Podpora uměleckých podniků, jednotlivých umělců, jakož i státní nákupy dějí se takovým způsobem, že možno mluviti o nespravedlivém a velkém odstrkování německého umění. Kdyby snad chtěl někdo namítnouti, že výtvory německého umění ve státě československém jsou v poměru k umění českému méněcenné a odvolával by se na to, jak málo německých umělců ve státě žije, budiž mu na to poukázáno, že výtvory Němců není jen to, co se tvoří v hranicích státu samého, nýbrž i výtvory Němců všech, kteří zovou svojí otčinou Čechy, Moravu a Slezsko, jak to vykládali také vždycky Češi pro sebe; jsou nešťastné poměry, jež nutí mnohé hledati existenci jinde a zvláště v Německu; avšak také tyto práce patří k nám, poněvadž všichni tito umělci se považují za příslušníky otčiny. Jiná státní správa, jež by vycházela z jiných hledisek než zdejší, konstatovala by vůči vzdálenější cizině s pýchou, jaké umělecké síly ze státu vyšly, a nezapírala by jich. Pro většinu bude novinkou, když uvedu jména nejhlavnějších zástupců německého umění, které vydaly Čechy, Morava a Slezsko, a kteří v tomto státě nežijí:
Profesoři akademie výtvarných umění ve Vídni:
Vrchní stavební rada architekt Leopold Bauer, malíř Rudolf Jettmar, medailleur vídeňských mincí Richard Placht.
Profesoři umělecko-průmyslové školy ve Vídni:
Malíř dvorní rada Alfréd Roller, malíř Berthold Löffler, proslulý architekt vládní rada Josef Hoffmann, sochař Antonín Hanak, sochař František Barvig a sochař Michal Powolny.
Profesoři akademie výtvarných umění v Drážďanech:
Malíř Emanuel Hegenbarth, malíř Richard Miller, malíř leptů Valtr Klemm, profesor na vysoké škole umělecké ve Výmaru; malíř profesor Adolf Hölzel z vysoké umělecké školy ve Štutgartě; malíř leptů Emil Orlik, profesor umělecko-průmyslové školy v Berlíně; malíř Karel Otto Czeschka, profesor umělecko-průmyslové školy v Hamburku; malíř leptů Hugo Steiner, profesor akademie pro knižní průmysl v Lipsku; sochař Hugo Lederer v Berlíně, architekt Rudolf Bitzen v Drážďanech. Dále malíř Richard Teschner ve Vídni, Alfréd Kubin ve Wernsteinu na Junu (H. R.), Jiří Kars v Paříži, Vilém Nowak v Sechamu (Solnohradsko), Max Oppenheimer, Ferdinand Staeger v Mnichově, Karel Thiemann v Dachau u Mnichova.
Nedávno zemřeli: Dvorní rada malíř František Rumpler, profesor akademie výtvarných umění ve Vídni, proslulý malíř Gustav Klimt ve Vídni a sochař profesor František Metzner v Berlíně a mnozí jiní, kteří vesměs získali v cizině vážnosti. Až jednou budou všichni tito umělci zastoupeni svými díly v moderní galerii, pak můžeme klidně nechati každému nestrannému člověku posouditi stav naší umělecké kultury.
Konečně ještě německá akademie hudby a výtvarného umění v Praze. Podávajíc žádost o subvenci na rok 1923, žádala hudební akademie v březnu t. r., aby dosavadní subvence 300.000 Kč byla zvýšena na 500.000 Kč vzhledem k hospodářským poměrům a k uměleckým úkolům tohoto ústavu, na němž působí mužové světové pověsti. Podrobné odůvodnění této žádosti nedovedlo vzbuditi uznání nejvyššího školského a kulturního úřadu, takže také v tomto roce jest k disposici jen 300.000 Kč. Dřívější výtečná konservatoř, jež sloužila oběma národům, skončila převratem a její pokračování, státní konservatoř pro hudbu a dramatické umění, jest přístupna jen národu českému; stát však přes to vydržuje ještě českou konservatoř v Brně. Kdyby si Němci nebyli zřídili stejně cenný ústav vlastní, neměli by vůbec školy, kam by mohli poslati své hudebně nadané mladé lidi.
Stát splnil v kulturním směru svoji povinnost vůči Němcům měrou naprosto nedostatečnou. Pražská konservatoř dostává v celku 2 1/2 milionu korun a brněnská 2·2 milionu korun ze státních peněz; naproti tomu nutno povolení 300.000 Kč pro německou hudební akademii označiti jako naprosto nedostatečné a nepatrné, zvláště když rozpočet věnuje právě tak mladé konservatoři brněnské na rok 1923 částku o 494.364 Kč vyšší, kdežto německá hudební akademie nedostává ani o korunu více. Je tedy jasno, že i zde se měří dvojí mírou. Žalujeme tudíž na většinu, že zneužívá své moci a zadržuje německé daně při péči o umění.
Konečně budiž tu ještě přednesen náš požadavek na změnu "Společnosti pro podporování německé vědy, umění a literatury v Čechách" v "Německou akademii vědy", ježto spojení s vídeňskou akademií věd bylo přerušeno.
Tak je z rozpočtu nezvratně dokázáno,
že se většina chová vůči nám stranicky a porušuje své povinnosti.
Tato většina ukazuje se ve vznešeném oboru kulturní péče vyššího
řádu nehodnou ethického příkazu, který jí uložil svět, když jí
dovolil vytvořiti vlastní stát a přivtěliti do něho mnoho milionů
občanů jiného jazyka. Sliby, jež byly při založení státu dány
a jež hlava státu vícekráte opakovala, nebyly splněny. Politický
vývoj posledních čtyř let znamená pro nás kulturně těžký krok
zpět. Co nám bylo ze vzdělávacích ústavů uloupeno, nebylo nám
nahraženo, a duch, jakým se tu vládne, bere nám naději do budoucnosti.
Náš vědecky a kulturní život vyššího řádu usychá. Náš národ je
zřejmě provincialisován a trivialisován. Jeho duch, který byl
dříve tak vztyčen a živý, při pohledu na vítězství bezpráví vždy
více klesá a ochromuje. V pozdější budoucnosti ponese následky
toho nutně celek. (Potlesk na levici.)
Místopředseda inž. Botto
(zvoní): Slovo má ďalej pán posl. Roudnický.
Posl. Roudnický: Slavná sněmovno! Již v rozpočtovém výboru měl jsem příležitost uchopiti se slova ke kapitole XIII. rozpočtu "Ministerstvo školství a nár. osvěty". Přednesl jsem naše přání ohledně školství národního a ukázal na zaostalost, nemodernost a nepokrokovost dosavadního zařízení a žádal opravdový pokrok ve školství národním i ve školství pokračovacím živnostenském. Při té příležitosti uvedl jsem četná hrozná a protizákonná jednání určité části učitelstva na přetřes, jednání, jichž se dopouštějí ve škole.
Jestliže však nyní v plénu opět chápu se slova, činím tak z toho důvodu, abych zaujal k jednotlivým názorům jak ve výboru, tak i zde proneseným své stanovisko.
Nejprve dovolte mi jedno: Pan ministr školství v odpovědi na mé stížnosti v rozpočtovém výboru řekl, že nesouhlasí s mými názory, že by učitel nesměl agitovati, že však nesmí agitovati ve škole. Nikdy jsem nebyl toho názoru, že by učitel tím, že zastává učitelský úřad, ztrácel právo občanské svobody, a sám též tento názor jsem r. 1919 proti zdejší pražské zemské školní radě hájil, když jsem byl pro politické schůze vyšetřován. Nebyl to můj názor a nezavdal jsem nikdy ani ve veřejnosti, ani v rozpočtovém výboru k tomu příčiny, že bych takový názor snad mohl míti. Ukázal jsem na nepřístojné a protizákonné počínání učitelstva ve škole a na znásilňování katolických dítek a urážení jejich náboženského přesvědčení. Nyní k jednotlivostem.
V rozpočtovém výboru i v plenu někteří poslanci ukazovali, že je nynější stav školství neudržitelný a žádali odstranění náboženství ze škol. Za druhé pan ministr školství oznamoval osnovu zákona, podle níž církevní školství na Slovensku bude sestátněno. O církevním slovenském školství bylo zde mluveno několikráte a každý z řečníků poukazoval, že 12% prý platí církev a že všechno ostatní musí platiti stát. Velectění pánové, kdo je ten stát a kdo je ta církev? Nejsou to jedni a titíž lidé? Což pak ten stát má odněkud peníze, že by je mohl dávati, aniž je dříve od poplatníků nevybral? Nejsou to titíž poplatníci, kterým se vrací to, co stát od nich vybral, zpět? Ať je to jedna společnost, či druhá, všechno dohromady musí platiti poplatníci sami. Nejsme proti sestátnění církevního školství na Slovensku, nikoliv, ano přejeme si to, ale musí býti náboženský ráz školy zachován. Jinak pro sestátnění církevního školství bychom hlasovati nemohli.
Jestliže někteří kolegové zde ukazovali svoje stanovisko a zásady své strany a jestliže je odůvodňovali, pravím, že i strana naše od svého požadavku nikdy neustoupí. Strana, již čest mám zastupovati, má program v této věci jasný. Při malém školském zákoně uzavřen byl kompromis, ale musela se svého stanoviska sleviti každá strana. Nebylo možno, aby všickni byli uspokojeni. Musila se nalézti střední cesta. Každá strana ze svého něco slevila. Tím není ovšem řečeno, že bychom snad zadávali cíli, ke kterému směřujeme a směřovati musíme uzákoněním náboženské školy státní. Máme na to právo.
V rozpočtu ministerstva školství je zařazena položka vydání 858 mil. Kč, je o 100 mil. Kč menší než roku loňského. Než to není celý rozpočet na školství. V tom není zahrnut všechen náklad na školství národní v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Zde nejsou zahrnuty všechny náklady osobní a věcné. A kdybychom mohli spočítati, co země vydává na náklady osobní a co jednotlivé okresy a města vydávají na náklady věcné, pak bychom došli zcela určitě k číslu velice úctyhodnému. Mohli bychom říci, že by obnášely 1/2 3 až tři miliardy Kč. Prosím, jestliže poplatníci musí takové obnosy vydávati na školství, pak mají též právo, aby rozhodovali, a mají právo, aby slyšán byl jejich hlas. Přiznávám, že na druhé straně žádají něco jiného. Přece však nechci užívati podobného způsobu, jakého užívali páni kolegové. Na jedné straně, když o ně se jednalo, to byl pokrok, osvícenost, vzdělání. Když se však jednalo o názory příslušníků druhé strany, byla to zaostalost a zpátečnictví. Já bych mohl užíti stejně téhož práva a mohl bych nazvati, co oni pokrokem nazývají, zpátečnictvím, zaostalostí. Tolik práva bych měl, abych jejich subjektivní mínění postavil proti objektivním zásadám naší strany, nebo při nejmenším musím žádati, aby přiznali, že totéž právo, jako mají oni na své subjektivní názory, snad mylné a klamné, totéž právo máme i my na mínění své, třeba snad odchylné. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
Jestliže část poslanců žádá školství laické, nesmí se nad tím pozastavovat, když druhá část žádá otevřeně školství náboženské a, pánové, nemylte se, žádny z těch pánů na školství nedá ani haléře, poněvadž všechno si platí z daní poplatníci sami.
Když při tom přece neseriosním jednání pana rady Boháče bylo napočítáno na 80% katolíků a na 20% jinověrců, a přes to nyní již tisíce se jich opět vrátilo zpět, tedy byl počet přihlášených katolíků větší než 80%. A nyní ten počet ještě by se zvětšil. Je opravdu mnohdy až směšné, když někteří páni se rozčilují, že by na katolické účely neměl stát ničím přispívati. Poplatníci, kteří platí takové obrovské obnosy na školství, mají prosím právo, aby zde rozhodli. Tolikráte mluvilo se u nás již zde v tomto domě i při této debatě o demokracii, o právu lidu. Ano, dnes nevládne král, dnes nevládne císař, dnes nevládne nikdo jiný než lid. Nuže, ať rozhodne lid! Škoda, že nemáme v ústavě naší zavedeno referendum, jak je to u států cizích, aby o důležitých otázkách rozhodoval lid sám. Pak bychom viděli, kdo by měl právo mluviti jménem veškerého lidu. Ale i kdyby zde referendum bylo, nemusily by se báti menšiny o svá práva, poněvadž i menšiny národní přicházejí k plným svým právům. Jistě i zde by v otázkách náboženských menšina nemusila by se báti, že by v něčem bylo jí ublíženo. Tak jako máme rozděleno školství na školství české a německé, proč by zde nemohlo býti rozděleno školství náboženské a školství laické? Ano, za dohledu státního, poněvadž stát má právo, by příslušníci jeho byli vychováni a vyučováni v určitých vědách a dosáhli určitého, státem požadovaného stupně vzdělanosti.
Poplatníci mají právo rozhodovati. Je zde demokracie, lid, který jest povolán, aby rozhodoval, a dále pravím, jsou to dítky samy a je to i škola sama, která vyžaduje školu náboženskou. Slavná sněmovno! Vy víte velmi dobře, že v útlém věku dětském přichází dítě s tisíci otázkami, které klade otci i matce, a takřka na rtech visí na každou jejich odpověď. U svého mladšího bratra táže se odkud a u hrobu svého děda táže se kam. Ve zbožné rodině vychováno, pohlíží s posvátnou úctou k Tvůrci všehomíra a žije v nebeské říši. Bylo by vychovatelsky hříchem, aby dítky z tohoto ráje, z této říše byly vypuzeny, bylo by výsměchem veškerému umění vychovatelskému, aby v letech, kdy dítě potřebuje tolik víry, slovem učitelovým podkopána byla u něho víra v Boha. Je nemyslitelné, je výsměch vší paedagogice, a bylo by hříchem proti dítěti, aby útlá bylinka, zahřívaná teplým sluncem náboženství v rodině, z toho teplého pásma byla vyrvána a přenesena do drsného pásma beznáboženské školy.
Jestliže rodičové mají povinnost, aby nepodkopávali autoritu školy, pak nemá ani škola právo, aby bořila to, co rodičové doma pracně vybudovali. Zde se nejedná o to, že by snad náboženství mělo býti jenom pro děti a pro velké ne. Kdyby bylo pouze pro děti, pak právem by ho mohly postrádati. Ale právě pro to, že náboženství je pro život, je potřebí, aby již od útlého mládí dítko v něm bylo vyučováno.
Na náboženskou školu mají právo poplatníci, má právo demokracie, mají právo děti. Na náboženskou školu má právo škola sama. Škola není pouze místem vyučovacím, ona je místem vzdělávacím a místem vychovávacím. Je povinností školy, aby sdělila určitou míru vzdělání dětem školu navštěvujícím. Škola má úkol nejen pozemský, nýbrž i vyšší. Kdyby jenom pozemský cíl chtěla dosáhnouti, byla by jednostranná. Zde se lišíme. Zde jest jádro celého sporu. Škola musí hleděti vychovati dítky k jejich cíli. Jestliže cíl člověka není pouze zde na světě, nýbrž i po smrti, pak je potřebí, aby celé vzdělání neslo se k němu. A nemusí se pedagogika nikterak horšiti, že přebírá axioma snad z náboženství, vždyť i sama medicina přejímá axioma z přírodovědy, a přece nikdo snad nebude chtíti upírati medicině vědeckou hodnotu, že se sama nemůže vším pochlubit. Škola musí býti řízena k jednomu cíli, aby vychovala člověka, proč zde na světě je. Tento cíl člověka stává se jeho základnou. Ano, zde se dělíme, dělí se tu názory světové. Chápu názor, který klade celé těžiště do života pozemského a nechce připustiti, aby dítky navštěvovaly školu náboženskou. Ale pro děti rodičů, kteří stojí na onom druhém základě, není možno než žádati školu náboženskou, u níž základnou je cíl, ke kterému směřovati mají. Než náboženství v té škole musí býti zároveň i duší celého vyučování. Tak jako vyučování na školách národních nese se k tomu, aby děti vychovávány byly v duchu národním v každém jednotlivém předmětě, tak musí býti i u náboženství. Tak jako učitel cítí své vědomí: Já jsem učitelem po celý život až do konce života, tak i křesťan musí cítiti, musí jím býti proniknut celým svým životem, ne jeden den, v neděli nebo v pondělí a ve čtvrtek při hodině náboženské, nýbrž po celý svůj život. Tato duše vyučování školnímu dodává ucelenosti a organické jednoty. Vyučování bez této duše je jako hromada naházeného kamení vedle sebe, kdežto, nese-li se za tímto cílem, je-li touto duší proniknuto, stává se mosaikou, kde jednotlivé kameny vědění, jsou organicky a jednotně uspořádány.
Než škola nejen vyučuje, škola též vychovává. Nechci připomínati dřívější spory, zda škola má býti místem, kde se jen vyučuje, nebo zdali má býti místem výchovy. Dnes přiznávána je všude zásada, že škola musí i vychovávati. Škola má přinésti dětem školu navštěvujícím určité minimální vzdělání, ale ještě daleko vyšší je její povinnost vytvořiti v nich charakter pro celý život. Škola má budovati ne prkenné boudy, které při nejbližším slabém větru by se sesuly, nýbrž má postaviti stavbu z kvádrů, která by vzdorovala všem budoucím bouřím životním, a k tomuto úkoly přináší křesťanství nedocenitelné a nepostradatelné hodnoty, poněvadž přináší novou, nadpřirozenou sílu, přichází s energií, která není ovšem všude uznávána. Kromě toho škola má přinésti zásady sociálních povinností. Lid rád slyší o nových právech. O povinnostech nerad slýchává. Náboženství přichází mu s povinnostmi, které každý má ke svému bližnímu, ke společnosti, k národu a ke státu, v našem případě ke své republice.
Já bych ještě řekl, že církev má své právo historické na školství. Vždyť v dobách, kdy stát se o školství vůbec nestaral, byla to církev, která školy budovala a vydržovala, a je to přece známo všem, že naše pražská universita vyšla z lůna katolické církve. Jestliže zde ozývaly se hlasy po škole simultanní volající, ano žádající ještě vyloučení náboženství, musím říci: je zvláštní, že právě strany, které dříve tolik po volné škole volaly, dnes nechtějí o ní slyšeti a tím méně připustiti právo demokracie pro jinak smýšlející. Pravím ještě jednou otevřeně: přiznávám právo jinak smýšlejícím rodičům stanoviti si směr vzdělání, ale totéž právo musí býti přiznáno i rodičům katolickým.
Simultanní škola! Tolik se o ní nahovořilo a myslím, že bychom mohli říci, že ona nesplnila očekávání v ni kladené. Přiznávám, že je velmi mnoho hodných, svědomitých, své práce dbalých učitelů, jimž náleží veškerá čest a chvála. Než, musím říci přece, že škola simultanní nevyhovuje nám z toho důvodu, že neplní svůj účel. Není pravda, že by se snad v simultanní škole obrousily protivy náboženské, že by mezi nimi zavládl lepší smír a snášenlivost. Myslím, že to dnes nebude chtíti tvrditi nikdo. Vždyť co se dnes na mnohých školách odehrává, to je tortura, to je mučírna novodobá, kde katolické dítky jsou přímo v přesvědčení svém mučeny a týrány. Chci připomenouti, co se na mnohých školách dálo letošního roku před zápisem. Všem vám známo, že malý školský zákon zakazuje učitelům ve škole agitaci. Než při zápisu páni učitelé na mnohých místech dávali rodičům a dětem lístky, aby se odhlašovali z náboženství, pan řídící ve Strmilově přicházel k dětem do jednotlivých tříd a oznamoval, že náboženství již není povinným předmětem, že se z něho může odhlásiti každý, kdo chce. Dával jim lístky a vybízel je, aby se odhlásily. Tak rozdávány lístky v Semilech, Bystřicích, v Jičíně, Strmilově, Borové, Kyšperku, Plzni, na Kladně atd. To jsou zde stížnosti rodičů na nedovolené a protizákonné jednání učitelstva ve škole. Než nejen že učitelstvo takovým způsobem protizákonným si počínalo. Dítky jsou trestány pro návštěvu kostela. Páni učitelé mohli býti pohnáni před soud pro neoprávněný teror. Pomíjím malé pedagogické vzdělání učitelů, když za rodiče trestají dítko. Kdyby se rodičové byli něčeho špatného dopustili, pak by musili býti oni voláni k odpovědnosti, ale nikdy není možno trestati děti.
Ve škole ve Varoměřicích vyhlašoval pan učitel dětem, že děti, které budou choditi na náboženství, budou musiti platiti 30 Kč týdně. Kdo bude choditi na náboženství, tomu že nebudou půjčeny školní knihy, a rodičové si stěžují, že nemine ani jediného dne, aby učitelstvo nesesměšňovalo katolické náboženství. Ano, jde až přímo k neuvěření. Věřiti by člověk nechtěl, že je možno s takovými věcmi plésti dítky. Na Semilsku pan učitel Plíva vykládal dětem původ lidí. Vykládal, že nejprve byli velcí ptáci. Seděli dlouho na vejcích, ssáli mléko, a když jim zakrněla křídla, pak se z těch ptáků vyvinul člověk. K neuvěření je, že něco podobného je ve škole vůbec možno. Měl bych připomenouti, jak dítky nuceny jsou k mimoškolským oslavám a jak na nich jest uráženo jejich náboženské přesvědčení. Bylo by dobře, aby již jednou pan ministr školství zakročil a nakázal, že školní děti nesmějí býti k těmto mimoškolním slavnostem přinucovány a jestliže se dějí oslavy, pak že každý je povinen dbáti jak národního, tak kulturního i sociálního postavení všech a není možno jejich přesvědčení, resp. přesvědčení rodičů v dítkách urážeti. Ve škole národní těžko dítky katolické dojdou ochrany svého práva. Jestliže je tomu tak ve škole, u okresních školních rad bývá to ještě hůře. Ukazoval jsem na nenávistné zahrocení vůči katolickému náboženství u jedné části učitelstva. Když viděli, že jejich kolegové při službách božích na varhany hrají, vylučovali je ze svých organisací. Jednotlivci tomu se smáli a mnozí sami odcházeli.
Prosím, již zde v této věci je viděti velká nesnášelivost, ale páni učitelé se s tím nespokojili a když příslušní řídící, jako ředitelé kůru, vystoupli ze stavovské organisace a nevzdali se ředitelství kůru, pracovali jejich kolegové dále a přinutili jednotlivé okresní školní rady - jako v Nové Pace, v Mnichově Hradišti, Sedlčanech, Benešově, v Českém Brodě - aby zakázaly oněm učitelům, že na varhany hráti nesmějí. A při tom se novopacká okresní školní rada chtěla opírati, že jedná podle nařízení a zákonů, a ona, chuděrka, nerozeznala ani kostelníka od ředitele kůru. Musila teprve býti o tom od zemské školní rady poučena.
Ale tak jako okresní školní rady postupovaly proti učitelům, kteří řídili kůr, podobně počínají si, když jde o katolický dětský časopis. Svaz přátel katolické výchovy vydává "Dětský Svět". Komunisté vydávají svůj časopis "Kohoutek". Tento ve školách zakázán nebyl, ale prosím, okresní školní rady v Třeboni, v Poděbradech, v Plzni a v Budějovicích přinášejí zprávu: "Okresní školní výbor ve sborovém zasedání ze dne 6. listopadu usnesl se na tom, aby kolportování časopisu "Dětský Svět" a podobných časopisů s tendencí nesnášenlivou bylo v školním okrese třeboňském zakázáno. Výbory a správy škol upozorňujeme na tento výnos."
Ano, kolportáž ve škole dovolena není, ale je dovoleno jako u "Malého Čtenáře" a i druhých časopisů sokolských doporučení. Podobně dovoleno jest doporučiti i časopis "Dětský Svět". Ale v úředním listě i doporučení je zakázáno. Zde je jasná tendence. I o Praze bychom si mohli leccos říci, jak na př. postupuje město Praha zde vůči katechetům. Až dosud, ač již dva roky uplynuly, pan magistrátní rada dr. Jarolímek katechetům nezapočítal dosud čtyřletí, nezapočítal praktikantský rok a třebaže dosud prováděcí nařízení k malému školskému zákonu nevyšla a třebaže zemská školní rada upozornila okresní školní výbory, že není dosud možno postupovati podle malého školského zákona, pan mag. rada dr. Jarolímek dělá si již podle svého. Pro ně zákon neplatí, pro ně neplatí zákon jeden, neplatí zákon druhý, nýbrž ono sabotuje docela otevřeně, jak již jednou jsem připomněl, i zákon o staršínství.
A jak si počínají jednotlivé okresní školní rady, počíná si i zemská školní rada. Já nebudu ty případy připomínati. Přednesl jsem je v rozpočtovém výboru panu ministrovi, a myslím, že v té věci budou zlořády tam odstraněny. Než přece jen na některé věci rád bych poukázal. Zde Praha a zemská školní rada v klášteře na Úvoze chtěly zavříti školu z toho důvodu, že budova nevyhovuje. Přišel jsem se zeptati, které jsou podmínky a co všecko má se státi. Mezi jinými a nejdůležitějšími podmínkami bylo, že brána budovy musí se otvírati ven a ne dovnitř, aby v případě nebezpečí dítky mohly utéci. Šel jsem ke stavební komisi a dotazoval jsem se, jak to přijde, že se to žádá pouze od klášterní školy na Úvoze, ale že ani jedna městská škola něco podobného zařízeno nemá. A tu jsem se ke svému úžasu dověděl, že stavebním úřadem města Prahy jest to přísně zakázáno!! Račte si všimnouti, že zde v Praze nikde dveře u školy neotvírají se na ulici, nýbrž dovnitř. Ovšem, šlo o školu klášterní a proti té bylo dovoleno všecko.
Zemská školní rada protežuje se zvláštní přízní suspendované kněze. V Nové Pace učil František Jirásko. V červnu 1920 byl suspendován a vyloučen z církve, on však učil ještě náboženství dále. R. 1920-1921 učil na reálce dále dějepisu a zeměpisu, ač neměl zkoušek a kvalifikace. To všecko by šlo stranou, o to se něm nejednalo, to je věcí školních úřadů. Ale oč mně běží? Že tento z církve vyloučený kněz dále drží definitivní místo katechetské a že, ač je tam ustanoven dr. Šternberský, nemůže se státi definitivním.
Já bych mohl ukazovati na případy, kde z jednoho místa berou plat dva. Zemská školní rada zde tyto věci trpí a pořádek nedělá. Se zvláštní blahovůlí přihlíží k československé církvi. Nezávidím jim toho, nevytýkám to, jen to bychom si přáli, aby pro katolíky v Československé republice platilo právo plnoprávných občanů republiky. Nežádáme privilegia, nežádáme výsady, nýbrž jen to, co patří každému občanu republiky. Pan posl. Rouček mluvě o rozpočtu kulturním zmiňoval se o smutné době historie české. Při kreslení onoho obrazu namítal na jednu stranu tolik stínu, asi proto, aby ta druhá lépe vynikla. Nezmiňoval se však o těch těžkých, smutných dobách nestranně. Což na jedné straně se chybovalo a na druhé nebylo stínu? Tam bylo jen samé světlo? Což neví, jakým způsobem si počínali husité, když přišli na kláštery, na kněze ve Vodňanech, ve Zlaté Koruně, že je pálili a házeli do vápenných pecí? O tom všem se neví, nebo věděti nechce. A to že jsou ty nejslavnější doby národa českého, když bratr svého bratra ubíjel tam na Lipanech? O, kéž by spíše Lipany zmizely z dějin národa českého, kdy bratr bratra stíhal, a více se u nás neopakovaly. A což toho nevzpomínal: "Bijte, zabijte, žádného neživte"!? Což stíny byly jen na straně jedné? Nuže, jestliže o dějinách se zmiňuje, pak potřebí je říci celou pravdu. Pan posl. Rouček zmiňoval se o církvi katolické a řekl, že podporovala vždy jen bohaté a mocné. Není mu známo, že odstranění otroctví bylo dílem církve katolické? Ukazoval, že církev katolická almužnictvím hleděla plniti svůj úkol charity. Je pravda, že nynější státy věnují více na humanitu, více to stojí, ale při tom více stojí náklady osobní, než náklady věcné, více dostanou ti, kteří almužnu rozdílejí, než jí podělovaní. Přes to nechci odsuzovati nynější humanitu a přál bych si, by na tyto úkoly bylo přispíváno obnosem co možná největším. Ale s podivením jest, jestliže zmiňoval se takovým způsobem pohrdavým o papeži Lvu XIII., který od celého světa je zván papežem dělnickým. Posl. Rouček by mohl znáti jako bývalý kněz "Encyklicu rerum novarum" z roku 1891, kde papež obrací se k velkostatkářům celého světa, a vybízí je, aby dali část půdy těm, kteří na ní pracují. A jestliže ani ten veliký papež, který v dějinách i jeho nepřátel je zaznamenán tou nejlepší památkou, nenalézá v očích jeho, bývalého kněze, milosti, bude snad dlužno to přičísti z části i na hryzení svědomí.
Někteří kolegové žádali školu
laickou, školu bez náboženství. Ještě jednou opakuji: Neupíráme
jim toho práva, ale my ve straně lidové budeme uplatňovati právo
své, že, jestliže dítě protestantské patří do školy protestantské,
dítko židovské do školy židovské, dítko bezvěrecké do školy laické,
pak že i katolické dítě patří do školy katolické státní, a strana
naše neustane, dokud nedojde splnění svého cíle. Myslím, že tak
jako kdysi před Římem stály dva tábory a vojsko Konstantinovo
pod heslem: "In hoc signo vinces" konečně zvítězilo,
že můžeme očekávati to i my, že pod tímto heslem zvítězíme, a
svět bude v milosti kříže šťasten. (Výborně!)