českých středních škol pro němčinu, na německých školách pro češtinu, pravidlem se neosvědčilo. Je v odporu se základními zásadami pedagogiky, aby do vyšší třídy postupoval žák, který v některém předmětu neprospěl, jako se to děje při tak zvané relativní obligátnosti, neboť takový žák je v hodině zbytečnou přítěží, zdržující pokrok celé třídy. Vyučovati zvláště žáky v předmětu relativně obligátním nevyhovující anebo pro ně zřizovati nějaké doplňovací kursy, nelze pro nesmírné obtíže administrativní, které z toho vyplývají.

Lze se rozhodovati toliko mezi dvěma alternativami: vyučování povinné nebo naprosto nepovinné. Kdyby se těmto jazykům vyučovalo nepovinně, jako na příklad těsnopisu, bylo by nezbytno zaříditi vyučování po odděleních a nikoliv po třídách a ovšem v dobu mimo pravidelný rozvrh hodin. Z důvodů technických byl by počet postupných odělení a počet hodin pro tyto jazyky velmi omezeny - snad by bylo možno zavésti tři oddělení po třech hodinách - a následkem toho byl by výsledek vyučování, jehož by se mohlo dosíci, velice pochybný.

Kulturní výbor, uváživ všechny důvody, které mluvily pro tento vládní návrh zákona, a pojednav také ve způsobu, jak jsem právě naznačil, o námitkách, resp. o opravných návrzích, doporučuje poslanecké sněmovně Národního shromáždění, aby přijala tento zákon. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Uděluji slovo druhému zpravodaji, za výbor ústavně-právní, panu posl. Špatnému.

Zpravodaj posl. Špatný: Slavná sněmovno! Vládní návrh zákona, kterým se upravuje vyučování jazyku státnímu, jakož i jazyku národních menšin na školách středních a ústavech učitelských zavádí konečně jednotný způsob vyučování ve všech zemích republiky. Povinného vyučování státnímu jazyku na našich středních školách přeje si zajisté každý občan, vyučování jazyku menšin dlužno doporučiti z důvodů praktických a hospodářských. Zavádíme konečně československý jazyk jako povinný do veškerých středních škol. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)

Jak poučná a pohnutá je historie našeho jazykového vývoje ve školství! Po latinském středověku byli to čeští bratří, kteří z odporu ke klasicismu zavedli vyučování mateřským jazykem do škol. Jednota bratrská uvedla české školy v život. Školy Jednoty bratrské stály na výši doby a zejména bratrská škola prostějovská pod vedením Jana Blahoslava docílila značné obliby a cenných úspěchů. Ale ani v řádových gymnasiích nebyl český jazyk odstrkován. Teprve Marie Terezie a Josef II. vykázali český jazyk ze středních škol. Od ledna 1779 umlkl český hlahol v síních tehdejších gymnasií. Od roku 1779 až po rok 1816, přes 36 let, zůstaly síně školní českému jazyku uzavřeny. Nešlo pouze o to, aby byl jazyk český vyhoštěn, nýbrž, aby byl také duch národní zdolán. Ale vynikající buditelé nedali našemu jazyku zhynout. Když roku 1800 na gymnasiu litoměřickém zahájil dobrovolně Josef Jungmann vyučování češtině, bylo mu roku 1805, a to je zajímavo, litoměřickým magistrátem uděleno právo měšťanské. A po Jungmannovi byl to Tham, který se ujal dobrovolně vyučování českého jazyka na gymnasiu staroměstském, ale, jak dokládá Václav Kl. Klicpera, "bylinka ta jarých kořenů neměla". Teprve roku 1816 byla čeština dovolena jako vedlejší předmět na středních školách v českých krajích a uloženo guberniu, aby navrhováni byli na uprázdněná místa učitelská při gymnasiích v krajinách, kde se jazykem českým výhradně anebo většinou hovoří, kandidáti, kteří jsou také českého jazyka znalí. Český jazyk byl na gymnasiích pouze trpěn. Teprve z podnětu Palackého, Vinařického a Jungmanna byl podán 4. dubna 1832 Sborem českého Musea pamětní spis, v němž se žádalo vyučování také v české řeči na gymnasiích a v tehdejší reálce v Rakovníku. Ale teprve za 3 léta roku 1835 došla odpověď zamítavá, že na reálkách nelze česky učiti, poněvadž by se musily školy zdvojnásobiti, načež není peněz, anebo učení ztenčiti na polovinu. Na gymnasiích všeliké cvičení v češtině dlužno odkázat do vedlejších hodin odpoledních. Znovu domáhali se čeští profesoři a učitelé peticí roku 1848 vyučování v obou jazycích. A v květnu roku 1848 píše Šafařík: "Myšlenky o provedení stejného práva českého a německého jazyka na školách českých." Jejich úsilí nebylo marno. Ve školním roce 1848 až 1849 stává se český jazyk obligátním předmětem na pěti státních a pěti řádových gymnasií a svoleno bylo na těchto ústavech také vyučovati česky náboženství, zeměpisu, dějepisu a přírodopisu. Jinak zůstalo vyučování německé. Avšak dlouho se naši buditelé z tohoto úspěchu netěšili. Po zrušení ústavy 25. prosince roku 1853 opět bylo zavedeno výhradně německé vyučování, čeští profesoři dáni do pense anebo byli přeloženi. Teprve roku 1861 bylo zavedeno částečné vyučování češtině do některých středních škol, ale rovnoprávnosti se dostalo našim středním školám teprve ve školním roce 1866/67, kdy konečně z utrakvistických středních škol povstaly stření školy české. O zápasu, který byl proveden na Moravě, zmínil se již referent kulturního výboru rovněž zajímavý zápas o českou střední školu byl ve Slezsku, kde teprve r. 1883 zřízeno bylo české gymnasium z prostředků soukromých, a pokud se Slovenska týká, kromě krátkého trvání tří slovenských gymnasií, která byla Maďary zavřena a jmění jejich skonfiskováno, dočkal se národ teprve po převratu slovenských středních škol.

Tento vývoj, tato historie je velmi zajímavá. "Co sto věků bludných hodlalo, zvrtne doba." Naši buditelé usilovali o přepuštění českého jazyka do středních škol. Jen na krátký čas dosáhli úspěchu, utrakvistické školy, ale i tento nepatrný úspěch byl nám vzat. Utrakvistická škola byla maximem požadavků našich českých buditelů a my konečně do středních škol celého státu zavádíme československý jazyk jako jazyk státní, respektujíce při tom práva našich národních menšin.

Jménem ústavně-právního výboru se připojuji k vývodům zpravodaje kulturního výboru a žádám, aby sněmovna předloženou osnovou zákonnou schválila. (Potlesk.)

Místopředseda Buříval (zvoní): Zahajuji rozpravu. Ke slovu přihlášeni jsou na straně "proti" pp. posl. dr. Spina, Warmbrunn, Hillerbranda Houser.

Než udělím slovo právnímu řečníkovi, navrhuji, aby řečnická lhůta stanovena byla 20 minutami. (Nebylo námitek.)

Námitek není, návrh můj jest schválen.

Uděluji slovo prvnímu řečníkovi, panu posl. dr. Spinovi.

Posl. dr. Spina (německy): Dámy a pánové! správa školství velmi rázným krokem rozřešila otázku vyučování češtině na německých středních školách tím, že prohlásila tento předmět za povinný. Rozřešila tak otázku pro nás velmi důležitou a po desítiletí nás zaměstnávající bez naší spolupráce.

Otázka učení se češtině není pro nás nic nového. Pan zpravodaj dr. Uhlíř podal historický přehled o postavení tohoto předmětu na školách. Bylo by mě těšilo, kdyby se byl podrobněji zmínil o velmi zajímavých dějinách vyučování češtině zvláště v době osvíceného absolutismu. Byl by nám zde musel říci, že se na př. Josef II. velmi živě zajímal o češtinu a že se jí sám horlivě učil. Václav Tham, vydavatel prvního českého almanachu, který vyšel r. 1789 a v němž sotva opeřený jazyk činil první pokusy v básnictví, nazval Josefa II. "zvláštním a horlivým milovníkem řeči národa českého"; a když Josef I. navštívil r. 1786 Prahu, navštívil hned také ono prozatímní české divadlo, které stálo uprostřed Václavského náměstí, a propůjčil mu název "c. k. vlastenecké divadlo". Potvrdil zřízení stolice české řeči a literatury na vídeňské universitě a četnými charakteristickými drobnými projevy dal na jevo svoji lásku k této řeči, tak na př. když prohlížel šlechtický výchovný ústav v Brně a na zprávu, že se chovanci učí anglicky a francouzsky, zvolal: "Ano, ale proč pak se neučí česky? Mám víc českých než francouzských a anglických poddaných!" Nesmíme se tedy diviti, jestliže osvícenští čeští spisovatelé nazývali kdysi Josefa II. přímo "obnovitelem češtiny". Myslím, že by bylo čestnou povinností vážného českého badatele, aby proti nedůstojnému, neodůvodněnému a uměle živenému antijosefinismu našich dnů postavil pravý obraz poměru Josefa, osvoboditele sedláků, k české řeči, kultuře a českému národu.

Naše starší německé pokolení bylo tak moudré, že se učilo češtině. Velmi rozšířený byl zvláště na jazykovém rozhraní t. zv. "Wechsel", výměna dětí mezi německými a českými rodinami, takže děti si mohly hravě osvojiti znalost druhé řeči. Prozíraví a svědomití mužové poukazovali častěji na špatné následky neznalosti češtiny. Zásluha o to, že byla rozvířena otázka vyučování češtině na středních školách, náleží velmi dobrému národovci, zesnulému posl. Josefu Albrechtovi ze Svitav, jenž dobře před 30 lety ne bez odporu z vlastních řad v novinářských článcích a brožurách šířil heslo: Němci, učte se česky! Není divu, že toto heslo přicházelo právě z Moravy, ze země jazykových ostrovů, kde oba národy žijí spolu více promíšeně než v Čechách. Moravský zemský výbor neuzavíral se těmto úvahám Albrechtovým. V roce 1894 prohlásil na německých zemských reálkách angličtinu za nepovinnou a místo toho češtinu za povinnou.

V Čechách bylo toto hnutí pro značné prostorové odloučení obou jazykových oblastí méně populární. Avšak na počátku nového století objevilo se silné hnutí přímo mezi naší německou vysokoškolskou mládeží. Žádala příležitost učiti se češtině, a ta jí byla poskytnuta jak na německé universitě, tak i na německé technice zřízením lektorátů a později vybudováním slovanských stolic.

Abych pánům z druhé strany ukázal, jak už před převratem jsme se věcně politicky takovými otázkami zabývali, připomínám, že se naše německé národní rady ve všech třech zemích živě zabývaly otázkou vyučování češtině, a to v kladném smyslu. Mužové jako Karel Eppinger, Václav Titta, Rafael Pacher měli pro to dobré porozumění, otázka byla živě projednávána na schůzích národních rad a stále chodily žádosti k ministerstvu o zavedení povinného vyučování češtině na středních školách. Touto otázkou zabývaly se také spolky našich německých středoškolských učitelů, konference ředitelů, sjezd pro reformu školy v Gmundenu r. 1909, 13. schůze delegátů svazu moravsko-slezských živnostenských spolků v Olomouci r. 1911. Tyto žádaly nepovinné vyučování češtině na německých měšťankách a v nejvyšších třídách německých obecných škol ve smíšených územích. Na středních školách, jakož i na školách odborných aby bylo vyučování češtině zařízeno právě tak, jako vyučování němčině na školách českých. Obec olomoucká zavedla na svých měšťanských školách povinné vyučování češtině a moravská zemská školní rada vyslovila se r. 1905 pro povinné vyučování na veškerých středních školách. Ministerstvo je povolilo, ale pro nedostatek učitelů nemohlo býti uskutečněno. R. 1908 žádal slezský zemský sněm zavedení češtiny, po případě ve východním Slezsku polštiny na německých středních školách a r. 1914 byl ve Slezsku vydán zemský zákon, jímž bylo upraveno vyučování zemským jazykům na obojích ústavech. R. 1912 rozhodla se i česká zemská školní rada ne pro povinné, nýbrž pro relativně povinné vyučování, když byla německá národní rada pro Čechy v roce 1910 vřele doporučila zavedení povinného vyučování češtině na středních školách.

Nechybělo ovšem opačných hlasů ani v německém táboře, uváděly však většinou důvody, které dnes po převratu z největší části padly. Na české straně bylo toto hnutí pozorováno s nelibostí, zvláště v nacionálních kruzích. Je nutno také připomenouti, že česká realistická strana formulovala kdysi požadavek povinného vyučování němčině na českých středních školách a že také rámcový zákon této strany z r. 1909 podrobně o této otázce pojednával. Tenkrát také padla ona slova, která zde byla před několika dny znovu citována: Němčinou proti němčině! Nacionalisté se tenkrát zrovna tak jako dnes co nejrozhodněji vyslovili proti zavedení němčiny na českých středních školách. Pro nás je tato otázka res aliena, kterou nechť si Čechové na svých školách zařídí, jak chtějí. Po této stránce nestavíme žádného junktim, prohlašujeme pouze s uspokojením, že nadmíru horlivé pěstění frančiny v době popřevratové počíná dnes zas ustupovati politicky střízlivějším úvahám.

Nuže, stojíme před skutečností, že se imperativně zavádí povinné vyučování češtině na německých středních školách. Jsme si vědomi, že k národním, politickým, hospodářským a sociálním důvodům, které nás nutkaly v posledních 20 letech, abychom se jako právníci, lékaři, technici, duchovní, živnostníci a obchodníci naučili této řeči, po převratu přistoupily nové, velmi důležité důvody, o nichž se zde ve sněmovně, kde většina německých poslanců česky nezná, vůbec nemusíme dále šířiti. Potřeba a přání znáti česky nyní v německých vrstvách obyvatelstva nepopíratelně zesílily. A dnes se skutečně také mnoho lidí učí česky, zrovna tak jako se v Německu učí rusky a polsky a - jak dosvědčují seznamy přednášek říšsko-německých universit - slavistika se začíná i v německé říši vyvíjeti ve zvláštní vědu, která se bude důstojně řaditi k německé anglistice a k německé romanistice.