Předseda (zvoní):
Slovo dále má pan posl.
Füssy.
Posl. Füssy (maďarsky): Ctená snemovňo! Dámy a pánovia! Zákonodárskí velikáni pramálo sa starajú o to, ako príjme ľud parlamentné události. Obzvlášte nechcú si všímať nálady obyvateľstva južneho vidieku, bo ľud tohoto vidieku je maďarský. Títo maďarskí roľníci a remeselníci od tých čias, čo k Československej republike patria, iného nepocítili, ako národnostné a hospodárske utláčanie. Taký národ, ako je maďarský, ktorý je predným bojovníkom hlavne v hospodárskom živote, stojí dnes pred hospodárskou zkázou, a prečo? Len preto, poneváč od čias sriadenia nového štátu jeden útisk po druhom ho stihá.
Pri okolkovaní peňazí vzali ich polovičku. Riekli, že však ich dajú zpäť. Tri roky uplynuly a dosiaľ bolo len nepatrné procento týchto zadržaných peňazí vrátené. Každý občan očakáva patričné súrné opatrenia vlády, avšak vláda ich ani dodnes ešte neučinila, ba v rozpočte ctenej snemovni predloženom nespatrujem toho ani stopu. Taktiež zamlklo zpätné vyplácanie válečnej pôžičky. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Botto.)
Rozpočet počítá s obrovskými príjmy. Pýtam sa ctenej snemovny a ctenej vlády, akým spôsobom zamýšľa sohnať tieto obnosy? Zdali snesú tie shrbené plecia ľudu tieto bremená, keď štát neposkytuje ľudu žiadnych výhod a neprestajne len dane naň vyrubuje. Prečo neposkytuje vláda spôsob pre riadne živobytie? Podpora nezamestnaných je ničím iným, ako almužna pre žobráka; avšak tejto by pracovitý ľud nepotreboval, keby sa otvorily hranice, zahájený bol voľný obchod a keby sa vláda neohradila, ale zahájila súťaž so súsednými štáty. Miesto toho však umele vyšraubuje v cudzozemsku cenu československej koruny, čohož následok je, že obilie dováža sa do republiky z cudzozemska a tuna vezme všetko zkázu, bo roľník pre veľké dane jemu vyrúbené nemôže obilie tak lacno predávať, ako cudzozemsko. Ba ešte i živé zvieratá importujú z cudzozemska. Insolventným stane sa výrobca, obchodník tak ako priemyselník, čohož prirodzeným následkom je, že aj robotníctvo zostane bez zárobku.
Ajhľa to sú požehnania vysokej valuty. Kým v skladištiach nahromadí sa tovar, zastavujú továrne zo dna na deň svoju výrobu, nezamestnanosť vzrastá a priemysel, obchod a poľné hospodárstvo hynie. Vzdor tomu však dane sa stále zvyšujú. K tomu náš jednoduchý rozum nestačí; k tomu je zapotreba vyššej československej štátnej múdrosti, aby sa prišlo na to, akým spôsobom môžu byť zaokryté pri stálom snižovaní príjmov o veľa vyššie výdaje.
Pri stanovení rozpočtu na rok 1921 stála ešte československá valuta o mnoho nižšie ako dnes a napriek tomu, že republika počíta sa teraz už medzi tak zvané štáty s dobrou valutou, figurujú v štátnom rozpočte ešte vždy tieže obnosy ako v roku minulom, ačkoľvek nie sú v ňom väčšie investície. Z toho všetkého vysvitá, že zlepšenie valuty je len zdánlivé a neprirodzené.
Pýtam sa vysokej vlády, aký osoh kynie jednotlivým občanom zo zvyšovania valuty, keď štát sám neni v stave sostaviť nižší rozpočet? Ja vidím toľko, že z toho žiadneho osohu nemáme, ba naopak ešte väčšie dane a iné verejné dávky valia sa na šíje občanov. Dnes už ani berný úradník neni v stave presne vypočítať rôzné druhy dane. Len v posledných dňoch vyšlo nariadenie finančneho riaditeľstva, ktorým sa nariaďuje platenie dávky z majetku; jak nerozumné zaťaženie znamená to pre maloroľnícku a maloremeselnícku triedu, to cítime len my, ktorí musíme platiť.
Dámy a pánovia! Veľmi dobre známe zákon o dávke z majetku, dľa jehož ustanovení popísané bolo imanie každého, a to v rokoch 1919-1920 dľa ročnej ceny a tedy dľa stavu z takej doby, kedy valuta stála ešte na veľmi slabých nohách, kedy ešte 10ročné dieťa platilo tisícovkou, kedy stálo teľa niekoľko týždňov staré 3000 korún a za jeden metrák pšenice platilo sa 300-400 korún. Nákupná cena domu o dvoch pokojoch s kuchyňou a so skrovnými pobočnými budovami činila 60.000 korún a za jedno jútro ornej pôdy muselo sa platiť až 8000 korún. Na týchto cenách bol sostavený popis slúžiaci za základ vyrúbenia dávky z majetku a na tomto základe musí dnes roľník platiť obnosy naprosto nemožné, v dobe, keď jedno teľa stojí 100 Kč, metrák pšenice 120 až 130 Kč a dom o 4 pokojoch s príslušenstvom 10.000 Kč a jútro ornej pôdy najlepšej jakosti 1000 Kč. Kdeže možno tu nájsť pomer medzi stavom terajším a stavom pred 3 rokmi? Je to naskrz nemožné. Je pravda, že o to sa vláda len veľmi málo stará; pre vysokú vládu je vecou naozaj vedľajšou, či poplatný občan vyjde cele na mizinu, jak to členovia vlády opätovne a otvorene vyslovili, hlavne čo sa týka remeselníkov; len aby valuta bola dobrá, ostatné je vedľajšie, bo veď záujmem poplatného občana je tuna otázkou až desiateho rangu.
Zrovna tak stojíme s otázkou pozemkovej reformy, na ktorú chcem tiež niekoľkými slovy poukázať. V južnej časti Slovenska obmedzuje sa pozemková reforma len na kolonisáciu. Avšak vláda nekolonisuje do číre maďarského Žitného ostrova Maďarov z Gemerska, ale dováža väčšinou z Moravy takých ľudí, ktorí aj tam mali svoje statky. Abych len niekoľkých vzpomenúl: v obciach Csallókőzcsőtőrtők, Ekel, Ďala Stará, Szilospuszta, Barsbese, Taksonyfalva každému sa dostalo zeme, len miestnym Maďarom nie a preto títo, poneváč jakožto zemedelskí robotníci na veľkostatkoch roboty nenajdú, môžu sa uchopiť žobráckej palice.
Nariadenie predsedu pozemkového úradu zo dňa 23. júna 1920, č. 195.199, ktoré obsahuje inštrukcie postupu pri prideľování pozemkov a nariaďuje sriadenie miestnych a obvodných rád, potrebných k prevedeniu pozemkovej reformy, nikdy nebolo dodržané. Nie som v stave jednotlivé prípady dovedna uviesť; stačí, zmienim-li sa o prideľovaní pôdy v Csallóközcsütörtöku, kde bolo rozdelené 630 jutár zeme, z ktorej sa utvorilo 32 gazdovstiev pod 41 menami. Stalo sa to tým, že jednotliví kolonisti zabrali ešte zvlášte pozemky pre svojich synov. Dvaja kolonisti spolu so synmi dostali takto 4050 jutár zeme; jedon dostal 25 a ostatní 10-20 jutár. To je to najnestydatejšie ošudiarenie zákona, ktoré je okatejšie v jednom prípade v župe tekovskej, kde kolonista predal svojích dosavádnych 20 jutár zeme a poneváč išiel medzi Maďarov, aby tam slúžil národným cieľom, dostal vo svojom novom bydlisku na meno svoje a svojej ženy po 20 jutár zeme. Vrátiac sa ku kolonii v Csallóközcsütörtöku, musím ešte poznamenať, že o čeľaď, pripravenú o svoj chleba, nestará sa nikto. Odbytné, ktoré sotva stačí ku krytiu výloh sťahovania - vzdor tomu, že sú už od jednoho roku bez práce - ešte dodnes neobdržali. Veľkostatok bol nútený prepustiť svoju mladšiu čeľaď, aby rodiny s veľa deťmi nezomrely hladom a teraz sú mladí robotníci bez chleba. Panstvo nedostalo za statok ani za slamu od neho požadovanú ani haliera. Do nekonečna bych mohol pokračovať v popisovaní tohoto nespravedlného jednania, smerujúceho k úplnému vyhubeniu maďarstva. Veď čo sme tuna prehovorili, to všetko je výkrik toho najhlbšieho roztrpčenia a najväčšej boľasti, ktoré sú vyvolané násilnými opatreniami vlády.
Ctená snemovňa! Ešte jedna krivda deje sa hospodárskému obecenstvu, na ktorú by chcela vláda, ako sa zdá, najradšie zabudnúť. Po žatve r. 1921 vydala v Pánu už zosnulá "pětka" svojho času také múdré nariadenie, že každý gazda, kto má 3 hektáry zeme, musí odviesť isté množstvo obilia po 190 K za metr. cent, bez ohľadu na to, či sa mu niečo urodilo anebo nie. V tom istom čase stála pšenica vo voľnom obchode ešte 350-400 Kč; a kto nebol v stave množstvo jemu vyrúbené odviesť, bol trestaný úradmi pokutou 1000 Kč. Veci tieto sú práve teraz aktuálné a za nedlho príjde rad na vymahanie tých 1000 K pokút. O to sa vysoká vláda, ale ani iný, samozrejme zase nestará, zkadiaľ má vziať tento obnos človek chudobný, ktorý nielen že úradom nemohol odviesť vyrúbený kontingent, ale ešte i pre svoju vlastnú potrebu musel si za drahé peniaze zakúpiť obilie od veľkoproducentov. Tiež to je v tomto štáte docela prirodzené, že takýmito nemožnými predpisy je postihnutý jedine maďarský gazda, bo veď jedine maďarský gazda musí byť za každú cenu zničený, len on musí byť vykynožený, bo len pre neho nieto miesta tam, kde už žije od 1000 rokov.
Rovnaký utešený prípad máme u viničníkov. Títo sú už na okraji úpadku, poneváč klesnutím ceny vína neklesly bremená. Spotrebná daň z vína a daň z obratu ešte i dnes činí 1·45 K ako vtedy, keď liter vína stál 14-16 K. Dnes však dáva sa za liter vína iba 2-2·50 K. Týmto spôsobom musí potom výrobca sám pre svoju vlastnú potrebu víno ešte raz zakúpiť.
Rozhodne požadujeme, aby spotrebná daň z vína a daň z obratu, jakož i vinice zaťažujúca 400%ná válečná prirážka bola podľa pozemkovej dane zmiernená a víno, určené k domácej spotrebe, bolo dane zprostené bez ohladu na to, či úroda činí len 200 a či viac litrov.
Konečne ešte pripomínam, že v rozpočte nenachádzam obnos, určený pre zušľachtenie zrnovej úrody, a o zušľachťovaní chovných zvierat niet tam ani zmienky. Ostatne to v tomto štáte, v ktorom nič nie je nemožné, nie je veľmi nápadné, veď tu gazdovi nič nedajú, avšak ide-li o to, aby sa bralo, tu sa potom každý hlási.
Rozpočet moja strana neberie na
vedomie a preto bude hlasovať proti nemu. (Potlesk na levici.)
Místopředseda inž. Botto
(zvoní): Slovo má ďalej pán posl. Prokeš.
Posl. Prokeš: Slavná sněmovno! Je na snadě, že jsem se přihlásil v budžetní debatě ke slovu při projednávání kapitoly o našem hospodářství. Mám čest již po léta zastupovati v zákonodárných sborech nejprůmyslovější kraj Československé republiky. Srostl jsem s tímto krajem a jeho obyvatelstvem, které mě již po čtvrté poctilo svou důvěrou, zvolivši mě svým poslancem, a pokládám proto za svou nejsvětější povinnost, abych právě v tomto okamžiku pozvedl svého hlasu a s parlamentní tribuny poukázal na vše to, co se nás, tam v ostravském kraji, ale taktéž, dámy a pánové, s námi i Vás všech nyní nejvíce dotýká. Je to problém průmyslu a jeho výroby, který na nás nejintensivnější měrou doléhá a vyvolává smutné výsledky pro celý stát a pro veškeré výrobní třídy.
Mluvím-li zde o průmyslu, chci hned předem zdůrazniti, že neprojevuji starost o naše kapitalisty, nýbrž že mám jedině na zřeteli průmysl jako hospodářskou instituci, pokud je na něm závislá existence dělnictva a rozkvět celého státu. A vylíčím-li vám, pánové a dámy, v další své řeči poměry, jaké zavládly u nás na Ostravsku, pak to nečiním proto, abych mluvil jako pouhý zastánce lokálních zájmů, nýbrž proto, že se domnívám, že naše poměry jsou jednak typické pro nynější dobu, jednak tak všeobecného významu pro celý stát, že mé líčení musí interesovati všechny, kdož mají dostatek smyslu pro ozdravění našeho hospodářského života. Konečně také zdůrazňuji, že jsem si až příliš vědom vážnosti a svízelů doby, nežli abych zde pronášel nějakou demagogickou řeč, která by byla mluvena z oken Národního shromáždění jen na Ostravsko. Pokládám za vhodnou příležitost rozpočtovou debatu, jíž bych chtěl porovnati s ventilem parního stroje, jehož nitro je naplněno spoutanou silou, snažící se proniknouti ven z úzkého kotelního prostoru. Takovou spoutanou silou jsou pocity, smýšlení a nálady obrovských tisíců dělnictva a jeho rodin, postižených výsledky nynější průmyslové krise, nezaměstnanosti a z toho resultující bídy a nedostatku.
Mluvím-li o Ostravsku, netane mi na mysli pouze město samotné a snad jeho nejbližší okolí, nýbrž celý uhelný revír, táhnoucí se na východě po obou březích Ostravice až k Českému Těšínu, a pak další jižní kraj až ke Vsetínu a Hranicím a na západ sousední Opavsko, zkrátka celé to průmyslovými závody zrovna poseté území, které tvoří nikoliv jen politicky podle naší ústavy ostravskou župu, nýbrž také hospodářský celek.
Dominujícím průmyslem je ovšem hornický se železářským a kovodělným. Avšak všechny jiné průmyslové podniky tu také nalézáme. V blízkosti Ostravy jest silně skoncentrován průmysl chemický, zejména v Hrušově, Přívozu, Ratimově a Bohumíně. Továrny na vagony jsou v Kopřivnici, v Butovicích a ve Frýštátě. Textilní průmysl silně jest zastoupen na Frýdecku, Místecku, Frenštátsku, Hranicích, Opavě, Krnově a na Hlučínsku. Dřevařský průmysl je ve Vsetíně, Hranicích, Drholci a Hlučíně, k čemuž nepočítám ani obrovské parní pily na Ostravici a jinde. Sklářské hutě jsou v Krásně, na Vsetíně a v Karlovicích. Těchto několik jmen jistě vás přesvědčilo, že v našem kraji je zastoupen téměř veškerý průmysl, a jaký to tedy má pro naše národohospodářství význam, je-li v plném chodu, neb je-li omezován nebo dokonce před zastavením.
Pánové a dámy, snad nebyl vám všem znám dřívější hospodářský stav ostravského kraje. Ani mně nenapadá tvrditi, že byl rájem a že dělnictvo tam zaměstnané, oplývalo blahobytem. I v dobách plného rozkvětu průmyslového přemnozí dělníci těžce museli strádati a právě za zlepšení jejich osudu sváděli jsme my, sociální demokraté, úsilovné boje proti vyssávajícímu kapitalismu, až přespříliš chráněnému režimem starého Rakouska. Avšak přes to desetitisíce dělníků se svými rodinami nalézali tam přece svou obživu a postupem doby probojovávaly se ony veliké masy k snesitelnějším metám lidské úrovně.
Kraj náš sice měl chmurný, ale přes to úchvatný, svůj vlastní ráz. Byl ohlasem stálého ruchu, v němž to kolotalo a vřelo, kde v bezpočetných závodech, hutích, hučely a hřmotily obrovské parostroje, železné buchary, kde z komínů, jako les stožárů do obzoru strmících, valily se plameny a dým, kde vzduch byl naplňován výpary z koksoven, hutí a továren, kde v době noční široká obloha ozařována byla plameny z vysokých pecí; tam se nyní zahošťuje mrtvý klid hřbitova, což znamená soumrak toho velikého průmyslového kolosa. Může býti osud tak důležitého průmyslového území, osud desetitisíců v tamějších šachtách, hutích a fabrikách zaměstnaného dělnictva a statisícového počtu příslušníků jejich rodin celé veřejnosti, jmenovitě pak vám a vládě lhostejným?
Myslím právě, že když se na tuto zkázu a úpadek průmyslového Ostravska správně podíváme, musí v nás všech vzniknouti vědomí povinnosti a veliké odpovědnosti, jakým způsobem by průmyslová krise byla, nepravím zažehnána - té moci snad ani všichni dohromady nemáme - ale umírněna. A tu přicházím k jádru svého thematu.
Krise dosud nabyla strašných rozměrů. Část průmyslu pracuje omezeně, a to omezeně v menší nebo značnější míře, část stojí úplně. Produkce uhelná klesla od začátku r. 1921 o třetinu produkce, koksu o polovici. Žádná šachta nepracuje nepřetržitě po celý týden, nýbrž nanejvýše tři šichty, mnohé jednu až dvě v týdnu. Ještě koncem r. 1921 zaměstnával náš báňský průmysl na 40 šachtách a 10 koksovnách 50.144 lidí, z čehož bylo 47.525 horníků a koksařů, 2619 úředníků. V měsíci říjnu 1922 klesl počet těchto zaměstnanců na 43.512, z čehož bylo 42.188 dělníků a 1324 úředníků. Do října 1922 bylo propuštěno, pokud se týče dáno do pense, v ostravském hornictví 5144 zaměstnanců. V těchto cifrách není zahrnuto Hlučínsko, jehož přičleněním jsme získali 2 šachty a jednu koksovnu. Z 10 koksoven stojí tři úplně, jedna pracuje s jednou čtvrtinou provozu, ostatní sotva s jednou třetinou. Materielní efekt redukce bánského průmyslu našeho revíru jeví se takto: Roku 1921 vydělali všichni báňští pracovníci 840 mil. Kč, v prvém pololetí 1922 jenom 260 mil. Kč a jest obava, že ve druhém pololetí nevyrovná se již celková mzda 200 mil. Kč, takže pokles mezd v tomto roce oproti roku předešlému obnáší 380 mil. Kč. Příšerný tento pokles je způsoben jednak redukcí práce, jednak snížením mezd, které obnáší přes 30% a bylo dělnictvu vnuceno po úporném boji. Dnem 1. ledna 1923 budou úplně odbourány potravinové přídavky, které činí 7%, takže pak nastane celkové snížení mezd o 37%.
Dámy a pánové! O výši hornických mezd a domnělém blahobytu, v němž prý dělnictvo tohoto oboru zrovna tonulo šířeny byly v kruzích buržoasních, v městech i na venkově nejfantastičtější pohádky. Horník vydělávající kolem 60 K za směnu, byl vyličován jako nejhorší typ škůdce republiky, který svou vysokou mzdou zdražuje nesmírně ceny uhlí a tím zavinuje hospodářskou zkázu veškerého průmyslu, jenž pro tuto nadměrně zdraženou surovinu prý nemůže se uplatniti v mezinárodní soutěži. Nikdo ovšem při tomto povrchním posuzování nesnažil se vniknouti hlouběji a uvědomiti si, za jakou práci a za jak těžkých pracovních podmínek horník tuto všeobecně vyčítanou mzdu vydělával. Že pracuje mnoho set metrů hlub oko pod zemí, dosti často skrčen nebo leže, někde na místě vlhkém, stále kropen ledovými kapkami, jindy opět v příšerném vedru, kde úplně svlečen ve svém znoji těžce dře, to všeobecně známo nebylo. O tom rovněž takoví povrchní posuzovatelé neuvažovali, že mu každou vteřinu hrozí nebezpečí smrti zřícením kamene neb uhelných balvanů, o čemž statistika hornických důlních úrazů přináší nejpříšernější svědectví. A nyní vidíte celý ten vybájený blahobyt horníků, kteří musili sleviti více než jednu třetinu ze svých mezd a kteří pracují maximálně 3 dny v týdnu a musí z této o jednu třetinu slevené a omezením práce ještě o polovic redukované mzdy živiti sebe a celou rodinu. Ke všem těmto svízelům, vyplývajícím ze snížení mezd a redukce pracovních dnů, druží se další starost pro nejistotu existence. Denně tu hrozí vyhazov z práce, a to nikoliv lidem svobodným a nejmladším, nýbrž horníkům starším, kteří již pracují dlouhá léta na závodech a mají četnou rodinu. Bánští podnikatelé stále zabývají se myšlenkou omezení pracovních sil a zhoršením pracovních podmínek pro ostatní dělnictvo v práci ještě ponechané. Hornictvo je znepokojováno stálými zprávami, že ta neb ona jáma má býti úplně uzavřena. Celé hornické osady jsou udržovány ve stálém neklidu a hnány zrovna k zoufalství touto nejistotou existence. Tak se všeobecně proslýchá, že má být zastaven provoz jámy v Michálkovicích, v Hrušově a v Petřkovicích. Hornictvo projevuje obdivuhodnou solidaritu, jaká se sotva najde v jiné třídě lidské, neboť žádá, aby práce byla rozdělena stejnoměrně na všechny horníky tak, aby nikdo nemusil býti propuštěn z práce, a šla by jen vždycky na dovolenou jistá část dělníků, a to střídavě a v míře takové, že by v práci zůstali jen ti, pro které skutečně práce na jamách je.
Těžaři vzpírají se tomuto spravedlivému požadavku a je nyní na vládě, aby jej pomohla prosaditi, nemá-li býti z vlasti vypuzeno takové dělnictvo, které se pak po pominutí krise tak snadno nahraditi nedá.
Poměry v ostatních průmyslových odvětvích jsou namnoze daleko horší. Celá řada různých velikých podniků zastavila úplně provoz, téměř veškeré ostatní omezily, a to dokonce až na jeden den, práce v týdnu. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
Průmyslníci zakládají pod titulem prodejen výrobní kartely a provádějí takořka komasaci jednotlivých podniků a prodávají své výrobní kvoty tak, jak to svého času bylo v průmyslu cukrovarnickém, kde i v našem kraji zastaveny úplně malé podniky, jako na př. ve Velkých Kunčovicích n. O. a ve Studénce. Podobnými transakcemi s výrobními kvotami zajistí sobě kapitalisté důchod bez práce a dělnictvo bývá prostě vyhozeno na dlažbu, aniž by se kdo o jeho osud staral. Tak fryštátská vagonka, která je teď v likvidaci, úplně zastavuje výrobu, slevárna společnosti "Ferrum" v Čeladné zastavila výrobu a propustila veškeré dělnictvo. Totéž učinila rýžovna v Bohumíně a celá řada dřevařských firem. Proslýchá se, že zastaví svůj provoz a propustí 600 dělníků Mannesmannova rourovna ve Svinově, hodlajíc přenechati výrobu stejnojmennému podniku v Chomůtově. Rovněž chemická továrna v Hrušově, zaměstnávající dříve 1600 dělníků, má v úmyslu hrušovské závody vůbec zavříti a přenechati výrobu závodům chemickým, nalézajícím se v Ústí n. Lab. Zde není nezajímavým fakt, že oba podniky náležejí do koncernu Živnobanky, která přispívá k ochromení a vylidnění průmyslového kraje českého, protěžujíc takto kraj německý.
Nejtrapnější kapitolou jest zpráva o poměrech ve vítkovických závodech. Za starého Rakouska představovaly vítkovické železárny nejstrašnějšího sociálního a národnostního nepřítele českého živlu na Ostravsku. Dělníci byli tu hotovými heloty. Nekorunovaný král vítkovický, generální ředitel dr. Schuster, vládl tam despotickým způsobem. Nestrpěl pronikavější činnosti organisační mezi dělnictvem a sta, ba tisíce dělníků, zúčastnivších se organisační činnosti, bylo vyhozeno na dlažbu. V ohledu národnostním řídily vítkovické závody se svým obrovským štábem německo-nacionálních úředníků veškerou surovou germanisační činnost. Kdekoliv v okolí sváděn byl národnostní boj, měly v tom Vítkovice prsty. Zřizování germanisačních škol obstarávaly v celém ostravském kraji Vítkovice. Přišel převrat, který také mnoho ve Vítkovicích změnil. Německo-nacionální protekce silně ochabla, avšak nevymřela. A když nyní nastala průmyslová deprese, opět to pociťují čeští dělníci a zaměstnanci nejpalčivěji. Po převratě obnášel počet zaměstnanců vítkovických závodů něco přes 24 tisíc duší, z nichž 22.507 bylo dělníků. Nyní zaměstnávají pouze asi 12.500 dělníků a jen v letošním roce až do měsíce září propustily 2771 dělníků. Stejně jako vítkovické závody, omezily i jiné kovodělné závody značně svůj provoz a propustily značný počet dělníků. Hahnova železárna v Bohumíně propustila 350, válcovna drátu v Bohumíně 250, železárna "Ferru" ve Frýdlantě 350, Báňská hutní společnost v Třinci 320 dělníků, vagonka v Butovicích propustila 260 dělníků a vagonka v Kopřivnici propustila již tři čtvrtiny dělníků. Podle zprávy Severomoravsko-slezského svazu průmyslníků se sídlem v Mor. Ostravě, propustil kovodělný průmysl průměrně 32% svých dělníků a omezil počet směn o téměř 42%. V některých podnicích nastalo omezení ve směnách o 60-80%, jeden podnik omezil počet směn dokonce o 95%. V průmyslu chemickém bylo dělnictvo obmezeno o jednu třetinu a počet konaných směn až 86%. Hrušovská lučební továrna, jedna z největších v naší republice, o níž jsem se již zmínil, zaměstnává z předválečných dvou tisíc dělníků nyní pouze 667 při 2 až 3 směnách v týdnu. Od 15. září do 7. listopadu téhož roku propustila 570 dělníků. Chemická továrna v Přívoze propustila 200 dělníků a zastavila úplně výrobu. Petrolejová rafinerie v Přívoze propustila 200 dělníků a zaměstnává jen 34. Ratimmovská továrna na buničinu propustila 100 dělníků. Papírna v Žimrovicích propustila 320 dělníků a hodlá propustiti ještě řadu dalších i takových, kteří pracovali v závodě 25-30 let. Hromadné propuštění dělníků ohlásila továrna v Komárově u Opavy, drožďárna ve Střebovicích, a Strzelitz a Rütgers v Zábřehu n. O. Podobné Jobovy zprávy docházejí z vápenných a skalních závodů ve Štramberku a Hranicích. Rovněž katastrofálně postižen je nezaměstnaností průmysl textilní. Mnohé závody zastavily téměř zcela svou výrobu a v celku to znamená omezení výroby o 40% původní kapacity. Textilní továrny v Místku a ve Frýdku, zaměstnávající dříve 3378 dělníků, zaměstnávají pouze 1820 a to při práci 3 nejvýše 4 dny v týdnu. Pro naprostý nedostatek objednávek hodlají továrny úplně výrobu zastaviti. Stejně postiženo jest strašnou krisí textilní dělnictvo ve Frenštátě jak tovární, tak domácké, dále v Hranicích, v Podštátě, ve Fulneku, v Opavě, v Krňově, Bruntálu a jiných městech.
V okresu vsetínském a valašsko-meziříčském postiženy jsou průmyslovou krisí dva tam dominující průmyslové odbory, a to dřevařský a sklářský. Ve Vsetíně samotném jest přes 1500 nezaměstnaných dělníků a v tomto okresu přes 3000. Reichova sklárna v Krásně n. B. postižena jest stejným způsobem a pracuje pouze s částí dělnictva v omezených rozměrech. Avšak netoliko v průmyslových závodech, nýbrž i v menších a drobných živnostenských podnicích jeví se stejná stagnace výrobní, mající v zápětí propouštění dělnictva a jeho nezaměstnanost.
To je jen tak zhruba nadhozený obraz o průmyslové krisi a příšeře nezaměstnanosti z Ostravska a míst k župě Ostravsko-slezské náležejících. Žel, že se mi nedostalo podrobných výsledků této, pro dělnictvo tak neblahé statistiky z poslední doby, začínající měsícem září téhož roku. Že reflex této nezaměstnanosti ve velkoprůmyslu vrhá své stíny na menší podniky, hlavně na živnostenské všech odborů, leží na bíledni. Nepracují-li a nevydělávají-li tisíce dělníků ve velkých závodech, ztrácí zákazníka náš drobný živnostník a obchodník, a je takto nucen propouštěti své řemeslné síly, obstarávaje svou podvázanou živnost sám, nanejvýše s pomocí učedníků. A zbylí dělníci živnostenští pod pohrůžkou hrozící nezaměstnanosti pracují v bezesmluvním poměru, což pro ně jistě znamená jen zhoršení právního i sociálního postavení. Živé obchodní město, jakým Mor. Ostrava bylo, nalézá se ve stavu, jakoby bylo obleženým městem. Nákupní síla konsumujících mas je ta tam, a náš obchodník marně čeká, k mu by ze svých bohatých skladů zboží nabízel. Obchod vázne a jeden za druhým očekává zkázu a ohlašuje insolvenci. A bylo-li v Čechách v tomto roce ohlášeno 917 insolvencí, je procento, připadající na Ostravsko, ještě větší. Propouštěné dělnictvo snaží se získati práci v zahraničí a celá řada se již vystěhovala do Rumunska, Jugoslavie, Maďarska a Německa. Statistika vystěhovalců z naší republiky osvětluje rozsah průmyslové krise jasněji, než Röntgenovy paprsky. Těch 6380 z republiky za hranice vystěhovalých dělníků v prvých 3 měsících a 8025 v druhém čtvrtletí, je dokladem našeho hospodářského úpadku, kdy místo zboží vyvážíme pracovní síly. Poněvadž emigrace do Severní Ameriky je znesnadněna, hodlají se dělníci houfně stěhovati do Jižní Ameriky a jen z jediné obce Zábřehu n. O. vystěhovalo se tam již 20 rodin. Upozorňuji vládu, najmě pana ministra pro zahraniční záležitosti, na tuto emigraci a žádám důtklivě, aby osudu těchto vystěhovalců věnována byla náležitá pozornost a péče. Došla-li krise tak daleko, že místo zboží vyvážíme své nejcennější statky, pracovní síly dělnické, je nejpřednější mravní povinností vlády, aby všemožným způsobem zmírnila osud oněch nešťastníků, kteří bez vlastního zavinění byli vypuzeni ze své domoviny. Zvláště apeluji na pana ministra zahraničí, aby našim zástupcům v cizině nejdůtklivějším způsobem uložil, jak se mají o osud našich dělníků, do ciziny se stěhujících, starati. Mám za to, že jest povinností naší vlády, nedostačí-li opatření a hlavně peněžní prostředky, aby včas obrátila se s vhodnými návrhy na Národní shromáždění, které, jak doufám, ochotně poskytne vše, čím by osud oněch vystěhovalců mohl býti zlepšen. Zůstavuji úvaze ministra soc. péče, jak by zajištěna byla práva a nároky na různé sociální instituce dělníků dnes emigrujících a snad později opět do své vlasti se vracejících.
Uvažuji stále a stále, jako každý z nás, o příčinách tohoto úpadku a přemýšlím o prostředcích, jimiž by se snad nějaká náprava dala zjednati, anebo úplná katastrofa odvrátiti. Jako sociální demokrat vím zcela dobře, že hlavní vinu na všech těchto neblahých poměrech nese kapitalistická soustava. Vždyť i v dobách mírových měli jsme čas od času téměř v každém desetiletí takové hospodářské poruchy, které se projevovaly v tom, že průmysl nenalézal dostatečného odbytu svých výrobků. Tyto poruchy, zvané krisemi, plynuly z toho, že kapitalistický řád nereguluje svou výrobu podle možnosti odbytové, nýbrž upravuje ji nesoustavně, jedině se zřetelem k podnikatelskému zisku. Kapitalistický řád nepřihlíží nijak k potřebě jednotlivce a nezaručuje pracujícímu lidu důchod, jenž by mu plné krytí jeho potřeb zaručoval. Proto nejsou masy schopny opatřovati si průmyslové výrobky v takové míře, jak to jejich potřeba vyžaduje. Nynější krise jest taktéž krisí, vyplývající z kapitalistické soustavy, avšak mnohonásobně sesílena důsledky války anebo poválečného stavu. Jenže nyní nejsou ochuzeni jednotlivci neb jednotlivé vrstvy, nýbrž celé národy. Jejich spotřební schopnost je podlomena a tím je ochromena možnost odbytu. Ukazuje se to jmenovitě u oněch států, které dříve naše výrobky průmyslové kupovaly. Stačí poukázati na státy balkánské, na Levantu a jiné. Rovněž stav Ruska zhoršuje značně situaci hospodářskou, poněvadž ono bylo dříve netoliko nejlevnějším dodavatelem životních potřeb, ale také dobrým odběratelem průmyslových výrobků. Nynější stav Ruska těžce doléhá proto na průmyslové dělnictvo všech států, které byly s Ruskem v hospodářském styku. Jistě také přispěla k sesílení krise poválečná politická konstelace. Není pro nás bez významu, že se naše vnitrozemské odbytiště značně zúžilo, že část bývalého odbytiště domácího jest nám nyní cizinou, hájící se proti nám vysokými cly a donucující nás k soutěži s jinými konkurenty, hlavně s naším starým nejnebezpečnějším konkurentem - Německem.