Ve svém výkladu, více jezovitském, než skutečnosti odpovídajícím, vysvětlil pan ministr Šrámek a jeho personál nepřímo situaci asi takto: "Mnoho lékařů má soukromou klientelu, mnoho lékařů je bohatých; dáme-li jim slušný honorář za úřední výkony, budou bohatnouti ještě více." To je sice pravda, ale od které pak doby je v koalici směr, namířený proti bohatnutí jednotlivců? Nemělo by se s tím začíti u lidí, jejichž povolání je méně respektu hodné, méně všeobecně prospěšné? Což výrobci, státníci na provisi, bankéři, biskupové, uhlobaroni? Pro ty nevymyslí koalice žádného prostředku, aby nebohatli? Hlad po penězích, nelítostné vymáhání zisku je stejně nemravné u lékaře jako u každého jiného spekulanta, ale obchoduje-li lékař, obchoduje vždycky s risikem, protože každý může býti nakažen nebo otráven, nehledíc k tomu, jak málo příjemné je povolání zabývati se chorým lidským tělem a jak dlouhé je lékařské studium.
Zkoumejme však opačný případ. Venkovský lékař: Oženil se z lásky, čili bez věna. Má slabou klientelu a úkolu obvodního lékaře by se věnoval s láskou, protože je náhodou sociálně založen, nebo prožil trýzeň chudoby. Pan ministr sice řekl, že místa budou obsazována bez protekcionářství, se zřetelem na situaci lékaře, ale kde je záruka, že takový lékař bude umístěn spravedlivě, nebo že bude moci býti živ, vychází-li se z maxima 3600 K? Vždyť roku 1918 se slibovalo celému národu a zradilo se všechno. Proč by se dodržovaly sliby, dané některému stavu? Nikdo přece již v ně nevěří, zvláště jsou-li dávány nebeskými komisionáři, kteří se již příliš angažovali pro světskou, brutální politiku koalice. A pak, vždyť opravdu v celé věci nejde ani tak o lékaře jako o chudé lidi. Čím dříve tito vymírají, tím lépe pro ně. Království nebeské mají stejně zajištěno a tak, zanedbají-li jich rozmrzelí, málo honorovaní lékaři, sejdou se aspoň dříve s milým křesťanským pánem bohem, jehož pravou rukou a možno říci i dodavateli jsou páni Šrámkové a Rašínové.
Pan ministr Šrámek řekl, že tento zákon je provisoriem do doby, než dojde k postátnění lékařské služby. Ale vždyť ještě nedošlo ani k provádění prvé novely zákona č. 236. Ruší se tedy její pravomoc dříve, než byla uvedena v život. Při makléřství tohoto druhu parlamentarismu je všecko možné; o jedno znehodnocení, o jeden přestupek proti zdravému rozumu více či méně, co na tom záleží stranám tak zvané většiny? (Souhlas komunistických poslanců.)
Ti mají nyní jen jedinou starost! Jak zatušovati hřích, který pášou na lékařích, kteří jsou příslušníky jejich stran. Nikdo z nich nechtěl převzíti referát o zákonu, který podle sofistiky páně Šrámkovy umožní teprve nyní obsazení obvodů. Nejlépe by se ovšem vyjímal referát v rukou páně ministrových, který by aspoň mohl lékařům zaručiti, že o co budou zde připraveni na zemi, bude jim hojnou měrou nahrazeno na nebi. Velké části české inteligence stačí často podobná duchovní útěcha.
Pan ministr řekl ve výboru, že nikoliv jen on, nýbrž celá vláda jest odpovědna za tento zákon. Ano, ale proč tedy jako kněz sedí za jedním stolem s lidmi, kteří pášou nespravedlivé věci? A je-li tento zákon takovým dobrem pro lékaře, jak jej líčila paní referentka Rozsypalová ve výboru, proč nikdo ze strany národně-demokratické nechtěl převzíti referát? Je to obtížná situace páchati zlo a předstírati dobro; na tom se vybíjí dnešní státnické umění naší většiny. Vznikl nový typ politického umění, může-li se zváti uměním lišáctví a násilnictví, jehož personifikací je trojice Rašín, Šrámek, Švehla. Ti ostatní jsou jejich stíny a ti, kteří odkývají nápady této nejsvětější trojice, jsou marionety. Jejich hlasovací činnost by zcela dobře obstaral nějaký stroj a svět živých, pokroku chtivých lidí by nebyl urážen vědomím, že je obelháván. (Výborně!)
Chudí lidé, dělníci, komunisté a část československých socialistů znají již cenu demokratického parlamentu. Těm již není ideálem koaliční systém, ti již přemýšlejí o významu dělnické vlády. Většina inteligence, o jejíž povahovém založení a myšlenkové úrovni s takovou pravdivou skepsí psal dr. Albert z Kostelce, se snad také odhodlá k revisi svých politických a společenských názorů, bude-li k ní koalice častěji tak pozorna, jako je právě nyní touto předlohou.
My hlasujeme proti této předloze v předpokladu, že je možno ušetřiti na církvi, na státní representaci, na závodních koních a na hraní si na vojáky. Hlasujeme proti této předloze proto, že nejsme marionetami, a že jsme tím povinni svému svědomí, svému programu, o němž velká část inteligence mluví s despektem, protože ho nezkoumá, protože přežvykuje včerejšek, místo aby s dělníky rukou připravovala kulturnější, lidštější, zdravý zítřek i za cenu bolestných sociálních operací. (Potlesk komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní): Slovo má dále p. posl. inž. Kallina.
Posl. inž. Kallina (německy): Dámy a pánové! Největší majetek národa jest zdraví národa. Pečovati o ně a ošetřovati je není pouze povinností, ale i nejvznešenějším úkolem každého národního zastupitelstva. V republice Československé bylo tomuto pocitu odpovědnosti učiněno aspoň na venek zadost zřízením zvláštního ministerstva zdravotnictví. Lze ovšem směle pochybovati, zda toto ministerstvo také až dosud vykonávalo svoji povinnost zasaditi se se vším důrazem o pozvednutí národního zdraví, a to zvláště s poukazem na návrh zákona, o němž se jedná. Již v starém Rakousku byla věnována určitá pozornost provedení zdravotních úkolů a v posledních desítiletích byla usnesena různá zákonná opatření, jež měla za účel dosazení obecních a obvodních lékařů. U pochopení vysoké důležitosti tohoto sociálně-hygienického zařízení obrácena byla pozornost zejména k venkovu, kde usídlení lékařů naráželo zejména pro nedostatečné hmotné zajištění předem na značné obtíže.
Přes jasné pochopení tohoto stavu a oprávněná přání obyvatel, přes nejkrásnější návrhy, jež byly činěny - se všech stran a jež směřovaly k stále většímu rozšíření působiště, ztroskotaly tyto snahy většinou na příliš nepatrných finančních prostředcích, jež byly pro tento účel poskytnuty. Bylo zajisté zcela právem tvrzeno, že zákonem ze dne 15. dubna 1920 byly v tomto oboru otevřeny nové možnosti a učiněn krok vpřed. Nutno však též zjistiti, že, jako u všech zákonů, jež byly v tomto parlamentě zhotoveny, též u tohoto zákona bylo pracováno příliš chvatně, tak že se v krátké době ukázala nutnost provésti změny. Provozovací zákon ze dne 13. července 1922 v mnohých bodech příkře odporuje ustanovením zprvu uvedeného zákona. Největší nesnáze vznikly v oboru hmotného zajištění lékařů. Kdežto zákon z roku 1920 stanoví dosazení lékařů na základě norem státních úředníků, bylo nařízeno zákonem z roku 1922 dosazení na základě služebních smluv, jež by se jednotlivě uzavíraly, a těmto služebním smlouvám měly býti za základ položeny služební požitky ročních 10.000 až 24.000 Kč. Nejistota této úpravy má svoji příčinu v první řadě v tom, že lékaři mohou vykonávati svoji činnost jen jako vedlejší zaměstnání, ježto při malé výši navrhovaných požitků není možno pomýšleti na úhradu životních potřeb.
Již z toho, co dosud uvedeno, je patrno, že se zde tápe a hledá nějaké řešení, a že ani vláda, ani většinové strany se nezmohou na odvahu přivoditi v tomto nejdůležitějším oboru sociální péče rozřešení velkého slohu. Přirozeným předpokladem podobného řešení bylo by však poskytnutí velikých prostředků, neboť jenom tyto by vůbec umožnily účelnou a úspěšnou práci. Jest význačné, že není nouze o požadavky a návrhy, aby obor práce a působnosti lékařských funkcionářů byl stanoven a v případě potřeby rozšířen, že však na druhé straně se rozpakují, a to tytéž strany, povoliti k tomu nezbytně nutné prostředky.
Pro Molocha militarismu vyhazuje se v tomto státě přes hrozný hospodářský stav ročně více než čtyři miliardy daní, a to bez nutného důvodu, neboť žijeme ve svobodné republice, jak ti, kdož mají v rukou moc, stále hlásají, v republice, jež svoje založení vděčí společné vůli národů tento stát obývajících. K zajištění takové demokratické republiky není však potřebí takové nesmírné vojenské moci a bylo by povinností vlády v tomto státě, zastaviti všechna tato neplodná vydání a užíti jich k řešení ve velkém slohu všech těch otázek v sociálně-politickém oboru a zvláště k rozřešení právě projednávaných sociálně-hygienických úloh. Důvod, proč máme dnes příležitost zabývati se opět touto materií zákona, spočívá, což jest význačně, na poli čistě finančním, avšak ne, jak by se dalo doufati, protože vláda se zabývá myšlenkou zvýšiti v zájmu národního zdraví částku přibližně 40 milionů Kč pro tento účel v úvahu vzatou, nýbrž naopak vedena úmyslem tuto nepatrnou částku o skoro 16 milionů zmenšiti. Pan ministr zdravotnictví se včera namáhal ve výborové schůzi, uváděje mnoho velice chatrných důvodů, dokázati, jak musím uznati, skvělou sofistikou, že předložený návrh zákona má za účel změniti § 8 zákona ze dne 13. července 1922 a že byl vládou navržen jen proto, aby bylo lze sociálně-hygienické úlohy v hlavním zákoně navržené lépe zdolati.
Podařilo se mu též zástupce většinových stran tak dalece přesvědčiti o svém názoru, že sice hlasovali pro návrh vlády, ale myslím, že mohu s klidným svědomím tvrditi, že to činil každý z pánů kolegů pouze u vědomí, že jde o škrt 20 milionů, jenž se stal u kapitoly "Zdravotnictví", patrně na základě porad ve výboru dvaceti a v ministerské radě, kde byly na žádost dr. Rašína žádány percentuelní škrty ve všech odborech. V §u 1 návrhu zákona se totiž stanoví, že se navržená nejmenší náhrada 10.000 Kč snižuje na 3600 Kč a že mimo to k 4. odstavci §u 8 bude připojena věta: "Třetina smluvených požitků platí co mimořádný přídavek a odpovídá mimořádným přídavkům státních úředníků." Z toho je patrno, že hladový plat 10.000 Kč nebyl pouze za nezměněného kruhu povinností snížen na 3600 Kč - za praxe a protekčního hospodářství, obvyklého v tomto státě, nutno mimo to míti za to, že tyto nejmenší požitky budou platiti jen pro německé lékaře - nýbrž že mimo to i třetina těchto platů bude rašínována, to jest učiněna schopnou snižování. Zamýšlí se tedy německým lékařům za jejich objemné služby - roku 1918 bylo zemským výborem pro Čechy vypočteno, že musí obvodní lékař věnovati ročně průměrně 2264 pracovních hodin záležitostem svého obvodu - přiznati roční náhradu 2400 Kč, což by přibližně odpovídalo příjmům dr. Rašína za čtvrt hodiny. Možno právem míti za to, že ministerstvo zdravotnictví uzavře pouze s českými lékaři smlouvy na základě vyšších služebních požitků. Nemůžeme uvěřiti ujišťování vlády, že zde bude jednáno spravedlivě a že se bude ministerstvo říditi jen věcnými pohnutkami. Vždyť musíme na všech polích veřejného života zjišťovati, že naše oprávněné požadavky zůstávají nesplněny a máme všechen důvod k obavě, že právě v těchto oborech vláda použije svých volných úvah nejen k největší škodě německých lékařů, nýbrž, což jest ještě důležitější, k největší škodě postiženého německého obyvatelstva.
Ze všech těchto uvedených příčin bude moje strana hlasovati proti tomuto návrhu zákona a pro návrh na přechod k dennímu pořádku, a chtěl bych pouze na to poukázati, že je to přímo zločinem na duševních pracovnících tohoto státu v okamžiku největší hospodářské krise, jejíhož konce nelze vůbec předvídati, i jen mysliti na další snižování platů, které samy o sobě nestačí k tomu, aby uhradily nejdůležitější potřeby životní. Již při zločinném útoku na učitelstvo jsme zažili, že po uplynutí několika týdnů musely býti opět zavedeny staré platy, a nechtěl bych zmeškati příležitost nyní se mi naskytující, vyzvati jak vládu tak i strany většinové, aby zákon o státních úřednících, usnesený před několika dny, odvolaly - nastávající porady v senátě dávají k tomu nejlepší příležitost - ježto po nynějším poklesu české koruny ani nejvřelejší přítel dr. Rašína a jeho finanční politiky naprosto nemůže odpovídati za takový hrozný podvod, jaký byl spáchán na státních úřednících s poukazem na snižování cen. (Souhlas na levici.)
Předseda (zvoní): Slovo dále má p. posl. dr. W. Feierfeil.
Posl. dr. W. Feierfeil (německy): Dámy a pánové! Vlastně bylo by vždy nejlépe začínati protestem. Předloha, o níž se jedná, byla včera odbyta v zasedání výboru, v zasedání, které se konalo po plenární schůzi této sněmovny. Je to opravdu přílišné žádati, aby se po zasedání sněmovny, které trvá do pozdních hodin nočních, sestoupil výbor, a to k tak důležitým poradám. Zdá se mi skoro, jako by se spekulovalo s únavou poslanců, a musím upřímně říci, že jsem se nemohl více zúčastniti včerejšího zasedání výboru, neboť mi to fysicky již nebylo možno. Ostatně jest jednání zde v plenu také takové; vše je na to nastrojeno, musí to býti ještě dnes hotové.
Prohlašujeme, že této předlohy nepřijímáme, že budeme hlasovati pro přechod k dennímu pořadu, poněvadž chceme, aby zákon z června tohoto roku, který vlastně ještě nenabyl působnosti, ale přes to se již noveluje, než ještě nabyl působnosti, stal se platným se svým základním ustanovením, s nejdůležitějším ustanovením plně a cele, neboť tímto ustanovením se v jistém smyslu alespoň zmírňuje jedna z nejhanebnějších nespravedlností, i když se nemůže právě říci, že se odstraňuje.
Již předchozí řečník zdůraznil tento bod. Celá novelisace se vztahuje na ono ustanovení zákona z června 1922, které praví, že nejmenší smluvní požitky pro obecní a obvodní lékaře jsou stanoveny 10.000 korunami a že mohou činiti nanejvýše 24.000 korun. Nyní je však stanoveno touto předlohou, aby částka ta byla stanovena 3600 korunami. Nelze prostě pochopiti, jak je možno přijíti s takovou předlohou, a nemohu obzvláště pochopiti, jak může velectěná zpravodajka, jíž přece kouká dobrota z očí, o této záležitosti vůbec referovati.
Uvádím krátce jen dva důvody, které nás mají k tomu, abychom záležitost odmítli. Jeden jest ten, že nutno trochu bráti ohled na předchozí studium vůbec. Chci říci, že studium lékařství je tak dlouholeté, namáhavé a nákladné, že lze očekávati, že stát, béře-li do svých služeb hotové mediky, přiměřeně je též odmění, že alespoň řekne: odměňujeme je tak, jako jsou odměňováni příslušníci jiných akademických povolání, jsou-li státem přijímáni do služby. Tím není ještě řečeno, že tato odměna postačuje, zejména, když se porovná s odměňováním jiných prací, jsou-li honorovány jinými činiteli. Tato předloha je přímo zničením této zásady; praví-li se, že nelze užíti na lékaře této zásady, že se nesmí lékařům, které stát béře do svých služeb, tak platiti, protože si mohou zaopatřiti ještě jiný příjem výkonem lékařského povolání, pak zde musím zdůrazniti, že zákon z června 1922 ukládá obvodním a obecním lékařům takovou agendu - a to je pochopitelno, má-li se uskutečniti myšlenka zákona - že je vyloučeno, aby lékařům zbyl ještě čas a příležitost, vykonávati vedle toho soukromou praxi.
Druhá věc je ta: nutno také trochu povolání hodnotiti podle významu a honorovati je poměrně k tomu významu. Tu nutno říci, lékařské povolání je snad nejvýznamnější, může býti nejvýznamnější pro jednotlivého člověka a patří zajisté k nejdůležitějším pro veškeré lidstvo, pro národ.
Nechci to dále rozváděti. Řekl bych, s tímto povoláním jsou také spojeny největší oběti a patří zvláště mnoho idealismu k tomu, vykonávati toto povolání v odlehlých venkovských obcích, idealismus k vědě, k národu a zvláště k trpící části obyvatelstva. Tu by se dalo přece očekávati, že moderní stát si dovede toho též vážiti a že nahradí přiměřeně služby lékaře, když jich požaduje. Předloha je však přímým opakem toho.
Pánové, ještě jedno chci také uvésti. Obávám se, že se tímto zákonem zarazí celé započaté zákonodárství v oboru zdravotnictví, že se nejdůležitější věci odloží na dlouhou dobu. Chtěl bych jen na př. zdůrazniti, že jest ještě dnes mnoho krajin, kde lidé z jedné obce až do nejbližší musí jíti 3-4 hodiny pro lékaře. Tu musíme míti na zřeteli: co to znamená, vypukne-li v takovéto obci nemoc, nebo onemocní-li někdo náhle nebo přihodí-li se nějaké neštěstí, něco zcela náhlého, co vyžaduje bezpodmínečně lékařské pomoci. Kolik lidských životů přišlo na zmar již proto, že bylo nemožno přivolati lékaře včas! Nyní měl tento zákon z července 1922 také ten účel, odpomoci právě tomuto zlu. Jestliže však odměna obecních lékařů, kteří mají býti systemisováni v krajinách právě tak řídce obývaných, je tak chudobná a hanebná, bude to příčinou, že tyto krajiny i v budoucnosti zůstanou bez lékaře. Poukazuji ještě na jednu okolnost, na úkol, jejž mají obvodní a obecní lékaři podle nové myšlenky: Mají se ujmouti obzvláště domácího ošetřování nemocných, mají na př. pořádati nějaké kursy, jak se má obstarávati domácí ošetřování nemocných. Víme, že by se na tomto poli mělo mnoho státi a že se náramně mnoho hřeší z velké části z nevědomosti. Hleďte, pánové, stává se ještě dnes, že celá okresní hejtmanství nemají ani jediné nemocnice, že nemocní v tomto území jsou tedy odkázáni výhradně na domácí ošetřování. A ta okolnost, že má zde zase býti stanoveno zhoršení v požitcích obvodních a obecních lékařů, brání tomu, aby se obecní lékaři mohli věnovati právě také této své úloze.
My tedy pravíme, že odmítáme tuto předlohu. Chtěl bych při této příležitosti ještě krátce promluviti o jednom bodu. Ve výboru, ne ve včerejším, ale v předchozím zasedání, bylo dvěma pány zcela výborně odůvodněno, jak neoprávněná je tato předloha. Při tom bohužel pronesena byla i jedna věta, kterou nechci nechati docela bez odpovědi, a v níž se tvrdí: V té době, kdy se vyslovuje snížení požitků pro tyto obecní a obvodní lékaře, kteří jsou vlastně činni v zájmu národního zdraví, jsme s to, abychom vyznačili tolik a tolik milionů pro kultus - a tomu by obyvatelstvo zajisté nerozumělo. Jest to jistý poukaz s příchutí, kterou známe. Chtěl bych, aniž bych byl proti někomu útočný, říci: Je zcela samozřejmé, že lze býti konečně jiného mínění o významu kultu, než jako je vyjádřeno, řekněme, v tomto pochybení. Jsou mnozí dokonce toho mínění, že náboženská myšlenka, a tou se myslí kultus, a národní zdraví nejsou zcela bez souvislosti a že jsou dokonce v jistém přímo poměrném vztahu. (Posl. Heeger [německy]: Kolik nemocných se tím uzdravilo?) Počkejte trochu, pane kolego. Chtěl bych něco zdůrazniti, totiž, co vykonávají osoby, které požívají výhod rozpočtu kultového, co právě vykonávají v oboru národního zdraví. Pane kolego, jsme zde v bezprostřední blízkosti nemocnice milosrdných bratří, to jsou lidé, jimž má právě prospěti, co nazýváme rozpočtem kultovým. A co tito pánové tam vykonávají pro nemocné všech národností, samozřejmě bez rozdílu politického přesvědčení, bez rozdílu náboženství atd., to staví věc do zcela jiného světla. Mohli bychom v tomto ohledu jíti dokonce ještě dále. Představíme-li si jen poněkud nemocnice v Čechách a prozkoumáme-li, kdo zde dodává ošetřující personál, kolik těchto nemocnic je obsluhováno duchovními sestrami, pak je tím též dána jistá souvislost mezi kultem a národním zdravím. (Posl. Čermak [německy]: To jest právě takový způsob panství, jak provádíte svou vládu. - Hluk.) Chtěl bych vám říci jen jedno: Postavte své organisované ženy do nemocnic, uvidíme, co tam mohou poříditi. Snad mohu ještě jedno zdůrazniti. Jak známo, konal zdravotní výbor letos v letních prázdninách své cesty. Nechci proti těmto cestám žádným způsobem něco namítati, ale noviny oznámily, že členové těchto cest, nebo někteří z nich, otevřeně doznali, že ony nemocnice, v nichž ošetřují duchovní, kde ošetřující personál dodávají duchovní sestry, taktéž sirotčince, byly nejlepší. A to je zároveň těž činitel, jehož nelze nechati bez pozornosti. (Posl. Čermak [německy]: Jsou též opačné případy!) Nevím, ale vydržíme v tomto bodě zcela určitě srovnání se sociálními demokraty.
V ostatním prohlašuji ještě, že nebudeme hlasovati pro tuto předlohu, neboť chceme, aby zákon z července 1922 přišel v platnost v celém svém rozsahu. (Souhlas a potlesk na levici.)
Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. Heeger.
Posl. Heeger (německy): Slavná sněmovno! Jednou z nejdůležitějších úloh státu a společnosti by mělo zajisté býti, aby byla učiněna opatření a zařízení, která jsou prospěšna nejen zdraví lidu, nýbrž zdravotnictví vůbec. A my se domníváme, že právě tato doba, v níž žijeme, vyžaduje v tomto oboru opatření zcela zvláštních, především již proto, poněvadž vzrůstající sociální bída válečná a poválečná, následky těžkých hospodářských otřesů a z toho vzniklá nezaměstnanost mají dále za následek, že tisíce lidí trpí nedostatečnou výživou, že nemohou bydliti v řádných bytech a že všechny tyto zjevy nezůstaly bez vlivu na zdraví lidu v celku. Podle našeho názoru měla by rovněž vláda věnovati této skutečnosti zcela zvláštní pozornost. Zdálo se mi téměř, že v tomto státě, který se nejen nazývá demokratickým, nýbrž který si dal také ještě název sociální, rozhodující činitelé, kteří by měli tuto otázku řešiti, chopili se věci skutečně také s plným porozuměním, neboť bylo to v červnu 1922, kdy byl zákon podruhé projednáván, že tehdejší ministr Vrbenský ve své řeči, kterou pronesl k tomuto zákonu, pravil: "Zdraví je základem štěstí, nejen pro jednotlivce, nýbrž vůbec pro stát a společnost, neboť jsou jím podmíněny úkoly materielní a kulturní." Když čteme a slyšíme slova tehdejšího ministra zdravotnictví, měli bychom si přece říci, že se skutečně dělá všecko, aby se uskutečnilo to, co se označuje za štěstí jednotlivce, státu a společnosti. Musíme se nyní tázati, jak byla tato záležitost vůbec řešena a co se stalo, přes to, že byla správně rozpoznána.
Co se tedy podniklo na poli zdravotnictví a hygieny vůbec? Také zde musíme zjistiti, že vyjma krásné řeči, vyjma jednotlivě projevená mínění ztroskotala každá skutečná činnost se známým odůvodněním, že na takové sociální úkoly není peněz. A právě v oboru zdravotnictví snažíte se nápadně šetřiti, což vyplývá zajisté také již z této předlohy, v níž nynější ministr zdravotnictví Šrámek, nástupce dřívějšího ministra Vrbenského, jako první věc snížil částku stanovenou k těmto účelům s 45 milionů na 25 milionů. Musíme již říci, že nynější ministr zdravotnictví je v této věci jiného mínění, než jeho předchůdce, musíme dále říci, že nynější ministr má zatraceně málo porozumění pro zdraví lidu, které jeho předchůdce nazval základem štěstí, jinak by nebylo možno. aby snižoval částku určenou na zdravotnictví, aby se na tomto poli mohlo udělati ještě méně než dosud.
Avšak ne vždy vidíme, že jste proniknuti takovou šetrností, ne vždy slyšíme, že není peněz na důležité úkoly. Vidíme na příklad nesmírná vydání, miliardová na militarismus, při zahraniční propagandě se nešetří, neostýcháte se také velmi vydatně zásobovati fond pro patolízaly, ba jste toho názoru, že zbožnost, kultus je přednější než zdraví a že je nutno také tomuto fondu poskytnouti několik milionů, kdežto částky, jež byly vydávány na zdravotnictví, se nyní snižují.
Musíme konstatovati, že veškeré dnešní zdravotnictví není ničím jiným než výdělečným zaměstnáním lékařů. Avšak podle našeho názoru není jen ve státě povinnost lékařů, aby nemocné uzdravovali, nýbrž jest podle našeho názoru v zájmu státu jako vůbec společnosti, aby byla provedena zařízení, která jsou zdraví lidu prospěšna a která především nemoci zamezují. Tyto úkoly by měli převzíti lékaři ustanovení u státu a u obcí, současně i dosavadní léčebné a ošetřovatelské ústavy, avšak o všechny tyto obory veškerého zdravotnictví je ve státě postaráno dosti špatně. Nechci ani mluviti o léčebných ústavech, o nemocnicích, o přeplňování jich, o skutečnosti, že není možno věnovati nemocným potřebnou péči. To všechno je již známo z jednání ve sněmovně při jiných příležitostech, jakož i z exkursí, jež byly podnikány. Právě tak jako s ústavy léčebnými a s nemocnicemi vypadá to s veřejnou péčí zdravotnickou vůbec. Všechny tyto zjevy mají za následek, že musí umříti sta lidí, kteří by mohli býti zachráněni, že nemožno odvrátiti mnoho neštěstí, která tím vznikají. Potřebujeme se jen podívati na číslice o nemocech, na statistiku onemocnění a úmrtí, jež je jistě také známa nynějšímu ministru zdravotnictví. Tato čísla sama o sobě mluví řečí velmi jasnou. Ukazují jasně, jaké jsou zde poměry, ukazují jasně, co by bylo nutno činiti, aby se na tomto poli mohlo působiti aspoň do jisté míry s úspěchem.
Že tomu tak jest, tvrdíme nejen my, to řekl sám dřívější ministr zdravotnictví, dr. Vrbenský. Prohlásil totiž: "Co jsme převzali na zařízeních policejně zdravotních, je špatné, a to špatné proto, poněvadž se veřejná zdravotní služba špatně platila a poněvadž bylo proto nemožno, aby se rozhodující činitelé mohli těmto úkolům náležitě věnovati. Částky, jež se na to vydávají, jsou vydáním jen zdánlivým, poněvadž omezením počtu nakažlivých nemocí, potlačením epidemií, zlepšením hygienických opatření plynou zpět s úroky a s úroky z úroků jinou cestou do kapes poplatníků." To byl názor dřívějšího ministra zdravotnictví. Názor ministra dnešního je jiný a on nevěří tomu, co jeho předchůdce pravil, neboť on jde a snižuje částku, jež má sloužiti celku, a na poli zdravotnictví pracuje směrem zcela jiným.
Pak je také pochopitelno, že činnost našich lékařů musí se dostati do jistého rozporu mezi tím, co od nich žádá zákon a jejich výdělečnou činností. Oni by měli přece především pomáhati, aby zamezili nemoci, a přece jsou v této kapitalistické společnosti na nemoci odkázáni, poněvadž ty tvoří jejich jediný pramen výdělku. Chceme-li tento stav změniti, má-li se skutečně něco udělati na poli zdravotnictví veřejného, pak by bylo úkolem státu, aby uvolnil ty lékaře, kteří jsou k tomu ustanoveni, aby je pověřil těmito úkoly, avšak aby jim dal hmotné postavení takové, aby nemoci nebyly jejich jediným pramenem výdělku, nýbrž aby mohli býti také živi z toho, co jim stát dá. Slabý pokus se již udělal a to byl vytvořen 15. dubna 1920 a 13. června 1922, tedy před několika měsíci, tento zákon, který se dnes s několika změnami projednává. Pro zákonodárství tohoto státu je velmi příznačno, jak vláda bere vážně zákony, usnesené parlamentem, je velmi příznačno pro to, jak se k takovým zákonům chová: ač je v zákoně ze 13. června 1922 stanoveno, že tento zákon, přijatý Národním shromážděním, má nabýti účinnosti pro Slovensko, pro Podkarpatskou Rus dnem 1. července 1922, nestalo se tak dodnes. Vidíte tedy, že se vláda stará čerta o to, o jakých zákonech se parlament usnáší; ty, jež se jí hodí, provede, které se jí nehodí, nechá zcela prostě ležeti, dělá, co chce, a parlament a koaliční strany tohoto parlamentu dají si takové ponižující jednání zcela klidně líbiti. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)
Nuže dále, pánové! Dnešní předloha, kterou má sněmovna projednati a o ní se usnésti, vyznamenává se především tím, že nejen schvaluje působnost veřejných lékařů ve smyslu dřívějšího zákona, nýbrž že za tyto práce ustanovuje také odměnu. Je zajímavo nejprve zkoumati, jaké povinnosti mají tito veřejní lékaři a pak podle těchto výkonů zjistiti, jaké se jim za to dostává odměny. Pozoruji-li agendu zdravotní policie a vyjmu-li jen něco, co má význam přímo pro činnost lékařovu, vidíme především: zdravotní dozor na pitnou a užitkovou vodu, zdravotní dozor ke školám, hostincům a veřejně přístupným budovám, k podnikům průmyslovým a živnostenským, zdravotní dozor na obchod léky, jedy a látkami zdraví škodlivými, první pomoc při náhlém onemocnění a při úrazech, evidence osob ochrany potřebných, slepých, slabomyslných, hluchých, choromyslných a nalezenců, opatření proti nakažlivým a lidovým nemocem, jakož i boj proti nim, pak dozor nad soukromými léčebnými ústavy, nad poradnami, nad sociálně-lékařskými zařízeními a nad lázněmi očistnými v obcích, ohledání mrtvol. Pak se praví dále v § 5: "Prováděti veřejné očkování proti neštovicím, léčiti chudé, zdravotnický dozor k dělníkům hospodářským, lesním, saisonním a k čeledi, dozírati na tělesnou výchovu, lékařský dozor nad školní mládeží, spojený s občasnými výklady zdravotními, a konečně zdravotní výchova a součinnost při ethické výchově obyvatelstva." Tedy zcela pěkná působnost, jež se lékařům ukládá, a za to dostávali tito lékaři a mají nyní dostávati podle zákona ze 13. června 1922 nejmenší plat, počínající u 10.000 Kč, který 24.000 K nepřestoupí. Zajímavá a příznačná je skutečnost, že jsme se tu v parlamentě dosud vždycky zabývali snižováním platů dosavadních. Dnes však se usnášíme o snížení platů, které ještě vůbec nikdy nebyly vypláceny. Dnes se usnášíme, že i tyto platy za jistě velkou působnost lékařů, stanovené v roce 1922, mají býti značně sníženy, a to v budoucnosti má zníti místo "od 10.000 Kč" "od 3600 Kč", t. j. tedy, že všichni ti lékaři, kteří dnes měli dostati nejmenší plat 10.000 Kč, musí se v určitých okolnostech spokojiti částkou 3600 K.
Je zajímavo porovnati lékaře, kteří mají v zájmu všeobecného zdravotnictví jistě velké úkoly, s úředníky. Tu vezmu za příklad úředníka XI. hodnostní třídy; ten měl v roce 1914 základní plat 1600, v roce 1919 2818 Kč, v roce 1922 částku 4800 Kč. Lékař měl v roce 1914 základní plat 1400 K, k tomu přídavek z roku 1919 1200 K, k tomu nyní usnesených 75%, činilo by nejméně 4555 Kč. Dnes má však býti usneseno, že se těmto lékařům ustanovuje plat od 3600 K výše s dodatkem, že má býti tato jistě vysoká částka snížena jako u státních úředníků o třetinu. To samo nám ukazuje, jak v této věci tu jednají strany většiny a jak je důležito, aby se takové věci veřejně kritisovaly.
Ministr dr. Vrbenský v červnu prohlásil, že veřejná zdravotní služba je proto tak špatná, poněvadž plat za ni byl minimální; a to, co bylo nutno uznati v červnu jako skutečnost, co bylo označováno jako vinník všech těchto zjevů, to dnešní ministr zdravotnictví ještě zhoršuje. V důvodové zprávě se ovšem praví, že snížení má míti jen za účel, aby bylo dáno dobře situovaným lékařům méně a aby špatně situovaní dostali částky vyšší. Tento názor, jenž se tu hájí, je již sám o sobě nevěrohodný, nehledě k tomu, že my k vládě a k nynějšímu ministru nemáme z tisícerých důvodů důvěry, avšak nevěrohodný již také proto, poněvadž můžeme především pozorovati snížení celkové částky, jež se má k tomuto účelu vydati. Následek toho ovšem bude, že se nenajde lékař, který by takové práce dělal, a i když se najdou, budou musiti tyto úkoly zanedbávati. Při celé věci nejvíce utrpí zdraví lidu. Na druhé straně bude nutno vyhazovati miliony a miliony na nemoci, které by snad bylo možno jinou činností snížiti.