Úterý 6. března 1923

V jednom jste byli všichni jednotni a všichni velicí: V nízké mstivosti, v potírání a pronásledování. Od vesnického drába až po ministra, všichni jste nás učili, jakou máte moc, jak prosyceni jste záštím. Od r. 1867 až do onoho velikého triumfálního dne r. 1890, do prvního našeho svátku, byli jste proti nám bez ohledu a bez citu. Ničili jste nám naše spolky, konfiskovali námi napsané knihy, ani spolků pro vzájemné podpoření v nemoci jste nám nedopřáli. Dobročinné podporování rodin uvězněných stoupenců našich prohlašovali jste za trestnost, udávali a odsuzovali jste nás. Co jste své vůdce obmýšleli tisícovými národními dárky, co jste jim pořádali triumfální vjezdy, chtěli jste na nás, abychom v hladu a bídě ponechali rodiny vězňů, rodiny pro socialistické přesvědčení z práce propuštěných, Kainovým znamením opatřených a za hranice vyštvaných lidí našich. Vaši advokáti i za poctivý peníz dělnický odpírali nám právní poradu a zastání. Ač přesvědčeni o křivdách, odpírali podepsati odvolání a rekursy k nejvyšším soudům za zjednání platného práva. Úžasné a kruté oběti vynutili jste si, než přivedli jsme vás k jinému posudku a úsudku.

Všechna ta utrpení, která nám byla údělem, ta nás zocelila, vycvičila a přesvědčila, s kým máme čest vésti boj o ideály a zásady. Vlastních běd člověk nezapomíná, a původci jich i dobré srdce nerado odpouští."

Dnes jsou to sociální demokraté a čeští socialisté, kteří jsou ochotni udělati zákon, jímž proti dělnictvu má býti buržoasii umožněno vyvolati nové pokořující persekuce.

Všimněte si také, jak ihned se hrdost v dělnické straně ozvala, jakmile některá vláda přišla s návrhem persekučním. Když r. 1878 Bismarck v Německu prosazoval persekuční, výjimečný zákon, promluvil k předloze sociálně-demokratický poslanec Brocke. Ve stenografickém protokolu je zaznamenáno, že poslanec Brocke na tuto předlohu odpověděl: "Wir pfeifen auf das Gesetz" - my pískáme na ten zákon. Ale v dějinách Möhringových o sociální demokracii v Německu můžete se dočísti, že Möhring to opravil a praví: "Do stenografického protokolu dostala se tato slova jedině zakročením presidenta říšského sněmu německého, který zakázal do protokolu dáti ostřejší slovo, které bylo promluveno, aby občané z říše dobrých mravů nevěděli, že takovýmto způsobem o předloze bylo mluveno. Tedy Brocke řekl na onen výjimečný zákon, který Bismarck tam chystal: "Wir scheißen auf das Gesetz".

Pánové, dnes dělnické hnutí, které chcete znovu pronásledovati, i komunistická strana může opětně s Brockem prohlásiti: "Wir scheißen auf das Gesetz" - my na ten zákon - pískáme. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Volám pana řečníka k pořádku pro ten výrok.

Posl. Burian (pokračuje): Ostatně já vám řeknu úsudek o tom, jak na persekuci se odpovídá jinými slovy. Slovy českého svobodomyslného poslance dr. Herolda. Ale tenkráte se pánové neschovávali, když dělali persekuci proti lidu, jako se schovávají dnes. Nikdo se dnes k této věci nechce hlásiti. Ministři nejsou přítomni. Nikdo nechce říci, kdo je původcem tohoto zákona. Tenkráte hrabě Thun otevřeně a směle řekl: "Ano, já jsem to, který tento výjimečný stav v Čechách na lid uvalil", a dr. Herold mu kvitoval za to takto:

"Děkuji za tuto odpověď. Ctím a vážím si přímosti, poněvadž přímost vždy šlechtí muže v jakémkoli postavení. V této věci je tedy jasno. Touto přímou odpovědí pana místodržitele je jasno - tím přeřízl pan místodržitel poslední nitku, kterou ještě mohl býti vázán k našemu národu... Historie dokazuje, že je persekuce úplně nedostatečná ke zlomení odporu nějakého národa nebo lidu, ona dokazuje ještě další poučení, že persekuce byla sice počátkem vrcholu slávy, ale také koncem slávy ministerstva Herbst-Giskrova, a že taková persekuce v každém národě sebevědomém nemůže míti jiných konců a výsledků, poněvadž se to příčí přirozenosti lidské a zejména přirozenosti české. Praví se o nás, že máme tvrdé palice, ale také se o nás praví, že na dobré slovo příliš mnoho dáme. Dobrým slovem jíž několikráte český národ byl ošizen, poněvadž mnoho na ně dal; persekuce však český národ vždy zesílila a zmohutněla, poněvadž si lid vzpoměl na tu tvrdou palici a řekl: "just ne, když ti páni mocí a násilím si toho přejí."

Dělnictvo stejně tak odpoví vám, když vy tento persekuční zákon usnesete a když vy tento presekuční zákon budete prováděti. Just ne - když páni mocí a násilím si toho přejí. Pánové, postup komunistické strany je promyšlený, plánovitý a jasný. Nemáme radosti z toho, že budeme napadati české socialisty a sociální demokraty. Nám by bylo milejší, kdyby poměry byly jiné. My vidíme všechno neštěstí v koaličním poměru socialistických stran a měšťáckých stran a vidíme, že socialistické strany dělají záda měšťáckým stranám a kapitalistům stejně tak, jako kdysi jednou dělali záda klerikálové feudálům ve starých dobách. Ale tenkráte při tom, když klerikálové byli tu oporou feudalismu, tenkráte přišli muži, kteří tento klerikalismus neúprosně potírali, ač to bylo učení Kristovo, ba, víte dobře, že tenkráte Voltaire pronesl to slovo, že je nutno v zájmu lidstva, v zájmu pokroku a v zájmu svobody neúprosně potírati klerikalism. On pronesl ta slova: écrassez la femme, a tak také my dnes pravíme, écrassez la femme, zahubte tu obludu vládního koaličního socialismu. To když stane se skutkem - a k tomu dojíti musí - pak budou otevřeny brány nové politice. Pryč s touto nepřirozenou koalicí vládních socialistů a měšťáckých stran! Je potřebí, aby v Československé republice byla zřízena jiná koalice, přirozenější koalice, koalice veškerého dělnictva bez rozdílu politických stran. To je náš program, který my nyní hlásáme a který žádáme. Pryč také s touto koaliční vládou vládních socialistů a měšťáckých stran! Jiná vláda je potřebná, jiná vláda přijde, a pro tuto jinou vládu budeme pracovati neúmorně, pro vládu dělníků, malých rolníků a vojáků. (Výborně! Potlesk komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Slovo má dále p. posl. dr. Patejdl.

Posl. dr. Patejdl: Slavná sněmovno! Zákon na ochranu republiky je logickým článkem v řetězu státotvorných snah pro vybudování a upevnění československé, demokratické republiky. Chceme-li posouditi správně jeho význam a jeho důvodnost, pak musíme vycházeti od těch historických skutečností, které přivedly ke vzniku, správněji řečeno, k znovuzřízení tohoto státu. Stát náš nevznikl příznivou shodou mezinárodní konstelace, jak se snad mnohdy mylně za to má. Kdybychom byli jako národ čekali se založenýma rukama, jak se mezinárodní poměry ve světové válce vytváří, tedy je jisto, že bychom dnes nežili v demokratické republice, nýbrž v absolutistické monarchii habsburské. V době světové války, kdy se střetly dvě idee, idea demokratismu a sebeurčení národů s ideou imperialismu a potlačení neněmeckých národů, kdy miliony lidí v tomto zápase umíraly na bojištích, kdy skoro celý svět byl ve válce, bylo nutno nejen prohlásiti jasně a zřetelně, kde je místo československého národa, ale bylo nutno také prohlášení to dokázati skutkem, postaviti se totiž se zbraní v ruce na tu stranu, která odpovídala naší demokratické minulosti a našim demokratickým cílům v budoucnosti. Důkaz takový podal náš národ tím, že za řízení čsl. Národní Rady pařížské, jako představitele československé revoluce protirakouské a současně zmocněnce uhněteného národa, který úpěl pod drakonickými opatřeními rakouskouherské válečné justice, sorganisoval se ve vojenskou dobrovoleckou armádu, která po boku vojsk dohodových bojovala tak obětavě a beznáročně, že nám krok za krokem. ale jistě a důsledně, nejen vybojovala čestné místo mezi vojsky dohodovými, nýbrž že přispěla svými hrdinskými činy, uplatněnými diplomaticky v pravý čas a na pravém místě, k uznání armády za armádu spojeneckou a k uznání Československé Národní Rady za politického i vojenského představitele československé revoluce a vedla ve svém vyvrcholení k uznání první československé vlády, prohlášené ve Washingtoně 18. října 1918 s programem vládním, který pod názvem Washingtonská deklarace tvoří základní ústavní pilíř, na kterém naše revoluční Národní shromáždění vybudovalo naši ústavu.

Tato mravně zdůvodněná a skutečná revoluce dála se za souhlasu národa ve vlasti, který stále jasněji a jasněji souhlas ten projevoval. Národ ve vlasti dal s dostatek najevo své revoluční smýšlení a tím souhlas svůj s revolucí uvolněné jeho složky zahraniční. Nemusím snad vypočítávati ty četné popravy dobrých a nadšených našich lidí ve vlasti, těch hrdinů ducha, ty četné velezrádné procesy, četné internace, persekuce, stávky dělnictva, odpírání a ukrývání rekvirovaného obilí, vzdávání sena frontách, projev československých spisovatelů, projevy některých statečných politiků, projev tříkrálový, slavnosti Národního divadla atd. Vybojování naší demokracie, zdolání monarchismu a imperialismu stálo tedy ohromné oběti na lidských životech a majetku.

Jim máme co děkovati za to, že jsme si mohli dáti ústavu, jejímž cílem jest, podle úvodních slov k ní, abychom upevnili dokonalou jednotu národa, zavedli spravedlivé řády v republice, zajistili pokojný rozvoj domoviny československé, prospěli obecnému blahu všech občanů tohoto státu a zabezpečili požehnání svobody příštím pokolením.

Má-li náš znovuzřízený stát těmto velikým úkolům dostáti, jest jasno, že za stávajících poměrů světových, kdy ze dne na den opakují se pokusy násilného zvrácení demokracie ve prospěch diktatury, ať dynastické nebo třídní, za stávajících poměrů vnitropolitických, kde pravá demokracie nebyla dosud všem pochopena, nemůže se spokojiti s dekretováním moderních, demokratických zásad v naší ústavě, nýbrž že musí právě proto, že je to stát a ze chce zůstati státem, státem demokratickým, vydati způsobem demokratickým normy, kterými se zabezpečuje proti násilným pokusům o jeho zničení, roztrhání, proti násilným pokusům o zvrácení demokraticko-republikánské formy a proti všem takovým činům, které proti zásadám pravé demokracie chtějí ohroziti tento stát zevně nebo rozvrátiti uvnitř takovým způsobem, že činnost taková znamená nebezpečí pro veškeré občanstvo nebo jeho značnou složku. Zákon na ochranu republiky je logickým důsledkem československé ústavy. Měl býti vlastně vydán současně s ústavou. Nestalo-li se to tehdy, jest nutno, aby se to stalo aspoň ve 4. roce trvání ústavy, když přistoupily k důvodům shora uvedeným ještě další zjevy, které svědčí, jak u nás k význačné škodě státu není demokracie dosud všemi správně pochopena.

Všeobecně lze říci, že zákon na ochranu republiky má ráz obrany proti neoprávněným a nebezpečným útokům na výsledky našeho osvobozovacího zápasu a státotvorné naší činnosti a že nevybočuje z rámce mravně oprávněné nutné obrany. Jeho trestní sankce řídí se nebezpečím neoprávněného útoku na tyto krví a úmornou prací vybudované statky. Je přirozené, že se chrání nejen stát jako území nýbrž i jeho ústava, že se chrání ústavní činitelé, že se chrání obrana státu, zákonný řád ve státu, že se chrání obyvatelstvo nebo jeho část, nebo jednotlivec proti násilí a značným škodám, že se chrání demokraticko-republikánská forma proti pokusům o návrat k poměrům předválečným nebo proti násilným pokusům jakékoli nedemokratické formy státní.

Stát je souhrn občanstva v něm. Při demokratické formě ukládá povinnost menšině, aby se řídila vůlí většiny. Doposud se neosvědčila žádná lepší a dokonalejší forma. Obyvatelstvo má právní nárok na to, aby nejen bylo uchráněno v mezích krajní možnosti nebezpečí války, ať zevní nebo občanské, nýbrž aby mu byl zabezpečen mír trvalý, by se mohlo věnovati klidné práci hospodářské, kulturní a sociální, aby mohlo své ideové spory řešiti zápasem kulturního člověka důstojným, bojem o zásady a přesvědčení a přinésti do celkové světové kultury také jiné úspěchy, zejména kulturní a sociální, nežli úspěchy docílené hrubou fysickou mocí.

Ústavně-právní výbor neodmítal podněty, které směřovaly k zlepšení návrhu zákona, celá řada návrhů byla přijata. Směřovala-li tendence se strany oposice především k tomu, aby byl zákon sňat s denního pořádku, aby tedy zůstala v platnosti dosavadní ustanovení rakouského a uherského trestního zákona, která, pokud o předmětu tohoto zákona pojednávají, na naše poměry se nehodí a jsou jiná v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a jiná na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, pak je jen přirozeno a důsledno, že nemohly na tento návrh přistoupiti strany, které positivním svým stanoviskem k tomuto státu nesou zvýšenou odpovědnost za jeho budoucnost.

Oposice upustila od podávání opravných návrhů ve specielní debatě výboru, kde je vhodné místo pro jejich zkoumání, a v tom je její slabá stránka. Chci-li zlepšení, pak musím učiniti vše, abych zlepšení toho dosáhl prostředky přesvědčovacími a možnou taktikou. Oposice se specielní debaty ve výboru však nezúčastnila.

Mohu s klidným svědomím prohlásiti jménem těch, za které mluvím, že jsme se snažili dle svých sil přizpůsobiti tento zákon našemu demokratickému, pokrokovému a socialistickému nazírání a že jsme v tom smyslu poctivě pracovali. Nám však především záleží na tomto státu, nemůžeme čekati, až skutečně bude ohrožen, my musíme učiniti také vše pro to, aby možné nebezpečí bylo předem odvráceno. Tento zřetel ke státu nás přiměl k tomu, že jsme šli někde v zájmu celku na ústupky, jak tomu v koalici ani jinak býti nemůže. Neuzavíráme se zkoumání opravných návrhů v dohodě s ostatními členy koalice. Pokud jde o zákon o státním soudu, mohu říci, ze tento zákon svým složením a hlavně připuštěním opravných prostředků vyhovuje zásadním principům každého trestního řádu.

Z těchto důvodů přejímáme za oba tyto zákony plnou odpovědnost. Nutnost zákonů těch v zájmu státu, v zájmu jeho budoucnosti je pro nás prokázána, a proto budeme pro oba tyto zákony hlasovati. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Za účelem vyvětrání místností přerušuji schůzi na půl hodiny.

(Schůze přerušena v 7 hod. 30 min. večer - opět zahájena v 8 hod. 20 min. večer.)

Předseda (zvoní): Zahajuji přerušenou schůzi a uděluji slovo dalšímu řečníku zapsanému, p. posl. dr. Kramářovi.

Posl. dr. Kramář: Slavná sněmovno! Protesty, které jsme zde slyšeli od oposičních poslanců, nutí mne přece jen ke krátké odpovědi. Rozumí se samo sebou, že nechci polemisovati s těmi opravdu nepochopitelnými obviněními toho, co my děláme, které jsem slyšel s některých stran. Zejména pan kol. Patzel užil výrazů, které snad by ani nechtěl, abych opakoval. Snad přece by bylo dobře, aby pánové sami tónem svých protestů neukazovali nejlépe, jak je potřebí tohoto zákona. (Výborně!) Řekl bych jen, proč vlastně jsme přišli k tomuto zákonu. Skutečně, když člověk čte všechny protesty, které jsme slyšeli zde, pak by to tak vypadalo, jakoby najednou někomu z nás napadlo, že musíme zničiti svobodu v této republice, že musíme spáchati nejstrašnější hřích na demokracii jenom proto, abychom mohli spoutati naše národní protivníky, a co je mně nejnepochopitelnější, dokonce také celé dělnické hnutí. Člověk slyší a nechápe, jak je to všechno možné. Což pak před týdnem jsme nešli za rakví dra Rašína, který byl zavražděn? Co pak to nebyl dosti veliký důvod, abychom si konečně řekli, že nemůžeme tak dále, že musíme něco udělati a ukázati pevnou vůli, že si nedáme jen odstřelovati nejlepší lidi a tím způsobem tak poškozovati republiku, že nedovedeme to ani dobře napraviti? Proč se páni nedivili, když v Německu po vraždě jednoho z nejlepších státníků německých, dr. Rathenaua, celá německá sněmovna i se socialisty odhlasovala zákon na ochranu republiky? Proč se tomu nedivili, a proč v Německu je to dovoleno a proč je to u nás hříchem na demokracii? To jsou věčně ty dvě docela různé míry, kterými pánové měří to, co sami dělají, a co děláme my. Pánové přicházejí také s tím, že nám vytýkají naši minulost. Říkají, že kdysi byli Češi obhájci demokracie, bojovníky za demokracii, a nyní demokracii opouštějí, že se stávají největšími katany svobody. (Výkřiky posl. Dyka.) A pan kol. Czech dovolával se našeho dra Eduarda Grégra a řekl, že se chce držeti Grégra a ne nás. Mohu mu říci s klidným svědomím, že kdyby byl dr. Grégr na světě, že by se vším svým demokratismem, o kterém přece nikdo nebude pochybovati, velice se divil, že jsme tento zákon neudělali již dávno. (Výborně!) Je-li na tomto zákoně nějaká chyba, pak je to ta, že přichází až teď. (Výborně!)

Přece jen by se mělo trochu jinak hleděti na věc. Vždyť my v Rakousku nedělali velezradu. Vždyť i ti, kteří byli nejkrajnější na naší straně, na české straně, tedy zásadní státotvorníci, nedělali v Rakousku velezradu. Naopak. Ti bojovali proti velezradě, která byla se strany státu spáchána na našem dobrém starém právu. (Tak jest! Výborně!) My v Rakousku byli jsme demokraty, byli jsme proti policejnímu útisku a jsme hrdi, že jsme proti němu byli, že jsme byli v rakouském parlamentě první, kteří jsme se s největší rozhodností postavili proti všemu policejnímu utiskování dělníků. A dojista naši starší sociální demokraté se ještě na to velmi dobře pamatují, jaké měli v nás ochránce své svobody slova, tisku a všeho ostatního. My jsme byli proti policejnímu absolutismu. Ale já se vás táži: stali jsme se nevěrnými tomu svému demokratismu, co pak vůbec znáte stát, který by byl celým svým složením, svou ústavou, konstitucí, vší vládní mocí svobodnější a demokratičtější, než je náš? Což nebyla u nás ta největší svoboda, jakou si člověk může představiti? Což jste vůbec někde v nějakém státě viděli, aby se tak docela klidně, aniž by se úřady hnuly, aniž by někdo zakročil, bojovalo proti samým základům státu, jak se to u nás dělalo? Může, ještě potom někdo říci, že my jsme se prohřešili na demokratismu? (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)

Ale proč jsme musili udělati ten zákon? Protože chování těch, kteří takovým způsobem bojovali proti naší republice, ohrožuje zrovna demokratismus a svobodu. (Výborně!) Proto jsme udělali tento zákon - a já říkám a nebojím se to říci, aby se mně nevytýkalo, že jsem Tartuff, nebo kdo - že takový zákon je ještě slabý pro to, aby ochránil svobodu a demokracii. (Výborně!)

Co pak konečně můžeme zavírati oči před tím, co se u nás dělo? Zde, s tohoto místa, vůdce jedné německé strany prohlásil, že je velezrada jedinou politikou Němců. A jestli dnes jsou spory mezi jednotlivými stranami německými o taktice, pak přece jen nesmíme zapomenouti, že my trochu pozorně čteme to, jakým způsobem a oč mezi sebou bojují, že ten boj mezi nimi vede se jen o taktiku parlamentární, o jisté prospěchy voličů atd. Ale ani jeden německý poslanec ještě neřekl, že by nebyl v konečných cílech svorný se všemi ostatními. (Tak jest!) A kdyby nám to neřekli doma, co slyšíme, když páni dělají zájezdy do ciziny? Máme všechno docela klidně trpěti a dívati se na to, jako na něco, co se rozumí samo sebou, že proti naší republice je na světě všechno dovoleno, že každý může mluviti, jak se mu ráčí a líbí, že může štváti proti ní, že ji může ostouzeti před celým světem, že může o ní mluviti strašné nepravdy - odpusťte, nerad bych to řekl ostřeji - jako dnes řekl dokonce člověk přece v politice sestárlý, který má v politice právo na jistou autoritu, a který nám zde přednášel něco, co bylo provázeno souhlasem všech stran? Když může mluviti o schmachvolle Knechtschaft der Deutschen politik významu p. kol. Křepka, který jest vůdcem veliké strany a o kterém jsme zvyklí, že mluvívá zde jménem německých poslanců, jak lze si vůbec mysliti, že bychom ke všemu tomu mohli dále mlčet, že bychom docela klidně mohli trpěti, aby se takovým způsobem znetvořovala fakta? Což ti páni nesedí zde v takovém počtu, že by v žádném jiném státě v takovém počtu neseděli, kdyby tam představovali oposici ne vládě, ale státu, jako u nás? Co pak může býti demokratičtější volební řád než u nás? Co pak může býti demokratičtější ústava, všechny zákony, které máme? A tu se ještě mluví o "schmachvolle Knechtschaft der Deutschen". To jsou přece věci nemožné, proti kterým my konečně nemůžeme zakročovati, když je řekl poslanec, chráněný poslaneckou imunitou, ale proti kterým stát musí do jisté míry přece jen zakročiti, když to je štvaní proti státu, zlehčování jeho mravní váhy, zejména v cizině, když tím máme trpět na autoritě státní nejen doma, ale i za hranicemi, což se nejeví jen v článcích řekl bych novinářských, ale co může míti velké důsledky politické, zejména také hospodářské, pod kterými bychom mohli trpěti všichni a páni Němci s námi.

Tedy jak se mohou diviti, že konečně říkáme, že nelze trpěti klidně takové štvaní proti národnostem, nebo takové mluvení opovržlivé o státu, jako jest u nás zvykem. Vždyť by se to v žádném státě nikde na světě nedovolilo a bylo to jen možno u nás, protože jsme mlčeli a doufali stále a stále, že se Němci sami umoudří.

Na druhé straně naříkali páni z komunistické strany. Musím docela upřímně říci, že zase tomu dobře nerozumím. Podívají-li se páni komunisté do států, které jsou okolo nás, vidí přece, že nikde není dovoleno jako-u nás, aby se takovým způsobem z komunistické strany štvalo proti státu, jako u nás v Československu. Což nejsou páni členy třetí internacionály, ve které se tak otevřeně mluvilo o tom, co se má státi v Československu ne pro stát, ale proti státu? A pro boha, co pak z toho proletkultu nevyšli vrazi, kteří dělali atentáty a kteří konečně zabili dr. Rašína? Jak se mohou diviti, že najednou jsme my, jak oni říkají, nevěrnými svým tradicím, že pan kolega Rouček nám zde může citovat celou naši historii, že proti nám mluví ve jménu Husa a Komenského, že proti nám cituje největší vrahy naší historie, všechny ty katany - jenom na jedny zapomněl - na ty v Moskvě, kteří jsou největšími katany v historii lidstva! (Výborně!)

Je přece docela přirozeno, že toto nás nemůže pohnout k tomu, abychom změnili své stanovisko. Stanovisko komunistů ovšem není zrovna pohodlné v této situaci. Mluviti proti zákonu, který se bojí vysloviti trest smrti, a přináležeti ke třetí internacionále s jejími vůdci, kteří mají na svědomí miliony popravených a umučených lidí, mluviti proti omezování svobody tisku a slova a býti členy strany, která v praksi v Rusku vůbec nedovolí žádný list, který nepatří ke komunistické straně, mluviti proti svobodě, proti tomu, že chceme zmenšovat svobodu shromáždění, a náležeti ke straně, která vůbec nezná žádné svobody a kde každé i nejmenší použití svobody, není-li zrovna ve jménu sovětské vlády, se tresce těmi nestrašnějšími tresty, není zrovna příjemné. Proto chápu, že oposice pánů z komunistické strany měla takový dutý zvuk, že jsme viděli, že se páni do toho nutili. A musili se nutiti, poněvadž je mám za příliš svědomité, aby nevěděli, že hrají komedii buďto před sebou anebo před národem. (Výborně!) Jinak to není možno. Patřiti k III. internacionále a zde rozvinovat prapor svobody, zde dokonce bráti nadarmo heroe naší historie, Husa a Komenského, to je věc, která ani našim komunistům dojista nemůže býti lehká. A já proto chápu, že jejich oposice končila tak krátce, že to bylo po mém soudu jen jisté odevzdání visitky, že tu ještě jsou, a nic více, a že to nemělo dalších následků. Není to ani jinak možno. Já tomu velmi dobře rozumím a jest to jistá známka, že páni ještě nepropadli úplně mentalitě moskevské. V nich se přece jen ozývá to, z čeho vyrostli, z boje za svobodu slova, shromáždění a všeho ostatního, nemohou v sobě zapříti celou svou minulost a proto, když to srovnávají, co se děje dnes v Rusku, s tím, co máme dnes ve svém zákonu, chápu, že nám buďto musejí přednášeti takovou deklamační řeč, jak ji přednášel kol. Rouček o naší historii, která se hodila k celému jejich nynějšímu politickému životu a názoru opravdu - ať mi odpustí - jako pěst na oko, nebo že se musí obmeziti na to, co dnes dělali, aby, jak se to říká "ut aliquid fecisse videatur" a nic více.

A konečně s třetí strany jsme slyšeli veliký odpor, a to bylo se strany kolegů Slováků, členů ľudové strany. Oni velmi dobře vědí, že já jsem docela veřejně a otevřeně pravil, že ne se vším souhlasím, co se dělo, a že se staly chyby. Ale jak oni mohou o tom mluviti, že jsme proti jejich svobodě, proti tomu, aby svobodně mluvili o autonomii a o všech svých požadavcích? Co pak je to někde v tom zákoně zakázáno, aby se věcně mluvilo o všech otázkách? (Výborně!) Ano, jedno ovšem zakazujeme a chceme zakazovati a chceme zabrániti, a to jest to, aby se neštvalo takovým způsobem proti nám Čechům, jak se děje na Slovensku a aby se neohrožovaly základy jednoty tohoto státu a aby se nepracovalo pro ty nejstrašnější nepřátele slovenského národa, kteří by byli, kdyby mohli ještě 20 let vládnouti na Slovensku, ukázali Slovákům, co to znamená, že jsme je pomohli osvoboditi. (Výborně!) Tedy ne proti svobodě ani nás nikdy nenapadne - ale proti tomu jsme, aby se zneužívalo svobody, aby se štvalo a aby se štvali lidé, kteří jsou v duši vlastně docela dobří, kteří se nechtějí stavěti proti státu, ale kteří tímto způsobem se dostávají do takové atmosféry, že všichni - řeknu - stávají se politicky chorobnými a že z toho potom povstává ten stav, z něhož se rodí ta štvavost a nenávist a všecko, co podrývá kořeny naší svobody a z čeho potom roste zločin, kterého jsme byli svědky.

A pak jde o něco jiného. Jde o to, aby cizina konečně viděla, že my chceme a dovedeme hájiti svého státu, (Výborně!) že my chceme a dovedeme hájiti své samostatnosti. (Výborně!) My stále staráme se o to, abychom venku měli dobré jméno. Dobrá! Je to velmi důležité, ale já se ptám: Což pak můžeme míti dobré jméno venku, když národy, které dovedou s takovou energií hájiti dobrého jména svého státu a bezpečnosti svého státu, vidí u nás, co se u nás proti státu děje a vidí to u sebe v té agitaci atd., která se vede za hranicí, a vidí zároveň, že my proti tomu nic neděláme, že to necháváme docela klidně, že se nestaráme o to, jak to škodí našemu státu, a že se také nestaráme o to, jak to působí uvnitř.

Říkám jedno: Není nic strašnějšího pro život státní, pro celou jeho budoucnost a zabezpečenost, než to, když se uvnitř ztratí víra, že ten stát má vůli, železnou vůli a bezohlednost, aby chránil svou existenci. (Výborně!) Ničím se nepodrývá tak budoucnost státu, ničím se nepodrývá tak jeho autorita. To je hniloba, když je možno ve státu proti státu dělati všechno. Ptám se vás, jak bychom mohli my žádati od úřadů státních, aby hájily autority státní, aby uhájily státu, když by viděly, že nikde nenacházejí podpory, opory a že my sami, kteří přece jen představujeme suverenitu státu, se na to vše klidně díváme a že nemáme odvahy, abychom tomu učinili jednou konec. (Výborně!)

To je věc, která je naprosto nemyslitelná, to je věc, kterou bychom nejvíce poškodili stát, kterou bychom vedli stát k rozvratu, což znamená největší nebezpečí zrovna pro svobodu, která je nám tak drahou. (Výborně!)

Kdybychom nechránili státu, kdybychom ponechali agitaci, která se u nás tak zahnízdila jenom proto, že jsme my nehájili autority státní, pak není nejmenší pochybnosti o tom, že by to byl vnitřní rozvrat, vzájemné štvaní, naprostá nemožnost klidného hospodářského rozvoje, sociální boje, které by ohrožovaly nejvíce zrovna dělnictvo. A na druhé straně, kdyby to pak už přišlo tak daleko, že by ten stát byl na pokraji toho konečného - řekl bych - co z takového rozvratu vždycky pochází, co by mohlo býti důsledkem než násilí někoho uvnitř nebo zvenčí? Proti tomu chceme se hájiti.

Jestli nám vyčítali, že jsme se stali nevěrnými své historii, své tradici, pak pravím: Ne, my jsme se jí nestali nevěrnými. Naopak, poněvadž jsme jí věrní, poněvadž tak milujeme svobodu, proto chceme chrániti tento stát, proto chceme chrániti pořádek ve státě, proto chceme zabrániti, aby se u nás ve státu nerozrýval celý veřejný život tím způsobem, jakého jsme byli svědky, způsobem, který ohrožuje základy svobody a základy existence našeho státu. (Výborně! Tak jest!)

Já ovšem řeknu docela upřímně, že mně bylo nejpodivnější, když mohl kolega dr. Czech s takovou emfasí říci, že tento zákon je namířen hlavně proti dělnictvu a že má učiniti konec dělnickému hnutí. Já patřím k tak zvané buržoastické straně, jak se jí říká, ale právě proto, že k ní patřím, mám za svou povinnost říci s celou rozhodností, že si zrovna od pana dr. Czech a takové výčitky nezasluhujeme. Nebudu dělat žádného rozdílu ve stranách, a to proto, poněvadž jsme tenkráte zastupovali národ, a řeknu, že žádný národ neukázal takovou lásku k svobodě, ale zejména také svobodě dělnictva, jako zrovna národ náš. My jsme to byli, kteří ve Vídni začali, jak jsem pravil, ten nejostřejší boj proti policejním útiskům dělnictva. My jsme to byli, kteří jsme mluvili pro svobodu dělnictva, pro svobodu všeho toho, čeho se dělníci domáhají v rámci státu a tak, že nevystupují anebo nekonají nic proti zákonům takovým způsobem, že by bylo potřebí potlačovati to násilím. My jsme vždycky a vždycky chránili tuto svobodu s celou silou svého přesvědčení a přece musím říci jen ještě to, že se nesmí zapomenout, že to byla zrovna naše strana, která s největším úsilím hájila všeobecného hlasovacího práva, ačkoli věděla docela dobře, že všeobecné hlasovací právo znamená největší praktickou politickou škodu zrovna pro ni jako stranu tak zvanou buržoastickou. My jsme to dělali proto, poněvadž bylo naším hlubokým přesvědčením, že každý demokratický pokrok našeho národa i každé zesílení kulturní a politické našeho dělnictva přes všechny rozpory sociální přece jenom je velikým morálním posílením a posílením politické potence celého našeho národa. (Výborně!) My jsme si nikdy nedovedli představiti, že by mohla býti česká politika nedemokratická, že by česká politika mohla nepočítati se širokými vrstvami lidu a že by se mohla česká politika opírat jenom o nějaké privilegované třídy. To bylo naším náboženstvím, to nebylo proto, abychom získali hlasy, nýbrž naopak, abychom je ztráceli nebo na nebezpečí, že je budeme ztráceti. To bylo pro nás základním článkem víry veškeré naší politiky. A řeknu docela upřímně: Když máme svůj stát a máme konečně svoji svobodu, možno si o nás mysliti, že bychom nyní na všechno to zapomněli, že bychom se stali nevěrnými všem svým tradicím celé své historie, všemu, co jsme dělali, a že bychom chtěli dělat zákony, abychom potlačovali dělnické hnutí? To by odporovalo všemu tomu, co bylo naší ctí a naší hrdostí. Ale to by bylo ještě něco docela jiného, to by bylo takovou hloupostí politickou, že bych já nemohl za něco takového opravdu vzíti odpovědnost. Mysliti si, že dělnické hnutí je možno zastaviti nějakými zákony, soudem nebo něčím podobným, to je dětinství. (Souhlas.) To si opravdu nemyslíme my a specielně si to nemyslím já.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP