Spatřuji v tom velikou a nedůstojnou chybu, která - jak kulturní, politické a sociální některé zjevy dokazují - se mstí. (Posl. Zeminová: Na zušlechtění a výchovu koní se dává na 50 mil.!) Koně a lidé, to je dvojí!
Apeluji na ministra školství, aby hleděl ze všech sil tyto nedostatky napraviti. Jsme snad za jedno, že dnes socialism vůbec a náš zvláště není jen materialistické kredo lidu, nýbrž také veliká touha kulturní, (Výborně!) již realisovat má vláda demokratická, republikánská, kulturní vláda československá. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Botto.)
Konkretně vzato, musím konstatovati, že ti, kdo se lidovou výchovou v praxi zabývají, přejí si řádné státní úpravy všech zásadních otázek osvětové péče. Nejde ovšem jen o občanskou výchovu v užším slova smyslu, naše občanstvo vítá každou příležitost poučení a výchovy, politické právě tak jako umělecké, jen když se mu podá ve vhodné formě. Jen je nutno vhodně a soustavně lidovýchovné akce organisovat, administrativně dobře připravit a vést, schopné a osvědčené lidovýchovné činitele pro tuto kulturní práci uvolnit, podniky podle potřeby dotovat.
Naše úřední instance, místní, okresní, zemské sbory osvětové i nejvyšší úřad správní a dozorčí musí se přizpůsobit, abychom tu měli organisaci pružnou a oduševnělou, která by byla s to vnášet do lidu světlo kultury a podněcovat v něm touhu k životu osvícenějšímu a lepšímu. Dnes tato práce jest ještě rozdrobena, je nesoustavná a je často i špatná nebo nicotná. Politické strany mají převážný vliv nad institucemi vzdělávacími a výchovnými. Komu však nejde o demagogii, nýbrž o kulturní, politickou a hospodářskou demokracii, bude podporovat myšlenku osvětné součinnosti všech kulturních korporací i jednotlivců. Už dnes některé politické strany si bedlivě všímají činnosti vzdělávací a výchovné. Naše Ústřední škola dělnická má velikou řadu kursů a v nich na 1200 posluchačů. Má i svoji dělnickou střední školu a stejně jinde, v jiných politických stranách, jsou podobné snahy. Přijde snad chvíle, kdy i tu nastane jisté sjednocení. Prosím, aby ministerstvo v tom směru nebylo jednostranné a aby podporovalo zájem celku.
Z uměleckých podniků, jež by zasloužily podpory státní, uvedu jako příklad jen dva. Úspory jsou jistě chvályhodná věc. Neradi však neseme, dotýkají-li se existence kulturních podniků. Mám na mysli Českou filharmonii. Marně pro ni hledáme položky, umístěné přímo v rozpočtu, jako na divadla. Úsporný systém připravil ji o zabezpečený příjem, ač tím její existence je opravdu ohrožena. Při gážích umělců, jako jsou členové České filharmonie, od 1000 do 2000 Kč, tedy vlastně ubohých, přes činnost svrchovaně intensivní, přes nedocenitelné kulturní poslání a přes vysokou úroveň uměleckou, nemůže filharmonie vydělati si na svoji existenci, naopak vykazuje schodek přes jeden milion korun. Musí se tedy na ni pamatovat z jakýchkoliv pohotových fondů rozpočtových.
Podobným podnikem, hodným podpory, je Svépomocné vydavatelstvo československých skladatelů a hudebních spisovatelů, Hudební Matice. Hudební Matici děkujeme, že v době, když jsme se politicky osamotnili, pochopila své poslání, porozuměla významu naší hudby doma i mezinárodně, ujala se bez ziskuchtivých úmyslů a přece odborně jejího publikování a propagování a při tom dává autoru participovati na výtěžcích jeho díla, zabezpečujícímu stálý hmotný zisk, jehož mu dosud nebylo dopřáno. (Posl. Zeminová: Co těžké poměry na umělecké akademii?) Ano, na umělecké akademii žáci se marně domáhají zvýšení stipendií. Když umění, tedy prosíme, aby nadaný umělecký dorost nebyl nucen strádat.
Administrace našeho školství, jak se jeví ve státním rozpočtu, je ovšem jenom jednou stránkou naší politiky kulturní. Věnuje se jí péče značná, a mnohdy snad i taková, že se zapomíná na stránku druhou, v podstatě vůdčí, základní. Je pochopitelno, že nový stát, do něhož jsme nevstoupili bez jistých tradic školských, pociťoval především ony kvantitativní nedostatky školské a obrátil se nejdříve nikoliv na rekonstrukci vnitřní toho, co zde bylo, nýbrž ke konstrukci nových a nových ústavů a institucí, které dosud chyběly. Tím se stalo, že nám přibyl počet škol různých druhů, diferencovaný národnostně i odborně, že můžeme konstatovat veliký přírustek škol na Slovensku, v menšinách, v městech i venkovských obcích, škol často ovšem nevalně vybavených, protože se zřídily náhle, podle potřeby občanstva a nikoliv podle pohotovosti učitelstva nebo prostředků zařizovacích a vydržovacích.
Leč to všecko přišlo takřka mechanicky a rozumělo se samo sebou, jakmile se státní moc dostala do rukou národa, který ve vzdělání spatřoval vždycky hlavní podmínku stojí existence. Neměli jsme negramotných lidí mezi sebou za cizí monarchie, tím méně bychom mohli negramotnost občanskou připustiti a trpěti za vlastní republiky. Problém však jest hlubší a nemůže býti rozřešen mechanickým rozmnožováním škol. Jde o to, zda se naše školství také nově orientovalo svým duchem, ideově, ve svých pedagogických principech a methodách. Nejde jen o novou orientaci politickou, jak je dána novým demokraticko-republikánským rámcem státního života. Nejsme politicky vyspělí a konsolidovaní ještě tak, aby se všecko státní a veřejné školství již bylo vymanilo ze starých byrokratických manýr nebo pošetilostí, zaviněných buď nepozorností orgánů správních a dozorčích, nebo zlomyslností politických šovénů ve službách školských.
Také otázka pokrokovosti našich škol není vybojována tak, jak by odpovídala smyslu kulturní demokracie. Je snad již všeobecně známo, v jak nebezpečné situaci by se bylo octlo naše národní školství, kdybychom byli přijali vládní návrh, tak zvaného malého školského zákona, jímž by byl dán základ pro rozštěpení školství na státní a církevní. (Tak jest!) To byl přímo klasický doklad toho, jak sama vláda málo dbá o slušný anebo aspoň opatrný kulturně politický program. Nyní je v platnosti opravený návrh zákona a bude na učitelstvu, aby ukázalo, co umí. Jestliže učitelstvo věnuje se nyní výchovné práci s touž energií, s jakou se vždycky pouštělo do boje o své požadavky sociální, není potřebí se obávati, že by naše národní školství bylo nepokrokové. Je k tomu ovšem potřebí hluboké inteligence a jemného výchovného taktu, aby se mravní úroveň naší mládeže ustálila na výši novodobých ideálů etických. Od učitelstva národních škol očekáváme, že v tomto čestném úkolu obstojí; je to věc jeho cti stejně jako podmínka všeobecného kulturního, intelektuálního a mravního pokroku.
Budiž mně dovoleno, abych jako československý socialista vedle ryze politického a kulturního problému v našem školství zdůraznil i hledisko sociální. Tento sociální zřetel vůbec byl dosud opomíjen v naší školské práci, která se vyčerpávala zatím ponejvíce rozšiřováním škol a jejich personální administrací a méně již otázkami pedagogicky zásadními.
Je nutno povážiti, že škola doby, která prošla světovou válkou, musí míti i svůj nový programový ráz. Válka oslabila naše země hospodářsky a povinností státu je, aby nejen obnovil, ale přímo zvýšil národohospodářské schopnosti všeho státního občanstva. Rozumí se, že moderní demokratický stát nemůže se říditi ekonomickými ideály, které by snad ještě sesilovaly sociální rozdvojení občanského života; národ a stát svoji politickou jednotu musí doplniti ještě spravedlivou jednotou sociální, chce-li býti pevný a bezpečný. Hledíme-li na minulé století jako na dobu bojů o svobodu národně politickou, všecko dnes nasvědčuje tomu, že žijeme v době osvobozovacího boje sociálního. Toho si musí býti vědom každý inteligentnější politik a státník. S tím musí počítati i naše politika kulturní, přeje-li si, aby škola připravovala budoucnost a nekulhala půl století za ideály a povinnostmi přítomnosti.
Obvykle mluví se o demokratisaci školství v tom smyslu, že se požaduje, aby školy všech kategorií a stupňů byly přístupny bez rozdílu sociálního postavení, aby tedy bohatí neměli privilegií před chudými, aby školní pomůcky byly bezplatné, aby nemajetní byli podporováni z fondů veřejných atd.
Demokratisace školství, domnívám se, musí jíti ještě dále a neomeziti se jenom na tyto vnější prostředky. Žijeme v době všeobecné industrialisace a komercialisace, všecka výroba, průmyslová jak zemědělská, přenáší se stále více a více do strojů a z primitivního obchodu "z ručky do ručky" přecházíme do nových složitých forem solidního kalkulu světově obchodního. Pojem práce sám nemá už ani zdaleka toho nízkého kursu, jaký měl ještě před stoletím. Uprostřed sociálního a dělnického zákonodárství, jež stále více ovládá naše národní hospodářství, nebudeme pochybovati o tom, že škola nesmí zůstati jakýmsi ostrovem blažených, na který nemá sahati život veřejný a praktický. Usilujeme-li o politickou konsolidaci v životě státním a mezinárodním, je nutno této politické konsolidaci podložiti i pevný základ sociální a hospodářský. Nelze jinak než výchovou mládeže tvořiti lepší budoucnost.
Ovšem dnešní škola na to nestačí. Všimněte si, jak je ztrnulá, nehybná, jak je literární a slovíčkářská, jak je s to napěchovati paměť a jak je mdlá ve směru vůle, energie, činnosti. (Výborně!) Starý aristokratsky koncept čistého rozumu a theoretického poznání, stará intelektualistická metafysika, všecka ta stará dialektická methoda, holý intelektualism je dosud jediným filosofickým principem našeho školství. Naukovost a jen naukovost je program, "co nad to jest, jako by od zlého bylo". Činnost, praxe, práce, život - to vše nepatří do skleníku školy a je vyhoštěno z jejího prostředí. Tento dualism školy a života není ve skutečnosti nic jiného nežli obraz sociálního dualismu povznešených a privilegovaných lidí intelektu a odstrčených a méně ceněných lidí hrubé práce. Panovník, kněz, vysoký voják na jedné straně, tito beati posidentes z boží milosti - a na druhé straně otrok, dělník, laik, civilista, občan, který má jen poslouchati absolutního rozumu zprostředkovaného církví a církevní školou a diktovaného monarchistickou mocí!
Není zde místa, abych tu vědecky a podrobně vykládal toto hledisko sociálně pedagogické. Vědečtí odborníci školští vědí, že individualistický ideál pedagogický v počátku XIX. století, Pestalozziho myšlenka harmonického vývoje schopností jednotlivcových, je stále zřetelněji doplňován stanoviskem sociálním, jež si vynucuje vývoj sociálního života i myšlení. Sama skutečnost sociálního života vnucuje našemu školství větší pečlivost o to, aby škola a život, theorie a praxe, přestaly býti dvěma zcela si cizími obory a aby se vzájemně víc a více prostupovaly a pronikaly. Škola vstupuje do stadia, kdy už nebude život a jeho všecky stránky jen popisovati, vyličovati a idealisovati, nýbrž, kdy bude jejím cílem naučiti životu samotnému a kdy se bude také z něho samého učiti. Všechny vědy stávají se vědami experimentálními, všude se pociťuje nezbytnost zkušenosti a hlubokého prolnutí rozumu a činu. Jde nyní jen o to, aby naše správa školská pochopila, že je povinností její, aby tuto vědeckou a praktickou unifikační tendenci vnášela do školství zcela vědomě, promyšleně a systematicky. Privilej intelektu psychologicky a filosoficky, stejně jako privilej aristokracie politické, kapitalistické, kulturní a byrokratické s hlediska sociologického a sociálně filosofického je odbytým požadavkem. Monarchický absolutism je odbyt politicky i sociálně. Vědecky i prakticky lze člověku demokratickému, vzdělanému a slušnému žádati jenom jedno - aby škola podle ideálu našeho J. A. Komenského byla dílnou lidskosti. (Výborně!)
Na tuto cestu sociální kultury
musíme dáti všechno naše školství. Žádám, aby na to ministerstvo
školství a nár. osvěty vážně myslilo a tím směrem skutečně šlo.
Jinak pozbude důvěry lidu a zpronevěří se tradici národa československého.
(Výborně! Potlesk.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Slovo má ďalej pán posl. dr. Medinger.
Posl. dr. Medinger (německy): S této tribuny bojovali jsme právě tak často jako bez úspěchu proti omezování německé državy. Výše však než statky materielní jsou těm, kteří skutečně chtějí býti hodni, aby se nazývali Němci, statky ideální. Jestliže jsou ony výsledkem námahy mnoha generací a představují-li takořka zhuštěnou práci, jsou tyto podmínkou živého tvoření budoucnosti, jsou základnou, na níž má náš národ dále stavěti budovu své kultury a civilisace. Jest zajisté důležito, abychom udrželi a rozmnožili své národní jmění a důchod. Avšak běda nám, kdybychom to považovali již za cíl svůj, místo jen za cestu k cíli! Tento cíl může tvořiti jen oduševnění, vědecké prohloubení a umělecké povznesení.
Před tím, než nás tento stát učinil svými občany, bylo o vědecké a umělecké vzdělání naší mládeže poměrně dobře postaráno, pražská universita měla světovou pověst, v mnohých dobách a na mnohých fakultách stávala výše nebo stejně vysoko jako vídeňská nebo mnohá vysoká škola v Německu, a magneticky působila na vynikající muže světa. V rozumovém vzdělání předstihoval sudetský Němec ostatní kmeny rakouské a svému bohatému vysokému školství děkoval za svoji životní dráhu v cizině, často význačnou. Pro vzdělání umělecké byly mu k disposici jak ústavy v zemi, tak i vídenské. Že tato souvislost byla nyní přervána a těsný styk s alpskými zeměmi přerušen, vymstí se na uměleckém vývoji našeho národa téměř zrovna tak škodlivě, jako škodí našemu průmyslu rozbití velkého hospodářského území. Ovšem mnoho našich studentů, vyháněno jsouc nesnesitelnými pražskými poměry a snad i lákáno levnějším živobytím, přechází znovu za studiem do Rakouska a do Německa. To však je dnes stav nesnesitelný. Naše ústavy tím vědecky trpí. Chceme-li již býti vlastním státem, musí býti o naše syny postaráno ve vlastní zemi, jinak mnozí se již nevrátí, jsou pro národ ztraceni nebo trpí pak při své kariéře v tuzemsku. Nás Němců je tu více než Němců ve Švýcarsku, Dánů nebo Norů, a máme nárok na podobné vybavení svého vysokého školství, jak je mají tito národové. Tento požadavek musí každý nepředpojatý člověk uznati za správný a spravedlivý. Nepečuje-li stát o naši kulturu vyššího řádu, pak nemůže od nás žádati věrnost ke státu. Máme dobré právo žádati, aby náklady na české a německé vzdělání odpovídaly poplatnosti 3 až 2:1) obou národů, neboť nelze přece žádati od národa, aby trvale byl poplatným. To by bylo nedůstojné cizí panství. Proto žádáme kulturní autonomii, suverenitu ve všem svém školství, uhražování nákladů z vlastních berních pramenů. Bohužel v úřadech, jež sestavovaly rozpočet, jest dosti nesvědomitosti, aby se zneužilo moci většiny k podvodnému rozdělení daní. Nedrží se ani poměru nesprávného sčítání obyvatelstva (4 až 3:1), nýbrž postupují libovolně. Na důkaz žaloby proti většině o neloyálním postupu vůči bezbranným menšinám budiž uvedeno několik rozpočtů fakult a ústavů. Obrázek je vzhledem k době, která je mně k disposici, nejvýše neúplny.
Nuže k investičnímu rozpočtu pražských universit na rok 1923!
V investičním rozpočtu německé university jsou tyto položky: stavba studentských bytů 800.000 K, přístavba druhého poschodí na anatom. ústavě 400.000 K, přístavba dermatologické kliniky 200.000 K, na filosofickou fakultu 100.000 K, koupě pozemku pro botanickou zahradu 400.000 K, dohromady 1,900.000 K.
K tomu dlužno poznamenati: I když je nezbytně potřebí studentských bytů, není spravedlivo vkládati je na investiční účet právě německé university. Přijdou k dobru nikoli výlučně universitě, nýbrž také technice a mají co činiti s výlohami na universitu vůbec jen nepřímo. Náklady na byty českých studentů jsou hraženy vždycky z jiných položek rozpočtových, po příp. z jiných peněz (na př. z Masarykova fondu) a nezapočítávají se do rozpočtu universitního.
Universita novou botanickou zahradu nežádala, ba zúčastněné kruhy vůbec nic nevědí o zamýšlené koupi a musejí se rozhodně vysloviti proti přeložení na nějaké místo těžce přístupné, jak máte snad v úmyslu. Vůbec nutno se spíše obávati, že tento náklad na "německou" universitu má vlastně pomoci universitě české k rozšíření její zahrady připojením německé. Tak zbývá pro universitu samu z rozpočtových investic k dobru 700.000 korun.
Při tom nutno upozorniti, že částka na poschodí anatomického ústavu je příliš malá, aby se vůbec mohlo začíti; má-li se již stavěti na splátky, nutno, aby první splátka činila aspoň tolik, aby stavba přišla zhruba pod střechu.
Naproti sumě 1,900.000 K, nebo správněji 700.000 K, na německou, stojí nyní 23,500.000 K na zamýšlené investice pro pražskou universitu českou, v tom 400.000 K na společnou universitní knihovnu. Na odůvodnění se stále tvrdí, že ve starém Rakousku byla česká universita proti německé stavebně zanedbávána a zaostalá. Toto tvrzení je klamné.
Nejprve platí o lékařské fakultě, že teoretické ústavy měly ovšem jistý předskok, který však byl z největší části vyrovnán skvostnou stavbou pathologicko-anatomického ústavu, jež byla provedena ještě starým Rakouskem. Kliniky jsou na české straně ve výhodě, opět vzornou novostavbou z doby válečné, a právě kliniky, jež nejvíce postrádají místa, a to chirurgická a pro nemoci ušní, jsou na straně německé. Mnohem výhodněji je na tom na české straně fakulta přírodovědecká, která dostala samé vesměs velké nové ústavy, kdežto pro německou zbyly kromě ústavu botanického a zahrady jen ústavy z doby nerozdělené university namnoze vůbec zaostalé, třeba svého času nové.
Pokud konečně jde o druhé fakulty, jsou ony stejně u obou universit, ba vedle sebe, umístěny ve starých nedostatečných budovách; theologická fakulta německé university nedostala dnes ještě zpět místností, jež jí byly zabrány při převratu. V investičním programu je však dáno do rozpočtu na pražské stavby: na české teoreticko-lékařské ústavy 2,800.000 K, na německé teoretické ústavy 400.000 K, na české kliniky 10,500.000 K, na německé 200.000 K, na českou přírodovědeckou fakultu 3,400.000 K, na německou přírodovědeckou fakultu 400.000 K, na druhé české fakulty 6.000.000 K, na druhé německé fakulty 100.000 K.
Také vyučovací rozpočet německé fakulty zavdává podnět k podobným stížnostem. V řádných výdajích je pro Prahu (německou) stanoveno na věcné výdaje 1,980.000 K, při čemž jsou dotace ústavů, určené k účelům vědeckým nebo vyučovacím, uvedeny buď částkami mírovými nebo v nejlepším případě jejich dvojnásobkem. S tím nemůže dnes vystačiti žádný ústav, žádná klinika, ceny jsou osmi- až desetinásobné, návštěva se zdvojnásobila. Tu musí vypomoci rozpočet mimořádný. Ten však činí jen 680.000 K, naprosto tedy nestačí. Naproti tomu český mimořádný rozpočet pro Prahu činí 2,570.000 K, a to při frekvenci jen asi 2 1/2násobné, při čemž náklady vědecké práce na frekvenci nezávisí, a také ostatní lékařské fakulty (brněnská a bratislavská) vykazují přibližně stejné milionové částky v mimořádných výdajích, ačkoli má na př. Bratislava místo pěti jen tři lékařské ročníky klinické, a má podle doslechu jen 92 posluchače, takže ze sumy mimořádných výdajů na lékařské fakulty připadá na pražskou německou universitu jen 8·2%, což je ovšem v odporu ke klíči obyvatelstva a poplatnosti, jenž je zahanbující pro národnostní menšinu.
Přírodovědecká fakulta německé university v Praze: Věcné požadavky fakulty v řádném rozpočtu na 1923 činí okrouhle 110.000 Kč. Částka pojatá do rozpočtu na 1923 jest 86.230 Kč proti 61.130 Kč na 1922; značí tedy zvýšení přibližně o 25.000 Kč při požadovaném plus 50.000 Kč. Přírodovědecká fakulta české university v Praze dostává na rok 1923 pod stejnou položkou 225.100 Kč. Věcné požadavky fakulty německé v mimořádných výdajích činí kolem 120.000 Kč. Do rozpočtu 1923 přijata byla částka 69.000 Kč (proti 67.000 Kč v roce 1922), značí tedy zvýšení o 2000 Kč při požadovaném plus kolem 50.000 Kč; vykazuje tedy schodek 48.000 Kč. Přírodovědecká fakulta české university v Praze dostává na 1923 pod stejnou položkou 233.600 Kč proti 330.500 Kč na 1922.
Na omluvu tohoto křiklavého nepoměru uvádí se tvrzení, jež se stalo všeobecným heslem, že prý ústavy přírodovědecké fakulty německé university jsou od dřívějška lépe vypraveny než ústavy české. Toto tvrzení není pravdivé, což lze v každé době prokázati prohlídkou. Navrhuji, aby byly ústavy prohlédnuty a srovnány. Budiž také k poznání pravého stavu věci o domnělém odstrkování českých ústavů konstatováno, že přírodovědecká fakulta české university v Praze má přes 26 řádných učitelských stolic proti 16 stolicím fakulty německé a přes 12 mimořádných profesur proti třem německým. Avšak nedosti na tom, obsazování řádných stolic na přírodovědecké fakultě německé university se oddaluje ze semestru do semestru a povolané učitelské síly se na konec ustanovují jen jako síly mimořádné, takže profesorský sbor přírodovědecké fakulty německé university čítá při jediné ještě trvající vakanci 12 řádných a 4 mimořádné profesory. Přejeme české přírodovědecké fakultě každou podporu vědeckého bádání a učení, v němž může býti snadno vykonáno příliš málo, těžko příliš mnoho. Musíme však pociťovati jako odstrkování úmyslné a plynoucí z národnostního nepřátelství, jestliže toto podporování české fakulty kráčí současně s ničím neodůvodněným potlačováním německých požadavků, anebo se děje dokonce na útraty fakulty německé, a to tím spíše, když požadavky přírodovědecké fakulty německé university se pohybují v mezích, jež musí každý člověk spravedlivě myslící označiti za skromné.
Co se týká německé vysoké školy technické v Praze a tím studia všech technických oborů v nejširším smyslu slova pro Němce našeho státu, schází jí částečně nebo zcela řada důležitých oddělení. Odborná skupina hornická je až dosud omezena na první čtyři semestry, a slovo pana presidenta Masaryka nebylo dodrženo. Tucty deputací zůstaly dosud bez výsledku. Posluchačům zbyla jen volba mezi českými přednáškami v Příbrami nebo odchodem do Freiburku nebo do Lubna. Zřejmě tu vystupuje systém, nemíti již německých horních inženýrů.
Hned po převratě založili si Čechové vysokou školu obchodní a pro ni zabrali prostě novostavbu chemického ústavu německé vysoké školy technické v Praze. Tímto postupem byl chemickému oddělení vzat na léta největší díl místností.
Založiti samostatné oddělení pro obchod a hospodářství v Ústí n. L. v rámci německé techniky v Praze bylo by při dobré vůli všech kruhů finančně velmi lehkou otázkou. Všecky kroky byly učiněny, a přece zůstává toto nutné přání německého průmyslu a obchodu po vysokoškolsky vzdělaném dorostu obchodním a průmyslovém nesplněno.
Pokud jde o akademicky vzdělané lesní inženýry, zůstalo jednání o vybudování zákupské lesní akademie na samostatné oddělení vysoké školy bez výsledku. Zákupy mají zůstati podle českého přání střední školou, a tak není německý akademický lesní inženýr ve vlastním státě možný.
Jediným světlým pohledem je rozřešení otázky zemědělského oddělení v Libverdě; tohoto řešení bylo dosaženo ještě před zákonem Marešovým vyjednáváním. Stále však ještě také pro Děčín-Libverdu zbývá mnoho práce, aby byl ústav vysokoškolsky vybudován, pokud jde o vyučování a budovy. Co se týká připojení zvěrolékařství na Děčín-Libverdu, pro něž se rozhodly vysokoškolské kruhy německé, je nebezpečí, že návrhy také uváznou.
Otázka místností na německé technice pražské je prekérnější než kdy jindy. Byla již ve starém Rakousku evropským skandálem a přece jen na polovic bylo v rozpočtu vyhověno skromným návrhům na zakoupení domů, v nichž je po desetiletí technika umístěna jako nájemník, dále na přístavbu potřebných poschodí. Naproti tomu česká technika pražská prostavěla již minulého roku ve vší tichosti 10 milionů. Na německou techniku nejsou v rozpočtu ani 3 miliony. Důležité ústavy vůbec scházejí nebo jsou zařízeny nedostatečně, a dotace byly proti mírové výši nanejvýš zdvojnásobeny. S největší námahou podařilo se vecpati do dvorů laboratorium elektrotechnické a pro nauku o pevnosti. Také k prohlídce místností staré techniky v Husově třídě nechť jsou čeští politikové pozváni. Snadno se budou moci přesvědčiti o její úplné nedostatečnosti.
Nyní k výtvarnému umění! Také v oboru výtvarného umění, uměleckého průmyslu a odborného školství je patrně tendence zdržovati je a pomalu nechati zahynouti. Již léta žádají studující umění reformu učení; také profesoři jsou přesvědčeni o její nutnosti. Zdravá reforma může se však provésti jen tehdy, když pěstovati umění - podle výroku presidenta Masaryka, že umění je národní - bude ponecháno každému národu. Vycházeje z této zásady, usnesl se profesorský sbor akademie výtvarných umění v Praze již před lety jednohlasně, aby tento ústav, dnes ještě utrakvistický, byl rozdělen a aby pražský ústav byl vybudován jako ústav český, kdežto pro Němce aby byl zřízen ústav vlastní. Reformní plány na tom založené, které dle povahy věci musí býti zcela různé pro německé a české školství umělecké, leží již léta v ministerstvu školství, aniž se co stalo. Německé strany politické podaly již zákonnou předlohu na zřízení německé vysoké školy umělecké, která by ve své výstavbě odpovídala zvláštním národním podmínkám Němců ve státě. Výlohy s tím byly by při srovnání s jinými výdaji krajně nepatrné, naproti tomu odloučení dosavadních tří německých škol speciálních na akademii výtvarných umění v Praze bylo by pro český ústav podstatným ulehčením.
Státní umělecko-průmyslová škola v Praze nemůže již přijíti v úvahu pro Němce podle své učebné osnovy, která pochopitelně staví do prvé řady péči o české, po případě slovenské umění, a pokusy, jež se zamýšlejí přeložením nebo rozpuštěním odborných škol, mohou přece přispěti také jen k tomu, že se význam německých ústavů v poměru k českým zatlačuje. Příklad toho poskytla výstava odborného školství v Praze od 15. října do 15. listopadu v umělecko-průmyslovém museu. Místo prací jednotlivých škol systematicky uspořádaných, aby návštěvník mohl pozorovati výsledky každé školy, poskytovala výstava obraz velkého obchodu s nábytkem, který měl kromě toho ještě jiné ozdobné předměty. Jen několik českých a dvě německé školy měly k disposici zvláštní místnosti; práce tak vysoko stojících německých odborných škol keramických (jako znojemské a teplické), sklářských (jako borské a kamenošenavské) a jiných německých škol byly jako ozdoba v odděleních škol českých, nebo byly vystaveny pohromadě s českými pracemi ve vitrinách, a jen ten, kdo předem zná německé školy odborné a kromě toho dovede čísti jen český katalog, mohl s námahou vyhledati výrobky německých škol.
Tatáž tendence, zastříti německou práci, uplatňuje se také na četných výstavách v cizině, jež stát sám pořádá s velikým nákladem. Všechny tyto výstavy byly inscenovány do jisté míry inkognito, takže českoslovenští občané dověděli se o nich obyčejně teprve po zahájení nebo skončení. Tyto podniky měly zajisté účel, aby cizině předvedly jaksi čistou československou uměleckou kulturu, což jest do jisté míry pochopitelno, poněvadž držitelé moci musili uznati za nutno, aby se cizině teprve představili jakožto kulturní národ prvého řádu, čehož my Němci vlastně již nepotřebujeme, poněvadž naše umělecká kultura se vyvinula jako část velké kultury německé. Kdyby se tyto státní výstavy platily penězi soukromými, nebylo by možno nic proti nim namítati, ježto se však k tomu používá peněz z daní, z nichž nemalý díl je původu německého, pak se můžeme zajisté právem tázati, proč také druhé národnosti nejsou zřejmě přibrány k representačním výstavám umění ve státě.
Tutéž tendenci, odstrkovati německou práci, možno pozorovati u všech státních zakázek, staveb a jiných uměleckých podniků, lze ji pozorovati při všech státních soutěžích, ježto nikdy ještě nebyl do soudu pro udílení cen přibrány ani jeden porotce německý. Ba lze ji také pozorovati v úmyslech dr. Kramáře při zařizování státní galerie, jež se má vybudovati, jenž by rád nechal zmizeti národnostní rozdělení uměleckých děl, kteréžto rozdělení platí ve všech galeriích světa jako samozřejmost, aby, jak myslí, vytvořil jednotný obraz, ve skutečnosti však aby vyvolal před cizinci dojem, že v Československu je jen české umění.