Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Průmysl ostravský je převážně průmyslem exportním. Ostravské uhlí bylo vyváženo 40% do Německa a do území bývalého Rakouska, od kterých jsme nyní odtrženi a koks dokonce byl tam vyvážen v množství 70%. Vítkovické závody mají podle prohlášení gen. ředitele tak obrovskou kapacitu, že celá republika, kdyby neměla druhého konkurenta tohoto odboru, byla by jen schopna zkonsumovati 30% jejich výrobků, takže vítkovické závody jsou 70% a priori odkázány na vývoz.

Totéž platí o vagonkách, o průmyslu sklářském a hlavně chemickém. Přičleněním obrovských podniků báňských a průmyslových, nalézajících se v Horním Slezsku, v republice Polské, ztratili jsme odbytiště pro koks, výrobky vítkovické a výrobky chemických továren do Polska, aniž bychom náhradou za tuto ztrátu byli nalezli jakékoliv kompensace, ba naopak vidíme, že Polsko našemu průmyslu vysokými cly a znesnadněním transitu činí nejkrajnější potíže.

Nepochybně tvoří jednu z příčin naší odbytové mizerie poměry valutární. Žijeme se svou valutou jako na ostrově, obklopeni mořem špatné valuty sousedních států, s nimiž udržujeme vzájemné značné hospodářské styky. Mám za to, že nikoliv vysoká valuta o sobě, nýbrž dřívější stálý pokles nám hodně uškodil, stejně jako náhlý vzestup. Poukazuje se tu na deflaci. Nejsem přirozeně zastáncem tak zvané inflace, leč nemohu se ubrániti přesvědčení, že upřílišněný a s danými poměry nepočítající náhlý vzestup koruny nám hodně uškodil a nás téměř pro vývoz hermeticky uzavřel.

Příčinu hlavní vidím v nestejném hodnocení k runy za hranicemi a doma. Stoupenci deflace neměli tento moment dosti na zřeteli a neuvědomili si včas jeho důsledky. Vysoké hodnocení koruny v cizině a nízké hodnocení její doma způsobilo, že příliš draho vyrábíme a že jsme vyloučeni z mezinárodní soutěže se státy, byť i valuty daleko hodnocenější, avšak stabilní a i domácím poměrům uzpůsobené.

Pánové, nechci se pouštěti do rekriminací a nechci pronášeti na nikoho žaloby, avšak pokládám za hlavní cíl naší valutové politiky stabilisaci a deflaci ve vnitrozemí. Kapitalisté snaží se odvrátiti od sebe důsledky valutových poměrů a snaží se je všemožně přesunouti na bedra dělnictva stálým snižováním mezd, neberouce nijak zřetele k reální hodnotě našich peněz doma. Pražské ústředí průmyslnických svazů a hlavně jeho duševní a vědátorští inspirátoři vyhlašují křižácké tažení proti mzdám, aniž by se chtěli starati o to, jak dělník může sebe a rodinu za onu mzdu, kterou mu chtějí nadiktovati, uživiti. Deflace správně prováděná musí se dotknouti všech jednotlivých složek, které tvoří cenu našich výrobků a tudíž v první řadě zisků kapitalistů a pak i veškerých daní, jakož i ostatních komponent, které na výši ceny působí.

Pokud se otázky zisku týče, tuť chtěl bych připomenouti slova, která pronesl v revolučním Národním shromáždění bývalý ministr Sonntág, jenž řekl, že se soustavou republiky a demokracie je naprosto neslučitelný nepoměrný zisk, na jaký byli přivyklí naši kapitalisté v dobách mírových. Vyšší úroveň širokých mas vyžaduje bezesporně většího podílu na celkovém důchodu, plynoucího z národního hospodářství. Pokud se daní týče mám o tom velikou pochybnost, zdali pouhá redukce našeho rozpočtu o 1/2 miliardy za nynějšího přehodnocení naší měny je přiměřená. Zůstavuji úvaze pana min. financí, může-li za dnešních poměrů, kdy v důsledku krise je omezen důchod všech daně platících obyvatelů, počítati s tím, že preliminované důchody také skutečně budou realisovány. A i kdyby moje obava byla úplně bezdůvodná a optimismus pana ministra financí zvítězil, pak přece mám za to, že stát musí přinésti oběti k tomu účelu, aby nám průmysl, pokud se to jen vůbec dá, zůstal zachován.

Celá naše dosavadní hospodářská politika nejeví po mém soudě žádné pevné linie, která by nasvědčovala tomu, že vláda plně význam průmyslu respektuje. Není to jenom mým skromným přesvědčením, což mohu usuzovati z vývodů bývalého ministra obchodu, sen. dr. Stránského, jenž ve své nedávno v senátě pronesené řeči na to poukázal, že jsme ve vývoji směrem ke státu selskému. Nechci říci, že nás do tohoto vývoje tlačí vědomá tendence některých činitelů, kteří by snad nelibě nesli sílu dělnictva průmyslového, avšak každým způsobem i když se snad jedná o pouhé opomenutí, varuji co nejdůtklivěji, neboť ztráta našeho průmyslu znamená pro nás i ztrátu někdejšího blahobytu a kulturní úrovně, kterou český národ si získal za největších vlastních obětí.

Náš uhelný průmysl nesnese uhelné dávky vůbec, tím méně ve výši přesahující jednu miliardu. Ostravské hornictvo opovědělo této dávce boj a očekává se s dychtivostí, jak ji hodlá pan ministr financí upraviti. Přijali jsme ji v době konjunktury, poněvadž se nám jevilo přirozeným, aby ohromné zisky, plynoucí z vyšší zahraniční ceny uhlí při exportu, neplynuly do kapes těžařů, nýbrž přišly k dobru státu a tím celému národu. Pominutím konjunktury ztratila uhelná dávka každou raison d'@etre a dnes může jenom býti vybírána na úkor dělnických mezd a méně na úkor kapitalistů, poněvadž vláda je oprávněna stanoviti prodejní cenu uhelných výrobků a má tím i možnost stanoviti hranici podnikatelských zisků. Na výrobu uhlí doléhají také položky, které se týkají hospodaření uhlím, uhelné rady a uhelných výborů. Chtěl bych se tázati, jakým právem smí nás stát uhelná rada ročně 1 mil. Kč? Vždyť tato korporace schází se prý třikrát do roka! Za naprosto nepřiměřené považuji vydání na hospodaření uhlím obnosem 3,268.520 Kč. O tom mám více než pochybnost, zda naše uhelná produkce má z toho hospodaření užitek, jenž by odpovídal tomuto nákladu. Vydává-li stát na hospodaření uhlím obnos přesahující 3 1/4 mil. Kč, pak je mně naprosto nepochopitelné, proč stát si pod tím titulem dává platiti 44,100.000 Kč? Z toho vidno, že stát si vykonstruoval v tomto titulu zcela novou daň. A nyní popatřme na 4 jednotlivé položky tohoto důchodu v hospodaření uhlím! Jako příspěvek manipulační dává si stát platiti ročně 9,400.000 Kč, příspěvek na uhelnou radu obnáší 4,700.000 Kč, tedy téměř pětkrát tolik, co stát sám na uhelnou radu vydá. Příjem z vývozních prémií obnáší 30 mil. Kč. Táži se: Je tato vývozní premie odůvodněna, když vývoz je téměř nemožný? Doufám, že za účelem sanace uhelné výroby ministerstvo veřejných prací se taktéž postará o to, aby toto břemeno bylo zmírněno, a státní správa že zruší vývozní prémie a tím usnadní vývoz uhlí. Bojujeme-li o odstranění uhelné dávky a zmíněných břemen, doléhajících na uhelnou výrobu, bojujeme tím o zlevnění uhlí a o úlevu pro veškerý průmysl. Vždyť není dnes nemožný toliko export uhlí a koksu, nýbrž i všech průmyslových výrobků, k jichž výrobě je uhlí nezbytnou nutností.

Jedním z našich hlavních požadavků je také snížení dopravních tarifů a poštovních sazeb. Obé tvoří ve výrobní kalkulaci značné položky, které nejsou bez významu pro naši zahraniční konkurenci. Ale i vnitrozemní potřeba je výší všech těchto sazeb strašně dotčena. Snížení tarifů znamená velikou úlevu pro naše spotřebitele v průmyslových centrech, jimž musí býti životní prostředky dováženy. U mnohých druhů potravin obnáší dopravní sazba téměř tolik, ba někdy i více, než obnáší cena zboží. Jak doprava zdražuje na př. mléko, toť vidno z toho, že dopravné mléka z jižní Moravy do Ostravy činí dvakráte tolik, co obnášela cena mléka v době míru. Deflace bez snížení dopravních a poštovních sazeb je naprosto nemožná, poněvadž vyvolává z velké části onu drahotu, která nás staví v hospodářskou protivu se státy jinými. Mám dojem, že naše železniční správa nepočíná si nijak obchodnicky a že raději provoz na drahách omezuje a zastavuje, než aby sáhla k takovým sazbám, které by dopravu udržely, když ne i značně zvýšily. Dnes konkurují úspěšně s naší dráhou rolníci na venkově a venkované jsou přesvědčeni, že doprava povozem je pro ně lacinější než doprava železniční. Jestli mně pan ministr železnic nechce věřit, pak ho zvu do Moravské Ostravy a chci mu tam dokázati, že povozníci dojíždějí pro uhlí ze vzdálených krajů, kamž dříve bylo uhlí dováženo drahou; uhlí, které bylo z Horního Slezska do jižních zemí dováženo našimi drahami, vozí se dnes okolo celé naší republiky Německem. A taktéž dovoz do Haliče, který dříve šel našimi drahami, děje se nyní drahami německými a polskými největší oklikou. Všichni transitéři, kteří musí zboží převážeti našimi drahami mají jen jednu snahu, dostati se nejkratší šestou z oblasti republiky Československé.

Mám zde statisticky materiál, který právě projednává Československá železniční rada, v němž jsou zobrazeny příšerné rozdíly tarifové na drahách československých a na drahách jiných států. Tak obnáší rozdíl tarifů mezi republikou Československou a jinými státy tyto číslice:

Dovozné od 10 tun uhlí jest v těchto státech levnější než v Československé republice:

Slavná sněmovno! Tyto ohromné rozdíly tarifů drah československých a jiných států způsobují, že není možno, aby průmysl mohl našich drah používat, poněvadž by zdražily tolik jeho výrobky, že by nebyl schopen konkurence. Náš průmysl, který jest odkázán na dráhy, jest samozřejmě takto podlamován, ne-li přímo ničen. Mluvil-li jsem jenom o těchto několika dávkách a o dopravních a poštovních sazbách, učinil jsem tak, poněvadž mám za to, že jejich redukce musí nastati bezodkladně. Tím nechci tajiti své přesvědčení, které jsem již projevil, že stát, resp. vláda, bude musiti přikročiti k redukci všech daní a taktéž, pokud to je možno a účelno, i k redukci vydání. Daně v tak ohromném celkovém obnosu na obyvatelstvo a hlavně na průmysl doléhající, musí předem znemožniti deflaci, která jest hlavním cílem vytčeným panem ministrem financí dr. Rašínem. Namítne-li se mi, že redukce těchto specielních dávek a sazeb neuvede ještě průmyslu v plný chod, pak mne uspokojuje přesvědčení, že naši situaci výrobní značně zmírní. A to je nevyhnutelně nutno. Někde se musí začíti, a to jistě tam, kde se jeví toho v první řadě potřeba. Byl jsem nelibě dotčen výsledkem prací naší úsporné komise, jejíž efekt je zrovna minimální. Usuzuji z toho, že tak zvanými škrty nedá se mnoho v restrinkci rozpočtu dosáhnouti a že proto budeme museti uvažovati o reformě celé naší státní správy, která musí býti přizpůsobena takové soustavě daňové, jakou naše hospodářství snese. Největší pozornost je nutno věnovati otázce nezaměstnanosti. Nechci rozváděti poměry v celém státě, poněvadž mám za to, že jsem je ozřejmil dostatečně, pokud se týkají Ostravska a že jinde sotva jsou lepší. Nedovedeme-li čeliti ihned nezaměstnanosti exportem, pak je nutno, abychom našli pro dělnictvo zaměstnání způsobem jiným. Nejúčelnějším způsobem k tomu jsou investiční práce. Přehlížím-li investiční program, jak nám byl předložen, mohu jen konstatovati, že nebéře zřetele k nejdůležitějšímu momentu, totiž poskytování práce dělnictvu v místech, kde bydlí, nebo v místech nejbližších. Mám za to, že i v takových místech jsou potřebné stavby, a jistě neméně potřebné než kasárna v krajích vzdálenějších. Ostravsko potřebuje neodkladně celé řady státních budov, ale tyto se neprovádějí, třebaže byly již preliminovány. Mám na mysli stavbu budovy pro krajský soud, přístavbu budovy poštovní a stavby obytných domů pro státní zaměstnance. U krajského soudu v Mor. Ostravě, umístěného v budově okresního soudu, jsou naprosto nedostatečné místnosti a řada úředníků a soudců, jakož i zřízenců je odtržena od svých rodin a spí ve svých úřadovnách. Mnoho zřízenců u jiných úřadů je dosud bez přístřeší. Postaví-li se obytné domy pro státní zřízence, uvolní se veliký počet bytů pro čekatele z řad dělnických, kteří dosud bydlí nejnelidštějším způsobem, mnohdy v nehygienických dírách, v nichž bydlí několik rodin s četnými dětmi pohromadě. Stejně žádám, aby ihned byly započaty stavby, které jsou projektovány v Českém Těšíně, Hlučíně, Opavě a jiných městech naší župy. Na ministerstvo sociální péče apeluji, aby politickým úřadům vydalo takové pokyny, jež by znemožnily úzkoprsý a přímo protizákonný výklad jednotlivých ustanovení, týkajících se podpory v nezaměstnanosti. Došlo mne mnoho stížností na způsob, jakým se žádosti o udělení podpory vyřizují. Namnoze si stěžují dělníci, že musí až do vyřízení záležitosti čekat i 6 měsíců a že bývají odmítáni z různých malicherných a zrovna nicotných důvodů. Hejtmanství v Bílovci kategoricky odmítá udělování podpor, prohlašujíc, že nemůže podpor udíleti, poněvadž jeho okres je prý okresem převážně zemědělským. Jiná hejtmanství odmítají svobodné lidi vůbec, mnohá jiná hejtmanství zase z toho důvodu, že ten neb onen člen rodiny ještě pracuje, aniž se hledělo k tomu, zda tento pracovní důchod stačí k výživě celé rodiny. Četníci ve svých relacích jeví snahu mařiti udílení podpor a podávají velmi často zprávy, že ten aneb onen uchazeč si práci nehledá, ačkoliv je zjevno, že dnes práce nalézti se nedá.

Důležitým činitelem při plnění sociálních povinností vůči strádajícímu obyvatelstvu byly by jistě nepochybně také obce. Žel, jest jim to pro nedostatek prostředků naprosto znemožněno. Ministr financí stejně jako průmyslníci útočí často bezdůvodně proti obecním správám, vytýkají se jim vysoké přirážky, nehospodárnost a pod. Nikdo nechce přihlížeti k úkolu obce a k břemenům, jimiž jsou obce u provádění svých úkolů zatíženy. Nikdo nechce vzíti v úvahu, že jsme převzali správu obcí s prázdnými pokladnami a značně zvýšenými potřebami.

Pan ministr financí jeví přespříliš málo starostí o důchody obcí. A tu bych ho chtěl upozorniti právě na jedno zlo, které obcím průmyslovým tak značně přitěžuje. Je to rozdělování výdělkové daně takových podniků, které mají své sídlo na místě jiném, než je jejich provozovna. Podle starého, dosud platného zákona dostává místo sídla společnosti t. zv. praecipuum ve výši 20%, kdežto ostatním obcím, kde jsou provozovny, vyměřují se vždy zcela libovolně tangenty. Je nutno zákon zreformovati, poněvadž nelze nadále sledovati politiku bývalého Rakouska, které tvořilo výsady pro Vídeň na úkor průmyslových obcí, jež touto politikou uvádělo do zkázy. Znám příklady, kdy obce, v jejichž obvodu jsou podniky s několika tisíci dělníků, dostávají jen nepatrnou tangentu, která je daleko menší než oněch 20%, vyhrazených obci, kde sídlí společnost. Tím se páše na oněch obcích ohromná křivda, poněvadž nesou strašná břemena a náklady spojené se správou, která je právě podmíněna přírůstkem zaměstnanců podniku. Jsou to zejména vydání na školství, policii, zdravotní úkoly a pod. A tato křivda nebyla nijak odčiněna zákonem ze dne 12. srpna 1921 o přechodné úpravě finančního hospodářství obcí.

Mohl bych p. ministru financí uvésti celou řadu případů, z nichž je patrno, že tangenty se vyměřují zcela libovolně a bez ohledu na poměry jednotlivých podniků společnosti. Omezím se jen na tento případ: Pro filiálku Živnostenské banky v Mor. Ostravě je předepsána tangenta ve výši 1 1/2%, kdežto pro filiálku v Jihlavě je vyměřeno 2 1/2%, ač ostravská filiálka je co do počtu zaměstnanců a co do výnosnosti nepoměrně větší než filiálka v Jihlavě.

Slavná sněmovno! Jsem u konce svých vývodů. Omezil jsem se jenom na přednesení nejaktuálnějších stížností rázu čistě hospodářského. Jistě bych měl mnoho látky, týkající se jiných kapitol našeho rozpočtu. Vylíčil jsem neutěšené poměry, jimiž trpí tisíce našich dělníků, kteří přes krutou tíseň, jíž jsou vystaveni, zachovali si zdravý smysl, a i když jejich nitro je naplněno dosti hořkostí, zachovávají podivuhodnou trpělivost, prýštící z lásky k tomuto státu. Ale trpělivost ta nesmí býti přepínána. Osud těchto trpících musí býti zmírněn. Naznačil jsem řadu vhodných opatření a námětů, jejichž uskutečnění by jistě k tomuto cíli vedlo. Žádám naši vládu, aby o mých vývodech nejen uvažovala, nýbrž taktéž zde prohlásila, co hodlá činiti. Pouhou diskusí nebudou problémy tyto vyřešeny, po slovech musí následovati čin. Ale já si nicméně této diskuse přeji a apeluji na vládu, aby zde vystoupila s určitějším prohlášením, to jest prohlášením rázu konkretnějšího a proto naprosto závazného. Maje stejné pochopení, jako naše dělnictvo, pro svízele státu, prohlašuji, že budu hlasovati pro rozpočet. (Výborně! Potlesk.)