Myslíte, pánové, že za dnešního stavu může zemědělec intensivně hospodařiti? I odpůrce musí přiznati, že za dnešních poměrů je to nemožno. A co to znamená? To znamená - ptejte se průmyslníků, musí vám to potvrditi - že zemědělec zastavil nákup strojů, nářadí, zastavil nákup hnojiv, omezil nákup šatstva, obuvi a všech potřeb na nejmenší, nejnutnější míru. Neprovádějí se investice, zemědělec neprovádí meliorací svých pozemků, oprav svých budov a vrací se zpět k extensivnímu hospodaření.
Přímo hrůzné doklady o tom, kam vede tento neutěšený stav, snesl na nedělním sjezdu Zemědělské jednoty profesor vysoké školy technické bývalý ministr dr. Brdlík. Krisi zemědělskou cítí již dnes náš průmysl. Zeptejte se dnes továren na hospodářské stroje a uslyšíte, že dnes nikdo ničeho nekoupí. Krisí trpí však také naše živnostnictvo. Ptejte se, jakým byl konsumentem zemědělec loni a co kupuje letos. A konečně tuto krisi nese nejtíže ze všech stavů zemědělské dělnictvo. Uznáváme, postavení jeho jest těžké, neboť ono nese přímo se zemědělcem důsledky dnešní krise a dnešního úpadku v zemědělství. Na zájmy zemědělského dělnictva zapomínají ti, kteří mají zájem na jeho hlasech, ale protizemědělskou politikou snižují mu mzdu a dělají zemědělského dělníka méněcenným před dělníkem průmyslovým. Ať kdokoliv ocení práci zemědělského dělnictva, musí uznati, že dnešní stav je téměř nemožný. Zlepšení dnešní situace, odstranění drahoty přejeme si stejně a myslím, že upřímněji než některé jiné vrstvy, které mnoho o této věci mluví.
Mají-li býti u nás poměry uspořádány, nutno nejdříve zavésti paritu mezi výrobou zemědělskou a průmyslovou. Zavedení této parity je programem koalice státotvorných stran. Úplná rovnocennost a rovnoprávnost zemědělství s průmyslem, úplně stejné, spravedlivé oceňování práce dělníka pracujícího v průmyslu jako v zemědělství vepsala si dnešní koalice ve svůj program. Budeme trvati bezpodmínečně na splnění tohoto programu do poslední písmeny.
Bude-li moci zemědělství nakupovati všechny své potřeby za ceny světové volně a svobodně bez cel a povolovacího řízení, ochotno sváděti boj se světovou konkurencí také ve výrobě zemědělské.
Zápas náš za rovnoprávnost výroby zemědělské s výrobou průmyslovou bývá mnohdy vykládán jako zápas za požadavky velkostatkářů. Tento výklad stává praksí. Skoro polovina veškeré půdy velko statků je rozdělena a ostatní veškerá velkostatkářská půda přichází do druhého parcelačního plánu. Proto požadavky naše nejsou požadavky velkostatkářů, ale stávají se požadavkem statisíců drobných a středních zemědělců.
Pokládali jsme za povinnost drobnému, venkovskému člověku opatřiti půdu, stejně tak pokládáme za svůj úkol umožniti malému člověku, který půdu získal, aby na této půdě se udržel. Pozemková reforma přinese lidu i státu dobrodiní jen tehdy, když statisíce nových nabyvatelů půdy budou moci na přidělené půdě hospodařiti a zajistiti sobě potřebné existence.
Proto agrární politika, která nežádá nadpráví a privilegií, usiluje však o rovnocennost zemědělství s průmyslem, je politikou nejširších vrstev zemědělcův a zemědělského dělníka.
Skutečný boj proti drahotě - nikoliv jednostranný - uvítají tyto vrstvy s největší radostí.
Pan kolega Biňovec uznal za vhodné prohlásiti ve výboru zásobovacím, že agrárníci byli účastni ve vedení Státního obilního ústavu a že hospodářská družstva vykonávala funkce komisionářů tohoto ústavu. Sdělení toto proneseno bylo způsobem, jako by zástupci zemědělců a zemědělské organisace pod patronancí naší strany zavinili 7miliardový schodek obilního ústavu. Zpráva tato otiskována je v celé řadě časopisů různých stran. Musím se v této věci ohraditi proti tvrzení pana kol. Biňovce.
Konstatuji, že v době, kdy výroba průmyslová byla úplně volná, kdy průmysl vydělával sta milionů, zemědělci dodávali obilí za úřední ceny státem stanovené. V době, kdy na světovém trhu byla cena pšenice 600 až 900 Kč, dodával náš zemědělec obilí za 130 Kč svému státu. Jedině zemědělství přineslo tím miliardové dary svému mladému státu.
Rád bych věděl, co v této věci pro stát vykonal náš průmysl.
Deficit Státního obilního ústavu vznikl tím, že stát zakupoval v cizině obilí a mouku za cenu 6 až 10 Kč 1 kg a tuto pak doma za 2 až 3 Kč prodával. Tady vznikají miliardové ztráty. Lacinou mouku, na které se miliardy prodělaly, nerozdělovala agrární družstva. Nezavinili proto agrárníci deficit obilního ústavu. Agrárníci nekupovali lacinou mouku, ale sami dodávali státu laciné obilí. Kdyby byl stát kupoval doma obilí za světové ceny, byl by deficit o několik miliard větší. Proto odmítáme výtky p. kol. Biňovce velmi důrazně.
Ke konci chci ještě podotknouti: nerozuměli bychom však boji proti drahotě, kdyby vůči zemědělcům zaujatí úředníci a zřízenci stíhali chudé domkáře a domkářky a chalupnice při prodeji másla a vajec a kdyby jako dosud volně bujela lichva ve velkém s průmyslovými podniky. Žádáme urychlené podání osnovy zákona, kterým by se znemožnilo podvodné vyhlašování konkursů a vyrovnání, kterými se dnes docela podvodně zachraňují tisíce, ponejvíce židovských obchodníků a řady seriosních podniků. Je také povinností státu, aby v těchto případech velmi opatrně si počínal a nepřistupoval jako dosud tak lehce na vyrovnání při 10-20 % zaplacení daní. Toho by zemědělství nesneslo. Jestliže zemědělci na dlužné daně prodá se poslední kravka a barák, tedy nemůže a nesmí stát slevovati miliony mnohým průmyslníkům a obchodníkům, kteří ztratili větší část svého jmění jen valutovými spekulacemi, nebo kteří uměle konkursy vyrovnávají, aby znovu začali s ukrytými zisky. Dnešní tak zvané vyrovnání není v mnohém případě než okrádání důvěřivých věřitelů.
Dnes jde o existenci milionů lidí pracujících na půdě, jde o základy našeho stá o nejdůležitější vrstvy, které mají zůstati svobodny na své půdě a chtějí ve své výživě učiniti náš stát soběstačným. Tyto vrstvy zemědělské nechtějí a nežádají slibů, nýbrž žádají jen splnění svých požadavků, které nejsou toliko v zájmu lidu zemědělského, nýbrž ve svém splnění znamenají prospěch celého státu. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Simm. Dávám mu slovo.
Posl. Simm (německy): Dámy a pánové! Jménem své strany používám příležitosti, když se koná hospodářská rozprava, abych přesně projevil i naše stanovisko ke katastrofálním poměrům. Příliš dlouho bylo nám v této sněmovně uloženo mlčení o těchto věcech a tisíce hroutících se samostatných existencí a statisíce lidí, kteří u nich nacházeli svůj výdělek, své živobytí pozbývají důvěry k shromáždění svých zástupců, jak se zde representuje, poněvadž především od něho už dávno očekávali, že zaujme duševní i činné stanovisko k poměrům. Nevědí a zvláště naši Němci na to příliš ideálně nazírají, než aby uvěřili, že neplatívá vždycky vůle shromáždění, nýbrž spíše vůle malé skupiny jeho členů a lidí stojících mimo ně, kteří se nouzí a bídou svých bližních nedají hned tak vyrušiti ze svého rozjímavého klidu. A kdyby se tyto desetitisíce v nouzi a bídě žijících lidí v této chvíli mohli podívati, jak to vyhlíží v této sněmovně, pánové, pak by si opravdu museli přáti, aby se přiblížil konec této sněmovny, která je věru spíše jen blasfemií parlamentarismu.
My němečtí národní socialisté, když mluvíme o hospodářských poměrech, neřídíme se malichernými hledisky. V tomto okamžiku musíme znovu, ještě zřetelněji než kdy jindy prohlásiti, že prvotní příčina našich desolátních poválečných poměrů záleží ve způsobu, jak byla ukončena válka, či lépe řečeno, ve způsobu, jak se započal mír, mír, jenž nemá práva, aby byl nazýván mírem, jemuž vůbec chybí velikost, ale i moudrost, ačkoli právě těchto vlastností bylo by zapotřebí, aby byl trvalý. Z dnešní rozpravy nelze vymýtiti jakéhokoli politického momentu, přes to, že je to rozprava hospodářská. My němečtí národní socialisté považujeme dokonce za nutné především zdůrazniti, že příčiny dnešní krise, která není jen místní, nýbrž je to všeobecná krise na světovém trhu, nesmíme hledati tak v thesích, jež byly sestrojeny na vysvětlení té či oné hospodářské krise. Považujeme za nutné zdůrazniti, že hlavní příčiny jsou povahy politické. Záleží hlavně, jak už bylo řečeno, v mírové smlouvě versailleské, která ve svých nemožných klausulích aparát hospodářské organisace evropské, válkou už bez toho rozvrácený, úplně ničí a která by vyžadovala důkladné revise, kdyby se vážně pomýšlelo na zlepšení dnešních poměrů. Ovšem mír měl postihnouti jenom jeden hospodářský organismus, německý, který měl býti úplně rozbit; to je jistě strašlivý úmysl, ale ještě strašlivější než tento plán jest naivní mínění stavitelů Evropy, že lze tento úmysl uskutečniti, že lze provésti tento úmysl rozvratu, úplného zničení závazné součástky kontinentálního hospodářství, aniž by to nemělo účinků také na ostatní hospodářské jednotky. Dnes se to jeví už jinak, je vidět, jak se celý evropský organismus proměnil v chaos a veřejné mínění světové dívá se už na mírovou smlouvu versailleskou střízlivěji, než jak tomu bylo ještě před rokem. To zde zajisté můžeme tvrditi, jakkoli se toto tvrzení v této chvíli, za událostí zvláště v západním Německu, zdá paradoxní. Tím jsem zdůraznil, že jsme si nikdy nenechali zkaliti jasný zrak. Naše strana odedávna ukazuje na prvotní příčinu všech hospodářských zmatků a potírá tuto prvotní příčinu. To jsem chtěl na počátku svých vývodů připomenouti a dodávám k tomu že když se vláda republiky 10. září min. roku obrátila provoláním k veškerému obyvatelstvu a ohlásila opaření na potírání hospodářské krise, že toto provolání československé vlády... (Nepokoj.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Prosím o klid.
Posl. Simm (pokračuje): Pánové! Čeští dělníci by měli radost, kdyby viděli, jak se jejich poslanci při hospodářské debatě krásně baví. Chybí ještě jen fotografický aparát, aby bylo možno vzíti jednou snímek takové skupiny a ukázati jej venku dělníkům. Snad by se dělníkům rozbřesklo. Velectění! Opakuji, vláda v provolání 10. září m. r. ohlásila opatření k potírání hospodářské krise. My bychom mohli uvěřiti, že by v tomto provolání jsou míněny vážně, jen tehdy, kdyby byla vláda především také prohlásila, že je ochotna pomáhati, aby byla odstraněna prvotní příčina všech krisí, které se jeví nejen místně v tomto státě, nýbrž všeobecně, kdyby byla vláda prohlásila, že jest ochotna pomáhati odstraniti ono šílenství, jež vyplývá obzvláště z reparačního problému versailleské mírové smlouvy. Reparační klausule poskytují šíleným lidem rázu Poincaréova, kteří už dávno patří do blázince a ne na odpovědná místa, na něž byli postaveni, aby vládli lidem a národům, stále a znovu příležitost, aby stupňovali svoji politiku na neštěstí lidí a národů celé Evropy. Provolání vlády z září 1922 nezná ovšem stěžejního důvodu krise, který jsem zde naznačil a nezná tudíž ani stěžejních prostředků, jak krisi odstraniti. Provolání mluví pouze o prostředcích, jež mají sloužiti k odstranění obzvláště těžké krise zde uvnitř státu. Slibuje kroky proti domácí krisi v podobě pronikavé potírání drahoty, aby se kupní síla české koruny v tuzemsku přizpůsobila její hodnotě na cizích peněžních trzích, slibuje, se budou prováděti veřejné stavby, aby odstraňovala nezaměstnanost, slibuje příkazy k státním dodávkám ve velkém rozsahu, což by znamenalo produktivní péči o nezaměstnané. Provolání slibuje nařízení, podle něhož mají býti zkoumány důvody omezování nebo zastavování práce v podnicích, slibuje novelisaci zákona o uhelné dávce, snížení železničních, poštovních sazeb, změnu sazeb celních a pod. Provolání se tedy zabývá krisí československou a proto se nám zdá, že je nutno, abychom se i my zabývali československou hospodářskou krisí, která je z větší části následkem působení všeobecné světové hospodářské krise, která však zde přece jen pochybenými opatřeními dostoupila zvláštní síly. Výsledkem přemýšlení o vnitrostátních poměrech jest pak názor, že působení krise na světovém trhu na československý stát a jeho hospodářství nebylo sice možno zadržeti, že však bylo možno zabrániti specifickému přiostření krise u nás. Tím chci říci, že československá krise je nejvlastnějším výplodem českého státnického umění, české národohospodářské a finanční politiky a dále výsledkem vládních nařízení a opatření a jiných kroků, jež mají vliv na hospodářské poměry a jež se střízlivému národohospodáři při pozorování hospodářské situace už od prvopočátku dávno jevily jako chybné kroky. Musíme jíti hodně zpět, abychom to vše objasnili. Připomínám zvrácené směrnice politiky zahraničního obchodu, které se uplatnily po převratu a jež byly částečně dodnes podrženy, vynucené obrácení našeho vývozu na západ, obchodní politiku, která byla dělána podle citu, při níž nesměl promluviti rozum a docela byl vyřazen. Co by bylo bývalo přirozenější, než aby tehdy stát, který převratem zdědil 75 % celého výrobního ústrojí ze starého Rakousko-Uherska, se snažil nalézti pro toto výrobní ústrojí, jež převzal, také odbytiště, jež by bylo bývalo možno tenkrát nalézti. Co by bylo bývalo rozumnější a prozíravější, než aby se byla obchodní politika tenkrát v prvých dnech trvání státu pokusila svésti přebytek výroby starého státu do dávných, obvyklých odbytových kanálů a urovnati tak nějak cestu vývoji. To se nestalo. Již jsem to naznačil, že se v tomto státě nikdy nepřišlo k poznání, že výroba není účelem sama sobě, nýbrž že se musí upravovati podle hospodářských a obchodních možností odbytu. Tato pochybení v oboru politiky našeho zahraničního obchodu nezůstala však osamocená. Ve všech oborech hospodářské politiky se tak chybovalo. Právě tak podstatným důvodem, který na československém území přispíval k zostření hospodářské krise, jest ustavičné zhoršování podmínek výroby při zdejším hospodaření zatěžováním výroby, jež je den ze dne citelnější. Zde by bylo nutno položiti otázku, čím to je, že Československo, které přece jakožto přidružená mocnost nemusí platit na desetiletí ani reparací ani náhrad, jako sousední Německo, že právě tento stát musil dospěti k takovému nekonečnému zatěžování svých občanů. Proč tomu tak je, o tom budu ještě mluviti.
Dříve chtěl bych věnovati ve svých vývodech trochu místa ještě jedné methodě, která se uplatňovala po celý rok 1922 a - která na konec, poněvadž byla prováděna bezohledně, způsobila úplnou zkázu našeho hospodářství. Mám na mysli methodu umělého zvedání kursu koruny, methodu politiky deflační. S neobyčejnou energií byla tato politika provozována od prvních dnů trvání tohoto státu. Víme, že všechna opatření státu po stránce finančně technické sloužila politice deflační, umělému vyhánění koruny do výše, jehož následky nyní prožíváme.
Připomínám jen zadržení poloviny oběhu bankovek, připomínám závěru spořitelních vkladů, soupisy, odloučení československé měny od měn ostatních nástupnických států, dále pokus zbaviti se břemene státních dluhů. Zde by bylo možno obšírně promluviti o kapitole válečných půjček. Všechno to jsou věci, jež byly provedeny za tím účelem, aby se tak působilo na kurs koruny a její stav zvýšen. Co se dále dělo ve smyslu Rašínovy finanční politiky, bylo přímo bezohledností. Připomínám opožděné uznání rakouských předválečných rent, zkrácení majetníků předválečných rent v otázce úroků, chování vlády v otázce vídeňské poštovní spořitelny, v otázce desekvestrace cizích pohledávek, připomínám dále chování vlády v otázce placení vojenským dodavatelům atd. Základní myšlenka, vyhnati hodnotu české koruny co možno vysoko, charakterisuje finanční politiku r. 1922 více než na počátku trvání toho státu.
Nebylo divu, že zahraniční spekulace, neinformovaná o pravých poměrech v republice, zmocňovala se stále více a více české koruny. Tak byla koruna vyhnána, nikoli přirozeně, nýbrž uměle, na curyšské burse na výši 20 centimů. Až tam se to přivedlo. Avšak proti zpětnému pohybu na burse stálo se a částečně ještě dnes se stojí bezmocně a jest nutno zde prohlásiti, že v tom musíme spatřovati štěstí, že tento zpětný pohyb, který před jistým časem nastal, neuskutečnil se až do úplného konce; neboť bylo by bývalo možno, že by koruna klesla mnohem hlouběji, než by bylo přiměřené její vnitřní hodnotě. Tato deflační politika, jak jsem už řekl, charakterisuje celý rok 1922. Vláda předstírajíc, že jest jí cizinou vnucena, prováděla tuto politiku do všech důsledků, bezohledně, nehledíc na to, zda se všechno v tomto státě obrací a zda tisíce samostatných existencí kráčí vstříc zkáze a tím desetitisíce a statisíce lidi, kteří si na těchto samostatných existencích založili svůj život, také společně propadají zkáze. Při této kampani získaly jen banky, které také vládě radily, aby prováděla tuto deflační politiku. Účinek těchto finančních opatření na průmysl, obchod a živnosti byl katastrofální. Víme, že nejistota valutových poměrů ochromovala všechnu iniciativu. Znehodnocení vkladů učinilo obchodníky i spotřebitele nedůvěřivými. Klesající ceny zboží, jež byly deflační politikou stlačeny částečně uměle a ne vždy bezvadně, způsobovaly stávku kupujících. Počet insolvencí nesmírně vzrostl. Víte, že v rubrikách denních listů nacházíme vyrovnání za vyrovnáním, ne vždycky čisté povahy a čistého charakteru. Avšak i velký počet vážných firem, které se zdály stvořeny jakoby pro věčnost, byly působením těchto finančních opatření státních zničeny.
Velectění! Připomínám dále dovoz říšskoněmeckého zboží, jenž byl prováděn ve velkém, poněvadž bylo možno nakoupiti v Německu zboží za 1/10 ceny domácí. Připomínám, že tím způsobem odplynulo do ciziny sta milionů českých korun. Jako první z rozmanitých hospodářských odvětví byl postižen deflační politikou průmysl, jenž je z velké části průmyslem vývozním. Poněvadž zvýšení kupní síly naší koruny doma a v souvislosti s tím snížení všech cen předmětů potřeby neudrželo stejného kroku se stoupnutím hodnoty české koruny v cizině, průmyslu nebylo možno, aby si zachoval schopnost sou těže s cizinou.
Krise však se nezastavila jen u průmyslu, nýbrž následkem všeobecné stagnace a s tím spojeného klesání kupní síly obyvatelstva přeskočila i na živnosti a obchod. Ani zemědělství nezůstalo uchráněno, jak už vyložil zemědělský řečník.
Sestavíme-li dnes rozvahu této politiky státní, vidíme při tom před svými zraky jen hroznou hospodářskou mrtvolu. To se však týká obzvláštní měrou německých území, která ještě i dnes jako v minulosti odnášejí takové hospodaření a která takovýmito krisemi samozřejmě bývají vždycky více postižena, než ostatní části tohoto státu.
Široké německé vrstvy jsou toho mínění, že všechno toto je vyprovokováno, že pánové z koncernu kolem Živnobanky provozují tuto finanční politiku proto, aby zničili německé hospodářství, německý lid, aby se stal, takto ochromen, lehkou kořistí movitého kapitálu tohoto koncernu. Nechci této myšlenky dále rozváděti, ale připomínám, že máme po ruce jednotlivé případy, které jsou důkazem pro toto tvrzení, jako případ ústecké chemické továrny, Mannesmannových závodů v Chomutově atd. Nechci se o těchto myšlenkách dále šířiti. Jest jisto, že tato finanční politika způsobila nejstrašnější zjevy, pro něž vláda, která všechna tato opatření, jak se jevila ve finanční politice, snad v podvědomí provedla na příkaz koncernu kol Živnobanky, po všech jejich účincích přece jen cítí nutnost nabídnouti jakousi pomoc; vláda se pokouší zasáhnouti do vývoje. První však, co vláda požaduje, aby mohla přivoditi polevení krise, jsou oběti občanů, oběti příslušníků všech hospodářských vrstev a nikoli na po-sledním místě pracujících vrstev, státních úředníků, učitelů a dále soukromého dělnictva. Vždyť je to známo: Tyto oběti, velectění, byly přineseny. I to zde musím prohlásiti. Při této příležitosti připomínám důvodovou zprávu k zákonu, jímž byly upraveny platy úředníků a učitelů, k zákonu z prosince minulého roku, v níž vláda bez ostychu přiznala, že ve snížení mezd spatřuje prostředek k úpravě nabídky a poptávky, že tudíž mělo býti zaměstnance použito k pokusu, aby byl urychlen ozdravovací proces, který se stal následkem deflační politiky nutný. Počítalo se takto: Státní zaměstnanci tvoří s příslušníky svých domácností velký počet spotřebitelů, jsou tudíž důležitým činitelem při stanovení poptávky, tím důležitějším, že se jejich spotřeba omezuje na nezbytné, nutné životní potřeby, u nichž má klesnutí cen pro poptávku největší význam. Pro poptávku po těchto potřebách rozhodují nikterak na posledním místě příjmy zaměstnanců. Tyto příjmy mají býti nejen přizpůsobeny klesající tendenci cen, nýbrž mají býti sníženy, aby způsobily klesající tendenci cen. Tak se stalo, že státní úředníci, učitelé a s nimi tisíce pracujících lidí bylo přinuceno sloužiti za pokus ozdravovacího procesu, který bylo nutno právě zahájiti, poněvadž deflační politika státní dospěla k tak skvělým účinkům. Budiž mi zde dovoleno kritisovati tyto věci. Rád bych se zde zmínil také o několika positivních věcech. Tak bylo nepřirozeně dosaženo zlevnění některých surovin a výrobků a snížením mezd dosaženo zlevnění výrobních nákladů domácího zboží. Avšak musíme si zde položiti otázku: Učinil také stát něco ve prospěch tohoto ozdravovacího procesu, přinesl také stát oběti ve prospěch ozdravovacího procesu? To je rozhodující otázka, zda ten, kdo žádá oběti, předcházel příkladem obětí. Tak by byl měl mravní odůvodnění pro svoje výzvy k rozmanitým hospodářským skupinám; opakuji, přinesl i stát oběti? Na tuto otázku můžeme odpověděti jen ledovým "Ne", neboť daně, cla, železniční a poštovní sazby zůstaly netknuty a přizpůsobení nové zahraniční hodnotě koruny, již způsobila vláda, mohlo se při výrobě zboží státi přece jen teprve tehdy, kdyby byly sníženy přibližně stejně všechny faktory při kalkulaci. Zatím stát, který žádá od svých dělníků, úředníků a učitelů ohromné omezení životní míry, není s to, aby stejnou měrou snížil své výdaje. Na důkaz stačí vzíti jen do ruky rozpočet na r. 1923. V tomto posledním státním rozpočtu objevuje se jako nikde jinde odpor v československé finanční soustavě zahnízděný. Kurs koruny byl všemi po ruce jsoucími prostředky na zahraničních peněžních trzích vyhnán do výše více než dvojnásobné než loni a výsledkem celé této české finanční politiky u státu samého jest, že státní vydání v r. 1923 jsou proti státnímu rozpočtu na r. 1922 menší jen o 500 milionů korun. Tedy proti více než 200%nímu stoupnutí kursu koruny stojí 2 1/2 %ní snížení výdajů v rozpočtu. (Posl. Patzel [německy]: A to ještě není jist Ano, vojenský aparát stále ještě pohlcuje 2·7 miliardy, i v tomto roce se vydávají miliony a miliony na naši zahraniční propagandu, na účely representační, jichž význam považujeme za docela ilusorní, a tak je nemožno dospěti k snížení břemen, tíží výrobu. Jen tak je možno, že výroba, která je dnes tak nesmírně zatížena, nemůže obstáti v konkurenčním zápase s cizím průmyslem. Ukládají se jí stále nová břemena. Tak i v r. 1923 vyždímá se státních občanů na reálních daních 223 miliony korun, na všeobecné dani výdělkové 211 milionů korun, na výdělkové dani podniků veřejně účtujících 215 milionů, na dani z důchodů 50 milionů, na dani z příjmu 801 milion, na dani uhelné 1050 milionů, na dani z obratu kolem 2 miliard korun. Tedy ani u té nejtíživější daně, u dávky z uhlí, daně z obratu a z dopravy se stát nijak neuskrovnil. Tím stát znemožňuje, aby se výroba přizpůsobila novému kursu. Sazby celní, které by měly být nejvýš šestkrát tak vysoké jako sazby mírové, jsou dnes ještě třicetkrát tak vysoké, porto dopisní je dnes ještě desetkrát vyšší a uhlí, jež je pro výrobu tak důležité, jest ještě patnáctkrát dražší než v dobách mírových. Přes to, že průmysl, obchod a živnosti i dělnictvo vynuceným snížením mezd a platů přineslo v posledním půl roce nesmírné oběti, krise nemohla poleviti, poněvadž stát sám zůstal své oběti dlužen.
Nyní chci promluviti trochu o vývozu. Vývozci, kteří prodali v cizí měně, dostali v devisách za vývoz jenom zlomek částek, s nimiž počítali. Ti, kteří se chtěli vyhnouti jakémukoliv devisovému risiku a prodali cizině za české koruny, nedostali buď vůbec žádných peněz nebo nabídky vyrovnání na 30 až 50%, ježto zahraniční kupci prohlásili, že jest nemožné, aby z vlastní kapsy hradili rozdíl, vzniklý vysokým kursem koruny. Tak vznikly občanům a hospodářství tohoto státu nekonečné škody. Tato škoda se oceňuje jen pro průmyslové území jablonecké - a oceňuje ji tak velmi vážný národohospodář - asi jednou miliardou č. korun. Skutečnou škodu nelze vůbec číselně zjistiti. Hospodářská situace je tudíž neblahá. Na př. v jabloneckém okrese, kde ještě v r. 1922 bylo v činnosti 800 kvetoucích podniků bižuterních, 600 z těchto podniků je dnes úplně zavřeno a jen 200 jich pracuje pouze 2 až 3 dny v týdnu. Společenstvo pasířů v Kokoníně, v jižní oblasti politického okresu jabloneckého, které v r. 1920 zaměstnávalo v bižuterii ještě 700 dělníků, má jich dnes jen 84. Ve většině oblastí i této části jabloneckého průmyslového území se pracuje pouze 2 až 3 dny týdně. Společenstvo pasířů v Jablonci na př. mívalo dříve ročně 80 až 90 učebních smluv, posledního roku bylo takových smluv ujednáno pouze 12. Ohromná množství tovaryšů a mistrů se vystěhovalo, poněvadž doma nenacházejí práce, v cizině však nacházejí poměry, jež zaručují živobytí. To je strašlivý stav. Asi ze 100.000 lidí tohoto území, kteří se živí bižuterií, je jich kolem 80.000 odkázáno na částečnou práci ve velmi nepatrném rozsahu. Nezaměstnanost je v těchto končinách hrozná a je stále větší a větší. Tvrdí-li se, že v tom či onom průmyslu v posledních týdnech napětí krise trochu polevilo - nechci zkoumat, pokud se tyto zprávy zakládají na pravdě - nutno zde prohlásiti, že v oblasti politického okresu Jablonec n. N., který jest jedním z největších krisí postižených okresů, dosud nebylo pozorovati, že by krise ochabovala, a podle úsudku všech, kdož toto území znají, není na to ani naděje. V souvislosti s bídou obyvatelstva těchto okresů musím podrobiti kritice nedostatečnost ustanovení o podpoře nezaměstnaných. Ještě dnes shledáváme nejen v našem okresu, nýbrž i v ostatních okresích, že nádeníci, přidavači, truhláři, živnostníci, zemědělští dělníci, domkáři, kteří upadli v bídu, nedostávají vůbec žádné podpory v nezaměstnanosti. Máme velké množství jednotlivých případů, které přímo vybízejí ke kritice, a jedině z toho důvodu, že máme nepatrnou řečnickou lhůtu, není možno tyto případy uváděti. Tito lidé docházejí 5 až 6 neděl na kontrolní úřad, tam je po celou tu dobu utěšují a potom se dovědí, že vůbec nemohou dostati žádné podpory; velectění, jsou to lidé, kteří by druhého dne mohli vzíti provaz, aby se oběsili Žádáme generální výnos pro všechny zaměstnané bez rozdílu povolání, žádáme dále, aby děti, žijící v manželství, nesměly býti odkazovány na jmění otcovo. Firmám je nařízeno, aby vyplácely podporu refundací, dostávají však peníze teprve po kolika nedělích; je množství firem, které nemohou vyhověti těmto ustanovením. Tedy i zde musí nastati změna. Neméně žalostné postavení než těch, kdož jsou zaměstnaností postiženi přímo, míním dělníky, neméně žalostné je postavení i oněch samostatných existencí, které krisí s samostatnost ztrácejí, nebo mohou tuto samostatnost jen s velikou námahou ještě udržeti a jimž stát nevěnoval dosud vůbec žádné péče, třebas jen ohledem v tom či onom směru. Naopak kladou se na tyto lidi, kteří jen stěží a nuzně obhajují svoji existenci, největší požadavky, jak to svítá na př. z případu, který mi byl oznámen teprve před několika dny. Žena jednoho úředníka, která nemůže žíti z platu svého muže, poněvadž je to rodina s četnými dětmi, opatřila si vedlejší zaměstnání tím, že si zavedla obchod náhrdelníky a z tohoto zcela malého vedlejšího obchodu bylo jí předepsáno výdělkové daně 9000 K k čemuž přistupuje ještě 90% válečné přirážky v částce 8100 K a 682% městských - je to v Jablonci - a zemských dávek v částce 61.368 K, takže tato žena měla by zaplatiti 78.480 K výdělkové daně. Zní to přímo jako šílenství a přece je to pravda. Ten případ může býti vyšetřen. Abychom objasnili katastrofální stav samostatných existencí, který není méně záviděníhodný než stav úplně nezaměstnaných dělníků musíme ještě připomenouti, že na př. daň z příjmů za rok 1920, 1921 a 1922 a daň výdělková za rok 1922 a 1923 na základě roku 1921 dosud nebyla ještě předepsána a teprve letos bude vyměřena a předepsána a přirozeně bude zde povinnost těch, jichž se týče, aby předpis skutečně také vy rovnali. Představíme-li si při této věci, že léta 1920, 1921 a 1922 byla pro obchod dobrými lety, že tudíž předpisy za tak dobrá obchodní léta budou velmi vysoké, a uvědomíme-li si nynější postavení těchto lidí, můžeme jistě prohlásiti, že 90 ze 100 nebude moci splniti této povinnosti a že stát i vláda bude muset věnovati trochu péče i těmto, lidem. Požadujeme pro ohromný zástup nezaměstnaných od státu pomoc v podobě podpory nezaměstnaných, jež by opravdu postačila k životu, žádáme však, aby se stát postaral i o samostatné drobné existence, a to tak, že povolí odpisy daní, obzvláště však že povolí jich posečkání a nebude žádati 10% úroků z prodlení. Je svrchovaný čas, aby byla učiněna opatření v tomto smyslu. Provolání vlády z 10. září 1922 slibuje provedení dalekosáhlých investicí, aby tak bylo produktivně postaráno o nezaměstnané. Dosud nevíme o ničem a nedovedu odhadnouti, jakým způsobem se dějí přípravy, aby byl tento investiční program uskutečněn. Zdůrazňujeme však, že provedení a uskutečnění tohoto plánu je velmi nutné, aby byl zmírněn smutný osud statisíců lidí. Žádáme však také za účelem ulehčení výroby, aby stát ve svých nárocích a požadavcích vůči občanům byl skromnější, aby se postaral obzvláště o novelisaci zákona o uhelné dávce a zrušení daně z obratu a z vodní síly, o novelisaci zákona o dani z přepychu, o snížení poštovních a telegrafních poplatků a dopravních sazeb na drahách pro uhlí, potraviny a suroviny. Všechna tato opatření mohou býti učiněna, vrátí-li se stát k zásadě šetrného otce rodiny, uskrovní-li se při oněch nesmyslných výdajích, na něž jsme už často v této sněmovně poukázali a u nichž skutečně lze přikročiti k omezení. Avšak žádáme zde také odstranění všeho šikanování, jímž až dosud průmysl, obchod a živnosti bývaly vždycky častovány. Byly by toho celé svazky, kdybych chtěl vypočítati všechno šikanování, jež zakusil v posledních letech jen průmysl, který obzvláště dobře znám, průmysl mé domácí župy, průmysl jablonecký. Zde musí také nastati důkladná změna, zde musí stát ve svém nejvlastnějším zájmu upustiti od tohoto šikanování a nestupňovat ho ustavičně a nepřipravovat se tím o zdroje peněz. Jak se v tomto státě postupuje proti všem hospodářským zásadám, to dokazuje zase případ z posledních dnů, kdy okresní správní komise v Železném Brodě podala vládě návrh, aby byl politický okres jablonecký rozbit a roztržen a velká část obcí politického okresu Jablonec n. N. a mezi nimi celý soudní okres tannwaldský, aby byl přičleněn k okresní politické správě, jež má býti nově celá oblast jabloneckého okresu tvoří jeden veliký hospodářský celek, zbudovaný na jednom činiteli, který byl pěstován od letí, na průmyslu sklářském a jenž tvořivostí a pílí obyvatelstva dospěl výše, že mu není rovného. Jestliže se to ví a chápe-li se dějinné utváření tohoto hospodářského celku, musí se jeviti záměr roztržení tohoto okresu jako přímo nestvůrný a jest do na místě, jestliže i při jednání o hospodářské krisi vládu s tohoto místa žádám, nevyhověla takovým přáním kterýchsi činitelů, kteří se jistě nedávají vésti věcnými úvahami, nýbrž aby dbala přání interesovaných obcí a míst, jež už v nejbližší době budou vládním úřadům předložena. Nemám zajisté příležitosti, abych vypočítal všechny ony prostředky, jichž by mohla vláda užíti, aby v nejbližší době zmírnila specifickou sílu československé hospodářské krise. Ukázal jsem aspoň na některé. Jsem si toho vědom, že i to jsou jen utišující prostředky, které snad přispějí k jakémusi zmírnění obzvláštní síly krise v tomto státě, nikoli však k úplnému odstranění krise, která jest, jak jsem se už na počátku řeči zmínil, výronem všeobecné krise na světovém trhu. Podle našeho názoru nebude možno této veliké krise na světovém trhu a obzvláště na evropské pevnině odstraniti dříve, dokud nebudou odstraněny nepřirozené základy, na nichž je dnes Evropa vybudována, ony nepřirozené základy kontinentu, jež vybudovali stavitelé, kteří se dávali vésti důvody rozumovými, nýbrž pouze šílenstvím a bláznovstvím. Proto předkládáme zde požadavek - přesahující snad moc vlády tohoto státu - aby byla odstraněna, a to pokud možno rychle, také hlavní příčina všech krisí v budoucnosti tím, že bude důkladně zrevidováno versailleské mírové dílo. (Potlesk a souhlas na levici.)