Od vzniku tohoto státu se také všeobecně nestavěly téměř žádné místní dráhy. Pokud byly stavěny, jsou to trati na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, jež však nebyly budovány z důvodů hospodářských, nýbrž strategických. Ministerstvo železnic stojí vždy ještě na stanovisku, že místní dráhy mají se stavěti jen tehdy, a jen tam, když a kde zájemníci opatří 30% stavebních nákladů.
Obce však nemají peněz, aby mohly
takové sumy dáti k disposici. Stát jim zadržuje peníze z daní
a tak obce nejsou s to, aby potřebné prostředky sehnaly. Tak jsou
projekty místních drah hotovy již léta, trasovány, komise politické
odbyty, a přes to nelze stavěti, jen proto, že obce nemohou sehnati
30% stavebních nákladů. Poukazuji jen na příklad na projekt místní
dráhy Malé Chvojno-Tisá-Petrovice, na niž jsou plány připraveny
již více než 20 let. (Souhlas na levici.) Také zde je tomu
tak, že nelze dnes této místní dráhy stavěti, poněvadž zájemníci
nemohou sehnati 30% stavebních nákladů. V zájmu průmyslu a obyvatelstva
obcí Tisá a Petrovice, odkudž je několik hodin k nejbližším železničním
stanicím Königswalde a Telnici, je nezbytně nutno, aby byla tato
místní dráha vybudována. (Německý výkřik: Vždyť to jsou Němci!
Ti mohou běžeti pěšky!)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. Grünzner (pokračuje): Žádáme tudíž se vším důrazem, aby vláda předložila program o stavbě místních drah a aby vybudovala všechny místní dráhy k stavbě připravené.
Pan dr. Rašín nám ve svém
výkladu odporučil šetrnost. My máme šetřiti, stát má šetřiti,
každá domácnost má šetřiti. To zní tak, jako by úředníci a dělníci
žili rozmařile. Tato rada je snad vhodna, pokud se týká jednotlivých
lidí, u něho a u lidí jemu podobných, u peněžních magnátů, avšak
úředníky a dělníky ať nechá s takovými radami na pokoji. Neboť
u úředníků a dělníků stačí příjem sotva k udržení holého života.
Státní rozpočet na 1923 je střižen zrovna jako jeho předchůdci
na tělo třídního státu občansko-kapitalistického, a proto budeme
my sociální demokraté hlasovati proti rozpočtu. (Souhlas na
levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Slovo dále má pan posl. Koudelka.
Posl. Koudelka: Slavná sněmovno! Nemohu začíti svoji řeč jinak: stíny hospodářské krise spočinuly těžce na pracujícím lidu tohoto státu a lidová strana, jakou je sociální demokracie, nezná v této době povinností větší nad tu, dáti lidu chléb a práci. Vše ostatní mělo by ustoupiti do pozadí před strašlivým faktem zoufalých statisíců nezaměstnaných, jejichž bída a bída jejich rodin je pobuřujícím argumentem proti dnešním hospodářským zásadám a vážnou výstrahou oficielní společnosti. Smutný stav naší průmyslové výroby a našeho obchodu není ovšem žádnou specialitou československou, nýbrž částí světové krise hospodářské a finanční, která je logickým důsledkem světové války. Velmi mnozí chtějí viděti v této krisi rozvrat a zánik kapitalistických řádů výrobních, ale tak tomu není. Krise dnešní spočívá v rozvratu mezinárodní organisace výroby a výměny statků, v politickém a finančním rozvratu velkých státních území, Ruska a států východní a střední Evropy, v celkovém ochuzení světa, a to všecko jsou následky světové války. V tomto smyslu je sice po válce, není však míru. Všeobecný chaos a spleť poměrů svádí mnohé k mínění, že tato krise je konečnou krisí kapitalismu; z toho se vyvozují důsledky pro taktiku socialistických stran, neboť prý přišla doba, kdy socialism má splniti své dějinné poslání, chopiti se moci a zavésti socialistické řády výrobní. Fráze o rozvratu kapitalismu, o konci kapitalismu ozývají se od převratu v nejrůznějších obměnách, svádějíce dělnické hnutí na scestí a k nerozvážnostem. Není klamnějšího názoru nad tento. Válka světová, posuzována s hlediska dějinného vývoje, znamená rozmetání panství feudálního, jehož bašty týčily se ve střední a východní Evropě. Světový kapitalism má nyní dráhy volné ke svému vrcholnému rozvoji, k němuž půjde rychlými kroky a s použitím prostředků jež překonají všecko, co jsme dosud znali. Kapitalism vystupuje z hranic národních a buduje mezinárodní organisaci výboje a vykořisťování. Na místě milionů vkládá dnes miliardy do svých podniků. Je jednomyslný v základním nazírání na restauraci poměrů válkou rozrušených; avšak vzájemný boj skupin mezinárodního světového kapitalismu ani po válce neustal, naopak stal se prudším a bezohlednějším. A tento boj mezinárodních kapitalistických skupin prodlužuje a zostřuje dnešní světovou krisi hospodářskou a finanční.
Na chování kapitalistické Ameriky to vidíme nejnázorněji; kdyby bylo v Evropě ještě hůře, nedá strýc Tom ani haléře, ani centu neškrtne na směnkách svých evropských dlužníků. Mohlo by býti pro dělnictvo lépe, kdyby nebylo mezinárodní hnutí dělnické tak těžce ochromeno moskevským komunismem, který setrvává na svých bludných a dělnictvu škodlivých cestách, přes poučení, které mu skýtá vývoj poměrů mezinárodních posledních let. Komunisté nemají té mravní síly, aby doznali, že se mýlili a vyvodili z toho důsledky. V každé větě dovolávají se Marxe a jeho spolupracovníka Engelse; nuže, také Marx a Engels považovali r. 1849 kapitalistický vývoj za dostatečně zralý k nastolení vlády revolučního proletariátu, avšak když pozdější události nedaly jim za pravdu, nezastírali to, naopak v předmluvě knihy "Třídní boje ve Francii r. 1848 až 1850" doznává Engels výslovně, že on i Marx se mýlili v odhadování ekonomického vývoje a učinili z toho nutné závěry. Ovšem, naši komunisté nejsou marxisty, oni zfalšovali marxism jako církev katolická evangelium. Oni nesou hlavní vinu na tom, že světový kapitalism ve svém výboji proti proletariátu nenalézá jednotné a silné fronty dělnické, oni nesou jedinou vinu na tom, že v boji poraženy byly úplně některé socialistické strany a vyklizena cesta kapitalismu a reakci.
Jsouce přesvědčeni o základních příčinách hospodářské bídy lidu, jež spočívají v ekonomickém, politickém a sociálním stavu světa, přes to považujeme za svou povinnost, domáhati se všeho, čím by bylo lze usnadniti těžké postavení pracující třídy. Počíná krutá zima, jaké jsme nezažili. V zimě hlad bolí dvojnásob, zoufalství stává se nejbližší. Požadujeme především veřejné podnikání za účelem opatření práce. Nedávno slyšeli jsme s tohoto místa exposé, v němž byl uveden dlouhý výčet státních prací investičních, na nichž se pracuje. Věříme ministru, jenž exposé přednášel, že má dobrou vůli, avšak obáváme se, že tato dobrá vůle ztroskotá na zdlouhavé cestě byrokratického řízení, jímž každá státní práce musí projíti. Jedno ministerstvo posílá akt druhému, někdy pro zcela nepochopitelnou věc, všude to dlouho trvá, nežli se akt nově prostuduje a vyřídí, jednání vleče se do nekonečna a výsledek toho je, že je sice plná zaměstnanost v úřadech, ale nikoli na drahách, na řekách a silnicích, kde marně lidé se doptávají, kdy už se vlastně něco začne. Tohle musí přestati, jinak se nikam nedostaneme.
Nechť se zřídí investiční direktorium s rozsáhlou pravomocí, jež by sledovalo všechny projekty státních staveb a rozhodovalo samo na místě všech těch bezpočetných instancí, které kradou pánu bohu čas a lidem peníze, zabíjejíce při tom dobrou věc. (Výborně!)
Podporujeme finanční politiku dosavadní, sledující ozdravění naší měny, při tom však bedlivě sledujeme vývoj poměrů hospodářských. Nejsme dogmatáři a kdybychom postřehli, že dosavadní naše stanovisko neodpovídá zájmům pracující třídy, vyvodíme z toho všechny důsledky. Nebylo by větší chyby, než stavěti si ve finanční politice nějaké fetiše.
A dovolte nyní, abych přešel na pole užší hospodářské krise, již p. ministr zemědělství nazval v zemědělském výboru ve svém exposé dne 14. t. m., krisí zemědělské výroby. Krise zemědělské výroby - zdá se mi, že toto označení dosti dobře nepřiléhá - jsou obtíže zemědělského podnikání, související s celkovou krisí hospodářskou. Na tom stupni hospodářského vývoje, na němž se nalézáme, nelze si mysliti, že vedle chřadnoucího průmyslu může existovati kvetoucí zemědělství a naopak. Vzájemných pásek obou těchto hlavních odvětví lidské činnosti je příliš mnoho a proto krise odvětví jednoho musí nutně zasáhnouti i odvětví druhé. Hledáme-li nějaké specielní obtíže výroby zemědělské, vidíme toliko jedinou, vyplývající z poměrů poslední doby, totiž zjev, pro nějž byl ražen termín "cenová disparita". Všechno ostatní, čím zemědělství trpí, bylo tu již dávno, a pokud tomu tak není, jedná se o všeobecné bolesti našich poměrů a doby, jimiž trpí všichni. Tedy za vlastní krisi zemědělství lze označiti tu okolnost, že dnes zemědělství laciněji prodává než nakupuje, neboť pokles cen zemědělských výrobků byl pronikavější než pokles cen výrobků průmyslových. Tak vznikla cenová disparita, a to je vlastní podstata krise zemědělské. (Posl. Mašata: A co daně?) Daňové zatížení pociťují ostatní vrstvy výrobní neméně jako naše zemědělství. Kdyby tento zjev potrval delší dobu, strávil by nejen všechny reservy, jež zemědělství v dobách dobré konjunktury posledních let nashromáždilo, nýbrž zasáhl by povážlivou měrou i nutný provozovací kapitál, což by nezůstalo bez katastrofálního vlivu na zemědělskou produkci a všeobecné zájmy národohospodářské. Bylo by proto pošetilostí a osudnou chybou, kdyby se tomuto zjevu nevěnovala patřičná pozornost a kdybychom nepodporovali snahy po sjednání nutné rovnováhy v zemědělském podnikání.
Zdůrazňuji však, že ochranná cla obilní nepovažuji za prostředek, jenž by způsobil úlevu národohospodářskou. Naopak. Agrární cla měla by nutně v zápětí stabilisaci vysoké celní ochrany veškeré naší produkce, a to by vedlo k drahotě a nezaměstnanosti. Jako socialisté trváme na zásadě otevřených hranic, a pokud snad nutno počítati s celní ochranou, pak nutno hájiti zásadu poměrných cel, odstupňovaných podle ceny zboží, aby nutné životní potřeby, konsumované celým národem, nebyly zatěžovány tak, jako zboží luxusní a přepychové. To jest také cesta, na níž můžeme se sejíti se zemědělci, neboť jejich zásadou nesmí býti: Málo zboží, ale vysoké ceny, nýbrž naopak: Zvýšením produkce k levným cenám.
Já ovšem nedoufám, že přesvědčíme pány Bergmana a Hálka, velkostatkáře a statkáře, jsme však jisti, že s námi budou souhlasiti všichni malí a drobní zemědělci, a těch je 75% všech zemědělských podnikatelů a i značná část zemědělců středních.
Reakční a kapitalistické kruhy agrární chtějí si vynutiti na dělnictvu a ostatním obyvatelstvu zaplacení svých dočasných těžkostí ústupky na poli sociálním a daňovém. To je cynism a nesvědomitost. Což pak dělník netrpí hospodářskou krisí nejvíce? Který stav žije dnes tak bídně jako třída dělnická, kdo trpí tolik, jako dělník, ztrativší i své zaměstnání a nemající jistoty dnes, co bude s ním zítra? A k tomu všemu má si dělník dáti vzíti osmihodinovou dobu pracovní, jak zde po tom volali pánové Bergman a Hálek? Za to všechno má si dělník zemědělský dáti vzíti 60% své mzdy? Zemědělský dělník má býti zase tím otrokem, jakým býval do nedávna, a to proto, že dělnictvo nese na svých bedrech největší tíž dnešních poměrů? Před takovouto politikou varujeme, ta by nepřinesla ničeho dobrého, ani zemědělství samému.
Otázka dělnická v zemědělství je jednou z nejdůležitějších. Nechť se nezapomíná, že není tomu tak dávno, kdy nedostatek zemědělského dělnictva a čeledi byl jednou z největších strastí zemědělské výroby a brzdou jeho vývoje. Zemědělské dělnictvo bylo spoutáno čeledními řády, nebylo pro něho volnosti stěhování, bylo honěno četnictvem pro porušení služební smlouvy, nemělo pojištění nemocenského ani úrazového, bylo placeno pod lidskou úroveň, a následek toho všeho byl, že nedostatek dělnictva v zemědělství byl stále katastrofálnější. Jestliže se v posledních letech tento stav zlepšil a nastal dostatek dělnictva zemědělského, pak je to jen proto, že všechna ta bývalá policejní opatření proti zemědělskému dělnictvu byla zrušena a ono bylo postaveno na roven ostatnímu dělnictvu. Vězte však, že návrat k starému otroctví zemědělského dělnictva bude znamenati nový útěk dělnictva z vesnic a statků do měst a továren. A toho si mohou přáti jen nepřátelé zemědělství.
Ostatně dnes j nejméně vhodná doba k tomu, aby bylo dělnictvo drážděno a vháněno do zoufalství, aby platilo nezaviněnou hospodářskou krisi nejen bídou a strádáním, ale i svými sociálními vymoženostmi a svou svobodou. Tím vším se jen zemědělství uškodí, nikoliv pomůže. Zemědělství naše potřebuje moderní zemědělskou politiku, která by jej vymanila ze svěrací kazajky feudálního a polofeudálního agrárního zákonodárství dosud platného a která by na tomto poli uplatnila nové směry a nové myšlenky. Zasluhuje podivu, jak málo bylo dosud vykonáno v tomto ohledu za trvání československého státu a jak málo je chuti něco na tomto poli dělati. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Botto.)
Podle státního základního zákona rakouského z 21. prosince 1867 záležitosti zemědělské byly přikázány zemským sněmům. Na zemském sněmu českém z 242 poslanců bylo 70 z kurie velkostatkářské. Na Moravě a ve Slezsku nebylo jinak, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi panoval feudální režim maďarský. Tak si vysvětlíme, že všechny zemědělské zákony z tehdejší doby nesou pečeť svých tvůrců, že jsou to zákony pro velkostatkáře a statkáře. A je horentní věcí, že tyto zákony platí dodnes, že ani jeden z nich nebyl změněn nebo nahrazen zákonem novým, modernějším. A co nejvíce zaráží, je nechuť agrární buržoasie tyto feudální zákony nějak měniti v této době poměrně značného vlivu socialismu na naše zákonodárství.
U nás dosud platí zákon lesní z roku 1852, zákon z doby nejtužšího absolutismu a panství feudálního, s předpisy tak zastaralými, že se člověk mimoděk chytá za hlavu, jak se tato starožitnost mohla uchovati až na naše doby. Máme 70 let starý lesní zákon a chceme s ním dělati moderní lesní politiku! 8. t. m. mluvil pan ministr zemědělství o sestátnění lesů v rozpočtovém výboru a tu uváděl, že se dívá na tuto otázku s vyššího hlediska, s hlediska evoluce, která znamená přechod z bývalého latifundárního systému do systému demokratického, a zdůrazňoval, že je třeba i tu odstraniti poslední zbytky feudálního systému ve střední Evropě. Bude míti věru co odstraňovati - v prvé řadě lesní zákon. Nemůže přece v lesích zabraných feudalismu ve jménu demokracie hospodařiti podle feudálního lesního zákona, který sice trestá každého, kde nejde les hasit, avšak přísně stíhá každé vkročení do lesa.
Jinou takovou zákonodárnou veteší je zákon o myslivosti z roku 1866, novelisovaný roku 1870. Náš feudální zákon o myslivosti je pravou metlou zemědělství a výsměchem demokracie, stejně jako zákon lesní. Zákon o myslivosti nechrání práci zemědělcovu, nýbrž panskou zvěř. Jaký je jeho sociální duch, vidno z toho, že podle § 28 cit. zákona lístky na honbu nesmí býti vydány nezletilcům, osobám na duchu chorým, opilcům a dělníkům za mzdu denní nebo týdenní pracujícím. A takovéto zákonodárné svinstvo - odpusťte - je u nás dosud v platnosti a po nějaké nápravě dosud ani potuchy.
Právní poměry na vodách upravuje zemský zákon z roku 1870, tedy 50 let starý, a rybářství říšský zákon z roku 1885 a zemský zákon z r. 1883. Zákony tyto potvrzují a stanoví panské výsady na vodách a práva jednotlivců, neslučitelná s moderním nazíráním na právní povahu vodstva a způsobují, že o nějakém racionelním rybaření na tekoucích vodách nemůže býti vůbec řeči. Co jen sporů z tohoto právního Babylonu a přežitků starých dob vzniklo, dodnes však zákony tyto platí k ostudě republiky a ke škodě zemědělství. Četli jsme v těchto dnech v novinách zprávu, že ministerstvo zemědělství začíná tuto věc studovati.....
O scelování pozemků jedná se v Čechách od roku 1883 a výsledek toho všeho jest, že Čechy, země s tak pokročilým zemědělstvím, nemá dodnes scelovacího zákona. Velkostatkáři měli a mají své pozemky sceleny a do ostatních jim nic nebylo. Že však v našem vlastním státě, v němž o správě státu tak pronikavě spolurozhoduje osvobozeny selský stav, nebylo v této věci dosud učiněno ani čárky, to opravdu musí překvapiti. Všichni zemědělští publicisté a národní hospodáři jsou jednotni v názoru, že zcelování pozemků jest jedním z nejpronikavějších prostředků ku zvýšení rentability zemědělského podnikání a přece se u nás v této věci dosud nic nestalo. Za těchto okolností se ovšem nedivme, že u nás trvá dosud středověká instituce fideikomisu, přinesená k nám před staletími odkudsi ze Španěl. Se stanoviska sociálního je fideikomis ovoce panské zpupnosti a povýšenosti, a se stanoviska hospodářského trvalou škodou. Představme si, že v Čechách je svazkem svěřenským vázáno 11·15% veškeré půdy, na Moravě 7·99% a ve Slezsku 3·43%. Vláda sice podala loni návrh zákona na zrušení této přežilé feudální instituce, návrh ten však nebyl projednán dodnes k veliké radosti majorátních pánů, kteří za takových okolností čerta si dělají z toho, že nesmí užívati svých šlechtických predikátů.
Jako poradní orgány, zemědělské povahy veřejné, zřízeny byly zemědělské rady, a to v Čechách zákonem z r. 1891 a na Moravě zákonem z r. 1897. Na Slovensku byla zemědělská rada zřízena teprve po převratě před dvěma lety, se sídlem v Bratislavě. Zemědělské rady mají zastupovati zemědělství a chrániti jeho zájmy. Za své působnosti staly se velmi důležitými činiteli veřejnoprávními. Své příjmy mají od zemské správy, nyní od státu. Avšak i zemědělské rady trvají dnes ve svém původním zřízení. Za těch 30 let jejich existence mnoho se změnilo, přes naše hlavy přešly veliké bouře politické a sociální, Rakousko bylo zbořeno, zanikly zemské sněmy, vznikl Československý stát zbudovaný na zásadách demokracie, jenom v zemědělských radách našich zůstalo vše při starém. Panství feudální se odstraňuje, zemědělská výroba se demokratisuje, avšak v Zemědělské radě dále předsedá největší velkostatkář Schwarzenberg sboru velkostatkářů a statkářů, který mluví jménem našeho zemědělství. Je to prapodivné; přes 20 let již mluví se o reformě a dodnes není hotova. V revolučním Národním shromáždění byl podán iniciativní návrh na reformu zemědělských rad, nebyl však projednán. Před dvěma lety podala vláda svůj návrh k této věci, také tento návrh zůstal kdesi v šuplíku a dnes není o něm ani vidu ani slechu. Za takovýchto okolností nezbývá než žádati, aby nynější správy zemědělských rad byly rozpuštěny a aby na místo jich byly dosazeny správní komise, složené spravedlivě podle podílu jednotlivých složek zemědělského podnikání. Pak snad reforma zemědělských rad půjde rychleji nežli dosud.
Aby se zemědělská výroba rozvinula, dlužno odstraniti všechno, co ji svírá, a to jsou především všechny zbytky feudalismu. Budeme na stráži a budeme hleděti, aby buržoasie plnila tu svoji dějinnou úlohu a nedopustíme, aby z obavy před socialistickým proletariátem své poslání zradila a stížila tak pokrokový vývoj poměrů.
Dále j e potřebí dáti svobodnému zemědělství impuls pokrokových snah a moderních, vědeckých method výroby. Tu náleží veliký úkol zemědělskému školství. Avšak i tu je potřebí nápravy. Veliké sumy, kterých zemědělské školství vyžaduje, musí se lépe hodnotiti nežli dosud. Nepotřebujeme tolik škol pro agrární úředníky, potřebujeme školy pro výchovu a výcvik praktických hospodářů, zejména domkářů a malých rolníků. Praktikování zákona o lidových školách hospodářských nesmí se jako dosud ponechávati více méně soukromé iniciativě. Musí se někomu uložiti, kdo tyto školy z povinnosti úřední musí uvésti v život a přísně třeba dbáti, aby povinnost docházky do školy přesně byla plněna. To platí zejména o zemědělské čeledi, které musí se uvolniti dostatek času k návštěvě školy.
Tímto směrem musí se bráti zemědělská politika československého státu. Bude-li tomu tak, pak nebude potřebí ani agrárních cel zdražujících lidu chléb, ani odporu proti právům a spravedlivým nářkům zemědělského dělnictva. A my se přičiníme ze všech sil, aby stát náš touto cestou šel.
Konečně ještě jedné věci chci se dotknouti v dnešní své řeči, totiž otázky zákonné dovolené pro učně a mladistvé dělníky a zřízení zotavoven pro náš dorost. Mládež socialistická obou národností manifestovala nedávno společnými projevy za tyto své požadavky a já považuji za svoji povinnost s tohoto místa připomenouti dluh, který má stát k svému dělnickému dorostu.
Může býti ještě sporu o samu zásadu? Kdo je tak nesvědomitým a necitelným a chtěl by popírati nárok dělnické mládeže na dostatečně dlouhou dobu k zotavené po celoročním namáhání v nezdravé dílně nebo továrně? Kdo se učí na školách, tomu s neobyčejnou samozřejmostí dává se dvouměsíční prázdno v roce k odpočinku a k zotavení - pro ty, kteří se učí v dílně nebo továrně má i nadále platiti jiná morálka? Nikoli! Žádáme vládu, aby předložila Národnímu shromáždění osnovu zákona o zákonné placené dovolené pro učně a mladistvé dělníky, v trvání nejméně 14 dnů v roce, po šestiměsíčním zaměstnání. Ať se zde ukáže, kdo má dosti odvahy popírati mladým, slabým dělníkům, čeho sám užívá a na čem závisí tělesná a odborná zdatnost budoucích občanů tohoto státu.
V souvislosti s touto otázkou jest otázka opatření a zařízení vhodných letních zotavoven pro mládež trávící dovolenou. Nechceme-li, aby pro velké množství dorostu právo na dovolenou stalo se právem papírovým z té prosté příčiny, že tato mládež nemá, kam by šla, a jde-li nám o to, aby mládež mohla svou dovolenou tráviti v zdravé krajině, zabezpečena a pod dozorem vhodných sil, pak třeba postarati se o vhodné zotavovny pro dělnickou mládež. Provádění pozemkové reformy jest jedinečnou příležitostí k opatření dostatečného množství vhodných objektů, bývalých panských sídel. Takový zámek Hluboká, zámek Kačina u Kutné Hory, Leontýn na Křivoklátsku a četné jiné jsou přímo ideální k naznačenému účelu, k letnímu pobytu dospělejší mládeže. Jde jen o to, aby ministerstvo sociální péče zavčas pamatovalo na tento účel a žádalo tyto objekty na Státním pozemkovém úřadě.
V poslední době vidíme denně zjevy, svědčící o přímém šlapání zákona o zákazu noční práce mladistvých dělníků. Zejména v živnosti pekařské a hostinské a kavárenské zákon tento v častých případech se porušuje. V zájmu našeho dorostu je potřebí, aby státní orgány konaly tu svoji povinnost a potrestaly bez milosti každého, kdo tak bez milosti hazarduje zdravím dělnické mládeže.
Končím. My sociální demokraté
považujeme za nejlepší tu politiku, která napomáhá rozmnožovati
výrobu a tím blahobyt a která pečuje současně o to, aby tohoto
blahobytu spravedlivě účastny byly široké vrstvy lidové, pracující
lid, a která celou silou státní moci upřímně a z přesvědčení poskytuje
ochrany sociálně slabým před útiskem silnějších. Takovéto politice
svého souhlasu neodepřeme. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Slovo ďalej má pán posl. Nagy.
Posl. Nagy (maďarsky): Ctená snemovňo! Z mnohých položiek štátnej domácnosti pokladám za nutné zovrubnejšie rozobrať hlavne rozpočet ministerstva zemedelstva o to viac, bo rozpočet ministerstva zemedelstva v porovnaní s rozpočtom preliminovaným pre ministerstvo národnej obrany, čiže pre kasárne a prístroje k vraždeniu ľudí držím za malý. Dokým obnos preliminovaný na zemedelský resort možno použiť k účelom vážnym a užitočným k podporovnaniu vývoja krajinského hospodárstva, použije sa toho viac ako dvojmiliardového obnosu k rozbíjaniu statkov a vyhubeniu milionov ľudí, čo - jak to faktá dokazujú - privodí len biedu a nenávisť v ľudskom pokolení.
Z rozpočtu ministerstva zemedelstva, ktorý činí 772,309.275 korún, pripadá na Česko, Moravu, Sliezsko a Slovensko 685,925.310 korún a na Podkarpatskú R s 86,383.965 korún. Vôbec, a pri tomto bode obzvlášte musím zdôrazniť, že tento okyptený parlament, ktorý ani politickým silovým pomerom neodpovedá, nie je oprávnený, aby rozhodoval o krajine, jejž obyvateľstvo nenie v tomto parlamente zastúpené; a nemá práva rozhodovať hlavne vtedy, keď sa jedná o materielnej polohe tamojšieho obyvateľstva.
Z tej 772 milionovej položky bude iba veľmi nepatrná čiastka obrátená na vývoj vecí, ktoré by slúžili dobru pracujúcich; bo cele ináč vyzerá táto položka, srazíme-li s nej 465,677.540 korún, pridajúc k tomu 62,055.580 korún, dovedna tedy 527,733.120 korún, a tedy okruhle 528 milionov, ktorý obnos vynakladá sa na správu štátnych lesov a veľkostatkov, a obdržíme 244 milionov korún, z ktorých iba 14 milionov vloní 13 milionov - obracia sa na také účele, medzi ktorými vybavujú sa i záležitosti zemedelských robotníkov a maloroľníkov. Oproti tomu čiste na chôvu koní vynakladá sa 45,778.000, tedy skoro 46 milionov korún a z toho na veci v prospech konských dostihov 2,600.000 korún. Že skoro 1/5 faktického rozpočtu resortu zemedelského je vyhradená pre chôvu koní a s týmto spojené konské dostihy, dokazuje najmä, jakého smeru je dnešná vláda. Nápadné je to obzvlášte vtedy, keďže položka táto je naskrze passívna, bo oproti výdaju 46 milionov stojí príjem ledva 5milionový.
V tej istej dobe, keď štát vydá pre chôvu niekoľkých tisícov koní, ač z toho nemá ani 5 milionov osohu, venoval pre záležitosti zemedelských robotníckych rodín viac než 5 milionov duší počítajúcich sotva 1 milion korún. Oproti tomu týchto 5 milionov robotníkov prináša štátu najmenej 100 milionov priameho zisku, nepočítajúc vto iné prebytky a osohy.
Každý fakt a každá okolnosť ukazuje na to, že vláde viac ležia na srdci konské dostihy a chova koní, ako veci robotnícke.
Len niekoľko príkladov o spravovaní vecí robotníckych. V mesiaci oktobri 1920 vydalo ministerstvo s plnou mocou pre správu Slovenska nariadenie pod čís. 64/1920, dľa ktorého môžu byť zemedelskí robotníci zo služby prepustení iba za istých okolností. Podľa lit. b) § 2 tohoto nariadenia môže zamestnavateľ svojho robotníka prepustiť aj vtedy, keď sa mu polia, ktoré sa obrábäjú, bez jeho viny zmenšily. Žiaľ, p. minister nevyslovil sa o tom, čo rozumie pod "zmenšením poľa bez vlastného zavinenia", poneváč administratívne úrady, ako aj pri týchto sriadené paritné komisie, ba ešte aj generálna paritná komisia, sriadená a činná na základe nariadenia ministerstva s plnou mocou pre Slovensko považuje za "zmenšenie poľa bez vlastného zavinenia" tiež malý nájom pozemkov dľa § 63 zákona čís. 81 o pozemkovej reforme, kdežto odstavec 2. tohože paragrafu citovaného zákona jasne vyslovuje, že "Opatreniami týmito nesmú byť ohrožené ani záujmy produkcie na dotyčných hospodárských jednotkách ani záujmy osôb na nich trvale zamestnaných ani záujmy verejného zásobovania." Je jasné, že zamestnavateľ mohol sa odvolať na toto zákonné ustanovenie a je jeho vinou, neučinil-li tak a tým toto "zmenšenie pozemkov" nestalo sa bez jeho zavinenia; na základe toho nesmie robotníka prepustiť.
Naše zákroky sú marné; pretriasali sme vec túto už aj v novinách, avšak žiadna pomoc: na základe § 63. prídelového zákona pozbavené bolo chleba viac ako 5000 robotníckych rodín.
Dr. Pavel Blaho jako vládny referent ešte v roku 1919 pod čís. 6100/1919 nariadil sriadenie paritných komisií pri prvoinštančných správnych úradoch. Tejto ustanovizni zabezpečil dosť široký obor pôsobnosti. Táto pôsobnosť bola nariadením ministerstva s plnou mocou pre Slovensko č. 75/1920 o sriadení paritnej komisie presne vymedzená, ba udelená bola ním paritnej komissi tiež moc exekutívna, avšak nevyslovilo sa v ňom, kto a čo je táto exekutívna moc. A tak je dnes niekoľko tisíc zemedelských robotníkov, ktorí majú v ruke priaznivé rozhodnutie jak paritnej, tak generálnej paritnej komisie, avšak nieto fórum, niet orgána, ktorý by toto rozhodnutie vykonal.
§ 2. nariadenia č. 75/1920 jasne vyslovuje, že proti rozhodnutiu generálnej paritnej komisie odvolanie miesta nemá. Vykonanie rozhodnutia vynúti sa cestou exekutívnou. Avšak veľa príkladov je tu, že takéto právoplatné rozhodnutia, sú-li v prospech robotníka, sa nevykonávajú, ale velkostatkáry a árendáši cestou svojich priateľskych stykov učinia skrz okresných slúžnych obnovu alebo odvolajú sa proti právoplatnému a neodvolateľnému rozhodnutiu. Týmto presifluje sa každý takýto výnos a stanú sa zbytečnými nielen paritné komisie ale aj Úrad práce sám. Je naprosto srozumiteľné, že dr. Polyák, jeden z pohlavárov veľkostatkárov na Slovensku dna 17. novembra cele kľudne mohol sa vyjadriť pred svedkami, že vraj "nebudeme už takí dobrí blázni, ako sme boli; už nebudeme viac vykonávať žiadne nariadenia s takou ochotou; nech to len zostane nariadením papierovým."