Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. Bezděk.

Posl. Bezděk: Slavný sněme! Projednávajíce rozpočet státní, kapitolu hospodářskou, máme v tomto oddíle 8 ministerstev. Těchto 8 ministerstev má vydání 7.839,506.439 Kč, příjmů 7.521.154.513 Kč. Tedy skoro polovici celkového rozpočtu činí tato ministerstva hospodářská. Kultura a hospodářské potřeby jsou chlebem státu, ale tak zvané mocenské postavení je mu přepychem. Stát, který se vypíná na venek zanedbávaje při tom kulturní a hospodářské potřeby, podobá se bláhovci, jenž vydává na drahý oděv a klenoty tolik, že nezbude mu na bochníček režného chleba, který by ho od hladu zachránil. Proto také při resortech, které jsou tak trochu přepychové, by mělo býti co nejvíce šetřeno a pamatováno na kapitolu hospodářskou.

Dosavadní rozpočty našeho státu měly až dosud tu vlastnost, že odhadovaly zpravidla výnos daní a dávek níže než bylo preliminováno. Berní úřady ukládací však konají tak výborně svoji povinnost, že ženou daňové předpisy do takové výše, že některé daně a dávky až za tři čtvrtě roku vynesly cifru očekávanou za celý rok. A tak bude-li prakse vybírání daní taková, řeknu přímo, bezohledná jako dosud, mohli bychom se dočkati opětně, že rozpočet na rok 1923, třebaže vykazuje přes půl miliardy deficitu, bude opět uhrazen vyšším výnosem daní a dávek, i když ministr financí tentokráte dosti oprávněně naříká, že lze očekávati pokles výnosů berních, daní a dávek.

Je sice pravda, že škody, vyplývající pořád ještě ze světové války, náklady spojené s obnovením našeho státu a s vybudováním státní organisace, dále pak popřevratové politické i hospodářské hříchy působí vysoké zdanění obyvatelstva. To je ovšem nutnost, jíž dnes ještě nelze se vyhnouti. Tomu jistě každý z nás rozumí. Nikdo také nevzpírá se placení daní přiměřených jeho poplatní síle, ale ani největší fiskalista nesmí a nemůže se diviti, pakli občané-poplatníci usilují domoci se spravedlivého ohledu, jmenovitě tam, kde je to hospodářsky odůvodněno a též i bez újmy státních zájmů možno. (Tak jest!)

Podle francouzského pořekadla znamená vládnouti tolik, jako předvídati. Do nedávna ještě této ctnosti příliš dbáno u nás nebylo. Bralo se a vyhazovalo bez ohledu na to, co bude dále, jen když to prospívalo stranické politice. Takové hospodářství se nám ještě mstí na všech stranách: vezměme na příklad osobní a věcnou výbavu mnohých nově zřizovaných škol, zvláště vyšších. Jak bude trvale možno náklady na ně hraditi?

Dále velikášské zřizování divadel. Snad ani jedno není aktivní, ačkoliv se obecenstvo do nich hrne. Větší divadla mají schodky jdoucí do vysokých obnosů. Pohleďme na státní správu zabraných statků a podniků. Kam sáhneme, všude hospodářství, jež nemožno nazvati vzorným. Co však je nejsmutnější při tom, že na pokus o nápravu odpovídá se odporem. Příkladem odstrašujícím je nám Pozemkový úřad, s nímž nikdo není spokojen. Proto je nutný ostřejší dohled jak na Pozemkový úřad, tak i na jiné státní podniky, zvláště pak na takové transakce, kde stát draho nakupuje, co se jinak laciněji nabízí. (Výborně!)

Je nutna menší nádhera v úřadovnách, nutno odstraniti nesmyslnou representaci, zastaviti zbytečné mise a zájezdy na státní útraty. To vše by hodně ulehčilo státní pokladně a berní úřady ukládací mohly by dostati rozkaz, aby předpisy daní a dávek nešroubovaly do nesnesitelné výše přímo proti duchu zákonodárcovu.

Teď bych se chtěl zmíniti několika slovy o jednotlivých ministerstvech. Naši železniční zřízenci trnou ve strachu, co se s nimi bude díti, poněvadž se proslýchá na jedné straně, že jim bude služné zmenšováno, že je jich velmi mnoho a že budou propouštěni. To jsou věci, o kterých nutno uvažovati. Tito lidé, kteří právě očekávají, že mají býti postiženi, jsou ve strachu o svoji existenci, a tu mne překvapilo dnes odpoledne, když jsem četl "Večerník Práva Lidu", kde podle našeho tiskařského žargonu bylo tučnou tercií a textem vytištěno, jak se hospodaří na československých drahách, jaké prý jsou tam podezřele ba nesmyslně hromaděné zásoby, podvodné dodávky pražců, uhlí atd. Zde jsem se skutečně zamyslil nad tím, že právě v časopise koaliční strany najednou tak veliké hříchy proti ministerstvu železnic se našly, ačkoliv na druhé straně se ustavičně volá, že přece má býti co nejvíce práce zadáváno ze státních podniků, aby naše dělnictvo mělo zaměstnání, a že se stát nesmí dívati po případě i na ceny, i když jest to tou dobou dražší, tak že by se později při lepší konjunktuře ušetřilo. Na jedné straně po něčem všichni voláme, na druhé straně to zase odsuzujeme. Je-li však zjištěno hospodářství skutečně špatné, zcela správně se na to upozorňuje.

Vozy s uhlím prý nejsou převažovány na dolech státní správou, nýbrž dodávajícími podniky, které prý okrádají stát také o uhlí na celé vozy. Chtěl bych tu podotknouti, že snad naše ministerstvo železnic by nemuselo býti ministerstvem sociální péče. Naše dráhy, když se již o tom mluví, jak jest mně známo z poslední doby, vytápějí kotle nejšpatnějším uhlím v republice, uhlím, kterého by žádný soukromý podnik nekoupil pro jeho špatnou jakost a kalorickou hodnotu. Správa drah myslí, že musí toto uhlí kupovati a vědomě je přeplácí, aby se nemusely zavříti žacléřské doly. Musilo prý by se z této krajiny vystěhovati 2000 horníků, kteří by jiné práce v tomto kraji nenašli. A tak stát uhlí to béře pro železnice a přeplácí je o 183 K na tuně. Vykazuje pro tuto nepochopitelnou péči o udržení dolů Weinmann a o aktivitu jejich obchodní bilance velké miliony, veliké miliony platí za škody, způsobené jiskrami z tohoto uhlí, platí veliké peníze za čištění a stále nutné opravy kotlů a výhní, jež zaviňuje spalování špatného uhlí. Uhlí se mnoho spálí, na větších strojích nutno držeti proto 2 topiče, a ti sotva stačí na práci. Platíme za uhlí pro železnice 32- až 35kráte více než před válkou. Ale Weinmann by žacléřské doly zavřel, kdyby mu nevynášely a 2000 horníků by přišlo o výdělek. Raději tedy ať železnice mají stamilionové schodky. Železnice tedy dělají orgán sociální péče pro 2000 horníků a firmu Weinmann. Dr. Rašín ve svém programovém projevu prohlásil, že ceny uhlí musí dolů, i kdyby méně vydatné doly musily býti zavřeny. Splní-li dr. Rašín své slovo a doporučí-li státním železnicím, aby při nákupu uhlí kupovaly uhlí dobré kvality a za ceny nižší, zavře Weinmann žacléřské doly, ale dráhy ušetří. Státní správa může snad uvažovati o této věci a postarati se o práci horníků jiným způsobem.

Pokud se týče ministerstva pošt, tomu věnoval náležitou kapitolu p. kol. Navrátil. Já se chci zmíniti jen o tom, pokud se týká odboru automobilového, tam že by mohla býti správa poněkud dokonalejší.

Ministerstvo pošt je příliš zcentralisováno ve správě provozu autobusového. Má-li nějaký autobus býti zařízen, práce vyšetřující komise se vleče, vše to dlouho trvá a jest to zbytečně velmi nákladné. A když se konečně ten automobil přece jenom někde vytluče, schází tam nějaký šroubek nebo nějaký kousek želízka, nebo se pochroumá guma a pro součástku se musí do Prahy. Není možno, aby v nejbližším ředitelství pošt byla potřebná zásobárna, aby to obratem mohli poslati? Takto to trvá 2 až 3 měsíce a mezitím autobus klidně stojí. Pak se autobusová doprava ovšem nevyplácí.

Pokud se týká správy skladiště technické ústředny poštovní automobilové dopravy ministerstva pošt a telegrafů, honosí se úžasným počtem personálu. Trvá dlouhou dobu, než jsou objednávky docházející od jednotlivých autospráv vyřízeny. K vůli nějakému šroubu, který se musí objednati, musí auto býti více než měsíc vyřazeno z dopravy. Opravy mají se prováděti ihned, jakmile je toho zapotřebí. Nechci po této stránce snad zbytečně na to poukazovati, ale je možna náprava a myslím, že povolané kruhy v správě poštovní si tohoto oprávněného stesku všimnou.

My máme však také celou řadu přání, zvláště z Moravy, na ministerstvo zdravotnictví. Ministerstvo zdravotnictví v minulém roce zařídilo mnoho prací a také mnoho slibovalo, zvláště pro Moravu, ale málo bylo vykonáno. Nám se jedná o stavbu všeobecné nemocnice v Dačicích; otázka zajisté velmi naléhavá. Podle sdělení městské rady v Dačicích má se začíti se stavbou nemocnice v Dačicích na jaře 1923. Zatím je zajištěno stavební místo a sváží se stavební materiál. Na stavbu rozpočten náklad okrouhle 10 1/2 mil. K. Město Dačice zajišťuje příspěvek celkem 3 mil. K.

Městská rada v Dačicích žádá o státní subvenci ve výši 1/3 rozpočteného nákladu. Ministerstvem zdravotnictví bylo jí slíbeno, - ovšem za dřívějšího ministra pana dr. Vrbenského - že prozatím poskytnuta bude subvence ve výši 200.000 Kč na rok 1922. Zemská zdravotní rada moravská však žádá, aby stavební plány byly pozměněny. Zemská politická správa v Brně zasílá spisy ministerstvu zdravotnictví ke konečnému rozhodnutí s návrhem na udělení subvence.

Městská rada v Dačicích žádá opětně o poskytnutí subvence 200.000 K na rok 1922 a předkládá ministerstvu veřejného zdravotnictví výkaz o stavebních výdajích ve výši 600.000 K. Zemský výbor moravský usnesením ze dne 17. října 1922, č. 46.908 doporučuje žádost tuto ministerstvu zdravotnictví k příznivému vyřízení. Tím se těší v Dačicích, že konečně stavba nemocnice pro tento kraj tak důležité bude provedena.

Mám zde případ sestátnění nemocnice v Mor. Ostravě. Zemský výbor moravský přijal návrh ministerstva veř. zdravotnictví o společném obložení státní nemocnice a všeobecné veřejné nemocnice v Moravské Ostravě a projevil ochotu dohodnouti se smluvně - bez prejudice pro své právní stanovisko - o tom, aby převzal placení ošetřovacích poplatků za chudé příslušníky Moravy, ošetřované ve státních nemocnicích. Všeobecná veřejná nemocnice v Moravské Ostravě měla zůstati pod dosavadním vrchním dozorem zemského výboru moravského až do vybudování velké koncentrační nemocnice státní.

Návrh této smlouvy zemskému výboru předložen nebyl, ale svolána byla do Moravské Ostravy dne 30. května 2922 nová schůze, která jednala o předpokladech pro zestátnění všeobecné veřejné nemocnice v Mor. Ostravě. O tomto jednání sepsán byl protokol, jehož originál jest u ministerstva veř. zdravotnictví a jehož duplikáty odevzdány byly zástupcům zemského výboru moravského, zemské správní komisi slezské a zástupci města Moravské Ostravy.

Zástupce ministerstva veř. zdravotnictví tehdy prohlásil, že ministerstvo je ochotno navrhnouti zemskému výboru moravskému osnovu úmluvy ohledně vzájemných práv a povinností státní správy a zemského výboru moravského a prohlásil, že osnovu této úmluvy zašle ministerstvo v nejkratší době zemskému výboru k zaujetí stanoviska. Pan ministr veř. zdravotnictví a tělesné výchovy dr. Vrbenský prohlásil ústně vůči zástupcům zemského výboru, že ministerstvo veř. zdravotnictví by bylo ochotno zemskému výboru moravskému refundovati zaplacené ošetřovací poplatky za chudé příslušníky moravské, ošetřované ve státní nemocnici na Ostravsku.

Poslední usnesení zemského výboru v této záležitosti je ze dne 30. června 1922. Toto usnesení bylo ministerstvu veř. zdravotnictví a tělesné výchovy zasláno.

Zemský výbor moravský bude v nejbližší době nucen přikročiti k veřejným adaptacím ve všeobecné veřejné nemocnici v Moravské Ostravě jako je zařízení kuchyně, prádelny a úprava některých pavilonů. Též poukáže Moravské Ostravě sanační zálohu ve výši 900.000 Kč. Je také na státu, aby i vůči Moravské Ostravě po té stránce vykonal svoji povinnost.

Dále jsou nedobytné ošetřovací poplatky za haličskými příslušníky. Ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy osobně prohlásilo, že jest ochotno všeobecné veřejné nemocnici v Moravské Ostravě poskytnouti subvenci na úhradu ošetřovacích poplatků, které nemocnici vzešly ošetřováním polských příslušníků v obnosu 381.666·35 Kč. Písemnou žádost zemský výbor moravský zaslal ministerstvu veřejného zdravotnictví dne 2. března 1922, č. z. v. 9570. Žádost zůstala nevyřízena.

Dále máme tuberkulosní pavilon v Třebíči. Městská rada v Třebíči sdělila zemskému výboru, že tuberkulosní pavilon, který postaven byl státní správou rakouskou na pozemcích nemocnice, je nedohotoven a požádala, aby zemský výbor zakročil, aby pavilon ten nebyl nadále vydáván zbytečné zkáze, ale aby byl dohotoven a odevzdán svému účelu. Podotýkám, že brněnské dělnické družstvo do toho pavilonu poslalo veškeré nářadí a dosud nemá je zaplaceno a nemůže se práva svého domoci. Zemský výbor učinil v této záležitosti podání k zemské politické správě v Brně již dne 7. ledna 1922, čís. 85.670.

Výnosem zemského výboru ze dne 16. března 1922, čís. 10.851, sděleno bylo téže politické správě, že dostavěného a upraveného pavilonu toho bylo by použito všeobecnou veřejnou nemocnicí v Třebíči pro léčení osob tuberkulosních a že tvořil by součástku této všeobecné nemocnice. Pan ministr Vrbenský u příležitosti své návštěvy v Třebíči slíbil městské radě, že ministerstvo veřejných prací udělí subvenci na dostavění a udržování tohoto pavilonu, který bude připojen k všeobecné veřejné nemocnici. Jelikož záležitost nijak nepokročila, žádá nyní městská rada v Třebíči ministerstvo veřejných prací, aby tuberkulosní pavilon byl dán Svazu nemocenských pokladen pro jejich pojištěnce, jimž by se z pavilonu upravila ozdravovna. Toto předání by však překáželo použíti pavilonu k svému účelu, t. j. na léčení nemocných tuberkulosou.

Dále máme unifikaci právních a hospodářských poměrů ve všeobecných veřejných nemocnicích na Moravě. Vzhledem k zastaralým statutům všeobecných veřejných nemocnic na Moravě hodlá zemský výbor moravský upraviti pro všechny nemocnice jednotné statuty. Ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy dovolávajíc se zákona ze dne 9. dubna 1922, čís. 242 Sb. z. a n., žádá, aby ve statutech byl zdůrazněn jeho dozor v ohledu lékařském i správním. Aby vyvarováno bylo každému nedorozumění, požádal moravský zemsky výbor ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, aby ujasnilo pojem výrazu "správní", aby bylo vyvarováno každému kompetenčnímu nedorozumění a sporu. Doufám, že také v této záležitosti bude vyhověno.

Dále přichází v úvahu zdravotní přirážka. Zemský výbor požádal o poskytnutí zálohy na výnos kvoty zdravotní přirážky státní, z níž 75% má býti dáno zemskému výboru pro všeobecné veřejné nemocnice. Bylo však zemskému výboru oznámeno, že zálohy na výnos této přirážky se ministerstvem financí neposkytují, že však dostane se zemskému výboru vyúčtování za prvé pololetí 1922 do konce srpna tohoto roku. Vyúčtování nedošlo a nemohou býti vyřizovány žádosti všeobecných veřejných nemocnic, které žádají za nutkavé subvence z výnosu těchto přirážek.

Je nutno také si všímati našeho ministerstva sociální péče. Vím, že pan ministr soc. péče má velmi těžké postavení. Sám jsem byl někdy svědkem toho, když jsem ho musil trápit různými žádostmi, ovšem vždy pro chudáky. Viděli jsme, že právě tam se scházejí lidé nejpotřebnější, kteří dovolávají se ochrany a podpory. Také ministerstvo soc. péče by mělo býti ještě lépe dotováno.

Ale já chci poukázati na něco, nač v ministerstvu soc. péče rádi zapomínají. U nás máme také organisaci křesťanské charity, ale v poslední době chce se jakousi úřední dobročinností, dobře placenými náhražkami té křesťanské charitě čeliti. Myslím, že by se v tom mělo velmi opatrně postupovati. Uvádím jen to, jak veliký význam mají katolické ústavy pro mrzáčky. Každé děcko, ať stižené vadou tělesnou nebo duševní, nebo po případě oběma, není-li včas vysvobozeno ze své bídy, zpustne nadobro, propadne úplně zkáze mravní. Zahálka, neschopnost se uživiti, vlekou za sebou zárodek zločinu.

Ústavy charitativní mají za účel ujmouti se takových zmrzačených dětí, pečovat nejen o jejich výchovu, ale také o výcvik jejich v jistém řemesle. Dítě původně na milost a nemilost cizích lidí odkázané stává se schopno vydělávati si samo, není lidem na obtíž, a místo zločince a nešťastníka máme zde občana řádného, pracovitého, spokojeného. A v naší mladé republice je přirozeně škoda každé jednotlivé síly, jež nám uniká. Jistě v příštích dobách může býti každé takové síly dobře využito. Máme na př. ústav sester Dominikánek v Brně, který sám ze svých prostředků si postavil dva domy a ti největší chudáci jsou ta posíláni. Pro slabomyslné máme ústav se školou pomocnou, v němž jest ošetřováno 80 slabomyslných děvčat. R. 1918 zřídil tento ústav odbočku ve Střelicích u Brna se 120 slabomyslnými chlapci. Oba ústavy mají společnou správu. Zemský výbor moravský a konečně starostové obcí samých, když mají takové děti, beze všeho je tam pošlou a nestarají se mnoho o další. Ten ústav přirozeně může jen tolik míst obsaditi, pokud na výživu dětí sežene a byl by ochoten tento ústav, kdyby dostal nějaký dům, více takových chudáků světem odstrčených vzíti. Kolik budov pro různé účely bylo zabíráno, a na takový ústav pamatováno nebylo! Prosil bych, aby ministerstvo soc. péče na takové ústavy pamatovalo, poněvadž ženy křesťanské v podobných ústavech tak těžkou práci konají zadarmo, práci, kterou by žádný ani za velké peníze nekonal.

Vedle toho máme dobročinný ústav "Zdislava" v Brně, který poskytuje ochranu sirotkům a nešťastným opuštěným dětem. Je to také péče o dorost dívčí. Děti se přijímají na pobyt denní, na celý rok na celé zaopatření, dostávají šatstvo, obuv, stravu atd.

Moravský zemsky výbor přispívá sice něčím tomuto ústavu, ale mnoho toho není. Více je tento ústav odkázán na dobročinné sbírky. Jsou ovšem opět doby, kdy musí vynaložiti dámy ústavu dny i noci a starati se o děti cizích rodičů, kteří se snad nikdy dobře neodvděčí. Nejhůře je s chlapci. Hned jako malí jsou sirotci-chlapci příbuzným na překážku. A chlapce nikdo nechce si vzíti z oněch ústavů. Sem tam děvčátko si někdo vezme, ale chlapci zůstávají v tom ústavě až do 14. roku. Když je hochovi 14 roků, ústav by měl takového chlapce dáti něčemu se vyučiti. A tu má ústav potíže, že není vůbec možno chlapce dostati do učení, poněvadž bez rodiny a bez protekce se nemůže téměř nikam dostati. A na takové ústavy není vůbec pamatováno. Když už se najdou dobročinné ústavy, které takové dítky do 14. roku již vydrží, vyživí a vycvičí, měla by státní správa pomoci, aby z těch lidí stali se aspoň řádní řemeslníci, aby nebyla starost tak velká ponechána snad jen jednotlivým ženským osobám, které mají samy dosti starostí opět o novou drobotinu do ústavu došlou.

Naši váleční invalidé přirozeně mají také velmi mnoho stížností, zvláště uvážíme-li, že na Moravě máme v evidenci válečných poškozenců u Zemského úřadu pro péči o válečné poškozence v Brně 170.919, z nich je 60.202 invalidů, 27.038 vdov, 57.544 sirotků a 26.135 předků. Pamatuji se, jak v revolučním Národním shromáždění bylo těmto invalidům mnoho lásky věnováno pány řečníky a řečnicemi, že se bude vždy pamatovati na invalidy. Ale, velectění, dnes ty poměry jsou velmi smutné. Ještě tak ti na začátku, kteří se dostali do těch různých organisací, družin válečných poškozenců, ti uchvátili trafiky po městech, které vynášejí 40-50 tisíc, a na ty mnohé, opravdu chudáky, zůstaly dědinky. Takový člověk vydělá na takové trafice 50 K měsíčně, obyčejně má 4 i více dětí, pracovati řádně nemůže a živ z toho také býti nemůže. A zvláště my poslanci máme dosti často zkušenost o těchto poměrech se přesvědčiti, poněvadž lidé na nás v těchto záležitostech chodí a prosí, a stává se zvláště v této nynější době, že i vyhrožují, že si život vezmou atd., ačkoliv není jen v naší moci věci napraviti. Oni si myslí, že poslanec může udělati všecko. Ale jisto je, že musí se na takové chudáky pamatovati. A co se týče lékařských prohlídek, na které si invalidé tolik stěžují, nesmí býti tyto prohlídky jen k vůli tomu, aby zkracovaly. Ovšem na druhé straně je zcela správno, zakročí-li se tam, kde postižený nepotřebuje, ježto není tak velikým invalidou.

Pokud se týká strhování drahotních přídavků invalidům, bude nutno velmi opatrně postupovati, poněvadž ti lidé jsou beztoho tak tak živi, zvláště ti praví chudáci. Bude třeba, aby se na ně více pamatovalo a ne jim strhovalo.

Je celá řada osob, které mají anebo měly nárok na důchod předků nebo členů svých rodin, ale zapomněli na to nebo se nehlásily včas. Zpravidla jsou to ti nejchudší a nejpotřebnější lidé, kteří nečtou novin a nestarají se o úřední vyhlášky a představenstva obcí je také řádně včas neuvědomila. A teď teprve se dovídají, že mají nárok na důchod. Teď se jim ovšem řekne, "zákon je zákon a lhůta prošla". Když se však takto postižení odvolají k ministerstvu soc. péče, je potřebí, aby toto ministerstvo pokud možno liberálně takové záležitosti vyšetřilo, poněvadž skutečně jedná se o lidi velmi potřebné, kteří na věci viny nemají, nevěděli o vyhláškách a potom tím velmi trpí.

Bylo také řečeno, že družiny válečných poškozenců měly upozorňovati válečné poškozence a za to že dostávaly subvence od ministerstva sociální péče. Pánové, po této stránce máme zde také jiné organisace válečných poškozenců, které nikdy subvencí nedostaly, ačkoliv své povinnosti výborně konají. Je tedy nutno postupovati naprosto spravedlivě a objektivně vůči všem organisacím, když už zde jsou, neboť jsou oprávněny. Také organisace, které jsou mimo Družinu válečných poškozenců, měly své důvody, proč vznikly, mají svou organisaci a jsou početně silné. Dává-li se subvence družinám, je nutno pamatovati i na tyto organisace. Do těch věcí je mnoho stesků. Toho, kdo sleduje stížnosti invalidů, musí boleti srdce, když vidí, jak se s členy jednotlivých organisací zachází. Máme křesťansko-sociální invalidy, kteří jsou ustavičně odstrkováni. Co bylo různých míst a různých trafik zadáno invalidům z družin, ale naši lidé jsou vždycky odstrkováni. V poslední době se jedná o něco podobného v Brně, a oni mají býti zase odkopnouti. To je do nebe volající hřích, když jednomu máme ustavičně pomáhat a druhému ne. Dejte jednou sousto tomu a po druhé zase onomu.

Ministerstvo sociální péče přirozeně má také na starosti podporu družstev. Po té stránce musíme opět žalovati do přezírání. Chcete-li pomocí družstev přetvořovati -společenské řády, nesmíte si k tomu vybrati jen toho neb onoho, z té neb oné strany, poněvadž k tomu potřebujete celého národa, celého státu. Nechci snad do věci příliš zasahovati, ale staly se věci, které se státi neměly, a které zase jen ten stranicky loket ukázaly. Máme také jedno výrobní družstvo legionářů, kteří si nedali propočítati třikráte léta, poněvadž jsou to dělníci a nejsou v žádné zemské ani státní službě, takže se jim propočítalo třikráte nic. (Hlas: Nebyli to turečtí legionáři?) Ne, ale moravští z Vyškovska. Ti nešli ani na státní správu ani na zemi, ale najali si od velkostatkáře skálu. Na té skále se živí, dobývajíce kámen. Takových legionářů si musíme vážiti, oni dělali dobrou službu v legiích a nyní, ač nežádají od státu ničeho, jako chudáci jsou všude odkopnuti. A mají přece také zásluhy jako ti s propočítanými lety. A najde se ještě poslanec této sněmovny, který jim konkuruje a vyštvává je, aby se nemohli uživit. Mám tu jejich přípis, v němž praví: "Ačkoliv snažíme se vždy oferty včas a za cenu tu nejsolidnější podávati, nelze nám dosud ani v jednom případě se uplatniti. Přes to, že naše sdružení je nárokově první jak v mírných cenách, tak v přesných solidních dodávkách, bývají práce kamenické zadávány jednotlivcům, mnohdy i židům, nehledě ani na naši snahu; jako složka legionářů přemýšlíme, proč nám právě není dopřáno možnosti žíti v naší republice. Na Vyškovsku byla zadána při poslední soutěži práce panu poslanci - já přece z ohledu na něj nechci ho jmenovati - našemu sousedu, který má svůj stálý příjem a který předchází úřady a svým poslaneckým vlivem dociluje toho, že tyto vycházejí mu vstříc. Což my legionáři do jednoho nezasloužíme si ani toho nejmenšího uznání u naší republiky?" Po této stránce by se mělo solidněji postupovati. Je to družstvo v Habrovanech u Vyškova.

Pokud se týče ministerstva zemědělství, mám pro ně také nějakou pilulku.

Když byl nedostatek krmiv, bylo ministerstvem železnic vydáno nařízení, že budou na krmiva tarify sníženy. Ale pak se stalo, že družstevní organisace žádala o patřičnou slevu, ale ministerstvo zemědělství na takovou věc velmi stranicky odpovědělo. Víme, že asi v té době, kdy se to stalo, agrárnímu družstvu by se to pravděpodobně nebylo stalo. Ministerstvo zemědělství krátce napsalo na takovou žádost, oprávněnou podle nařízení o slevách na dopravě, že vrací v příloze podání jako bezpředmětné, jelikož o slevu dopravného na krmiva mohou se ucházeti podle výměru ministerstva železnic ze dne 13. října 1921 pouze obce, okresy neb hospodářské korporace, nikoliv jednotlivci. Přirozeně, když takové dělnické konsumní družstvo prostřednictvím svého svazu o to žádá, je to jistě korporace veřejná. Když to bylo oznámeno ministerstvu, odeslalo druhý přípis: "Ministerstvo zemědělství vrací v příloze tamní podání ze dne 24. července t. r. ve věci předmětné s tím, že podle výměru ministerstva železnic ze dne 13. října, č. 56388, poskytuje se sleva dopravného pouze na zásilky krmiv od 50 q výše. Z důvodu toho stává se vaše podání bezpředmětné."

Kdyby si byl referent žádosti lépe povšiml, byl by poznal, že se jedná o 150 q a nikoliv o 50 q. Když mu to bylo zase napsáno, odepsal: "S poukazem na tamní dotaz ze dne 11. září 1922 ve věci předmětné sděluje ministerstvo zemědělství, že slevu z dopravného na krmiva poskytuje ministerstvo železnic na základě svého výměru ze dne 13. října 1921 jedině v tom případě, jsou-li zásilky adresovány na obec neb hospodářskou korporaci a pokud zásilky tyto činí nejméně 50 q za těchže předpokladů. Výhody tyto poskytují se pouze na zásilky provedené do konce května t. r." Když už bylo pozdě, takovým způsobem to sklidilo ministerstvo zemědělství se světa. Ovšem na ministerstvo zemědělství byla by ještě celá řada stížností. Předpokládám, že poměry se zlepší a že za nynějšího ministra zemědělství se bude postupovati objektivně a spravedlivě.

Pokud se týká družstev, musím si stěžovati ještě po té stránce, že finanční správa teprve teď, tedy až za rok, rozesílá jednotlivým družstvům účty, aby zaplatila dodatečně paušál daně z uhlí. Ve mnoha případech jde tu o velké obnosy a uhlí už je dávno prodáno, nebo spáleno. Když se u nás mluví, aby se podporovala družstva, pak nesmí státní správa na jedné straně dáti nějaké ty subvence, a na druhé družstva ničiti. Taková práce by k ničemu nevedla.

Bylo by nutno ještě zmíniti se o ministerstvu zásobování. Myslili jsme upřímně, že s min. zásobování už vícekráte se neshledáme. Ale poměry politické rozhodly jinak; řeknu, že jsou to více důvody politické než důvody hospodářské, neboť máme-li toto ministerstvo, máme zbytečného vydání 17 milionů. Ale když to jinak nejde, očekáváme aspoň, že nynější ministr, který má jistě dobrou vůli, pokud se týče konsumentů, přiskočí jim na pomoc. Když toto ministerstvo už je, chceme viděti také od něho kus práce. Když mělo býti ministerstvo zásobování zrušeno - byla zde už zpráva ze dne 9. června - jednalo se tehdy jen o to, aby byla jakási rada konsumentů, která měla býti přičleněna ministerstvu sociální péče. A to zkazili, beze všeho můžeme to říci, páni agrárníci svou politickou tvrdohlavostí. Ale je nutno konsumenty nějakým způsobem chrániti, a nám je to jedno, ať se to jmenuje ministerstvo sociální péče nebo ministerstvo zásobování, ale ochrana, zvláště teď v době veliké nezaměstnanosti, je nutná.

Mimo to ještě připomínám, že letos v červenci byly některé obce na Moravě stiženy živelními pohromami. V tehdejší době mnozí poslanci projížděli takové kraje automobily, slibovali všechno možné, pak se na to hodilo od vlády milostivě 100 tisíc a dále se o postižené nikdo nestará. Po té stránce je zapotřebí, aby to, co se slibovalo, se také splnilo. Je ovšem těžko vládě hledati úhrady pro tyto potřeby, ale v takových případech, kde živelní pohroma občana připravila o všechno, co měl, je nutno přece jen pomáhati a po té stránce se povinnost náležitě nekoná.

Právě se proslýchá, že v nejbližší době bude nám předložena předloha o starobním a invalidním pojištění našeho malého lidu, a tu zvláště bylo by zapotřebí, aby byly lepší poměry hospodářské, kdy tato předloha má býti projednávána a také uskutečněna, ale myslím, velectění, že naprosto bylo zbytečno, aby všechny politické strany, každá zvlášť, svůj návrh tak velký a tlustý podávala (ukazuje tiskopis) - tyto tiskopisy stojí veliké tisíce - když bylo dohodnuto ve výborech, že bude předložena vládní osnova. To je takové předhánění se, kdo se o lid více stará. Když se však díváme z blízka, není to zvláště důstojné, poněvadž víme určitě, že žádná z těch předloh, o kterou se tu jedná, nebude předložena, že vláda předloží osnovu sama, a proto urgujeme, aby byla osnova vládní o starobním a invalidním pojištění předložena a aby bylo pamatováno skutečně nejen zase sliby, ale také na lidi, kteří již pojištění dle zákona se nedočkají. Tak dlouho se již o pojištění píše a mluví, tolik let před válkou, v roce 1914 už bylo téměř na dosah ruky! Konečně je na nás, bychom tu povinnost vůči širokým vrstvám také jednou splnili! Za toho předpokladu budeme také přirozeně jako vládní strana hlasovati pro rozpočet a doufáme, že v dohledné době dočkáme se lepších časů! (Potlesk.)