V srpnu a září hnaly se všechny úřady do zlevňovacích akcí. Na okresních hejtmanstvích činěn nátlak na snižování cen, stát chystal snižování daní a dávek, ministerstvo obchodu počalo povolovati dovoz laciných husí z Jugoslavie a Maďarska, aby je ovšem obchodníci mohli draho prodávati v Karlových Varech a v Teplicích. Protidrahotní akci chyběla však plánovitost, vytrvalost a soustředěnost. Od té doby, co se dělnictvu pod tlakem krise výrobní a pod slibem láce zboží srazilo 30 až 40 i 50% na mzdách, mnohé úřady již na své čilosti v protidrahotní akci hodně ztratily. Vláda, myslí-li to se zlevňováním spravedlivě, musí dáti ministerstvu zásobování plnou moc, donutiti správní orgány úřední k plnění protidrahotních předpisů.
Co spadá do pravomoci ministerstva zásobování, koná se věru poctivě a spravedlivě. V agendě protilichevní vykonán byl obrovsky kus práce. Roku 1919 Úřad pro potírání lichvy při ministerstvu zásobování provedl prohlídek, oznámení, zatčení atd. 30.556. R. 1920 stoupla již tato číslice na 101.112, r. 1921 na 100.188 a také roku letošního cifry ty jsou věru úctyhodny.
Předražované, pašované a proto zabavené nebo obstavené zboží mělo hodnotu 2 1/2 miliardy Kč. Na desetitisíce lichvářů bylo pochytáno a pozavíráno, a to vše při nevelkém aparátu úředním. R. 1920 bylo v činnosti 330 protilichevních orgánů, nyní jenom 181, protože rozpočet ministerstva zásobování ze 40 mil. Kč r. 1921 a ze 29 mil. r. 1922 je sražen na 17 milionů pro rok 1923, ač odpovědnost a úkoly jeho rostou. Máme-li nyní 180 protilichevních orgánů, znamená to, že jeden dozorčí protilichevní orgán připadá u nás na 750.000 obyvatelů. Bylo by prostě absurdností žádati, aby 180 lidí ve státě udrželo plně v šachu a pod dozorem desetitisíce prohnaných lichvářů všech odstínů. Proto musí zde celý státní úřední aparát a všechny povolané instituce pomáhati podle instrukcí, jež ministerstvo zásobování jistě nejbližší dobou rozešle.
Když vidíme dnes, jak pivovary, cukrovary, těžký průmysl, řezníci, komisionáři a také hlavně naše banky před očima celé utýrané a ochuzené veřejnosti dávají si cynicky vypláceti 20- až 50- i 100% dividendy a zisky bez práce a námahy, divíme se, proč také ministerstvo spravedlnosti neskočí ministerstvu zásobování na pomoc a proč nedá tyto zjevně lichvářské zisky vyšetřovati. (Tak jest!)
Nebude u nás laciněji a nebudeme schopni vývozu, pokud zisky volně a beztrestně rostou do výše.
Proč před válkou dividenda 4-, 5-, 6% se pokládala za velký úspěch toho nebo onoho průmyslového oboru? Proč před válkou stačil bankám a spořitelnám úrok 3-4% a proč zákonná míra úroková byla jen 5-6 procent? Proč dnes se musí počítati na 10-, 20-, 50%, kdežto dříve to stačilo v jednotkách? Protože lidé nebyli tak draví a hltaví, jak se stali po válce a proto také nebylo před válkou tak draho, poněvadž občanský zisk odpovídal skutečně celkovým poměrům. (Posl. Hálek: Víc se pracovalo!)
Mnozí pánové učiní lépe, když o práci nebudou toho tolik povídati. Oni práci jakživi nestrhali. (Posl. Hálek: Dříve se pracovalo více než 8 hodin!) Myslím, pane kolego, že celková krise má hlubší základ, nikoliv 8hodinovou dobu pracovní. Malozemědělec pracuje mnohdy 10-12 hodin a přece jsou malozemědělci v krisi. Dělníci by dnes rádi pracovali 8 hodin, ale fabriky stojí a jim nestačí, vydělávají-li pouze dva dny v týdnu. (Posl. Hálek: Stahovali jste z nich košile!) Ty košile jste stahovali po kolik roků vy, pánové, a proto si musíte dáti líbiti nyní také aspoň trochu kritiky. A vězte, že jsme spolu ještě neuzavřeli účtů.
Musíme se vrátiti k bývalé morálce obchodní a výrobní, jinak zahyneme. Dobře udělalo ministerstvo zásobování, že nepronásleduje v lichvě jen hokynářky, ale že chytilo a vyšetřuje ostře také známého císařského vlastence, milionáře Schichta, pro lichvu a zdražování. Schicht zdražil margarin o 1·50 Kč na 1 kg, t. j. o 14%, ač podle valutních záznamů z 31. srpna a 1. listopadu 1922 měl právo na zvýšení 4%. Na této 14% ní lichvářské přirážce vydělá Schicht do vánoc 3 až 6 mil. Kč.
Schichta a jiné velké lichváře měli by zavříti bez milosti, nebo nechati pár lichvářů-milionářů zametat ulice podle zákona o trestaneckých kolonách. To by pomohlo, zrovna jako pustiti na lichváře levnou zahraniční soutěž. Vždyť se firma Societo Italo Comerciale v Praze nabízí dovézti prima margarin @a Kč 8·60 za 1 kg, tedy o 30% levněji než Schicht.
U nás straší však dosud úřad pro zahraniční obchod, který nekonečnými obtížemi při povolovacím řízení zamezuje k nám dovoz levného zboží a dělá ze Schichtů privilegované zdražovatele.
Vedle uvolnění povolovacího řízení je nezbytna spoluúčast ministerstva zásobování a konsumentů také při tvoření celního tarifu. Je-li dovoz mouky, obilí, sádla, vajec, mléka atd. úplně volný, je prostě nemožný dnešní celní koeficient, který u mnoha produktů hlavně průmyslových vidíme. Dnes platíme clo za 1 kg kávy 9·50 až 12 Kč, za 1 kg čaje 24 Kč, za 1 kg prýmkářského zboží 29·38 Kč, za 1 kg záclonových látek 132·- Kč, za 1 kg ponožek, punčoch a pod. 80·- až 85·50 Kč, z 1 kusu deštníku 14·až 68·75 Kč, z 1 klobouku 8·- až 28· Kč a tak dále.
Proto je káva, klobouky, deštníky, trikotové, stávkové, papírnické atd. zboží, tak drahé, protože vysokými cly učinili jsme z těch odvětví zdražovací monopol, kterému jsme všichni vydáni na pospas. Fabrikanti neznali slitování, propouštějí dělníky po tisících a srážejí jim mzdy až o polovinu. Proto se musíme prokousati touto zlou dobou hospodářskou a zrušiti veliká privilegia výrobců, aby zahraniční konkurencí byli dohnáni k zlevnění a tím k umožnění výroby a vývozu.
Pobouření specielně nás žen vyvolalo také rozhodnutí ministerstva financí, že doutníky, tabák a cigarety byly od 1. listopadu zlevněny, ale na kávu se clo nesnížilo, ani daň z cukru. Zdá se, že ministři dělají mužskou, a ne lidovou politiku a proto my ženy se zase této daňové a zlevňovací mužské morálce vzepřeme a budeme dělati politiku ženskou, politiku rodin a energicky se budeme domáhati snížení cla na kávu a daně z cukru, protože káva je dnes živobytím 3/4 obyvatelstva tohoto státu. Vždyť je to dost ostudný zjev, že se bráníme bídě a nezaměstnanosti, a na druhé straně se prokouří u nás 2 miliardy a propije v pivě, víně a kořalkách 3-4 miliardy ročně.
Stálá anketa spotřebitelů právě ustavená může vykonati velmi mnoho dobrého, bude-li míti také ovšem jakousi pravomoc. Zásadou musí zde býti ovšem: Méně mluviti a více vykonati. (Tak jest!)
Obilí, mouka, sádlo, živý dobytek atd. velmi poklesl na ceně, ale malá houstička stojí doposud 30 h, špatné pivo 3 K a maso nevalné jakosti 12-14 K za 1 kg. Zde je také potřebí udělati rychle pořádek, a učiní-li kdokoliv pořádný průlom do cen našich pekařů a řezníků, jako to udělal Baťa u bot za náležité ochrany našeho zúčastněného dělnictva, uvítáme to velmi rádi. Tlak veřejnosti musí býti silnější než egoism výrobců.
Za to budeme velmi opatrní k úlisnému svádění, abychom zrušili zákon o ochraně nájemníků. Aby bylo jasno, prohlašuji otevřeně, že s námi vůbec nebude na jaře řeči o zrušení ochrany nájemníků, (Výborně!) že nepřistoupíme na žádné zvýšení činží. To páni zástupcové majitelů domů musí vzíti již na vědomí dnes; ale na zdražovatele zboží, bytů atd., snad bychom byli ochotni nechati dopadnouti trest výpovědi z krámů, event. bytů, kdyby byli pro takovouto lichvu trestáni.
Projednává-li se nyní v koalici otázka vedle podpor nezaměstnaným, vedle zahájení investičních prací státních i obecních atd., - přispěti také k stravování nezaměstnaných a k ošacení dětí těchto nešťastných rodin, patří první myšlenka na toto sociální zařízení ministru zásobování dr. Franke, který již počátkem října žádal, aby do jeho rozpočtu byla zařazena položka nejméně 5 mil. K právě na ošacení a stravování chudé mládeže nezaměstnaných rodin. Když však bylo patrno v měsíci říjnu, že nezaměstnanost stoupá a drahota neklesá, přirozeně naše strana i strana sociálně-demokratická zvýšila tento požadavek na 15 mil. K a také tyto dny ve výboru koalice se o uskutečnění tohoto návrhu jedná. Vidíme-li katastrofální nezaměstnanost, která vykazuje na 250.000 polo- a na 200.000 úplně nezaměstnaných, což obnáší s rodinami nejméně 1 mil. osob v našem státě, zní to jako výstražné memento pro naše vedoucí politiky. Změňte národohospodářskou základnu našeho státu! Vypadá to tak, že není možno, aby se uživilo tolik lidí, kolik jich dnes na průmyslovou výrobu připadá. (Výkřiky posl. Hálka.) Musíme přelidněnému průmyslu u nás ulehčiti, a to tím, že nejdéle r. 1923 rozdělíme záborovým zákonem zabraných 1 1/2 mil. ha půdy orné a pastvin, takže nejméně 1 mil. lidí najde v zemědělství svoji existenci, svou výživu. Vždyť se ze zabrané půdy přidělila doposud sotva 1/10 a není přece v intencích tohoto státu, aby pozemkovou reformu dělali snad ještě vnuci pana dra. Viškovského, když nás krise železně nutí, abychom dělali něco rychle, i když to pánům leze za nehty.
U nás se objevil ojedinělý zjev, že pro pozemkovou reformu vyslovil se zásobovací výbor parlamentu, a že pro tuto politiku vyslovil se i ministr zásobování, protože cítíme velmi dobře, že přidělením náležitého rozsahu půdy malým zemědělcům nastane také značnější pěstování dobytka, zeleniny a obilnin u těchto malozemědělců, a že dostane se prostě těchto produktů zase více na trh. (Výkřiky posl. Hálka.) Že pan kol. Hálek je zástupcem velkostatkářů a starousedlíků, to již řekl příliš často, než aby se musil k tomu hlásiti znovu. Je smutným zjevem, že my, zástupci socialistů, musíme heverem na vás agrárnících vymáhati plnění povinností, které jste již záborovým zákonem a držením Státního pozemkového úřadu r. 1919 na sebe vzali.
Ministerstvo zásobování věnuje také pozornost evidenci zásob a přímým zasáhnutím reguluje ceny. Vzpomínám jen na známé zakročení ministra Srby při loňské mobilisaci, když spekulace zmocnila se obilního trhu a vyhnala za týden až 14 dnů cenu mouky na 8 až 10 K za 1 kg. Co udělalo ministerstvo zásobavání? Objednalo 3000 vagonů levné zahraniční mouky, hodilo ji na trh a za několik málo týdnů srazilo ceny lichvářsky zde vyháněné značnou měrou dolů. Bursiáni chtěli mouku prodávati po 7, 8 i 10 K, ale prodávala se pak pod tlakem ministerstva zásobování po 5 až 6 K. Pánové, to znamená, že se na 1 kg mouky ušetřily nejméně 3 K! (Výkřiky poslanců republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu.) Já vám to také povím: Na vaše koně se více připlácí než na chudé obyvatelstvo, tedy radím, abyste byli trochu skromnější.
Pánové, já vás upozorňuji, že máme nejméně 7 milionů nesamozásobitelů, a kdyby každý potřeboval týdně jen 1 kg mouky, znamenalo by to, že zakročení ministerstva zásobování zachránilo našim konsumentům nejméně 1 miliardu Kč, které by byly zmizely v kapsách všech lichvářů, kteří ihned při mobilisaci hleděli využíti horečky zdražovací. (Výkřik.)
Máme však také odvahu říci obyvatelstvu do očí, že nesmí se chtíti všecko na vládě, na parlamentu a na úřadech, že proti lichvě a drahotě musí také pracovati obyvatelstvo samo. Zejména ženy nesmějí ke zdražovatelům choditi nakupovati a zdražovací horečku podporovati. Nechť nestojí ženy hodinu někde u obchodníka a nelamentují tam na plano, ale ať raději prohlédnou si závody, kde se prodává laciněji. Bude to rozhodně na prospěch i těch solidních obchodníků a živnostníků, kteří se hledí stísněným poměrům přizpůsobiti.
Založili jsme velikou Ligu konsumentů. Ta bude ženám vždy raditi, kde a jak lacino nakupovati, a kde kterého "příznivce" se má občanstvo a zejména ženy chrániti.
Ministerstvo zásobování, Stálá
anketa spotřebitelů, Liga konsumentů, celá vláda a všechny úřady
musejí do společného boje proti drahotě. Boj proti drahotě, pro
snížení drahoty je problémem nejen socialistů, ale problémem celého
státu. (Výborně!) Bez snížení cen našich produktů můžeme
zavříti všechny továrny. Pánové, nastane také ohromná krise na
venkově, poněvadž když nevydělávají města, nemůže utržiti ani
venkov. Přirozeně odnesl by také důsledky této nešťastné politiky
stát. Když by nevyráběl průmysl a neprodávali zemědělci, nebylo
by pomalu nikoho, kdo by platil daně. A proto společným naším
úkolem, venkova i měst, je boj proti drahotě, abychom lépe a snesitelněji
všichni žili. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Dalším řečníkem je pan posl. Svoboda. Dávám mu slovo.
Posl. Svoboda: Slavná sněmovno! Vládní rozpočet na rok 1923 nese na sobě stále ještě reflexy válečných a poválečných poměrů. Téměř všechny příjmové i výdajové položky nasvědčují tomu, že ještě dlouho budeme zápasiti s finančními těžkostmi, nežli docílíme žádoucího odbourání jmenovitě tíživých daní nepřímých. Snaha překonati nejhorší přechodní dobu se z valné části podařila, ovšem za značných obětí zvláště širokých vrstev lidových, které právě nyní jsou obětními beránky mezinárodní výrobní a obchodní krise. Na ně doléhá tíže nezaměstnanosti, nedostatku, snižování mezd a snižování životní úrovně měrou, jakoby měly za všechny ostatní třídy obyvatelstva nésti důsledky války a kalich hořkosti vypíjeti za sebe i za jiné.
Při uplatňování snah tak zvané konsolidace poměrů žádají se na dělnictvu nepřiměřeně vysoké oběti. Politické výrobní i finanční měšťanské kruhy chtějí začarovaný kruh drahoty násilně lámati zdánlivě účinným prostředkem - snižováním mezd. V popředí zlevňovací akce mají jít dělníci, nikoliv ti, kdož při zdražování závodili udržeti se v prvých řadách. Ceny potravin a zboží, drahota existenčních potřeb vždycky časově předstihovaly zvýšení mezd. Týž pořad dlužno zachovati i při snižování. Prví ať jsou opět prvními a poslední posledními, nikoliv obráceně. Kdo měl prioritu při zdražování, ať ji také dodržuje při snižování. Násilný diktát snižování mezd je nebezpečným a provokativním útokem hospodářsky silnějších, přidržujících se feudální morálky, charakterisované heslem: Kdo má moc, má i právo.
Smluvní rovnoprávnost stran, zaměstnavatelů i zaměstnanců, docílená pracovními smlouvami, jest zaměstnavatelskými diktáty porušována s cynickým využitím výrobní krise, omezováním a zastavováním výroby, snižováním mezd a propouštěním dělnictva. Mzdy snižují se proti odporu dělnictva na minimum, které je hluboko pod průměrnou životní úrovní. Tak daleko a hluboko snižovat existenci pracujících tříd je třídní a sociální nespravedlností, která nemůže a nesmí zůstati bez odvety. Nejistota existence, postihující dělnou třídu, jest národohospodářská choroba soukromokapitalistických řádů. Regulátor výroby, podnikavosti, odbytu a vývozu funguje nepravidelně. Jednou velkým počtem, jindy malým počtem obrátek vytváří přímo divokou energii výrobní, aby za ní následovalo zmrtvění a zastavování výroby, jakou právě prožíváme nyní. Zavírání továren, omezování práce, shasínání výhní, rezovatění strojů, propouštění dělnictva, insolvence průmyslu, obchodů i peněžních podniků, toť hrozivý mrak, přehánějící se právě Evropou, nevyjímaje ani Československou republiku. Agonie výroby a hospodářského života s rostoucí bídou dělnictva vyvrcholila v rozsahu dosud nebývalém. Lze na ni aplikovati výstižná slova anglického spisovatele Davida Maxwela: Kam se poděla velká poptávka, divoká energie výrobní a přesčasné zaměstnání? Veta po všem. Suroviny jest ještě hojnost, dělník je tu také s veškerou svou dovedností i silou. Stroje jsou pohotově, jen je spustit, a lidí chatrně oblečených je všude dost po světě i doma. Ale oživující duch, jenž by zpracovával surovinu, jenž by zaměstnával dovednost a důmyslný stroj, zmizel. Jako u mrtvoly utopence, jehož srdce nedávno ještě tlouklo vroucností života, kosti, krev, údy a svaly, mozek a čivy jsou neporušeny, ale oživující jiskra prchla a všechno rychle má se k rozkladu a zahnívání. Není kormutlivějšího a bolestnějšího pohledu v celém sociálním životě, jako na muže dovedného a zběhlého ve své práci, jehož dovedné prsty baží po obvyklé práci, marně se ohlížející po zaměstnání.
Nezaměstnanost a její důsledky jsou těžkou obžalobou společnosti, která je vytvořila. Její povinností je, aby je napravila. Poměry, za jakých pracuje, žije a strádá na příklad textilní dělnictvo na Moravě, jsou reliefem bědného života, vykořisťované, špatně placené a špatně živené, částečnou nebo úplnou nezaměstnaností ubíjené a mučené chudiny, postižené smutným losem a údělem textilních rabů.
Mzdová výše textilního dělnictva na Brněnsku podle posledně upravených mezd skýtá následující chmurnou ilustraci: Mladistvé dělnictvo do 18 roků za 48 pracovních hodin v týdnu vydělá 71 až 98 Kč. Od toho nutno odečísti příspěvek do nemocenské pokladny. Ve většině závodů pracuje se však pouze tři dny v týdnu, takže výdělek u těchto mladších dělníků a dělnic obnáší 35 až 49 Kč týdně. Co za takový obnos při současné drahotě jest možno koupiti? U kvalifikovaných starších dělníků obnáší výdělek za 48 hodin v týdnu 107 až 138 Kč. Vezmeme-li v úvahu 3 pracovní dny, znamená to pouze 53 až 69 Kč týdně. Nejvyšší mzdy v tomto odboru u přadláků, cidičů a předních dělníků obnášejí za 48 hodin pracovních 179 Kč. Za 3 dny ovšem pouze polovinu.
Průměrný výdělek textilníků na Brněnsku lze počítati za 48 hodin v týdnu nejvýše 138 Kč. Při obmezené době pracovní na 3 dny v týdnu klesá výdělkový průměr na 69 Kč za týden. To znamená nikoliv důstojnou, lidskou existenci, nýbrž živoření, strádání a hladovění. K tomu druží se ještě příšerné následky vleklé průmyslové krise, která v celém textilním průmyslu, zejména v Brně, vyvrcholila do té míry, že je sotva v této době 30% textilního dělnictva zaměstnáno. Ostatní jsou odkázáni na podpory v nezaměstnání.
Celkový stav nezaměstnanosti textilního dělnictva jest velikým vykřičníkem pro sjednání nápravy. Dle záznamu Svazu československého textilního dělnictva je více nežli 50% textilních dělníků bez zaměstnání. Velké firmy: Wollwaren-Industrie, Otto Kuhn a D. Ziegler v Brně zastavily výrobu úplně. Firma Moses Löw-Beer v Jimramově zastavila úplně výrobu a ve Svitavce pracuje omezeně jen s malým počtem dělníků. Dříve zaměstnávala asi 1600 dělníků. Firma Offermann v Brně pracuje jen s malým počtem dělnictva, a to ještě obmezeně. Na Slovensku zastaveny úplně závody v Rybarpoli, Haliči, Čadci, Lipt. Sv. Mikuláši a celé řadě jiných míst. V ostatních jiných oblastech průmyslu bavlnářského, jako Frýdek-Místek na Moravě, ve Slezsku a v celých Čechách z větší části dělnictvo je z práce vysazeno nebo propuštěno. Jen menší část pracuje obmezeně, v mnoha případech jen 16 anebo 24 hodiny za 14 dní.
Dle informací Svazu textilního dělnictva v Československé republice hospodářské poměry dělnictva textilního jsou přímo katastrofální a jest se co obávati, zejména v zimní době, nepokojů nalézajících živnou půdu v bídě a hladu zuboženého dělnictva. To jsou povážlivé nebezpečné zvěsti, jež nesmí v rozhodujících kruzích zůstati bez ohlasu. V oboru textilním možno čeliti průmyslové krisi zlevněním výrobních nákladů v souvislosti se snížením podnikatelského, meziobchodního a obchodního zisku, snížením dopravních a celních tarifů, snížením uhelné dávky, daně z obratu a pod. Mzdy jsou zde beztoho již tak malé, že při zlevňovací kalkulaci nelze při nich již na snížení vůbec pomýšleti. Zlevněním výrobních nákladů stane se tento průmyslový obor na mezinárodním trhu konkurence schopným a najde si žádoucího odbytu. Nyní se již vlastně ani tak nejedná o odbytiště, nýbrž o uzpůsobení konkurenčních cen textilního vývozního zboží. Při celkové zlevňovací akci, která jen pomalým tempem dostává se kupředu, nelze spoléhati na úspěch z příčin snížení mezd. Ty průměrně při výrobních nákladech obnášejí 20%, nebyly, nejsou a nebudou směrodatnými při cenovém zápolení v té míře, jak se chtělo celému světu napovídati. Příčiny vysokých cen výrobků kotví tedy jinde nežli v dělnických mzdách.
V bavlnářské výrobě dokonce vyvstaly zjevy, které přímo volají po úředním zakročení k ochraně dělnictva a proti zpupnosti zaměstnavatelů. Bavlnářské závody v Místku-Frýdku na Moravě usurpátorským způsobem snaží se zavésti mzdový cenník s 30%ním snížením mzdy, takže průměrný denní výdělek zde dosahuje 15·80 Kč, týdenní 94·80 Kč, třídenní jen 47·40 Kč. Ptám se, velectěné dámy a pánové, jaká je to životní úroveň při takových mizerných platech a současné drahotě? Odpověď na tuto otázku musila by správně vyzněti: "K životu málo, ale k pozvolnému umírání hladem dosti."
Tyto smutné a nanejvýše bědné poměry kategoricky přikazují, že bude dlužno vynaložiti ještě veliké úsilí pro ochranu dělného lidu, aby nemohl býti považován za kořisťovaný objekt, jmenovitě v období průmyslové a výrobní krise, kteráž v této době mimořádně je zaměstnavateli využívána a zneužívána k existenčnímu ubíjení proletariátu. Dělnické ochranné zákonodárství po zkušenostech ze současné kritické doby vyplývajících musí býti doplněno zákonitými ustanoveními o ochraně práce a závaznosti kolektivních smluv s vyloučením jednostranného zaměstnavatelského diktátu při určování mezd. Dělníci a zaměstnavatelé musí se státi na podkladě zákonných ustanovení rovnoprávnými smluvními stranami. Princip práva a spravedlnosti i ve mzdových poměrech musí se státi zákonným pravidlem.
Nejen v oboru textilním, také v oboru kovodělném, v tomto oboru dobře kvalifikovaného a inteligentního dělnictva, patrny jsou zjevy pobuřující podstaty. Ředitelství Rosické bánské společnosti sdělilo vyhláškou ze dne 10. července t. r., že veškerému dělnictvu ve strojírně na Zastávce zaměstnanému dává 12. června 14denní výpověď. Rozkaz k rozpuštění strojírny dala správní rada z toho důvodu, že prý strojírna již delší dobu pracuje se ztrátami a že není vyhlídek na zlepšení její prosperity. Pouze malý počet dělníků, ustanovený k dokončení rozdělaných prací, byl v závodě ponechán, ostatní propuštěni. Tento podnik zaměstnával ve slévárně 224 dělníky, ve strojírně 219 dělníků. Ztráty, na něž se správní rada odvolávala, neměly příčiny v pracovních výkonech nebo ve mzdách. Příčiny byly v jiných výrobních nákladech. Organisace Svazu kovodělníků snažila se různými intervencemi zajistiti pro tento podnik další objednávky, aby výroba nebyla zastavena a dělnictvo propuštěno. Správa podniku však přímo umíněně trvala na zastavení výroby. Tato okolnost měla by býti podkladem přísného vyšetřování, zdali přece jenom při dobré vůli a snaze správy závodu nedalo se úplnému zastavení výroby předejíti. Organisace kovodělníků žádala, aby k jednání o této vážné akci byl pozván generální ředitel Günther, který je stále ve Vídni, ale týž přes všechny opětovné urgence se nikdy k jednání nedostavil, takto zjevně snahu dělníků a dělnické organisace v záležitosti dalšího chodu strojírny bagatelisoval a ignoroval. Dělníci a jejich organisace učinili všechno, aby zastavení výroby bylo zabráněno, nabídli se dobrovolně pracovati laciněji, ale přes to vše správa podniku trvala na svém původním usnesení a závod uzavřela. Při propuštění dělníků byli dotčeni mnozí, kteří zde pracovali po celý věk a ke stáří byli vyhozeni beze všeho odškodnění.
V brněnských strojírnách bylo již asi 800 dělníků z práce propuštěno, mzdy sníženy o 25%. Ve strojírně Bratří Ježkové v Blansku ze 450 dělníků pracuje nyní pouze 70. Ve strojírně firmy Wichterle & Kovařík v Prostějově propuštěno 500 dělníků, 350 jich pracuje pouze 3-5 dnů v týdnu. U firmy Breitfeld, Daněk a spol. v Blansku po propuštění 150 dělníků většina pracuje pouze 3 dny v týdnu kromě velké části vysazených. Dělnictvo tamního okresu se dovolává uskutečnění projektu železniční tratě z Blanska přes Vyškov, aby zde dělnictvo nalezlo zaměstnání, zlepšení komunikace a lepší existenční naději do budoucnosti. U firmy Victorin a spol. ve Stavěšicích a Svatobořicích, která zaměstnávala 200 dělníků, pracuje nyní již přes rok pouze 90 dělníků jenom po dvou dnech v týdnu a dělnictvo se zde dosud bezvýsledně domáhá podpory v nezaměstnanosti.
Smaltový průmysl brněnský je výrobní krisí velmi citelně zasažen. Továrna velkofirmy "Austrie" na Špitálkách, zaměstnávající 600 dělníků, byla již před rokem uzavřena. V druhém hlavním závodě "Austrie" byla polovina dělnictva propuštěna, úřednictvo dostalo již předchozí 3měsíční výpověď a nezlepší-li se prý situace, bude od 1. ledna příštího roku zde výroba úplně zastavena. Také u jiných firem zabývajících se výrobou smaltovaného zboží objednávky dochází a nebezpečí velkého omezení anebo zastavení výroby vyvstává zde jako hrozivý přízrak. Apeluji na příslušná ministerstva, aby tomuto odboru, který je z převážné části odkázán na vývoz, věnovala zvláštní pozornost a přispěla účinnými opatřeními k obnově výroby a vývozu smaltového zboží.
Zvláštní hořkou kapitolou právních poměrů jsou stížnosti na rosickém panství Angličana De Foresta. Po převratě byla vládou pro toto panství jmenována dozorčí komise z tamějšího úřednictva. Po řediteli Markovi a Drápelovi majitel jmenoval generálním ředitelem panství anglického majora Rigbyho, který, ač neumí ani slova česky, měl a má až dosud neobmezenou moc nad celým hospodářstvím. Anglická zdvořilost tomuto vládci rosického panství úplně schází. Když si dělnictvo stěžovalo na šikanování, zněla odpověď pana Rigbyho: "Buďte rádi, že vás jen vyhodím, v Anglii bych vás pověsil!" Když mu bylo z kruhů úřednických domlouváno, že zbytečně úřednictvo a dělnictvo šikanuje, odpověděl, že on zná jen radikální prostředky: "Buďto pár facek, nebo vyhazov."
Loni ujednalo dělnictvo kolektivní smlouvu za spoluúčasti zemského úřadu práce. Když však velkostatek měl dle ujednané smlouvy vyplatiti novoroční a ošacovací příplatek, snažil se pomocí právního zástupce dokázati neplatnost smlouvy; p. Rigby prý jí nerozuměl, ač tam, kde bylo nějakých úchylek od smlouvy, ihned na ně upozorňoval. Dělnictvo prostřednictvím Ústředního svazu zemědělského dělnictva musilo podati žalobu u rozhodčí komise a teprve pak byl mu příslušící novoroční a ošacovací příspěvek vyplacen. Pan Rigby počíná si tak, jako by naše předpisy a zákony pro něho neplatily a také je důsledně ignoruje. Měl-li platiti daně, prostě neplatil, takže musila býti provedena exekuce. Že ani obci povinné dávky neodvádí, rozumí se samo sebou. Prohlašuje, že platit nebude a také nemůže, když velkostatek je pasivní. Velkostatek vlastnící nejlepší půdu, pilu, mlýn, pivovar a cukrovar byl vždy aktivní, jen za vlády pana Rigbyho jest zdánlivě pasivní. Dělnictvo se dovolává ochrany, žel však dosud marně. Ministerstvo zemědělství, zejména bývalý ministr Staněk byl podrobně informován, slíbil nápravu, ale zaměstnanci čekají dosud, ač od slibu uplynul již rok. Obvodová úřadovna pozemkového úřadu v Brně byla požádána o zjištění nesprávností na panství Rosice-Veveří, spravovaném panem majorem Rigbym. Byvši podrobně na všechny nepřístojnosti upozorněna, nepodnikla ničeho, mimo zaslání přípisů našemu sekretariátu v Brně, aby složil zálohu na úhradu výloh s revisí spojených. To je také úřední způsob, který se dobře nechápe. Je přirozeno, že sekretariát odmítl výlohy revise hraditi, a tak celá vážná záležitost nepořádků a nepřístojností na tomto panství zůstala nevyšetřena a nerozřešena. Letošního roku uzavřenou smlouvu se zemědělským dělnictvem pro celou Moravu pan Rigby sice v zásadě uznal, také ji podepsal, ale jejích závazků neplní. Zadržuje drahotní výpomoc dělníkům, kterou sice slibuje, ale nevyplácí. Jak to míní vážně, vidno opět z toho, že prohlásil: "Přijdou-li důvěrníci dělnictva opět žádati výplatu, prostě dostanou okamžitou výpověď." Úředníkům nadiktoval 20% snížení služného. Vidí-li dělnictvo ve své zoufalé situaci, jak ty úřady, které mají bdíti nad udržováním platných předpisů, před panem Rigbym ukazují se bezmocnými, ztrácí důvěru v právní stav a nedovede si dobře vysvětliti, co u nás platí více, zdali zákon a předpisy, nebo drzost anglického majora Rigbyho. Státní pozemkový úřad měl by velkostatku Rosice-Veveří věnovati více pozornosti a v nejbližší době tento velkostatek zařaditi do vyvlastňovacího řízení. Tím by byla ukončena provokativní éra anglického majora Rigbyho a reflektanti o půdu byli by i zde konečně uspokojeni.