Ale to se rozumí samo sebou, že nemáme ani my, ani kdo jiný, ani stát a zejména ne demokratická republika žádné příčiny, abychom trpěli to, aby fanatickou, nepravdivou a řeknu přímo, nepoctivou agitací byly sváděny široké, nevědomé masy lidu k tomu, aby na svoji vlastní škodu a na škodu státu podnikaly věci, které se nejvíce naposledy obracejí proti nim samým. (Výborně!) To je to, co nechceme a před čím budeme chrániti i svých dělníků, poněvadž si nedáme vzíti práva, abychom nepovažovali své dělnictvo za integrující část svého národa, ke kterému máme také my své povinnosti. (Výborně! Potlesk.)
Tedy těchto výčitek si nedáme líbiti. Jsem pevně přesvědčen, že pánové ze strany sociálně-demokratické si to vyřídí s panem dr. Czechem sami, ale já měl povinnost se svého t. zv. buržoasního stanoviska říci to, co jsem řekl. Ještě jednou opakuji: Ničí svobody nechceme omezovati, to nás ani nenapadne. Ale řeknu: Já jsem si nikdy pod slovem "svoboda" nepředstavoval zvůli a nepořádek. (Výborně!) Pro nás je pořádek ve státě hlavním základem svobody. (Souhlas.) Jenom tehdy, když bude u nás pořádek a dísciplina, podčinění se zákonu a zákonité autoritě, zachráníme stát, jeho svobodu.
Ve jménu svobody, ve jménu poctivé a upřímné demokracie, ve jménu toho, že chceme zachovati stát pevný, silný - jak pravím - opravdu a upřímně demokratický, dělali jsme tento zákon, hrdě se k němu hlásíme a budeme pro něj hlasovati. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. dr. Meissner.
Posl. dr. Meissner: Slavná sněmovno! Sledoval jsem s velikou svědomitostí téměř všechny hlasy kritiky, které byly proneseny slovem nebo tiskem o předloze, kterou právě projednáváme. Musím však s politováním konstatovati, že jsem málokdy shledal se v politickém životě s kritikou tak povrchní (Souhlas), neupřímnou, tak málo vnitřně přesvědčenou a tak málo přesvědčivou, jako byla kritika, která provázela tuto předlohu. Hlavní výtka, která byla vznesena opětovně proti předloze a která se právě strany naší, jež se snažila dáti ústavě republiky ráz skutečně a široce demokratický, nejtíže dotkla, byla ta, že předloha porušuje zásadu demokracie, že jest krokem zpět, že znamená odbourávání demokratických zásad, uzákoněných ústavou a že tudíž stáváme se zrádci na hlavní zásadě, na které jsme budovali zřízení tohoto státu.
Chci-li zkoumati, je-li tato výtka správná, nemohu se ubrániti jistému zvyku právnickému, abych totiž, než vejdu v podstatu věci, nejprve zkoumal aktivní legitimaci těch, kteří pronášejí takovou kritiku. Vzdálený svět mohl by se domnívati, že tu při projednávání této předlohy stojí dva tábory: Na jedné straně tábor z mrtvých vstalých Metternichů a Bachů, s kterými byli srovnáváni v debatě ústavně-právního výboru někteří z nás, a na druhé straně tábor oposice, tábor, který vysoko a hrdě třímá prapor demokracie. A tak by se na první pohled mohlo zdáti, že my jsme ti reakcionáři, konservativci, kteří zradili, co jindy hlásali, a že v táboře našich kritiků jsou ti praví zastanci demokratických zásad až do všech důsledků.
Zkoumejme proto aktivní legitimaci pánů kritiků. Je opravdu v táboře oposice tábor pravých demokratů? Jsou opravdu mezi kritiky ti, kteří chtějí demokracii za každou cenu a kteří vytýkají domněle nedemokratický ráz předlohy proto, že kdyby oni byli u moci, podali by předlohu demokratičtější? Rozeberme si tu oposici a zkoumejme, jak ona by si počínala, kdyby byla u moci, jak si počínala, když u moci byla, a zkoumejme, zda oposice je tak jednotná, že by navzájem jedna strana druhé poskytla tolik svobod, kolik tato předloha poskytuje celé oposici dohromady.
Dojdeme při rozboru tom k přesvědčení, že jen negace a pouhá kritika srazily oposici v jeden šik, a že kdyby jednotlivé části její dostaly se k vládě, že by ani jedna část druhé části a opačně nedala ani desetinu toho práva a té svobody, které poskytuje předloha projednávaná.
Jsou tu jednosvorně vedle sebe komunisté, němečtí sociální demokraté, němečtí nacionálové, ľudáci a Maďaři. Dali by, ptám se, maďarští křesťanští sociálové a ostatní maďarští buržoasní politikové, kdyby byli u moci, ľudovcům, Slovákům a jiným tolik práva, kolik jim skýtají zákony Československé republiky? Dělali by oni proti Slovákům a ľudákům také takový zákon či zákon jiný Dali by komunisté, kdyby se oni dostali k moci, Maďarům nebo německým nacionálům taková práva, jakých oni dnes požívají v Československé republice, a opačně němečtí nacionálové, kdyby se dostali k moci, dali by českému lidu a komunistům tolik práv, kolik tato předloha lidu poskytuje?
Vezměte si maďarskou předlohu o stupňovaném zabezpečení veřejného pořádku a tam najdete odpověď na otázku, jaký zákon by dělali zdejší Maďaři, kdyby se dostali k moci a jak by prováděli demokracii oni, kdyby opět vládli na Slovensku. Tam najdou naši luďáci objasnění toho, co by je čekalo, kdyby se dostala k moci jedna část oposice s nimi spojená.
Podle předlohy maďarské není vůbec potřebí žádného soudního řízení a žádného rozsudku. Tam stačí, že někdo podle přesvědčení úřadu veřejně souhlasí s činností, směřující k převrácení ústavy, státního nebo společenského řádu, že haní nebo uráží ústavu nebo čest národa, vlastenecký cit nebo autoritu úřadů, že agituje proti vojsku nebo státním institucím, uvolňuje kázeň u železnic, pošt atd., že vyzývá vůbec k nespokojenosti nebo agituje proti náboženství nebo vlastnictví, toto pouhé přesvědčení úřadu stačí, že bez rozsudku pouhý slúžnovský nebo politický úřad může mu zakázati účast na veřejných schůzích a jakýchkoliv společenských schůzkách, zakázati mu užívání telegrafu i telefonu, prohlížeti veškeré jeho dopisy a kontrolovati jeho telefonické rozmluvy, dáti ho pod policejní dohled, ba dokonce do veřejné správní pracovny. (Slyšte!) Zde máte jednu část kritisující oposice, která se odvažuje nám vytýkati nedostatek demokratičnosti, která si hraje na ochránkyni demokracie, ač by sama, jsouc u moci, sáhla k stejným prostředkům, jakými každého jinak smýšlejícího pronásledují jejich konnacionálové v Maďarsku.
O druhé části oposice, volající po demokracii, německých nacionálech, nepotřebuji široce rozkládati. Stačí poukázati na jejich činnost ve starém Rakousku a jak tam rozuměli demokracii. Tam nám ukázali, jak dovedou vykládati staré rakouské zákony, když byli auditory vojenskými za války. (Výborně!) Ti pánové jsou i v blízkém duševním příbuzenství a spojení s hnutím reakčním zejména v Německu a v Bavorsku. Není dnes zpátečnějšího soudnictví jako soudnictví bavorských monarchistů (Výborně!), kteří svými lidovými soudy odsuzují sociálně-demokratické redaktory do káznice na mnoho let jen proto, že se opovážili uveřejniti docela nevinnou zprávu. Ti jsou nejméně legitimováni kritisovati nás a naši předlohu a vytýkati, že jednáme proti demokracii a že jsme zradili demokracii.
Třetí část kritisující oposice jsou komunisté. Jak by vypadala justice a trestní zákonodárství v Československé republice, kdyby tato strana dostala se k moci, o tom, myslím, nám dá nejlepší vysvětlení sovětský trestní zákon z června 1922. To je zákon, který nemluví o trestu smrti, který trest smrti připouští toliko, jde-li o rozsudek revolučního tribunálu, ale revolučnímu tribunálu je přikázáno přes čtyřicet trestných činů, takže ve více než čtyřiceti případech je přípustno vynésti rozsudek smrti. To je trestní zákon, ve kterém se netrestá toliko zlý úmysl, nýbrž, jak se praví v § 6, každá činnost i nečinnost. (Veselost.) Tam se trestá stejný čin, jako podle našeho zákona, úklad o republiku, když jde o čin úmyslný a vědomý, zastřelením, ale podle §u 58, nebyl-li si účastník vědom konečného cíle v tomtéž paragrafu označeného, trestá se ztrátou svobody na dobu nejméně 3 let. Tedy prohlašuje se za zločin, na který je minimální sazba a vy víte, jak komunisté vytýkali našemu zákonu jeho minimální sazby - ztráta na svobodě nejméně tří let, činnost nebo nečinnost bez úmyslu! Já bych mohl probírati takto jednotlivá ustanovení trestního zákona sovětské republiky a viděli byste, že náš zákon je opravdu limonádou oproti tomuto zákonu ruskému.
Naši komunističtí kritikové pozastavovali se nad tím, že v našem zákoně se zavádí zpětná platnost pro příslušnost státního soudu, nikoliv tedy materielních ustanovení. Ale v sovětském trestním zákoně v § 67 uložen je trest smrti pro toho, kdo se zúčastnil aktivního boje proti revoluci ještě za doby carské vlády! (Veselost.) Tedy jen to, že někdo před platností tohoto zákona, před tím, než sovětská republika vůbec existovala, za carské vlády byl sociálním revolucionářem, už to stačí, aby dnes mohl býti souzen podle tohoto krutého zákona.
Profesor práva Alexandr Maklecov v "Právníku" z 1. ledna 1923 cituje hlas jednoho uvězněného ruského sociálního revolucionáře, který líčí trudný stav, v jakém jsou žaláře ruské za vlády sovětské. Líčí na příklad žalář v Jaroslavi, který býval za carské vlády jedním z nejlepších. Ředitelem je tam prostý člověk, který si nechá od uvězněných vykonávati pro svoje účely nejtěžší práce, robiti nábytek, využívá jich ke svým účelům, který nechá žalářované politické vězně trpěti hlad, chudáci derou se do kuchyně a tam z kbelíků, z věder vytahují odpadky ryb a shnilé brambory a hltavě je jedí. A tento sociální revolucionář praví: "Kdo by byl mohl předpokládati, že starý carský žalář bude naším ideálem, po kterém se nám bude stýskati, za který budeme bojovati?"
Já se proto právem ptám: Jsou tito lidé aktivně legitimováni k tomu, aby nás kritisovali s hlediska demokratického? (Výborně!) Ale pravím dále: Tito lidé nejsou k tomu legitimováni také proto, poněvadž kdykoliv jde o jejich kůži, kdykoliv jde jen o škrábnutí jejich kůže, jsou vzhůru a dovolávají se ochrany státu. Mohu ze svého úřadování uvésti příklad, kdy člen komunistické strany Muna v Olomouci byl napaden několika legionáři. Tu celá representace tehdejší levice žádala nejpřísnější vyšetřování a nejpřísnější stíhání. (Slyšte!) Tehdy šlo o nepatrné zranění, ba ani ne o lehké zranění, nýbrž jen o tělesné ztýrání, tedy o pouhou urážku na cti Munově. Tehdy žádali nejpřísnější ochranu a bezohledné stíhání pachatelů, ale když jde o ohrožení života ministra republiky, o vraždu, tu podle jejich názorů není potřebí ochrany zákona. Když hrozilo nebezpečí, že v den atentátu na ministra Rašína půjdou rozčilené davy tam, odkud vlastně ten duševní jed skutečně se šíří (Výborně! Potlesk.) - a té morální odpovědnosti komunistickou stranu nezbaví ani hájení pana dr. Czecha, poněvadž duševně odpovědnou za tu vraždu zůstává strana komunistická a zůstává proletkult pro způsob a ráz své výchovné činnosti když tehdy bylo nebezpečí, že rozčilené davy by táhly na Rudé Právo, byli to poslanci komunističtí, kteří se na nenáviděnou pendrekovou policii obrátili s prosbou, aby je chránila. (Slyšte!)
Tedy ti lidé a ta strana, která žádá na jedné straně, aby stát poskytl jejich institucím, majetku a jejich osobám co největší ochrany, která žádá nejpřísnější trestání každého, kdo se opováží jen křivě se podívati na některého jejich příslušníka, ta není legitimována, aby nás kritisovala s hlediska demokratického, jsme-li pro ochranu také jiných osob a institucí, než osob a institucí patřících straně komunistické. (Výborně! Potlesk.)
Když v Německu projednáván byl zákon o ochraně republiky, byl to komunistický řečník Remelle, který prohlásil, že jim ta předloha je příliš mírná, oni že chtějí výminečný zákon "Ausnahmsgesetz", jak řekl, a jestli říšský sněm neschválí velmi přísného výminečného zákona, že oni sáhnou k nejostřejšímu boji prostředky mimoparlamentními. Tedy v Německu se neštítili volati po výminečném a velmi přísném zákoně, tam to nebylo nedemokratické, nýbrž tamto bylo úplně v pořádku.
Další složkou spojené oposice jsou němečtí sociální demokraté. U této složky oposice dosti nerad se zdržuji. Chci jí přiznati jedno, že kdyby byla u moci, snad by nesáhla k nějakým přísným ustanovením trestním, když bych chtěl usuzovati podle stanoviska, jaké po předložení zákona na ochranu republiky Rakouské zaujala k této předloze sociální demokracie rakouská. Kam ovšem s tímto svým stanoviskem došla, to vidí dnes, kdy může Ludendorff z Německa organisovati v Rakousku ozbrojené armády monarchistické.
Němečtí sociální demokraté své výtky, které jsou hlavně namířeny proti naší straně, kryjí za zdánlivé principielní stanovisko demokracie. Podle jejich názoru zásada demokracie nesnese toho, aby instituce demokratické byly chráněny paragrafy, kriminály aneb jinakým podobným způsobem. Demokracie, demokratická zařízení a stát demokratický uchrání se sám; buď má oporu v lidu a ve většině lidu, pak žádná sebe zuřivější agitace nemůže jej zdolati a nemůže jej rozbourati, anebo nemá opory v lidu, nemá většiny a pak mu také žádná ochrana policejní, četnická anebo kriminalistická nepomůže. To je jejich logika a argumentace.
Zkoumejme, je-li tato argumentace správná a odpovídá-li vesměs praxi stran sociálně-demokratických. Když v Německu začaly se množit organisované vraždy proti republikánským ministrům - a zejména po vraždě Rathenauově - byly to tehdy ještě nespojené strany soc.-demokratické většinová i neodvislá, dále strana komunistická a zejména spojené odborové organisace, které žádaly vydání zvláštního ochranného zákona ve prospěch republiky. Minimální program jimi předložený šel mnohem dále, nežli předloha k ochraně republiky podaná německou vládou. Tam se žádal zákaz každé agitace protirepublikánské, tam se žádalo dokonce, aby byla umožněna rychlá vazba, žádány velmi tuhé tresty. A v debatě o ochranném zákoně v říšském sněmu všichni řečníci z řad socialistických bez rozdílu, ať to byl z neodvislé strany Levi, bývalý komunista, nebo Rosenfeld, ať většinový soc. demokrat Silberschmidt nebo komunista Remelle, prohlašovali, že předloha zákona na ochranu republiky Německé jim nestačí, že neodpovídá ani jejich minimálnímu programu, že demokracie toho žádá, aby zákon byl mnohem přísnější.
Ptám se, jest to možné, aby na jedné straně sociální demokracie bez rozdílu odstínů, i ta neodvislá, to jest ona strana, která duševně jest spřízněná s německou sociální demokracií v Československé republice a s níž seděla v jedné Internacionále, považovala v Německu nejen za slučitelné s demokratickými zásadami, nýbrž dokonce za nutné v zájmu ochrany demokratických řádů a institucí, aby byly vydány přísné zákony, a naproti tomu, aby takový ochranný zákon nebyl slučitelný s demokratickým principem, jakmile jde o ochranu ministrů a demokratických zařízení republiky Československé? Jsou nějaké zvláštní předpisy logické a rozumové pro demokracii v republice Německé a jiné, jde-li o Československou republiku? Myslím, že zásady demokracie a její požadavky mohou býti jen jedny a tytéž, stejné tam jako zde. Připouštět, schvalovat a podporovat snahu po zákonu na ochranu republiky v Německu, avšak zde stejnou předlohu potírat s hlediska demokratického, zdá se mi býti nedůsledným.
Když poprvé uveřejněn byl požadavek odborových organisací a sociálně demokratických stran německých na vydání zákona na ochranu republiky, sociálně-demokratická "Freiheit", vycházející v Teplicích, prohláila se solidární s tímto požadavkem a žádala dokonce, aby celý mezinárodní proletariát učinil společné kroky ve prospěch demokracie německé. (Slyšte!)
Mně se dobře nedá srovnat do logického myšlení, jinak se dívati na republiku Německou a jinak na republiku Československou, a je-li takováto logika ještě vysvětlitelná u sociálních demokratů německých, musejí již nám prominout, že my českoslovenští sociální demokraté se jí říditi nemůžeme. (Výborně!) A musejí nám již dovolit, že, co směli udělat sociální demokraté všech odstínů v Německu ve prospěch republiky a demokratických zařízení svého státu, chceme podporovati také my, jde-li o republiku Československou. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
Probíral jsem se úmyslně podrobně debatami, které byly vedeny v říšském sněmu německém o zákonu na ochranu republiky. A tu mně to připadalo jako ozvěna oněch debat, když jsem četl leckterou kritiku nynější naší předlohy a slyšel některé řeči, které tu byly proneseny. Kritika zůstala stejná, jen role kritisujících se změnily. Vytýkalo se jí, že je to předloha protidělnická, že je stejného rázu výminečného a protisocialistického, jako byla protisocialistická předloha z r. 1894. Zajímavo je, že tytéž argumenty, které přednášejí komunisté a němečtí sociální demokraté proti předloze československé, přednášeli v říšském sněmu německém největší zpátečníci, bavorští lidovci, a že tyto jejich námitky vyvraceli právě němečtí sociální demokraté a němečtí komunisté. Byl to zejména Pavel Levi, který srovnával předlohu německou s předlohou z r. 1894 a vyvrátil velmi lehce, že nemůže býti ani zdání o stejné příbuzné tendenci, že jde o něco docela jiného. Mohu se proto opříti o vývody Leviho a poukázati prostě na to, co řekl o předloze z r. 1894. To byla předloha výminečná proti určité idei a hnutí. Tam už myšlenka byla trestná. Každá schůze, kde měla býti propagována idea socialistická nebo komunistická, měla býti rozpuštěna, eventuelně nepovolena, každý spolek s takovou ideou měl býti zakázán, tam pouhá agitace měla býti trestna. To všechno že je v předloze československé? Kdo tak tvrdí, ať prokáže to citátem přesného znění předlohy. Při této příležitosti nemohu se udržeti, abych nevytkl, že ani "Sozialdemokrat" ani komunistické listy neuveřejnily posud předlohy, jak vyšla z porad výboru, že uveřejnily jen předlohu, která sloužila za materiálie a která vůbec nebyla ani podána ve sněmovně, a schválně nechaly své čtenáře v klamném domnění, že podána je předloha ona, a oháněly se všeobecným obratem, že předloha v novém znění je zhoršeným vydáním, a své čtenáře neinformovaly, co obsahuje Tak vypadá svědomitost těch kritiků.
Řekl-li jsem, že mohu prostě poukázati na to, co proti výtce, že jde o stejnou předlohu, jako byla protisocialistická předloha z roku 1894, uváděli sociální demokraté, hájíce předlohu na ochranu republiky Německé v říšském sněmu německém, mohl jsem tak učiniti vším právem, neboť předloha československá vzala podstatná ustanovení a podstatná zařízení právě z předlohy německé. Československá předloha převzala z německé na př. přísnější trestání vraždy na ministrech a bývalých ministrech, trestání komplotů, povinnost oznamovati určité činy trestné úřadům nebo ohroženému, určité minimální tresty, ztrátu občanských práv, zastavování listů, zařízení státního soudu, ba československá předloha nejde ani tak daleko, jako jde německý zákon, který stíhá ztrátou na svobodě až do 5 let, i když někdo aktivnímu nebo zavražděnému ministru republikánskému nadává. Tedy všecko to, co je objektem nejvášnivější kritiky předlohy naší, to všechno je vlastně vzato z předlohy německé. Proč němečtí sociální demokraté stejných forem a stejné míry kritiky neužili a proč stejných sil nevynaložili, aby byli hleděli potírati předlohu, když byla projednávána v Německu. Proč, domnívali-li se, že takového druhu předloha je nesrovnatelna se zásadami demokratickými a sociálně-demokratickými, při nejmenším mlčeli, když byla projednávána v Německu, a proč najednou jim překypují ústa, když se jedná o Československou republiku?
Je pravda, že předloha, kterou projednáváme, v některém směru jde dále, nežli předloha německá, totiž chrání ještě další právní statky. Předloha německá chrání toliko republikánskou formu, kdežto naše předloha chrání též stát pro jeho vznik, samostatnost a ústavní jednotnost státu. Avšak znamená to nějaký podstatný odklon od předlohy německé? Nikoli. V Německu neměli potřebí chrániti vznik svého státu ani jeho samostatnost nebo ústavní jednotnost, a to proto, poněvadž tyto právní statky nejsou ani zevnitř, ani zvenčí nikým ohroženy. Tam byla ohrožena jen republikánská forma. Samostatnost státu, vznik státu jsou v Německu věci naprosto nesporné. A národnostní myšlenka německá, která byla základem pro zbudování říše Německé v roce 1870 a 1871, ta i dnes přes odstředivé snahy různých menších činitelů v Porýní nebo v Bavorsku je tak silna, že nelze vůbec mluviti o nějakém nebezpečí pro státní a ústavní jednotnost Německa. Tato odchylka předlohy československé od předlohy německé nemůže proto ospravedlniti výtky, které se jí činí se strany sociální demokracie německé.
Tím méně jsou odůvodněny výtky, jako by předloha měla ráz protisocialistický a protidělnický. Přiznávám, že jsme si mohli věc ulehčiti, že jsme mohli býti méně svědomití a že jsme se nemusili mořiti po dobu nejméně pěti neděl minuciosním propracováním a propilováním předlohy a probíráním každého slovíčka. Kdyby byl chtěl někdo v této republice zahájiti kurs reakcionářský a persekuční, pak by nebyl dělal tuto předlohu, pak by nebyl měnil staré paragrafy rakouské, nýbrž by je byl nechal v platnosti, prostě by byl suspendoval poroty, jako to dělalo Rakousko - a byl by mohl využít všech finess, které poskytují kaučukové paragrafy rakouského zákona trestního, staré, tíživé a kruté paragrafy rakouské. Předloha odstraňuje paragrafy o velezradě, podle kterých zejména bylo trestno, když někdo cokoliv podnikne ("Wer etwas unternimmt"), tedy i každý přípravný čin jednotlivcův, podle kterých byla trestána i občanská válka a povstání, ať již vznikla z jakýchkoliv důvodů, a jakýkoli připravovaný čin jednotlivců k nim. Předloha odstraňuje §§ 65, 302 a 305 a paragrafy o tajném spolčování, tedy právě ty paragrafy, podle kterých bylo dělnické hnutí v Rakousku nejvíce stíháno. Kdo chce býti upřímným a svědomitým kritikem a kdo si dá práci srovnávati staré rakouské paragrafy, které byly zrušeny, s paragrafy této předlohy, musí doznati, že tato předloha vlastně obsahuje veliký pokrok.
A tím méně lze mluviti, že by tato předloha znamenala nějaké ohrožení odborového hnutí dělnického. A zase kdo to tvrdí, ten vykládá zákon nesprávně a tvrdí to, aniž by si důkladně přečetl zákon a důvodovou zprávu. V §u 17 jako "tajné spolčování" jsou stíhány jen ty organisace, které mají za účel podvraceti samostatnost státu, ústavní jednotnost nebo republikánsko-demokratickou formu státní. Táži se, která pak odborová organisace socialistická dnes sleduje některé takové zjevné nebo tajné cíle? Ani jedna. (Výborně!) Proč by se tedy takového ustanovení musily bát? A jsou-li zde organisace jiné, ať již ve formě spolků nebo bez takové formy tajné, které sledují tyto cíle, pak podle mého názoru není v zájmu odborových organisací, aby nad nimi držely ochrannou ruku. A stejně tak nelze tvrditi, že by ustanovení §ů 14 a 15 nějakým způsobem ohrožovalo odborové organisace. A aby byly vyloučeny jakékoliv pochybnosti, je v důvodové zprávě expressis verbis vyjádřeno, že pod veřejnoprávními povinnostmi uloženými zákonem nerozumí se povinnosti, které jsou uloženy zaměstnanectvu státních podniků služebním nebo pracovním řádem. Tedy nemůže býti pochybnosti o tom, že tato ustanovení nemohou býti a nejsou namířena proti odborovým organisacím. Jestliže některá strana agituje tímto způsobem proti zákonu, pak je to s hlediska stranické agitace vysvětlitelné, ale neodpovídá to ustanovení zákona.
Myslím, že jsem svými posavadními vývody prokázal, že oposice na jedné straně není legitimována, aby činila výtky nedemokratičnosti, na druhé straně, že její výtky nejsou správné. K poslednějšímu bodu ještě řeknu toto:
Smí demokracie, aniž by porušila své zásady, chrániti se trestními paragrafy, anebo je povinna nechat si líbit všechno dle tolstojovského hesla "Nebrániti zlu"? Spočívá podstata demokracie v tom, že prostě dá do sebe tlouci, své zásady podrývati, bez obrany? Leží to v myšlence demokracie, že ti, kteří řídí demokratický stát, dívati se mají nečinně na vše, co je namířeno proti státu a demokratickým základům jeho? Již příklad z Německa dává nám na otázku tu jasnou odpověď. Já bych si dovolil poukázati ještě na změnu trestního zákona švýcarského z loňského roku. Švýcarsko, ač je stavěno za vzor státu demokratického, stíhá jako velezradu každý čin protiprávní, kdežto předloha československá jen činy násilné. Ani ve Švýcarsku nepřikazují se všechny delikty politické porotě, nýbrž jako u nás z části sborovým soudům. Vidíme tedy i zde, že demokratický stát se chrání ustanoveními trestními. Řekněme si zcela otevřeně a upřímně, co by znamenalo, kdyby demokracie si řekla: Jsem pro plnou svobodu, což znamená svobodu všeobecnou pro všechny a ve všem. Já, demokracie, mohu tu zůstati stát jako divák a čekati, až co ostatní na mém těle provedou, z něho udělají a mne snad i rozeberou. Já nemám práva se brániti a hájiti, já mám právo jen klidně přihlížeti, já mám jen svobodu trpěti a snášeti, a ti ostatní svobodně mluviti a jednati dle své libosti. Myslíte, že toto je demokrcaie? To není demokracie, to je vlastně anarchie! To je počátek občanské války, a tím i počátek diktatury, pravého opaku demokracie! Jestliže demokracie je srovnatelná jen s úplnou svobodou slova a tisku, pak bych řekl, proč by měla býti stíhána urážka na cti, když takové stíhání omezuje svobodu slova a tisku urážejícího? Jestli však demokracie je srovnatelná s ochranou jednotlivce proti útokům na čest, proč ne s ochranou presidenta republiky, proč ne celé republiky? Co platí o jednotlivci, proč nemá platiti o státě? Proč nepatří k svobodě jednání právo, abych mohl na ulici do někoho vraziti, vzíti mu, co bych chtěl? To by byla plná svoboda! To by byly konce oné logiky, která se tu vykládá o povinnosti demokracie, to by byla oblomovština, podle níž by demokracie ležela na pohovce a jenom by uvažovala o zásadách svého bytí, ale nemohla by se odhodlati k činům. To podle mého názoru není žádná demokracie! Taková demokracie a taková svoboda by jak jsem řekl - měla v zápětí nezbytně občanskou válku. Jakmile by stát sám nedovedl zasáhnouti, pak by si pomohli občané sami, pak by se bránili sami, nejdříve pěstmi a potom zbraní střelnou, pak by povstal všeobecný boj proti všem a výsledek jeho by byla diktatura s jedné nebo druhé strany. Která strana by zůstala vítězem v boji o primát v diktatuře, o tom nemám nejmenší pochybnosti po zkušenostech v Bavorsku, Uhrách a Italii. Jsem tudíž toho názoru, že takto chápaná demokracie nebyla by na prospěch zásadám demokratickým, nýbrž urovnávala by cestu k nejhorší reakci, diktatuře nejreakčnější. (Výborně! Potlesk.)
Jsem pevně přesvědčen, že demokracie má podle podstaty své určité povinnosti. Jest samozřejmo, že demokracie nemůže jako monarchismus opírati se toliko a zejména v prvé řadě o bodáky a trestní paragrafy. Nikoliv. Demokracie ukládá stranám politickým a vládám velmi těžké úkoly. Demokracie musí býti velmi trpěliva a vyjednávati a hleděti překlenouti rozpory. Jsem toho názoru, že demokratickou zbraní jsou v prvé řadě zbraně duševní, že jest třeba jíti mezi lid a pracovati přemlouváním proti nesprávnostem method oněch stran, které ve svých cílech jsou namířeny proti státu. A jsem toho názoru, že takovými demokratickými prostředky jest možno vykonati velmi mnoho. Vidíme to na straně německé, kde spor mezi hnutím positivistickým a směrem absolutní negace denně se přiostřuje. Zkušenosti se stranou komunistickou mne v tomto přesvědčení utvrzují. Přes její nejvýše demagogický způsob agitace nelze zavírati oči před jejím nezadržitelným rozvratem. (Výborně!) Sami konstatovali v roce 1920, že převzali z naší strany československé 450 tisíc členů a sami museli konstatovati na letošním sjezdu, že i s Němci, Poláky a Maďary mají 130 tisíc členů. Členů českých, i kdybych vzal ty číslice za správné, nebude ani 100 tisíc členů. K tomuto katastrofálnímu poklesu přispěl nejen pochybený způsob činnosti této strany, nýbrž i sebevědomá, stále pevná, neuhýbající politika naší strany a uvědomovací akce mezi lidem. Neměl jsem nikdy pochybnosti, kam to s ní půjde dál, jako jsem neměl obav o osud naší strany, a jsem pevně přesvědčen, že stačí ještě doba nepříliš dlouhá, doba, které použijeme k uvědomovací práci o zhoubné činnosti a methodách komunistů, a jsem pevně přesvědčen, že nastane další úpadek komunistické strany a naprostý její rozvrat. A jestli komunisté dnes volají po volbách, pak myslím, že nebude daleká doba, kdy my jim tyto volby dáme a kdy jim ukážeme, že jsou žábou neoprávněně se nafukující. (Potlesk.)
Kdyby šlo opravdu o předlohu, která tak hluboce zasahuje do dělnického života, která znamená zničení dělnického hnutí, nemyslíte, že by masy dělnické instinktivně povstaly jako jeden muž a nemyslíte, že by elementární silou znemožnily tento zákon? Co však jsme viděli na projevech pořádaných komunisty? Všechny vykazovaly nepatrnou účast. Některé schůze byly ovládnuty dokonce přívrženci zákona a odhlasovali resoluci pro předlohu ochrannou, a vrchol protestu, schůze na Žofíně, po několikanedělním burcování a agitaci skončila se s velikým fiaskem. Slibovali průvod po Národní třídě a Příkopech na Staroměstské náměstí a neprovedli ho. Každý by čekal, že když komunistická strana, strana revoluční, prohlásí jednou, že bude pořádati průvod, že pak se její předáci nebudou báti před několika pendreky, nýbrž půjdou v čele davu a snažiti se budou prosaditi své předsevzetí. Jak uboze dopadla jejich hlavní demonstrace! Komunističtí předáci jako vždy zůstali vzadu a vpředu nechali zase jen několik neodpovědných činitelů, kteří, až se zase něčeho dopustí, prohlásí, že den před tím vystoupili ze strany komunistické. (Výborně!)
Řekl jsem, že opravdu demokracie nemusí a nesmí se opírati v prvé řadě o bodáky a trestní paragrafy, ale na druhé straně pravím, že demokracie nesmí znamenati slabost, demokracie není totožná s nerozhodností, demokracie vyžaduje určitý přísný řád a přísný pořádek. My jsme dali této Československé republice takový základ demokratický a takové široké a demokratické volební právo, až to v některých kruzích českých naráží na odpor. Toto demokratické volební právo, tento skutečný základ demokracie byl udržitelný toliko přísným jednacím řádem. Nemíti přísného jednacího řádu, nebylo by demokratické volební právo znamenalo zařízení demokratické, poněvadž by nebylo znamenalo vládu většiny, nýbrž vládu menšiny. Pak by byla menšina tu diktovala, menšina by rozhodovala o tom, co smí a nesmí býti zákonem, ta menšina, která by nenesla odpovědnosti za řízení státu, která by používala slabostí jednacího řádu k rozvrácení státu. Tady vidíme, že i demokratická zařízení a zejména volební právo dá se zachrániti jenom přísným, pevným pořádkem. A to, co platí o něm, platí i jinak pro stát a jeho zařízení. Demokracie nesmí znamenati žádnou slabost. Pánové kritisující oposice věru nemají příčiny nám vytýkat, že bychom chtěli sedět na bodácích a užívat jako jediné zbraně kriminálů. Republika zahájila v říjnu 1918 svoji činnost dalekosáhlou amnestií. V roce 1920 byla vydána druhá amnestie velmi obsažná pro všechny politické delikty a loňského roku následovala amnestie třetí. A jakých zkušeností jsme nabyli touto mírností? Může se vytýkat, že jsme nebyli dosti mírni Může se vytýkat, že jsme nechtěli pomoci si prostředky demokratickými? Neshledali jsme, že tato mírnost naopak byla vykládána jako slabost? (Tak jest!) Neshledali jsme, že u nepřátel republiky to vzbudilo zdání, že ta demokracie není schopna říditi stát a že stačí každý sebe menší nápor, aby se tu každý chvěl před hrozící menšinou a hrozící oposicí, Neukázalo se, že někdy povinností demokracie je býti neochvějnou a silnou? A jak jsem na jedné straně řekl, že považuji za přední úkol demokracie uvědomovací prací působiti k tomu, aby její idee zvítězily, tak na druhé straně opakuji: Demokracie se nesmí stát tím, čím nás chtějí míti oposiční strany. Oposiční strany z nás chtějí míti slabochy, ony chtějí, abychom neměli dosti pevné odvahy zachovati v republice pořádek. A tu pravím zcela jasně a nepokrytě: Na tuto cestu nás nedostanou. Jedno jim říkám: Nebudeme politicky nepevnými, nerozhodnými a slabošskými. (Potlesk.)